Tento případ pochází z archivu psychiatra doktora Heideggera, který měl svou skvělou praxi poblíž Centrálního parku v New Yorku už od předválečných dob. Německá předválečná psychiatrická věda dala světu význačné osobnosti, a tak měla i v USA velikou autoritu. K německým emigrantských psychiatrům se proto pacienti jen hrnuli.
  V roce 1939 vstoupil do Heideggerovy ordinace třiatřicetiletý Dietrich Vonegut, majitel tělocvičny na Třicáté páté ulici. Svalnatec, jakému nebylo v celém New Yorku rovno. K psychiatrovi jej poslala manželka, které si velice vážil, takže ji uposlechl. Snad aby jí udělal radost, i když se vůbec necítil duševně nemocný. Naopak si byl jist, že je duševně zdravější a fyzicky zdatnější než všichni ostatní muži na světě. A že se může stát třeba i největším dobrodincem lidstva, pokud dokáže naplnit své předurčené vědecké poslání…
  Heidegger uzavřel Vonegutovo vyšetření už po několika dnech s diagnózou, že Vonegut trpí bludným, tedy delirantním myšlením.

  Nyní je třeba na okamžik odbočit do psychiatrické vědy, aby se čtenář aspoň letmo dozvěděl, o co konkrétně jde v případě bludů a bludného přesvědčení. Jde o vážnou poruchu myšlení, kdy je v podstatě uchována schopnost logických operací myšlení, jenže nemocný touto svou neporušenou logikou obhajuje chorobně nesprávné předpoklady. Tato chyba, přinášející do myšlení objektivně falešné závěry, přivádí nemocného v očích svých bližních do světla duševně choré osoby. Nemocný se totiž od svého chorobného přesvědčení nedá odvrátit ani nejvyššími autoritami. Je přesvědčen, že se všichni ostatní mýlí, zatímco jedině on má pravdu.
  Pan Dietrich Vonegut získal v záznamech doktora Heideggera nálepku duševní nemoci na bázi makromanického bludu inventorního (vynálezeckého). Když Heidegger tuto diagnózu uzavřel, litoval v duchu ty pány, kteří se v budoucnu stanou oběťmi Vonegutova vynálezeckého bludu. Proč? Duševně nemocní „vynálezci“ jsou totiž postrachem všech patentových a licenčních úřadů. Přijdou, odloží klobouk a z aktovky vytáhnou vesměs jednoduché technické nákresy a žádají patentové úředníky například o autorskou ochranu objevu termojaderné syntézy, nových genetických zákonitostí, objevu dalších druhů neviditelných paprsků atp. „Vynálezci“ vyvíjejí přístroje, které dokáží ovlivňovat psychiku lidí na dálku, zázračné zbraně, které by dokázaly zničit nejméně celou planetu.
  Avšak pravou perlou mezi „vynálezy“ duševně nemocných bývá objev založený na principu získávání energie z ničeho. Celé vlaky papíru byly tak už vyplýtvány (a nejen duševně nemocnými) ke zdokumentování toliko jediného zásadního technického objevu, jehož skutečná funkčnost by nepochybně zcela proměnila dějiny lidstva. Dalším skvělým počinem by pak nepochybně bylo uvedení tohoto objevu do každodenní praxe. O co jde? Samozřejmě o perpetuum mobile. Energie z ničeho je věčným objevitelským snem. Energie nezničitelná, nevyčerpatelná, věčně sloužící, a navíc dokonale čistá a ekologická.
  Pan Vonegut si byl totiž zcela jist, že dosáhl oné nejvyšší objevitelské mety a vynalezl perpetuum mobile. Doktor Heidegger mu jeho přesvědčení nijak nevymlouval, což je strategií všech psychiatrů při jednání s duševně nemocnými, kteří trpí delirantním myšlením. Lékař se v těchto případech snaží nemocného přimět, aby ho do principů svého vynálezu zasvětil.
  Podobně jednal i Heidegger, jenže zde narazila kosa na kámen. Vonegut se začal totiž lišácky usmívat a vykrucovat. Prý jde o biliony dolarů, o něž se s nikým nehodlá dělit, protože jeho objev zcela změní chod lidských dějin a promění k lepšímu i osud planety Země. Doktor Heidegger málem slabomyslně přitakával a snažil se alespoň vyzvědět, kdy a jak pan Vonegut na svůj objev „kápl“. O tom Vonegut hovořil zcela bez obalu.
  Svoje tělocvičné přístroje si velice často sám zdokonaloval, opravoval a některé i vyráběl. Nebyl to žádný div, byl vyučeným mechanikem a uměl zacházet s autogenem, elektrickým obloukem a se všemi stroji na obrábění kovů. Pracoval na svých strojích, léta si lámal hlavu, než si uvědomil princip výroby a uchování věčné energie a než se mu podařilo tento „objev“ přenést do každodenní praxe, v níž perpetuum mobile testuje. A mohl by pan Vonegut svoje perpetuum mobile Heideggerovi ukázat?
  „Beze všeho,“ odvětil Vonegut.
  Vzali si taxík a odjeli neprodleně do Vonegutovy tělocvičny. V dílně za posilovnami stál těžký ocelový trezor. Vonegut z něho vyňal krychličku přibližně o rozměrech 10 x 10 x 10 cm, svařenou umně z aluminiových plechů. Byla lehoučká, že by ji Heidegger odnesl na jediném prstě. Třicet deka? Dvacet deka? Možná něco mezi tím.
  Na jedné straně krychličky zel otvor pro zasunutí vidlice libovolného elektrického spotřebiče. Pan Vonegut strčil do vidlice šňůru stolní lampy. Lampa zazářila silným světlem. Více jak pět hodin zkoušeli oba muži napájet z krychličky nejrůznější spotřebiče – lampy, televizor, vrtačku, obráběcí stroj, ventilátory, a zejména pak topné těleso. Zdroj se nevybil a dodával bez přerušení energii všem elektrickým zařízením…
  Heidegger neměl technické předpoklady k tomu, aby posoudil, zda pětihodinové používání energetického zdroje mělo zákonitě vést k jeho vyčerpání. Přesto mu připadlo, že krychlička je až příliš bohatá na energii, zejména když se nevybila po sedmdesátiminutovém plýtvání energií v rozžhavených spirálách elektrických kamen.
  Podle Voneguta byl uvnitř krychličky zdroj věčné energie… Doktor Heidegger byl přesvědčen, že krychlička nepochybně obsahuje akumulátor energie, jehož parametry jsou určitě pozoruhodné a udivující…
  Pan Vonegut v každém případě triumfoval. Překvapil ho Heideggerův údiv, takže se nezdržel poznámky: „Už věříte, že nejsem blázen…?“
  „Myslím, že jste technicky zdatný muž,“ odvětil Heidegger vyhýbavě, „ale přece jen bych to vaše perpetuum mobile nepřeceňoval. Kdybych přitakal, že může existovat, jeli bychom rázem na stejné lodi…“

  Běžely měsíce, během nichž pan Dietrich Vonegut horečně pracoval na další miniaturizaci svého objevu. Chtěl jej zmenšit do krychličky 4 x 4 x 4 cm, což se mu po strašlivém fyzickém i psychickém výkonu vskutku podařilo, takže 5.září 1940 se v tělocvičném sále na Sedmačtyřicáté ulici uskutečnilo veřejné předvedení nového energetického zdroje, jenž vychází z principu perpetuum mobile…, jak  bylo oznámeno palcovými písmeny na zvacím plakátu.
  V oněch válečných dobách, kdy už byla Francie sražena na kolena nacistickou armádou, bylo pouze otázkou času, kdy bude napadena Británie a za své pak vezme tisíciletá evropská civilizace. Amerika se sice dál držela svého izolacionistického snu, nicméně už se hledaly cesty, jak Británii pomoci půjčkami a dodávkami válečného materiálu. Zákon o půjčce a pronájmu byl tehdy už na spadnutí. Americké zbrojařské a strojírenské koncerny byly jednoznačně přesvědčeny o tom, že se podaří americký státní izolacionismus parlamentní cestou prorazit a že se zbrojní zakázky pro bojující Evropu jen pohrnou. Ameriku by pak čekaly nejskvělejší zbrojařské kšefty všech dob. K tomu bylo ovšem zapotřebí hledat a vyvíjet nové a efektivní zdroje energie…
  Pan David S.Griffin pracoval v General Motors jako investiční poradce, a protože bydlel na Sedmačtyřicáté ulici, napadlo ho, že se onoho 5.září potěší nepochybně velkou legrací při předvádění nevyčerpatelného zdroje energie, jak sliboval plakát. V tehdejších dobách se totiž na poradách šéfů General Motors hovořilo zejména o nových energetických zdrojích a pan Griffin se tedy chtěl pobavit, ale možná nalézt i poněkud svěžejší inspiraci. Vstoupil tedy do sálu na Sedmačtyřicáté a užasl. Z jeho pera se nám uchovalo spolehlivé svědectví o neuvěřitelné události, kterou sledoval na vlastní oči.

  "Seděl jsem hned v první řadě, sál byl nabit až k prasknutí, protože lidé mylně usoudili, že se mohou zadarmo podívat na triky eskamotéra a profesionálního kouzelníka, napsal David Griffin. Vůbec netušili, že zde bude amatérský vědec předvádět objev převratného významu. Vážná tvář pana Dietricha Voneguta však neslibovala žádnou legraci. Obešel celý sál s krychličkou, kterou držel v dlani. Kdo chtěl, mohl si ji prohlédnout. Desítky osob to učinily. I já jsem ji vzal do ruky, byla neuvěřitelně lehká. Podle mého odhadu nevážila víc než deset dekagramů…
  Experiment započal. Pan Vonegut měl na sobě bílý plášť, na ruce si natáhl bílé rukavice. Krychlička byla položena na mramorovou desku a dva muži přinesli k této desce mohutné technické zařízení, které bylo určeno k obloukovému sváření. A znovu se každý z diváků mohl přesvědčit, jestli k onomu monstrózními svařovacímu zařízení nevede přívod energie. Nebylo tomu tak, pod našima nohama ležely toliko parkety a z podlahy nevedl žádný energetický přívod či kabel.
  Pan Vonegut položil do upínacích kleští dvě části železné desky, které k sobě měly být svařeny. Energetickým zdrojem, který měl tuto energeticky náročnou svařovací operaci provést, byla ona aluminiová krabička. Na první pohled nesmysl, utopie a bláznovství. Kabely však byly přesto zapojeny a znovu mnoha diváky zkontrolovány. I já rovněž dohlédl, zda se nejedná o nějaký trik s ukrytým kabelem či zamaskovaným energetickým zdrojem. Vše jsem shledal v naprostém pořádku.
  Pan Vonegut si nasadil svářečskou kuklu a ťukl do železa elektrodou. Světe, div se, vyskočila jiskra a zaplál elektrický oblouk. Zatajil jsem dech, jako bych na vlastní oči spatřil zázrak…
  Na několik vteřin mě zaplavila vítězosláva z vědomí, že jsem přítomen převratné události. Nevěřil jsem sice v perpetuum mobile, ale měl jsem důvěru k miniaturizaci energetických zdrojů a v objev nových druhů energií v dohledné době. Cožpak se toho v posledních letech málo namluvilo o převratných objevech ve fyzice při rozbíjení jádra, kterých se právě domohli italští a němečtí vědci…?
  Snad pět vteřin plál elektrický oheň pod dotekem elektrody pana Voneguta, poté došlo k detonaci, oheň pohasl a aluminiová krabička se naráz roztříštila. Diváci se zasmáli, a když zjistili, že „klaun“ na jevišti už nic dalšího nechystá, rozešli se. Zůstal jsem jen já a několik vytrvalých zvědavců. Byl jsem si jist, že Vonegut je génius. Vždyť kolik elektrické energie dokázal akumulovat do miniaturní krychličky! Nevídáno, neslýcháno… před ním nikdo nic podobného veřejně nepředvedl! Byl jsem v tu chvíli hrdý, že jsem Američan a že jsem se stal svědkem prvního veřejného představení převratného objevu.
  Jménem své firmy jsem panu Vonegutovi pogratuloval a neprodleně mu nabídl místo šéfa výzkumného týmu, ale on mě hrubě odbyl… Myslel si totiž, že si dělám legraci.
  Když jsme jej asi za týden hledali v jeho tělocvičně, dozvěděli jsme se, že se ocitl v psychiatrickém ústavu. Neúspěch s předvedením svého objevu na veřejnosti jej prý psychicky zcela zlomil. Byl jsem velice zklamán, ale pak jsem si řekl, že se ani ty nejskvělejší plody lidského ducha vždy s úspěchem nerealizují v praxi. I to se stává, myslel jsem si.“

  A co na to doktor Heidegger? Byl samozřejmě o všem informován. Potvrdil, že veřejný neúspěch pronikavě zhoršil psychický stav pana Dietricha Voneguta, takže došlo k prohloubení delirantního myšlení, z něhož se vyvinula chronická symptomatická psychóza, jež záhy vedla k rychlému zániku intelektuálních a rozumových schopností pacienta, což později vyústilo v úplnou duševní otupělost, tedy v demenci.
  Pan Dietrich Vonegut zemřel za mřížemi psychiatrické léčebny krátce poté, co byla svržena první atomová puma na Hirošimu. Jeho osobnost se zcela rozpadla, napsal doktor Heidegger.

vybrala a upravila           Bestie
 

Použitá literatura:
Frank P.Jones – Nad námi andělé (Dialog 1996)