Po shédnutí hudebního dokumentu Buena vista Social club jsem byl velmi mile překvapen a musím uznat, že je tento dokument opravdu skvostem ve svém žánru. Proto nebylo žádných pochyb, že se na další hudební dokument podívám velice rád. Již o začátku sledování jsem ale začal něco tušit. Tohle nebude Buena vista Social club, kdepak ...

..........

Život jako se je snímek, pojednávající o jednom "zaběhnutém" hudebníkovi, jenž se toulá krajinami Kuby, resp. jejími městy. V každém koutě zná spoustu hudebně (v některých případech jen částečně) nadaných jedinců, a vždy si při setkání s nimi rád zahraje. Vypadá to fádně, že ano? No, je sice pravdou že on to žádný zázrak není, ale nenechme se odradit hned z prvopočátku. Jak jsem podotkl, snímek je o jednom muzikantovi. Neznámý člověk Miguel Del Morales, který umí velice dobře hrát na svojí kytaru, a poměrně dobře ovládá i zpěv. Stále dobré. Jenomže když dojde ke spojení několika dalších hudebníků (i nehudebníků), film se dostává někam jinam. Nikoli vždy, ale často. Pokud náš hlavní představitel navštíví Kubánce, kteří mají hudbu v krvi, a kteří svojí hudební roli ovládají znamenitě, pak se film do průměru nedostavá. Jakmile se ale Miguel dostane k trošku jiné "sortě" lidí (a nemyslím tím žádné zázemí), máme občas kontroverzní pocity a hned vám vysvětlím proč. Občas se k Miguelovi totiž připojí, dejme tomu "mladší" osazentstvo Kuby. Anebo se připojí hudebník, na kterém je vidět, že by se měl vrátit ke své "domácí" práci, a zkrátka nic nekazit. Ano, je to hlavně o amatérských lidech, kteří berou hudbu jako svého koníčka, či jen poníka :-). Jenomže přes tohle by se dalo přejít, poněvadž může to být částečně i záměr autorů, ale jakási hudební improvizace, v níž se střídá trošku neohrabaně (povětšinou) rap (alespoň tak to tam nazývají), máme po legraci a nebudete si při sledování jisti faktem, zda-li je to proti dobrému vkusu, jest-li to snímek nějakým určitým způsobem poškozuje, či nikoli. Určitě některé věci k tamnímu životu patří, to nikomu a ničemu neberu, ale věc druhá je ta, proč dobrý dojem z hudby někteří kazí. Není to na denním pořádku, ale snímek to obsahuje, a nelze to zkrátka přehlédnout. Nikomu nehci brát svůj názor, můj postoj je ryze subjektivní, ale pohled na "veškerou" kubánskou hudbu (od všech možných lidí), je prostě jen poloviční.

Život jako sen je snímek nabitý hudbou, ale to mu nemůžeme vytýkat, neboť je to hudební dokument. Možná ale než hudba vás může zaujmout styl života a radost, kterou mnozí lidé ve filmu předvadějí na jevišti. Jak již jsem několikrát v mých recenzích uvedl, Kuba je prazvláštní stát a myslím si, že je uvnitř tohoto díla situace zachycena poměrně dobře, a tak si můžete bez cizího nátlaku kohokoli a čehokoli udělat svůj vlastní, klidně i barevný obrázek. Pokud ovšem hledáte jinou cestu, která vám Kubu přiblíží lépe, nemohu znovu opomenout Buena vista Social club, nebo nějaký jiný, v tomto čísle recenzovaný "kubánský" film. Také je často rozporuplné vystupování jednotlivých osob a scény, při níchž by měl dolehnout na diváka jakýsi pocit uspokojení, radosti, či smutku, se zkrátka nedostavují, a to je škoda. Ale nejenom tyto věci dělají dokument dokumentem, a tak mi poměrně scházela i zajímavá kamera, a vůbec pojetí celého natočení se vším všudy. Možná je to následek toho, že jsem se u filmu občas začal i nudit, ale to nemohu tvrdit tak jistě.

..........

Život jako sen se prostě z dokumentární šedi nedostal, ani zázračně nad ní nevystoupal. Spíše jde o hudební dokument, v němž je "dobrá" a "špatná" hudba půl napůl. Jistojistě jde někdy o záměr a amatérismus, ale pak si měl režisér usmyslet, zda-li to publikovat bude, anebo nebude, poněvadž ani ten občasný vkus nevkus nepůsobí nějak cíleně. Čekal jsem více, bohužel je to jen dokument, který se mezi ostatními lehce ztratí.

Text :: Speedy Daniel

Hrají :: M. Del Morales, P. Vaillant, M. Gonzálesová, A. Ávila, A. Pablo, A. Machado a další ...