Po delší době Vás znovu vítám u čtení magazinu, jenž se blíží mílovýmí kroky k tříleté existenci. Budeme trochu vzpomínat, vracet se do minulosti. Rád bych zde ale promluvil především o přítomnosti. Malinko o současné situaci Clicku, o mém současném životě i o současných událostech, které se na nás valí sdělovacími prostředky obrovským tempem. A také o budoucnosti. Zvolněme, podívejme se z okna, zapalme si doutník atmosféry, ponořme se do stavu blaženosti. Ne, to nejsou meditativní nařízení, to je dobrý návod k tomu, abyste si užili Click v plném rozsahu. Píše se listopad a na stromech pobývají jen ty nejstatečnější a nejvytrvalejší listy a my, redakce Clicku, vám servírujeme s brzkým ranním světlem a brzkou nocí 24. vydání našeho dítka - plátku, tedy plátu, který krájíme s neobyčejnou citlivostí a duševním odhodláním. Ochutnejte s námi... s námi blázny, kteří se snaží měnit sebe a svět kolem. Začíná naše plavba na Měsíc.

Dívka sedá za oknem, o kousek dále přes jemnou a tenkou okenní tabuli bičuje sveřepě okolní krajinu vítr. Tak takové výjevy mám před očima často na podzim (a sepíšu o tom někdy pár řádků, to mi věřte). V nádherném, dá se říci přenádherném období, kdy na mne doléhá jakýsi zvláštní pocit, stín. Zasmušilý, veselý, melancholický, zvláštní, povznášející. Vše v jednom. Teplo domova, teplo vyhřátých prostor, mi nabízí bezpečné útočiště před chladným a občas nevlídným počasím. Letos mne skolilo - už podruhé. S jakousi virózní nemocí jsem odpočíval a listoval v knihách, čas od času cestoval po mapě, čas od času usedal ke klávesnici, abych také něco pro Click vykonal. A konal jsem? Konal, avšak ne tolik, jak by si jistě mnozí přáli. Prostě mě navštívila jakási lenivá stvůra, která nebyla zase tak ošklivá abych ji nenáviděl. Odpočíval jsem od studia, odpočíval od povinností a prostě si jen tak snil a plul za těmi okny, venkovním přítmím a společně s hudbou se naplňoval. Nač ten náš shon? Přijde něco lepšího, něco pro co bych měl aktivně se zapojit do koloběhu, hrůzného koloběhu událostí, na které nejsem a také možná ani nechci být připraven? Prostě ta představa té dívky za oknem, jak občas prohodí vlasy a jak se jí oči lesknou od skelného pohledu okenní tabule, byla přiznávám mnohem lákavější...

Ale musel jsem se občas odtrhnout, jinak by nevznikl Click a možná bych ani nevěděl o okolním dění. Světovém, ervropském, tuzemském. Jak každým dnem rozevírám listy jistého seriózního deníku, sám se až podivuji nad situací. Jestlipak mě jednou ovlivní? Jest-li ty vesmírné lety ještě stihnu, abych mohl poznat vzdálené příbuzné a přátelé, kteří mě dnes a denně zvou na šálek lahodných pochutin v tekutém stavu? Jestlipak, až se znovu rozjedu do Paříže, mnou tak milované Francie, se mi rozhoří automobil zlostí? Co když ta opeřenecká chřipka zmutuje do jiné podoby a my jí už podle křídel a zobáku nepoznáme? Ne, že bych se obával. Zachovávám ledový klid. V blízké zimě nelze ani jinak. Ale co když se vydám s kýmsi stolovat do Pákistánu a najednou se otřese pode mnou půda a já uvíznu někde mezi litosférickými deskami? Je to šílené. Měsíc co měsíc nám svět odhaluje další svá tajemství a jistě ne všechna chtěla být vyslyšena. Stačí, že se mi občas otřásá hlava z podivuhodné nahodilosti lidského myšlení. Ještě aby se mnou zatřásala půda někde mezi San Franciscem a Tokiem. Že až příliš míst vyjmenovávám? Máte pravdu. Budu totiž často cestovat. Po různých zemích, po různých místech, s fotoaparátem i bez, s brýlemi proti slunci i bez nich. Život není dlouhý, kdo říká že ano, nazývám ho šmejdem. Zcela veřejně, otevřeně. A proto bych rád navštívil místa, o kterých si myslím, že by mne mohla zajímat. Na jaře se vydávám na velikou cestu letadýlkem, avšak těším se i na cesty menší. Po okolí, po blízkých kilometrech. Neobyčejně se těším. Určitě sepíšu nějaký ten deník a předložím Vám ho v plné listovní parádě.

Click nám znovu leží u bran Vánočních svátků. Jsou nedaleko, už cítím vůni františka, jak si hoví na rozpáleném čímsi. A spousta lidí najednou zjistila, že nemá čas (a nejen díky Vánocům). Co je to ten čas, že s námi takto hýbe? Je to prevít, přiznávám. Když je ho potřeba, nikde ho nelze zastihnout, telefon nedosažitelný, adresa neznámá. A když ho nepotřebujeme, přijde a nudí nás. Co je to za spravedlnost? Čas nám také odvál našeho věrného redaktora MCZeta. Ano, odešel od nás. Byl jsem však ujištěn, že problém nebyl v nás, v Clicku, ve vztazích, nýbrž v MCZetovi samotném. Zkrátka bude se nyní věnovat jiným věcem a stejně jako jakési politické figurky hlásají, že jsou nyní občané a jak je to krásné a osvobuzující, z MCZeta se stává nyní jen náš čtenář a věřme, že i to bude pro něj příhodné. Prožil v Clicku dlouhá období, budu na ně, a věřím že i on, vzpomínat s úctou k minulosti, k neutichajícím komunikacím a blahodárným slovním bitvám. MCZ byl pro nás přínosem, za ten čas se mírně změnil, třeba dospěl, avšak my už jeho dospělost v ranném stádiu nestihneme. Neuvidíme jak odroste chlapeckým střevícům a neuvidíme, jak nebude moci jednou nasadit své oblíbené děstké zimní palčáky. Byl to paličák. Ale měl jsem ho asi i neobyčejně rád. Do Clicku přinášel přátelství a dobrou duši. Měl mírové vztahy se všemi z nás, chtěl měnit svět a zjistil, že to půjde velmi těžko. Snílek to byl a stále doufám že ještě je. Za každého hlasité a pokorné díky. Ale již jemu, a nejem jemu, jsem řekl, že nebudu vystrojovat smuteční hostinu, hodokvasy, nebudu zapalovat svíčky k oběti redaktorské - nebudu a nechci. Z jednoho prostého důvodu. Tak nějak ve skrytu duše věřím, že MCZ nás zase jednou navštíví a s bichlemi v područí prohlásí, že je znovu připraven do služby a že nebude prosazovat nesmyslná přání, ale že bude jen plnit svou povinnost a přinášet k nám radost. Žádnou hostinu mu proto nepřipravím. K čemu by byla, když se jednou znovu povznese ze své bíle natřené rakve a začne nás znovu strašit svými texty coby neunavující zombie? K čemu by to všechno bylo milí čtenáři...

Dost intenzivně mne v posledním čase hlodala myšlenka, k jakému plemenu psů vlastně každý patříme. Já se netajím a nebudu tajit tím, že mám psy ohromně rád. Je to krásné, přátelské a oddané zvíře, které si dokáže s člověkem náramně rozumět. I beze slov. Díky mé náklonosti k tomuto zvířeti jsem pro Vás vybral několik obrázků psů a přiřadil k nim jména našich redaktorů a externistů. Jak to vidím já, příp. jak si kdo jakého psa předurčil. Doufám, že se u mého seznamu dobře pobavíte a zároveň se zamyslíte, proč zrovna tyto plemena, tyto čumákovitá stvoření patří k nám...

Speedy Daniel	cYBERF@Ce	J.A. Frost

Petr Kadlec	ad	Tok ra

Jan Krumphanzl	Shea	Hobit

Click 24 vám připravil mnoho článků z mnoha rubrik. Jedna ze sekcí sice nezáří hodnotným počtem článků, ale to bude bohatě vynahrazeno Vánočním vydáním. Sami se budete moci přesvědčit. Jinak v tomto čísle naleznete nějaké nové příběhy, nová svědectví, nové poznatky z věcí, které nám udělaly i neudělaly upřímnou radost. Click se znovu hlásí o slovo. Já nabírám zimní dech, další, nový, nabírám chuť si měnit život k lepšímu a jsem jako o máločem přesvědčen, že má, naše, redakční, čtenářská a další budoucnost bude mít smysl. Končí nám podzim. Já přemítám si v duchu co všechno jsem prožil. Co pro mne znamenaly vzestupy a strmé pády. Bilancuji a navracím se k nádherným prožitkům, navracím se k Lynchovi a s ním, i bez něj, Vám přeji co nejzralejší a sladký konec podzimu, začátek zimy. Podívejte se do oblak, do oken a vzpomeňte si na sebe. Jestlipak na Vás někdo nečeká?

Čas 0:07 - konec úvodníku. Nejdu na obvyklou půlnoční projekci, nejdu na jemné noční ospalé melodie. Jdu se ponořit do spánku s vědomím, že sen se jednou naplní...

Dotkli jsme se Měsíce...

Speedy Daniel