Pokud si někdo může myslet, že nečekané dědictví většího obnosu může být vysvobozujícím prvkem z obyčejného života, asi by se měl začíst do osudu hlavního hrdiny této knihy...

Následující komorní román z pera zastánce absurdní literatury a klasika 20. století E. Ionesca, psaným ich-formou, je varovným pohledem do života 35ti letého muže, jenž je ze svého všedního maloměšťáckého života vytržen nečekaným bohatstvím. Strýček v Americe umírá a on náhle zjišťuje, že ke spokojenému životu mu dědictví bude plně stačit až do konce jeho nevýrazné pouti bytím. Vyklízí zcela dobrovolně scénu života a uchyluje se se svým bohatstvím do nové, cizí čtvrtě, kde si kupuje byt a začíná zcela nový život. Odtržen od pracovního kolektivu, známých, obyčejných strastí všedního dne a nezábavné práce, je náhle vržen do spárů naprostého osamění, ze kterého je vytrhován jen každodenním rituálem cesty do nejbližší restaurace a přečtení novin, a v nich pouze těch špatných zpráv. Pomalu, ale jistě, se tato jeho domovní izolace začne projevovat na jeho duševním stavu. Samota prochází jeho osobou a nezáleží, zda se nachází ve svém pokoji či uprostřed plné ulice. Narůstající nudu nejčastěji utápí v alkoholu a myšlenky, které ho při dlouhých osamělých dnech napadají ho čím dál více zneklidňují. Přemýšlení o životě, o záhadách lidstva nebo vesmíru mu nedávají potřebný klid, ba naopak; stále více ho utvrzují v nesmyslnosti žití sebe i všech lidí. Po chvíli si připadá jako vyděděnec společnosti, jenž si jako jediný dokáže uvědomovat skutečné otázky a problémy lidstva. Nedokáže už pouze normálně žít, v jeho bezmoci ho stále více utvrzují noviny, kde se dozvídá o stále nových a nových neštěstích, válkách a jiných katastrofách. Uvědomění si, že život nemá cenu, že vlastně nic nemá smysl, ho začíná úplně vytrhávat z reality. Lidé, které potkává na ulici či v kavárně mu začínají vadit, stále více potřebuje alkohol a svůj pokoj. Všechny běsy, pronásledující ho životem, se snaží zahánět ospravedlňováním si svého života a vinou všech kolem.

Z jeho nicotného života ho nevytrhává ani občanská válka odehrávající se hned u něj v ulici. Světové změny jdou naprosto mimo něj. Bojová hesla, revoluce, dohromady nic, vždyť to nemá žádny smysl. Smysl života je smrt. Tak proč bránit lidem v zabíjení. Vždyť jde jen o to jak moci někoho zabít, to jak se tomu říká, je úplně jedno. Vždyť já mám svůj pokoj, svůj svět. Vždyť čas letí a vzpomínky na minulý život, na přátelé z práce se stávají čím dál tím víc vzdálené, mlhavé. A vlastně nebyl to sen, nezdálo se mi to. Vždyť… co já tu vlastně dělám? Hlavní postava je nakonec přeci jenom trochu vlákána zpět do života, když se seznámí se servírkou s níž později žije. Život s ní náhle dostával zase určitý cíl. Co však může žena očekávat od takového člověka. Následný rozchod na sebe nenechá dlouho čekat a opětovná samota se do bytu vkrádá snad ještě s větší intenzitou. Válka, která venku zuří a před níž je pokoj jakýmsi úkrytem, je pro hrdinu nezajímavá. Jen aby měl dostatek vína a koňaku. V této době už autorův antihrdina vůbec z bytu nevychází. Vše potřebné mu nosí posluhovačka či domovnice. Co ovšem hrdinovi zazlívat. Jeho postřehy? Jeho běsy? Ospravedlňování sama sebe a svého života? Vždyť lidé, kteří se za něčím honí, si prostě jen takové otázky nepřipouštějí nebo na ně nemají čas. Ani jim nevadí to ohromné tajemno, ta nevědomost o tolika věcech kolem nás. Duševní stav hrdiny se stále zhoršuje až chvílemi nevíme, zda lidé a události co popisuje, jsou skutečné nebo pouze probíhající v jeho hlavě. I když nebyl by to Ionesco, aby se nějakým zázrakem jeho vize nepromítaly či nezanechaly nějaké hmatatelné stopy i v normálním skutečném životě.

Co se tedy musí stát, aby hrdina došel nějakého konce? Kniha se začíná s blížícím koncem zrychlovat časově, vize života a světa se stávají stále více katastrofičtější, ale hrdina přeci jenom začíná spatřovat jistou vizi, jisté světlo, jež mu dopřeje klid. Za co bychom mohli tedy hlavního hrdinu vinit? Za to, že se nechtěl účastnit společenského života? Za to, že se nechtěl podílet na věcech a akcích jež mu přicházeli nesmyslné? To že nechtěl zabíjet druhé ve jménu něčeho? Lidé mu zazlívali, že má peníze, ale svůj život promarňuje, ale on se nechtěl měnit...

Vím, že předchozí řádky vlastně osvětlují celou knihu, že dokonce prozrazují něco víc, na co by si měl čtenář počkat. Ovšem vím, že na druhou stranu je výklad tak obecný, že to této knize nijak neuškodí. Bravurní slohová stránka, autor pohrávající si s monology hrdiny. To vše vytváří obraz tak skutečný a přitom tak absurdní. V některých jeho myšlenkách je patrné, že Ionesco vložil své vnitřní myšlenky právě do hrdinova rozjímání. Zjišťujeme, kolik pravdy přivedlo hrdinu do stavu naprosté odevzdanosti a tak se nakonec díváme na postavu se špetkou obav a jistou nedůvěrou, nikoliv jak by si možná zasloužila, s odporem či nechápavostí. Ten hrdina je přeze všechno lidštější osoba, než kdokoliv z nás.

Eugene Ionesco se stal klasikem hlavně díky své hře Plešatá herečka, naproti tomu tento jeho román se nikdy nestal nějak výrazným dílem. Možná tím, že si pohrával s tématy které se v té době zrovna francouzské společnosti nelíbily. Ovšem u nás byl tento kritik a literát vzat na nemilost hned v roce 1968, kdy sepsal články o okupaci Československa - pojmenované "Československo? Jediná země v Evropě, která si zaslouží nezávislost. A od Prahy po Londýn samá hanba." Jako rodák z Rumunska a později významná osobnost Francouzského uměleckého světa se právě svými politickými názory, svým pravicovým zaměřením, znechucoval skupině intelektuálních levicových kruhů. Takovým lidem, kteří obdivovali jeho absurdní hry či naprosto nepolitické dramata; ovšem pokud se Ionesco začal věnovat více aktuálním stavu společnosti, reflektoval politické dění a názory, začal se stávat terčem výtek a jeho knihy byly odsuzovány. Ovšem to už byl Ionescův úděl, buřič jak v Rumunsku, tak ve Francii.

autor - cYBERF@Ce

Příběh člověka, jenž trpěl za nevědomost lidstva aneb cesta do hlubin samotářovy duše.

.

INFO

Originální název - Le Solitaire, Rok 1. vydání - 1976

Autor - Eugéne Ionesco, Překlad - Jiří Našinec, Nakladatelství - AURORA (2000)