Změť drah, symbolů a nákresů různých živočichů byla objevena čirou náhodou. Roku 1934 tudy přelétal dr. Paul Kosok z Long Island University v New Yorku ve svém jednomotorovém sportovním letounu. Z ptačí perspektivy sledoval průběh prehistorických vodních cest - a objevil gigantické obrazy a zvláštní linie, podobné přistávacím dráhám, které se táhly celé míle přes pláně, údolí a hory, a to bez sebemenší odchylky. Kresby zobrazovaly různá zvířata - opici, pavouka, ještěra, ryby a dravé ptáky, a každá z nich byla kupodivu provedena jedinou čarou začínající a končící v jednom bodě. Dále tu byly geometrické útvary obrovských rozměrů - trojúhelníky, lichoběžníky a obdélníky.

Poušť, která byla s vynaložením neuvěřitelné námahy změněna v gigantickou "obrázkovou knížku", má rozlohu více než 100 kilometrů čtverečních. Rozkládá se mezi Palpou a Nazkou. Toto záhadné území je extrémně vyprahlé, zdejší půda je už celá staletí beznadějně vyschlá. Povrch je tmavý, skládá se z nesčíslného množství drobných kamenů. Odhrnou-li se stranou, objeví se podstatně světlejší podklad. Podobně jako je tomu u linorytu, umělci na náhorní plošine u Nazky "vyrývali" svá díla přímo do půdy tak, že cílevědomě odstraňovali tmavou povrchovou vrstvu, čímž vznikaly světlé a nádherně kontrastní obrazy, linie a dráhy. Nejen způsob, jakým byly tvořeny, ale hlavně účel je dodnes záhadou.
První věcí, která znesnadňuje odpověď na tuto otázku, je nepřesné určení doby, kdy vznikly. Není to totiž zrovna jednoduché, ale mnoho lidí se o to pokoušelo a pokouší, a díky nim víme alespoň přibližně, kdy bylo toto dílo vytvořeno.

Jedním z nich je například Duncan Strong. Ten kdysi objevil uprostřed vyrytých kreseb ztrouchnivělé zbytky dřevěného kůlu. Pomocí radiokarbonové metody se tento vzácný nález podařilo datovat. Dřevo bylo zaraženo do země v období mezi lety 445 a 605 n.l. Lze snad z toho usuzovat, že celá umělecká galerie v Nazce vznikla právě v této době? To stěží.
V uplynulých desetiletích objevili badatelé na náhorní plošině u Nazky obrovské množství hliněných střepů. Konkrétní příklad: Roku 1968 se počítačovému expertu a profesionálnímu astronomovi Geraldu S. Hawkinsovi podařilo sestavit z fragmentů četné hliněné nádoby, datované přibližně do období kolem roku 400 n.l. Třebaže se ukázalo, že mnohé hliněné artefakty obsahují motivy podobné obřím obrazcům, neumožňuje to definitivně určit stáří gigantické obrazové galerie. Přirozeně by mohlo být teoreticky možné, že keramické nádoby a obří obrazce pocházejí ze stejné doby. Ale může tomu být také úplně jinak. Lze v tomto případě uvažovat o dvou vysvětleních. Podle prvního by obří obrazce u Nazky byly vytvořeny dle motivů využitých rovněž na keramických výrobcích. V takovém případě by museli mít umělci z Nazky fantastické matematické schopnosti, aby dokázali miniatury zvětšit v tak obrovském měřítku. Oficiální věda jim pochopitelně upírá, že by vůbec uměli psát. A druhé vysvětlení? Motivy na keramice jsou naopak miniaturami obřích obrazců na náhorní plošině. Pak ovšem umělci museli své výtvory vidět vcelku, a to je možné pouze z ptačí perspektivy. Jak se obyvatelé Nazky mohli před mnoha stoletími vznést do vzduchu? Snad s pomocí mytologických božských astronautů, o jejichž existenci je přesvědčen Erich von Däniken?
Autory dosud nejpřesnějšího chronologického zařazení jsou archeolog Persise Clarkson a geomorfolog Ronald Dorn. Oba vědci vycházeli z toho, že ke zviditelnění linií, z nichž sestávaly obří obrazce, musely být s povrchovou vrstvou odstraněny i kameny. Tyto kameny byly přitom zčásti otočeny a zůstaly ležet. Tím se mikroskopické organismy, které předtím vegetovaly na jejich horní straně, dostaly dolů a odumřely. Tyto pozůstatky je dnes možné datovat. Došlo k odběru četných vzorků a bylo určováno jejich stáří. Výsledek: obří umělecká díla u Nazky vznikla mezi lety 190 př.n.l. a 600 n.l.
"Kejklíři" ve vědě, o nichž hovoří Erich von Däniken, jsou nanejvýš aktivní i v případě obřích obrazců na náhorní plošině u Nazky. Přečtete-li si totiž vědeckou literaturu na toto téma, pak je na první pohled všechno jasné a neexistuje žádná nezodpovězená otázka. Každý odborník však zastává jen své vlastní, zcela subjektivní stanovisko, avšak tvrdošíjně zamlčuje, že je možné slyšet i jiná "vysvětlení", která ale jejich autoři rovněž hlásají jako svého druhu evangelium, o němž se nesmí pochybovat.
Různí učenci (kteří jsou podle všeho vybaveni bohatou fantazií, ale ta je u tohoto povolání třeba) vyslovili různé teorie ohledně účelu těchto obrazců. Jak zní?

Profesor Hoimar von Ditfurth prosazoval názor, že Nazca byla obrovskou sportovní arénou. Inčtí atleti museli soutěžit v nesnesitelném pouštním vedru. Záhadné linie byly tedy závodní dráhy pro sportovce. Tato teorie připadá znalci peruánské kultury Bushnellovi jako absurdní. V takovém případě by tehdejší sportovci museli být skuteční supermani. "Závodní dráhy" totiž vedou nejen nanejvýš neschůdným terénem, ale i přes rokle a propasti.

Pilot balonu a amatérský archeolog Jim Woodman se domnívá, že našel správné technické řešení, a k němu se přiklání i američan Bill Spohrer. Podle jejich názoru startovaly z Nazky horkovzdušné balony. Odnášely údajně mrtvá těla vznešených inckých hodnostářů, kteří tímto způsobem odlétali zpět ke svatému slunci a do nebeských končin. Zdá se, že hypotézu o balonech potvrzuje jedna velmi stará incká zpráva, která uvádí, že jednomu odvážnému mladíkovi se během válečné rozmíšky podařilo vypátrat nepřátelské jednotky z velké výšky. Dokázal snad vzlétnout v horkovzdušném balonu? Možná ano, je však možné i to, že k letu použil obzvlášť rozměrného draka nadnášeného větrem, stejně jako je tomu v případě moderního rogalla. Je tu i další skutečnost, která vyvolává řadu spekulací: Na konci mnoha záhadných linií (drah) je možné objevit zčernalé, ohněm ožehnuté kameny. Jsou to stopy po dávných horkovzdušných balonech? Anebo snad po něčem jiném? Dodnes se v okolních hrobech nalézají zbytky nesmírně jemných a neuvěřitelně pevných látek, které by byly nepochybně velmi vhodné jako obal horkovzdušného balonu.
Spohrer v roce 1975 přistoupil k experimentálnímu ověření své domněnky. Sestrojil horkovzdušný balon z materiálů, které byly prokazatelně známé v období kultury Nazca. Zjistil, že balon sestrojený ze staroinckých látek je nejen skvěle letuschopný, ale že dokonce unese i dvě osoby. Ovšem, o jedné věci Spohrer diskrétně pomlčel, a tou byla skutečnost, že jeho pokusný balon letěl jenom pomocí moderního hořáku. Ať už měli staří Inkové k dispozici jakoukoli techniku, určitě nevlastnili nic, co by bylo srovnatelné s moderním hořákem.
Je tu ale jeden člověk, který předvedl, že Indiáni z Nazky mohli létat, a to i bez hořáku. Byl jím Jim Woodman, spisovatel a vydavatel z Miami, dobrodruh ve starém stylu. Pobývá hodně v Jižní Americe a v roce 1973 se rozhodl prozkoumat linie v Nazce. Když letěl v malém letadle nad Nazkou, porovnal si kompas podle jedné linie a tu pak sledoval bez jediného odchýlení celých 6 mil (9,7 km), i když překračovala horský hřeben. Tento zážitek ho přesvědčil o tom, že v dávných dobách lidé uměli létat. Dole v poušti Woodman objevil, že Indiáni kdysi měli dvě věci, které by jim umožnily létat: lana a jemně tkané látky. S nimi mohli postavit balón na horký vzduch, vynášený do vzduchu žárem z hořících hranic, jejichž stopy stejně jako topné dříví Woodman, jak se domnívá, našel mezi liniemi. Balónů mohli Indiáni - jak se domníval - užívat ke kontrole zemních prací. Woodmanův balón Condor I byl vyroben z látek a provazů udělaných podle vzorků, do nichž byla kdysi zabalena těla mrtvých Indiánů pohřbených nablízku. Koš byl spleten z rákosu z jezera Titicaca na hranici mezi Bolívií a Peru. 28. listopadu 1975 se Condor I za úsvitu vznesl k modré obloze nad Nazkou s Jimem Woodmanem a neohroženým britským vzduchoplavcem Julianem Nottem na palubě. Ve výši 300 stop (90 m) balon, který měl obsah 80 000 krychlových stop (2260 m krychlových), přestal stoupat, Nott a Woodman vyhodili zátěž a začali se snášet. Nejnebezpečnějším okamžikem bylo přistání, posádka si tedy uvolnila popruhy a ve chvíli, kdy koš narazil na povrch pouště, hbitě vyskákala na zem. Let byl krátký, ale prokázal, že na Woodmanově tvrzení něco je.
Ovšem ani to nepotrvzuje, že Woodmanova & Spohrerova teze o pohřbívání nebožtíků do nebes je pravdivá. Nepůsobí totiž příliš přesvědčivě, uvážíme-li, že takto zaopatření nebožtíci by po relativně krátké letové době nutně museli spadnout na zem nebo do moře. O krátké letové fázi nemusíme pochybovat, protože balony mohly nést pouze lehký náklad a nemohlo se naložit mnoho hořlavého materiálu. Balonu tedy zanedlouho po startu došlo palivo a vznešení nebožtíci se zřítili z nebes dolů. To jistě nemělo s pietou k zesnulým panovníkům nic společného. Někde v okolí by se pak musely nalézt jejich roztříštěné tělesné pozůstatky - stejně jako "nebeské vozidlo" -, což by jistě neposkytovalo příliš důstojný pohled a znamenalo by to zcela prozaický a naprosto střízlivý konec domnělého nanebevstoupení... Stručně řečeno, takový kult by se nejspíš dlouho neudržel.
Proti Woodmanově & Spohrerově hypotéze je nutno vznést ještě další a to zásadní námitku: balony měly kolmý start a určitě nepotřebovaly žádné "přistávací" nebo "startovací" dráhy.

Profesor Isbell ze Státní univerzity v New Yorku si myslí, že tento mohutný komplex vznikl v rámci projektu veřejně prospěšných prací. Pokaždé když zemědělské žně byly nadprůměrně vydatné, nutili despotové svůj lid k nesmyslné dřině. Všichni museli vytvářet obří obrazce, aby si prostě jaksepatří "zamakali" a nenapadaly je hloupé myšlenky - tedy především na převrat, změnu společenských pod- mínek a podobné "výmysly". Ale nevedla by právě nesmyslná dřina v rozpálené poušti naopak k přání po poněkud méně diktátorské vládě?

Profesor Helmut Tributsch se proti výše uvedené teorii profesora Isbella postavil váhou celé své autority. Podle jeho názoru pozorovali obyvatelé Nazky před mnoha stoletími na obzoru fatu morgánu, hříčku přírody, jejíž podstatou je zrcadlení vzduchu. Právě tyto faty morgány vyrývali do půdy. Ale proč? Na tuto otázku už profesor odpovědět nedokázal.

Autorem poněkud realističtější hypotézy je Henri Stierlin, který se domnívá, že na náhorní plošině Nazca se pracovalo přímo v obřím měřítku. Řetězce lidí, tvořené stovkami, ba tisíci dělníků obcházely plošinu a vytvářely jakési pseudostopy. Avšak i tato jistě zajímavá teorie o obrovském lidském "tkalcovském stavu" má háček: linie, jak už bylo řečeno, nevedou jen doleva či doprava po rovině, ale i přes rokle a propasti. Ty by se asi nepovedly překonat ani sportovně nepochybně velmi zdatným "tkalcům".

Téměř žertovným dojmem působí teorie profesora Kauffmanna-Doiga, který se snaží dokázat souvislost obřích obrazců s kultem jakéhosi kočičího božstva. Pak by ovšem bylo zvláštní, že zde nebyla zobrazena ani jediná kočka! Stopadesátimetrového ptáka by zase normální pozemská číča nemohla rozpoznat, byť by byl zamýšlen jako případná symbolická kořist. Ubohá kočka by v liniích tak monstrózního ptáka rozhodně zabloudila.
Nebyli snad zobrazení ptáci míněni jako kořist pro obrovské "nebeské kočičí bohy"? Ptáci jsou na náhorní plošině u Nazky zobrazováni sice hojně, ale v žádném případě nejde o jediný zvířecí motiv. Najdeme tady velrybu, opici, leguána a psa s podivně tenkýma nohama. Navíc nemáme dosud k dispozici jedinou zmínku o podobném kuriózním "kočičím" kultu.

Málokdo studoval linie v Nazce tak intenzivně jako anglický badatel a filmař Tony Morrison. Od roku 1961 uskutečnil přes tucet návštěv této oblasti a jeho cesty po Jižní Americe mu umožnily hluboký vhled do psychologie a filozofie jejího obyvatelstva. Morrison soudí, že účel kreseb je v zásadě náboženský, a ze starých dokumentů a od obyvatel And zjistil, že tu existuje tradice kapliček při cestách, spojených přímými chodníky. Tyto kapličky neboli wak'a jsou často pouhé hromady kamenů, stezky bývají nezřetelné nebo jen pomyslné. Morrison se domnívá, že linie v Nazce jsou posvátné stezky spojující posvátná místa v poušti, a opravdu byly doloženy hromady kamenů, jež by mohly takovými posvátnými místy být. Ty pozoruhodné obrazce byly možná ikony a velká geometrická uzavřená prostranství snad místa pro náboženská shromáždění.
Náboženská interpretace linií v Nazce dává prostou odpověď na otázku, proč jsou zřetelně viditelné jen ze vzduchu, neboť v takovém případě byly narýsovány pro pohled bohů.

Erich von Däniken je podobného názoru, ovšem on tato božstva vidí již konkrétněji: tvrdí, že obrazce mají co do činění s "božskými" astronauty, kteří tehdy Inky navštívili. Podle něj je galerie "lákadlem", které mělo přimět božské astronauty k dalším přistáním. Tuto myšlenku podpírá dvěma hlavními fakty: Zvířata jsou obrovská, že jsou vidět jen z ptačí perspektivy, a za druhé, jejich tělo je tvořeno liniemi, které by mohly sloužit jako přistávací dráhy. Je to tedy podle něj určitý druh "uctívání" a vidí v něm obdobu takzvaného kultu cargo. Jeho úvahy směřují ve stručnosti následujícím směrem:
Poblíž dnešní Nazky přistál mimozemský létající stroj a zanechal stopy v prachu. Mimozemšťané navázali kontakt s lidmi, kteří je pokládali za "bohy", uctívali je a začali je vzývat ve svých modlitbách. Nakonec mimozemšťané zase odletěli. Stopy po jejich pobytu však lidé pečlivě uchovávali. Přáli si, aby se "bohové" zase vrátili. Vždyť "bohové" lid obdarovali! Nebešťané se však stále nevraceli. Proto byly narýsovány obrazce, od "drah" až po nadrozměrná zobrazení zvířat a matematické symboly a pracně vyryty do náhorní plošiny - jako signál pro "bohy": "Vraťte se! Čekáme na vás! Všechno je připraveno!" Toto poselství mělo být bohům sdělen a zprostředkováno. Vznikl kult.
Däniken tuto svou teorii rozhodně "nevařil z vody". Například profesor Aldon Mason předpokládal, že vytvořené obrazce "skutečně představují božstva" a - alespoň podle jmenovaného vědce - "nepochybně byly vytvořeny pro oči nebeských bohů". Zůstává tedy "pouze" otázka, šlo-li v případě uvažovaných božstev o fiktivní bytosti, nebo nanejvýš reálné mimozemšťany ve smyslu teorie Ericha von Dänikena.

Ludvík Souček, český záhadolog, přispěl další hypotézou, která se podobá Dänikenově, ale tvrdí přesný opak. Nechme Ludvíka Součka promluvit:
"Nehledě na vlastní nepřekonatelný odpor k pavoukům, nepovažuji menažérii potvor, vyvedených ve štěrku Valle de Palpa, právě za lákavou. Zcela naopak. Vnucuje se myšlenka, že jde o strašáky, zvířata dostatečně nebezpečná a dostatečně velká, ba dokonce zvířata létající, která měla varovat kohosi, aby zde nepřistával. Snad předcházely špatné zkušenosti, jimž by se konečně nebylo co divit: start jakéhokoli kosmického korábu (například) je patrně vždy doprovázen vedlejšími efekty, jež nepůjdou neopatrným svědkům k duhu. Zdá se mi, že musíme připustit otřes místních kultur jakousi událostí, jež přikvačila nebo hrozila přikvačit z výšky. K jejímu odvrácení měly sloužit obrovské obrazy zvířat, rozhodně nepůsobících přitažlivě."
Zajímavá teorie, co říkáte?

Asi největší odbornicí na obrazce na planině Nazca je německá astronomka a matematička Maria Reicheová. V roce 1946 jí Paul Kosok ukázal fotografie této náhorní plošiny. Reicheová byla nadšena. Záhada pouště se stala jejím životním osudem. Věnovala tajuplným obrazcům u Nazky celý život. Marii Reicheovou uctívá peruánské obyvatelstvo jako světici a peruánské státní orgány jí propůjčily nejvyšší vyznamenání. Samozřejmě, i ona měla svou teorii snažící se vysvětlit funkci obrazců a linií. Byla přesvědčena, že Nazca je něco jako astronomický kalendář. K tomu ji přivedly některé skutečnosti, které zjistila: Například jedna z čar vedla přímo k místu, kde slunce zapadá 22. června, tedy v den zimního slunovratu. Astronom Hawkins ověřil pomocí počítače, že už architektonický komplex z doby kamenné ve Stonehenge je možné charakterizovat jako astronomickou observatoř. Hawkins věděl, že pokud má být teorie správná, musí vysvětlovat smysl všech čar.
Nejdříve zadal počítači spočítat, kolik linií se shoduje s extrémními pozicemi slunce nebo měsíce. Výsledek - 39 ze 186 zahrnutých do vzorku - nebyl o mnoho lepší, než by se dalo získat zcela náhodně. Znamenalo to, že příliš velký počet linií zůstal nevysvětlen; navíc jen málo z oněch 39 orientovaných směrů odpovídalo viditelně významným liniím. Hawkins tedy obrátil pozornost na hvězdy a uložil do počítače katalog pozic hvězd zpětně k roku 10 000 př.Kr. A opět byl počet směrů orientovaných na hvězdy v kterémkoli období pravěkých dějin příliš malý na to, aby potvrdil předpoklad, že linie v Nazce tvoří astronomický kalendář. Počítač tedy k Hawkinsovu zklamání nepotvrdil teorii Marii Reicheové. Výsledkem bádání je tedy zjištění, že pouze několik linií se vyznačuje astronomickou orientací, avšak většina z nich nemá podle všeho s astronomií naprosto nic společného. Právě v souvislosti s astronomickým vysvětlením by bylo velmi významné znát přesné stáří drah. Maria Reicheová objevila linii dlouhou přibližně osm set metrů. Směřuje přesně k bodu, kde se v den letního slunovratu nachází slunce, ale platí to pouze pro čtvrté až deváté století po Kristu. Jiná linie je dlouhá 480 metrů a ukazuje přesně na místo, kde se vynoří první sluneční paprsek při letním slunovratu - ale ve které historické epoše? To, co občas nesmírně ztěžuje ověření tezí Marie Reicheové, jsou často nedostatečně přesné údaje, kam vlastně ta či ona linie směřuje. Tím ovšem v žádném případě nelze snižovat nesporné zásluhy velké dámy peruánské archeologie. Mimo jiné totiž dokázala zachránit tento div světa před nesmyslným zničením.

Maria Reicheová

V současnosti se znovu seriózně uvažuje o souvislosti pozemských obrazců a hvězdných seskupení. Pozorujeme-li totiž Mléčnou dráhu nad Nazkou, pak vidíme určité hvězdné útvary, jež lze s jistou fantazií vykládat jako "obrazy zvířat". Nebyly na náhorní plošinu přeneseny tyto hvězdné předlohy?

Otec Bernabe Cobo se už v polovině 17. století intenzivně věnoval kosmologii Inků. Tento církevní činitel roku 1653 napsal, že v ní byla obzvlášť významná role přisouzena Mléčné dráze. I do současnosti se z inckého výkladu fungování světa leccos dochovalo, přičemž prvky této filozofie sahají v podstatě až do období, kdy pravděpodobně vznikly obří obrazce u Nazky. Kečuánci například věřili, že mezi nebem a zemí existuje tajuplný koloběh. Považovali Mléčnou dráhu za nebeskou řeku, která se v noci rozlévá přes nebeskou pláň. Nebeské vodstvo pak samozřejmě nacházelo příslušnou obdobu v pozemských vodních tocích.

Mohl tedy mít obří komplex v Nazce něco společného s kultem vody? Nebyl projevem snahy přivodit zázrak s vodou v oblasti, v níž tato životodárná tekutina patřila k nejdrahocennějším pokladům, tím způsobem, že se umělecky reprodukovaly důležité části Mléčné dráhy v povrchu naší planety? Neměly být tímto způsobem podzemní zdroje vody donuceny, aby začaly vyvěrat na povrch země? Podobné úvahy jsou zatím pouhou spekulací.
Je ale nespornou skutečností, že v oblasti Nazky byl před více než 2000 lety vytvořen složitý systém tunelů a byly vybudovány i podzemní vodní nádrže a rozvody. Lidé v oblasti Nazky je velmi dobře znají. Jsou to takzvané "oči pouště". Dříve jich bylo mnoho tisíc, ale dodnes se jich zachovalo jenom několik. Jsou to vchody ke složitému systému podzemních tunelů. Vypadají, jako by se hluboko do země vtlačil gigantický šroub. Jako po točitém schodišti se schází mnoho metrů pod zemský povrch. Připadáte si zde jako v jiném světě. Před chvílí jste stáli na prašné a nesnesitelně rozpálené poušti - a nyní slyšíte klokotat vodu. Protéká uměle vytvořeným podzemním vodovodem. Údajně byla svého času podkopána tunely celá náhorní plošina u Nazky. Existují tu prý podzemní ulice, které jsou tak široké, že jimi může projet džíp. Dodnes je údajně možné projít pod zemským povrchem z jednoho konce náhorní plošiny na druhý - tak to alespoň tvrdí místní obyvatelé.
Archeologové znají čtyřicet dílčích úseků tohoto komplexu, z nichž některé jsou několikakilometrové. Když byl v roce 1955 ve městě budován "moderní vodovodní systém na pitnou vodu", stačilo jenom obnovit původní vodovod.
Jak se kdysi potrubí pokládalo? Asi těžko můžeme předpokládat, že se tunely pro toto vedení razily pod zemským povrchem. Jak upozorňuje věda, bylo by pošetilé hledat takovou technologii v Peru před 2 000 lety. Místní archeologové vycházejí z toho, že nejprve byly vykopány příkopy. To nejspíš nebylo nic jednoduchého, uvážíme-li, že potrubí občas leží i devatenáct metrů pod zemí. Výkopy tedy musely být přinejmenším stejně hluboké. Potom se v nich položené potrubí překrylo ukotvenými kamennými deskami, které byly upevněné pomocí akáciových kmenů, a příkopy se zasypaly. Pokud bylo třeba potrubní systém vyčistit, případně opravit, dělníci ho museli pokaždé prolézt a poškozená místa uvést do provozuschopného stavu.
Walter J?rg Langbein, autor dvou z knih, ze kterých jsem čerpala, uvádí: "Sám jsem si prohlédl několik šachet. Nacházely se asi v pětimetrové hloubce. Podzemní vodovod měl průměr 60 x 120 centimetrů. Dílčí úseky probíhaly od šachty k šachtě značně křivolace. Místní obyvatelé mě ujistili, že tam mohu klidně vlézt, ale tohoto dobrodružství jsem se raději vzdal. Nenapil jsem se ani křišťálově průzračné vody, ačkoli byla údajně čistší než městská voda z vodovodního kohoutku. Každopádně se v ní skvěle daří rybám, myslím, že to byli sumci. Kdo by si pomyslel, že pod pouští u Nazky žijí ryby v systému vodovodních tunelů, založených před více než dvěma tisíciletími?!"

Evan Hadingham z Cambridge (Massachussetts) je pokládán za vyhlášeného odborníka, pokud jde o archeologické záhady všeobecně a o peruánskou Nazku zvláště. Tento vědec se snažil doložit souvislost mezi obřími obrazci a vodovodními rozvody. Vyslovil domněnku, že obrazce měly být magickou zárukou toho, že podzemní systém nikdy nevyschne.

Také další experti přišli ve zřejmé snaze vyřešit záhadu Nazky s četnými tezemi či ucelenými teoriemi. Avšak žádnou z hypotéz, které vědci dosud předložili, se nepodařilo přesvědčivě a definitivně doložit.

* * *

Otevřeme-li jakoukoli publikaci o záhadě peruánské pouště u Nazky, vždy nás autor nutí soustředit pozornost na nadrozměrné obrazy. Ve skutečnosti však tato (jistě více než pozoruhodná) umělecká díla představují jen nanejvýš skromný podíl celé problematiky tohoto divu světa. Mnohem častěji se tu vyskytují nezřídka několikakilometrové geometrické tvary, "dráhy", lichoběžníky a linie. Tyto linie velmi precizně zaznamenali z oběžné dráhy astronauti NASA při obletech zeměkoule.

Nyní mírně odbočím, ale po chvíli se k liniím opět vrátím a teorii o nich rozvinu.

Anglický autor Alfred Watkins zastává takovouto teorii pro vysvětlení záhadných peruánských obrazců:
Řešení záhady náhorní plošiny Nazca je mnohem tajuplnější, než se dosud předpokládalo. Podle Watkinsovy koncepce přebývají v nitru planety Země "záhadné síly", které jsou dodnes zcela neprobádané. Tyto síly se občas zviditelňují na zemském povrchu (pamatujete? Podobná teorie byla vyslovena i v případě kruhů a obrazců v obilí). V prehistorické době o sobě daly tímto způsobem několikrát vědět. Pokud jde o podstatu těchto tajuplných sil v nitru naší planety, popisují je Watkins a spisovatel John Mitchell v knize Zapomenutá síla Země takto: Tajuplné planetární síly se vyskytují především poblíž geologických zlomů, tedy v oblastech, kde jsou pod zemskou kůrou různé aktivní geologické vrstvy, jež se nad sebe vzájemně nasouvají, otírají se a obrušují. Na takových místech vzniká silný tlak, který působí na křemenitou horninu a vyvolává v ní optické světelné úkazy. Podobné geologické zlomy se velmi hojně vyskytují právě v oblasti Nazky. Byly zjištěny také v alabamské lokalitě St. Florian v USA, odkud máme k dispozici dokonce zprávu očitého svědka, totiž amerického podplukovníka Thomase E. Beardena z Huntsville (stát Alabama). Pozoroval tyto kuriózní úkazy na státních silnicích číslo 13 a 17, sedm mil severně od města Florence.
Podivné světelné úkazy jsou známé i z okolí Stonehenge v Anglii - a mají stejné příčiny. Totéž samozřejmě platí i pro světelné fenomény nad náhorní plošinou Nazca, které tam byly občas pozorovány. V Anglii existují ještě další úkazy tohoto druhu, nejen ve Stonehenge - jsou zaznamenávány podél určitých "tajuplných linií". Mezi Anglií a Nazkou je ovšem jeden podstatný rozdíl. Linie (nebo dráhy) v Nazce jsou dodnes, to znamená po více než dvou tisíciletích, viditelné a zachované. Jsou zaznamenány i na před chvílí zmiňovaných satelitních snímcích, pořízených z výšky 920 km nad Nazkou. V Anglii naopak prakticky všechny tyto úkazy vzaly za své - buď je zničil postup civilizace, nebo je ze zemského povrchu vymazal zub času. V ojedinělých případech se však dosud dají rozeznat, nejlépe z letadla. Spatříme je například v okolí Newmarketu. Podle lidové tradice se jim říká ďáblovy příkopy. Bezpočet dalších během staletí zmizel. Přesto je možné mnohé z nich rekonstruovat - už jenom proto, že právě v Anglii se dochovala celá řada prehistorických památek a kamenných monumentů všeho druhu. Tato prehistorická kultovní místa jsou z dnešního pohledu zdánlivě svévolně rozeseta v osídlené krajině. Ve skutečnosti se však všechna nacházejí na takzvaných liniích. Jakmile je obkreslíme a zvýrazníme, dospějeme ke zvláštnímu výslednému obrazci. Ohromující je na tom fakt, že na náhorní plošině v peruánské Nazce je to obdobné (a máme to tady). Na tomto základě je možné usoudit, že naši prapředkové znali tyto "linie" nebo "tajuplné síly planety Země" a jejich pozoruhodné vědomosti byly už dávno zapomenuty. Místa, kde uvedené síly působily, byla zvlášť zvýrazněna. To by pak například v Anglii byly linie, na nichž byly rozestavěny nebo vybudovány megality, menhiry, dolmeny a různé kamenné formace, v peruánské Nazce pak šlo o dodnes viditelné vyryté linie a obrazce. Ty se ostatně musely podle všeho celá staletí udržovat, jinak by se až do současnosti nedochovaly v tak dobrém stavu.

DALŠÍ MÍSTA

Linie v Nazce zdaleka nejsou jedinými kresbami v jihoamerickém terénu. Když Španělé poprvé pluli podél břehů Peru, viděli ohromný "svícen" vyrytý nad zálivem Pisco a jiní badatelé objevili mnoho dalších linií a obrazců v předhůří And.

Nedlouho po svém letu balónem se Jim Woodward doslechl o hoře daleko na jih od Nazka, v chilské poušti Atacama, kde prý je hora pokrytá liniemi, jimž vévodí obrovitá postava člověka. Obra vyfotografoval jen jednou brigádní generál chilského letectva. Fotografie byla nezřetelná, ale stačila Woodwardovi k tomu, aby se nadchl pro další pátrání. V létě 1979 projel Woodward úmorně tipytivou pouští Atacama, kde nikdy, pokud historické záznamy sahají, nespadl déšť. Cestou se zastavil na tichomořském pobřeží, aby viděl 300 stop (90 m) vysoké postavy bojovníků, hledících na moře, a horu pokrytou rozsáhlými geoglyfy - obrazci, jejichž obrysy tvoří kamenné hrázky -, které zpodobují karavany lam, kondory, spirály, kruhy a letícího člověka.

Hora se jmenuje Sierra Pintada, tj. Malovaná hora, a místní archeologové se domnívají, že geoglyfy sloužily inckým kupcům jako ukazatele cesty. Nakonec došel Woodward v atacamské poušti k hoře zvané Sierra Unica, Osamělá hora. Na jejím úbočí spatřil atacamského obra, 393 stop (120 m) vysokého, se zrakem upřeným do slunce. Na hlavě má korunu, místo ruky hrot šípu a na nohou vysoké boty. Obklopuje ho rozlehlý komplex linií a "přistávacích ploch".
Od Nazky je Atacama vzdálena 850 mil (1 370 km), ale je to tatáž poušť. Linie, přistávací plochy i obr možná pocházejí z téže kultury, která snad, jak se odborníci domnívají, vzkvétala v Nazce kolem narození Kristova. Na tvrzení o vztahu obou lokalit je však ještě brzy...

* * *

Jednoho parného letního dne v roce 1932 letěl civilní pilot George Palmer beze spěchu z Las Vegas v Nevadě do kalifomského Blythu, vnitrozemského městečka za Los Angeles. Když se blížil k Blythu, přebíhal zrakem po poušti rozkládající se 1 500 m pod ním a vyhlížel si nouzové přistávací plochy, jak je zvykem pilotů v těžkém terénu. Když už se blížil k meandrům řeky Colorado, asi 29 km od cíle, do jeho zorného pole náhle vplula postava člověka. Palmer ji zahlédl jen na okamžik a uvědomoval si, že pouštní slunce může zmást i nejzkušenějšího pilota. Udělal tedy otáčku a znovu naletěl nad skalnaté srázy na okraji řeky. A postava tam byla, naznak ležící obr, narýsovaný kameny na pouštním podkladu. Palmer odhadl délku těla asi na 30 m. Nablízku uviděl ohromený pilot další obrovskou postavu: čtyřnohé zvíře podobné psu či koni.

Na Palmerovo upozornění vyslalo muzeum v Los Angeles kustoda svých historických sbírek Arthura Woodwarda, aby věc prozkoumal, a když Woodward dorazil na náhomí planiny čili mesy u města Blythe, našel ne jednu, ale hned tři skupiny postav. Udělal tak významný archeologický nález hned za humny a ve své zprávě sotva skrývá vzrušení:
"Jako první jsme našli trojici, kterou tvořil člověk, ležící naznak s roztaženýma rukama zčásti v ohromném kruhu, který podle svého vzhledu sloužil snad jako kruh taneční, dále zvíře s dlouhýma nohama a dlouhým ocasem a malé stočené kolečko, které možná představovalo hada. Člověk v tomto případě měřil od hlavy k patě 95 stop (29 m). Taneční kruh měl průměr 140 stop (43 m). Zvíře měrilo 36 stop (11 m) od špičky čumáku ke kořeni ocasu. Svinutý plaz měl průměr 12 stop (3,5 m). Na další mese, kterou jsme navštívili, byla jediná postava, zobrazující člověka. Obrys postavy byl dlouhý 98 stop (30 m). Trup měl šířku přes 17 stop (5 m). Rozpětí paží bylo 74 stop (22 m). Na třetí mese byla "trojice" podobná prvé, až na to, že umělci se tentokrát překonávali jako stvořitelé vskutku herkulovských netvorů. Člověk v tomto případě měřil 167 stop (51 m). Na každé ruce a noze měl patřičný počet prstů."
Na těchto pouštních obrech však bylo nejzvláštnější, že o nich dosud nikdo nepodal zprávu, ačkoli podle Woodwarda "krajem prošly stovky potulných prospektorů, geodetů a mnoho dalších, kteří trpí na Wanderlust." Příčinou bylo, že blythské postavy, nakreslené v poušti dávno před érou letadel, se na zemi daly stěží zjistit a byly zřejmě určeny pro pohled ze vzduchu.
Postavy u Blythe jsou sice i nadále hádnakou, expedice Národní geografické společnosti, která je v r. 1951 navštívila, přišla alespoň s určitou teorií. Podle názoru vedoucího expedice, antropologa f.m.setzlera, je klíčem k datování dvou lokalit u Blythu přítomnost čtvernožců. Vypadají jako koně a z toho usoudil, že jsou buď velmi starobylí nebo poměrně noví, neboť původní americký kůň vyhynul před 10 000 lety a jeho nástupce dovezli Španělé až v roce 1540. Postavy byly jen málo poškozeny erozí, a tak Setzler usoudil, že pocházejí z nedávné doby.

* * *

I v hornaté oblasti Bolívie existují četná místa s podobnými obrazci. Spojují svatyně aymarských indiánů. I v Severní Americe se podařilo objevit něco podobného. Ještě počátkem 19. století byl americký Středozápad posetý zvláštními pozemními stavbami - gigantickými umělými návršími. Výzkumné a badatelské činnosti etnologa Williama Pedgeona dnes vděčíme za to, že o těchto kuriozitách vůbec víme. Roku 1840 vyrazil z Galeny v Klinvis na hranicích Wisconsinu na horním toku Mississippi v plachetnici vlastní konstrukce na 1 500 km dlouhou plavbu po této řece, odkrýval přitom prehistorické artefakty a kriticky je zkoumal, analyzoval a srovnával. K vlastnímu překvapení zjistil, že 76 pozemních staveb a 449 návrší je navzájem tak propojeno, jako by se všechny nacházely na nějakých liniích. Většina těchto kopcovitých útvarů už dávno vzala za své a ani linie dnes nelze prakticky zjistit. Máme tedy svědectví ze čtyř vzájemně nesmírně vzdálených zemí a všechna se vyznačují stejnými "příznaky". Proto se přímo vnucuje domněnka, že i v jiných lokalitách na naší planetě musí - nebo by přinejmenším měly - existovat podobné "linie". Z toho zase vyplývá, že Nazku, jejíž záhadu nebo tajemství se dodnes nepodařilo nade vši pochybnost vysvětlit, nesmíme pravděpodobně zkoumat izolovaně, jako zcela jedinečný fenomén. Možná že dokonce existuje systém linií spojujících jednotlivé lokality se záhadnými obrazci? Svého času převládalo mínění, že záhada Nazky nebyla vyřešena jen proto, že se na ni dosud nikdo nedokázal správným způsobem zeptat... Jenže jak zní ta správná otázka?

Bestie

Použitá literatura:

Walter-Jorg Langbein - Velké záhady 2 500 let (Dialog 1996)
Walter-Jorg Langbein - Záhadné říše (Dialog 1998)
Ludvík Souček - Tušení stínu (Československý spisovatel 1979)
Simon Welfare & John Fairley - Svět tajemných sil Athura C.Clarka (Columbus 1992)