- internet4U -

Neviditelný pes



* Neděle na cvičišti

Chudák Bart, před týdnem si asi myslel, že návštěva cvičáku je pouhé šeredné vybočení z jeho jinak poklidného života, včera (v neděli) byl utvrzen, že se nedělní buzerace stala pravidlem. Počasí však bylo moc pěkné, byl to krásný podzimní den. S Bartem cvičil můj syn David, já okouněl kolem a pozoroval psy, jejich pány a cvičitele obou.

S jedněmi i druhými zacházeno tvrdě.

"Člověče," láteřil kupříkladu cvičitel na jednoho pána, "ten pes se s vámi má bavit! Podívejte se na sebe! Vy jste nudnej patron a navíc smutnej!"

"No jo," děl ten chlápek zbědovaně, "žena mi to říká taky, tak jsem si koupil psa..."

Pak tam byl jeden vařbuchta bez psa. O pauze přišel za cvičitelem a povídá, jestli by mohl přivést kamaráda se psem, jen tak jednorázově.

"A to jako proč?" chtěl vědět cvičitel.

"No," pravil ten vařbuchta, "ten kamarád má psa, velkýho mastina, a hlídá s ním sklad elektroniky. Jenže ten pes je strašně moc hodnej a kdyby si třeba jen jednou do někoho kousnul, byl by pak zlej. Myslíte, že by tady mohl do někoho kousnout?"

"Což vo to, proč by ne? Ať si kousne. Jenže, to vám říkám rovnou, milej pane. S mastinama je to těžký. Von bude hodnej, i když se od něho necháte sežrat."

Kousek od mého pozorovacího stanoviště byly umístěné překážky. Desky na přeskakování, kladina a taky něco jako sedlová střecha, vysoké to bylo tak šest stop, úhel -- řekl bych -- padesát, šedesát stupňů. Pejskové přes to běhali bez problémů, na plochách té věci byly zarážky, takže ovčáci a boxeři a foxíci šup nahoru, šup dolů, jen to svištělo. Pak najednou žádné šup sem, šup tam, žádné svistnutí, zadunělo to, jako když se řítí sentinel. Koukám, co se děje a no jo... přes tu věc běžel rotweiller.

Bylo jich tam několik, takových rotwíků jako je Bart. S jedním tam byla paní, pomenší, hubená, s brejlemi a růžovým svetrem. Než se začlo cvičit, objímala jednou rukou štangli na prápor a druhou držela psa. Jenže pak se cvičit začlo a s tou paní lomcoval rotweiller... nikoli naopak. Cvičitel na ni chvilku hleděl posupným okem a pak pravil:

"Helejte, pani, neměla byste přestat držet dietu?"



* Ta opravdu zlá Jílková

Brzy budeme moudřejší. Psímu sluchu se doneslo, že Miloš Zeman po Aréně z minulého týdne, kde prohrál v poměru 3:2 divácké hlasování v cause "má parlamentní komise šanci vypátrat lotry vytunelovavší Kreditní banku", strašlivě zuřil. Redaktorku Míšu Jílkovou, která proslula neslýchanou drzostí při reportování do státotelevizních novin, jelikož vždy trvala na zodpovězení otázky, načež jí vyhodili z oněch a odsunuli do Arény, volal dle zcela neseriózních pramenů její nadřízený pan Stern a sprdnul ji telefonicky ve tři ráno a pak, ráno v hodinu už křesťanskou, ji volal Egon Lánský (registrovaný jako kandidát na senátní volby jako pan Lansky) a sprdnul ji znovu, tentokrát z pozice mluvky sociální demokracie. Redaktorka Jílková se podle těchto zcela neověřitelných a hrubě neseriózních (ba hospodských!!) informací naprdnula a prohlásila, že napříště bude reportovati už jenom o zvířátkách. Je to všechno hnusná pomluva a zajisté i neseriózní žurnalistika a já se za ni hrubě stydím. Budeme však nyní hleděti s větším zájmem na obrazovku, zdať se tam redaktorka Míša Jílková s drzým kukučem znovu objeví. Pokud tam opět bude zlá Jílková týrati veličiny, řekneme si, kdo ví, co Pes slyšel, třeba někomu škrundalo v břichu. Nicméně, pokud bude Jílkové zkřiven vlásek na její drzé hlavě, Pes způsobí povyk a věřím, že to vyvolá psí efekt, že budou štěkati i jiní kolegové psové, kteří mají delší prstíky ba drápy, než má tento Pes.

Ba dokonce jeť i možno, že Jílková se na obrazovce zase objeví a my všichni budeme dělat jako by nic, jelikož pánové, kteří pořvávají po telefonu ve tři ráno nebývají zrovna Rambové a sedmistatečníci, ba naopak, jsou to zpravidla poserové a předposerové a jen proto mohou své posty držeti. A když zjistí, že se jejich intervence prolátly na veřejnost, budou opět prolézati dráty a intervenovati, tentokrát ve prospěch Jílkové. Však právě pro tyto účely se dělají indiskrece toho typu, jež jsem vám právě byl naservíroval.



* Duel Vlach -- Kraus

V diskusním pořadu Sedm dní týví stanice Nova se pod (tentokrát kompetentní) taktovkou Jana Vávry utkal místopředseda sněmovny Jiří Vlach (ODS) s poslancem Michalem Krausem (ČSSD). K žádnému knock--outu nedošlo a kdyby byli kolem ringu bodoví rozhodčí, asi by se pohádali a z jejich půdky by i ten knock--out padnout mohl. Oba duelanti na sebe vybalili vše, co jejich arsenál obsahuje, na přetřesu byla Krausova komunistická minulost (chodil jsem na školení, která vedl dnešní ministr Kočárník), Lyvie Klausová ve vedení České spořitelny (kam to povede, když budeme zatahovat do politiky manželky), schůzky socdem a komunistů slaďující postup v Parlamentě (je škoda ODS, že se s nikým nechce radit). Pozorný a nezaujatý posluchač si z toho odnesl potvrzení, že sociální demokracie zatím nebude usilovat o vyhlášení mimořádných parlamentních voleb (pro něž se vyslovují mnozí. Technicky vzato, byli oba pánové vskutku vyrovnaní, co se uměleckého dojmu týče, Jiří Vlach vytvářel image rozhněvaného muže, kdežto Michal Kraus dělal klidného vousáče na rozhledně.

Krausova sebeobhajoba či sebevykreslení jako komunistického sic, leč vždy opozičního poslance vyzněla komicky, ovšem hlavně pro toho, kdo je komiku tohoto druhu ještě ochoten vnímat. Troufnu si odhadnout, že občana -- voliče pramálo zajímá, co se dělo v devadesátém roce ve federálních kuloárech. Spíš se stará, že po sedmi letech úspěchů nám hrozí dvacetiprocentní devalvace, čili znehodnocení našich úspor, vzestup cen dovezeného zboží (a co už dnes není dovezené) a pramalá perspektiva do budoucna, protože ani ta devalvace nevyřeší jádro problému, totiž neefektivní výrobu, nesolidní vedení obchodu a neschopnou státní správu.

Takže mnohé z toho, co Kraus o politice ODS říkal, jistě zaneslo stín do uvažování dosavadních voličů Klausovy strany, kdežto Vlachova argumentace, domnívám se, jen těžko zviklala nějaké voliče Zemanovy. V souboji tohoto typu má samozřejmě opozice výhodu, ovšem to je faktor, na který se nikdo u volební urny neptá. Dovnitř se háže jen jeden lístek -- v daném případě bílý nebo červený. Předpokládám, že i po tomto duelu těch červených lístků přibylo -- přes objektivní vyrovnanost soupeřů.



* Sřídavě oblačno

Když druhdy Wagner nafackoval Grulichovi, Miloš Zeman vystoupil v týví a řekl, že poměry v sociální demokracii jsou diametrrálně odlišné od spiklenecko mafiánské atmosféry uvnitř ODS a že věc bude nejpřísněji vyšetřena a exemplárně potrestána. Pak se do skutkové podstaty facky přimíchala skutková podstata nadávek do židovských parchantů a Miloš Zeman zásadově rozhodl: Jak Wagner, tak Grulich se stanou volebními leadery, ale každej jinde!

Také v případě Čtyř statečných plus dva jsme svědky jistých posunů. Nejdřív to vypadalo, že Zeman se bude držet zásady sociální demokracie není žádná robotárna a že žádné postihy nebudou následovat za to, že čtyři poslanci se řídili vlastní hlavou a usoudili, že potopení Titaniku zvaného státní rozpočet není nejlepší předvolební tah. Teď to vypadá jinak. V pátek zasedal ústřední výbor sociální demokracie tuto sobotu bude zasedání pokračovat v rozšířené sestavě a Miloš Zeman prohlašuje: Machovec nebo já!

Zdá se, že právě proti němu je soustředěn největší hněv. Jeho kariéra byla velmi strmá. Od zemědělského tajemníčka se na bohumínském sjezdu loni v dubnu stal místopředsedou, brzy na to prvním místopředsedou. Plul na obláčku obecné vážnosti, platil za hlavní hospodářské eso strany. V září se v Českých Budějovicích oženil s lékařkou Alenou Wróblovou. Slunce nad jeho hlavou zářilo, jako by jeho paprsky byly soustředěny lupou. I po hlasování ve prospěch rozpočtu to vypadalo, že bouřka hned tak nebude. Zeman se omezoval na sentence typu: "Pokládal bych za alibismus, kdyby se tímto případem stranické orgány nezabývaly. Předpokládám, že to bude projednávat nejbližší předsednictvo asi za 14 dnů, možná se tím bude zabývat i ÚVV v prosinci." Své osobní stanovisko však odmítl sdělit s tím, že by nebylo korektní říci jej dřív novinářům než stranickým orgánům. Zasvěcenci předpokládali, že tlak proti Machovcovi zesílí na příštím sjezdu strany, který se bude konat v březnu. No a včera padla ta slova: buď Machovec nebo já! To věru nevypadá, že by Machovec mohl na postu druhého muže strany vydržet ještě bezmála půl roku!



* Malý pomocník

To je v týví taková reklama na čisticí prášek. Všechno se pak leskne a poskakuje tam pumprdlík po hrncích a andělský hlas pěje: "Malý pomocník... Ci...LLIT!" Odtud inspirace k titulku. Konec poezie, nastává próza, plná drsné reality, učiněný Zola.

Žena odchází opatrovat chorou tetu (sama jsouc ještě chorá, její noha není zcela vyléčena), já zůstaven doma. Když žena odchází, sedím u počítače a opatruji Psa, jsem tedy shledán neškodným.

Po hodině si jdu do kuchyně uvařit kafe. Dřez plný špinavého nádobí od oběda, též na kuchyňské lince talíře. Umyji nádobí, rozhoduji se. Až se žena navrátí od choré tety, bude mít radost.

Zašpuntuji dřez, pustím do něj horkou vodu a hledám Jar, tekutý saponátový prostředek. Jar nikde, jen prášek Cillit stojí poblíž dřezu, ovšem nedokáži si vzpomenout, k čemu že ten malý pomocník slouží a nabudu víry, že k cídění hrnců, nikoli talířů. Kde je ten zpropadený Jar? Zavřu vodu, jdu do spodní kuchyně, druhdy kuchyně rodičů, již dávno zesnulých, ani tam Jar není. Vrátím se do kuchyně. Dřez pln horké vody, talíře ponořeny. Usoudím, že se špína odmáčí v horké vodě sama a vrátím se k počítači a píšu něco mimořádně důležitého a státnicky prozíravého.

Po době již nedokážu upřesnit dostaví se syn David.

"Je potopa," praví lakonicky.

Pohlédnu k oknu.

"Bylo načase," dím s ohledem na všude ověřitelný úpadek mravů. "Naštěstí bydlíme na kopci, jako Noe."

"Na chodbě je potopa," upřesní synek.

Ukázalo se, že vodovod nebyl tak dobře uzavřen, jak jsem se domníval, naproti tomu odtok z dřezu byl zavřen velmi dobře a vodě z kohoutku ukapávající nezbylo než se pustit na frajnohu, na podlahu.

Syn popadl hadr a kýbl, na mě už hadr nezbyl, jenom takový ten patentní mop s třásněmi. Jmu se vytírati, mop namočen, jdu s ním na záchod, leč místnost je malá a nemohu se s mopem vytočit, zacouval jsem s mopem k oknu, ždímám, tak usilovně, že mi vypadlo z okna ven.

Intermezzo.

Konečné jednání.

Žena se navrátila od choré tety. Jdu jí v ústrety, problémy světa na stránkách Psa vyřešeny, svět bude napříště fungovat jako švýcarský chronometr.

Bedlivým okem hledí žena na podlahu.

"Myl jsi dlaždičky," praví pochybovačně. Zvukové vlny má stínovány podezřením.

"Jsem malý pomocník," odpovím.

Žena jde do kuchyně. Tam vše suché, ve dřezu nádobí přichystané k umytí -- i tak lze konfiguraci charakterizovat.

"Proč jsi neumyl nádobí?" ptá se žena. Odpovídám, že nevím o Jaru. "Ten je přece..." Žena otevře dvířka jedné ze skřínek v lince a vyvalí se voda, která z dřezu nejdřív tekla potvora po desce linky a zatekla dovnitř a teprve pak na podlahu, abych měl co vytírat tím mopem, co mi vypad' z okna...

Aj, vaj, aj, vaj...



* Setkání s Ančou

Jméno Anča pravidelní čtenáři Psa znají. Je to mladá dáma ve věku tří let plemene německo ovčáckého, s níž se Bart začal ondyno kamarádit -- či spíš to bylo naopak. Od té doby se spolu setkali již několikrát, za asistence mé -- a samozřejmě též majitele oné Anči, která se ovšem jmenuje Aida.

Je to pán věku penzijnímu, kterému se začalo říkat věk seniorský. Tento pán je vyrovnaný a vlídný a i jako psář zkušený. Povídáme si o výcviku a o výchově (samozřejmě psů), o poslušnosti a podmíněných reflexech (taktéž psů). Pán je povahy liberální a odsuzuje bití psů a podobné drastické výchovné prostředky.

"Pes respektuje vaši OSOBNOST," to je základní deviza jeho přístupu a já nemohu než přitakat.

Včera jsme se zase potkali, psi pobíhali -- po krátké exhibici nevlídnosti ze strany Anči -- Aidy, která vrčela a schovávala se tomu moudrému pánovi za nohy a Bart na ni dorážel a už to vypadalo, že při té honičce bestie smetou nás oba. No, dopadlo to dobře, popoběhli dál a my se mohli věnovat rozšafnému rozmlouvání. Zavedl jsem řeč na otázku, kde Anča -- Aida přebývá. Pes má mít své vyhrazené místo, to přece ví každý.

"No," pravil ten znalec psů, "my máme v obýváku takový široký křeslo s pěkně měkkým polštářem. Tam Anča ráda spí. Někdy ale přeleze na kanape."

"Na kanape?"

"No jo. My máme kanape, chápete? Takhle před televizí. Normálně z něho koukáme na tu televizi, když holt tam neleží Anča."

"To toho moc nevidíte," mínil jsem.

"Ale ne, my máme ještě jedno křeslo, sice užší, než to první, ale hlubší, takže Anča se v něm dobře cítí."

"To je výhoda."

"Největší výhoda je," řekl pán, "že mám ženu v lázních."

"Vy solu jaksi... moc jako... ne to..."

"Ale ne! To vůbec ne. Akorát že Anča se mnou spí v posteli. Má to ovšem jednu nevýhodu."

"Tak to fakt nevím, jakou tohle může mít nevýhodu!"

"No jo, má. Ona mi potvora porád bere deku!"



* Čertovina je tu

Dobře jsme včera udělali, že jsme nedali na ujišťování premiéra Klause, který nás nabádal, abychom v jednání o česko--německé deklaraci u prezidenta Havla nehledali čertovinu. Čertovina tu je, a dalo se tak soudit z průtažného faktoru xichtů odcházejících potentátů. V pátek se o ní zmínil sám prezident. Všechno je v naprostém pořádku a blankytné nebe klene se nad hlavami, jen jedna maličkost zbývá dořešit... jedno slůvko. To prý v německém překladu mohlo by nabýti nežádoucího významu.

Není třeba býti mudrcem k odhadu, o jaké slůvko jde.

Jistě se týká významové dvojice odsun -- vyhnání. Nebo: mezinárodní dohoda -- zločin. Nebo: spravedlivá odplata -- etnická čistka.

Je dobře, že jsou dveře velmi dobře zavřené, protože nad předčasně zveřejněným textem by se rozevřela vřava... nebo snad to dobře není, nebyla by to vřava očistná, nevyburcovala by ty, kteří se vyjadřují k osudu svatovítské katedrály, laboratorních myší, elektráren a prostitutek ve Skořepce, avšak v otázce tří miliónů vyhnaných spoluobčanů, jejichž předkové zde žili od dob Přemyslovců, tudíž přišli krátce po nás, kteří věrni holubičí slovanské povaze vymydlili jsme Kelty, zahalují se v záhadné mlčení?

Deklarace má jít do parlamentu. Jakkoli jsem se zařekl, že Pes nebude nikdy raditi, co se má dělat a co ne... v tomto případě zapřísahám: nechť je předložena jako celek a verdikt budiž ano nebo ne. Každý poslanec ať si vezme na svědomí osud dalších vztahů k zemi, ke kultuře, k níž historicky patříme víc, než ke kterékoli jiné, ke kultuře evropské a křesťanské, která nás vytrhla ze slovanské zavšivenosti, přezula nás z láptí do bot a místo medoviny nás naučila pít pivo (škoda, že ne víno).

Ještě k vyhnání: Je možno ho historicky vysvětlit poukazem na výsledky světové války a z nich vyplývajících dohod, je možno ho psychologicky vysvětlit poválečnou situací, avšak mravně omluvit, to ne. A o nic jiného zde nejde, než o mravní omluvu, protože veškeré současné státoprávní a majetkoprávní vztahy tak jako tak dojdou zásadní změny po našem vstupu do Evropského společenství. Absurdní jsou povyky o dvojím občanství a majetku. Brzy bude jen jedno občanství a jedny vztahy -- evropské.



* A ještě něco je tady

Předvčírem jsem se tu zmiňoval o šepotech v Lidovém domě a je to tu, Michal Kraus, s nosem čerstvě nataženým o deset centimetrů (připomínám, že neprošel do funkce předsedy komise vyšetřující krach Kreditní banky) obvinil Čtyři statečné (kteří podpořili rozpočet) ze zaprodanosti. Wagner ho tentokrát nebude fackovat, navíc Kraus jakožto svazarmovský sebeobranný patnáctibojař možná by mu mohl facku vrátit, takže ve škrobáku by tentokrát skončil Wagner, obrátí se na imunitní výbor. Bude to jistě poutavé jednání, až Wagner bude dokazovat, že zaprodán není a Kraus, již vžitý do role Sherlocka Holmese, se pokusí o fatální důkaz.



* Církev má po ftákách

Parlament v pátek rozhodl, že vláda nemá mít právo restituovat církevní majetek a že se navracení nemovitostí má díti zákonnou cestou parlamentní, tudíž nezastřeně má se spíš nedíti, než díti. Josef Lux na toto téma rozšafně bublal cosi těžko reprodukovatelného, na což lze odpověděti: sám sis to vykoledoval, černoprdelníku! Nebýt rozežraného a nesmyslného požadavku vydati lesy katolické církvi, o něž očividně nepříliš žhavě sama stála, nepřitáhl by se nežádoucí pohled Zemanovců k této kauze. Je třeba si uvědomit, že domovnice a zaprděnci jsou cílovou skupinou, k níž nyní Zeman vysílá milostné pohledy, dobře věda, kupříkladu, že s třemi procenty důchodcovských hlasů seděl by dnes ve Strakově akademii a před vchodem by měl služební osmiválcovou audinu. Základnu slušných levicově smýšlejících lidí má zajištěnou. Nyní usiluje o zaprděnce, kteří hlasovali pro komunisty a Sládka a všelijaké obskurantisty typu důchodcistů a moravistů. Do listopadových voleb zbývá měsíc a ne snad, že bych Senátu přikládal jakýkoli význam -- leč ty volby svým výsledkem, bude--li jednoznačný, mohou odstartovat další dramata.



* Pegas -- přímo z vlastní náprsní kapsy

Rád bych zveřejnil svých několik vlastních postřehů při využívání nového mobilního telefonu obchodního systému Pegas.

Jsem dlouhodobým uživatelem mobilního telefonu jiného systému a u jiného provozovatele. Předmětem této úvahy není hodnotit minulost, ale současnost a proto se soustředím na Pegase a Radiomobil. Celkově jsem hodnotil situaci s mobilním telefonováním v České republice v čísle 8 našeho týdeníku. Jsem si vědom velkých výhod systému GSM a cena, za kterou Radiomobil mobilní telefony prodává a jejich provozní poplatky, mě přesvědčily, abych jeden na zkoušku do firmy zakoupil.

Vzhledem k tomu, že se jednalo o zkoušku, rozhodl jsem se pro nejlevnější variantu, telefon Motorola TX 770 v inzerované ceně 999,-- Kč. Hned asi třetí den po zahájení prodeje jsem z naším obchodním ředitelem sedl do auta a zajel v Praze do Londýnské ulice, kde firma Radiomobil sídlí a současně prodává telefony a své služby. Asi jsem reklamní kampaň podcenil. Prodejní místo bylo obklopeno neuvěřitelným davem lidí, kde se černí šerifové a zaměstnanci Radiomobilu pokoušeli udržet pořádek. Po několika minutách se mi podařilo chytit za ruku jednoho ze zaměstnanců a obdržel jsem žlutý lísteček do šatny s pokynem, abych se dostavil v pátek v 18.00. Připomínám, že bylo pondělí. Pracovník byl sice ochotný, ale naprosto nekompromisní. Musím přiznat, že jsem si od roku 1989 na podobný způsob prodeje odvykl. V duchu jsem opět poděkoval všem pánům od Gorbačeva až po Havla, že již nemusím tuto kulturu obchodu zažívat denně a zklamán jsem se vrátil s kolegou do kanceláře.

V pátek se mi ovšem nechtělo čekat do šesti hodin večer. Opět jsem vzal našeho obchodního ředitele a jeli jsme v 16.00 známou cestou do Londýnské. Plánoval jsem roli sklerotik jede koupit telefon a připravoval jsem si scénář "...já si nepamatuji na kolik jste mě objednali, myslím, že to bylo na čtvrtou...". Lidí bylo v prodejně sice hodně, ale daleko méně než v pondělí. Již asi za tři minuty jsem chytil za ruku místního zaměstnance a začal mávat žlutým lístečkem. Pracovník se zeptal na kolik jsem objednán a tak jsem přesvědčivě zahrál roli přetíženého sklerotika. Z ruky do ruky jsem předal žlutý lísteček a role sklerotika se změnila na roli idiota. Pán mi šatenku vrátil a řekl "PANE, MÁTE PŘIJĺT V ŠEST VEČER!" a ukázal mi to na lístečku. Velmi drobnými písmy tam bylo napsáno "18.00 hod.", což jsem úplně přehlédl. Protáhl jsem obličej, abych dobře zapadl do své nové role idiota a pokusil se: "Nedalo by se s tím něco dělat, víte já večer nemůžu...", už jsem se večer viděl jinde než v přeplněné prodejně Radiomobilu. Na pánovi začali být vidět stopy týdne stráveného nadrženými telefonisty. Striktně mě odmítl, obrátil se a odešel. Nezlobím se na něj. Nevím, zda bych měl nervy týden zvládat naštvané a netrpělivé zákazníky. Považuji se za slušného člověka a přesto jsem se pokusil o podvůdek. Co teprve ti, co se za slušné nepovažují nebo velmi rádi věci řeší zvyšujícím se hlasem? Doufám, že tyto pány Radiomobil dobře platí. Jinak skončí v blázinci nebo v kriminále, až nějakého zákazníka prohodí výlohou. Asi jsme si na fronty skutečně odvykli.

Měl jsem ovšem štěstí vedle stál pán, který GSM telefon držel v ruce a ten nám laskavě sdělil, že v prodejně naproti kinu Květen telefony okamžitě mají. Vyslechlo to s námi několik dalších lidí a tedy celá skupina okamžitě naskákala do aut a jela na Vinohradskou třídu. Asi po čtyřiceti minutách jsme s kolegou dorazili. Ostatní se ztratili někde cestou a byli jsme první. Pro nepražáky připomínám, že cesta pěšky by trvala maximálně deset minut. Pražáci -- řidiči chápou proč jsme jeli téměř třičtvrtě hodiny (byl pátek odpoledne). Já nechápu, proč jsme nešli pěšky, ale utěšuje mě, že ostatní dorazili až po nás. Pěšky nešel nikdo.

Telefony měli, SIM karty měli, smlouvy měli, ale stejně to bylo špatně. K zakoupení telefonu za zvýhodněnou cenu je nutný originál výpisu z obchodního rejstříku (měli jsme pouze kopii) a podpis statutárního zástupce doložený dvěma průkazy totožnosti. Doklady bohužel měl pouze můj kolega a statutární zástupce jsem já. Kopii rejstříku bychom asi ukecali, ale argumentace, že statutární zástupce jsem sice já, ale podepíše to kolega, který má doklady, prodavače (byli na nás čtyři) neoblomil. Ostatní z kolony neměli ani rejstřík, tak naštvaně odjeli.

Nakonec jsme rezignovali, nasedli do auta, zajeli pro příslušné dokumenty (občanský průkaz, řidičský průkaz, originál výpisu z obchodního rejstříku,... člověk by se z těch papírů zbláznil). Společně s několika prodavači jsme vyplnili příslušný formulář, mimochodem velmi podrobný, jenom mi tam chybělo číslo bot mé babičky a politická příslušnost mého strýce přes tři kolena, kterého jsem v životě neviděl.

Vzhledem k tomu, že byl pátek, byl jsem prodavači ujištěn, že oživení telefonu neboli zapsání do databází Radiomobilu bude provedeno až v pondělí. Nebyla to pravda, telefon začal jít skutečně již za 24 hodin, t.j. v sobotu večer -- příjemné překvapení. S mobilními telefony a především jejich akumulátory mám již své zkušenosti a proto jsem poctivě nabil, vybil a nabil akumulátor.

Hodnocení GSM: příjemné překvapení -- odborné i propagační materiály nelžou. Pokud je signál alespoň minimální, je hovor téměř naprosto čistý a svojí kvalitou předstihuje i některé pevné linky v Praze.

Hodnocení rozsahu: zdaleka ne takový, jaký bychom potřebovali. V Praze i v centru se najdou místa, kde signál není. V místech, kde signál je, se lze většinou dovolat i z budov. Čím dále od centra města, tím je více děr bez signálu. Vzhledem k tomu, že v husté zástavbě je dosah vysílače cca 0,5 až 1 km (!), jsem očekával díry větší. Teď je velmi důležité jakým tempem budou vysílače dobudovány.

Hodnocení telefon: příjemné překvapení. Přesto, že se jedná o 3 roky starý model, umí vše, co od něj požadujete. Akumulátor je poměrně dobrý, na krabici je uvedeno: "...25 hodin v nabitém stavu, 170 minut hovoru...". Kupodivu -- co je uvedeno, je celkem pravda. Prostudoval jsem srovnávací test dalších mobilních telefonů a s výjimkou váhy a velikosti dotovanému přístroji nic nechybí, spíše naopak, některé funkce lze považovat za nadstandardní.

K telefonu je jako příslušenství kvalitní český manuál a stolní dobíječka. Podle mých zkušeností je stolní dobíječka výhodnější než přenosná. Do stolní dobíječky je možno pohodlně vložit mobilní telefon a navíc jeden akumulátor. Nic se nemusí nikam připojovat. Naopak přenosná dobíječka je vhodná jenom na cesty. Konektor se musí zasunout do přístroje, na stole je změť kabelů, konektor začne časem "čochtat" a zatím se mi to sice ještě u jiného přístroje nepovedlo, ale očekávám den, kdy vytrhnu konektor z telefonu i z částí jeho vnitřností.

Teď bohužel špatná zpráva. Motorola TX 770 je s akumulátorem dosti těžká a především velmi tlustá. Dá se to vydržet, ale je to hlavní a poměrně podstatná nevýhoda tohoto přístroje. Přesto poměr cena--výkon je velmi výhodný. Za 999,-- Kč obdržíte sice poměrně zastaralý přístroj, ale se všemi funkcemi, které budete potřebovat. Jediné, co vám zřejmě nebude vyhovovat, je tloušťka a váha telefonu.

Voice--mail: čím je signál GSM děravější, tím více potřebujete voice--mail. Jedná se v podstatě o záznamník. Pokud tuto volbu správně na telefonu nastavíte a jste mimo dosah, nebo nechcete hovor převzít, může vám každý, který na váš telefon volá a nedovolá se, zanechat vzkaz. Jakmile se dostanete do oblasti pokryté signálem, telefon vás na vzkaz upozorní a máte možnost si ho přehrát. Dvěma slovy -- velmi užitečné.

Spuštění této služby ale nebylo úplně jednoduché. Telefon, resp. Jeho SIM karta byla v síti sice zaregistrována skutečně do 24 hodin, služba voice--mail až za 5 dní. Navíc i po jejím spuštění jsem nebyl schopen ji správně nakonfigurovat. Teprve po telefonátu na INFO line Pegas jsem se dověděl jak nastavení provést. Konfigurace vyžaduje určité telefonní číslo, které není nikde uvedeno. Po jeho zadání začne vše pracovat, jak má.

(z ekonomické rubriky Neviditelného psa Skrblík -- autor Tomáš Kouba)

Adresa Neviditelného psa: http://pes.eunet.cz

internet4U