- internet4U -

NEANDĚL

      Bylo, nebylo, za dvaceti osmi horami, osmi řekami a šedesáti lesy se do oblak tyčila skála. Byla černá, leskla se jako havraní peří, a krákala. Uprostřed skály byla jeskyně. V jeskyni žil poustevník, skromný a nenáročný muž, který se živil dešťovou vodou a kořínky, pro které jednou do roka scházel do údolí.

      Bylo osmnáctého března a jaro dosud předstíralo, že neexistuje. Poslední léta velmi často předstíralo, že neexistuje, ale jeho nepříliš prohnaná hra za každou cenu, předem prohraná, zbytečná a naivní, se opět musela ukázat směšnou, protože rok co rok jaro svoji pouť, byť někdy se zpožděním, započne.

      Osmnáctého března ale ještě pečlivě skrývalo každý sebemenší náznak a jako malé dítě předstíralo, že po zimním období snad následuje léto, či dokonce podzim. Bylo malicherné. Opájelo se myšlenkou, že podporuje lásku, něžnost a podobné lidské předsudky, když už se dostalo na veřejnost.

      Snažilo se přesvědčit své okolí, že rašení trávy a natékání pupenců podmiňuje pozemskou krásu.

      Jaro odjakživa bylo, je, a snad i bude hloupé. Představa, že příroda čeká na jeho zaklepání, aby se mohla probudit ze zimního spánku, je absurdní. Ale proč lidem dokazovat opak, když rok co rok šiky industriálních učitelek staví svoji výuku na teorii procitání?

      Mistr Theodorik se usmál. Věděl, že jsou andělé, kteří myslí na smilstvo intenzivněji než leckterý smrtelník. Smál se představám o andělích překypujících veselostí a září. Anděl jako symbol jakési pupeční šňůry mezi Bohem a člověkem. Jak hloupé je každé náboženství prosazující anděla, jenž se neumí rozplakat, zamračit, rozzlobit či splést. Který nedokáže ublížit, zranit? Vždy připravený, ne nepodobný ruskému pionýru trčícímu u pomníčku neexistujícího hrdiny, chlapci, kterému dřevění nohy i mysl.

      Mistr Theodorik věděl i to, že existují i unavení andělé. Létání je mnohem namáhavější nežli chůze. Mnohem riskantnější. Obzvláště, jde-li o trasy mezi nebem a zemí.

      Mistr Theodorik dokonce věděl, že andělé nejsou nadpřirozenými bytostmi, za jaké je považuje jak islámské, tak křesťanské nebo židovské náboženství.

      Mistr Theodorik jednoho anděla totiž znal.

      A jak už to v životě bývá, každý příběh je vlastně pohádkou, protože pohádka je zase jen příběh ze života. A tak po čase život s pohádkou splyne, a hloupý ten, kdo se snaží mezi pohádkou a životem tvořit hranice. Hranice nemůže vzniknout, není-li co oddělit.

      Bylo, nebylo, za dvaceti osmi horami, osmi řekami a šedesáti lesy se do oblak tyčila skála. Byla černá, leskla se jako havraní peří, a krákala. Uprostřed skály byla jeskyně. V jeskyni žil poustevník, skromný a nenáročný muž, který se živil dešťovou vodou a kořínky, pro které jednou do roka scházel do údolí.

      S poustevníkem žil v jeskyni pes neurčité rasy i vyznání, a společně s ním tvořil nerozdělitelnou součást velikého a nepřehledného světa pozemského.

      Poustevník měl svoji skálu rád. Kamenný lesk přitahoval havrany, ptáci svým krákáním odrazovali případné nepřátele, a tak byla jeskyně pro člověka bez iluzí, vášní a tužeb spolehlivým útočištěm. Jen pes tady žil jaksi bez důvodu. Snad proto, že příliš nepřemýšlel, a tak jej nenapadlo žít někde jinde, jinak, lépe.

      Poustevník věděl, že jako poustevník musí věnovat poměrně hodně času modlitbám. Tedy se modlil, i když mu odříkávání stále stejných vět a souvětí připadalo někdy poněkud zbytečné.

      Časem se vypracoval, modlitby upravil, až nevěděl, co ještě modlitba je, a co už není. A tak raději za modlitby považoval vše, o čem byl přesvědčen, že vychází z vroucnosti ducha.

      Jednoho dne se probudil a zjistil, že má hlad. Léty tomuto pocitu odvykl, a tak byl nemálo překvapen, že mu již nestačí k zažehnání hladu jeho obvyklé kořínky na ranní, polední a večerní způsob. Že zatoužil po čemsi lahodnějším. Jenže skála nerodila šťavnatá granátová jablka, ani neposkytovala možnost lovu vysoké zvěře. Její povrch lákal vskutku jen havrany.

      Hladovému muži nezbylo, než sníst havrana.

      Po havraní hostině spokojeně ulehl a usnul spánkem nasyceného.

      Potichu, jako vetřelec s nekalými úmysly, se na práh jeskyně vkradl sen. Měl podobu vnadné dívky, jejíž tělo se přimklo ke spícímu nevědomému, probudilo jej a donutilo k hříchu.

      Pokud je hřích kategorie mravnosti, pak poustevník nezhřešil. V ústraní své jeskyně žil mimo jakékoli kategorie. Pravidla míry hříšnosti, která poustevníkům přiřkla až následná společnost, nelze vztahovat na jedince pohybující se odjakživa mimo veškerou civilizaci.

      Poustevník havraní jeskyně snědl havrana a podlehl snu, aniž by tušil, že se jeho jednání pravděpodobně nebude shodovat s ustálenou představou o člověku žijícím ve skalách. Ostatně s představou značně absurdní.

      Pokud je hřích pojmenováním tělesného úkonu se sexuální tematikou, pak poustevník zhřešil.

      Pokud je hřích čirým nesmyslem vzniklým na základě výčitek svědomí hříšníků minulých století, pak se nestalo nic, a poustevník prožil jeden z nejkrásnějších dnů svého života.

      Když muž následujícího rána procitl, uvědomil si, že je trochu zmatený, udivený, zaskočený, ale potěšený a uspokojený. Ulovil tedy druhého havrana a snědl jej se stejnou chutí, jako prvého.

      Ale havrani jsou nejen ptáky. Jsou chytrými ptáky. A tak se začali skále vyhýbat. Navzdory nové skutečnosti se poustevník budil den co den se stále větší chutí na jemné havraní masíčko, s pocitem odporu k fádním kořínkům, mechům a lišejníkům. Trvalo několik málo dní, než při pohledu na svého psa pochopil, že havran a pes je přibližně totéž, jen s tím rozdílem, že pes má masa více.

      Pokud je hřích kategorie mravnosti, pak poustevník nezhřešil, protože v ústraní své jeskyně žil mimo jakékoli kategorie. Pokud cítil ke svému psu více než apatickou netečnost, nezbývalo mu, než usednout a v modlitbách očekávat příchod svědomí.

      Poustevník neusedl a neočekával nic. Zamyslel se, zdali k němu pes přišel z jakéhosi konkrétního důvodu, a odkud přišel, jestli lze předpokládat příchod psa dalšího, a pokud nikoli, jak nasytí svůj žaludek následujícího dne.

      V úvahách usnul. Zaměstnán úvahami odehnal vnadné sny. A s úvahami se probudil nevyspalý, rozmrzelý a udivený, že pocit únavy dokázal přehlušit očekávaný hlad.

      V té chvíli k němu sestoupil anděl.

      Ví bůh, zdali jako posel lásky, nadpozemských hodnot, nebes, pozemských hodnot, či jako symbol všech létajících nebo ve smyslu dalšího pokušení. Pozřít anděla je mnohem problematičtější, nežli sníst havrana nebo psa.

      Poustevník, ač podobné zjevení ve svém podvědomí očekával již dlouho, užasl. Pootevřel ústa a vytřeštil zrak. Náhle se podobal spíše idiotu, nežli bytosti posílené dlouholetou izolací.

      Anděl se přiblížil na dva kroky, spustil bělostné roucho, usmál se a otřel své obnažené tělo o poustevníkův boltec.

      Muž pocítil vzrušení silnější nežli kdykoli předtím.

      Vidina tučného sousta zmizela a na její místo nastoupila existence hmatatelného těla, se kterým bylo možno smilnit, aniž by šlo pouze o sen.

      "Jak se jmenuješ?" zeptal se anděl.

      Poustevník mlčel. Nevěděl, jak se jmenuje, a bylo mu trapné přiznat, že neví, co by pravděpodobně vědět měl.

      "Matouš?" vyzvídal dále anděl.

      Poustevník nejasně přikývl. Nevěděl, zdali se jmenuje Matouš, proč by se měl jmenovat právě Matouš, ale dostal strach, že ho anděl opustí, jakmile se dozví, že nemá co do činění s jakýmsi Matoušem.

      A tak se stal Matoušem.

      Anděl se otřel o Matoušův levý ušní boltec podruhé, a muž pochopil, že se s radostí vrátí ke kořínkům, mechům a lišejníkům, jen když anděl zůstane.

      Anděl se otřel o Matoušův levý ušní boltec potřetí, proměnil se v něžnou dívku, poustevník zavřel oči a zopakoval to, co již znal ze snů.

      Bylo, nebylo, za dvaceti osmi horami, osmi řekami a šedesáti lesy se do oblak tyčila skála černá jako peří ptáků, kteří se do zapovězeného domova začali vracet.

      Poustevník si dívku ponechal a naučil ji specialitám lišejníkových pochoutek. A než se sešel rok s rokem, začal uvažovat o svém nástupci. Představa opuštěné jeskyně se mu začala příčit. Začalo se mu stýskat po psu neurčité rasy. Zatoužil po nových tvářích, nových tělech nových dívek.

      Objevil v sobě dva zcela nové pocity pocit zvědavosti a hlubokého, trvalého stesku po blízkém tvoru, byť neurčité rasy a neznámého původu.

      Andělé nešeptají. Jsou příliš unaveni létáním. V tom jediném se později Mistr Theodorik mýlil. Dnes před jeho obrazem postávají lidé, poučují jiné o tom, co nikdy neexistovalo, a ti, kteří by je mohli opravit, jsou dávno mrtví. Jako je mrtvá havraní jeskyně, která se nedočkala nástupce. Dívka porodila místo Matoušova syna malého andílka, ten rozepjal křidélka a odletěl neznámo kam. Ještě netušil, že létání je tak namáhavé.

      Jiřský klášter, 18. března 1996, 10:30

M. Wagnerová

internet4U