Finsko, země která ještě nedávno trpěla nadvládou Ruska. Luteránská země tisíců jezer (i když ono jich je mnohem více než jeden tisíc). Země se spoustou sobů, vyhlášených saun a finské vodky. Stejně tak ovšem země s velkým počtem sebevražd, těžkým jazykem a tvrdými pravidly pro konzumaci alkoholu. Země, která dala světu Maxe Payna a charakteristickou hudbu. Samozřejmě, že mě napadl Vimme, ale já nemyslím nějaké laponské tance, ale drsné rockové, metalové ale i techno-housové zvuky, které k nám z této severské krajiny míří. Jednou z těch nejznámějších hudebních skupin ze severu je formace Nightwish. Hudba, kterou tito metalový hudebníci hrají, v sobě spojuje metalovou sílu a dravost, orchestrální mohutnost a skoro operní zpěv. Hudba je často velmi melodická a někdy jsou i metalové rify potlačeny a tvoří jen určitý neotřelý nádech onomu mohutnému až heronsky-epickému příběhu, který tvoří klasické orchestrální nástroje. Skoro by se dalo říci idylka, kdyby nebyla vždy rozčísnuta hlasem zpěváka a zvukem, který jasně ukazuje, že se skutečně jedná o metal, který je prostě jiný. Finský a zajímavý. Nemusíte být tak ani fanda metalu, ale může se vám pouze líbit tvrdá muzika sladěná s orchestrálním zvukem, chóry a vysokým vokálem. Známe, že tento způsob zabírá u publika, které by metalové album dozajista neposlouchalo. Ať se jedná o skupinu Apokalyptica, After Forever nebo o pokusy Metallicy.

Nightwish v nynější podobě tvoří Tarja Turunen, tedy ona diva, která svými výškami dodává hudbě nezaměnitelnost a můžete mě třeba kamenovat, ale ženský hlas, který je vysoce postavený, je zřejmě ten nejlepší vokál jaký existuje. Ty tam se můžou jít klouzat chrchlavé, hluboké či černošsky kroucené hlasy nynějších pop stár... Dalším výraznou postavou skupiny je Erno Emppu Vuorinen - hráč na kytaru, Tuomas Holopainen – klávesový kouzelník a tahoun skupiny, Jukka Nevalainen; zběsilý to bubeník a Marco Hietal, jenž si občas při hře na baskytaru i zazpívá a jenž je nejnovějším přírůstkem do kapely a pravým ostříleným metalákem. Jeho hlasový styl a podání přidává kapele hodně na metalovosti. I na tomto albu je ona metalová tvrdost skutečná, nejedná se o rock, nebo o nějaký styl muziky, který se má zalíbit všem posluchačům. Skupina skutečně servíruje metal spolu s orchestrem a nádhernými vysokými ženskými vokály. I když zpěv si občas do parády vezmou i samotní chlapíci z kapely nebo pochybné individua, které tam hostují. Pro natočení orchestrálních doprovodů se použila londýnská filharmonie a Londýnské studio, které je zárukou skutečné kvality a nejedná se o žádný smyčcový kvartet.

Před časem se na trhu objevil singl Nemo, který se stal vlajkovou lodí alba Once, na kterém je 11 skladeb, ale dosti dlouhých, takže stopáž 60 minut je velice příjemnou porcí hudby, kterou za své peníze dostanete. Nevím, ale některé 30 minutové alba bych prodával spíše jako promo ukázky za reklamní cenu...

Save yourself a penny for the ferryman
Save yourself and let them suffer
In hope
In love
This world ain't ready for The Ark
Mankind works in mysterious ways

Úvod na kompilaci obstarala skladba Dark Chest Of Wonders a ta je přesně tím, čím jsem vám tuto skupinu charakterizoval. Metalovost, drsnost a chór, ženský hlas a vše zmohutněné orchestrem. Prostě skutečně mohutný styl, který míchá nástroje a neopírá se ani o příliš elektroniky. Pro mě se stala absolutně nejlepší skladbou celého alba. Nemusí se vám zrovna líbit, že u druhé skladby je právě ta živost nahrazena spíše elektronickým nádechem a celé to zní spíše jako ze škatulky skupin Tanzwut či Rammstein. Můj názor zní, že tato skupina  je dobrá pokud se drží svého stylu hraní. Avšak tento styl nenabízí ani pořádné rockové techno ani metal s techno nádechem. Je to nijaké a hlas zpěváka spolu se zpěvačkou to nezachrání. Ovšem tato skladba je skutečně na tomto albu ojedinělá a dalo by se tedy říci, že se jedná o takový experiment, který kapele prostě nesedí. Třetí skladbou na albu je právě zmíněná Nemo, která už je opět ve starém stylu kapely. Bohužel mi přišlo, že jí chyběla nějaká ta dravější pasáž a vychází jako docela tuctová skladbička, jež by zrovna příliš lidí k zakoupení tohoto alba zřejmě nenalákala. Je dosti obyčejná a chybí ji ona údernost. To skladba čtvrtá je oproti třetí šokem. Opět je tu totiž to, kvůli čemu stojí si album pořídit. Něco dobrého, dravého a neotřelého. A to že skupina využívá i jiných nástrojů z klasického repertoáru, to uslyšíte hned v následující skladbě Creek Mary's Blood. Píš’talka, orchestr, vysoký zpěv a indiánské pokřiky a nevíte zda neposloucháte zcela jiné album. Jindy budete mít možnost slyšet třeba i orientální prvky hrané na kytary. Kdo by ovšem čekal že skladba Romaticide bude z těch nejromantičtějších, byl by zklamán; zde se totiž jasně ukazuje, že Nightwish to myslí s tvrdou muziku vážně.

Ovšem co dohromady tyto skladby tvoří je nejdůležitější. Skladby nejsou všechny z jedné škatulky a tak se vám třeba jen některé budou líbit  a některé naopak. Jsem zastáncem názoru, že album je zajímavé, ovšem řekl bych. že spíše pro občasné posluchače tvrdší muziky než pro pravověrné posluchače metalu. Nightwish nevytáhli nic neuvěřitelného, opřeli se o starší tvorbu a přidali něco navíc, což ovšem nijak nepřekonalo je samotné. A tak by se dalo album označit za průměrné co se muziky týče a za tu zvláštnost, jakou Nightwish své muzice propůjčují, jeden bodík na víc. Možná bych mohl pokárat i Tarju, kterou v některých skladbách mohla nahradit nějaká hostující operní pěvkyně, která by výšky vytáhla ještě víš a dodala hudbě ještě mocnější nádech . Přeci jenom orchestr mohutný, kytary dravé a ten hlas dobrý, ale možná to chtělo ještě větší ječák.  Pokud se vám takovýto postup propojení stylů líbí, nemá asi cenu váhat.

autor - cYBERF@Ce

> seznam skladeb <

Od Nightwish nic převratného, hudba je skvěle zvládnuta , bohužel jí schází nějaký větší náboj. Jinak spojení orchestru, ženského vokálu a metalu je zvládnuté výborně.

.

INFO

Rok vydání - 2004, Žánr - Symphony/Pop metal, Web

Label - Nuclear Blast, Počet skladeb - 8, Délka - 60:51

Hodnocení = 60