Už dlouho se na našich stránkách neobjevil sport. Za pár dní začíná ve Finsku mistrovství světa v ledním hokeji a tak využijeme tuto příležitost a podíváme se, jak se tento sport předvádí na webových stránkách.
Pro cestu po ledových plochách celého světa... ale pozor, ono vlastně tohle tvrzení není zase tak úplně namístě lední hokej se totiž provozuje (pouze?) ve dvaapadesáti zemích. Tato informace pochází z domácí stránky Mezinárodní federace ledního hokeje (www.iihf. com). Bohužel, nepodařilo se mi na ní najít seznam členských zemí a také na další informace je stránka skoupá. Některé části jsou "under construction" a tak milovníka hokeje může zaujmout snad přehled letošních mezinárodních mistrovských soutěží včetně odkazu na stránky Evropské ligy.
Pro podrobnější informace jsem si tedy zašel na rozcestník Yahoo. Původně zamýšlený itinerář yahoo.com sports hockey se však projevil jako pošetilost, neb pod heslem "hockey" se objevilo osm různých hokejů.
Prvním hokejem, který se nabídl, je broomball. Hleděl jsem poněkud tázavě a podobné pohledy zřejmě předpokládali i tvůrci stránky http://www.ozemail.com.au/~kshapley/home.html, když do záhlaví vepsali "Co to sakra je, ten broomball?" (Český název tenhle sport asi nemá, pročež se pokusím o překlad: košťatovaná. Ale jak tak koukám, to slovo je poněkud přiblblé, proto zůstaňme u výrazu anglického.)
Pravidly se velmi podobá lednímu hokeji. Hraje se 2 x 20 minut hrubého času, na ledě, ale bez bruslí; hráči obouvají botky s neklouzavou podrážkou. Cílem hry je pomocí čehosi, co by se dalo nejlépe popsat jako malé děravé pádlo z gumy na dlouhé násadě, dopravit do branky (trochu větší než při ledním hokeji) gumový (plastový) míč o průměru necelých 13 centimetrů. Původně se hrálo opravdu slaměným koštětem, namočeným do vody a zamraženým. Hráči jsou vybaveni přilbami a chrániči podobně jako lední hokejisté. Počet hráčů je stejný jako při ledním hokeji.
Jedna z verzí o vzniku broomballu praví, že si jej vymysleli ti, kteří se nenaučili pořádně bruslit, ale přesto si chtěli užít drsného ledního hokeje. O jeho vzniku existuje několik verzí, přičemž pravdě nejbližší je údajně tato: podobně jako pozemní hokej jej vymysleli východokanadští Indiáni. První oficiální zápas se hrál buď r. 1909 v Saskatchewanu, nebo r. 1911 v Ontariu.
Broomball má dnes pravidelné soutěže v Austrálii, Kanadě, Finsku, Itálii, Japonsku, Rusku, USA a na Novém Zélandě. V roce 1991 se konalo první mistrovství světa a nejlepší byli Kanaďani: vyhráli soutěže mužů, žen i smíšených týmů.
Dalším hokejem je hokej pozemní. Ten je v našich končinách známý a proto jej přeskočíme a půjdeme na další, exotičtější varianty sportu zvaného hokej. (Snad se na mne nebude zlobit jistý funkcionář svazu pozemního hokeje, jenž před pár lety hrozil žalobou těm, kdož budou slovem "hokej" označovat toliko hokej lední a pozemní hokejisté tak ostrouhají. Ani nevím, jak to všechno dopadlo...)
Vyznavačům tohoto u nás skromného a někdy i odstrkovaného sportu (a který i přes to má olympijskou medaili) přece jen nabídnu adresu Mezinárodní federace pozemního hokeje (http://www.fihockey.org). Federace sdružuje více než stovku zemí všech kontinentů a na její stránce by se IIHF mohla učit.
Ale pojďme na jiný hokej. Tím je na Yahho! stránkách floorball. Ten je u nás neporovnatelně známější než broomball má už i český název: florbal. V Praze se již pravidelně hrává mezinárodní turnaj, i když jej zatím navštěvují pouze znalci a nadšenci. Ovšem ve Švédsku, v hale Globen, to vloni vypadalo jinak: na finále mistrovství světa se přišlo podívat přes patnáct tisíc diváků. Florbal je totiž na severu Evropy velmi oblíbený a není proto náhodou, že právě Skandinávci jsou v tomto sportu ve špičce. Naši reprezentanti se dostali až do semifinále a byl to úspěch jako hrom, o to větší, že tento sport se v České republice začal opravdu vážně provozovat v roce 1992. Naše média se však zachovala poněkud přezíravě a informace o výsledcích se objevovaly obvykle v rubrice "Krátce" nebo "Různé".
Ale abych nekřivdil; občas se chlapíci s nezvykle tvarovanými hokejkami objeví v televizním zpravodajství a tak možná leckdo ví, čo si predstaviť pod takým slovom "florbal". Hraje se na parketách nebo podobném povrchu, na hřišti 40 x 20 metrů s půlmetrovými mantinely. Hrací doba: dvakrát půlhodina hrubého času. Hráči jsou bez chráničů. Proč také hra tělem je zakázána, hokejky jsou lehké (max. 38 deka), plastové, děravé. Lehoučký (23 gramů), plastový (a navíc také děravý) je i míček (velký asi jako tenisák). I tak se s ním dá vypálit slušná rána: světový rekord drží Švéd Roger Eliasson. Dokázal míčku udělit rychlost bezmála 180 km/h!
Domácí stránka Mezinárodní florbalové federace (IFF) sídlí na adrese http://www.mediaform.se/iff. Podává informace velmi podrobné, obsahuje mnoho obrázků, kontakty na národní svazy (členů řádných a čekatelů na členství je přes dvacet) a mnoho dalších odkazů. Je na ní prostě vidět, že florbal je studentský sport a studenti mají k Internetu vztah vesměs kladný. Kdo má zájem o přesné znění mezinárodních pravidel, pak ať hledá na téže adrese a připíše iffrules1.html. Velmi rozsáhlý soubor odkazů je také na http://www.geocities.com/Colosseum/Field/3888/floorb.html. Nenechte se splést: ve světě se florbalu říká také innebandy... A abych nezapomněl: domácí florbalisté se na síti také uchytili téměř oficiální adresy jsou http://viper.agc.cz/Florbal/Florbal-Old.html a http://viper.agc.cz/Florbal-New/Florbal-New.html.
Po florbalu je na řadě ringette. Název napovídá, že součástí hry bude něco kroužkovitého, ale musel jsem se prokutat níže, abych zjistil, co přesně obnáší. Nuže, kdo toužíš po vědění, čti dále. Půjdeme na http://ontarioringette.com/index.phtml, vrátíme se na led a obujeme brusle.
Ringette se hraje na kluzišti pro lední hokej, podobné je i rozdělení hřiště modrými a červenými čarami. Hráčky (hra je určena toliko ženám) drží tyče jakoby hokejky zbavené čepele a gól je, když do branky dopraví gumový kroužek o průměru 20 centimetrů. (Tak si vzpomínám, že gumový kroužek na posilování prstů jsme taky proháněli. On je přece jen k holením a zubům šetrnější než puk...)
Hráčky jsou vystrojeny jako hokejisté mají přilby s maskou, chrániče na vystupujících nebo choulostivých částech těla, hokejové rukavice, dresy a kalhoty a brusle-kanady, nikoli krasobruslařské! To je ale asi tak vše, co má ringette společného s hokejem. Není tu buly rozehrává se jako ve fotbalu, volným ... čím? ... šťouchem? Tělesný kontakt se trestá, třebas i vyloučením. Aby si zahráli všechny, nesmí jedna hráčka přejet s kroužkem na holi celé hřiště. Kroužek může vést pouze přes jednu třetinu hřiště a pak musí přihrát. Navíc je tu ještě jedno pravidlo, které zabraňuje skrumážím: v obranné/útočné třetině mohou být současně nejvýše tři dámy z jednoho týmu.
Ringette má na rozdíl od předešlých her svého autora. V roce 1963 Kanaďan Sam Jacks vymyslel v Ontariu hru, kterou nabídl ženám a dívkám, aby také okusily kouzlo ledního hokeje. Jacks spojil hokejovou rychlost s některými prvky basketbalu. Hra se rozšířila velmi rychle a v Kanadě ho hrají mnozí, od sedmiletých holčiček až po veteránky.
Kanaďani (a Kanaďanky, samozřejmě) mají zřejmě na ledové hry speciální talent. První mistrovství se hrálo r. 1990 v Ontariu, vlasti to ringette, a prvních šest míst obsadily reprezentace kanadských provincií. Zahraniční družstva obsadila sedmé (Finsko) a osmé (USA) místo. Na druhém šampionátu, 1992 v Helsinkách, byly na prvních dvou místech reprezentace západní a východní Kanady, další účastnice (Finsko, USA, Rusko a Švédsko) na ně prostě neměly. Třetí mistrovství (1994) ale přineslo senzaci: ani jedna z kanadských reprezentací na titul nedosáhla a zlaté medaile získaly Finky.
V loňském roce se hrálo již čtvrté světové mistrovství. Pořádala ho Mezinárodní ringettová federace (IRF) a shodou náhod také ve Švédsku, v hale Johanneshov ve Stockholmu. Pořadí: 1. Kanada, 2. Finsko, 3. USA, 4. Švédsko a Kanaďanky vyhrály všechny zápasy, až na jeden s Finkami. Nebyla nouze ani o výsledky dvouciferné. Ono to s ringette je vlastně podobné, jako v dávných dobách s ledním hokejem. Přijela Kanada, kterou reprezentoval jeden z klubů, a pobila všecko, co jí stálo v cestě. A když se někomu podařilo s nimi uhrát solidní výsledek, nedej bože remízu, to byla sláva veliká. Na světová mistrovství v ringette jezdí dnes za Kanadu vítězky kvalifikačních turnajů vloni to byly ringettistky z Alberty a (až na rok 1994) přejedou vše, na co narazí.
Pro zájemkyně o ringette nabízím ještě další adresu. Je na ní poslední verze pravidel: http://www.byfalls.com/~ringette/ news/1996newrules.html. Možná by se tenhle sport mohl u nás uchytit. Asi to nebude taková síla jako v Kanadě, kde ringette hraje 50 tisíc dam, mají dokonce Síň slávy, ale mohly byste to, milé dámy, zkusit. Kromě již uvedených se začalo i ve Francii, Estonsku, Německu, Holandsku nebo Japonsku. Ono to totiž vůbec není špatné, pustit se do nového, neznámého sportu, který provozuje pár lidí. Stačí ukecat kamarádky, navázat kontakty (Internet a uvedené adresy mohou posloužit skvěle), sehnat vybavení (to u nás, v hokejové zemi, není problém) a už se může vesele reprezentovat. Je taky nutné umět bruslit, ale to se poddá. Hodně štěstí.
Hokej se dá hrát ale i na suchu, na kolečkových bruslích. Dříve se čas od času objevilo pár záběrů ze šampionátu hokejistů na kolečkových bruslích (se čtyřmi kolečky umístěnými na botě do obdélníku, jako kola u auta). Hraje se pořád, vloni bylo v Itálii mistrovství Evropy a jako obvykle byli nejlepší reprezentanti románských zemí vyhráli Portugalci, za nimi Italové, Španělé, Švýcaři, Francouzi. Tenhle hockey su pista se hraje na hřišti velkém jako pro házenou (20 x 40 m), s nízkými mantinely. Hráči (hraje se pět na pět) mají hrátké hole (jako na pozemní hokej, ale z obou stran rovné), nákolenky, chrániče na holeních, rukavice, brankář navíc masku a náloketníky. Míček je z tvrdé gumy, plný, má průměr něco přes sedm centimetrů, váží patnáct deka. Branka je malá, ale přesto padá za 2 x 20 minut hry dost gólů. Informace o soutěžích a další jsou k nalezení například na http://www.ouverture.it/maremma/news/link.htm. Ale pozor, většina stránek je italsky nebo španělsky. (Anglicky si můžete počíst na http://www.InfoLynx.com/roller_hockey/index.html.) Až pojedete na Kanáry, můžete tenhle hokej vidět.
Na zápas v druhém, mladším, ale o to rychleji se rozvíjejícím hokeji, budete muset spíš do Ameriky. Tam se totiž stal hitem hokej na in-line bruslích. To jsou ty, jak mají kolečka v jedné řadě za sebou. Na rozdíl od předchozího se jeho pravidla velmi podobají lednímu hokeji, hřiště a výstroj hráčů jsou také téměř totožné, hraje se s pukem. Pár rozdílů: mužstvo tvoří brankář + čtyři hráči v poli. Hraje se 4 x 12 minut. Vylučuje se na 11/2, 4 a 10 minut. Za rvačku se automaticky vylučuje do konce zápasu a navíc i z dalšího utkání. Diváci se při in-line hokeji určitě nenudí: počet střel na branku při utkání je skoro dvojnásobný než při ledním hokeji a také gólů padá víc NHL má průměr na zápas sedm a RHI liga skoro sedmnáct.
V USA má RHI vlastní server (www. rollerhockey.com) a informuje opravdu obsáhle, alespoň co se amerického (a kanadského, samozřejmě) inline hokeje týká. Je tu přehled mistrů světa, možnost on-line nákupu vybavení, pravidla. Je nutné se zmínit o mistru světa (i když se podobně jako v baseballu nebo americkém fotbalu účastní pouze kluby ze severu amerického kontinentu).
Tuto soutěž pořádá RHI, Roller Hockey International, ale je tu ještě jiný spolek. Další ligu organizuje NIHA (National In-line Hockey Association) a má také domácí stránku: http://www.avenue.com/niha.html. Inu, nový sport, víc kohoutů na jednom smetišti. Čas ukáže. Zatím se zdá, že RHI má navrch, alespoň co se přítomnosti na Síti dá soudit. NIHA sice na webových stránkách je, ale informace má poněkud zastaralé... Zato je tu dost zajímavých míst pro ty, kteří se chtějí dozvědět něco o in-line bruslení (http://www.skatefaq.com/misc/niha.html).
V NHL si potrpí na různé rekordy, čísla, statistiky a podobné hrátky. Na http://members.aol.com/rhistats/
index.htm je místo s úplnou statistikou a historickými údaji o RHI, hráčích a klubech. Soutěž se hraje od roku 1993 a na zápasy chodí kolem pěti tisíc diváků.
Vrátíme se teď zpoza Atlantiku a vydáme se trochu na sever či severovýchod. Ve Skandinávii a taky v Rusku je v oblibě hokej s míčkem, dnes zvaný bandy. Tento sport vznikl však v půli 19. století v Anglii a slovo "bandy" znamená ve velštině "zahnutá hůl". Hrával se na ledě i na suchu.
Bandy se mydlilo po celé v zimě zamrzající Evropě, samozřejmě i v zemích koruny české a bylo u nás předchůdcem ledního hokeje. V bandy hokeji na ledě se totiž vyučili Češi, kteří pak s velkou odvahou vtrhli do světa "kanady", jak se tehdy říkalo lednímu hokeji, a v roce 1911 získali první evropský titul. Bandy lze však považovat za tatíčka také hokeje pozemního. Gumový míček se po trávníku či písku proháněl hákovitými hokejkami v Čechách a na Moravě (a taky trochu na Slovensku) až do konce 50. let, kdy jej vytlačil právě pozemní hokej.
Hokej s míčkem ale nezanikl a kupodivu pod názvem bandy se hraje pořád. Hřiště je velké jako na fotbal, hráčů je také jedenáct a poločas trvá 45 minut. Domácí stránka International Bandy Federation (IBF) je na adrese http://www.worldsport.com/sports/bandy/home.html. IBF má devět členů (Švédsko, Finsko, Norsko, Holandsko, Maďarsko, Rusko, Kazachstán, USA a Kanada) a všichni se letos, začátkem února, zúčastnili ve Švédsku už 19. mistrovství světa (jeho stránka je na http://www.bandyvm.cic.se). V dosavadní historii byli nejúspěšnější podobně jako v ledním hokeji hráči ze SSSR (14 titulů) a 5x vyhráli Švédové. A jestli se nepletu, bandy/ hokej s míčkem byl jako ukázkový sport na olympijských hrách.
Hokejů na různých površích, s různými druhy holí a předmětů těmito poháněnými, je mnoho. Mezi ty opravdu originelní patří podvodní hokej.
Bazén má rozměry zhruba 12-16 x 20-25 metrů, minimální hloubka je 2 metry. Hráči jsou vybaveni potápěčskou maskou se snorklem, ploutvemi a mají také ochranné rukavice. V rukách drží dřevěnou hokejku lžícovitého tvaru, dlouhou něco přes dvacet centimetrů. Cílem hry je postrkováním a přihrávkami po dně bazénu dopravit do branky, kterou představuje okrouhlá třímetrová mísa, olověný puk o průměru asi 10 cm. Hraje se 30 minut s tříminutovou přestávkou na nadechnutí. Rozhodčí na rozdíl od vodního póla je také ve vodě.
Podvodní hokejisté znají datum i místo zrodu svého sportu, ba i autora pravidel: 1954 Anglie Alan Blake. Současně se však prý velmi podobný sport objevil Jižní Africe. V 60. letech se hra dostala do Kanady a na Nový Zéland, první soutěže začaly v letech 70. a od roku 1980 se koná (jednou za dva roky) mistrovství světa.
Podvodní hokej hrají muži, ženy i "mixy" doslova ve všech světadílech, i když jako fotbal nebo basket, to zas rozšířený není. Zde je výčet zemí, jež se účastní mezinárodních akci: Austrálie, Nový Zéland, USA, Kanada, Velká Británie, Japonsko, Francie, Belgie, Holandsko, Zimbabwe, Jižní Afrika, Argentina a Kolumbie. Posledními mistry světa se na turnaji v Jižní Africe stali v kategorii masters Jihoafričani.
Na adresách http://www.physics.ubc.ca/~mjacks on/hockey/hockey2.html
http://users.iconz.co.nz/stokem/uwh/
nebo http://sunsite.wits.ac.za/sports/uwht/welcome.html jsou podrobnější informace.
Určitě jsem mnoho dalších hokejů přehlédl či se s nimi vůbec nepotkal. Je tu ale jeden hokej, pro jehož provozování je třeba mít opravdu výjimečnou schopnost. Běhat dokáže leckdo, stejně jako bruslit. Plavání také není žádné extra umění. Ale co takhle ježdění na jednokolce? Anio, i na tomto vratkém a dle mého názoru téměř životu nebezpečném stroji se sportuje, neslouží tedy jen jako varietní nářadí.
Na adresách http://www.unicycling.org nebo http://www.ruhr-unibochum.de/www-rz/krampsmc/homepage.html jsem se dozvěděl leccos. Unihokej, tak se totiž tato podivná hra jmenuje, hraje pět proti pěti, na hřišti velikostí házenkářském s oblými rohy. Hráči jezdí na jednokolce, která může alespoň pro mezinárodní zápasy mít kolo v maximální velikosti 61 cm. Hole jsou běžné hokejové, hraje se obvykle tenisákem. Hra je asi dost fyzicky náročná, zápas trvá pouze 2 x 15 minut. Unihokej se provozuje v Austrálii, Kanadě, Francii, Německu, Velké Británii, Japonsku, Holandsku, Švýcarsku, USA a na Novém Zélandě a Portoriku. Nenašel jsem ale údaje o jakékoli mezinárodní organizaci ani soutěži.
Posledním hokejem, který se opravdu nedá přehlédnout, je street hockey, uliční hokej, který určitě v jeho syrové podobě hrál každý kluk. http://www.streethockey.com sice vypadá na první pohled lákavě, ale po jejím hlubším prozkoumání jsem zjistil, že takový street hokej s tím, co se hraje třeba v Praze na Staliňáku, nemá nic moc společného. Pak jsem si uvědomil, že tomu sportu se říká taky hokejbal. Dal jsem jej tedy vyhledat a výsledek byl 32 záznamů. Zvláštní odrůda hokejbalu se hraje například v Brně-Líšni a jeho aktivity popisuje jeho vyznavač Tomáš Búřil na adrese http://www.fi.muni.cz/~xburil/hokejbal.htm. Jsou tu pravidla hřiště 6 x 12 metrů, dva na dva, branka 50 x 70 cm, hraje se tenisákem. Některá pravidla jsou svérázná: například při autu rozehrává to družstvo, které pro míček doběhne jako první.
V našich krajích se pořádá oficiální hokejbalová liga. Na podzim začal její už čtvrtý ročník a účastní se jí šestnáct klubů. Počet hokejbalistů, kteří jsou registrováni a hrají pravidelné i nižší soutěže, je kolem devíti tisíc. Také oni stejně jako florbalisté, dokázali na mezinárodní scéně uhrát vynikající výsledky jsou mistry Evropy a mají stříbro z mistrovství světa. V národním týmu hráli borci známí z ledových ploch, Kameš, Kaňkovský nebo Čaloun.
Plnotextové hledátko http://press.medea.cz/ftext/searchform.html mi vypsalo asi třináct záznamů o hokejbalu, všechny z Mladé fronty. Jak to tak vypadá, mají naši páni novináři jiné starosti. Možná by leckdy udělali lépe, kdyby se spíš starali raději o hokejbal.
Na Slovensku se hokejbalu věnují i na webu aktivně. Na stránce www.hockey.sk je odkaz na stránku /hokejbal. Další slovenské odkazy, které AltaVista na zadání "hokejbal" našla (začínaly http://www.matica.sk/nzt/...), však nefungovaly. Podařilo se mi sem však najít cestu a zjistil jsem, že "nzt" z adresy znamená Nový život Turca a je to týdeník vycházející v Martině. O hokejbal se stará důkladně, přináší referáty ze všech zápasů martinských klubů Marko a Elán. Jen je lepší začít od adresy http://www.matica.sk/hypertext/nzt.html
Tak, je už těch hokejů nějak moc, co? Původní úmysl věnovat se NHL a třeba taky naší extralize nebyl splněn. Jenže ono to s naším hokejem, tím ledním, teď, když tohle píšu, vypadá všelijak a povídání by to bylo neveselé. Vídeňská sláva zapomenuta, přišly šedé, ba i černé dny a tak se půjdeme na hokej podívat někdy příště, třeba už bude líp.
Vladimír Fuksa @
