CLICK 24

Nevím čím to všechno je, ale poslední dobou navštěvuji v biografech nějak podezřele mnoho (v porovnání s dalšími filmaři) snímků mistra šéfkuchaře víceméně amerického nezávislého filmu – Jima Jarmusche (už se moc těším na Zlomené květiny). Ale zase na druhou stranu nemohu tvrdit, že by mé návštěvy byly zážitku pusté, bezpředmětné a k smrti znuděné. Kdepak. Už minule jsem se slušně bavil u Kafí a cigár, ale samozřejmě jsem věděl, že Jarmusch má zkrátka na více a i když jsem mohl „hltat“ jeho stylizaci povídek, bohužel i s odstupem času musím konstatovat, že Kafe a cigára nejsou dokonalým filmem. „Pouze a jen“ dobrým, nadstandardním. Dnes se však zaměřím na trochu odlišný snímek, ač jeho formulka je čistě v režii Jima Jarmusche a vlastně tak nějak víceméně stejná jako u Kafí a cigár. Jedná se totiž také o sled povídek. Do sebe nezapadajících, náhodných a tentokráte i více vděčných diváckého ohlasu. Ano, i Noc na Zemi vyzdvihuje povídkovou nesourodou sleť někam výše, dokonce si můžeme jednotlivé příběhy vychutnávat i v delším časovém horizontu. Je jich zde totiž „pouze“ pět (původní záměr, aby film vlastnil povídek 7 byl zamítnut – vzhledem k metráží snímku). Pět taxíků, pět nocí, pět autentických měst, pět osudů. Pět možností, aby nás Jarmusch ohromil svou nezávislostí svých charakterových postav a na světu filmu…

Nenechte se ale předem zmást, zvláště pokud nejste ve filmových končinách zcela doma. Noc na Zemi není novým snímkem, byť film putoval a v mnohých městech stále ještě putuje po kinech bez rozdílů rozpočtu, fasády i původu J. Jedná se o 14 let starou filmovou realizaci, která se u nás dočkala obnovené premiéry. Ti, kteří film ještě neviděli, mohou nadšeně jásat. I já jsem mírně hlasitě zajásal poté, co se mi dostal rozpis našeho milého biografu – Noc na Zemi nešla přehlédnout.

Bohužel, přehlédnout bych rád chtěl určité pochybení ze strany toho našeho biografu. Lidé kolem mi totiž uštědřili několik nemilých překvapení. Prvně to byl zcela odlišný lístek, na který nejsem zvyklý. Pokladna zavřená, kasička nepříliš mluvné dámy otevřená. Dostal jsem jiný lístek, ale budiž (ve skutečnosti mě tohle ještě nijak nevzrušilo). Ovšem následující už jsem přijmout nemohl – nejen, že kdosi vedle mě cosi hlasitě chroupal, to se holt nedá připsat odpovědným lidem za promítání a provoz kina, ale film byl přivezen očividně ve slovenské kopii, se slovenskými titulky. A aby toho nebylo málo, zvuk filmu byl podivně tlumen. Vše hlasitěji by bylo jen ku prospěchu. Jenomže to nebylo vše. Zhruba v půlce snímku se jaksi ztratil obraz i zvuk. Jako kdyby se přetrhl pás – něco obdobného, jako se přihodilo při promítání King Konga v Pravidlech moštárny. A tak jsem zažil minutu ticha, nejasnosti a mírného chichotu ze strany diváků (pár přede mnou na mě dokonce bafnul v podivné masce – zřejmě v očekávání, že se polekám… bizarní). Ale co se dá dělat – přeci si takto neznechutím film Jima Jarmusche. To bych musel být blázen. A tím já přeci nejsem (tedy za určitých okolností)…

Již blíže k samotnému snímku. Noc na Zemi v dnešní době nepřekvapí snad nikoho svou formou, způsoby, originalitou. Přeci jen; za posledních 14 let se objevila celá řada mnohem zajímavějších snímků a moderní kinematografie postoupila zase o kousek do jiných výšin. Ovšem i tak Noc na Zemi může nabízet mnohé. Prvně například styl Jima Jarmusche, který se nedá tak lehce zaměnit. Jeho vážně chvíle jsou opravdu vážné a jeho humor, častější to tvář filmu, má styl, působivost, syrovost i barvitost. A jelikož se bavíme o více i méně nezávislém filmu (holt, určité typické zákonitosti pro čistokrevnou nezávislost byly už také porušeny) a o Jimu Jarmuschovi, nemůžeme opomenout celý nadhled, cestu, kterou si film razí sám. Hned první povídka, odehrávající se v Los Angeles, téměř celou dobu v jednom taxíku a především v noci (což je symbolické pro celý snímek bez výjimky), nabídne něco z kulinářského umění mistra šéfkuchaře. Bohužel, to umění postrádá vnitřní směr, lákavější hloubku a také více zajímavých záběrů. Povídka Los Angeles, ve které figuruje především Winona Ryder coby „ušmudlaná“, cigaretovým kouřem načichlá řidička a také její pasažérka Victorie (Gene Rowlands), směřující do Beverly Hills (správný kontrast), nenabízí tolik (snad jen poučnou propast mezi Hollywoodem a běžným pracovním životem). Tolik očekávání zkrátka není naplněno i přes světlé momenty příběhu. Co se nedaří Los Angeles, daří se naopak New Yorku. Mění se druh filmařiny a vůbec celý nádech příběhové zápletky (připomenu, že se tak děje u každé povídky – pestrost tedy zaručena), avšak divák se dobře baví. Černošský herec Giancarlo Esposito dokáže zaujmout a ač tak činí vlastně často standartním humorem lepších amerických komedií, není nic na škodu. Znovu zde kontrastuje s nepříliš mluvným „řidičem“ (uvozovky říkají pravdu – řidič auto řídit neumí), přistěhovalcem a klaunem v jedné osobě – Helmutem (Armin Mueller-Stahl), který do New Yorku dostal se z východního Německa (přijde řeč i na Čechoslováky, věřte mi). A je mnoho humoru. I od Helmuta. Toho zase ubývá s povídkou další, tentokráte z Paříže (exteriéry jsou působivé – nikde naštěstí žádné vehikly nehořely, díky Bohu). Isaach De Bankolé (mohli jsme ho zahlédnout třeba i v Kafi a cigárech) řídí tentokráte citroënovský taxík, do kterého nastupují nejprve nevděční černošští diplomaté a následně pohledná nevidomá žena, hraná Beatrice Dalleovou. Povídka rozhodně není špatná, obsahuje mírné erotické napjetí (počkejte, to ještě bude kulminovat s povídkou z Říma), decentnější stylizaci, ne až tolik mluvy a velmi pohledné záběry na noční Paříž. V povídce z New Yorku jsme si zvykli na značný nával humoru, ale Jarmusch ho v „Paříži“ znovu ubírá a nastoluje zase trochu jiný žánr. Proč ne? Další povídka je pak taškařicí ve stylu italských komedií. Roberto Benigni, jakožto řidič Gino, blázní se slunečními brýlemi nočními ulicemi Říma. Trhá s volantem v klikatých a úzkých ulicích a jednosměrkách a skoro to až vypadá, že si vystačí s povídkou úplně sám. Ale ne, nakonec přeci jen po čase bere pasažéra. Pátera. Gino je však plný hříchů, musí se mu vyzpovídat. A to se páterovy stane osudným… povídka z Říma znovu obsahuje mnoho humorných scének, Benigni nezapře svůj komediální duch baviče. A tak se mluví o sexuálních hříších (ano, zde je kulminace erotiky – tedy, pokud tomu tam chceme říkat ;), dýních a hebkých ovečkách. Pokud zde někdo uronil slzu smíchu, vězte, že byla asi poslední. Následující, konečná povídka z pochmurných a ledových Helsinek, je totiž víceméně komorním, skoro až dramatem (samozřejmě s obalem „Jim Jarmusch“). I když se dobře diváci pobaví při podívání se na opilce, jež čekají na příjezd taxíku, většinou budou spíše naslouchat osudovým příběhům, tragickým zkušenostem, opilecké lítosti apod. Pokud někdo uronil kdysi slzu smíchu, slabší povahy teď možná uroní slzu smutnější – stejně jako dva pasažéři „taksi“ (abych mluvil správně finsky). Ač tomu tolik nevěřím – ironie je totiž občas citelná.

Každá z povídek nabízí něco odlišného. Všechny dohromady ale mají zdařilou atmosféru nočních měst a v neposlední řadě také zdařilé kamerové záběry mistra svého oboru – Fredericka Elmese (ano, točil a točí nám záběry také pro Davida Lynche a mimochodem: Jarmusch si umí vybírat kameramany – v zatím předposledním snímku využil služeb taktéž výborné Ellen Kuras). Vesměs statická, spořivá kamera, umístěná na přední kapoty automobilů plní bezchybně svůj účel. Potřebujeme vidět to, co vidíme a naopak. A když se záběr uchýlí třebas i k záběrům nočních měst, je to pro diváka vítaný bonus. Na autenticitě záběrů a vůbec celého filmu přispívá i výborný tah s herci. V každé povídce figurují ti, kteří k dané zemi vážně patří (pokud není scénáristický záměr s cizincem, samozřejmě) – v Helsinkách Finové, v Římě Italové atd. Zaručena je tedy autentická řeč, symbióza s prostředím a také národní mentalita víceméně sedí (nebo alespoň to, co mnoha lidem „trůní“ v povědomí o daných národech). A není od věci si připomenout, že i tentokráte je spoleh na poměrně zdařilý scénář. Od Jima se ale nic jiného prakticky nedá čekat.

To všechno, kladně hodnocené, už samo o sobě není málo. Přidávám navrch ještě působivou, i když nepříliš často vídanou zvukovou kulisu charismatického Toma Waitse (ano, Kafe a cigára také k němu patří…), noční letargii (tu poznáme především v povídce Helsinské) a vždy povedené pointy, pokud se jich tedy dočkáme. Valná většina dorazí tam, kam má a většina z nich je i spokojena (vyjma katolického kněze – ten měl vůbec smůlu na řidiče); stejně jako diváci. Noc na Zemi mohu doporučit. Pro všechny, kteří chtějí zažít trochu netradiční cesty nočními taxíky s noční komunikací a v přítomnosti zručných filmařů a vděčných herců.

V určitých fázích mírně zábavnější než Jarmushcovy poslední vizuálně vytříbené Kafe a cigára, méně ucelenější a méně dokonalejší (v konečném zúčtování) než Ghost Dog: Cesta samuraje (pokud vezmu Jarmuschovu nejposlednější tvorbu) – ale přeci dobré. Noc na Zemi není špatným snímkem, ale stejně jako neberu názory, že Jarmusch je král nezávislého filmu (vůbec se zdráhám podobných označení obecně ve světě filmu), neberu ani názor, že Noc na Zemi je bezchybný, dokonalý film. U povídkových filmů naplnění diváka bývá zkrátka často obtížnější (často díky pocity nevyrovnanost) – jsem ale rád, že Jarmusch to u mě dotáhl do velmi slibné polohy – 7 bodů z 10.

INFO

Originální název - Night on Earth, Žánr - Komedie, Stopáž - 129 min, Rok premiéry - 1991

Režie - Jim Jarmusch, Scénář - Jim Jarmusch, Kamera - Frederick Elmes, Hudba - Tom Waits, Kathleen Brennan

Hrají - Winona Ryder, Gena Rowlands, Armin Mueller-Stahl, Giancarlo Esposito, Isaach De Bankolé, Beatrice Dalle, Roberto Benigni, Paolo Bonacelli, Matti Pellonpää a další...

Hodnocení = 70