Woody Allen a moje kanape
Fiktivní interview na základě skutečných odpovědí Mr. Allena, vybraných z rozhovorů poskytnutých zahraničním časopisům, vytvořil ve své meditační laboratoři jeden z největších obdivovatelů jeho díla u nás (převzato z nepublikované studie Woody Allen: Smutný klaun)
Allen: Tak vy máte modré oči a blonďaté vlasy?
Intervyjuk: Naprosto správně.
A.: Tak u árijského psychoanalytika jsem ještě nebyl.
I.: Jednou s tím člověk začít musí.
A.: Byl jsem si koupit desku. Prodavač, blonďák, se usmívá a povídá: "Máme výprodej Wagnera!" Wagner! Signifikantní poznámka.
I.: Můj národ chtěli evakuovat za Ural...
A.: Kdybych se nenarodil v Brooklynu, ale v Berlíně nebo Polsku, asi bych dnes byl stínítkem na lampě, nemám pravdu?
I.: Ale to se nestalo a vy jste dosáhl úspěchu. Jak?
A.: Tajemství mého úspěchu? Jsem stručný výtah veškerého neklidu a všech problémů své generace, jenomže je vyjadřuji komikou. A tak činím snesitelnými i každodenní obavy. Dneska mně a těm ostatním, kteří jsme očekávali od tohoto století zázrak, nezbývá nic jiného, než se všemu trpce smát. Ale i smát se už je problém při tom, co dnes požadují zubaři.
I.: I v zemi svobody Americe?
A.: Masová americká kultura mne popuzuje, znervózňuje mne to všechno, co se nám prezentuje jako geniální. Nevěřím na soutěže filmů nebo knih. Nevěřím, že nějaká skupina lidí je oprávněna říkat, že něco je lepší než druhé. Je pravda, že celý svět napodobuje Spojené státy to nejhorší z toho, co se v Americe dělá. Děsí mne, když v Paříži vidím McDonalda, když televize vysílá nejhorší patvary televizní kultury.
I.: U zrodu sítě McDonald prý stál nějaký Čech. Ale vraťme se k vašemu životu.
A.: Zřejmě narážíte na můj rozvod(?)
I.: No, já... tak jo. Myslíte si, že Manželé a manželky byli udoláni vašimi osobními problémy, nebo že na ně lidé nechodili, protože jste se jim znelíbil vy?
A.: Bylo to vymyšlené dříve, než nastaly jakékoliv problémy. Takže říci: "Hele, to je jeho osobní život," je módní klišé, cesta nejmenší představivosti. Nemyslím, že skutečně chytří lidé by nešli na nějaký film jenom na základě těch věcí kolem styku s veřejností. Udělal jsem některé filmy, o nichž lidi říkali, že důvod, proč byly kasovně neúspěšné, je to, že jsem je natočil černobíle. A já si tak říkám: "Co je to za mentalitu, která si poví hm, tenhle film vidět nechci, protože je černobílý to jsem radši, když ho opravdu neuvidí." A to samé si myslím v tomhle případě. Film musí být posuzován pouze podle svých hodnot a ničeho jiného.
I.: Vy si své filmy píšete, režírujete a často v nich i hrajete. Objevují se v nich vaše přítelkyně. Není tohle základ toho, že si lidé vaše filmy vykládají jako autobiografické?
A.: Lidé mají potíž představit si, že někdo jiný hraje něco vymyšleného. Z nějakého důvodu se cítí ztraceni, když si to nemohou uvést do souvislosti s něčím reálným. Tyhle věci JSOU vymyšlený. Clark Gable vyprávíval, jak se mu nejednou stalo, že šel do baru na drink, tam k němu přistoupil nějaký chlap a řekl: "Hele, ty nejseš takovej tvrďák!" a chtěl se s ním porvat.
I.: Ale když to způsobuje tolik nedorozumění, proč ve svých filmech sám hrajete?
A.: Radši bych nehrál, ani trochu o to nestojím. Jednou za čas se naskytne role, kterou můžu hrát, protože je na mne jak ušitá. Napsal jsem si ji, vím, jak na to, a tak se ušetří hodně času. Ale jinak bych byl nadšen a cítil se poctěn, kdyby se mi podařilo získat někoho jako je Dustin Hoffman, aby hrál tyhle role. Zkusil jsem to a velmi mne zklamal, když odmítl s tím, že na něj já nemám, že bych ho nezaplatil.
I.: Vždycky jste byl ve svých textech posedlý smrtí, stárnutím a nedostatkem morální jistoty. Jak se změnil váš postoj s přibývajícími roky a zkušenostmi?
A.: No, je to pořád hrozný. Bylo to děsný, když jsem byl mladší, a je to děsný i teď. Vždycky jsem se na všechno díval hodně pesimisticky. Toho se člověk těžko zbaví.Pro mne je humor něčím neúmyslným, nechtěným, nedělá ten pocit snesitelnějším. Zdá se mi, že je to hrozné, a člověku se chce říct: "Proč se, proboha, smějeme? Copak si nikdo neuvědomuje, co se tu děje?"
I.: V Manhattanu i v jiných filmech se zdá, jako byste naznačoval, že lidé si sami pro sebe vytvářejí enormně komplikované citové životy, aby se tak vyhnuli nutnosti pohledět do tváře těm větším trablům.
A.: Ano, myslím si, že člověk si pro sebe vytváří neustále problémy, které se vnějšímu pozorovateli zdají pošetilé a triviální protože takové opravdu jsou. Jsou iracionální a hloupé. Ale zaměstnají tě. Nenechají tě myslet na ty druhé věci. Ale najednou se ocitneš tváří v tvář otázce: "Má to cenu? Existuje něco navíc?" Každý má v sobě rozhárané pocity, rozhodně pak v oblasti osobních vztahů. Nic není dokonalé. A tak to lidé všelijak záplatují a flikují, aby to drželo jakž takž pohromadě. Co to vyvádíte?
I.: Snažím se rukama naznačit, že ten problém prostě zametou pod koberec.
A.: Ano, problém se objevuje a zase mizí, nějak se to spláchne a jde se dál. Démoni milostného vztahu, manželství a sexu a toho všeho dávají lidem hrozně zabrat.
I.: Po všem, co se stalo, myslíte si, že jste teď v krizovém bodu života nebo kariéry?
A.: Ani v nejmenším. Tolik lidí se mne ptalo, jak jsem to všechno vydržel. A já si pro sebe myslel: "proboha, vím o několika lidech, co za poslední dobu umřeli na AIDS". Tak TO je problém. Čím jsem prošel já? To byla nepříjemnost. Začínám nový film. Jestli lidé mají zájem ty filmy vidět, dobře. Jestli ne, neuvidí je. Poslyšte, vy jste ale podivný psychoanalytik. Ne mne, ale vás to bude stát 750 dolarů.
I.: Já vím, tak děkuji.
V roli samozvaného intervyjuka
David DrábekWoody
Allen
a moje kanape
iktivní interview na základě skutečných odpovědí Mr. Allena, vybraných z rozhovorů poskytnutých zahraničním časopisům, vytvořil ve své meditační laboratoři jeden z největších obdivovatelů jeho díla u nás (převzato z nepublikované studie Woody Allen: Smutný klaun)
Allen: Tak vy máte modré oči a blonďaté vlasy?
Intervyjuk: Naprosto správně.
A.: Tak u árijského psychoanalytika jsem ještě nebyl.
I.: Jednou s tím člověk začít musí.
A.: Byl jsem si koupit desku. Prodavač, blonďák, se usmívá a povídá: "Máme výprodej Wagnera!" Wagner! Signifikantní poznámka.
I.: Můj národ chtěli evakuovat za Ural...
A.: Kdybych se nenarodil v Brooklynu, ale v Berlíně nebo Polsku, asi bych dnes byl stínítkem na lampě, nemám pravdu?
I.: Ale to se nestalo a vy jste dosáhl úspěchu. Jak?
A.: Tajemství mého úspěchu? Jsem stručný výtah veškerého neklidu a všech problémů své generace, jenomže je vyjadřuji komikou. A tak činím snesitelnými i každodenní obavy. Dneska mně a těm ostatním, kteří jsme očekávali od tohoto století zázrak, nezbývá nic jiného, než se všemu trpce smát. Ale i smát se už je problém při tom, co dnes požadují zubaři.
I.: I v zemi svobody Americe?
A.: Masová americká kultura mne popuzuje, znervózňuje mne to všechno, co se nám prezentuje jako geniální. Nevěřím na soutěže filmů nebo knih. Nevěřím, že nějaká skupina lidí je oprávněna říkat, že něco je lepší než druhé. Je pravda, že celý svět napodobuje Spojené státy to nejhorší z toho, co se v Americe dělá. Děsí mne, když v Paříži vidím McDonalda, když televize vysílá nejhorší patvary televizní kultury.
I.: U zrodu sítě McDonald prý stál nějaký Čech. Ale vraťme se k vašemu životu.
A.: Zřejmě narážíte na můj rozvod(?)
I.: No, já... tak jo. Myslíte si, že Manželé a manželky byli udoláni vašimi osobními problémy, nebo že na ně lidé nechodili, protože jste se jim znelíbil vy?
A.: Bylo to vymyšlené dříve, než nastaly jakékoliv problémy. Takže říci: "Hele, to je jeho osobní život," je módní klišé, cesta nejmenší představivosti. Nemyslím, že skutečně chytří lidé by nešli na nějaký film jenom na základě těch věcí kolem styku s veřejností. Udělal jsem některé filmy, o nichž lidi říkali, že důvod, proč byly kasovně neúspěšné, je to, že jsem je natočil černobíle. A já si tak říkám: "Co je to za mentalitu, která si poví hm, tenhle film vidět nechci, protože je černobílý to jsem radši, když ho opravdu neuvidí." A to samé si myslím v tomhle případě. Film musí být posuzován pouze podle svých hodnot a ničeho jiného.
I.: Vy si své filmy píšete, režírujete a často v nich i hrajete. Objevují se v nich vaše přítelkyně. Není tohle základ toho, že si lidé vaše filmy vykládají jako autobiografické?
A.: Lidé mají potíž představit si, že někdo jiný hraje něco vymyšleného. Z nějakého důvodu se cítí ztraceni, když si to nemohou uvést do souvislosti s něčím reálným. Tyhle věci JSOU vymyšlený. Clark Gable vyprávíval, jak se mu nejednou stalo, že šel do baru na drink, tam k němu přistoupil nějaký chlap a řekl: "Hele, ty nejseš takovej tvrďák!" a chtěl se s ním porvat.
I.: Ale když to způsobuje tolik nedorozumění, proč ve svých filmech sám hrajete?
A.: Radši bych nehrál, ani trochu o to nestojím. Jednou za čas se naskytne role, kterou můžu hrát, protože je na mne jak ušitá. Napsal jsem si ji, vím, jak na to, a tak se ušetří hodně času. Ale jinak bych byl nadšen a cítil se poctěn, kdyby se mi podařilo získat někoho jako je Dustin Hoffman, aby hrál tyhle role. Zkusil jsem to a velmi mne zklamal, když odmítl s tím, že na něj já nemám, že bych ho nezaplatil.
I.: Vždycky jste byl ve svých textech posedlý smrtí, stárnutím a nedostatkem morální jistoty. Jak se změnil váš postoj s přibývajícími roky a zkušenostmi?
A.: No, je to pořád hrozný. Bylo to děsný, když jsem byl mladší, a je to děsný i teď. Vždycky jsem se na všechno díval hodně pesimisticky. Toho se člověk těžko zbaví.Pro mne je humor něčím neúmyslným, nechtěným, nedělá ten pocit snesitelnějším. Zdá se mi, že je to hrozné, a člověku se chce říct: "Proč se, proboha, smějeme? Copak si nikdo neuvědomuje, co se tu děje?"
I.: V Manhattanu i v jiných filmech se zdá, jako byste naznačoval, že lidé si sami pro sebe vytvářejí enormně komplikované citové životy, aby se tak vyhnuli nutnosti pohledět do tváře těm větším trablům.
A.: Ano, myslím si, že člověk si pro sebe vytváří neustále problémy, které se vnějšímu pozorovateli zdají pošetilé a triviální protože takové opravdu jsou. Jsou iracionální a hloupé. Ale zaměstnají tě. Nenechají tě myslet na ty druhé věci. Ale najednou se ocitneš tváří v tvář otázce: "Má to cenu? Existuje něco navíc?" Každý má v sobě rozhárané pocity, rozhodně pak v oblasti osobních vztahů. Nic není dokonalé. A tak to lidé všelijak záplatují a flikují, aby to drželo jakž takž pohromadě. Co to vyvádíte?
I.: Snažím se rukama naznačit, že ten problém prostě zametou pod koberec.
A.: Ano, problém se objevuje a zase mizí, nějak se to spláchne a jde se dál. Démoni milostného vztahu, manželství a sexu a toho všeho dávají lidem hrozně zabrat.
I.: Po všem, co se stalo, myslíte si, že jste teď v krizovém bodu života nebo kariéry?
A.: Ani v nejmenším. Tolik lidí se mne ptalo, jak jsem to všechno vydržel. A já si pro sebe myslel: "proboha, vím o několika lidech, co za poslední dobu umřeli na AIDS". Tak TO je problém. Čím jsem prošel já? To byla nepříjemnost. Začínám nový film. Jestli lidé mají zájem ty filmy vidět, dobře. Jestli ne, neuvidí je. Poslyšte, vy jste ale podivný psychoanalytik. Ne mne, ale vás to bude stát 750 dolarů.
I.: Já vím, tak děkuji.
V roli samozvaného intervyjuka
David Drábek
@