Z dílen vývojářů Monolith jsem zatím nehrál jedinou špatnou hru, dalo by se však spíše říct, že jsem od nich zatím hrál jen absolutně nadstandardní AAA tituly, které se často tvářili ještě o áčko výše. Ať se jednalo o No One Lives Forever nebo Aliens vs. Predator 2, vždy tyto hry znamenaly jistý pomyslný mezník, protože v sobě skloubily vždy absolutně chytlavý příběh, atmosféru a zničující hratelnost. A co tedy s F.E.A.R (dále jen FEAR, nechtějí se mi vypisovat ty tečky...)? Budu se věnovat hlavně těm hlavním bodům, kvůli kterým jsou hry Monolithu takové, jaké jsou.

Příběh

Demo, ze kterého čerpám, představuje úplný začátek hry. Trochu ve mě evokuje Japonsko, lépe řečeno mi ho připomíná zpracováním a hudbou. Pohled na chlapíka v kleče, za ním havrani, k tomu zvláštní dusivá hudba a malá holčička za dveřmi. Chlápek zlověstně zařve a show začíná. Elitní vojáci zabijí místní ochranné jednotky, vše za doprovodu zlomyslné a přesto klidné hudby... titulky. Jako úvod filmu, nemyslíte? A o co asi půjde. To, co bylo možné v demu zachytit, jsou každopádně jenom střípky nějaké šílené konspirace. Předpokládám, že se to bude točit kolem jakéhosi tajemného projektu ORIGIN, o kterém je okamžitě informován jistý senátor.

Rozkaz je každopádně okamžitý zásah a tak jednotka F.E.A.R (First Encounter Assault Recon) povolává do zboje vás, jako nováčka, přesto už v testech prokazujícího budoucího hrdinu (snad?). Dojde jen ke krátkému prostřihu, trochu připomínající úvod Half-Life 2 či některé vzpomínkové části XIII a jde se do boje. Z příběhu už se nic nedozvíme a tak se můžeme směle pustit do další části.

..........

Atmosféra

Mrtvoly, krev, strach... Hlavně poslední jmenovaná věc se bude objevovat velice často. Ono se to možná tolik nezdá, ale násilné prostřihy ve zpomaleném čase, které sledují utíkající holčičku vám pocuchají nervy. Strach ve vás však po většinu času vyvolává depresivní hudba, která se objeví hlavně vždy po nějakém tom nepříjemném momentu. Úplně mě odrovnalo to, že se ze začátku nic nejeví nějak strašidelně, žádné klasické triky. Za celou dobu jsem neslyšel tolik klasické kroky na pozadí nebo spadnutou plechovku ze stolu, kdepak, autoři na to jdou jinak a to dost zajímavě. Totiž; se strachem vás konfrontují jak vizuálně, tak samozřejmě zvukově. Je to velice zajímavá metoda, protože ve většině případů je přímá konfrontace neefektivní a podle mě pomáhá k odbourání strachu, nikoliv posílení. Možná v tom hraje roli právě postava malé holčičky, která se přeci jen vymyká z rámce mimozemských zrůd. Určitou roli v tom každopádně hraje ta duchovní stránka věci, jisté nemateriálno...

Další silná stránku atmosféry tvoří umělá inteligence, která podle mě může konkurovat i, po této stránce dokonalému, Far Cry. Nejenom, že AI na vás nijak nespěchá, tím myslím, že za vámi nejde jako slepice po flusu, ale vyčkává. Kam by taky obránci spěchali, raději se kryjí a kontrolují situaci tak, aby ten, kdo bude ve výhodě, byli oni. Jejich vlastnost využívání terénu ku svému prospěchu mi přišla obdivuhodná. Třeba téměř poražená jednotka sáhla k taktice hození granátu a spěšnému plazení pod spadlou bariérou. A takovéto situace nejsou s největší pravděpodobností naskriptované, jelikož jsem demo prošel 3x a to jsem k tomu ještě spoustu pasáží opakoval (kvůli mé smrti samozřejmě), a ani jednou se nestalo to samé, pokud neberu v potaz naskriptované situace, kdy třeba přilétne vrtulník...

..........

Hratelnost

To nejlepší nakonec. A to hratelnost, což je vlastně skloubení všeho předchozího, plus dalších prvků, které tvoří celek. Jak si FEAR stojí? Když to vezmu pěkně zostra a vynechám klasickou omáčku, nezbývá mi než říct. Konečně! Třikrát poskočit do vzduchu a obřadně obětovat nějaké holuby ze střechy. Od dob Maxe Payna tu nebyl tak dobrý "Bullet-Time", největší bonbónek hratelnosti této hry. Nejenom, že vám usnadňuje postup hrou, protože se vám lépe míří a nepřátelé nestíhají, ale svým grafickým pojetím může směle konkurovat i samotnému Max Paynovi. Není lepší pocit než když se rozeběhnete proti přesile s minou v ruce a než vás vůbec zaregistrují, už ji mají ve svém středu... BOOOOM! Vyletí sklo pod taktovkou efektivní tlakové vlny, která sebou bere i nejbližší nepřátele. Co si stěžovat, hratelnost je opravdu nádherná.

Je pravda, že bych si představoval větší interakci, třeba sbíráním povalujících se věcí ve stylu HL2 a větší komplexnost úrovní by taky nebyla na škodu, ale i tak se u mě FEAR probojovalo hned po bok Hellgate: London, jakožto nejočekávanější hry...

Teď se ptám sám sebe, jestli má tato hra nějaké stinné stránky, bohužel je však má. Tou nejdůležitější zůstane bezesporu hardwarová náročnost, která podle mého nemá zas takové opodstatnění, přestože je grafika špičková. Co jsem pročítal různé články, které se k demu také vztahují, je doporučeno vlastnit více jak 1024 MB RAM, jelikož právě na tuto součástku ve vašem počítači se FEAR nejvíce spoléhá. Druhá věc, která mě trochu zamrzela, je zpracování skla, jehož rozbití mi připomíná dobu trochu jinou, než rok 2005...

Al, abych si nechal také nějaké stránky na recenzi, tak tento článek raději ukončím... pro zasvěcené jen dodám, že by mi potom třeba hrozilo zlynchování :-)).

autor - J.A. Frost