- internet4U -

TOČENÉ NEBO LAHVOVÉ?

      Pivo. Je ještě něco, co o něm nevíme? Je to náš tekutý chléb, říká se. Je to naše tekuté zlato. Češi jsou chlapíci, co se piva týká, ba přímo mistři světa. To je všechno možná pravda, ale co pivo a Internet? Tedy pivo a český Internet? Tady je nutno přiznat si nemilou pravdu: ve srovnání se zbytkem světa, byť na nás v pivních disciplinách nemá, české internetové hemžení na pivo trochu zapomíná.

      Pivo je opěváno leckým. Poetové i hudební skladatelé naň pějí slova chvály, prozaikové se o pivečku zmiňují vesměs pochvalně. Vzpomenout lze jen letmo na Bedřicha Smetanu či Bohumila Hrabala. I netisknuté a často spíše netisknutelné literární výtvory, najmě v hostinských místnostech veřejných i intimních, mají pro pivko ve valné většině jen dobré slovo. A což teprve tvořivost lidová? Pivo prostě k srdci Evropy patří jako ...jako co? ...jako pěna k pivu, řekl bych.

      Ať se nám to líbí čili nic, pivo, nebo spíše technologie výroby piva, není vynálezem evropským a českým už vůbec ne. Již v sumerském eposu o Gilgamešovi se totiž nalézá zmínka o pivu, a to se, prosím, psal některý z letopočtů konce třetího tisíciletí. (Poznámka pro šťouraly: Míním samozřejmě třetí tisíciletí od roku nula nalevo, před Kristem, před naším letopočtem.) Existují dokonce zprávy ještě starší mluví se o pátém tisíciletí. Pivo, tedy nápoj z kvašeného obilí, znali také Babylóňané, Mezopotámci, Asyřané či Akkadové. Vše civilizace žijící v okolí Eufratu a Tigridu. Už tehdy se pro jeho výrobu používal převážně ječmen, někdy (stejně jako dnes) pšenice. O pivu, pivovarnictví, o obchodu s pivem, ba i o provozu pivnic, se mluví dokonce ve slavném Chammurapiho zákoníku. Pivo bylo zřejmě běžnou součástí života lidí v těchto místech a tehdejších dobách. Jinak by se nemohlo zachovat tolik písemných zmínek o něm. Sloužilo nejen jako nápoj. Husté typy se požívaly spíše jako polévka, samostatný pokrm. V jistých případech, například při bolestech zubů či porodech, sloužilo jako lék či možná mírná anestezie.

      Neudiví určitě, že pivko si dopřával také lid zpod pyramid na březích Nilu. Přestože již v té době bylo známo také víno, dávali Egypťané přednost pivu. I zde se používal ječmen (nebo pšenice), a ochucovalo se například datlovou šťávou. I z těchto dob se zachovaly písemné doklady o pivu. Přestože si pivo vařily domácnosti pro vlastní potřebu a také pro účely náboženské, tedy obětní, případně sloužilo pivo jako naturální platidlo, existovaly zde dokonce státní pivovary. V Egyptě měli v pivovarnictví vážně pořádek. Pivovary platily daně, slušný peníz žádal stát za udělení koncese. Inu, již tehdy seznali mocní, že z celkem obyčejného, všedního moku, se dá vytřískat majlant. Egypťan prožil tedy svůj život v úzké symbióze s pivem a neopustil jej ani po smrti, neboť zvyk vyžadoval vybavit zemřelého na pouť do záhrobí a na cestách bývá žízeň...

      Pivo se v běhu staletími nevyhnulo snad žádné civilizaci v blízkém či dalekém okolí Středozemního moře, proto je nutno zmínit se také o pivu, jež vařili Židé, kmeny semitské, jak libo. Není tedy divu, že byť poněkud nekonkrétní a spíše dovozované zmínky o pivu se dostaly i do Starého zákona. Jedná se však převážně o postoje negativní, zákazy požívání kvašených potravin a nápojů.

      Historický exkurs do pivního světa by nebyl celý bez návštěvy světa antického. Tak pojďme nejdřív do Řecka. Je však jasné, že v souboji s vínem mohlo pivo těžko uspět, ale přesto bylo oblíbeno. Legendární lékař Hippokrates dokonce sepsal o léčivých vlastnostech piva celou knihu. Pivo se zde také vařilo z ječmene, dochucovalo se kořením. Římané rovněž pivo vařili, na svých výpravách se navíc setkali s různými pivy různých národů.

      Dostali se až hluboko do Evropy a zde pivo také nechybělo. Zdatnými pivovarníky byli Keltové a Galové, a v místech jejich historického pobytu si pivo uchovalo svoji oblibu. Anglie, Irsko, Belgie, Holandsko, Francie, Švýcarsko, to jsou kraje pivu přímo zaslíbené. Dokonce se zachovaly postupy, které se používají dodnes. Jen na okraj: patron piva byl Belgičan a údajně to není postava bájná. Byl to vévoda brabantský a jmenoval se prý Jan I. Tedy "Jan Primus", tedy Gambrinus. Našel jsem ale jinou verzi: nebyl vlasatý a zarostlý, právě naopak. Pouze obtloustlá postava je shodná. Byl sládkem klášterního pivovaru, kterým se tehdy říkalo "cambarius". Ani odtud není ke jménu Gambrinus daleko.

      Všechno, co bylo až dosud vloženo na papír, je alespoň z jednoho pohledu blud. Alespoň staří Germáni by určitě nesouhlasili. Otcem piva byl totiž bůh Votan. Jen nevím, vařil-li přímo ve Valhale... Dvě věci se ale Germánům upřít nedají. Tou první je pravá láska k pivu, jež se v jisté podobě zachovala dodnes. Vzpomeňme jen na "Bierfesty". Ač jsou Češi považováni za znalce a výkonné pijáky piva, podobné akce se u nás jaksi nevžily a několik pokusů v posledních letech nejspíš udělalo jejich pořadatelům díru do rozpočtu... Germáni také byli pravděpodobně první, kdo začal do piva přidávat chmel. Již tu byla zmínka o všelijakém dochucování či kořenění piva. Chmel se nakonec ukázal jako nejvhodnější přísada chuťová a koneckonců i konzervační. O chmelu se píše například v korespondenci Karla Velikého.

      Leč dosti toulek. Přece jen jsme Češi, a tak se soustředíme na pivo domácí.

      Výskyt pěnivého moku v blízkosti našich pohraničních hvozdů je o bezmála dva tisíce let starší. Jen přes kopec, u Kulmbachu, byla totiž nalezena nádoba určená k uchování piva. Nevím, jak na to archeologové přišli, tedy na to, že jde zrovna o "pivní láhev", ale proč jim nakonec nevěřit? První písemné zmínky o vaření piva na našem území jsou pak z konce jedenáctého století našeho věku. Bylo to již pivo takové, jaké známe dnes, nebo přinejmenším velmi podobné.

      O tom, že chytrý vládce si nenechá ujít příležitost vysát z piva nějaké penízky pro státní pokladnu, jsem se již zmínil. Ani naši, čeští panovníci, nebyli žádní truhlíci, alespoň jak kdy, že, a tak na pivo také nezapomínali. Když tedy čeští králové zakládali města, krom jiných privilegií jim udělili také právo sladovnické a várečné. Aby městské pivovary neměly příliš velkou konkurenci, to zajišťovalo právo mílové, tedy zákaz, podle něhož do jedné míle kolem města nesměl nikdo provozovat sladovnu, ani vařit pivo. (Jedna česká míle byla v dobách Přemysla Otakara II. 60 honů, jeden hon obnášel 210 pražských loktů, jenž značil tři pídě neboli dvě a půl dlaně. Dlaň byla totéž co čtyři prsty. Pražský loket se však také rovnal jedné čtvrtině látra, nebo čtyřem čtvrtím, případně 1/22 provazce rybářského, též 1/3 sáhu staročeského. Ale abych to nebral na dlouhé lokte: ona míle je v dnešních mírách sedm kilometrů a 530 metrů). To byla na tehdejší úroveň dopravy vzdálenost slušná, tudíž konšelé mohli v poklidu vařit pivo a samozřejmě též odvádět do královské pokladnice odpovídající peníz.

      Každý pivovar si svůj postup pečlivě hlídal a výstupní kontrola byla neméně přísná. Každou novou várku ochutnával úředně schválený ochutnávač. Nevím, nepatří-li do říše legend ještě jedna metoda, poněkud méně senzorická. Pivo se nalilo na lavici, na kterou pak konšelé umístili své panimandy obepnuté koženými kalhotami. Aby bylo pivo schváleno, museli mít problémy s odlepením se. Tresty za nekvalitu byly přísné. Patoky se znehodnotily a várečník zaplatil pokutu.

      Podle zachovaných postupů však české pivo nemohlo být ve středověku a počátcích novověku nijak zajímavé. Na jeho chuť se prý příliš nehledělo, zato bylo dost silné. Zvrat nastal koncem 18. století, kdy sládek František Poupě zavedl do výroby piva standardní postupy a změnil také technologii. Země české byly v průběhu dějin plné pivovarů. Jen v Praze se jich v polovině 19. století dalo napočítat přes čtyřicet, a to bylo ještě několik desítek dalších "za hradbami", tedy v obcích, jež dnes již patří hluboko do velké Prahy.

      S rozvojem veškerého průmyslu se začal měnit také charakter pivovarnictví. Dřívější řekněme sousedský způsob vaření piva vytlačily velké pivovary a také dovoz. Mocné podniky se slučovaly do ještě mocnějších a malé byly bity. Jak přitom nevzpomenout dnešní čas, kdy drobné úlevy malým pivovarům, jež by bylo možno považovat přímo za kulturní dědictví, jsou blechou v kožichu průmyslových velkovýroben piva. Nevidím nic příznivého na tom, když bychom ve všech hospodách a obchodech našli tři, čtyři nebo pět značek a místní pivovárek by se stal přinejlepším stáčírnou jedné z těch tří, čtyř nebo pěti. To bych přišel o taková milá překvapení, jakým pro mne bylo setkání s pivem litovelským nebo z Golčova Jeníkova.

      Ono to s tím pivem u nás je vlastně úplně jednoduché: zdejší podnebí a vlastnosti zemědělské půdy jsou totiž velice příhodné ku pěstění ječmene a chmele. A tyto dvě suroviny jsou pro výrobu piva, nebo přesněji toho, co se u nás za pivo již po staletí považuje, nezbytné. I když se pivo vařilo (a dodnes vaří!) z leckdy neuvěřitelných surovin. Rýže, kukuřice, proso, jáhly, ba i čočka, cukrová třtina či javorová šťáva.

      Leč pojďme k pivu, uvařenému z běžných, léty ověřených surovin. Pivo se stalo pomalu strategickou zbraní průmyslníků, vzpomeňme jen na to, jak bylo rušno kolem privatizace některých pivovarů.

      Povinnost informovat o historii piva máme tedy za sebou. V úvodu však stojí postesknutí o poněkud slabší účasti českých stránek v pivním internetovém světě. Je samozřejmé, že ani tento světový fenomén nemohli čeští síťaři pominout. Jednou z nejvydařenějších stránek na toto téma je ta, kterou na serveru Vysoké školy chemicko-technologické spravuje Milan Starec [1]. Je zde databáze pivních etiket a pivovarů. U nich jsou uvedeny všechny důležité údaje včetně spojení a sortimentu. Zajímavé by možná bylo přidat ještě informace o výstavu piva. Tato čísla byť neověřená jsem našel pro změnu na jedné americké stránce s názvem "Beerismylife" [2]. Je pozoruhodné, že úvodní stránce vévodí animovaný gif, kde dobrý voják Švejk pije z bezedného půllitru.

      Od Starcovy stránky však nelze jen tak utéct. Dozvíme se zde o zahraničním kapitálu v českých pivovarech (je to krušovické pivo opravdu české a královské...?), je tu také stručná studie o dějinách pivovarnictví v Čechách. To však není vše, co se na ní dá najít. Jsou tu další zajímavá místa. Například nutriční vlastnosti piva. Pamatuji se, jak před mnoha lety na jednom Vyčítalově kresleném vtipu povídá žena svému muži, jenž hledí do půllitru: "A kterej trouba ti, prosím tě, nakukal, že pivo obsahuje léčivou vřídelní sůl?" Tehdy to bylo absurdní, ale karlovarský pivovar vaří opravdu pivo z vřídelní vody. A v pivu vůbec je mnoho tělu prospěšných látek. Jen račte navštívit a pohlédnout.

      Pozoruhodná je také vědecká studie o fyzikálně chemických vlastnostech pivních pěn. Je to dílo zcela jistě zajímavé a záslužné (to, prosím, bez ironie), ale předpokládám, že pro většinu milovníků piva včetně mě poněkud nesrozumitelné. Ale k pivu patří. Snad jen drobná kosmetická vada: autor dokumentu na několika místech přehlédl chybějící atributy, jež html soubor převedou do českého textu s háčky a čárkami. Ale to opravdu jen na okraj, aniž bych chtěl snižovat kvalitu těchto stránek.

      Jako v případě kávy (viz předminulé číslo), i zde je uvedena celá řada argumentů, jež dokazují, proč je pivo lepší než žena. Některé z nich se dají napasovat na kávu stejně jako na pivo, ale některé tak silně voní chmelem, že nelze pochybovat, že je vymyslel pivař a navíc určitě Čech.

      Na Internet míří také české pivovary. Velmi pěkné stránky má Velkopopovický Kozel [3]. Ty jsem prošel s velkým zájmem a srdečně je doporučuji. Je zde samozřejmě historie pivovaru, cosi jako exkurze do výrobních hal, najdeme tu sbírku etiket od třicátých let a další zajímavosti.

      Dalším pivovarem, jenž už na Síť dorazil, je Podkováň. (Viz adresa č. 1.) Pivovar je to menší, a proto také jeho přítomnost je spíše skromná. Leč zmínku si zaslouží. Další z gigantů, Radegast, se sice neschovává, ale jeho adresa [4] nabídne pouze adresu, telefonní číslo a informaci o tom, že "stránky se teprve tvoří". Inu, nejen drobní nadšenci, ale i bohatý podnik se dokáže dopustit takovéto pošetilosti...

      Sympatický a šikovný pivovar Bernard se také již do internetového světa dostavil, byť na adrese zahraniční [5]. Ta však stojí za pozornost nejen kvůli pelhřimovskému pivovaru. Kdo má zájem, může se po odkazech vydat do celého pivního světa. Pod adresou [6] se skrývá další stránka, jež má vztah k pivu. Jejím autorem je olomoucký student Aleš Pudil a kromě dalších adres jsou tu také pivní, nabízí pohled do sbírky etiket a další drobnosti. Je zde také podstránka věnovaná pivovaru Klášter v Hradišti nad Jizerou.

      Zmínkou o pivovaru v Litovli (opět na této stránce) můžeme s lehkým srdcem české stránky výrobců piva opustit. Víc jich prostě není. Pivovar Litovel patří mezi méně známé, ale své místo na trhu si již našel, a přímo to nejvyšší. Je totiž dodavatelem piva pro hradní, ba přímo prezidentský stůl.

      O etiketách jsme se již zmínili. Další slušná stránka je na adrese [7]. Kromě nich jsou tu také další odkazy na pivní stránky po celém světě, včetně jednoho slovenského [8]. Autoři stránky si navíc neodpustili trochu hořkou poznámku: největší a nejznámější náš pivovar, plzeňský Prazdroj, zatím svůj server nechává neodpovídat (i když kupodivu samotná adresa již mezi internetpivaři koluje!?) [9]. Zajímavým odkazem je také [10], kde se můžeme naučit, jak si poručit pivo v třiasedmdesáti jazycích.

      Již padl název stránky "Beerismylife". Sídlí na Havaji a její autoři si dali opravdu velkou práci. V seznamu pivodárných zemích nezapomněli ani naše země, i když některé informace a zejména přepis českých jmen jim zřejmě činily potíže.

      Za oceánem sídlí další zajímavé místo, které by neměli vynechat hlavně naši kutilové. V některých, zejména zámořských zemích se stalo módním koníčkem domácí vaření piva. V diskusních skupinách [11] si amatérští sládci vyměňují recepty a nejlepší z nich pravidelně uvádí stránka [12]. K mání jsou tady návody na vařbu piv mnoha, nezdráhám se říci stovek druhů. Vše je popsáno velmi podrobně a ohodnoceno podle pěnivosti, chuti, bublinkovatosti a vůbec pitelnosti. Jsou tu piva běžná, ječná, z dalších druhů obilí, ale také rarity, alespoň pro nás tradicionalisty, jako piva ovocná pomerančové, jahodové, borůvkové či mangové, dále kupříkladu medové, či jalovcové či pepřové. Neodvážil jsem se zejména tyto druhy příliš zkoumat, ba co dím, překládat recepty. Mám totiž obavy, že bych mohl urazit Gambrina...

      Kdo si doma pivo uvaří, nejspíš ho najednou nevypije. Musí jej tedy stočit a na láhev patří etiketa. Takže k nahlédnutí nabízí tato adresa také galerii domácích pivních nálepek, z nichž některé jsou opravdu šílené...

      Z receptů, jež jsou na této stránce k mání, se dají použít ty z kapitoly "Pivo v jídle". Ona totiž už Magdalena Dobromila Rettigová používala pivo k přípravě jídel. V její kuchařské knize se dá najít třeba pivní polévka. A co nabízí Internet? Pro odvážlivce jsem vybral pivní koláč:

      2 šálky cukru

      3 šálky mouky

      1/2 šálku kakaa

      vanilkový cukr

      1 lžička soli

      2 lžičky sody

      3/4 šálku oleje

      4 lžičky octa

      1/2 šálku vody

      350 ml piva (doporučuje se porter nebo nějaké černé, ale i světlé udělá dobrou službu)

      Vsypte všechny suché složky do mísy, smíchejte a do povrchu udělejte tři jamky jednu velkou, jednu menší. Do velké nalijte olej a do malé ocet. Navrch nalijte pivo a pak vodu. Dobře promíchejte. Pečte ve formě 25 až 30 minut v teplotě 176,667 ?C (přesný převod z Fahrenheitů). Podávejte se šlehačkou. Stránka se dušuje, že nám to bude chutnat.

      Domácí výrobě piva se věnuje další z mnoha stránek, znovu americká, tentokrát přímo časopis nazvaný Kočičí mňau [13]. Obsahuje mnohé, zaujal mne recept na vaření "prohibičního plzeňského". (Tady musím trochu odbočit plzeňské, tedy pilsner, pils, se ve světě používá pro označení světlého ležáku, i když o právo k užívání tohoto názvu se dodnes vedou spory). Dále jsou tu spíše slovníková hesla o všem, co se piva týká, rozdělení do základních skupin a také jedna drobnůstka: převaděč amerických měrných jednotek na ty naše a taky zpět. Opravdu dokonalý přehled o kutilském pivovarnictví pak přináší rakouská stránka [14], kde je přesně popsán postup domácí výroby piva (i s obrázky).

      Z toho, co se o pivu dá na Síti najít, může člověk zachytit zlomek. Viděl jsem leccos, to co mě zaujalo, o tom jsem se zmínil. Ale přece jen tu je jedna stránka, která si pozornost opravdu zaslouží. Je finská (z Finska je toho o pivu ale mnohem, mnohem víc) a patří sběratelům pivních lahví [15]. Až na pár výjimek jsou všechny na stránce zobrazeny i s etiketou, nechybí informace o obsahu láhve, o procentu alkoholu a je zde též místo pro hodnocení a další komentáře ke konkrétnímu pivu. Zajímavosti? Například největší láhev sbírky je třílitrový skorodemižon litevské značky Augustijn. Nejsilnější? Sedmnáctiprocentní bostonský Triple Bock. Všechny značky jsou seřazeny podle názvu, obsahu láhve a alkoholu a také podle získaných známek. Autor se navíc vyhnul některým úletům, jež by mohly plynout z průměrů vypočítaných z malého počtu známek, tudíž obě pořadí nejlepší i nejhorší rozdělil na ty, které svoji známku získaly z více než pěti hlasů, a ty ostatní, kde to mohlo být přece jen míň objektivní.

      To ale není vše, co finští pivaři na této stránce nabízejí. Je tu samozřejmě řada odkazů na další loviště (316 linků, prosím pěkně). Můžete jim pomoci při doplňování sbírky hledá se například německé psí pivo, tedy pivo určené pro psy. Skvělá je stránka 99 možností, jak otevřít láhev bez otvíráku. Napadlo by snad někoho, že to lze učinit pomocí počítače či policejního auta?

      Česká piva jsou hodnocena ve valné většině kladně, na desetibodové stupnici žádné nekleslo pod pětku a průměrná známka je 7,28. Také komentáře jsou pochvalné. Jako obvykle jsou tu však překlepy a nejasnosti v českých názvech.

      Když jsem si posteskl, že o českém pivu toho na Internetu moc není, měl jsem na mysli domácí produkci stránek, nikoli piva. Českým hospodám, pivovarům a pivu se věnují mnohé zahraniční stránky, jak už ostatně bylo naznačeno. Poměrně podrobné údaje přináší například stránka [16]. Nemůže samozřejmě vynechat plzeňské, poměrně podrobně se věnuje změnám v českém pivovarnictví v posledních letech, se zvláštním zřetelem na Prazdroj.

      Další stránkou, kde se dá najít zmínka o našich pivech, je [17]. Je zaměřena spíše na turisty, nikoli na byznysmeny, informuje o obecné situaci v českém pohostinství, radí, co k pivu pojíst, kam na pivo. Radí, že pivař si víc než v Praze užije v některém menším městě do třiceti mil od Prahy. Stojí zde: Železniční doprava je skvělá a levná. Nejlepší to bylo v Mělníku, starém a velmi příjemném městě se zámkem. Dá se tam pořídit jídlo a půllitr točené plzně nebo smíchova v místní hospodě, kde vás přijmou velmi srdečně za necelou libru.

      Pro ty, kteří by přece jen chtěli poznat pražské hospody, je tu také rádce. Nezapomene se (ach jo) zmínit o Kafkovi, trochu tápe v historii (doslovná citace: Česká republika dříve Československo a Bavorsko...). Pochvaluje si pivo U Kocoura, je okouzlen cenou smíchovské desítky U Černého orla, kterou sice v porovnání s dalšími českými pivy nechválí, zato má pro ni jen slova chvály, když vzpomene na pivo britské či americké. Naproti tomu cena kvasnicového ležáku v Novoměstském pivovaru autora stránky téměř pohoršila. Celkový dojem z návštěvy pražských hospod byl však skvělý. Dokonce se onen turista zapřísáhl, že už nikdy více nepožije britského piva a co nevidět se vrátí.

      Tak vida, obletěli jsme pivní svět a zase jsme skončili doma. Není nad to vykašlat se na všechen shon a roztáčení kol kapitalismu, a v teplém letním dni usednout pod kaštan do zahradní restaurace. Ale s mírou a ostražitě, abychom snad někdo nepotřeboval zařízení zobrazené na [18]. Anglicky se to jmenuje Vomitorium... Mimochodem, je pravda, že kaštany se používají co stínidlo proto, že na ně nesedá ptactvo?

     

Vladimír Fuksa

      [1] http://users.vscht.cz/~starecm/cbeer.html

      [2] http://beerismylife.com

      [3] http://www.beer-kozel.cz

      [4] http://www.radegast.cz

      [5] http://www.breworld.com/bernard/index.html

      [6] http://www.inf.upol.cz/~pudila

      [7] http://labolog.zero.cz

      [8] http://www.tempest.sk/brango/etikety.html

      [9] http://www.pilsner-urquell.cz

      [10] http://www.pt.hk-r.se/~beer/misc/beerlang.html

      [11] alt.beer

      [12] http://pekkel.uthscsa.edu/beer.html

      [13] http://alpha.rollanet.org/cm3

      [14] http://www.netbeer.co/at/beer

      [15] http://tuoppi.oulu.fi/kbs/kbs.htm

      [16] http://www.tiac.net/users/tjd/bier/czech.html

      [17] http://www.demon.co.uk/beerscene

      [18] http://www.tiac.net/users/tjd/bier/fourth.html

internet4U