V literatuře pojednávající o nevysvětlitelných záhadách byly popsány případy několika osob, jež vzbuzovaly nepochopitelnou (až slepou) důvěru u lidí, kteří, třebaže je viděli poprvé, přesto bez odporu podlehli jejich zjevně nepravdivým tvrzením. Nedokázali vzdorovat nepochybně magickému fluidu, které z těchto osob vycházelo, a tak se stali oběťmi nepochopitelné a nevysvětlitelné fikce.
  Existují doklady o případu muže nevšedních schopností, který se dostal v Moskvě bez jediného problému až do kremelské pracovny nejmocnějšího diktátora všech dob, J.V.Stalina. Prošel řetězem stráží střežících vchod do Kremlu, minul předpokoje Stalinových tajemníků a po zaklepání vstoupil k samotnému Stalinovi. Nebyl to ale žádný Stalinův přítel, generál, zahraniční ministr ani partajní boss s volným přístupem k diktátorovi, jak by se mohlo zdát, ale úplně neznámý muž, kterého nikdo předtím v Kremlu nikdy neviděl. Jak toho dosáhl, jak se dostal do blízkosti tak dobře střeženého politika? Čekistům, strážným i tajemníkům strčil pod nos jakýsi papír, který všichni vyškolení a prověření úředníci uznali i po bedlivých kontrolách jako nepochybně pravou propustku, opravňující hosta ke vstupu do pracovny generálního tajemníka strany. Nepochybně za pravou byla uznána i osobní legitimace návštěvníka. Každý, kdo vzal onen „nepochybně pravý“ průkaz neznámého muže do ruky, pocítil velebnou hrůzu v dojmu, že jde zcela jistě o tak význačného potentáta, že mu všichni strážní a úředníci bez rozdílu nestojí ani za jediné slovo. Muž jen gestikuloval a hlídkující se doslova třásli strachy. Jednoduše pak srazili „kufry“, byli-li v uniformě, vzdali neznámému čest jako samotnému Stalinovi a pustili jej bez problémů dál. Řetězem sedmi kontrol prošel mlčenlivý návštěvník během dvaceti minut a zastavil se až před samotným Stalinem. Neznámý nebyl naštěstí pro Stalina atentátníkem, ale jen mužem s nevšedními schopnostmi, jimiž chtěl nezvyklým a efektním způsobem probudit Stalinovu pozornost, což se stalo už z jednoho prostého důvodu. Totiž ona propustka a osobní průkaz, před nimiž se všichni Stalinovi kerbeři tak neuvěřitelně kořili, byla pouhým kusem nepopsaného papíru, jenž neobsahoval vůbec nic. Ani čárku, ani razítko, ani nic dalšího, co se v dokumentech využívá při identifikaci osob. Přitom neznámý na strážné vůbec nepromluvil, takže je nemystifikoval svou výřečností, vylhanými argumenty či sugestivitou, ale jen svým mlčenlivým a magickým fluidem. Podle svých pozdějších slov jim neverbálně vsugeroval, že je nejbližším Stalinovým pobočníkem – Berijou, což všichni strážní, jak se později ukázalo, shodně akceptovali. Vůbec jim však nevadilo, že Berija byl malý a plešatý, zatímco skutečný návštěvník - o poznání vyšší a s kučeravými vlasy - se nejvěrnějšímu Stalinovu pochopovi v ničem nepodobal.
  Stalin byl zprvu velice šokován psychickou nadvládou svého nového společníka, nicméně měl rád osobité lidi a hned jej rovněž napadlo, že by jeho schopností mohl využít ve vysoké politické hře doma i za hranicemi. Testoval svého hosta po nějaký čas například na své dače, pak však zřejmě usoudil, že je příliš nebezpečným mužem, a zapudil ho podobně jako mnoho jiných osobitých lidí, nicméně mu udělil privilegia k volnému pohybu po SSSR i možnost cestovat do zahraničí.
  S oním mužem neuvěřitelných schopností však experimentovaly i další známé osobnosti, například Einstein, Freud, Gándhí a Hitler. I Hitler? Hitler jej dokonce nechal zatknout gestapem na živé varšavské ulici, protože byl rozzuřen, když tento už proslulý jasnovidec předpověděl jeho neodvratný konec, pokud vůdce své expanzivní zájmy obrátí směrem k Sovětskému vazu. Vypsal dokonce na jeho hlavu odměnu dvou set tisíc říšských marek. Když byl jasnovidec zatčen a uvržen do vězení, přinutil strážce svou vůlí a neverbálními sugescemi, aby se všichni soustředili na jednom místě věznice, tím ho vlastně pustili ze zřetele a on sám díky tomu v nestřežené chvíli uprchl nazpět do Sovětského svazu. Kdo že byl tento slavný muž nevšedních schopností?

  Jmenoval se Wolf Grigorjevič Messing a narodil se 10.srpna 1899 v městečku Gora Kalvaria poblíž Varšavy, které tehdy leželo na území carského Ruska.
  Messingovi se už v nejútlejším věku dostalo znamení shůry o jeho budoucím mimořádném osudu. Když ještě jako docela malý chlapec cestoval načerno pod lavicí vlakem a byl objeven průvodčím, který po něm žádal jízdenku, malý Wolf utrhl v náhlém intuitivním vnuknutí proužek novin a předal jej průvodčímu. Přitom se zoufale snažil vnuknout mu myšlenku, že mu vtiskl do ruky platnou jízdenku. Přísný průvodčí „jízdenku“ zkontroloval a podivil se nad tím, proč chlapec cestuje pod lavicí, když není černým pasažérem.
  Wolf Messing předpověděl v roce 1940 Stalinovi, že počátkem května 1945 se sovětské tanky budou projíždět po berlínských bulvárech, což podle mínění nejbližších Stalinových druhů ovlivnilo četná význačná rozhodnutí sovětského vůdce, kterým se neúspěšně vzpíral maršál Žukov a další sovětští vojevůdci. Obdivovaný a slavný Messing zemřel v Moskvě v kruhu svých žáků a následovníků v roce 1984.

 

  Do banky v centru Chicaga vstoupil jednoho horkého srpnového dne v roce 1976 asi třicetiletý, sympaticky vyhlížející muž. Ozbrojený strážný u dveří si povšiml, že je bezvadně oblečen, takže mu nadále nevěnoval pozornost. Byl vycvičen jen ve sledování osob, jejichž vzezření neodpovídalo noblese onoho finančního ústavu.
  Když na tohoto bezvadně vystupujícího mladíka s aktovkou z krokodýlí kůže přišla řada u bankovní přepážky, vsunul pěstěnou rukou pod sklo šek. Zněl na sumu tři sta šedesát tisíc dolarů, jež měly být vyplaceny v hotovosti doručiteli šeku. Pokladní Mary Youngová požádala majitele šeku, aby jí předložil osobní doklady. Muž tak učinil. Paní Youngová poté vzala doklady, prověřila je, pak je ale přesto odešla zkonzultovat k přepážce vrchního pokladníka pana Harryho Bromfielda. Výplata tak obrovské sumy v hotovosti tento postup totiž zcela jednoznačně vyžadovala. Bromfield si neznámého na dálku prohlédl. Jeho cvičené oko nepojalo vůbec žádné podezření. Prohlédl záznamy o majiteli šeku, zkontroloval, zda je podpis pravý a zda je na kontě vskutku tak vysoká částka. I svědomitý a úzkostlivý úředník Bromfield nakonec uznal, že šek i konto jsou zcela v pořádku, a podepsal paní Youngové souhlas s vyplacením celé sumy. Majitel šeku neprojevil sebemenší známky neklidu, i když byl nucen čekat sedm či osm minut, než se úřední formality beze zbytku vyřídily. Poté si naskládal peníze do aktovky a bez rozloučení odešel. Paní Youngová si v té chvíli uvědomila, že onen sympatický muž s ní nepromluvil ani jediné slovo. Vystačil s gesty, úsměvem, úklonami, krčením ramen a přitakáváním neznatelným pohybem hlavy. Neodpověděl jí, ani když ho při příchodu pozdravila, ale odškodnil ji alespoň zářivým úsměvem, takže ji neobvyklá nezdvořilost nijak neurazila. Naopak, připadal jí pohledný, mužný a velice přitažlivý, takže si ho několikrát po očku obhlédla. Napadlo ji, že jde asi o nějakého výstředního boháče postiženého možná vadou řeči. Neznámý potom opustil banku a vydal se pěšky po chodníku. Paní Youngová ho sledovala skrze sklo, než jí zcela zmizel z očí. Strážný u dveří ho rovněž doprovodil pohledem, protože věděl, že mladý muž vyzvedl mimořádnou sumu, kterou nebylo radno nést bez ochrany a ozbrojeného doprovodu po ulici. Ne, na neznámého mladíka nečekala žádná eskorta ani obrněný vůz…
  Šeky, které předložili bankovní klienti během onoho srpnového dopoledne v roce 1976, dostala na stůl ve 13 hodin vrchní účetní paní Elisabeth Pinchová. Ta se velice podivila, když našla mezi tištěnými šeky kus prázdného papíru, který svou povahou vůbec neodpovídal rozměrům standardních šeků. Obrátila se proto na pana Bromfielda, aby jí přítomnost na první pohled nedbale odstřiženého papíru mezi šekovými doklady vysvětlil. Bromfield vzal hrst šeků ze stolu paní Pinchové a začal jimi horečně listovat. Náhle zesinal. Přehraboval se šeky podruhé i potřetí, ale nemohl najít to, co hledal. Nejvýznačnější doklad z dnešního dopoledne chyběl. Totiž šek se jménem pana Arnolda Foresta, který si během dopoledne vybral v hotovosti více než tři sta tisíc dolarů. Šek muže, jehož zjev prověřoval svým rentgenovým pohledem skrze kóje vrchního pokladníka.
  Pozdějším vyšetřováním vyšlo najevo, že konto pana Foresta v této bance vůbec neexistovalo a nebylo nikdy zaneseno v centrálním počítači. Papír, který pan Forest předložil ke zkoumání bankovním úředníkům, nikdy nebyl hodnověrným šekem a ani se tak neměl v úmyslu tvářit. Byl pouhou částí dopisnicového papíru, na němž nebylo nikdy nic napsáno ani tajným inkoustem, který by zmizel, jak se to pokoušela vysvětlit paní Youngová společně s panem Bromfieldem.
  Oba pokladníci byli na vlastní žádost vzati na detektor lži, aby se vyloučila možnost, že se proti bance spikli ve zločinném úmyslu a pak z finanční ztráty obvinili záhadného muže, který je zmátl svým magickým osobnostním fluidem natolik, že podlehli jeho neverbálním sugescím a nechali jej z banky odnést tolik peněz. Detektor lži pak „téměř s nezvratnou jistotou“ vyloučil možnost, že by se oba pokladníci dopustili úmyslného trestného činu. Bromfield a Youngová přesto nesměli vykonávat svoje funkce až do konečného vyšetření celého případu. Pojem „téměř s nezvratnou jistotou“ neznamenal totiž pro správní radu banky definitivní jistotu.
  Oba nešťastné úředníky očistily od podezření až nové aktivity bankovního lupiče, který pracoval v obdobné roli i v dalších bankách. Policie několika států pak všemi možnými cestami hledala velice pohledného a sympatického muže, který před nikým nepromluvil a neodpovídal ani na pozdravy bankovních úředníků, když na základě nepochybně „krytých“ šeků vyzvedával v hotovosti částky od tří do pěti set padesáti tisíc dolarů v celkem třinácti bankách na východním pobřeží, takže je připravil o více než pět milionů dolarů, a to vše provedl během pouhých tří dnů…
  Dlužno říci, že se neznámý muž nadaný nevysvětlitelnou a magickou schopností, kterou kdysi vládl i Stalinův nezvaný host, nejmenoval už nikdy Forest, ale v každé další bance dal svému „šeku“ jiné jméno. Ani v jediném případě z celkového počtu třinácti nenásilných bankovních loupeží, při nichž neodolatelnému lupiči dobrovolně asistovali usměvaví bankovní úředníci, se nestalo, že by byl podvodník jakkoli podezírán a že by jeho šek byl někde odmítnut jako falešný. Nevyskytla se ani jediná pochybnost. Lupič se vždy setkal s důvěřivostí a vždy si odnesl hotové peníze výměnou za kus nepopsaného a nedbale odtrženého papíru, který si zaměstnanci bank spletli s řádným a krytým šekem. Ve všech případech však ovlivňoval pokladníky svou nespornou magickou silou, které tito nešťastníci zcela jednoznačně podlehli.

  Pan Forest se od roku 1976 už nikdy neobjevil v žádném bankovním ústavu. Spokojil se tedy s pěti miliony dolarů a neměl už potřebu nasadit svoje magické fluidum pro získání nemalých finančních prostředků. Policie po něm pátrala více než pět let a teprve v roce 1982 svoje počínání definitivně vzdala.

vybrala a zpracovala                      Bestie

Použitá literatura:
Frank P.Jones – Nad námi andělé (Dialog 1996)