ZEM, KLIMA A OBYVATELÉ
V Peru existují tři naprosto různé typy krajiny v závislosti na podnebí, blízkosti u oceánu a nadmořské výšce. Specifičnost mikroklimatu jednotlivých oblastí s fascinujícími scenériemi spolu s napůl záhadnými pozůstatky dosud ne příliš prozkoumaných civilizací z něj tvoří zemi přitažlivou pro přírodovědce, archeology a hlavně pro turisty.
Nejznámější a nejčastěji uváděná v turistických bedekrech je oblast Amazonie, vnitrozemského tropického pralesa s bujnou vegetací, která pohřbila mnohá tajemství civilizací před námi. Proto mnohé nově přišlé návštěvníky překvapí, když první, co po příletu do hlavního města Limy uvidí, je poušť. Je to část velmi specifická, kterou si většina lidí ve svých představách s Peru vůbec nespojuje. Úzký pruh pouště se táhne kolem pobřeží, ale hned za ním směrem do vnitrozemí se prudce zdvíhají Andy z pouště kolem Limy se do hor dá vystoupat za dvě hodiny.
Hory také zachytí všechnu vláhu odpařenou z oceánu, veškerý déšť spadne až nad nimi, takže paradoxně hned u moře je vyprahlá pustina, ale zároveň velmi vlhký vzduch -100% vlhkost jako ve skleníku, občas lze cítit kapičky srážející se na obličeji. Nejkrásnější pouštní oblastí je část zvaná Paracas na tomto poloostrově je písek krásně žlutý, ne šedý a ošklivý jako poblíž hlavního města, a spolu s modrým oceánem vytváří nezvyklou a úchvatnou kombinaci.
Dalším extrémem jsou oblasti ležící nad hranicí věčného ledu ve výškách okolo 5000 m n. m., např. ledovec Pastoruri. Na území ledovce se nacházejí ledové jeskyně, vytékají z něj řeky a pramení zde železité minerální prameny, nikoliv však horké, ale studené.
Z klimatického hlediska je zajímavé, že vzhledem k umístění Peru na jižní polokouli je zde počasí v ročních obdobích sice obráceno, léto v zimě a naopak, ale jen v Amazonii a v poušti, v horách je to stejné jako u nás, v létě hezky a v zimě prší.
Turisticky nejpřitažlivější je oblast vysokohorská. Zde také ve výškách kolem 3000 m. n. m. žije většina domorodého obyvatelstva. Místní se živí chovem koz, ovcí, lam a prasat, dobytek však nedrží zvlášť v různých podmínkách podle druhu, ale většinou jej vyhánějí na pastvu všechen dohromady. Ke svým zvířatům ovšem mají v mnoha ohledech humánnější přístup, než my v civilizovaných zemích s mnoha zákony na jejich ochranu proti mučení, například nikdy je netrápí vypalováním čísel do kůže, místo toho jim pro snadnější identifikaci zavěšují barevné střapce a bambulky.
Kromě toho pěstují nenáročné plodiny jako sladké brambory a tzv. yuku, ty však nejsou zvlášť výživné a jednostranná strava způsobuje, že spousta lidí trpí avitaminózami. Potraviny se konzervují tak, že se přes noc, kdy je zde opravdu zima, nechávají venku, kde se scvrknou a vyschnou a tak už zůstanou. Typickým nápojem v Peru je tzv. chicha, získávaná z nejtypičtější plodiny, která živí Jižní Ameriku kukuřice. Z alkoholu pak samozřejmě tequila. Nevyrábí se "z nějakých kaktusů", jak se laici mnohdy domnívají, ale z listu agáve, rostliny, která roste v Mexiku. Indiáni mají po vrstevnicích terasovitá políčka ještě ve výšce 4000 m n. m. Aby byli schopni je obdělávat, udržují dodnes stará zavlažovací zařízení různé vodopádky a strouhy tečou po vrstevnici i stovky kilometrů.
Mladší generace se obléká již většinou do továrně vyrobené konfekce západního stylu, starší stále tradičně nosí pestrobarevná ponča. Indiánské ženy samy spřádají vřetýnka bavlny na primitivních obdobách kolovrátků.
Typickou architekturou jsou stavby z nepálené hlíny, stavěné z hliněných cihel zvaných adobe, česky též vepřovice. Takto postavené domy jsou zde velmi obvyklé, mají totiž dobré izolační vlastnosti. Dosahuje se jich úpravou povrchu zamazáním velmi jemným blátíčkem tak, aby se nedal lehce
narušit, po narušení se totiž celá stavba může vlhkem snadno rozpadnout. Nejčastěji se samozřejmě stavějí v poušti, kde neprší vůbec.
INKOVÉ, JEJICH PŘEDCHUDCI A POTOMCI
Chavin de Huaniar
se nazývají nejstarší ruiny v Peru asi z období 900 let př. K. Z jedné strany to vždy vypadá jako kopec hlíny, z druhé strany, popřípadě seshora, se dá vstoupit dovnitř, ale jen do některých, které archeologové již vykopali. O těch ostatních se stále ještě neví, co skrývají. Jisté je, že je to tzv. předincká kultura, kterou sami Inkové, kultura mnohem mladší, neznali. Lidé předincké kultury neměli písmo, a tudíž nezanechali žádné písemné památky, proto se tato kultura nazývá podle jména oblasti.
Většina hmotných památek z vykopávek nepochází nutně z období nejslavnější civilizace Inků, incká říše existovala pouhých 75 let, a nebyl to ani pevný stát, spíš útvar podobný v naší historii například Sámově říši také vznikla náhlým rozpětím původního, neorganizovaného kmene.
V Peru je poměrně lehké sehnat incké i předincké památky: jsou sice chráněny zákonem, ale jejich vývoz ze země se nedá dost dobře kontrolovat. Pod dohledem je pouze oficiální výzkum, který provádějí hlavně Němci, bohatí Peruánci pak organizují vykopávky tak, že zaplatí mzdu amatérským kopáčům a doma pak mají soukromé sbírky. Kromě nich pak samozřejmě existují ještě vykradači hrobů a vesničané, kteří si běžně zdobí svá obydlí předměty starými i 3000 let, například hlavičkami s pilířky na zasunování do zdi. Věci asi z období naší Velké Moravy pak jsou zde k dostání na každém kroku: když víte, kam jít, dají se koupit i na tržišti.
V oficiálním muzeu incké říše jsou zajímavé exponáty lebek původních obyvatel, typické právě pro Inky. Mají roztodivné tvary vytvořené deformacemi měkkých dětských hlaviček pomocí svazování páskami: hlavy jsou zvláštně, vejčitě protáhlé nebo placaté, rozšiřující se vzhůru do trojúhelníku ap. Jiným běžným rituálem bylo trepanování lebek vyřezávání kruhových otvorů pazourkama a následné vsazování měděných a zlatých destiček. Zhojené rány dokazují, že zákrok lidé běžně přežívali.
Pachacamac
je jediná opravená písečná ruina. Dříve to byl indiánský chrám, který byl částečně v permanenci ještě v době příchodu Španělů. Stavba má speciální lichoběžníková okna, která se směrem vzhůru zužují, což je typické pro všechny indiánské kultury. Inkové jsou jen jednou z nich, tou nejznámější a poslední, před nimi žili dvě další velké společnosti. Peruánská historie rozlišuje civilizace na tzv. horizonty: raný, střední, a moderní. Každý horizont představuje jedna mohutná říše, v mezidobí mezi nimi vždy došlo k rozpadu a znovusjednocení a tím ke vzniku říše nové. Když přijeli Španělé, slavná incká říše stála právě na počátku občanské války a k rozkladu už jí mnoho nechybělo, čehož dobyvatelé samozřejmě využili, podobně jako se to stalo s říší Aztéků v Mexiku.
Cusco
se považuje za hlavní incké město. Je proslaveno svými zdmi sestavenými z kamenů přesně otesaných tak, aby zapadly do sebe a držely i bez pojiva: jsou zaklíněny do sebe a některé mají až 12 úhlů. Na ruinách těchto důmyslných staveb pak stojí pozdější, španělské domy. V Peru si brzo povšimnete, že každé významné město má svoji charakteristickou barvu. Cusco je nahnědlé, Lima špinavě šedá a město Arequipa na jihu země zářivě bílé. Každá oblast má totiž svůj vlastní lom na stavební kámen.
Macchu Picchu
je nejvyhledávanější turistickou atrakcí v zemi, takový Karlův most v Peru. Předpokládá se, že po dobytí Cusca Španěly odešli Indiáni do blízkých hor, asi 3000 m n. m., právě na toto místo. Je možné, že to bylo o kousek jinde, ale sláva zůstává Macchu Picchu. Místo leží na náhorní plošině, obklopeno typickými homolovitými horami, zároveň však leží na samém okraji džungle. Dole v údolí pod ním již začíná Amazonie, všude jsou vidět hejna papoušků a teplomilné rostlinstvo.
Část sídliště je odkryta a zpřístupněna veřejnosti, vykopávky stále pokračují, ale hlavně se celá památka renovuje. Všude okolo v horách se nalézají další ruiny nepřístupné turistům, částečně vůbec neprobádané, od nichž se očekává, že by tam mohlo být ještě něco rozsáhlejšího než dosud známý komplex Macchu Picchu. Nic bližšího se však dosud nevyzkoumalo, protože ještě nedávno byla celá oblast pod kontrolou "Světlé stezky" a žádný vědecký průzkum tudíž nepadal v úvahu.
Dnes byla obnovena stará indiánská cesta do hor a tisíce turistů se vydávají na čtyřdenní pouť po této trase, aby slavné místo zhlédli. Odtud pak jezdí vlaky přímo do džungle na krátkou exkurzi.
Domorodci žijící poblíž, v rozmezí výšek 3000 a 4000 metrů, se uživí dík turistům. Oblíbenou atrakcí je pohled na místní děti. Hoši s indiánskými rysy a v amerických keckách běží střemhlav z kopce, zatímco autobus s turisty traverzuje po vrstevnici, v zatáčce na něj počkají, pošklebují se jeho pomalosti, dělají veselé grimasy...no a dole pak vybírají od cestujících za své vystoupení spropitné.
Marcahuasi
Domorodí obyvatelé profitují z cestovního ruchu i v oblastech méně turisticky navštěvovaných, zato velmi náročných na výstupy, při nichž jsou místní nezbytní jako průvodci.
V oblasti zvané Marcahuasi naleznete předincké hrobky (a zdaleka ne všechny jsou vybrané archeology nebo vykradené), skály roztodivných tvarů, na nichž lze rozvíjet fantazii, podobně jako při hře, jako co vypadá který mrak, ale také artefakty nedávné minulosti. V 60. letech zde uspořádali ve výšce 4000 m rockový koncert, což dodnes připomínají skály pokreslené sprejema. Až do výšky 3000 metrů jede autobus, zde si pak lze najmout průvodce. Obvykle je to čiperný stařík kolem sedmdesátky, který půjde celou cestu kus před vámi a bude vás zahanbovat lehkostí svého výstupu, popřípadě vám vezme i krosnu, protože na rozdíl od Evropanů, kteří to nemohou "udýchat" kvůli řídkému vzduchu, prožil v těchto výškách celý život. Za 80 korun na den vám ukáže celou oblast a ještě si v pohodě na noc odskočí domů, ale v pět ráno už je zpátky, respektive vrátí se na místo, kam jste se vy turisti drápali celý den. Je to tak vysoko, že ve shodě s fyzikálními zákony se voda nechce vařit a oheň zhasíná.
Záhady minulosti Nasca
Záhadné obrazce, například trojzubec, o kterém píše Däniken, se nacházejí v Peru na několika místech. V nejznámější lokalitě zvané Nasca jsou do písku vyryté kresby, například velryby a ptáci, desítky kilometrů dlouhé. Až na jednu, která je viditelná z rozhledny, je můžete vidět jen z letadla, tak byly také, zcela náhodou, objeveny. Pro pozorovatele ze země jsou to jen obyčejné rýhy, kterých si nevšimne. Jsou vyryty do tvrdého podkladu pod jemným pískem: jemné nánosy se odvívají a tvrdé podloží zůstává po tisíce let a stálé se obnovuje.
Dnes se této techniky využívá i pro reklamní účely nebo k označení důležitých oblastí, např. vojenského prostoru, což poněkud ztrapňuje monumentál-nost celé věci. Jsou zde i k nesmrtelnosti odsouzená agitační hesla z období levicové vlády, bohužel asi navždy...
Konec slavného "produktu" Islas Balestas
Proslulé ptačí ostrovy, kde se těžilo tzv. guáno, ptačí trus, který se vyvážel do Evropy, byly svého času místem, odkud vzcházelo 60 až 80 % národního vývozu Peru. V minulém století se jednalo o velmi rentabilní podnik, protože na práci stačilo pár set kopáčů s lopatami, lodě a nakládací rampy. V době 2. světové války Němci vynalezli umělé hnojivo a Peru skončily zlaté časy: dnes je tu přírodní rezervace, kde žijí kromě ptáků tvůrců "zlatého" pokladu také tuleni, mořské hvězdice, korýši "muy muy" a jiné chráněné druhy.
Peru a my Huascaran
To první, co se vybaví komukoliv ze střední generace, když se řekne Peru, je toto místo úmrtí našich čtrnácti horolezců včetně slavného fotografa Viléma Heckela. Pod blátivou lavinou, kterou s sebou strhl utržený kus hory, spolu s nimi zahynulo dalších 70 000 lidí. Katastrofa zlikvidovala celé město, balvany lítaly rychlostí až 400 km/h a jejich slabší proud dopadl mezi jezera Llanganuco na okraji masivu, kde měla česká výprava svůj tábor. Zůstali tam pohřbeni dodnes, našli jen jednoho, který vyplaval v jezeře. I v současnosti sem jezdí naši seismologové měřit pohyby země, podloží je zde velmi nestálé a drobné otřesy a laviny kamení nejsou ničím zvláštním. I památník tragédie, který byl mimochodem zbudován z velké části na náklady peruánské vlády, je již napůl zavalen.
CĺRKEV A SPOLEČNOST
Nejsilnější církví v Peru je církev římskokatolická. Hlásí se k ní cca 98 % veškerého obyvatelstva, navíc je zde víc než jinde propojená se státem, např. biskupové mají diplomatický pas. I na samé hranici ledu, v 5000 m n. m., stojí katolické kostely; většinou jsou čistě barokní, jen místy s gotickými prvky, ale žádnou pseudogotiku zde nenajdete. Vše je slohově čisté a původní. Obecně lze říct, že ve srovnání s Jižní Amerikou ani největší velmoc amerického kontinentu USA nic podobného nevlastní.
Zvláštností je víra napojená na tradiční indiánské mýty: i na architektuře a postavách svatých jsou patrné původní indiánské prvky a na každé hoře je kříž, protože v dobách indiánského "pohanství" byly uctívány jako bohové. (Podobné jevy jsou však známé i v Evropě a u nás, kaplička na Radhošti kupříkladu byla zbudována na místě původně pohanských slavností.) I jinak je v Peru náboženství smíšené, je to patrné i při praktikování víry:
např. oslavy svátku tzv. Pána zázraků, "Seňor de los Milagros", což je v podstatě Kristus, se slaví ve stejnou dobu jako původní indiánský svátek, a navíc to koliduje s černošským svátkem na paměť zázraku, k němuž došlo při jednom ze zemětřesení. Černý vězeň prý namaloval na zeď Krista a při otřesech, které zde nejsou ničím neobvyklým, se vše zřítilo, jen ta jediná zeď zůstala. Vznikl z toho kult, který všechny spojuje bělochy, černochy a indiány.
Tato situace ovšem věrně odráží fakt, že peruánské obyvatelstvo je smíseno i rasově. Peru je jedna ze dvou zemí, v nichž při procesu dobývání Evropany nebylo zlikvidováno původní obyvatelstvo (ta druhá je Mexiko) došlo k vzájemné asimilaci a později ještě k míšení ras s Japonci a Číňany, kteří se sem dováželi na práci. Nedá se říct, že by vyšší vrstvy byly míšením méně zasaženy, respektive rekrutovaly se jen ze Španělů, jako je tomu v jiných latinskoamerických zemích, protože původní incká šlechta zůstala. Španělé vyhubili jen Inky, tedy vládnoucí rodinu, ale struktura správy zůstala v rukou poměrů znalých příslušníků předních indiánských rodin, které Španělé řídili. (To není příliš obvyklá, zato velmi účinná metoda podmanitelů jakéhokoliv území, jak zajistit kontinuitu a funkčnost řízení země.)
Dnešním problémem Peru není tudíž náboženská či rasová intolerance, ale spíše čistě politicky motivovaný terorismus. Od okamžiku, kdy razantní prezident Fuchimori vyhlásil válku teroristům a dost jich zlikvidoval, zvlášť ze Světlé stezky, se bezpečnost v zemi a tedy i v turistických lokalitách značně zlepšila. Nedávný případ s hnutím MRTA (Revoluční hnutí Túpaka Amarua bylo pojmenováno podle indiánského revolucionáře z 18. století, vlastním jménem José II. Gabriel Condorcanqui, zvaného též "poslední Inka") je z tohoto pohledu tragédie a z trendu zlepšující se situace vybočující smůla. Za štěstí v neštěstí je možno pokládat skutečnost, že tohle hnutí není tak agresivní jako Světlá stezka. Ve srovnání s těmito maoisty a fanatiky jsou členové MRTA relativně "rozumní" marxisti, s kterými se dá jednat. SS ve stejné situaci by pravděpodobně měla na kontě oběti z řad rukojmích.
Podle vyprávění Jana Vytopila Lenka Reichová