Setkat se Magdalenou Reifovou, znamená setkat se s dívkou na niž si (pohříchu už zdaleka ne jenom jedna generace) pamatujeme jako na mladičkou partnerku "prima bráchy za všechny peníze" z filmu Stanislava Strnada nebo ještě později jako půvabnou parťačku "Pánů kluků" Věry Plívové-Šimkové či jako už dospělou z poté následujících pohádek a televizních inscenací. Najít ji lze v šatně divadla v Karlíně těsně před představením Hello, Dolly!, v dabingu, anebo pak už zase doma, v ulici U Blaženky, kam odevšad věčně a neustále spěchá ke svým třem ratolestem.
Právě jsi se vrátila z dabingu. Jak to dopadlo?
(Úsměv.) Dobře. Všechny je zabili.
????
Ne. Nebylo to tak zlé. Detektivka o čtyřech černoškách, které osud a hlavně sociální poměry doženou k tomu, že začnou vylupovat banky. A přestože jim člověk drží celou tu dobu vlastně spíš palce, dopadnou špatně.
A kolik z nich jsi mluvila?
(Trochu dotčeně:) Jednu!! A dokonce tu hlavní! Ne, já vím, nač narážíš, ale to už teď neplatí. To kdysi, ještě ze začátku, když začala Premiéra s Novou, muselo se nadabovat narychlo kdeco, a tak se to bralo skutečně trochu na hůl. A na kazetě pro půjčovny se s tím potkáš dodnes: že jeden herec namluvil i tři, čtyři role. Ale dnes už jen výjimečně se stane, že máš dvě, a to jen proto, že ta druhá je opravdu jen "štěk". Například namluvíš někoho, kdo v obraze řekne jen "Promiňte!" nebo: "Tudy prosím!" Protože za tu stovku by se na to někoho asi ani nevyplatilo zvát.
Jak vypadá tvůj denní program?
Přijde na to. Jsou doby, kdy není do čeho píchnout a já jsem třeba tři, pět týdnů doma. A pak zase když jsme teď zkoušeli Hello, Dolly!, znamenalo to vedle zkoušek od desíti do dvou i korepetice, baletní sál a posledních čtrnáct dnů před premiérou (to je teď v Karlíně novinka) se vysadí všechna ostatní představení úplně a to nové se jako zkouška odehraje až třikrát denně za sebou, takže po čtrnáct dnů jsem odcházela ráno v osm a vracela se večer v jedenáct.
Stěžuješ si?
Chraň pámbu. Když jsem skončila školu (a že to tam se mnou nebylo lehké taky jsem mezi tím strávila rok úklidem v nemocnici), dostala jsem angažmá v divadle E. F. Buriana. Ale i to rychle skončilo, nejdříve kvůli dětem, a pak když scéna ustoupila divadlu Archa. Dnes, když člověk nemá stálé angažmá anebo štěstí v rozhlase nebo v televizi, znamená to většinou už jen dabing, takže každá "živá role" je vzácná.
A teď tedy přišla i doba interview.
No právě. Já myslím, že je "přeinterviewováno". Hlavně mám ráda taková ta interview pro interview, ve kterých pak, protože se samozřejmě nedá psát o panu Vomáčkovi, ale musí se psát o někom, kdo je známý, dochází k odhalením tak závažných tajemství, jakou značku trenýrek nosí nějaká moderátorská hvězda.
Ale já o čem psát? Film žádný netočím, kromě dabingu jsem většinu času doma s dětmi...
Zadrž. Nejde ani tak o interview s dnešní superúspěšnou hvězdou, jako s dívkou, která měla v deseti letech u nohou celý svět.
(Nesouhlas)
Tak český. A dětský.
Ani to ne.
V každém případě s dívkou, kterou lidé poznali na ulici, stala se idolem spolužáků... až se pak náhle kamsi ztratila.
To já právě nevím, jestli ztratila. Možná naopak našla. Když on se ten život kolem mě tak nějak jednou víc jednou míň rozvlnil. A hlavně přišly děti. Ty rozbily opravdu každý stereotyp, takže já teď mám celé to období rozděleno: před Bárou a po Báře, před Vikem a po něm a před tím třetím Jankem a po něm, skoro jako "před válkou a po válce". I když mezi ně se vlastně ještě vešel rakouský seriál o Mozartovi.
To se právě narodil Vik a mně volali ještě do nemocnice, na sesternu, a já jim říkám: No počkejte, ale já včera rodila! A oni na to: To nevadí, to bude až za měsíc. A já říkala no vy jste se zbláznili, já budu kojit! Ale pak se to všechno zvládlo a já hrála i pro rakouskou televizi mimochodem znovu těhotnou, Mozartovu Constance, a komparsisté byli zděšeni, jak můžu kojit a už zase chodit s outěžkem.
Někdy mezi druhou a třetí světovou válkou, tj. mezi Vikem a Jeníčkem, přišla ještě kazeta s Vodňanského písničkami pro děti s Markem Ebenem a Martinem Dejdarem...
Maří Magdaléna ve Velikonočních pašijích Tomáše TÖpfera na Hradě... a pak už přes Sokolovského "úřednický muzikál" Presidentem snadno a rychle, sem do Karlína, tam jsem měla asi tu nejlepší roli, ale ten už bohužel skončil, a kdoví jestli se ještě kdy vrátí.
No a přes to všechno samozřejmě i dabing, protože to bylo zrovna období, kdy každý, kdo měl obě oči a uši, šel najednou dabovat všechno, co se u nás předtím díky režimu od války neuvedlo...
Taky jsem jednu dobu malovala takové ty herecké naivní obrázky, šila hračky, ale co přišly děti, už na to prostě není čas.
Ten není nikdy. I když s dětmi, pravda, a u herečky uznávám, že je to asi ještě horší.
O tom je dokonce takový vtip, jak se hádají muslim s židem a křesťanem o to, kdy začíná život. A muslim říká: No pánové, to je přece jasný: život začíná, když se spermie spojí s vajíčkem. Proto my taky klademe začátek života člověka ještě dřív, než se narodí! A křesťan říká: Ne, ne. Život začíná tehdy, když dítě opustí lůno matky, poprvé se samo nadechne a vykřikne. Tam začíná život! A žid se na ně oba takhle koukne a povídá: Pánové! Každej přece ví, že život začíná, až když děti konečně vytáhnou paty z baráku!
Na tři děti ovšem vypadáš skvěle. Až nedospěle.
Jo, jenomže to je spíš malér. Matku od dětí mi tím pádem hrát nedají, že na ni nevypadám (i když jí jsem), a od toho, abych hrála dvacítku, jsou tady už ty mladší. Takže je to tak trochu schizofrenie. Protože co je platné, když pořád slyším, jak mladě vypadám, když na starou se nehodím a mladou hrát nemůžu!
Je nějaká postava, třeba z historie, o kterou bys stála zvlášť?
(Chvilkové rozpaky.) No asi ani ne. Spíš se ohlížím po tom, v jaké hře. Jestli lidi, když jdou z divadla, se třeba vezmou mlčky za ruce a mají dojem takového toho zvláštního naplnění: že zažili něco, co chtěli. "Ještě je to dobrý," říká ten pocit. "Ještě se máme rádi, tu a tam rozumíme světu a je nás asi takových víc, když někdo napsal a zahrál právě tohleto."
A i když jim ujede poslední tramvaj a domů musejí pěšky, mají rozseklou punčochu a prší kyselý déšť, mají aspoň na chvíli dojem, že přes to všechno je to pohoda.
Co tě vždy spolehlivě rozčilí?
Tak především: já jsem ten šťastný člověk, kterého rozčilí jenom věci anebo lidi, na kterých mi záleží. A pak se ještě snažím, aby to nebylo to obligátní věčně zvednuté prkénko nebo nespláchnutá vana. Jednou provždy mě poučila tragická událost, jež se odehrála v mém okolí autonehoda, která rozdělila dva lidi, kteří se tolik milovali, a jež následovala hned potom, co se pohádali pro takovou pitomost. A nikdy už to nešlo vzít zpět.
Co jsi právě dočetla?
Tarot v životě. Což asi většině lidí moc neřekne, ale vysvětlovat to nebudu, abych tu nebyla zbytečně za chytrou. Ale kdykoli můžu číst třeba takového Pratchetta, Úžasnou zeměplochu.
A nejsi sama. Zanedlouho s ním přineseme interview.
To je prima. To je totiž taková vtipná pohádka pro dospělé, kterou lze otevřít kdykoli a kdekoli. Trochu jako bratři Grimmové, pořád něčím překvapující. Mě aspoň strašně uklidňuje.
Co filmy?
Miluju, ale chodím hrozně málo do kina. Já mám totiž takovou vadu, že do kina nemůžu sama. A můj muž by nejradši, kdyby mu filmy promítali tady naproti na Václavce, tak, aby nikam nemusel, jenom se mohl vyklonit z okna. Takže zřídkakdy. Ale v poslední době se mi nejvíc líbil film Sedm, který bych doporučila všem sebevrahům.
????
Tedy spíš adeptům na sebevrahy. Pouštěla bych jim ho v takových těch poradnách, aby viděli, oč ještě může být oproti těm jejich tak zvaným problémům lidem hůř.
Ještě nějaký zlepšovák?
Jo. Pustit si televizi Nova. Když třeba musím žehlit. (Protože Viktor si při své dobrodružné povaze někdy vyžehlí košile i sám.) To mi uleví. Dám si nějaký stupidní pořad, aby mi to vymylo mozek, rozdělám žehlicí prkno a jedu.
Zůstaňme u té smrti: myslíš, že přesadit člověka z doby dejme tomu Marie Terezie do dneška, by jej zabilo?
Asi jo. Záleží na tom, co by to bylo zač. Protože i dnes jsou lidi, kteří si v civilizaci strašně libují, a naopak takoví, co před ní, jak jen můžou, utíkají. Myslím, že problém by byl hlavně s věcmi, s kterými se lidstvo vypořádává až tak těch posledních sto let. S těmi spíše pomalu se prosazujícími vlivy a plíživými změnami, které už ani nevnímáme.
Například?
Všechny ty neviditelné magnetické, rádiové, sluneční a bůhvíjaké vlny a díry, které na nás ze všech stran dorážejí, díky nimž sice dlouhodobě najisto degenerujeme, ale krátkodobě je vlastně snášíme, protože za všechna ta léta, ba generace, už jsme na ně skoro aklimatizovaní. Zatímco kdyby přišel člověk z doby, kdy nic z toho neexistovalo, Země byla ještě čistá, magnetismus panoval ještě jenom přirozený, zemský, mohla by ho hustota všeho toho vlnění kolem úplně odrovnat. A to už nemluvím o všech těch virech a bakteriích, chemikáliích ve vzduchu a ve vodě, dusičnanech v zelenině, barvivech v jídle, radioaktivitě v rybách.
Myslíš, že by to přímo poznal?
Určitě. Možná by to neuměl pojmenovat, ale prostě by to cítil. Nejdřív jenom tak neurčitě, ošíval by se, jako když je mu horko nebo tak, prostě by se necítil dobře a pak by to s ním šlehlo. Ostatně co víme my, kdy to šlehne s námi právě tak. Jestli za pět let nebo zítra.
A obráceně? Tvůj první pocit, kdyby ses ocitla v době Marie Terezie?
No to je různé. Jsou lidi, kteří by nepřežili den bez televizních zpráv. Někdo zase bez vany s teplou vodou. Pro mě by třeba elektřina nemusela být vůbec. Pokud by ovšem bez ní fungovala lednička.
Cestování?
Nemusím. Já nevím, jestli je pro někoho o tolik lepší poznat Nový Zéland, když tady neumí cizinci vysvětlit, co je to Rudolfinum, nebo si plete Strahov s Břevnovem. Když mi Viktor jednoho dne oznámil, že založí firmu v Angole, všichni mi záviděli, už nás viděli v letadle, děti už se v duchu hřály na břehu moře, jenom já, která by se měla znepokojovat nejvíc, protože nerada ryby, říkala: Klid, počkejte, klid, až to nastane, budem to řešit. A měla jsem pravdu. Ale kdyby, tak radši někam na Sever. Grónsko, Eskymáci a tak. To je naše společné přání. Zatím jsme s tolika dětmi pochopitelně nikde nebyli, ale když si tak smáčíme v horkém létě nohy v Nežárce, držíme se za ruce a sníme o nějakém takovém dobře vytopeném iglú.
Tvé oblíbené jídlo?
Gurmáni budou šokováni, ale když už si mám říct něco hodně dobrého, tak asi smažák. Smaženej sejra.
Ještě ze studentských let?
Ne. Vůbec. Možná i proto, že čím jsem starší, tím víc mi nějak začíná vadit představa masa jako součásti něčeho živého. Nechci je, zvláště dětem, brát, ale... Usmažit ještě tak řízek, v tom nevidím problém. Ale jak to začne mít nožičky... tak mi to čím dál víc vadí. To není žádné cílevědomé rozhodnutí k vegetariánství, takhle jsem třeba přestala i kouřit. Po patnácti letech s dvacítkou denně. Ze dne na den. Jako bych nějak dospěla, či co. Přišlo to samo a dnes už nevím, že jsem kdy kouřila. Připadne mi to absurdní.
Co ještě od života čekáš?
Nic. Vůbec nic. Hlavně aby to nebylo horší. Teda kdybych do toho někomu mohla mluvit.
Chce se mi věřit, že se lidem aspoň teď s novým tisíciletím a věkem Vodnáře trochu rozbřeskne, lidi se přestanou podřezávat, děti umírat hlady... Možná jsem přílišná optimistka, ale kdybych tomu nevěřila, sotva bych mohla mít další děti.
Další? Kolik jich ještě bude?
No já doufám, že už jenom tak dvě... nebo tři... Já myslím, že tak do pěti je to v pořádku. Hlavně když je na ně v tomhletom dvoupokojovém bytě místo. Protože už teď, když si chci třeba vyložit taroty (to jsou ty nádherné karty, jež si lidé bohužel pletou s taroky), tak musím počkat, až děti někam odjedou, protože na to je potřeba dost místa a soustředění, ale i možnost na chvíli od nich odejít a neriskovat, že vám je někdo přejede koloběžkou a rozháže, co jste celé dny srovnávali.
Možná bylo i v tom znamení shůry.
Možná. Protože já se v tom zase moc nevyznám, je to jen taková malá vášeň co do znalosti světa, takový můj malý soukromý Internet, a když jsem třeba zjistila, že každá ta karta má ještě navíc i svůj další kabalistický aspekt, astrologický aspekt... Nevzdala jsem to. Ale pochopila, že kdoví, zda to zvládnu ještě v tomto životě.
Jak hluboko pod kůži se ti dostal ten skutečný? Nebo počítače vůbec? Třeba i mezi tvými přáteli a známými.
Nemusíme chodit daleko. Se mnou jeden počítač bydlí. Už šest neděl. To zdůrazňuji, protože je to něco výjimečného. Já jsem totiž známá tím, že jsem už od přírody hrozně hravá. A tím pádem i zapřisáhlý nepřítel počítačů, které přirozenou hravost v lidech potlačují. Ale koupil si ho můj muž... nedá se s tím nic dělat.
K čemu ho bude používat on?
Já tedy myslím, že taky jen na hraní, ale on tvrdí, že k podnikání. Sedí u toho prostě až do rána, a tváří se, že s tím pracuje.
A v čem podniká?
To bych taky ráda věděla. On je původně geolog, ale pak se rozhodl, že bude podnikat, tak se o to radši moc nezajímám. On je Viktor totiž navíc tak trochu dobrodruh, umělec, básník a vědec, to všechno dohromady. No, ať si udělají čtenáři obrázek sami: doktor přírodních věd, ale jako postmodernistický básník je i v čítankách, jako vášnivý bluesman vystupuje po hospodách... a teď si přivede domů ještě ke všemu novou milenku, počítač.
Budeš mu ji tolerovat?
Zatím není tak nebezpečná. Ale budu to hlídat, zvláště u dětí. Já v počítačích vidím vždycky potencionální hrozbu směrem na herní automaty. A virtuální realitu považuji vzhledem ke skutečnosti, a zvláště k umění, za něco jako prst na spoušti atomové bomby. Ona už televize je příšerná, když vzala lidem možnost vyjít ven, pozdravit se i jinak než jen ráno ve spěchu cestou do práce, ale postát se sousedy třeba večer na schodech a probrat den...
Počítač je v tomto směru ještě nebezpečnější, protože toho, kdo mu propadne, zaujme ještě víc než televize svou interaktivitou, možností se na tom druhém, virtuálním světě dokonce podílet, vylepšovat jej. Vtahovat do něj další a další, kteří tak jako on prosedí ne večer, ale celou noc u Internetu a namísto, aby se jako za starých časů uviděli, komunikují spolu prostřednictvím prefabrikovaných písmenek a malůvek na obrazovce. Mimochodem, je opravdu jenom náhoda, že se některým říká ikona? Nebo důvěrně dokonce ikonka ?
Má počítačová milenka v tvých očích vůbec šanci na odpuštění?
Dělala jsem třeba pro televizi rozhovor s chlapcem, který je slepý, ale protože má počítač s výstupem v Braillově písmu, otvírá se mu celý další svět. Takže myslím, že vůči postiženým, anebo (s Internetem) vůči lidem žijícím někde na samotě může počítač představovat nejenom usnadnění, ale přímo obrovský skok v kvalitě jejich života. Pak jsou ti, jimž prostě jen vydatně pomůže v jejich práci. Tady uznávám, že jak nemám počítače ráda by bylo hloupé to nevidět nebo před tím dokonce zavírat oči. Horší je, když má dnes počítač kdekdo jen proto, že si na něm, ať už sám anebo jeho děti, hraje hry, protože jinak s ním nic pořádného udělat nedokáže.
Ty sama tedy na počítač nesáhneš?
To bych lhala. Ale s velkým respektem k tomu, čím dokáže uškodit. Ale udělám to, asi jako bych si někdy, i když nekouřím, dovolila jednu cigaretu. To jenom na začátku jsem se od něj nedokázala odtrhnout a strávila jsem u něj poprvé osm, podruhé deset, a jednou pak i dvanáct hodin. Takže jsem jenom ráda, že třeba Báru na něm nebaví hry, ale Corel, ve kterém si maluje. Nebo že Vik, kterého si hry, na rozdíl od ní, získaly, řekne: Mě už to nebaví, pojď, půjdem ven. My jsme jim v tom nezbraňovali, podle zásady, že zakázané ovoce nejvíc chutná.
Corel je pěkná věc. Ale kreslit na počítači může znamenat i ztrátu přirozené kreativity nepřestane malovat rukou?
U našich dětí bych se toho nebála. Ty si pro kreativitu půdu najdou. Teď mi třeba říkají matičko, a Viktorovi otče. Někdy dokonce ovče. Když mě oslovují matičko v krámě, mají lidé oči navrch hlavy.
Kdo ti kdy v životě nejvíc pomohl a čím?
Asi můj muž, že je se mnou.
Kde jsi k němu přišla?
V hospodě. Nebo romantičtěji: hrál vedle hospody, na schodech Rudolfina, na kytaru blues a dovnitř ho přivedli moji spolužáci.
Představ si, že bys tajně změnila povolání, stala se třeba tiskovou mluvčí nebo osobní tajemnicí nějaké vlivné firmy či osobnosti, a z nějakého důvodu bys, aby na to muž nepřišel, předstírala, že pořád ještě dabuješ nebo hraješ, chodila domů tak jako dřív... Přišel by na to?
Ježiš, to zní skoro jako kdybych mu byla nevěrná! To je totiž úplně vedle. Já bych mu prostě nedokázala nic zatajit. Já mu nikdy nic neskrývala. Vážně. Možná je to v tom, že my jsme byli, když jsme se poznali, nejdřív strašně dlouho v partě "jen" kamarádi, že se známe tak dobře právě proto, že jsme spolu nechodili, že to nebyla "láska na první pohled". Kamarádovi člověk moc nezalže. Manželce možná. Ale kámošovi...
Sehrála v tvém životě nějakou roli ona pověstná "kapka štěstíčka"?
To jsou fráze. Já čím jsem starší za o to větší štěstí považuji už "jenom" to, že mám tři zdravé děti. Už to je zázrak. Když se člověku narodí první, měl by to brát jako jakýsi dar z nebes. Říci si pokorně "No, tak to jsem byla hodně a dlouho hodná". Takže když jsem šla rodit druhé, už jsem se skoro bála, jestli se nerouhám. A potřetí že to už opravdu něco pokouším. A když jsou všechny na světě a (relativně) zdravé, žijeme tady spolu a nechceme od sebe tak to je štěstí. To určitě.
Udělala jsi naopak v životě nějakou velkou chybu?
Určitě moc. Jenom se o nich těžko mluví. Já ovšem za chybu často beru spíš něco, co jsem neudělala a co pak už nestihnu napravit. V mém životě to třeba byla moje maminka, která zemřela z jednoho dne na druhý na infarkt, přestože byla ještě hrozně mladá, a jíž jsem se předtím dost nevěnovala. Jenomže to si člověk pořád říká: tohle až zítra, tohle až po neděli, a na tamto je čas až třeba na podzim... To samozřejmě nebyla moje vina, že jsme si už nestihly říci ještě o mnoho více, ale i tak nemám čisté svědomí. Nemám zameteno. Není to úplně v pořádku. Pořád bylo všecko důležitější, protože člověk prostě nepočítá s tím nejhorším. Toho se od té doby bojím a snažím se vyvarovat se toho.
Teď je veliký nástup "druhých generací". Nejsi i ty z kumštýřské rodiny?
Ne, ne. Dokonce je mi to občas přisuzováno, protože existuje režisér téhož jména. Ale jak praví klasik není tomu tak.
Je něco, co bys převzala od dnešních osmnáctiletých?
Jsou mnohem rozhodnější, cílevědomější, pragmatičtější, o spoustě věcí mají daleko víc jasno. To ovšem vůbec nebrání tomu, že přitom klidně nevědí, na jakou jít školu. Ostatně, právě tak jako kdysi my.
Bylo by tedy co brát?
Já nevím. Já jim to rozhodně nezávidím. Ani ty vlastnosti, a vlastně tak úplně ani tu dobu. A vůbec generalizovat se nemá. Jsou tací a onací. A kolik z nich znám tak dobře, abych mohla soudit.
Jeden známý kumštýř třeba říká, že když on šel kdysi za holkou, tak se doslova plížil, aby třeba náhodou nepotkal jejího tátu. Raději zapískal pod oknem... a tak.
Teď u nich někdo nedávno zazvonil a on otevřel. Za dveřmi stál kluk v rozervaných džínech, v uchu měl péro a ležérně se opíral o veřej. "Je doma Jana?" zeptal se, samozřejmě že bez pozdravu, a pořád žvejkal a koukal se mu rovnou do očí. "No, je", řekl ten přítel. A ten kluk čekal. Ne že by řekl, aby mu ji tedy zavolali, nebo jí řekli, že za ní někdo přišel, cokoliv. Čekal. Až když už bylo zřejmé, že narazil na otce, který je jiný, poddal se a řekl: "No tak bych prosil."
Existuje nějaká, třeba i historická, postava, s níž by ses ztotožnila? Nebo kterou by sis ráda zahrála?
Ne. Nic určitého. Dokonce ani jako malá holka jsem netoužila po tom, být třeba Scarlett. Ale mám jedno přání: ne ztotožnit se s postavou, ale s dobou. Dostat se na pár dní do období secese. To je můj sen.
Proč právě secese?
Všichni se mi za to smějou. Mně se prostě líbí ta doba jako taková. Všechno bylo ještě trochu naivní. I ty obrázky Rousseaua, které tak miluju. Ty šaty, klobouky a balóny... Nebo první ženské kalhoty na ulici... Přelom století, ještě tak do první světové války, tam by se mi líbilo.
Kdys měla naposled všeho plné zuby?
(Smích.) Asi včera. Všeho toho tady.
(Pohled kolem.) Já ten byt miluju. Udělali jsme si ho vlastně sami, když jsme se sem stěhovali, byla to čtyřka, všude kamna na uhlí, tam co je koupelna, byla kuchyň a koupelna prostě nebyla, jen jedno umývadlo se studenou vodou... Takže jsem na něj, i když je pro pět lidí strašně malý, pořádně pyšná a hrdá, ale když se na mě pak občas začne všechno hrnout, papíry, prádlo, kazety, disky, boty, bundy...
Jenomže jednou už jsme se málem stěhovali do většího a já tady plakala: já tam nechci, já ten byt nedám, já bez něj nemůžu být, já ho chci...
Jak to dopadlo?
Naštěstí jsme na to nakonec neměli. Já bych prostě asi nejradši, kdybychom se mohli přestěhovat, ale tenhleten byt nám zůstal. Nebo aspoň jistotu, že až ti lidé, kteří se sem po nás nastěhují, jednou odejdou, my budeme mít šanci zase se sem vrátit.
Všechno jsme si tu udělali sami a všechno je tak akorát. I tomu počítači jsme udělali kouteček, aby si s námi zvyknul, a se vším ostatním jsme tak museli o kousínek hnout, abychom se všichni malinko uskrovnili a on nás tak měl rád a netrpěl klaustrofobií...
Televize musela chudák až támhle nahoru pod strop, protože jinam už se kvůli ledničce nevešla, a má to svou výhodu: nikdo se na ni bez nebezpečí trvalého strnutí šíje nedokáže dívat déle, než je nezbytně nutné. Ani ty děti ne. Každému to doporučuji.
Další otázka měla být Kdy ses naposled od srdce zasmála? Jenomže u tebe, která se směješ vlastně bez ustání...
(Smích.) No jo! Jenomže co jiného nám zbývá?! Mně teď dal v tomto směru za pravdu i Castaneda ve svém Učení dona Juana, když říká, že smrt máš vlastně pořád vedle sebe, jde o jen o to naučit se s ní žít. A když si na to zvykneš, zjistíš, že nemá smysl kazit si kvůli myšlenkám na mnohem méně podstatné věci nežli smrt celý život. Že na to vlastně nemáš ani čas. A znepříjemňovat si život kvůli tomu, že někdo mačká pastu hned u závěru namísto až u konce, mi připadá jako svatorouhačství.
Hudba?
Pro mě byli a jsou vždy hrozně důležití Beatles. Třeba je někdy i dva roky neposlouchám, ale přijde-li ta chvíle, mám několik jejich písniček skoro jako dětskou říkanku, která mi přinese úlevu anebo evokuje dětství.
Ale... (jisté rozpaky)... kolik ti bylo, když začali Beatles?
No když opravdu začali, tak jsem se sotva narodila, to je pravda. A když byli na vrcholu, bylo mně tak pět nebo šest. Jenomže já jsem z generace, která Beatles objevovala trochu absurdně jaksi pozpátku. Nám bylo patnáct a byli jsme v prvním ročníku na konzervatoři, když někdo přinesl Abbey Road. My byli odchování Abbou a Boney M, a teď tohle musím přiznat, že napoprvé to bylo něco příšerného. To se nedalo poslouchat. Jenomže potom přinesl někdo Beatles původní, z jejich začátků. A to zabralo. Takže my jsme je celý ročník postupně znovu objevovali. A přes Please, Please Me, Revolver nebo Perný den jsme se postupně dostávali zpátky zase až k Abbey Road a stalo se to pro nás jakousi školou moderní hudby vedoucí až do dneška. Jen díky tomu jsme byli schopni poslouchat i Pink Floyd, Beefhearta a Zappu, Genesis a tak dál. To bylo jako dějepis. Ti Beatles s námi šli a takhle před námi otevírali dveře. V malé komunitě jsme prožívali opožděnou, ale šílenou beatlemanii. Zpívali jsme Penny Lane, pouštěli si v hrozné kopii Žlutou ponorku a děsně jsme to prožívali, to všechno všeho všudy rok předtím, než zastřelili Johna Lennona a než vypukla nová beatlemanie, teď už ve světovém měřítku. Nás se to hrozně dotklo, protože my jsme vlastně Beatles nikdy nebrali jako tehdy už skoro důstojné čtyřicátníky. Nám zabili Johna jako našeho vrstevníka.
Takže dnes, ač je spousta muziky, kterou poslouchám víc (nahoře leží poslední Nohavica, Plíhal, nová Joni Mitchell, pozn. red.), ta nostalgie, ale i nadšení z Beatles nastartované třeba už jen tím, že zrovna dnes ráno se ozvala z rádia Lucy in the Sky with Diamonds pořád ještě funguje a léčí.
Budoucnost?
Budoucnost jsou pro mě především děti. Samozřejmě i role, divadlo, film, muzikál, dům na venkově, kde bych žila ze všeho nejradši, ale i to vlastně tak trochu zase kvůli nim. Při všem tom dnešním nebezpečí města, sexu, drog, gamblerství a tak podobně, děláme všechno, abychom je dostali z nebezpečí nudy a bezprizornosti celé té generace, k níž bohužel patří. Výsledkem je, že třeba Baruška chodí průběžně asi do šedesáti nejrůznějších kroužků, takže jí už říkám "dítě internátního typu", protože ta opustí dům ráno v šest, sedm a vrací se v šest, zatímco já běhám po poštách a platím složenky. Protože ony se jí ty kroužky ještě různě překrývají, takže je musí měnit. Každou chvíli přijde: "Hele, mami, tak já na ten sborový zpěv nemůžu chodit, protože to na něj opravdu nestihnu, tak jsem se přihlásila na recitační kroužek."
"No výborně," říkám já. "A líbí se ti tam?"
"Jasně! Jenomže ten se mi kreje zase s tancováním, tak na to už chodit nebudu."
"To je ale škoda, ne?" na to já.
"No právě! Takže já jsem se namísto toho přihlásila na flétnu. Ta je později."
A já vyhodím složenku a jdu zaplatit druhou, protože... jsem prostě pochopila, že to tak musí být. Už mě ani nemrzí, že třeba nevydrží. Hlavně že měla šanci. Že pak bude nakonec dělat v životě třeba něco úplně jiného, třeba řídit letadlo, sbírat známky nebo dělat na počítači, není podstatné. Měla šanci si vybrat.
Jsi tedy optimistka?
V tomhle ano. Já jsem totiž té zásady, že zvláště když se pak děti začínají osamostatňovat, měly by mít možnost vybrat si samy. No a protože rozvážet na venkově tři děti, každé někam docela jinam, není legrace... vidím to s tím domem na samotě u lesa optimisticky až tak za dvacet let. Až nám začne ten život, jak jsme říkali.
Pavel Hajný