Zážitek z prázdnin

      Po studiu na filozofické fakultě UK pracoval jako redaktor časopisu Sedmička pionýrů a Kmen/Tvar. Později se stal šéfredaktorem časopisu Ahoj na sobotu. Publikoval řadu povídek, reportáží a fejetonů. Jeho první knížka Nebojím se skoro ničeho (1981) čerpala ze světa dětí, ale byla určena pro dospělé. Tématu dětství se věnoval i v dalších dílech: Docela malá zemětřesení (1985) a zatím posledním Včera mi bylo třináct (1993).

Učitelka rozdala papíry a řekla: "Udělejte si po stranách linky, žáci. Vlevo to bude linka dvoucentimetrová," zaťukala kotníkem dvakrát do lavice, "a vpravo stačí jeden a půl. A ty, Škácho, se neotáčej pořád na Nováka a neraď mu. Vždyť Novák má taky uši, stačilo by, kdyby si z nich sundal ty sluchátka od walkmana."

      Žáci se ponořili do lavic pro pravítko a tužku a Zárybnický se otočil na Hlavičku a udělal na něj opičí obličej.

      "A teď si nadepište ale potichu, Horáková, nebo budu sbírat žákovské nadepište si nadpis, který zní: Můj veselý zážitek z prázdnin. Za nadpisem se nedělá tečka, to už víme, Vráno, deset let, a přesto ji tam děláme, že?" zastavila se učitelka u chlapce a pevně mu stiskla rameno. "Takže Vrána si tečku škrtne a všichni ten nadpis podtrhneme, pod něj do závorky napíšeme Vyprávění, závorku uzavřít, a Velehrach nám řekne, o čem tato slohová práce bude pojednávat."

      "Bude pojednávat...," zvedl se Velehrach a očima těkal kolem, a když učitelka povzbudivě kývla, pokračoval: "Bude pojednávat o tom veselém zážitku z prázdnin..."

      "No ano," tleskla učitelka, aby zahnala šepot zpátky do lavic, "a měl by to být zážitek tak do tří stránek. Ale hlavně Malino, už toho mám dost, to pěkně začínáš," mračila se učitelka, "hlavně jde o to, aby to byly zážitky za a) pravdivé, které se vám opravdu staly, a za b) mi nepřetahujte postranní linky, které jste si udělali tužkou číslo jedna. No ovšem, Marková si je udělala tužkou číslo 3, jak vidím, takže rychle gumu a vypůjč si jedničku od sousedky."

      V zadní lavici někdo napůl zvedal ruku a napůl se drbal ve vlasech. "Co chceš, Gábore," švihla učitelka okem a postavila se před kudrnatého chlapce, jednoho z pěti, kteří sem docházeli z dětského domova na opačném konci města.

      "Prosím, paní učitelko, a mají to být opravdu pravdivé příběhy, tedy jako myslím, jestli tam máme napsat pravdu, nebo jestli to má být příběh...?"

      "No pravdu, samozřejmě," zvedla učitelka obočí, "jde přeci o zážitek, a ten nesmí být vymyšlený, ten se musí odestát." Prošla se uličkou a řekla: "Nebojte se toho, žáci. Jistě jste o prázdninách zažili mnoho veselých příhod. Každý přeci někam spadl nebo odtamtud vytáhl kamaráda, někam jste přišli pozdě nebo příliš brzo, něco jste ztratili a jinou věc nečekaně našli, jako to bylo tenkrát s tou třídnicí, Pařízku, která se záhadně objevila v tvé tašce."

      Gábor se drbal ve vlasech a kousal si pysky a učitelka se podívala na řadu vpravo, na řadu vlevo, a zasmála se. "O prázdninách není nikdy o veselí nouze, vždyť i ty se jistě rád směješ, Gábore, nemám pravdu? Mám! A co chceš, Kovářová?"

      "Prosím, když já jsem už dlouho nic veselého nezažila," třepala dívka rukou, "hned třetí den prázdnin jsem dostala chřipku a jednadvacátý den zánět slepého střeva, pak mě operovali a zažila jsem to nejhorší léto, jaké jsem zažila, a to ještě dodnes držím dietu..."

      "Proboha, Kovářová, to tě teda já i celá třída litujeme. Ale nebylo v té nemocnici, nebylo tam s těmi dětmi na pokoji alespoň někdy trochu veselo? Jdi do sebe a zavzpomínej, vždyť tam nemusí jít jen o hloupé vtipy z grotesek, ale i o moudrou, radostnou atmosféru nemocnice, v níž se děti čím dál víc uzdravují, aby mohly jít domů, a jsou z toho veselé, protože s úsměvem jde všechno lépe, úsměv léčí. No nemám pravdu? Mám!"

      Kovářová si zaraženě sedla a šikmo za ní zvedl ruku Pokorný. "Paní učitelko, a může to být veselá příhoda se smutným koncem? A může to být o zvířatech?"

      "Pokud to nebudou blechy," zahrozila mu učitelka, proč ne. A veselý zážitek může být nakonec i s tím smutným koncem, když už bez něho nemůžeš být, Pokorný, usmála se přátelsky.

      "Ještě prosím," hlásil se Gábor a tvářil se plaše, "můj nejsilnější zážitek je totiž celý dost smutný, ale kluci se tomu hrozně smáli, když jsem jim ho vyprávěl, a já teď nevím, jaký vlastně byl víc."

      "No dobrá, a o čempak to tedy bylo," sedla si učitelka na první lavici, dala si nohu přes nohu a uhladila si lem sukně, který se neposlušně vzdouval.

      "Byl jsem na návštěvě u maminky, vlastně spíš na výletě... Nic jiného jsem už nezažil, celé prázdniny jsem byl v domově, takže jinak nevím, o čem bych měl psát."

      "Klidně to napiš, proč ne, když ti to připadá zajímavé", odpověděla mu nahlas, ale pro sebe si potichu řekla: Tak vida, ty máš maminku, to jsem ani nevěděla...

      Hlavička se naklonil k Zárybnickému, udělal na něj prasečí rypák a ještě mu zakvičel do ucha.

      "Tak teď už klid, žáci, ticho," zahrozila učitelka prstem a pak si ho dala na ústa. "Vezměte si pera a pište. Nenechte se rozptylovat sousedem ani zvoněním, máme přeci dvě hodiny spojené, a kdybyste někdo potřeboval uvolnit na záchod, položte pero a tiše jako myška přijďte sem ke mně a já vás uvolním. Rozuměno?"

      Gábor vzal propisku, začal ji hryzat a díval se přitom na Malinu, který psal bez přemýšlení rovnou načisto, jak se u babičky na vsi vsadili s kluky a každý ukradl v samoobsluze nějakou drobnou věc, a to byl ten nejkrásnější zážitek z prázdnin. A paní učitelka, když se u Maliny zastavila, podivila se, s jakým nadšením pracuje, ale když si přečetla první věty, jen mlčky zavrtěla hlavou a kradmo vyhlédla ven, zdali před školou náhodou nestojí policejní auto.

      Klikarová s vystrčeným jazykem líčila, jak jedné kamarádce, kterou byla ve skutečnosti ona sama, se líbil na koupališti jistý kluk, a tak každý den chodila na koupaliště, až si spálila záda, protože stále ležela na břiše, v domnění, že má malá prsa a nemohla by se tomu klukovi líbit, kdyby ji zahlédl, a Kovářová si vzpomněla, jak v nemocnici rozbili teploměr, když ho dali do horké vody na vařiči zapnutém na trojku.

      Velehrach zažil veselý výlet do vídeňského Prátru, kde se jeho šestnáctileté sestřenici Ester v začarovaném zámku vzdušným vírem zvedla sukně až nad hlavu a on zahlédl tajný díl dívčího prádla s nápisem Sunday, což si vykládal docela jinak, než měl, neboť v té době ještě neznal anglické názvy dnů v týdnu.

      List papíru Katky Zárybnické se plnil zážitkem, jak hlídala půlročního strýčka, načež šla po obědě do drogerie pro zásyp, kočárek nechala před obchodem a vzpomněla si na něj až v šest hodin večer, ale strýček v něm naštěstí byl, akorát mu někdo ukradl peřinku. Horší by bylo, kdyby to dopadlo obráceně, napsala na konec. A Mudroch ztratil v Bibione tmavé brýle od tety z Německa, pak je společně s tatínkem našel na nose jednoho pána, který mluvil maďarsky a nechtěl jim brýle vydat, takže mu tatínek musel dát ránu pěstí, a pak až doma zjistili, že ty brýle jsou poškrábané docela jinde, než by měly být, kdyby to byly jejich brýle...

      Gábor psal a hryzal tužku, hryzal tužku a psal:

      ...a dostal jsem dopis do Domova, v kterém mě maminka zvala na návštěvu k sobě domů do Seredě, kde teď bydlí, a tak jsem si sbalil kufr a ve čtvrtek dvanáctého jsem si koupil s paní vychovatelkou jízdenku a bez paní vychovatelky jsem nasedl do vlaku a s čerstvým pasem v kapse jel do té Seredě na Slovensku, kde jsem předtím nikdy nebyl, ačkoliv mám v rodném listě napsáno: národnost slovenská, a přesto vůbec slovensky neumím, neboť jsem tam nebyl od svých čtyř let, kdy jsem začal žít u dědečka na Moravě, a když ho ranila ta mrtvice, vzali mě sem k nám do Domova.

      Na nádraží v Seredi jsem chodil dokola a díval se na fotografii schovanou v časopise ABC, aby to nevypadalo tak blbě, že neznám svoji mámu, ale opravdu jsem se bál, že ji nepoznám a ona mě taky ne, vždyť měla mou fotografii z druhé třídy, a pak už jsme si jen jednou nebo dvakrát ročně psali dopisy nebo lístky. Bloudil jsem po nádraží v Seredi a někde mezi těmi cizími lidmi byla moje máma, už jsem ji chtěl dát vyvolat nádražním rozhlasem, jenže jsem si nepamatoval, jak se teď jmenuje, nějak jako Níreďmárošová nebo Nýmerhárošová nebo tak nějak, nevěděl jsem, jestli má dlouhé nebo krátké vlasy, jestli náhodou nenosí brýle, vlastně to byla veliká sranda, aspoň v Domově se všichni kluci plácali smíchy, když jsem jim to pak vyprávěl...

      Máma mě psávala slovensky, že je teď momentálně v háreštu a nemůže si mě tudíž vyzvednout, že se tam má celkem dobře, ale chodí három-fárom ani baran v košiari a sloboda sa len ako biely bocian trblieta v diaíke. Nerozuměl jsem všemu, co psala, ale zvykl jsem si na to, že tam někde žije a já zase žiju tady v Domově, už mi to vůbec nevadí, a jak jsem viděl tu Sereď, tak jsem si řekl, že bych tu nikdy žít nechtěl, už pro to jméno, a za dvě hodiny, když jsme se s mámou nenašli, koupil jsem si zpáteční lístek do Domova.

      A když do odjezdu zbývalo jen deset minut, viděl jsem jednu paní, jak tam pobíhala u pokladny s mou fotografií z druhé třídy v ruce a ptala se: Neznáte ho? Neviděli jste to chlapčisko někde? A ta paní byla dost stará, divně oblečená a mluvila nesrozumitelně, vůbec se nepodobala tváři z mé z fotografie, té mladé tváři s čokoládovýma očima, a tak jsem nasedl do toho vlaku a večer jsem už zvonil u nás v Domově...

      "Tak, žáci, a budeme pomalu končit," volala učitelka. A Gábor seděl a dlouze se díval na svůj papír a chvíli zase někam do prázdna a růžová paní učitelka se nad něj naklonila, četla mu přes rameno ten ostře nadrápaný text psaný rychle, bez zastávky, bez přemýšlení o čárkách a odstavcích, a jak tak četla, měnil se její obličej. Zčervenala, když zatajila dech, pak zfialověla a hned nato zezelenala, vzdychla, sáhla si do tajné dámské kapsičky u sukně pro kapesník a utřela si čelo, nadechla se zhluboka a v tu chvíli zase zrůžověla a řekla: "To je docela zajímavé, co píšeš. To zažil jistě málokdo", zakoktala se trochu a z rozpaků se dotkla Gáborovy hlavy, jako by ho chtěla pohladit, ačkoliv už dlouho nikoho nepohladila, ale Gábor s úlekem ucukl a podíval se na ni.

      "Opravdu to není špatné," kývla učitelka, ale Gábor se zakousl do pera a přiškrceným hlasem zašeptal: "Je... Je to špatný," zvyšoval hlas. "Je to dokonce pěkně hnusný!" A sekl s perem o lavici, vzal do ruky dvojlist s tou slohovou prací a natrhl ho po délce a pak ještě vejpůl, zmuchlal ty útržky do koule a zahodil je. Potom rychlým pohybem vytáhl bundu z lavice, lehl si na ni a zavřel oči. Ležel hlavou na lavici a mlčel, jenom pod sebou trochu hrabal nohama jako kůň.

      Třída zašuměla překvapením, ale paní učitelka ho obešla po špičkách, otočila se na podpatku a tleskla: "Končit, děti, práce odevzdat. Ještě si to rychle po sobě přečtěte, pozor na čárky a od první lavice začneme sbírat".

      Když se žákyně Matějková s rukama plnýma papírů zastavila u Gábora, trochu zaváhala, jestli ho má přeskočit a jít dál, ale pak špičkou boty rychle vyhrábla zmuchlanou kouli zpod lavice, položila ji navrch, pečlivě uhladila přetržený list a letmo si přečetla dvě věty z textu.

      Učitelka se rozhlížela po třídě, kdo ještě neodevzdal, a co chvíli zavadila pohledem o kudrnatou hlavu Gábora, který se už zvedl, schoval bundu zase zpátky do lavice, díval se rovně dopředu, na tabuli, a šikmo přes tvář měl červeně otištěný zip. Vypadalo to, jako by měl na té tváři ránu, kterou mu někdo právě pečlivě zašil...

@