Mám tu před sebou druhé, oprášené vydání téměř dvě desítky let starého románu, jenž napsal vyštudovaný lékárník s literárními ambicemi, a jenž je zasazen do posledního období socialismu naší milované a až donedávna totalitní vlasti, a ústřední téma je půlnoční jogging. No, co z tohohle vzejde, říkáte si? Pak račte číst dál…

 Příběh románu Půlnoční běžci je – abych byl konkrétnější – zasazen do roku 1984, do dvou měst a jejich okolí na Východní Moravě a popisuje život několika postav, kteří v tomto magickém časoprostoru žili. Těch hrdinů je tam pěkná řada – řekněme sedm hlavních a minimálně jednou tolik postav vedlejších. Někteří z nich se navzájem znají, někteří nikoliv. A někteří z nich jsou půlnoční běžci.

Abych to vysvětlil (pokud se mi to vůbec podaří) – ono je o tom zmínka i v úvodu. Zhruba v té době se i v do východního bloku zařazeném Československu začíná pěstovat jogging – je to nejenom způsob, jak se udržet v kondici, ale i – s trochou nadsázky – životní styl, jakási forma vzdoru proti všemu jeho provozovatele štve, ventilovaná takto nepřímo, přesměrované a usměrněné vybití energie soustavným, trpělivost vyžadujícím sportovním výkonem. Běžci běží proto, aby nezůstali stát, aby byli připraveni na něco, co přijde a o čem vědí jedině oni, a až se to stane, oni budou připraveni.

Nebojte se, toto je pouze myšlenka z oné úvodní stati (kterou napsal někdo úplně jiný) a která nejspíš Zapletala inspirovala k tomuto poměrně rozsáhlému dílku – kdyby mělo být všech cca 430 stránek o joggingu, asi bych toto čtení zabalil. Půlnoční běžci jsou o něčem jiném.

Doktor; právník, řečený Baron; Pilot; Inženýr; cyklista, řečený Šampión; Ošetřovatel; Zubař – to jsou postavy, o které v tomto románu jde. Patří mezi ně ještě obyvatelé jednoho paneláku, ale to je takový kolektivní hrdina – jim autor věnuje prostoru méně. Běžci obsahuje osm velkých kapitol a každá velká pak osm menších podkapitol o každé z výše zmíněných postav. Navíc, časově se děj odehrává zhruba od ledna do srpna, takže vlastně každá kapitola je na jeden měsíc.

Už „v únoru“ jsem nabyl dojmu, že autor si dal předsevzetí napsat všem těmto hrdinům takový jako by deník, přičemž následovalo vždy kousek z jeho minulosti – od dětství až do současného stavu. Zpočátku děje všech těchto hrdinové, kteří byli exponovaní samostatně, se postupem času do sebe určitým způsobem propletou a tím to alespoň trochu začne být zajímavější. Kdybych měl pár větami prozradit něco z obsahu, mohl bych to s trochou nadsázky shrnout vše tak, že jde z drtivé většiny o sexu, chlastání a nadávání na poměry v tradičně tehdejším způsobu žití a přežívání v době a poměrech, které k tomuto období neodmyslitelně patřily. Tři z jmenovaných protagonistů řeší svůj milostný vztah, každý pochopitelně po svém, u jednoho z nich můžeme sledovat, jak mu jiná, osudová žena téměř rozvrátí manželství, a do toho všeho malé radosti jinak rozporuplného života. Postavy jsou dle slov autora smyšlené, ale jejich problémy se zdají být natolik skutečné, jako by mi někdo tvrdil, že se skutečným lidem opravdu staly. Na krátkou chvilku se mi hlavou mihla myšlenka, že je to docela slušný matroš na další „původní“ českou telenovelu. Onen „matroš“ je totiž opravdu chytlavý a nejeden se na tento lákavý lep chytí a krom těch svých přemýšlí i nad problémy smyšlených hrdinů až do useknutého konce (viz dále).

Ještě co se týče stylu, kterým jsou Běžci napsáni: bylo pro mě nezvyklé, že dialogy nejsou na nové řádce a autor pro přímou řeč nepoužívá uvozovky. Děj z přítomnosti a minulosti není navíc nijak oddělen, což taky nemuselo být. A tak, bez jediné ilustrace je text na každé stránce maximálně zhuštěný a zarovnaný do bloku, asi proto, aby vydavatel ušetřil materiál a naše lesy. Jak chválihodné. Dále, postavy jsou neustále nazývány podle své profese, kterou vykonávají, a to nejenom ti hlavní, ale i ostatní. Inu, nic proti tomu, ale občas mi přišlo trochu přitažené za vlasy nebo přinejmenším hodně nezvyklé neustále adresovat lidi jako Dělnice v Pletaně, Prodavačka v Knize, Vedoucí přípravy výroby, Úřednice v Čedoku a podobně. Když se navíc toto „názvosloví“ v několika případech poruší a autor někdy pro své hrdiny používá skutečná jména a příjmení, nastává zmatek.

Děj nestojí, odvíjí se kupředu, ale zase se nedá říci, že by kterýkoli z hrdinů zažíval něco dech-beroucího – naopak, občas jsem si pomyslel, že snad ani nemám důvod pídit se po tom, co oni mají za problémy, ale z nějakého důvodu mi čtení odsejpalo. A když se nad tím zamyslím po dočtení, stále nevím proč. Ono je to na jednu stranu skutečně suché a jindy bych zase přísahal, že je to zajímavé. Možná je to tak suché, tak škrobené, tak „oficiální“, až je to zajímavé J. V každém případě je Zapletalův „suchý“ styl neobvyklý ale kupodivu čtivý. Třeba to souvisí s tím, že Běžci byli napsáni před dvaceti lety a tak musíme být shovívaví (alespoň já jsem byl) k slovním spojením typu osobní přehravač walkman a instalace videozařízení značky Panasonic a které někdo mohl vlastniti či zakoupiti a nebo (dle mě zbytečnými) až úsměv vyvolávajícími informace o tom, jaké platové zařízení měl Inženýr či kolik metrů čtverečných činila výměra Doktorova bytu. To je skoro jako číst o nich v novinách nebo nějakém zájmovém časopisu (i když i tam by to příslušný redaktor dokázal podat bezprostředněji). Nedostatek bezprostřednosti a strohost se táhne celým románem, takže spíš působí záměrně jako součást autorova stylu psaní.

K němu místy patřil i decentní dávka neméně decentního humoru. Takového, který není rozbuškou k výbuchu smíchu, ale spíš k zakroucení rtů směrem od ucha k uchu. Těch pár uculení na neutrálním až mírně ponurém pozadí celého příběhu jej střídmě okořenilo.

Odbočka: mimo jiné jsem se zamyslel nad tím, jaký tehdy lidé měli vztah k penězům a věcem, které si za ně kupovali. Opravdu dost často peníze tehdy nehrály takovou roli. Ne větší roli než známosti. Ty byly asi nejdůležitější. A zboží? Vzhledem k tomu, že tehdy nebylo nic kloudného k sehnání jako dnes, byly známosti potřeba ke shánění. Lidé se víc vzájemně zaplétali a angažovali, možná byli víc vstřícní a nebo se jen přetvářeli. Dnes sehnání drtivé většiny věcí není problém a tak ani přílišné paktování vyšlo z módy. Může se tedy zdát, že jsem dnes takoví chladnější. No, ale zpět k románu.

Kolem „dubnové“ kapitoly jsem ještě stále čekal, že tento román spěje k nějakému cíli – čekal jsem odměnu, že jsem to vydržel až do konce – ať už by to mělo být poučení, nějaký vtípek, který by pobavil; nebo obyčejná katarze. To pohánělo moji zvědavost a moje zvědavost poháněla čtení této knížky. Když jsem dočetl poslední stránku, připadá mi, jako kdybych právě přečetl knížku, která jeho autora přestala v polovině bavit. Nic jako dramatický oblouk tam nenajdete (toto je spíš úsečka). A tak si nejsem jistý, jestli bych Vám měl Půlnoční běžce doporučit. Pokud jste se narodili do demokracie nebo pokud na dobu dávno minulou nemáte žádné vzpomínky, tak asi ne. Ostatní ať si zkusí přečíst první část první kapitoly. Pokud se jim bude líbit, je rozhodnuto. Pokud ne, je taky rozhodnuto.

PŮLNOČNÍ BĚŽCI

Zdeněk Zapletal

nakladatelství Petrov © 2001, ISBN 80-7227-096-6

Ukázka:

Jednu květnovou neděli se probudila Dělnice v Pletaně s krásným pocitem, že nemusí do práce, že je neděle, že si vyšetří trochu času pro sebe. Venku svítilo slunce a v tu chvíli po probuzení vypadalo všechno opravdu optimisticky. Dělnice vstala z postele a potichu, aby nevzbudila děti, odešla do koupelny, ale děti se vzbudily samy. Dělnice jim připravila snídani. Zedník už brzy ráno odjel na stavbu nějaké chaty. Snídaně proběhla v klidu. Děti spokojeně žvýkaly a i nejmladší dítě, které trpělo nechutenstvím, snědlo všechno bez velkého křiku. Potom Dělnice umyla nádobí a naházela prádlo do pračky a odešla vysávat koberce. Mezitím začalo v televizi Studio kamarád a děti se nahrnuly před obrazovku. Ještě během vysávání doprala pračka a Dělnice práci přerušila, aby mohla prádlo pověsit a naskládat do pračky druhou várku. Potom dokončila vysávání a rozvěsila prádlo na šňůry a dala dětem ovocnou svačinku a odešla utírat prach. mezitím skončilo Studio kamarád a matka poslala děti na ulici. Jenom nejmladší zůstalo doma, aby matce pomáhalo. Doutírala prach, umyla vanu a umývadlo v koupelně a opucovala záchod, zatímco nejmladší dítě vylilo limonádu na lino v kuchyni. Bylo třeba pohromu odstranit. Když domyla záchod, zjistila Dělnice s hrůzou, že na hodinách je rovných jedenáct a že je třeba chystat oběd. O tom, co bude vařit, rozhodla už včera večer. Byly to nadívané roštěnky. Ještě včera vytáhla maso z ledničky a nechala je odmrazit. Teď v jedenáct už jenom nakrájela pět tenkých plátků masa, naklepala je, mezitím si odběhla ven, aby dopumpovala dětem kola, potom se vrátila, aby roštěnky posolila a popepřila a potřela hořčicí. Nejmladší dítě se stále domáhalo, aby mohlo matce pomáhat. Dělnice i pro ně vymyslela práci. Okrájela brambory a svěřila nejmladšímu dítěti nůž a ukázala mu, jak krájet brambory na kostičky. Dítěti se to velmi líbilo. Potom si Dělnice nakrájela cibuli a kabanos a špek a všechno to smíchala s nakrájenými bramborami a všechno to položila do plátků masa, které stočila do smotků a ovázala pevnou nití, kterou dlouho nemohla najít. Mezitím se vrátily děti a šly si hrát do svého pokoje. Dělnice v tlakovém hrnci osmahla cibuli a potom na ni položila závitky roštěnek a narychlo je osmažila ze všech stran. Potom konečně podlila maso vodou, do nádoby vhodila zbytky směsi, která se nevešla do roštěnek, a tlakový hrnec uzavřela. Blížilo se poledne. Dělnic umyla nádobí, které zašpinila při přípravě oběda, odešla s s dětmi zahrát jednu partii pexesa, kterou jim slíbila už ráno. Potom předložila oběd a po něm umyla nádobí a dovolila si malý luxu, když si uvařila kávu a během žehlení prádla ji zvolna popíjela, k čemuž jí optimisticky vyhrávalo rádio. Do kuchyně se za ní přiloudalo nejstarší dítě s tím, že má do školy přinést léčivé byliny. Květ černého bezu a březové listí. Dělnice slíbila, že půjde odpoledne s dětmi na vycházku a cestou něco nasbírají. Když uložila prádlo na své místo, dala dětem pokyn k oblékání. Potom se procházely a trhaly květ černého bezu a březového listí. Trhala hlavně Dělnice, protože její děti byly opravdu ještě malé a to nejmenší napadla na vycházce zajímavá otázka: Mami, proč je květ černého bezu bílý? Dělnice mu na to nedokázala odpovědět. Domů se vrátily pozdě odpoledne. Zedník byl doma. Nebyl tak opilý, jak Dělnice očekávala, a dožadoval se jídla a nadával, že se nadřel, a výsledek žádný. Dělnice mu ohřála roštěnku od oběda. Zedník ji snědl a odešel se dívat na film pro pamětníky. Dělnice urovnala byliny na sušení a zkontrolovala nejstaršímu dítěti úlohy do školy. Potom připravovala večeři. Potom myla nádobí. potom koupala děti a četla jim pohádku. Potom se vrátila do kuchyně a nachystala nejstaršímu dítěti svačinu do školy a pro všechny děti snídani na ráno. Potom uklidila zbytky použitých surovin a zalila květiny, ale to už byl nejvyšší čas, aby zasedla k televizi a od půlky sledovala kriminální film. Když film skončil, nachystala dětem na hromádky prádlo a šaty na ráno. Potom ulehla vedle Zedníka, který se dožadoval něhy a lásky, které ona z provozně technických důvodů nebyla schopna. Ještě se stačila s manželem pohádat, ale potom už spala a neděle končila a začínal nový týden.

Ukázka 2:

-Už letím, řekl Topič a vyprázdnil půllitr. Prodavačce zbylo nádobí, nad kterým uvažovala, jestli má vůbec smysl jezdit na chatu, když Topič ji nechává stále samotnou. Když se vrátil z opravy auta a drhl se solvinou, zeptala se ho: - Co z toho vlastně máš? Celý den jsi pryč… - Co z toho máš? To je otázka… Nic. Nic z toho nemám, odpověděl Topič a zuřivě si drhl ruce. Prodavačka se stáhla a Topič litoval, že použil tak ostrého tónu, když přece víkend teprve začínal a večer čekali návštěvu. – Co z toho mám, zopakoval už značně mírněji, s čistýma rukama. – Lojza mi slíbil elektromotor. – Na co ti bude elektromotor? zeptala se Prodavačka. – Mně na nic, ale shání ho Franta. Prodavačka mlčela a Topič, posilnění z domácích zásob a ze zásob sousedů, cítil povinnost objasnit další výhody. – Když seženu Frantovi elektromotor, slíbil, že by mohl dodat kompletní vrtačku, úplně novou i se sadou speciálních nástavců. Prodavačka už chtěla říct, že Topič má vrtačky dvě, ale zdržela se, a brzy se dověděla, že vrtačku shání Janek, který mu může nabídnout kompletní elektroservis. – Za takovou službu zase dokáže Miloš sehnat bébéčka, které shání vedoucí sportovních potřeb. Tím pádem tam máme vstup volný… Vázání na běžky, hůlky… Prodavačka přerušila Topiče a řekla, že se zná se všemi prodavačkami v Městci. To byl vážný argument. Topič se na chvíli zamyslel a potom řekl, že vedoucí ze sportovního je výborný přítel ředitele kina a že tím pádem mohou mít volňásky na každé představení. – Kolikrát za tu dobu, co se známe, jsme byli v kině? zeptala se Prodavačka a Topič musel uznat, že tenhle argument neobstojí. – Podívej, svět je dneska tak složitý, že se v něm prostě pořádně nevyznáš, řekl a vzpomněl si, že Evžen shání nějakou knihu, jejíž název měl zapsaný na papírku, který strčil do kapsy. Topič začal lístek hledat a v tu chvíli se ozval u dveří Lojzův hlas: - Jste doma, lidi? Já zas nadřený jak pes.

V sobotu vpodvečer došlo v bytě Tesaře a Zdravotní sestry k ostré výměně názorů. Obě jejich dcery projevily zájem zúčastnit se taneční zábavy, na které měla hrát skupina Rocky. Tesař byl neústupný. – Víte, co se tam nedávno stalo, řekl. Dcery to věděly, ale měly na to svůj názor. – Prosím tě, to byli cikáni, nadhodily a Tesař se rozčílil. – Cikáni, ale tentokrát to může být někdo jiný. – Do půlnoci jsme doma, řekla dcera gymnazistka. – Jo, obě, připojila se druhá dcera a Tesař zašermoval rukou, na které mu chyběl prst, a sarkasticky poznamenal: - Jo, obě, a obě zbouchnuté. Myslíte si, že nevím, co se tam děje? Chcete si zkazit celý život? Nejdřív musíte dostudovat a potom si choďte, kam chcete, křičel. – Tati, prosím, zaprosila mladší a k její prosbě se připojila matka. – Na chvilinku by snad mohl, řekla Zdravotní sestra, a to říkat neměla, protože Tesař se rozzuřil, řekl, ať si jdou kam chtějí, když jim to maminka dovolí, a ve vzteku, s pocitem ztracený autority bouchl dveřmi a v televizním pokoji zmáčkl knoflík přístroje, a když se obrazovka docela rozzářila, objevil se na ní Večerníček, který popřál Tesaři dobrý večer. Tesař měl pocit, že i ten Večerníček je jeho nezvedené dítě, které si z něho dělá dobrý den…