Zastihli jsme ho v pátek večer, několik hodin před odletem do Abu Dhabi.
Dovolená? Ale ne, běžná služební cesta.
V sobotu brzy ráno? V muslimském světě se o víkendu pracuje. Neděli mají v pátek.
Jan Řičica nasadil poměrně nedávno plnovous a už hodně hodně dávno vysoké životní tempo manažerské špičky našeho čelného exportního podniku.
A co s tím má co dělat guru a Internet?
Zdánlivě málo. V počítačích nepodnikáme a ani v soukromí jsem se jim až dosud moc nevěnoval. Oč lépe se nám ale dařilo v docela jiných oborech, o to častěji se na mne v tomto směru obraceli jedinci, ale i instituce, aby mne přesvědčili o tom, jak hrozná je to škoda.
Kdy se jim to povedlo?
Málem nikdy. Protože mne tím většinou samozřejmě spíš odradili. Svůj životní program, ale i úsudek si dělám nejradši sám. Vlastně jsem uslyšel až na návrh, jenž to udělal opravdu s vkusem a vůči němuž jsem si nepřipadal ani jako životem zanedbaný žáček, ani jako pitomec, kterého přistihli v počítačovém ráji na hruškách, a jen protože patří náhodou zrovna k těm movitějším, hodlají ho nechat zaplatit útratu za celý zbytek jeho generace. Ten návrh přišel od společnosti CEO v kooperaci s Computer Associates a pozvání znělo na něco jako seminář (nebo jak říkají Američané lidštěji get-together) pro ty špičky úspěšných společností, které ještě nejsou obeznámeny se světem počítačů, přestože v jejich podnicích už jsou dávno zdárně používány, jen ředitelů se to zatím ještě nedotklo.
Vlastně mne přesvědčil až přímo majitel a CEO jedné z nich, nesmírně chytrý člověk, jehož mně představili jako pana Charlese B. Wanga z Computer Associates.
Pardon, co je to CEO?
Chief Executive Officer, u nás snad výkonný ředitel. A pan Wang výkonný opravdu je. Nechcete-li se o tom přesvědčit a propadnout kouzlu počítačů, raději se mu možná i vyhněte. Ten seminář se jmenoval THE CEO IN A WIRED WORLD (Ředitel ve světě sítí, pozn. red.) a konal se ve Scottsdale v Arizoně, což je předměstí hlavního města samotné Motoroly Phoenixu, v překrásném prostředí areálu hotelu Féničan.
Už na letišti vás jako správného VIP samozřejmě očekávají a odvezou do hotelu, jemuž vévodí bájný pták Fénix a celý hotel se nachází pod horou se stejně romanticky bájným názvem a tvarem velbloudího dvojhrbu porostlou jako srstí obrovskými kaktusy. Areál Féničanu je obklopen golfovým hřištěm a několika bazény s neformálně designovanými, plně elektrifikovanými bungalovy, do nichž vás rozvezou elektrickými vozíčky. A když nám tak přivezli i zavazadla a boy, jenž je dovlekl až do pokoje, odmítl jakékoliv spropitné s tím, že to je přece v ceně pochopil jsem, že přestože v Americe kde je spropitné jinak zcela běžné, ba je tu přímo nepsaným zákonem ocitli jsme se na vskutku výjimečném místě.
Ještě týž večer se konala seznamovací party, na níž byl každému přidělen osobní asistent či učitel, zde v Americe spíš tutor, jenž se vám pak věnoval už až do konce. Já jsem si ho pro sebe pojmenoval a začal pak představovat i ostatním jako svého guru a myslím, že jsem nebyl daleko od pravdy. Většina z nich se rekrutovala z externistů a studentů a všichni byli výborní, všudypřítomní a hlavně prostě zázrační. Navíc byli někteří odlišných národností, možná i v závislosti na tom, že i účastníci akce tvořili směsici vpravdě mezinárodní. Ale tou byli i samotní pořadatelé. Tak Charles B. Wang je americký Číňan, vicepresidentem pro výrobní strategii je Ind, stejně pověstný Yogesh Gupta, mezi účastníky ale byli i Korejci, Angličané, Kanaďané, ředitelé z Německa i Japonska...
Velký sál měl několik řad stolků, vždy po třech frekventantech, z nichž každý měl před sebou své číslo a jméno. Já dostal jedničku (největší exot, až z východní Evropy!), celkem nás bylo snad padesát, z toho asi pět dam.
Samozřejmě tam byli i lidé, kteří se k přímému kontaktu se softwarem, ale i počítačem vůbec zatím ještě nikdy nedostali, ale ani na jejich postupu se to prakticky nijak
nepoznalo. Guruové se jim zřejmě prostě jen věnovali o něco intenzivněji. Všechno to byli buď generální ředitelé, nebo prezidenti společností z oblasti obchodu, bankovní sféry, průmyslové výroby, služeb... spíše středního věku, z řídících úrovních. Pokud totiž na tak významné posty pronikli, zvláště v cizině, i mladší, jsou už s počítači dávno seznámeni.
Úroveň znalostí se zjišťuje už předem dotazníkem, v němž je kromě základních orientačních dat pamatováno i na "počítačovou gramotnost". (S počítačem pracuji: běžně, často, občas, setkal jsem se s ním v životě zblízka: jednou, dvakrát, vůbec ne.) A i když někdo třeba nepřizná pravdu tak docela otevřeně, lidé v CEO a v Computer Associates už znají určitě dobře své "Pappenheimské": vědí, jak těžce se lidem v tak významných pozicích přiznává, že sami neznají to, co vyžadují od nově přijímaných, a umějí tak už podobně opatrné odpovědi správně "odmocnit" a vyhodnotit. Výsledkem pak je, že o svých ovečkách znají nakonec přesně to, co potřebují, takže dokonce ani ti "nejnegramotnější" si pak nepřipadají v ničem ukřivděně nebo dokonce ušlápnutě.
Byl-li dle toho sál při jednotlivých "workshopech" vůbec rozdělen do nějakých skupin, navenek se to rozhodně nepoznalo a výuka tak probíhala zdánlivě jednotně. Každý má svůj počítač, stomegahertzový barevný notebook Toshiba Satellite Pro 425 CDT, a svoji tiskárnu Canon BubbleJet 30 (mimochodem obojí si odveze po skončení kursu s sebou) a v čele sálu se pak na obrovské obrazovce prezentuje vše, co si tak může vzápětí každý sám vyzkoušet. Až za vámi pak stojí váš guru, jenž vás upozorňuje jenom v případě potřeby tiše: "Pozor, takhle ne. Zpět... a zvolte raději nejdřív ...tohleto." Tímto způsobem člověk sice chybu ještě udělá, ale už ji pak zbytečně neopakuje nebo přinejmenším neztratí čas a pozornost zabřednutím do marné snahy, jak se z ní pracně sám dostat.
Denně od sedmi byla snídaně a od 8.30 už začínaly první "dílny".
Všem nám tak představili postupně nejprve Windows 95, MS Office a nakonec i Internet v blocích po cca hodinových intervalech, tak aby monotónnost neunavila. Pak byl společný oběd a po něm začala opět výuka a cvičení až do pěti odpoledne. I potom byla možnost pokračovat už jen individuálně až do sedmi, kdy se konala večeře.
I ta však byla zajímavým způsobem ozvláštněna. Účastnily se jí totiž svým programem vždy i známé osobnosti z vnějšího, například uměleckého světa, které se pak rozpovídaly i na téma celého setkání, totiž o vlastních zkušenostech s počítači nebo způsobech, jimiž je ve své profesi využívají. Jednou z nich byl třeba vedle zde známého zpěváka a kytaristy také Jerome Meniér, jenž mluvil na téma Budoucnost virtuální reality.
Jak rychle jste se dostali k Internetu?
Už první odpoledne, což bylo mimochodem docela tvrdé. Na druhé straně snadnost přístupu k tak obrovskému bohatství informací byla velkým povzbuzením a odměnou, a protože guruové pomohli i na něm, šlo to nakonec snadno.
Samozřejmě, že možná ne všichni z nich měli stejnou úroveň. Já jsem měl štěstí, že ten můj patřil dokonce k přednášejícím, takže když došlo na spreadsheety (tabulkové procesory, s nimiž lze zvlášť výhodně konstruovat a experimentálně proměňovat především rozpočty, pozn. red.) místy jej musel zastoupit někdo z dalších, místních, a tehdy už byl poznat rozdíl.
Co přinese účast takovému VIP především?
Řekl bych, že jednou z velmi potřebných motivací je i to, že absolvování kursu umožní lidem na významných pozicích když už ne třeba naprosto plnohodnotnou vlastní práci na počítači, tedy určitě větší možnost kontroly. Od této chvíle vědí, o čem je řeč. A když jim podřízení přinesou sebeimpozantnější, ale na počítačích připravené výsledky, vědí lépe, kolik skutečné práce za nimi je. Jak snadno nebo méně snadno je lze připravit, ale také, jak snadno je lze ještě zadáním třeba jen maličko změněných dat třeba i z hodiny na hodinu ovlivnit, i s tím, že po projednání je pak i možno stejně jednoduše je vrátit zpět do zcela reálných dat a důkaz manipulace tak beze stop odstranit. A samozřejmě si tak navíc vyspraví i sami před sebou svůj vlastní image, svou sebejistotu vůči ostatním, vymezí lépe svoji pozici vůči zastáncům nikdy nekončící technologické revoluce.
A to už nemluvím o možnosti ekonomizace a reorganizace vlastního času díky počítačovým organizérům, time-managerům a schedulerům. Nebo o práci v textovém editoru. A samozřejmě především zapojení na e-mail. Takové pro organizaci často klíčové rozhodnutí podstoupí samozřejmě snáze ředitel, kterému není třeba je vysvětlovat, jeho přesvědčivým přednostem byl vystaven zcela prakticky. Sice jen na tři dny ale s profesionálně formulovanou pádností a tudíž i názorností všech, tedy nejenom pozitivních důsledků.
Já jsem tam přijížděl víceméně jako jak se teď módně říká, počítačový dummy. Ale atmosféra byla tak výborná, že od chvíle, kdy jsme do ní vstoupili, nám vůbec nepřišlo, že bychom byli nějak méněcenní. A i když jsme všichni realisté a nemysleli jsme si, že to s námi po pouhých třech, čtyřech dnech u počítače nějak vytrhnou, domluvili jsme se pak, že nás to všechny doslova chytlo, protože nám to i když velice krátké seznámení otevřelo obrovské prostory a možnosti. A dalo by se říci, že i nemalou dávku nové představivosti a soutěživosti, když jsme třeba hráli doslova jako malí kluci o zadaný úkol, bojovali skoro jako o život, abychom obstáli.
Plusem bylo také to, že jsme nebyli rozhodně stresováni, vše jsme brali jen jako jistý, byť i jen dočasný návrat do školy. I překročení jisté psychologické bariéry, díky němuž už kolem PC nechodíte s takovou tou posvátnou hrůzou, že byste na něm třeba, sáhnout si na ně, něco nedej bože vymazali.
Také úkoly byly velmi vhodně zvolené: jednak tak, abychom v nich využili skutečně to, co jsme se reálně naučili, a jednak abychom se přesvědčili o tom, že je to pro nás i pro podnik prakticky použitelné, ba v příštích letech už i nezbytné. K těm nejjednodušším patřilo třeba zadání, že jsme v určitém městě, jehož pozici na virtuální mapě na Internetu jsme měli najít, v něm určit přesně i místo, kde se nacházíme, orientovat se a ještě sestavit a vytisknout i dobře srozumitelný plánek pro přítele, který tam pojede za námi.
Právě tak samozřejmě zformulovat na počítači dopis nebo fax a odeslat jej. I to byl názorný příklad konkrétní, jinak většinou neřešitelné situace: jste na druhém konci světa a máte písemně potvrdit domů jednání, k němuž došlo, přestože v hotelu, kde je teď půlnoc, jsou všechny k tomu nezbytné "facilities" zavřeny. Ale máte s sebou svůj notebook a v pokoji máte telefon. Od účasti na této konferenci už to pro vás není nemožné.
Zvlášť potřebnou, ale i zajímavou kapitolou pak bylo téma vzájemné komunikace a spolupráce mezi funkcemi
Chief Executive Officer a Chief Informative Officer. Tedy mezi výkonným nebo generálním ředitelem a mezi šéfem informatiky podniku. V tomto směru bych považoval celou akci za vůbec nejzáslužnější. Jednak vůbec upozornila na kořeny problému a nastolila otázku opravdové spolupráce, a jednak přesvědčila o její potřebnosti, zabránila tomu, že vám budou muset i do budoucna jejich návrhy doslova překládat do řeči, jíž byste vůbec porozuměli.
Tady měl svůj díl také skvělý přednášející, ředitel Computer Associates Charles B. Wang, jenž tomuto tématu věnoval dokonce celou knihu. (Její minirecenzi a ukázky z ní začneme otiskovat v příštím čísle, pozn. red.)
Co bylo nakonec vůbec nejzajímavější že při rozloučení padla i otázka a co příště? Protože pro většinu lidí bylo setkání přímo informatickým zjevením a docela rádi by si je na téže, tj. pro ně přístupné a efektivní úrovni ale s novými tématy zopakovali.
V jakém poměru se jim seminář věnoval tentokrát? Tedy aspoň těm základním práci s texty, počítačovou komunikací, databázemi...
Z počátku dostaly všechny činnosti zhruba stejnou příležitost. Od druhého dne jsme si mohli částečně vybrat a prakticky poslední dva polodenní semináře už byly zcela podle našeho výběru. Celkem šlo o tři plnohodnotné workshopy s dalším výběrem z šesti témat.
Mě například to, kam až došla intuitivnost ovládání a tvorba spreadsheetů a na ně navazujících grafických znázornění, zcela okouzlilo. To jsou věci, na něž existovala v minulosti celá oddělení. A dneska...
Dnes si je uděláte už cestou z jednání v letadle sám.
Kdyby jen to! Já se hlavně bojím, že i dnes stále existují, zvláště u nás doma, ještě i podniky, které ta oddělení dodnes mají! A platí!
Nebo třeba elektronická pošta. U nás jsme ji už především vůči zahraničí nebo spojení s dalšími podniky měli. Ale o jejím vnitřním rozšíření v rámci všech oddělení, doslova na každý stůl, jsme jenom diskutovali. Člověk si chtěl být nejdřív jist, že taková věc bude náležitě využívána a že někoho nebude od vlastní práce naopak zdržovat. Měl jsem takovou nutkavou představu: že se na jedné straně zbavíme papírové administrativy, ale co když to dá vzniknout na druhé straně naopak strašně snadno se šířícímu formalismu té elektronické?
Diskutovalo se tam i v tomto směru?
Ano a to bylo zvlášť cenné. Že tam nešlo o naprosté zbožštění e-mailu za každou cenu, ale rovnou se uváděly i možné mínusy, jež to může přinést. Padl tam přímo příklad: jde o to e-mail lidem zpřístupnit, ale ne dosáhnout toho, že pak nebudou dělat nic jiného než "e-mailovat". A to už nemluvím o Internetu. Dejte jim systém, řekli. Ale i časový rozvrh k jeho užívání. Ráno hodinu a půl, v poledne hodinu, odpoledne hodinu a půl. To stačí.
Dobře. Seminář skončil, bájný pták Fénix i guruové zůstali v Arizoně. Co následovalo?
U nás byly počítače už předtím všude. Ne však ještě důsledně zasíťované a jen jedno pracoviště bylo připojeno na Internet.
Teď jsme ovšem zavedli podnikový e-mail a všichni jsou uneseni. Fantastické je, kolik času se ušetří jenom na pochůzkách po podniku (zvláště u nás, kde fungujeme hned v několika budovách). A navíc není to suchopár, je to skoro zábavné. Můžete-li vyhotovený zápis z porady poslat stiskem tlačítka třinácti lidem najednou... z toho pěti do čtyřech různých kontinentů, a to za cenu lokálního telefonu...
Prozraďme až zde, co jsme zatím ne úmyslně zatajili. Co je váš podnik:
Akciová společnost Škodaexport. Vývoz investičních celků: elektráren, válcoven, dopravních systémů, lokomotiv, trolejbusů, autobusů, tramvají, nákladních vozů, ekologických zařízení. Čtyřicet akcionářů, dvě banky ...vlastní kanceláře ve dvaadvaceti zemích světa na čtyřech kontinentech... 420 lidí, z toho dlouhodobě 50 v zahraničí, na stavbách v kancelářích atd. Plus krátkodobě 10-15 lidí denně.
Průměrný věk?
35-38 let.
Kazíte jim ho?
Ano, 54.
Máte nějakého strategického partnera?
Ne. Snažíme se prodávat jen a jen výrobky českých a slovenských firem. To je veškerá naše strategie.
Fluktuace?
V počátku devadesátých let ještě nějaká byla. Dnes už ne. Nebo dokonce naopak: jsou případy lidí, kteří odešli a teď se vracejí.
Dostanou šanci?
Ano. Ale jen jednu. Jednou to můžou zkusit znovu. To je vše.
Existuje u vás nějaká firemní vize? Nebo jak se dnes rádoby módně hrozně říká filosofie?
Hrozně jednoduchá: Nás živí komíny.
???
Továrny, jejichž výrobky prodáváme. My živíme je a ony nás. Když dobře prodáme jejich zboží, budou vyrábět dál a my máme co dělat. Je to velmi jednoduché.
Nevznikly z jejich strany pokusy o únik, jak se vám vymanit? Prodávat své výrobky sami?
Samozřejmě že vznikly. A vznikají. Dnes si každý myslí, že to dokáže. Jenomže výsledek je pak jiný. Ten poslední článek v řetězu od výroby k prodeji, je totiž poslední jenom zdánlivě. Vezměte si třeba oblast HiFi. Jenom zdánlivě se dá ušetřit na tom posledním, málo důležitém a neatraktivním článku v podobě nepříliš vzhledných krabic reproduktorech. Zdánlivě prodává hlavně hodně lesklý a atraktivní front panel se spoustou světýlek, pak ještě dálkové ovládání... ale pusťte si pak výsledek na laciném krámu a jste ztraceni. Zkušený hifista začne naopak tam a pořídí si co nejkvalitnější reproduktory. A k nim pak odpovídající koncový zesilovač. Ví, že i když na vstupu bude sebelepší kvalita, přes špatné koncové zařízení ji nikdo neocení, a celý proces nedojde naplnění. A tak je to i se špičkovým prodejem. I bez nás má samozřejmě výrobce jistou šanci. Ale také velké riziko. S námi je tomu přesně naopak. A tak i když je spousta podniků, které se rozhodnou ušetřit, kvalitní věci sice vyrobí, ale to vůbec nejdůležitější totiž prodat je už prostě nezvládnou. Takže jim zůstanou na krku. A není málo těch, jež kvůli tomu i zkrachují. Protože ještě i prodat není takové umění. Ale prodat a dostat zaplaceno už dnes bohužel také znamená něco jiného. A dostat zaplaceno, ale dostat pak peníze i do republiky je kupodivu ještě další, a pořád ještě ne tak samozřejmé stadium. To všechno umíme.
Problém je v tom, že časem na to přijdou skutečně všichni: i lékař, vynálezce, konstruktér. A také zato zaplatí krutou daň z poznání, získání zkušeností, ztráty času. Jenže my, kteří to děláme už čtyřicet let, jsme ji už zaplatili. S námi už mohou jen získat. A zvláště pokud jde o tak "sofistikovaný" prodej, jakým jsou investiční celky. Jinak se prodává šicí stroj a jinak elektrárna. A nevěřili byste i u takového "zboží" jsou nezřízeně optimistické podniky, které si řeknou proč platit provizi, vždyť si to prodáme sami. A až na místě pak bez kanceláře, vydány všanc místním předpisům a právníkům, samozřejmě troskotají dvojnásob. Takže už nás to ani nerozčiluje, víme předem jak dopadnou. Ale je to škoda z hlediska státu, národního produktu.
Váš profit?
Jedna věc jsou přímé obchodní náklady. Druhá je zisk, něco musíte také vydělat. Náš profit se pohybuje v procentech, ne v desítkách procent, jak si někdy lidé myslí.
Homeworking?
U nás pracují soustavně doma jen překladatelé. Ale máme velmi flexibilní pracovní dobu. Je určený volitelný segment k příchodům do práce nebo odchodům z práce, a pak segment zcela pevné pracovní doby, tedy šest a půl pracovní hodiny, kdy musejí být v práci všichni.
Máte nějakou formu kontroly?
Magnetické karty a počítač. Stav lze kdykoli zkontrolovat a v rámci týdne lze eventuální chybějící hodiny nahradit. Netýká se to tak docela šéfů. U těch je jasné, že ti si stejně nosí práci i domů.
Kdyby dnes zavolal váš guru znovu a vy byste tak věděl už velmi přesně, oč jde: zpřístupnil byste tu nabídku na seminář někomu dalšímu? Nebo dokonce: věděl byste už konkrétně komu?
Myslíte přímo v podniku? Buďme upřímní i když je to svého druhu investice a odvážíte si za ty peníze také notebook a tiskárnu, není to právě laciné. Ale pokud jde o lidi z partnerských organizací nebo institucí, mezi nimiž se člověk dnes už také cítí mnohem lépe a u některých se dokázal dostat tím pádem naopak mnohem "výš" tam samozřejmě ano. Už jsem to několika doporučil. Letenka, registrační poplatek a pobyt, to jsou náklady, ale když od nich na druhé straně odečtete se zkušenostmi i kontakty a známosti, jež tam člověk získá ...řekl bych, že výsledek je v plusu. Najednou zjistíte, že lidem umíte dát v podobě počítače více než jenom krajně praktický a efektivní nástroj, ale i krásnou a kreativní hračku. A s Internetem dvojnásob. Tady je sice někdy obtížné se od něj odtrhnout, ale na druhé straně pro podnik je, řekl bych, přímo trestuhodné se mu nevěnovat nebo se mu dokonce vyhýbat.
Vaše životní krédo?
Jen ten boj je prohraný, jenž je prohraný v naší mysli.
Vaše nejoblíbenější místo doma?
Postel.
Ve vlasti?
Praha.
Ve světě?
Taky tak.
A v Praze?
Domov.
ajn @