dyž jsem tuto německou crossoverovou kapelu v čele s češkou Martou Jandovou (přijde mi už přihlouplé připomínat, kdo je její otec) viděl v létě na festivalu Masters Of Rock, zaujali mě svým energickým vystoupením s velkou podporou fanoušků, přeci jen hrdí Češi se nezapřou. Ovšem nejsem si jistý, zda za to může objemnější hrudník Marty Jandové nebo skutečně hudební podání skupiny jako celku. Přeci jen mám naposlouchané všechny regulérní desky již od debutu Supersonic Speed a rozhodně nemůžu říct, že bych byl doslova nějakou deskou unesen. Tu se našel jasný hit, tu skladba která měla něco do sebe, ale vždy tak nějak průměr, jaký je možné slyšet kdekoliv. Není tedy divu, že je jednoznačně zastínila jiná německá kapela stejného stylového ražení a to GUANO APES. Žel GUANO APES poslali vše k ledu a odporoučeli se do věčných lovišť, čímž DIE HAPPY přišli o silnou konkurenci a mají tak možnost se ukázat v pravém crossoverovém světle.

Jenže ani nové album mě nepřesvědčilo, že jsou schopni dostat se do pozice svých minulých kolegů. Musím však opět uznat, že čich na takzvané „tutovky“ či-li hitovky, rozhodně neztratili. Skvěle o tom přesvědčuje singl „Big big Trouble“. Hit, který svou jednoduchostí neuráží, potěší a v doprovodu s pohledným klipem (opět však díky Martě) se na něj hezky i kouká. Jenže když vedle toho slyšíte uhlazenou „I Am“ už začnete nabírat obavy, že jako celek to je až příliš jednotvárné a tuctové jako tuny jiných blábolů z televizních hitparád.

Jasně zvadlá balada „Inside“ může dojímat, ale koho vlastně? Marta nezapře svůj pěvecký talent a dokazuje, že je jednoznačným tahounem téhle partičky, ale že se kapela nedokázala za více jak deset let existence trochu více instrumentálně zdokonalit, vypracovat už je poměrně mrzuté.

Sem tam to mezi těmi nažehlenýma popinkama dokážou rozbalit (Love To Hate You, Blood Cell Traffic Jam), ale nestačí to na to aby se zbytek desky neutápěl ve stále větší nudě. Třináctka skladeb (z čehož poslední dvě jsou navíc bonus tracky) má totiž sestupnou tendenci.

 

Pokud se mi CD nějakou dobu protáčelo v diskmanu, bylo to jen díky první polovině, kdy jsem si ještě říkal, že tu jde najít spousta pozitivních míst, kdy jsem si spokojeně mohl chvíli podupávat nohou. Ovšem už v polovině mě to přestalo bavit. Vůbec mi není jasné proč zní většina skladeb tak jednotvárně, popově a načančaně jak vánoční výlohy obchodních domů.

Z téhle kolekce mi ve finále zůstavají dvě, tři skladby, které by alespoň obstály jako singly.

Není to však žádné překvapení v porovnání s minulými alby. Takhle by to dopadlo téměř s každou deskou. Na druhou stranu, až budou DIE HAPPY sestavovat album největších hitů, nebudou mít příliš těžkou práci, ale hlavně teprve „best-of“ deska by dostala ten správný šmrnc a hitový potenciál, jaký bych od této kapely očekával a jaký by si zasloužili. Zda je však příklon k ještě větší komerčnosti jen účel k větším finančním výnosům, pak tedy přeju mnoho zájemců, kteří na tenhle nepříliš chutný špek skočí. Ostatním doporučím snad jen živé vystoupení, tam jsou DIE HAPPY kupodivu silnější než ve vstudiové tvorbě.

Album Bitter To Better se ke mně dostalo ve formě stále populárnějšího dual-discu, kdy druhá strana CD nabízí DVD, které obsahuje celé album ve formátu Dolby Digital 5.1. To není vůbec špatné a trochu to napravuje pošramocenou náladu z celého CD. Dále tu je aktuální klip ke skladbě „Big big trouble“ a unplugged video čtyř skladeb plus ještě několik bonusových záběrů ze zákulisí turné a jiných akcí kapely. Celkově vzato docela příjemný bonus k docela průměrnému albu.

 

DAVE