Po dočtení Pána prstenů sem hledal knihu, která by mě do fantasy světa opět dostala. Knihy ani hry zrovna moc rád znovu nečtu/nehraju, Harry Potter mě taky moc neoslovil (být pořád v jedné čarodějné škole a jejím okolí zkrátka není ono, i když je velká), na Silmarillion mi tehdy nezbylo moc sil. Chtěl jsem nějakou knihu, kde bych opět mohl poznávat nové přátele a nepřátele, nové země a nový příběh. Zabrousil jsem do rodinné knihovničky a začal jsem hledat. Ještě jednou jsem se podíval na knihy J.R.R. Tolkiena a vzpomněl si, že před přečtením pro mě znamenaly sejnou neznámou jako ty tři knihy níže. Vytáhl jsem první, prohlédl si její přebal, přečetl název Pěšec proroctví a začal jsem číst prolog. Tak jsem si ji na chvíli přivlastnil a odnesl do pokoje.

Jako v každé správné fantasy, i v Belgariadu existuje dobro a zlo. Vše začalo stvořením světa, kdy bůh UL a jeho synové - Aldur, Torak, Belar, Mara, Nedra, Čaldan a Issa klasicky stvořili svět a téměř všichni (až na ULa a Aldura) si přisvojili nějaký z lidských národů. Torak Angaraky, Belar Alorny a tak dále. Zatímco UL ještě chvíli zůstal sám, Aldura si našel opuštěný chlapec, zlodějíček Garat, který se dostal až před dveře jeho věže. Aldur jej a posléze ostatní přijal, připojil jim před jména "Bel" a tím začal svůj nový život Belgarat, Belzedar, Beldin a několik dalších. Aldur je začal učit umění magie a tak se z nich stali čarodějové. Jednoho dne vzal Aldur kámen, vdechl do něj život a nazval jej Orb. Orb byl mocným kamenem a proto ho před zneužitím ochránil Aldur tím, že když se jej dotkne někdo, komu tkví v mysli snad jediná černá myšlenka, sežehne jej na prach. Orb byl krásným kamenem a tak se Toraka, dračího boha Angaraků zmocnila touha jej vlastnit. Vydal se na cestu do Aldurova údolí, kde Aldur i se svými učedníky žili a násilím se Orbu zmocnil. Všichni bohové se svými národy vyrazili na jih, země Angaraků aby Toraka přiměli slovem nebo silou k navrácení Orbu. Ten však neuposlechl, zvedl Orb a poručil mu, aby rozdělil zem. Stalo se a pak nadešla chvíle Orbu, který celou polovinu Torakova těla sežehnul velkým plamenem a spálil tak část jeho kůže, címž mu přivodil nesnesitelnou bolest. Uběhlo mnoho času a Belgarat spolu s dalšími získali Orb zpět. Do svěřenství jej získal Riva, který na Větrném ostrově na západu založil nové, Rivanské království a Rivu jako hlavním město a pak Orb posadil jako hrušku do jílce svého velkého meče, kterým byl i zraněn Torak a upadl tak do dlouhého spánku. A o tom je prolog. První část (knihy se dělí do několika velkých částí a ty do kapitol) začíná úplně jinak, v kuchyni Garionovi tety Pol na Faldorově statku v Sendarii, Alornském království. Garion žije na farmě spolu s několika vrstevníky a užívá si dětství. Idylka nemůže trvat věčně a tak snad celou dobu (po všechny díly série) Garion zjišťuje, že není pouhým venkovským chlapcem, jak by si přál. Vydává se totiž na cestu spolu s tetou Pol, Šedým vlkem (starým vypravěčem příběhů) a Durnikem, kovářem ze statku, aby - jak zjistí až později - opět navrátili Orb do síně Rivanského krále, která je nyní prázdná, protože královský rod byl kdysi dávno vyvražděn, i když někteří stále věří, že tento rod stále někde přežívá. Všichni s kterými Garion cestuje nabírají na vážnosti, a tak místo se starým vypravěčem příběhů, Šedým vlkem cestuje s čarodějem Belgaratem a místo tety Pol je na jejím místě najednou Polgara Čarodějka, jedna z jeho dvou dcer. Aby toho nebylo málo, oběma je několik tisíc let a on sám dokonce patří do jejich rodu, takže teta Pol je vlastně stále teta Pol, i když je to vlastně jeho prapra...teta. A Belgarat je jeho prapra...dědečkem. Kým přesně je Garion, to vám neprozradím, protože pak bych vás okradl o spoustu příjemných i nepříjemných překvapení. Belgarat a Polgara sledují jedno ze dvou Proroctví, kterými byl Vesmír kdysi rozdělen a pouze jedno se nakonec stane platným. Samozřejmě dělají vše pro to, aby se tak stalo právě s tím jejich.

Jak Garion putuje s čím dál více větší družinou, mění se. Tím nemyslím, že dospívá. Zjišťuje, že svět, to není jen několik vesnic blízkých Faldorově statku, ale obrovská království, kterými prochází. Alornskými královstvími Sendarií, Šerekem, Drasnijí, angarackým Kthol Murgosem, Malloreaou, Gar og Nadrakem a dalšími. A kdo s ním putuje kromě Belgarata, Polgary a Durnika? Silk, Drasnijský podvodníček, Barak, obrovský muž z Šereku, Lelldorin, asturský lučištník a spousta dalších. Potkává i krále těchto zemí, širšího Sendarského Fulracha, šereckého Anhega, nebo i podivného Nadrackého krále Drostu. Většinu knihy prožijete právě s ním a tak nemáte problém se do něj vžít. Některé části však sledujete z pohledu Se'Nedry, rozmazlené Tolnedrijské princezny, která k nim přidá, když uteče z otcova paláce. V poslední knize je ještě několik odstavců věnováno Alornským královnám a bitvě u angarackého města Thul Mardu.

Belgariad však není knihou se zcela originálními prvky. A teď mám na mysli jmenovaného Pána prstenů. Je tu opravdu dost shod. Jednou z největších je, že družinu vede starý čaroděj. A teď budu kritizovat pořádně. Už však ne D. Eddingse, avšak vydavatelství. Classic And, totiž sérii řádně odbylo. Začnu popořádku. Sérii pěti knih totiž svěřilo ne jednomu, ale pěti překladatelům! Každý přeložil jednu. Nemám větší výtky ke kvalitě překladu (i když, v poslední knize je o dost více chyb, než v předešlých), jako spíš k tomu, že v jedné knize se algarský král Cho-Hag píše takhle a jinde je to zase Čo-Hag. A takových případů je spousta. Pozoruji tím jedině uspěchanost, s jakou byla série vydána. A tím se dostávám k dalšímu bodu kritiky. Ona snad ani nebyla vydána najednou. Nejdříve šly první tři díly (které jsem měl doma), ale po dvou posledních jako by se slehla zem. Nedávno jsem je však získal a tím jsem mohl sérii dočíst. Obal. Ani nevadí, že kniha nemá pevnou vazbu, obaly vypadají pěkně a to stačí. Jenže, opět se tu záhadně vyskytla chyba - zatímco obaly prvních tří dílů jasně dávají najevo, že knihy k sobě patří, čtvrtá a pátá vypadají (i vzájemně) úplně jinak. V obalu té poslední už dokonce ani není písmo a několik zdobných hran vystouplých, z čehož jde vidět jedině šetření vydavatele. No a na závěr vám při srovnávání tloušťky knížek vyvstane několik otázek. Tou první bude, jestli je váš zrak v pořádku a tou druhou, jestli nějak Classic odebral některé texty z knihy, protože první tři díly mají vždy přes 300 stran, kdežto poslední dva přes 270. Už tak nějak předpokládám, že když někdo píše vícedílnou ságu, budou mít všechny knihy shodný počet stran. U belgariadu však mají první tři díly viditelně více, než poslední dva. A nedostatkem autorovy fantazie to není, protože mi stále ještě chyběla nějaká vysvětlení či dialogy. Je to způsobeno zmenšením písma, které je jasně patrné. Nevím, jestli mám na Classic nadávat, nebo mu spíš děkovat, že jsem se nakonec dočkal i posledních dvou dílů.

Ale tak nepříjemnou kritikou neskončím. Každý z pěti dílů (Pěšec proroctví, Královna magie, Kouzelníkův gambit, Věž černé magie a Divotvůrcova koncovka) je nesmírně čtivou knížkou, neobsahující snad žádná větší hluchá místa, ale pořádně dlouhé dobrodružství Gariona a jeho společníků. Belgariad nepostrádá napětí, humor ani lásku, i když tím hlavním zde stále zůstávají nejryzejší vlastnosti fantasy.