- internet4U -

Můj dědeček

28. července uplyne 83 let od vypuknutí do té doby největšího válečného konfliktu v dějinách lidstva.

      Internetové stránky se zabývají spíše děním v letech války druhé, skromnější zmínky o její předchůdkyni se týkají spíše západních bojišť. Jak to tehdy bylo v Srbsku a v Haliči, o tom zde svědectví dvou mužů.Ve dvaadvaceti letech ho odvedli na frontu.

     

Ve svých nejhorších dobách si psal deník. Téměř zázrakem ho zachránil i v situaci, kdy zajatci v karanténě byli svlečeni do naha a kromě vzpomínek jim nebylo necháno nic. Díky tomu se dnes s odstupem můžeme podílet na jeho zkušenosti.

      I my máme své problémy, a někdy nemusí být malé. Tento deník mého dědečka jsem se rozhodl zpřístupnit na webu (http://staff.infima.cz/~svoboda/sramek.htm ), aby nám pomohl si uvědomit, že mohou existovat i situace nesrovnatelně horší než ty, které prožíváme. Možná nás naučí se více těšit z toho, co máme. Pak možná dědečkovo utrpení nebylo úplně zbytečné.

      (Poznámka: Tento autentický, neupravovaný text obsahuje výroky, které mohou být chápány jako hanobení národa, rasy, nebo náboženství. Je mou povinností upozornit, že tyto výroky zachované v zájmu historické autentičnosti nevyjadřují názor žádné žijící osoby, ani nemají žádný vztah k událostem v současné době.)

Tomáš Svoboda

      Září 26.

      Po čtyřnedělním výcviku odjíždíme z Plzně přes Budějovice, Gm?nd, Vídeň na srbskou frontu. Jedeme zabíjet lidi, kteří nám nic neudělali. "Bůh to chce," pravil nám polní páter ve svém kázání!

      Říjen 13.

      Dnes jsem našel batalion v nových zákopech na pokraji lesa. Denně hlad, chleba málo, rozmáhá se mezi námi úplavice, dyfterie atd. Porce chleba tři koruny, Jupa mě zásobuje chlebem od kuchyně. Čekám balíky, marně p.t. feláci nám je rozkradli. To samé s rumem a vínem! Oficíři opilí, sekýrují a tlučou holemi.

      Listopad 27.

      Postupujeme ve sněhu po kolena.

      Došli jsme na vrchy, které Srbové tak houževnatě drželi. V každém zákopu mrtvý Srb, zmrzlí. Srážky. Denně postupy i ústupy. Hladovíme, a Maďaři mají plné saky masa.

      Prosinec 6.

      Jsem zajat. Srbové nás hned obírají. Nechci vydat moji peněženku. Srbák mě uhodil kolbou, padám k zemi. Vtom jede srbská artilerie, jsem zachráněn.

      Prosinec 9. (1914)

      První, co bratři Srbi udělali, že nám svlékli mantle a oblékli se sami do nich. S botami totéž. Vše, co mělo nějakou cenu prádlo, deky, hodinky, peníze, všechno se jim hodí. Naše celá strava za 3 dny byla 3 půlky chleba. První 2 noci jsme spali na sněhu a viděli prvé bažiny.

      Prosinec 20.

      Rozmáhá se nemoc mezi námi, tyfus a úplavice. Denně umírá víc a víc lidí. Vinu nese špatná strava a nečistota, jakož i mizerná voda. Zakazují nám ji pít, ale nic jiného není a polévka je samá paprika... Vládne zde všemocný gospodin kapitán Dogič, zvíře v pravém slova smyslu. "Ja sem váš Bog, já možem ta vás své ubijim" je jeho oblíbené pořekadlo. A naši feláci, Chorvati a Bosanci, mu statečně pomáhají, bijí a fackují na potkání....

      Leden 5.

      Jsem nemocen. Horečka, za chvíli zima, nemohu jíst, jen bych pil a ta voda naše zabíjí. Ležím jako pes na zemi, nikdo se nepodívá, nikdo si nevšimne. Ostatně nejsem sám, víc jak polovina mužstva leží. Epidemie...

      Leden 28.

      Epidemie dostupuje svého vrcholu. Naše přeplněné chlévy prořídly úžasně, více jak polovina se vystěhovala za bílou zeď. Lidé, kteří večer jsou plni života, ráno nevstanou.

      Únor 28.

      ...Leží na slamnících na zemi, v nečistotě, jakou jsem v životě neviděl. Nemohou na nohy, záchody jsou daleko poněvadž strop je z prken, kape a teče na ně seshora, inu hotové peklo.... Chorvati a Bosanci obírají mrtvé, prohledávají je, já bych na ně nesáhl, ani kdyby tisíce měli. Boty a šatstvo z nich hned prodaji.

      Březen 2.

      Mám horečku 39 ?, ale pracuji stále, bojím se ulehnout, neb kdo zde ulehne, málokterý vstane.

      Březen 22.

      Konečně zase při vědomí. Nevím, co se se mnou dělo po 20 dní. Sedm dní jsem prý vůbec nic nepřijmul, později jen čaj a mléko. Měl jsem už také 41 ? horečky. Pomalu jsem se vzpamatoval. Nevěděl jsem, kde jsem, jak se jmenuji. Jsem sláb, že nemohu se ani postavit na nohy.

      Listopad 16.

      Dnes konečně po 6 dnech přišel chleba. Bohu díky! Na pět dní dostali jsme 3/4 kg chleba! Mináž stále žádná. Hlad a stále hlad. Mrzne a celou noc sněží, jsme strašně vysoko. Obrovské závěje a mnoho lidí je boso.

      Prosinec 7.

      Kuchaři nemající dříví šli porazit strom asi 600 kroků od kuchyně. Žižkovič je uviděl, přinesl si ze stanu pušku a pravil, že musí vyzkoušeti, jak nese. Zamířil a střelil kuchaře Janotu do břicha. Když jej přinesli, pravil: "Klesla mi ruka, mířil jsem na hlavu." Když medik Krtička ze Slaného žádal převezení raněného do Elbasánu, odepřel a prohlásil "Nechať crkne, dostaje ubil Srbínů." Ubohý Janota zemřel druhý den v ohromných bolestech. Takovému netvoru jsme vydáni v šanc.

      Prosinec 9.

      ...Viděl jsem následující příhodu. U cesty leží Rakušan, u něho dva Bosňáci. Dojde hlouček Čechů: "Co zde děláte?" -"To náš brat nemože." Nemocný otevře oči a šeptá: "Já nejsem Bosňák, já jsem Čech, oni mě chtí ubít a svléknout." A na to hole měly hned práci na zádech Bosňáků. Vůbec, bez pořádné hole nejde zde nikdo. Panuje právo pěstní, právo kdo z koho!

      Prosinec 11.

      ...Po cestě leží padlí koně. Vrháme se na ně jak smečka dravých vlků, uřezáváme kusy masa, děláme ohně, vaříme a udíme. Jsme zachráněni padlými koňmi. Chutná mi jako nejlepší vepřové ten očouzený, ještě polosyrový kus masa. Opekli jsme kusy masa do zásoby! Je to podívaná. Každý pokrvácen, řeže a párá, ten hledá srdce, onen se snaží rozbít kamenem lebku, koňský mozek předčí prý i vepřový! Každému září z očí radost, dnes se najedl po tak dlouhém čase dosyta. Bohužel mnozí zaplatili smrtí svoji hltavost, jdouce dále, každých 10 kroků leží mrtvola ubožáka Rakušana neb Srba, kteří zmizí zde nepoznáni a jejichž drazí tam doma marně budou čekat!

      Prosinec 18.

      ...Ulehl jsem večer do příkopu do trní, v noci přišla bouře, liják, jsa unaven, neprobudil jsem se, až jsem úplně ležel ve vodě. Celou noc prší a dnes celý den. Naše situace je zoufalá. Řeka se rozvodnila a nemožno převážet. Dnes sebrali na 60 mrtvých vysílením.

      Leden 4.

      Dnes jsme přistáli u ostrůvku jakéhosi. Kotví zde asi 8 velkých parníků... Viděl jsem, jak jeden, nemoha snést makarony, zvrátil je. Přišel jeden Chorvat a vybíral je na zemi z vyvrhnutého.

      Leden 9.

      ...Nemoc se vybarvuje, je to asiatská cholera, zavlečená sem z Albánie. Lidé, kteří večer uléhají zdraví, ráno jsou ztuhlí. Jsme namačkáni po pěti ve stanu a nemoc se přenáší ohromně rychle. Za každým křovím vidíš ubožáka trhajícího sebou. Každý z nich má hroznou žízeň, dovlékne se k moři a pije a za chvíli je nebožtík. O pitnou vodu je ohromná nouze.

      Václav Černý žil v Krupé, pár kilometrů od Rakovníka. Měl sedm sourozenců. Je velmi pravděpodobné, že se do svých dvaceti let dál nepodíval. Vychodil pět tříd obecné školy a vyučil se ševcem. Jeho zápisník s "popisem žití v čas války", byť neúplný a jen občas doplňovaný, vypráví jazykem prostým a nekomplikovaným. Stejně prostý a nekomplikovaný měl být jeho život. Pár dní po svaté Anně roku 1914 ho však odvedli do Plzně k 7. zeměbraneckému regimentu a odtud odjel na frontu do Haliče.

      Můj dědeček

Na konci zimy 1915 pro něj válka skončila. "Moskali" ho zajali a stal se "plennikom". U Rostova na Donu pak žil nejspíš podobně, jako kdyby byl zůstal doma. Ševcoval, pracoval na poli a v hospodářství. Koncem listopadu 1918 z "ekanómyje" utekl a domů se vrátil v lednu 1919. Postavil dům, pak se oženil a záhy ovdověl. Sám vychovával dvě děti, staral se o matku a ševcoval. Pěstoval králíky, slepice, kozu, prase a na zahrádce mrkev a brambory, chodil česat chmel. A při tom hrál milovníky v ochotnickém divadle.

      Prožil válku a zajetí, těžká léta po návratu domů, okupaci, komunistický převrat a to po něm, ještě zažil rok 1968 a to po něm. Soudím, že všechny tyto zkušenosti a zážitky ho dovedly k poznání, že nic není tak důležité, aby si z toho měl dělat hlavu. Nevím o tom, že by si někdy zoufal. Vždycky jen mávl rukou a pravil: "Bylo hůř a lidi si chválili."

      Vzpomínám na něj a vím, že moudřejšího a skromnějšího člověka jsem nepotkal. Komunisti mu jako živnostníkovi a vykořisťovateli přidělili důchod na umření. A tak zase ševcoval, pěstoval králíky a slepice, mrkev a brambory, chodil paběrkovat klásky a česat chmel. Pekl skvělé škvarkové placky a taky posvícenské koláče, jejichž tajemství si bohužel odnesl s sebou. A jezdil do kladenského divadla.

      Vzpomínám na dědu a pokouším se přestavit si, co by asi říkal dnešku. Poslechl by si rádio, početl v novinách. Pak by zlomil startku a půlčíka zasunul do špičky. A po několika zabafáních by pravil: "No, jak to tak poslouchám, ty páni asi nebyli pro slušnost trestaný, co?"

      (Poznámka: Text vznikl přepisem rukopisných, někdy těžko čitelných poznámek. Snažil jsem se zachovat styl a často používané hovorové a nářeční výrazy, stejně jako vojenský slang. Při přepisu jsem pouze odstranil hrubé pravopisné chyby.)

     

Vladimír Fuksa

      Popis mého žití v čas války

      Dne 13. prosince

      jsme fasovali válečné obleky a 14/12 1914 jsme dvakrát antretovali již v nových oblekách. Zároveň jsme fasovali konservy a cvíbach.

      16/12

      jsme byli u zpovědi a 17/12 jsme šli časně ráno k přijímání. Odpoledne jsme každý dostal 120 patron a čekali jsme na večer. Když bylo sedm hod., tak bylo heraus. Tam bylo rozloučení a pak jsme se ubírali s hudbou na nádraží a v 1/2 9 hod. nás unášel vlak z Plzně. Po celou noc jsme jeli a ničeho jsme neviděli, až ráno nás již uvítal cizí kraj.

      22/12

      jsme přijeli v 9 hod. ráno do Piroše. Tam nás vyložili a šli jsme na vesnici, asi 2 hodiny cesty, kde bylo našich starých mazáků, celý náš pluk.

      25/12

      o Boží Hod jsme měli mši v poli a pak jsme užívali ty první smutný Vánoce.

      O Sylvestru

      večír jsem pekl u naší paní domácí buchtu, abysme aspoň věděli, že je nový rok. Na Nový rok pak byli jsme na to tři. Jeden znal po magarsky hovořit, tak nám to šlo. Ona nám ještě sama dala okoštovat buchtičky a štrúdl.

      O Nový rok

      jsme měli opět mši v poli, odpoledne nám dal náš domácí vína flašku.

      2/1 1915

      nám dodali do 200 patron. Já byl z toho jelen!!!

      6/1 1915

      jsme měli vizitu od generála Podhajského, abysme byli v pořádku, neboť čekali Jeho Císařskou Výsost. To jsme měli každý den samou přehlídku.

      9/1 1915

      jsme šli daleko na šístot a že náš pan lajtnant neznal dobře cestu, tak jsme tam šli asi 4 hod. Když jsme šli domů, tak to bylo již tma a my jsme šli ještě déle. Marastu bylo to se ani nemluví, že zůstalo ležet asi 6 marodů.

      10/1

      večer jsme si lehli a náš pan cuksfíra měl službu, batalijon inšpekci, že nebyl doma. Najednou ho slyšíme křičet na nás Alarm. My jsme nevěděli, co se děje, tak jsme každý balil všecko dohromady a hrneme se ven a ono vedle ve vesnici hořelo, tak bylo po komedii. Byl opilý a tak jsme taky věděli, co umí.

      1/2

      večír přišel k nám tágšarš a říkal: Ráno máte, hoši, fraj, a za chvíli přišel náš pan kaprál a zas nám přinesl novinu, že jedeme pryč. V 1/2 5 že je auf a v 7 hod že má být kompanie štelt, tak jsme si to hned večír připravili. Již se mně nechtělo ani spát.

      Ráno jsme vyšli a šli jsme asi 1/2 hod cesty na nádraží. Měli jsme rast, též jsme tu dostali mináž, najedli jsme se a šli jsme přes hezké město, které se jmenovalo Újvidek (dnes pravděpodobně Nowy Sacz v Polsku). Šli jsme až do 8 hod večer. Přišli jsme do Ovideku (pravděpodobně Stary Sacz) a zde jsme našli nocleh. Vyspali jsme se v nějaké škole. Bylo tu chladno, ale spalo se nám dobře, neboť jsme byli ušlí. Je to hezká cimra, jsou zde kamna, tak si topíme a brambory na špeku smažíme.

      3/2 1915

      nás pozvali do jedné cháty na večírek, tak jsem si šel ještě zazpívat. Druhý den jsme šli s hochami zpívat opět a v 1 hod v noci jsme vstávali a šli jsme asi 1 hod. cesty na nádraží. Tam jsme čekali na vagony asi 2 hod. a jeli jsme. Až druhý den večer jsme dostali mináž, pak jsme žili jen z fasunku.

      Na místo jsme přijeli z 8/2 na 9/2 v noci ve 2 hod. My jsme šli do jednoho domku, kde nebylo ani jedno okno a žádné dveře. Ve světnici bylo od koní hnoje a zdě byly asi na třech místech od granátu prostřeleny. Na půdu jsme nemohli vylézti, neb tam nebyl ani jeden schod. Tak jsme tam tahali jeden druhého. Ještě než jsme šli spáti, udělali jsme si ohýnek a ohříli jsme si konzervy. Pak se nám to hezky spalo.

      Ráno jsme se přestěhovali do lepšího domku. Tam jsme si to vymetli a každý si našel pro sebe koutek. Uvařili jsme si kafe a bylo 12 hod. Byl heraus, tak jsme šli. Byl krásný den, sluníčko svítilo a povolovalo. Asi za 1 hod jsme dorazili do vesničky. Tam byly naše kuchyně, tak jsme dostali oběd a již jsme věděli, že nejsme daleko od těch hrozných míst, kde je boj za bojem, neboť jsme hned v noci viděli, jak jsme vylezli z vagonů, ozáření od kanonády. Čekám s divnými myšlenkami na můj osud. Nebylo nic, žádný rozkaz nepřišel.

      11/2 1915

      jsme šli na feldvafy. Dostali jsme ponaučení, abysme nebyli zbabělí. Je zde vidět, že už tu byly bitvy. Ve vesničce již nebyli žádný lidi, jen sem tam nějaká ženská nebo děcko. Od nádraží do této vesničky byly hroby našich vojínů, které kamarádi uložili do šírého pole.

      Dne 12/2 1915

      jsme šli po obědě na feldvafy. Byla to hrozná cesta, pod strání již byly zakopaný naše děla rezervou. Dále pak byly viděti po vrškách ruské okopy. Šli jsme přes hodinu cesty po samých vrškách a stráních, až jsme přišli na místo. Byla tam druhá kompanie, tak jsme to my ablezovali a hned jsme šli na švarmy na špice. Šli jsme tam ještě zas aspoň hodinu.

      Byli jsme tam až do 3 hod ráno, pak nás přišly ablezovat druhý dva švarmy. Tak jsme šli nazad, kde byla celá kompanie. Lehli jsme si na celtu pod šírým nebem. Byla to první noc, která mně byla hrozlivou v mém životě. Leželi jsme tam až do 3 hod odp., pak přišla jiná Komp a my jsme šli dom.

      Obveselily se naše oči radostí, když jsme si po cestě hovořili, že se zas ohřejeme v chátě, ale byli jsme zklamáni. Zavedli nás na plac, tam, kde kuchyně stály, rozdali nám poštu a najísti a furt jsme nic neznali až do večera. Na večír přišel obrst a nařídil, aby šlo všecko do uplikací.

      Ráno jsme vstali a přišel náš p. fenrich a za deset minut všecko štelt. Tak jsme šli, již ale načisto. Šli jsme dlouho do navečera, pak jsme přišli na takový vrch a tam jsme leželi jen na čisté dece sněhové. Až pozdě večer jsme si udělali doubě ke spaní z dubových metel. Každý si otevřel to polní jídlo, tu konzervu, a najedli jsme se a spali. Až k ránu nás zima vzbudila, no ale to se dalo ještě vydržet, nebylo to tak hrozné.

      Až do odpoledne jsme se váleli, pak bylo nařízeno vzít si na sebe ristunk. My už jsme se domnívali, že jdeme do švarmlinyje, ale šli jsme jenom na feldvafy. Ještě než jsme se vydali na cestu, tak jsme se na to posilnili jednou konzervou. Tak jsme odbývali masopustní neděli.

      V pondělí 15/2 1915

      jsme fasovali 2 masové konzervy, porci chleba a kafe konzervy. Hned jsme se dali do vaření kafí. Je ošklivé počasí, déšť.

      16/2

      večír jsme přišli z feldvaf. Tak prý si každý postavte boudu. Sotva jsme si ji postavili, tak takový kvalt, všecko spakovat a jít. Šli jsme. Přijdeme k takovému hroznému vrchu a nahoru. Tak jsme se tam škrábali asi 2 hodiny. Přišli jsme nahoru a hned udělati švarmilinyji. Tak už jsme věděli, že je to s námi nahnutý. No ale šli jsme jako slepí, protože byla tma.

      Jdeme a už to začíná. Moskáli nám začli dávati pozdravy. My jako hoši od vody jsme si nelehli, asi 50 jsme jich zajmuli. Při tom prvním boji jsme měli malou ztrátu, z celé kumpačky byl jen jeden zabitý. Šli jsme dále, již jsme měli plac, až jsme přišli na pravé místo, kde jsme se bili po celých 6 neděl, až nás zabráli do té Russie.

      20/3 1915

      ráno to začlo u 8smého Regem. Začli na ně šturmovat a že byla přesila, tak to prorazili a nás si obklopili ze zadu a již bylo vše zkažený, již jsme byli jejich.

      Píseň

      Psáno 9/8 1916 při pasení krav na Maničském ostrově, Russie.

      1. Na horách karpatských dvě feldva-fy stály |:Byly zakopány:| na vysokých stráních.
      2. Na vysokých stráních, o zimě a hladu |:každý sobě myslí:| kde umírat budu.
      3. Jest to život hrozný, to ve dne i v noci |: jen smrtící kule:| může jim pomoci.
      4. Může jim pomoci každému z těch útrap |:jinak nevyváznou:| životem svým z Karpat.
      5. Palba z ručnic stále ozývá se vzduchem |:granáty trhají:| vše s hrozným rachotem.
      6. Při té hrozné střelbě netušili zradu |:že v noci nepřítel:| přepadne je vzadu.
      7. Dvacátého dne, to měsíce března |:náhle probuzeni:| byli střelbou ze sna.
      8. Naši hoši vpravo útokem se brání |:každý počal střílet:| život svůj si chrání.
      8. Leč nepřítel silný prorazil je lehce |:každého zastřelil:| kdo se zajmout nechce.
      9. Tak zbavili jsme se těch válečných útrap |:pak nás odváděli:| z krvelačných Karpat.
      10. Zůstalo tam mnoho padlých českých dětí |:na ně vzpomínáme:| v tom ruském zajetí.
      11. Sbohem, bratři drazí, již jste čestně padli |:odměnu již máte:| v karpatském údolí.
      12. Až my se vrátíme domů ze zajetí |:vyprávět budeme:| o vás, české děti.
      (Pravděpodobně na nápěv písně 6. července na strahovských hradbách.)

internet4U

      Slovníček:

ablezovat převzít
alarm poplach
antretovat nastupovat
auf budíček
batalijon inšpekce dozorčí roty
batalio prapor
cimra místnost
cuksfíra četař
cvíbach suchary
ekanómyje statek, hospodářství
fasovat dostávat přídělem
fasunk příděl
felák účetní šikovatel
feldvafy polní hlídka
fenrich praporčík
fraj volno
heraus ven
kaprál desátník
kompanie rota
lajtnant poručík
mantl kabát
marast bláto
mináž strava
Moskáli Rusové
obrst plukovník
plennik zajatec
rasto dpočinek
regiment pluk
ristunk postroj
šístot střelnice
štelt připravena
šturmovat útočit
švarm družstvo
švarmilinyje rojnice
tágšarš velitel denní směny
uplikace ubytovna