Příběh z Bronxu

" Robert De Niro má zkrátka mafiánské filmy rád ... "

 

Americké nezávislé léto uvedené českou televizí nabízí rozmanitou nabídku filmů. Nechci tady začínat další neoficiální prology k této sérii amerických filmů, v tuto chvíli bych rád chtěl říci jenom to, že se v této filmové "sekci" vyskytují snímky, které jsou z většiny od ostatních nějak odlišné (bereme jako většinu). Najdou se zde filmové klenoty, nezávislý stabilizační průměr, nebo třeba snímky které nemusejí zářnou kvalitou oplývat, ale jsou zkrátka přitažlivé či něčím zajímavé. Bohužel, ač bych tady rád toto či podobné spojení rád využil, nestane se. Příběh z Bronxu je totiž nezávislým průměrem více než čímkoli jiným. Robert De Niro rozhodně nenatočil vyloženě špatnou podívanou a uvnitř má snímek, dalo by se říci nevyužitý potenciál, ale výsledek nepůsobí v žádném směru úchvatně. Čím jsou ale věci dány?

Prvním subjektivním negativem, které jsem našel a rozpoznal, byla příběhová složka se vším co k tomu patří. Ne snad že by byly veškeré věci dány špatně, ale na jednu stranu je patrná náklonnost k opravdu vrcholům tvorby s tématy podsvětí a mafie, na stranu druhou neschopnost vytvořit něco, o čem budete dlouho přemýšlet a co vám zůstane dlouho ve vaší hlavě. Ale není to až tím, že se Robert De Niro za režisérským křeslem nesnaží, on je problém v celku jako takovém. A měrou se na průměrném zevření podílí i tak trochu nudný a nijak zásadní scénář, který za celou dobu předvede dva opravdu výtečné momenty (říkám ironicky). A opravdu vám nepovím jaká je ona divadelní hra, podle níž film vznikl. Její autor Chazze Palminteri však měl na starosti i scénář (a také hlavní roli bosse Sonnyho). A i když můžu být možná trochu neúprosný a příliš tvrdý na výše zmíněné, výsledek nemůžu přičíst jen jim.

..........

Příběh je to prostý, v zásadě jen používá staré dobré taktiky, ke které nemá velký vztah. Je to cítit. Ale než vyložím další prostředky k negaci celého filmu, povím vám příběh. Je to o postavě zprvu ještě dítěte, nesoucí jméno Calogero. Neustále hledá útočiště venku a velice rád a neskrývaně obdivuje šéfy místního podsvětí. Všichni se občas potácejí venku, proto k nim Calogero nemá nijak daleko. Hned vedle svého bydliště je také jeden bar, kde se "smetánka" i s "přisluhovači" stýká. Calogero obdivuje především hlavní postavu celého ilegálního dění, Sonnyho (podobnost se synem Vita Corleoneho z Kmotra čistě náhodná, vážně nemá cenu něco v tom hledat). A jak to tak bývá, nenásilné okolí se s mafií dostane do konfliktu. V našem případě dostal kdesi na ulici jeden chlápek za vyučenou, nejdříve to mělo být kvůli místu na parkování (pokud jsem dobře sledoval, důvod se nedozvíme). Ale ať to bylo jakkoli, dotyčný dostal pár ran jak pěstmi, tak později i střelnou zbraní. Calogero samozřejmě byl u toho v bezprostřední blízkosti. I Sonny ho zahlédl. Toto počínání však spatřila policie a dál? Calogero korunní svědek, Sonny obětní beránek. Ale Calogero je čestný muž, který své "přátele" přeci nepráskne …

Může se to zdát jako dobrá záminka pro zaběhlou dějovou lokomotivu, ale příběh působí v padesáti procentech naivně a jednoduše. Čas plyne, Calogero (později přejmenován na C) dospívá, Sonny je mu zavázán, jsou přátelé. Taky vyvstává jeden otazník. Jak že vlastně to chtěl Robet De Niro coby režisér. Sám si položil před sebe roli místního řidiče autobusu, otce Calogera. Jeho postava oplývá konflikty a boží ctností a také oddaností zákonům, naproti němu věčný konflikt v podobě ne zrovna zákonům podléhajícího Sonnyho. Slušnost versus opak. Nejednou si položíte otázku, kdo je pravým otcem. Samozřejmě že biologie je neúprosná, takže víte, ale z té duševní stránky si Calogero bere od jednoho to, od druhého ono. Nechci být zlomyslný, ale věci šly udělat zcela jinak a zajímavěji.

..........

Robert De Niro má gangsterské, či jen se zájmy podsvětí naplněné filmy asi rád. Pár rolí si už v podobným filmech vystřihl, a nebylo to vždy špatné. Jeho role ve filmech Martina Schorseseho byly víceméně kladně brané, možná i díky Mafiánům z roku 1990 dostal na Příběh z Bronxu chuť (uvádím protože je Příběh z Bronxu jen o tři roky novější). Proč ne, holywoodský již ne tak mladý herec a nezávislý film, to není žádná nereálnost. Ono je ale těžké, když chce herec (může to být i výborný herec) vytvořit skvělý nezávislý film. K režisérskému řemeslu nepotřebujete příručky a knihy poukazující na to, jak dobře a kvalitně točit, přiznávám že se dá lecčemu přiučit, ale rozhodně musí mít daný člověk k točení filmu vlohy, režírování se nedá učit jako scénář nazpaměť (každopádně který herec se učí celý scénář nazpaměť). Ne že by snad De Niro dělal jednu chybu za druhou, ale spíše se povrchně zaobírá ve svém filmu mnoha věcmi a neustále se snaží přesvědčit, že kvalita a rozum je na jeho straně (i co se týče jeho postavy). Příběh z Bronxu, situovaný do šedesátých let nám ukazuje sociální problémy v celé své kráse, a může to někdo přijímat kladně, proč ne. Ale ať už to jsou morální konflikty či konflikty s černošským obyvatelstvem obývajícím část města nedaleko té "taliánské", téměř vždy je výsledek spíše naivní. De Niro se snaží o autentičnost, ale v každé třetí scéně budou věci připadat spíše přibarvené nebo zkrátka nešetrně smyšlené. A celkem velkou měrou špatných věcí bych přičetl tentokráte i hercům, kteří mě nijak zvláště neoslovili a jejich výkony mě nechávali spíše chladným. Ať šlo o ústřední postavu Calogera (L. Brancato), o jeho afroamerickou přítelkyni (rozporuplná volba), o jeho otci (Robert de Niro), či snad o postavu lokálního bosse Sonnyho (Chazze Palminteri), ani jednou jsem nebyl nijak zvláště nadšený. Nejsem přesvědčený, že někteří herci, jenž si podmanili většinu filmu, jsou zde opravdu tak přesvědčiví a opravdu tak skvělí (ti ostatní byli spíše neviditelní, ale nemůžu zase o každém říci, že hrál vyloženě špatně - mezi špatně a dobře je veliká mezera). Na druhou stranu není zde ani takový dostatek momentů, které vyžadují mimořádnou hereckou poctu dané situaci, takže i tady je chyba.

..........

Více již nemám co bych k Příběhu z Bronxu dodal. Snad hudební složka stála za pozornost, ale i tam s ve výsledku objevilo umělé aranžmá (ale nikterak špatné skladby, to podotýkám), takže ani zde nebudu pět ódy. Příběh z Bronxu si vzal velké sousto. Pro pravověrné přívržence knih Maria Puza a filmů mistra Coppoly zde nenajdete nic vyloženě přelomového a krásného (ale naštěstí není Příběh z Bronxu ani tak brán). Víceméně jde o podávání známých situací trochu odlišným způsobem (anebo v některých fázích zcela totožným), ale bohužel film nedosahuje takových kvalit, abych podobné tahy chválil (kdo ví jest-li bych vůbec chválil). Nelze hovořit o kopírování, to rozhodně ne, ale film zdaleka nesahá na vrcholy, které jsou pro mě oním pomyslným měřítkem. Možná by vše lépe fungovalo jako kniha, nikoli jako film, nevím. To by ale musela být kvalita rozkreslení charakterů podstatně vyšší, ale kde to vlastně jsme? Jsme na konci jedné recenze, která rozhodně nemá být literární.

Speedy Daniel

Hrají: Ch. Palminteri, R. De Niro, L. Brancato, F. Capra, T. Hicks, J. Pesci a další ...

Bronx tale - USA 1993