Dostalo se mi nedávno do spárů nejžhavější album Kraftwerku. Takže jsem ho z nich vyndal a ty spáry budu muset něčím zavařit (třeba marmeládou nebo častým používáním). Ale zpět k albu – jmenuje se Autobahn a je z roku 1974. Je to tedy pěkná starožitnost. Má celkem pět skladeb, ale přesto jeho přehrání trvá 42 minut – první, ústřední, skladba má totiž nevídanou délku – 22 minut a 42 sekund. Tu asi v rádiích v prime-timu moc nepouštěli.

Kraftwerk jsou v elektrohudbě celosvětový pojem. Mluví se o nich jako o formaci, která předběhla dobu o celou jednu dekádu tím, že začala používat syntezátory. Dodnes mají spoustu pasivních fanoušků (i když se najdou i tací, kteří je obřadně uctívají jako elektronické polobohy). Já se na toto album pokusím podívat pokud možno objektivně a v kontextu doby vzniku.

Přestože v roce 1974 jsem byl ještě na houbách, něco zhruba o té době vím: že v tomto období, kdy se u nás vesele etablovala Normalizace, na Západě bylo už několik let „out“ nosit květiny ve vlasech, přestože hára a kalhoty do zvonu ještě byly v kurzu. Mezi uřvanými a na plný koule ohulenými odvary od Beatles nebo Doors občas prosvitla nějaká jazzová skladba a rockenroll by zrovna narozený dítě…. A právě tehdy přicházejí Kraftwerk (v němčině to znamená, pokud se nepletu, ‚továrna‘) s albem Autobahn (což je zase ‚dálnice‘). Ale co je důležitější – připravuje veřejnost na to, že lze kytary a bicí vyměnit za … tehdy snad ještě elektronkovou obludu zvanou syntezátor.

To bylo tenkrát opravdu něco – dost lidí si nenechalo vzít názor, že nástup syntezátorů znamená kvalitativní propad v interpretaci hudby, protože tyto počítače (nebo snad tehdy ještě ony složité sekvenční konečné automaty) nemohou napodobit hru člověka na jakýkoli nástroj a zprostředkovat drobné nuance v hudebním projevu živého interpreta. A měli do jisté míry pravdu, kdyby stále ještě nezbylo spousta prostoru pro ztvárnění té či oné skladby různými způsoby (tatáž skladba mohla a může být týmž syntezátorem v podání dvou různých lidí zahrána diametrálně odlišně). Toto Kraftwerk beze zbytku dokázali. Kdyby tomu tak nebylo, mohlo to možná oddálit nástup „uměle“ vyluzované hudby i o pár let. I z toho důvodu je tohle nenápadné album dost důležité v širším kontextu historie komerční hudby.

První skladba, jak už jsem říkal, je poněkud netypická, a to nejenom v délce trvání, ale i několika dalších ohledech. Už jenom začátek je na svou dobu originální: zvuk, jak někdo nastoupí do auta, zaklapne dveře, nastartuje, odjede a od té chvíle je všechno s výjimkou vokálů plně v režii tehdejších „strojů“. Abych řekl pravdu, nevím, jak si nějaký takový představit – jeden takový a la Carl Stalling je na Barrandově jako bedna o velikosti pianissima s ‚vyrážkou‘ všelirůzných, směšných knoflíků – ale je už na mě moc představit si, že by to někdo obsluhoval. A přesto to tehdy před 30 lety musel evidentně někdo dělat. Pokud se mé uši nemýlily, postřehnul jsem konkrétně v této veledlouhé skladbě několik drobných chybiček (většinou překlepy), což mě trochu zmátlo, protože teď nevím, jestli byla skladba Autobahn (tedy pojmenovaná stejně jako celé album – jeho pilotní skladba) přehrávána automaticky, nebo u toho syntetického „pianissima“ musel někdo vyťukával vedlejší melodie.

Autobahn sází jak na efekt syntetického zvuku, tehdy naprosté novinky (dnes to nikoho netrhne, ale musíme se na to dívat z pohledu roku, ve kterém bylo album vydáno); ale současně je i melodické, hravé a nápadité. To není žádný bonus, žádná přidaná hodnota, ale naprostý předpoklad k tomu, aby album neskončilo v propadlišti dějin, ale stal se z něj (alespoň pro některé) kult.

Musí v tom být trochu protikladu, ale přestože Autobahn skutečně sází na onu umělost a syntetičnost zvuku (dokonce i řeči), jejichž příchod byl v hudbě předpovídán, Kraftwerk se neomezili pouze na toto jednoduché poselství a nezapomněli na to, že chtějí vydat především album, které by někdo poslouchal. Ne stroj, ale člověk. Na první poslech to není až tak znát, ale ony všechny ty syntetizované, frekvenčně modulované zvuky, prohnané skrz oscilátory, ekvalizéry, delaye, kompresory, LFOčka, HFOčka a další, v té době nezbytně hardwarové, obvody, jsou s obdivuhodnou pečlivostí vyladěné, všechny ty parametry jsou zautomatizované tak, aby s nimi zněl výsledek nejlépe. Pilotní skladba má 2 motivy, kdy se jeden plynule prolíná v druhý nebo se (přibližně každých šest a půl minuty) náhle mění, rozdělujíce tak skladbu na menší tématické části. Je to spodivem, ale Kraftwerk jsou schopni dva jednoduché motivy smíchat do skladby, která trvá téměř k půlhodině, aniž by vám to přišlo opakující se nebo nudné. Celkově je na dnešní vkus poněkud jednodušší a prostší co se týče celkového mixu, ale… ale… komu to vadí…

Mluvené (a zpívané) slovo také uslyšíme, ale většinou pomálu. Ještě teď mi v hlavě zní to: (Wir) fahren, fahren, fahren auf dem Autobahn. Kraftwerk se nám zřejmě snaží říct, že jedem, jedem, jedem po dálnici. Avšak nijak výstředně, jak to mají dnešní populární interpreti ve zvyku dnes – ba naopak, tak decentně, až je to na hranici recese. Kupodivu, čím více tu skladbu poslouchám, tím se mi zdá subjektivně kratší. Je prostě jako dělaná na to, abychom si pouštěli, až budeme frčet někde po dálnici…

Další dvě skladby mají společnou melodii, ale jiné provedení (to je to, o čem jsem mluvil výše). Jsou nazvány Kometenmelodie a Kometenmelodie 2 a jak jinak plně využívají anonymního syntetického zvuku, tak trochu vokalizovaného ze samplu větru (v druhé z nich – alespoň tak mi to znělo). Obě dvě jsou ještě o stupínek „jednodušší“ než pilotní skladba a první spíš taková meditativní, a tak je lepší je poslouchat „na pozadí“ nebo si při nich představit onu kometu, které byla přiřknuta tato melodie :). Kometenmelodie 2 je naopak rychlejší a trochu z ní prosvitl rytmus tehdejšího rockenrollu, který se v té době často hrával a byl v podstatě mainstreamem.

Mno, a poslední dvě skladby mají souvislost jenom v názvu: jmenují se Mitternacht (Půlnoc) a Morgenspazierengang (Ranní procházka). Půlnoc působí skličujícně dojmem, snaží se vystrašit, pouští na vás hrůzu jako v nějakém dost zlém snu. Melodie se omezila na pět opakujících se tónů, obalených zvuky kapání vody z kohoutku.

Ranní procházka začíná zvuky, které připomínají ladění rádia, ale potom se změní v zpěvné ptáky a zurčení potůčku – vše tvořeno syntezátory! Do toho zazní (naprosto nečekaně) motiv flétny jako z nějaké pohádky. A když se k tetelení flétny se přidá virtuální brnkání jako vystřižené ze země vycházejícího Slunce, tak si řeknete, že na tomto albu vás už nemůže nic překvapit. Končí pokojně, ve stylu lidové hudby předminulého století – tedy úplně, ale úplně přesně na opačném pólu než který chtělo nastavit – nejen v této konkrétní skladbě ale celého alba.

Říkal jsem si, že musí být člověk nadpozemsky nadanej, aby vytvořil album, ve kterém hlavní roli hrají syntezátory, a navíc takové, že by ji lidé po 30 letech poslouchali, aniž by se uchechtávali jeho primitivnosti. Ale ono to jde. Nezáleží ani tak na technickém vybavení, ale na kvalitě samotné písničky nebo skladby: na její melodii, nápaditosti a blíže nepopsatelném a neuchopitelném vnitřním náboji, který činí rozdíl mezi dobrou a průměrnou písničkou.

Nemějte předsudky, a pokud máte tu možnost, klidně si toto Autobahn poslechněte.

F.