David Bowie se nebojí novinek ani technických. Jeho CD ROM "Jump" patřil mezi ty první, průkopnické. Pilotní singl z posledního LP "Telling Lies" se objevil na Davidově oficiální webové stránce(http://www.davidbowie.com) ve formátu Real Audio, MPEG a dalších, ještě dlouho před vydáním na nosičích a o svých narozeninách byl Mistr dva dny k dispozici on-line pro zodpovězení jakýchkoli otázek.
Verze 1.0, léta 60.
Bowie se narodil 8. dubna 1947 jako David Robert Jones v anglickém Brixtonu. Ze rvačky na školním hřišti si odnesl poškozenou oční panenku. Jeho zvláštní pohled později stál u zrodu jeho nezemské image. Jako mladík se naučil na saxofon a hrál ve spoustě školních kapel: "Hodně mě ovlivnili černí muzikanti. Vlastně způsobili, že jsem se dal na hudbu. Napřed Little Richard a John Coltrane. Potom jsem objevil blues Johna Lee Hookera a ostatní. Dlouho jsem účinkoval v rythm\n\bluesových partách."
Bowie byl v šedesátých letech umělcem, který natočil spoustu neúspěšných desek pro velké množství gramofonových firem. Na podzim 1969, v době amerického letu na Měsíc, vydal singl "Space Oddity" (Vesmírný podivín) s písní o majoru Tomovi, jehož dlouhý pobyt v kosmickém prostoru dezorientuje do té míry, že se rozhodne nevrátit se zpět na planetu Zemi. Prorazil do Top Ten, ale nedokázal úspěch ničím potvrdit.
Verze 2.0, léta 70.
V roce 1970 se spojil s kytaristou Mickem Ronsonem a několika dalšími muzikanty a vydal výjimečné album "The Man Who Sold The World" (Muž, který zaprodal svět). Drsný a těžký kytarový zvuk se tu mísil se syntezátorovými krajinami Ralpha Mace a nade vším vlál Bowieho dramatický vokál. Textově se na desce objevují neveselá témata, jež Bowieho provázejí po celou další tvorbu: sexuální perverze, duševní pomatení, dystopie (fyziologická porucha, kdy je orgán na těle umístěn na neobvyklém místě) a nihilismus nietzscheovského ražení. Obal, zobrazující Davida v dlouhých vlajících šatech, naznačil také jeho veřejný příklon k bisexualitě.
Následující LP "Hunky Dory" bylo jen kvalitním odrazovým můstkem k opusu magnum sedmdesátých let desce "The Rise And Fall Of Ziggy Stardust and Spiders From The Mars" (Vzestup a pád Ziggy Stardusta a Pavouků z Marsu, 1972), příběhu o strmé kariéře a pádu apokalyptické rockové hvězdy, jejíž tragédie časově souzní se zánikem světa. Výrazně se tu uplatňuje ještě další Bowieho téma vesmír (Starman, Lady Stardust, Moonage Daydream).
Na první příčku žebříčku alb se vyšplhalo také album "Aladdin Sane" další konceptuální záležitost, zabývající se zničením celé planety.
V předtuše osmdesátých let chtěl Bowie vystoupit s orwellovskou deskou "1984". Nepodařilo se mu získat licenci k názvu, ale přesto mu Orwellův román posloužil jako námět k oblíbeným hrátkám s dystopií, sexem a tragickou láskou. Albu, nakonec pojmenovanému "Diamond Dogs", však chyběl hutný zvuk Pavouků z Marsu a hlavně Ronsonova kytara.
Sedmdesátým letům ale ještě zdaleka nebyl konec. Bowieho zlákala pověst Berlína jako kolébky i nositele dekadence a na několik let se tam usadil. Jeho tamní spolupráce se zvukovým mágem a mistrem ambientních sonických krajin Brianem Enem dala zrod třem výjimečným deskám v jeho kariéře. Low, Heroes a Lodger byly převážně instrumentálními záležitostmi, jejichž nálada byla do značné míry ovlivněna Enovými minimalisticko-elektronickými výzkumy.
Verze 3.0, léta 80.
Do osmé dekády Bowie vstoupil albem "Scary Monsters" (1980), přiblíženým hlavnímu tahu rockové muziky. Výraznou součástí moderního elektro-popového zvuku byla zkreslená kytara Roberta Frippa, protagonisty slavných King Crimson. Sugestivní hit alba "Ashes To Ashes", doprovázený surrealistickým videoklipem, vylétl po jedenáctiletém půstu opět na první příčku britského žebříčku.
Bowie hraje ve filmovém hororu Hunger s Catherine Deneuve a ve válečném dramatu Merry Christmas Mr. Lawrence. Daří se mu také natočit po mnoha letech skutečně komerčně úspěšnou desku "Let\s Dance" (1983) pod producentským dohledem Nilea Rodgerse. Tytam jsou berlínské zvukové experimenty, tytam jsou apokalyptické vize počátku let sedmdesátých. Let\s Dance je deskou odlehčenou, taneční, až optimistickou.
Ve zbytku dekády se mu ale tolik nedaří. Hvězda, jež svou stylizací inspirovala desítky umělců a kapel a téměř předurčila a formovala styl pop music osdesátých let, z té úrody sama příliš neokusila. Uprostřed vůkolní klávesové superstylizace jeho koncertní sestava Tin Machine s kytaristou Reevsem Gabrelsem prozkoumávala staré dobré kytarové postupy, místy hraničící až s heavy metalem.
Verze 4.0, léta 90.
LP"Black Tie, White Noise" (1993) bylo po mnoha letech opět nabité nápady a invencí, a k tanci zvoucí nálada je vynesla až na první příčku britského žebříčku. Zpěvák o albu řekl: "Jde o protiklady, černou a bílou, o rasové předsudky, o černobílé vidění světa. White Noise (bílý hluk) je zvuk, který jsem kdysi vynašel při experimentování se syntezátorem. Black Tie (černé pouto) jsou mé vazby a inspirace černošskou hudbou." V duchu tradice texty alba nejsou tak veselé jako hudba. Zabývají se například rasovými bouřemi v Los Angeles v roce 1993. Davidův vnitřní svět té doby se pokouší mapovat také jeden z průkopnických hudebních CD ROMů, nazvaný "Jump" (Skok). Procházíme se v něm umělcovou šatnou, střižnou a obývacím pokojem. Ke zhlédnutí vybízejí kompletní čtyři videoklipy a ještě můžete být například virtuálním mistrem funky na trumpetu pouhým klepáním na její obrázek zahrajete ze samplů nejbáječnější sólo v životě. Zřejmě nejatraktivnějším místem je ale střižna. Můžeme znovu sestříhat videoklip k písni "Jump They Say" a nebo přemíchat čtyři zvukové stopy písně "Black Tie, White Noise". Bowieho CD ROM je dnes už formálně překonanou záležitostí, ale zajímavý je pořád a bez něj a prací dalších technologických pionýrů bychom se netěšili z dnešních novinek.
Tohle všechno byla ještě hra. Milá, občas trochu morbidní, rozlétlá do hlubin vesmíru, ale stále jenom hra. V roce 1996 ovšem Bowie vydal LP "1. Outside" fiktivní deník detektiva Nathana Adlera, který pro úřad pro ochranu umění v Londýně vyšetřuje bestiální vraždu malé Baby Grace Blue v americkém městečku Oxford Town. Děvčátko bylo rozporcováno, vypreparováno a vystaveno jako artefakt v tamním muzeu. Vzpomínáte, jaké pozdvižení v našich poměrech způsobila výstava vídeňského akčního umělce Hermanna Nitsche rozporcovaná těla dobytčat, aplikovaná na nahá těla statistů, veřejný krvavý rituál? Brit Damien Hirst zase vystavuje kusy těl, hlavy a orgány krav a ovcí v průhledných nádržích s formaldehydem. David Bowie, futurista-experimentátor, na svém albu zbořil poslední hranici ochranu lidského života před tímhle druhem přístupu. Otázka pro Nathana Adlera zní je to zločin, nebo umělecká technika?
Obrazně se k témuž vyjadřuje videoklip k hypnotické písni "Heart Filthy Lesson", který Bowie vytvořil ve spolupráci s mágem makabrozity, Davidem Lynchem. Uprostřed scény jak ze zlého snu stojí torzo, které postupně zasypávají zeminou, polévají krví, hnětou, zdobí černým péřovým boa a koupají je v okrové lázni. Ve finále mu pomahači rituálu nasadí zvířecí hlavu s rohy a kolem znovustvořené modly se rozpoutá rituální rej. MTV nechtěla klip vysílat a LP se nijak zvlášť neprodávalo. Lidé si spletli umělecký obraz se skutečností a umělce odsoudili. Nepomohlo ani to, že zvláštní a hudebně silné album navazovalo na robustní místa dosavadní Bowieho tvorby (LP Lodger, Diamond Dogs), ani to, že živě reagovalo na aktuální muzikantské dění na londýnských diskotékách.
Jestliže loňské album naznačilo, že Bowie chytil druhý umělecký dech, letošní "Earthling" z něj dělá osobnost, s níž se může ve schopnosti mísit letité zkušenosti se zvukem nové krve srovnávat málokdo. Bowie je jako Eric Cantona není už nejrychlejší na hřišti, ale ví přesně jak dát gól, umí to, a ještě přitom pobaví tribuny. Album Earthling přináší devět skladeb, ve kterých nestárnoucí rocker mísí kytarové riffy svého mládí s drum\n\bassovými rytmickými smyčkami, které odlehčeně, ale neúprosně ženou celou desku kupředu. To nejdůležitější ovšem je, že Bowie nezapomněl psát písničky. Jednotlivé opusy neodděluje nastavená rychlost automatického bubeníka, ale výrazná melodie a textový nápad. Že jim Bowie s chutí dodává výraz i svým hodně tvárným pěveckým projevem, se rozumí nějak samo sebou. Fantaskně surrealistický černobílý videoklip "Little Wonder" na titulní track alba od nepříliš známé kanadské režisérky Florie Sigismondi se objevil v různých televizních hudebních pořadech i u nás. Při té netříděné bídě působil doslova jako sdělení z jiné světa.
Kniha německého spisovatele Heinricha Harrera inspirovala Bowieho ke skladbě "Sedm let v Tibetu". Podobně jako mnoho dalších rockových a filmových hvězd i Bowie je příznivcem, ne-li přívržencem tibetského buddhismu. Nutno mu ovšem přiznat, že s tím začal už v sedmdesátých letech. Do svižného drum\n\bassového utíkáčku a tu lahodných, tu přitvrzených akordů kytar a syntezátoru deklamuje a zpívá text o "prasatech" čínských Rudých gardách, které počátkem 60. let vyplenily Tibet. Z celého alba má Bowie tuhle skladbu prý nejradši.
Deska obsahuje také vzpomínku na staré dobré časy v Berlíně. Skladba "I\m Afraid of Americans" je jedinou, o to působivější spoluprací s Brianem Enem. Není to moc veselé album. Ale to není ani doba, ve které žijeme. Bowie zpívá o hrozbách a obavách o osud světa. LP "Earthling" je tvůrčí čin. Tvůrčí činy jsou totiž zřejmě to jediné, co snad má naději tu pomoci.
Saša Neuman