Upír je postava, která figuruje v mnoha pověstech a
bájích. Bývá často námětem pro filmové či knižní horory. Kde se vlastně tento
mýtus vzal? Je to čistý výplod fantazie našich předků, či vznikl na základě
faktů, které znali a možná i na vlastní kůži zažili? Pokusme se společně
poodhrnout roušku tajemna a vydat se po stopách, které nás možná dovedou až k
jádru věci.......
Nejdříve bychom si měli ujasnit, jak se vlastně takový upír pozná - čím se
vyznačuje. Typické upíří znaky tedy jsou: husté, nad kořenem nosu srostlé obočí,
zašpičatělé uši, uhrančivé oči, velmi bledý obličej s ostrými rysy a hlavně
dlouhé, ostré zuby, vyčnívající z úst. Z dalších vlastností upíra bychom mohli
jmenovat ještě to, že se neodráží v zrcadle, nevrhá stín a sluneční světlo má na
něj zhoubný vliv. Proto vstává ze svého hrobu v noci a než se objeví první
sluneční paprsky, musí být zpět ve svém úkrytu. Báje dokonce praví, že upír se
umí přeměnit v netopýra či vlka a dokáže se protáhnout i tou nejmenší štěrbinou.
Toto tvrzení dalo vzniknout jedné vysvětlující teorii, o tom ale až za chvíli.
Upír škodil tak, že se zakusoval svými ostrými tesáky do krku oběti, aby
prokousl tepnu a mohl sát krev.
Upírem se stal člověk, který sám byl upírem pokousán nebo snědl maso z upírem
napadeného zvířete. Ale nejen to. Upíry se prý stávali i lidé, kteří byli za
svého života čarodějové, zločinci, nebo kteří zemřeli nepřirozenou smrtí,
například sebevraždou.
Věci, kterých se upír bojí a kterými je možné ho zahnat, jsou česnek a dále
různé náboženské propriety jako kříž, růženec, svěcená voda či hostie. Zahubit
upíra bylo možno několika způsoby, např. zastřelit ho stříbrnou kulkou či - a to
byl používanější způsob - otevřít jeho hrob a proklát mu srdce zašpičatělým
dřevěným kůlem. Pokud to nepomohlo, přistupovalo se k tvrdším zásahům: ruce mu
byly svázány za zády a byla mu odseknuta či ukroucena hlava a jeho ústa byla
vycpána česnekem či kamením. Pokud ani toto nepomohlo, bylo nutné celé tělo
spálit buď na popravišti, nebo mimo obec někde na kraji lesa a popel tam
zahrabat. Tyto procedury musely být vykonávány za dne, protože tehdy byl upír
bezbranný. Úkolem zlikvidovat upíra byli zpravidla pověřováni kati.
Že tento postup není jen čistě teoretický, dokazují mnohé nálezy upířích
pohřebišť, kde jsou kumulována těla s jasnými protivampyrickými zásahy. Zrovna
nedávno bylo jedno takové pohřebiště nalezeno v Čelákovicích. Kostry vypadaly
následovně: lebky byly odděleny od zbylého skeletu, ruce byly svázány za zády, u
některých lebek byly vylomené čelisti. Velice zajímavá je skutečnost, že lebky
byly poněkud odlišné velikosti, než je obvyklé, a navíc - v čelistech byly
nalezeny i deváté zuby.
Je všeobecně známé, jak velkou úctu chovali naši předci k mrtvým, takže je
očividné, že k takovýmto zásahům na mrvolách museli mít pádný důvod.
Nejvíce zpráv o upírech (či vampýrech, jak chcete) pochází z Balkánu, Maďarska a
od starých Slovanů. I slavný hrabě Drakula, který skutečně existoval, žil v této
oblasti - v rumunských Karpatech.
Toto tedy praví legendy. Nyní ale už přejděme na faktičtější půdu - nahlédněme
do starých kronik, co o upírech hovoří ony.
Pro zajímavost uvedu dva záznamy z kroniky českého kronikáře opata Neplacha.
Zápisy pocházejí ze 14. století a možná mohou vyvolat úsměv formou, jakou jsou
psány, ale jádro je zcela určitě pravdivé:
"Roku 1336 zemřel míli cesty od Kadaně v Čechách ve vsi Blově pastýř nějaký,
jménem Myslata. Každou noc vstával z hrobu a chodil po okolních vsech, lidi
děsil a dávil a k nim mluvil. Kohokoliv v noci jménem zavolal, v osmi dnech
zemřel. Když ho pak vykopali, chtějíce jej spálit, byl nadut krví jako měch a
strašlivě řval. Naložen byv na vůz, stahoval a skrčoval nohy jako živý. Když byl
položen ne oheň, jeden z přístojících popadl kůl a vrazil jej do něho. Tu
Myslata pronesl hrobovým hlasem: "Velice jste mi tím uškodili", a vzápětí z něj
vyhrkla krev jako z nějaké nádoby. Když ho spálili, všecko zlé přestalo."
"Roku 1344 zemřela v Levíně žena hrnčíře Ducháče, jménem Brodka. Hned po pohřbu
vstávala z hrobu, mnohé lidi dávila a po každém skákala. Když byla probita třemi
olšovými kůly, krev z ní tak velmi tekla jako z hovada nějakého. Předtím spolkla
svůj šlojíř až do polovice, a když se z úst vytáhl, byl všecek krvavý. Byvši
probita, vždy ještě z hrobu vstávala a lidi hubila. Měla tedy být spálena, ale
hrnici nemohli nikterak zanítit, až jim staré ženy poradily, aby užili k zážehu
šindele ze střechy kostelní. Jakmile shořela, přestala lidi trápit."
Tolik tedy kronika.
Podobných případů bychom ve starých písemnostech nalezli velmi mnoho. Problémem
je, že je sporné, zda mají také faktickou hodnotu, a když ano, tak do jaké míry.
Proto se jimi nebudeme zabývat nijak vážně. Existují však i úřední dokumenty,
které jev upírství potrvzují a které už nelze brát jen tak na lehkou váhu. Jsou
totiž sepsány a podepsány soudci, lékaři nebo vojáky, kteří jakožto úřední osoby
pohlíželi na svět realisticky a ve spisech nic nepřikrášlovali ani nepřidávali.
Právě takovéto osoby bývaly pověřeny zprávy o upírech zkoumat, a na základě toho
vyhotovili listiny, o nichž si teď povíme.
1) Zajímavý případ se stal v roce 1725 ve vesnici Kisilovy v Uhrách. Asi tři
týdny po pohřbu jistého Petra Plogojoviče onemocnělo náhle ve vesnici několik
osob. V osmi dnech zemřelo devět osob, starých i mladých, a to po krátké jedno-
či dvoudenní nemoci. Všichni na smrtelné loži vypověděli, že příčinou jejich
smrti je Plogojovič, který k nim v noci přišel jako upír, lehl si na ně, stiskl
jim hrdlo a vysál jim krev. Aby bylo zabráněno dalšímu neštěstí, rozhodli se
občané otevřít Plogojovičův hrob a mrtvolu spálit. Obrátili se proto na
císařského místodržitele a na místního faráře, aby jim k tomu udělili povolení.
Ti se zpočátku zdráhali, ale když jim vesničané pohrozili, že opustí vesnici a
usadí se jinde, postoupili nakonec celou záležitost soudnímu dvoru do Bělehradu,
odkud byli do vesnice vysláni dva úředníci. Komise dala otevřít hroby všech,
kteří zemřeli v posledních šesti týdnech. Když otevřeli hrob Plogojoviče,
nalezli jej s otevřenýma očima, s přirozenou barvou obličeje a bez nejmenšího
mrtvolného zápachu. K nálezu byl proto přivolán ještě císařský důstojník z
Gradišky, který do úředního protokolu uvedl následující:
......odebral jsem se v průvodu popa z Gradišky do jmenované obce Kisilovy,
abych prohlédl již vykopané tělo Petra Plogojoviče a podle skutečné pravdy jsem
zjistil toto: Předně nebylo tu ani stopy onoho zápachu, jaký pociťujeme z hrobu
a z těla mrtvého. Tělo, jehož nos byl pouze trochu splasklý, bylo zcela čerstvé,
vlasy, vousy i nehty, když předtím staré vypadaly, byly znovu narostlé, stará
kůže, která byla poněkud bělavá, se oloupala a novou bylo pod ní viděti.
Obličej, ruce i nohy a vůbec celé tělo bylo takové, že za života nemohlo lépe
vypadati. V jeho ústech jsem spatřil - ne bez úžasu - trochu čerstvé krve,
kterou vysál podle všeobecných výroků z těch, jež připravil o život - sumou byly
tu všechny známky, jaké takoví lidé, jako již shora pověděno, mají míti. Když
tedy pop i já jsme spatřili toto divadlo, přičemž lid byl stále rozčilenější a
také poděšenější, připravili všichni poddaní rychle kůl, který zahrotili,
přiložili jej mrtvému tělu na srdce, aby bylo probodeno, a při probodení nejen
že se mnoho krve ukázalo z úst a uší, a sice krve zcela čerstvé, nýbrž objevily
se ještě jiné pusté známky, kterých z respektu pomíjím. Potom zmíněné tělo podle
zvyku spálili na popel, což vysoce slavnému úřadu oznamuji a zároveň oddaně a
nejposlušněji prosím, aby, kdyby se tu byla stala nějaká chyba, nebyla přičtena
mně, nýbrž lidu, který byl strachem jako bez sebe.
Doba, o které se hovoří, je doba, kdy Evropu doslova zachvátila vlna upírství.
Úřady se k věci nestavěly vůbec laxně, důkazem toho je, že byly ustanoveny mnohé
komise pověřené zkoumáním zpráv o upírech a případně zásahem. Častým exhumacím
byli přítomni lékaři, kteří byli pověřeni vyhotovením protokolu o zásahu.
2) Jedním z nejlépe zdokumentovaných, nejznámějších a
zároveň nejzáhadnějsích je případ z vesnice Medvědija v Srbsku, o kterém se
zachoval úřední dokument, který budu citovat. Název zní
VISUM ET REPERTUM
stran tak zvaných upírů, čili vysávačů krve v Medvědiji v Srbsku na turecké
hranici 1.ledna 1732.
Na opětná udání, že ve vesnici Medvědija v Srbsku tak zvaní upíři mnoho osob
bídně sprovodili ze světa vysávavše jim krev, byl jsem na rozkaz zdejšího
vrchního velitelství spolu s pány důstojníky a dvěma vojenskými ranhojiči k tomu
ustanovenými vyslán, abych věc podrobně vyšetřil. Vyšetřování toto konali jsme
za přítomnosti velitele setniny hajduků, kapitána Goršice Hadnaka barjaktara a
starších hajducké vesnice. Tito, byvše vyslechnuti, udali jednohlasně, že asi
před pěti lety jeden tamní hajduk, jménem Arnold Paole, který si pádem z vozu
zlomil vaz, za svého života často vypravoval, že byl za svého pobytu u Gosovu v
tureckém Srbsku často velmi prudce soužen upírem a že teprve, kdyz pojedl hlíny
z hrobu takového upíra a potřel se jeho krví, byl jeho pronásledování zbaven.
Zmínění hajduci vypověděli dále toto:
1. Dvacet až třicet dní po smrti uvedeného Arnolda Paola stěžovali si někteří
obyvatelé vesnice, že jsou v noci krutě trýzněni; z nich pak skutečně čtyři
osoby zemřely. Aby tomu zlu učinili přítrž, vykopali zmíněného Arnolda Paola asi
za čtyřicet dní po jeho smrti z hrobu a shledali, že jeho mrtvola jest úplně
neporušená, že mu tekla zcela čerstvá krev z očí, uší a nosu, že rubáš a
prostěradlo v rakvi byly veskrze zkrvavené atd. Poněvadž z toho poznali, že zde
běží o skutečného upíra, probodli mu podle obyčeje srdce špičatým kůlem, přičemž
2. vydal zcela dobře slyšitelné steny a vyšla z něho hojnost čerstvé krve.
Spálili tudíž mrtvolu ještě téhož dne a popel hodili do hrobu.
Všichni, kdož byli upírem usmrceni, stali prý se rovněž upíry. Vykopali proto
svrchu zmíněné čtyři osoby z hrobu, vyšetřili je stejným způsobem, propíchli jim
srdce kůly a spálili je rovněž na popel. K tomu připojili svědci, že Arnold
Paole útočil též na dobytčata a vysával jim krev. Poněvadž pak
3. lidé požili z těchto dobytčat maso, ukázalo se brzy, že jsou v obci noví
upíři, a skutečně v době tří měsíců zemřelo sedmnáct mladých i starších osob, a
to většinou bez předchozí nemoci ve dvou až třech dnech. Při tom hlásil
4. hajduk Jovíra, že jeho snacha Stanjoska před patnácti dny se odebrala svěží a
zdráva na lůžko, o půlnoci však se strašným křikem za velkého zděšení naříkala,
že syn hajduka, jménem Miloe, zemřelý před čtyřmi nedělemi, ji rdousil, a že
cítí velkou bolest na prsou. Od té doby chřadla, až osmého dne zemřela.
Potud vypověděli svědci. V úředním spisu se pokračuje dále:
Ještě téhož dne odpoledne odebrali jsme se v průvodu uvedených hajduků na
hřbitov, abychom dali otevříti hroby, podle udání podezřelé, a plníce vysoký
rozkaz, prohlédli mrtvoly v nich pohřbené. Při tom se ukázalo podle výsledků
pitvy toto:
1. Mrtvola ženy jménem Stana, dvacetileté, která zemřela před třemi měsíci po
třídenní nemoci, byla úplně neporušená, bez veškeré stopy hniloby. Po otevření
mrtvoly se ukázalo in cavitae pectoris množství čerstvé krve. Cévy, a to arterie
i veny, nebyly naplněny sraženou krví, nýbrž byla v nich nalezena právě tak,
jako v plicích, játrech, žaludku a ostatních vnitřnostech, čerstvá a tekutá
krev, jako u zdravého člověka. Na nohou a rukou byly nalezeny čerstvě narostlé
nehty a čerstvá kůže.
2. Mrtvola ženy, jménem Milica, asi šedesátileté, zemřelé po tříměsíční chorobě
a před devadesáti dny pohřbené. V dutině prsní bylo nalezeno mnoho tekuté krve.
Vnitřnosti byly v témže stavu, jako pod číslem 1. Při pitvě mrtvoly vyslovili
všichni přítomní hajduci podiv nad otylostí zemřelé, kterou všeobecně od mládí
znali jako velmi hubenou a vyzáblou, takže její otylost nastala až po smrti.
Stala se upírem, poněvadž jedla maso z ovcí, zahubených upíry.
3. Osmileté dítě, ležící v hrobě již devadesát dní, bylo shledáno zcela ve
"stavu upírském".
4. Mrtvola šestnáctiletého syna hajduka, jménem Miloe, pohřbená před devíti
nedělemi po třídenní nemoci, se podobala ve všem ostatním upírům.
5. Totéž bylo shledáno u sedmnáctiletého syna hajduka, jménem Jáchym, jenž
zemřel po třídenní nemoci a byl v hrobě osm neděl a čtyři dny.
6. U mrtvoly ženy, jménem Ruša, pohřbené před šesti nedělemi po desetidenní
nemoci, bylo nalezeno velké množství čerstvé, tekuté krve nejen v dutině prsní,
nýbrž též in fundo ventriculi. Totéž bylo shledáno u jejího dítěte, pohřbeného
před pěti nedělemi ve věku osmnácti dnů.
7. Mrtvola desetiletého děvčete, zemřelého před dvěma měsíci, byla shledána
zcela ve "stavu upírském". V dutině prsní měla mnoho čerstvé krve.
8. Vykopané mrtvoly jisté ženy hajdukovy, zemřelé před sedmi nedělemi, a jejího,
před jednadvaceti dny zemřelého děcka byly nalezeny v pokročilém stupni hniloby,
ač byly pohřbeny v téže půdě a v přímé blízkosti ostatních otevřených hrobů.
9. Mrtvola třiadvacetiletého sluhy jistého hajduckého desátníka, jménem Rhade,
pohřbená před pěti nedělemi, byla nalezena rovněž v pokročilém stupni hniloby.
10. Totéž bylo shledáno u ženy zdejšího barjaktara, zemřelé před pěti nedělemi,
a jejího dítěte.
11. Mrtvola šedesátiletého hajduka Stanka, zemřelého před šesti nedělemi, byla
nalezena neporušená, bez stopy hniloby s množstvím čerstvé krve.
12. Rovněž ve "stavu upírském" byla nalezena mrtvola dvacetipětiletého hajduka
Milca, zemřelého před šesti nedělemi.
13. Stanjoska, dvacetiletá žena hajdukova, zemřelá před osmnácti dny po třídenní
nemoci, byla nalezena v obličeji úplně červená a živé barvy; je to táž, která
byla - jak svrchu vylíčeno - zemřelým synem hajduka Miloem o půlnoci rdoušena.
Na pravé straně pod uchem měla dlouhé, krví podlité místo. Při otevření rakve
proudila jí z nosu čerstvá krev, jakož byla nalezena i v dutině prsní. Též její
vnitřnosti byly neporušené.
Po vykonané prohlídce byly mrtvolám, u nichž byly shledány příznaky upírství,
přítomnými cikány zutínány hlavy a s jejich těly spáleny, popel byl pak vržen do
řeky. Ostatní mrtvoly byly vloženy zase do svých hrobů.
Actum ut supra.
Jan Flickinger v.r., plukovní ranhojič slavného pěšího pluku z Furstenbuchu
Jan Jindřich Siegell v.r., ranhojič slavného morulského pluku
Jan Bedřich Baumgartner v.r., ranhojič téhož pluku
Dole podepsaní potvrzujeme, že vše, co plukovní ranhojič slavného pluku
Furstenbuchova se svými oběma pomocníky stran svrchu uvedených upírů zjistil, ve
všem souhlasí s pravdou, že vyšetřování se konalo v naší přítomnosti a bylo námi
řádně zkoumáno.
Na důkaz toho naše vlastnoruční podpisy.
Buttner v.r., podplukovník slavného pluku Alexandrova
j.h.von Lindenels v.r., praporčík téhož pluku
V Bělehradě 26.ledna 1732
Tyto protokoly jsou bezesporu velmi zajímavé stejně tak jako kontroverzní.
Objevily se pokusy vysvětlit popisované události racionálně, ale žádný z nich
nezněl dostatečně věrohodně, jelikož nevysvětloval všechny aspekty daného jevu.
Někteří lékaři se domnívali, že epidemie upírství v letech 1720-1735 způsobila
nějaká nemoc. Otázkou je, jaká. Např. co se týče nesrážení krve - to může být
projevem infekce či otravy, může to ale také být samostatná choroba, jako např.
hemofilie, hematogická purpura apod. Při těchto nemocech nastává krvácení jak do
tkání, tak ze sliznic, z nosu a úst. Avšak srážlivost, ovlivněna těmito faktory,
je prodloužena z obvyklých několika sekund na několik minut, ne však více. V
žádném případě nemohou uvedené nemoci zapříčinit to, že by se krev nesrážela po
dobu několika měsíců. Z pohledu dnešní medicíny je to zkrátka nemožné - a přesto
se to stalo. Další věcí, kterou nelze s dosud dosaženými znalostmi vysvětlit, je
fakt, že těla nepodlehla hnilobě a uchovala si naprosto čerstvý vzhled. Jakékoli
vysvětlení, které by operovalo s přirozenou mumifikací (tj. mumifikací
způsobenou půdními podmínkami), by bylo scestné, jelikož - jak je v protokolu
uvedeno - v těsné blízkosti nerozložených těl ležely mrtvoly zcela v rozkladu, a
ještě navíc mnohé z těchto mrtvol byly v půdě mnohem (až 4x) kratší dobu, než
mrtvoly nerozložené. Podobný jev - mrtvé tělo nepodléhající hnilobě - můžeme
pozorovat i u mnoha svatých, ani u nich však nikdo nedospěl k nějakému
vysvětlujícímu závěru.
DRAKULA
Určitě mezi vámi není nikdo, kdo by neznal příběh o hraběti Drakulovi, královi
upírů. Možná ale už ne všichni víte, že celý příběh není jen holý výmysl, že se
v něm skrývají i zrnka pravdy. Nejen, že existuje Transylvánie (jinak také
Valašsko) i vesnice Bystrice, kam je děj románu situován, existoval i hrabě
Drakula. Povězme si tedy něco o něm, abychom lépe pochopili, proč si ho Bram
Stoker vybral jako hrdinu svého hororového románu.
Kolem r.1440 se na území Valašska, ležícím v dnešním Rumunsku, objevil rytíř
Vlad III., který sváděl tvrdé boje s tureckými nájezdníky. Rytíř nosil na svém
štítu a na korouhvi symbol zlatého draka, což byla pocta, kterou mu udělil
římský císař podle starobylého zvyku, zavedeného již císařem Konstantinem. Drak
se latinsky řekne "dracon", ale valašští horalé si toto slovo změnili na "dracul"
- odpovídalo to totiž lépe jejich jazyku. Tímto jménem začali tedy Vlada III.
nazývat. Vlad Drakul byl zpočátku bojovník odvážný, později však Turkům ustoupil
a jako rukojmí za svou poslušnost jim dal své syny Vlada a Radu. Mladý Vlad
strávil mnoho let pod tureckým "dohledem" a často se setkával s ukrutnostmi typu
napichování lidí na zaostřený dřevěný kůl atd., jimiž Turci trestali své
odpůrce. Je více než pravděpodobné, že právě tyto zážitky z dětství měly na
Vladovu osobnost zhoubný vliv. Když se mu totiž podařilo od Turků uprchnout a
vrátit se do své vlasti, převzal moc po svém otci a začal vládnout - a to velmi
krutě. Mezi lidmi se mu začalo říkat "Drakula", tedy drakův syn. O Drakulovi se
hovoří v mnoha písemnostech, hodnocení jeho osoby se však rozcházejí. Podle
jedněch byl hrdina, podle druhých psychopat, další tvrdí, že to byl dobrodinec,
jiní zase, že masový vrah. Pravdou je, že byl neohrožený bojovník - nebál se
postavit se s hrstkou ozbrojených sedláků mohutné turecké armádě, nad kterou
nakonec po mnoha bojích zvítězil a získal tak nezávislost Rumunska. Ve své zemi
nastolil právo a pořádek, avšak poněkud drsným způsobem - za sebemenší přestupek
byl trest smrti - nabodení na dřevěný kůl, což Drakula odkoukal v tureckém
zajetí a později za své vlády hojně praktikoval. Za své vlády nechal popravit
několik desítek tisíc tureckých vojáků a přes 100 000 svých poddaných (tehdy
mělo Rumunsko asi 500 000 obyvatel), všechny tímto krutým způsobem. Jen jednou
udělal výjimku - to když se rozhodl zbavit zemi chudoby a definitivně vyřešit
otázku příživnictví a žebroty. Učinil to způsobem vskutku originálním: sezval
žebráky z celé své země k hostině do domu, který dal hned po předkrmu uzavřít a
pak zapálit i s hosty.
Zdá se, že Drakula byl skutečně sadistický psychopat. Pro svou zálibu napichovat
lidi na kůl si vysloužil přezdívku "Tepes" čili Napichovač, pod kterou je znám i
v současnosti. Ačkoli tedy skutečný Drakula byl bytost krvelačná, s upírstvím
zřejmě neměl nic společného. Přesto se po jeho smrti rozšířily legendy, že z
Drakuly se stal upír. Historikové tvrdili, že Drakula je pohřben v hrobce v
klášteře na ostrově Snagov uprostřed stejnojmenného jezera, čtyřicet kilometrů
od Bukurešti. Oficiální otevření hrobky v roce 1931 však přililo olej do ohýnka
lidových legend - hrobka byla totiž prázdná. Našly se v ní jen zvířecí kosti a
staré rumunské nádoby. Otázka, kde se tedy nalézají ostatky Drakuly, je dodnes
nezodpovězena. Rumunští historici jsou však stále přesvědčeni, že ve snagovském
klášteře - podle jedné teorie je totiž Drakula skutečně v hrobě před oltářem,
jenže hlouběji, než se kopalo při průzkumu v roce 1931. Horní hrob se zvířecími
kostmi měl prý jen odvrátit pozornost a odradit vykradače hrobů od toho
skutečného, který je pod ním. Tento způsob utajení hrobek užívali i staří
Egypťané. Další možnost je, že Drakulovi patří ostatky, které byly nalezeny v
nepoznamenaném hrobě poblíž dveří kaple. Kromě lidských kostí tam totiž byly
nalezeny i útržky červené hedvábné látky a šperky s Drakulovým znakem. Tyto
nálezy byly dopraveny do bukurešťského Historického muzea, odkud to však
záhadným způsobem zmizely. Dodnes nebylo vysvětleno, kam se vše podělo.
HYPOTÉZY
1) Astrální upíři
První hypotéza praví, že to, co vystupuje z hrobu, není fyzické tělo upíra, ale
tělo astrální. Tento pojem je možná někomu neznámý, a tak ho trochu osvětlím.
Dle určitých teorií člověk sestává nejen z fyzického těla a duše, ale existuje i
jakýsi prostředník mezi nimi, a tím je právě astrální tělo. Astrální tělo je
přesným, ale nehmotným obrazem těla fyzického. Z fyzického těla má tedy podobu,
ale konzistencí je nehmotné, jako duše. Za života člověka prostupuje jeho hmotné
tělo a je s ním těsně spojeno. Občas - i když velmi zřídka - dochází k případům,
že astrální tělo z hmotného těla vystoupí a volně putuje po libovolných místech.
S hmotným tělem, které upadne do stavu jakési strnulosti a v bezvědomí zůstává
na jednom místě, je však stále spojeno jakousi tenkou nití, která znamená život.
Astrální tělo obsahuje lidské vášně, ale hlavně životní energii, jakousi
nervovou sílu, která hmotné tělo oživuje a je mu předávána prostřednictvím krve.
Po smrti se astrální tělo i s duší odpojuje od mrtvoly a může ještě po určitou
dobu přetrvávat samostatně, i když se už hmotné tělo zcela rozložilo. Čím více
člověk za svého života podléhal pudům a vášním, tím pomaleji se astrální tělo
rozkládá, přetrvává v astrálu a zadržuje tam i duši na její cestě do světa
vyššího. Chce-li si čaroděj nebo mág, ovládající okultní praktiky, zachovat i po
smrti svou kompletní osobnost, musí udržet astrální tělo ve spojení s tělem
fyzickým (třeba i na dálku), čímž zamezí rozkladu fyzického těla. Takto nějak by
se tedy dalo definovat astrální tělo.
Teorie, která zastává myšlenku astrální konzistence těla upíra, tedy říká, že
upír dokázal zamezit rozkladu pohřbeného fyzického těla, a proto mohlo jeho
astrální tělo vystupovat z hrobu a bloudit po okolí. Jeho fyzické tělo fakticky
nežilo, pouze vegetovalo. V rakvi neležel člověk s tlukoucím srdcem a teplou
krví, nýbrž jakýsi zoofyt, ve kterém bezvědomě kolovala krev jako chladná
rostlinná šťáva pomalu stoupající vénami k srdci a pak opět zvolna klesající.
Arterie upíra se prý podobají cévám rostlin, vedoucím ke kořenům. Nasávají
vlhkost z prostředí hrobu a nasycují jí tělo, které pak vyměšuje různé sekrety.
Otylost upírů se podobá bujnému vzrůstu rostlin náhodou vyrostlých v hlubinách
dolů, které jsou vybledlé, ale přitom široké, tučné a dužnaté. De fakto astrální
tělo přebírá dřívější úkol fyzického těla - živit se za účelem zachování života.
V souvislosti s touto teorií se nabízí otázka, co vlastně takový upír lidem
vysával - krev či pouze energii? Vzhledem k tomu, že astrální tělo je nehmotné,
tak odpověď musí znít, že energii. Zabrousíme nyní do oblasti psychotroniky, kde
nalezneme ekvivalent upířího jednání:
V moderní psychotronice se běžně hovoří o jevu zvaném energetické upírství.
Každý člověk má svou životní energii, která mu dodává síly. Každý má také
schopnost dodávat či odnímat energii jiným. Většinou se tak děje nevědomky, a
tak se stává, že někteří lidé mimovolně svou energii rozdávají a jiní ji zase
"kradou". Tito lidé si pak zaslouží označení "energetičtí upíři". Takovíto lidé
odnímají energii druhým a přivlastňují si ji. Osobám, které jsou těmito
energetickými upíry trvale vampyrizovány, pak vlastně nezbyde nic jiného, než se
také stát upíry, aby si mohli chybějící a k životu potřebnou energii doplnit.
Zde se tedy dění naprosto shoduje s lidovou pověstí - kdo je vysáván upírem, za
čas se jím sám stane. Faktem je, že někteří lidé naopak ovládli schopnost
dodávat energii druhým a stali se z nich tak lidoví léčitelé.
Vraťme se ale k upírství jako takovému. Hypotéza o astrálních upírech má dvě
větve: jedna hovoří o čistě energetickém upírství, které páchá astrální tělo,
které je viditelné jen ve výjimečných případech. Někteří zastánci této teorie
však nevylučují, že upíři možná dokáží své astrální tělo zhmotnit, a pak by bylo
docela možné, že lidem sají doopravdy krev. To je tedy druhá "větev" teorie o
astrálních upírech. Materializace je v okultismu pojem celkem běžný. Byly
popsány případy, kdy se na seancích, na kterých působila obzvláště silná média,
začala před zraky zúčastněných vytvářet lidská postava, která byla někdy i zcela
hmatatelná. Známý anglický fyzik prof.Wiliams Crokes se rozhodl jev
materializace zkoumat a došel k velice zajímavým závěrům. Tři roky prováděl
pokusy s patnáctiletou dívkou Florencií Cookovou, která měla silné mediální
schopnosti. Při pokusech vždy upadla do hlubokého transu a vedle ní se zhmotnila
zdánlivě zcela živá a skutečná postava. Florencie musela být při pokusech
chráněna před světlem, protože - jak Crookes zjistil - denní světlo působilo na
materializovanou postavu rozkladně. Pokusy proto zpočátku prováděl při světle
petrolejové lampy, která na materializaci působila nejméně rušivě, později však
zjistil, že nejdokonalejší je světlo fosforeskující. Sestrojil si tedy speciální
fosforovou lampu, při které mohl velice dobře materializační jevy pozorovat.
Crookesův spolupracovník, elektrotechnik ing.Varley, se jednou dotkl ruky
zmaterializované postavy, a shledal ji velice chladnou a vlhkou narozdíl od
teplé a suché ruky média. Po ukončení materializace si postava stoupla ke zdi,
rozpažila ruce a v této poloze se rozplynula jako pára. Někdy však byla
dematerializace náhlá a postava zmizela okamžitě. To bylo obyčejně tenkrát, kdy
médiu hrozilo nebezpečí náhlého probuzení z hlubokého transu. Všechno
nasvědčovalo tomu, že postava čerpá energii pro svou materializaci z těla média.
Pokud nestačila, čerpala ji z těl ostatních přítomných, aniž by o tom věděli.
Svědčila o tom jistá oslabenost a únava, která se po ukončení seance některých
účastníků zmocnila. Energie pro materializaci se dá ale také získat z dýmu
určitých kuřidel nebo z krve.
Takže tedy podle názoru některých spiritistů není upír, vycházející z hrobu a
sající krev, nic jiného, než zhmotnělé astrální tělo zemřelého. Je v tak úzkém
spojení s mrtvolou, že ji může postupným odhmotněním a opětovným zhmotněním
dodávat krev, aby ji uchovalo před hnilobou. V hrobech upírů bývají malé otvory
podobné myším děrám, kterými by astrální tělo v podobě ektoplazmy mohlo z hrobu
unikat, aby se vně hrobu materializovalo, čímž by získalo lidskou podobu. Pokud
by se upír zhmotnil jen částečně, vysvětlovalo by to, jaktože pro něj nejsou
překážkou zavřené dveře, proč nevrhá stín ani se neodráží v zrcadle. Hypotéza
operující s materializací dokonce vysvětluje i další aspekt legend o upírech -
totiž to, že upír vychází z hrobu jen v noci, protože denní světlo by ho
zahubilo. Jak bylo výše řečeno, denní světlo má na materializované tělo
rozkladný vliv.
2) Zaživa pohřbení
Doktor Hubert Mayo je vědec, který na astrální těla nevěří, a proto se jev
upírství snaží vyložit racionálnějším způsobem. Podle něj nejsou upíři nic
jiného, než zaživa pohřbení mrtví. Dříve, když byla ještě medicína v plenkách,
se stávalo velmi často, že lékař konstatoval smrt, ale dotyčná osoba přitom
mrtva nebyla. Existují totiž různé stavy strnulosti, které ani dnešní zkušený
lékař tak snadno nerozpozná od skutečné smrti. Indičtí jogíni se dokonce do
takovéhoto stavu dokáží dostat záměrně. Ale vraťme se k teorii Dr.Maye. Ten se
totiž domnívá, že zaživa pohřbení, kteří v hrobě či hrobce procitli a uvědomili
si svou neradostnou situaci, v zoufalé snaze se zachránit intenzivně mysleli na
své příbuzné, a tím u nich vyvolali halucinace, kdy si příbuzní mysleli, že vidí
přízrak zemřelého. Hloubku a zoufalost takto postiženého člověka velice
sugetivně vystihl:
"Drtivý tlak na plíce - dusivé výpary vlhké plsti - přilnavá lepkavost rubáše -
neúprosné objetí těsného prostoru - černá tma absolutní noci - ticho jako v
podmořské tůni - neviditelná, ale hmatatelná přítomnost červů - to vše a k tomu
představa vzduchu a trávy nahoře, vzpomínka na drahé přátele, kteří by nás
přispěchali zachránit, kdyby se nějak dozvěděli o našem osudu, a zároveň vědomí,
že se o něm nikdy nedozví, že jsme beznadějně odsouzeni k osudu člověka skutečně
mrtvého - všechny tyto vjemy a úvahy vnášejí do srdce, které dosud tepe, tak
obludný a nesnesitelný děs, že se ho zalekne i ta nejtroufalejší fantazie. Na
povrchu země neznáme nic trýznivějšího - v útrobách pekelných si nedovedeme
představit nic přízračnějšího."
Tento úryvek myslím dostatečně vystihuje, jak se cítí člověk, který se do
takovéto situace dostane. Není tedy vůbec nemyslitelné, že člověk, který se
probere v hrobě, soustředí neskutečně své myšlenky, které mohou být tak silné,
že u žijících osob vyvolají telepatii či halucinace.
V případě, že by tato hypotéza byla správná, znamenalo by to otřesnou věc -
exhumované nezetlelé mrtvoly hýbající očima nebyli žádní upíři, ale ochromení,
zaživa pohřbení nebožáci, kteří nebyli schopni říci, co se s nimi stalo. A místo
očekávané záchrany je čekalo probodení dřevěným kůlem........
Ačkoli by se mohlo zdát, že mýtus upírství nemohl do dnešních dnů přežít, opak
je pravdou. Obzvláště v zemi hraběte Drakuly - rumunské Transylvánii - je mezi
některými vesničany strach z upírů zakořeněn a ještě dnes je tak veliký, že
mnohdy rozpoutá davovou hysterii s tragickým koncem. Stalo se dokonce, že
vystrašení vesničané povraždili rodinu, o jejíchž členech si mysleli, že jsou
upíři. Nešlo vlastně o vraždu v pravém slova smyslu, ale o "likvidaci upírů" -
dotyčným osobám prokláli srdce dřevěnými kůly, jak radí postup zahubení upíra.
Jak tedy dnešní povídání zakončit? Vysvětlujících hypotéz není mnoho, de fakto
jen dvě, ale obě jsou celkem pravděpodobné a z většiny fenomén upírství
vysvětlují, obzvláště hypotéza č.1. Teorie druhá by se dala určitě na některé
případy aplikovat, ale přece jen má značné trhliny, takže já osobně ji beru jen
jako teorii doplňující. Vy si svůj názor však musíte utvořit sami.
vybrala a upravila Bestie
Použitá literatura:
Ivan Mackerle - Drakulovi v patách (Magnet-Press 1994)