- internet4U -

Škola a počítač - pro, ale i proti

Bořivoj Brdička

Osobní hmotný prospěch je motivací, která ovládá činy mnoha jednotlivců, celých národů i vývoj celého lidstva odnepaměti. Dnešní vyspělé demokratické společnosti se ho podařilo mnoha pravidly poněkud zkrotit, ale princip zůstává stejný. Zisk je dnes dokonce více než kdykoli předtím základním měřítkem hodnot. Úspěšný je jen ten, kdo je schopen co nejrychleji vydělat. Ten, kdo to nedokáže, je odkázán na podporu státu, nebo těch jedinců, kteří si již vydělali více než dost a díky možnosti odpisu z daní je to stejně nic nestojí. Je zcela samozřejmé, že každý, kdo má tu moc rozhodovat o přidělení peněz, činí tak především podle vlastních zájmů.

Tato skutečnost má negativní vliv na formování postojů společnosti a na velice nerovnoměrný rozvoj různých oborů lidské činnosti. Všude tam, kde lze očekávat rychlý a jistý zisk, nejsou problémy s financemi a vývoj spěje rychle kupředu. Mezi takové obory patří např. bankovnictví a obchod, vojenský průmysl, dobývání kosmu, zábava i některé výjimečné oblasti lékařské vědy. Patří sem ovšem i vše, co výše jmenované obory nutně ke svému rozvoji potřebují, jako jsou např. moderní technologie. Vzdělávání sem však dosud rozhodně nepatří. Není proto divu, že zatímco se technické parametry počítačů zvyšují tempem přímo nebývalým a každý se snaží vyvinout pro ně především programy potřebné ve zmíněných oborech, využití ve školství značně pokulhává. Díky tomu, že cena počítačů vzhledem k masové výrobě klesá, začínají se sice na školách již objevovat, jejich zapojení do výukového procesu však v současné době už rozhodně není předmětem zájmu schopných obchodníků ani prestižních vědeckých týmů. Většina učitelů nemá dostatečný přehled o tom, jak počítače využívat. To jsou příčiny současného stavu, kdy se počítače na školách používají téměř výhradně pro výuku počítačů jako takových nebo na hraní. Proto nemůžeme být se současným stavem spokojeni.

V první polovině osmdesátých let, v souvislosti se značným rozšířením tehdejších osmibitových mikropočítačů, proběhla postupně na celém světě vlna tzv. "elektronizace" školství, jejímž cílem bylo obstarat dětem druhou, "počítačovou" gramotnost. Počátkem roku 1985 došla vlna i k nám. Přestože počítače IQ 151 měly mnoho technických nedostatků a dlouho k nim nebylo nic jiného než programovací jazyk Basic, byl o ně zpočátku značný zájem a mnoho učitelů a následně bohužel i studentů se učilo programovat v Basicu nebo dokonce přímo ve strojovém kódu použitého mikroprocesoru (obdobně jako u programování prvních elektronkových počítačů). Jen málokomu se však tímto způsobem podařilo napsat skutečně použitelný program. A tak vlna nadšení postupně opadávala, mnoho zájemců bylo na dlouhou dobu odrazeno a skeptici dostali zapravdu. Ukázalo se, že nemá smysl učit každého programovat a že tam, kde to smysl má, je programovací jazyk Basic nejméně vhodný. Dodnes můžeme tyto osmibitové počítače na školách najít. Většinou jsou někde zamknuté a kontrolují se, jen když se dělá inventura. Jinak jsou zcela nepoužitelné. Obávám se, že jsme se ještě nedokázali dostatečně poučit z chyb spáchaných v tomto období. I dnes se ještě příliš často počítače do škol nakupují bez předchozího zvážení, k čemu budou sloužit, a nedostatečná pozornost je věnována jejich programovému vybavení.

Není tomu tak všude. Za příklad bychom si mohli vzít třeba Velkou Británii, kde je možno na školách dodnes spatřit osmibitové mikropočítače BBC, ke kterým byly již před více než deseti lety v rámci státem podporovaného projektu vyvinuty takové programy, že se někde stále ještě s úspěchem používají. V současné době zde sice stát tyto aktivity také příliš nepodporuje, ale není to již tak nutné. Využití počítačů ve výuce se stalo natolik samozřejmým, že je integrováno do osnov všech předmětů a soukromým firmám se vyplatí se touto problematikou alespoň okrajově zabývat. Najdou se i takové, co za určitou reklamu financují i školství velice prospěšné projekty.

V druhé polovině osmdesátých let se objevily procesory a s nimi i počítače šestnáctibitové. Ve školství dochází dnes - v souladu s celosvětovým vývojem kybernetiky směrem k umělé inteligenci - k pokusu o zdokonalení vyučovacích automatů s pomocí počítače jako učícího a zkoušecího stroje, který měl podle některých teorií částečně učitele nahradit. Mohou již využívat i grafiku, animaci i zvuk, a jsou schopny v sobě integrovat i zcela nezávislé programy. Tempo i obsah výuky jsou individualizovány. Dosažené výsledky žáka se ukládají, vyhodnocují a jsou podkladem pro automatické rozhodování o dalším postupu. Role učitele je zde omezena na obsluhu a kontrolu. Není divu, že se takovéto systémy líbí např. vojákům. Proti jejich využití ve školách však bylo od počátku mnoho výhrad, a to především od psychologů.

Skutečně inteligentní výukový program totiž musí správně reagovat ve všech, i v těch nejméně očekávaných situacích. Aby tomu tak bylo, musí být počítač schopen co nejvěrněji simulovat výukový proces, tedy i studenta samotného. Počítač je ale pouhý stroj a potřebuje naprosto přesně definovat, jak učení probíhá. To už není věcí samotné didaktiky a pedagogiky, ale týká se to též psychologie a umělé inteligence. Současná věda však zatím dostatečně přesné a počítačem realizovatelné definice učení schopna není. Dnes už je snad každému jasné, že učitele nebude nikdy možné počítačem nahradit.

Vývoj inteligentních výukových systémů byl v současné době značně modifikován novými poznatky kognitivní psychologie. Tomuto novému směru se říká konstruktivismus a jeho princip spočívá ve vytvoření takového prostředí, které studenta natolik motivuje, že je ochoten se učit sám bez nucení. Všichni tento princip známe již od Komenského. Některé dílčí výsledky předchozích výzkumů se však ve výuce přece jen uplatňují. Docela běžně se dnes používá výklad ve formě hypertextu či nověji hypermédií (např. nápověda v mnoha programech, různé multimediální encyklopedie na CD, navigační prostředky v síti Internet, apod.).

S pomocí prvků umělé inteligence vytvořené simulace lidského chování se však ve spojení s konstruktivistickou teorií stimulujícího prostředí a nejnovějšími technologiemi zmocnil i zábavní průmysl a předkládá nám obrovské množství různých počítačových her, které více či méně všechny přenášejí člověka do neskutečného světa virtuální reality. Podobný účinek má film, nebo drogy. Jenže u drog není možné žádným způsobem ovlivňovat a řídit prožitek. Film dokáže využívat pouze obraz a zvuk, a není interaktivní. Zato nejnovější, zatím velice drahé a dosud značně primitivní prostředky virtuální reality jsou schopny pracovat již i s prostorovým viděním, zvukem, hmatovými vjemy a experimentuje se i s pachy. A to vše je možné programově řídit. To, co jsme ještě nedávno mohli najít pouze na stránkách vědeckofantastické literatury, se dnes pomalu stává skutečností. Některé aplikace virtuální reality mohou být velice užitečné. Přes svou cenu se již dnes prostředky virtuální reality používají například v leteckých trenažérech, při simulaci střelby, na modelování dosud neexistujících domů, ve zdravotnictví i jinde.

Nevím jak vy, ale já bych se určitě nechtěl dožít doby, kdy bude možné jednotlivce nebo dokonce celou skupinu lidí přenést do virtuálního světa a bez jejich vědomí řídit jejich výchovu i jednání. Tato představa je zatím nepochybně značně přehnaná a technická úroveň prostředků virtuální reality něco takového dosud zdaleka nedovoluje. Takovou moc má snad jedině Bůh a bylo by velice troufalé plést se mu do řemesla. Všichni ale víme, že dnes mnoho lidí dobrovolně propadá vlivu televize, drog nebo výherních automatů, který pak už nejsou schopni ovlivnit, že současná vlna násilí souvisí s jeho propagací v médiích a nikdo z násilníků si neuvědomuje, že je na tom něco špatného. Svět virtuální reality je již dnes v podobě jednoduchých her proto tolik oblíben, že dovoluje každému stát se supermanem, který ovládá pro něj v tom okamžiku naprosto skutečný svět. Není divu, že se zpět do reality většinou nikomu moc nechce, a musí-li, pak se snaží přiblížit reálný svět tomu virtuálnímu. Důsledky je možno spatřit všude kolem nás. Mnoho z těch, kdo nejsou se současným stavem spokojeni, se domnívá, že za viníka lze označit technický pokrok, a problém řeší naprostým zavržením moderních technologií. Takový postoj rozhodně ke zlepšení situace nepřispěje a rozvoj techniky nezastaví. Někdo se možná mylně domnívá, že vinu má naše současná ekonomická transformace a celou situaci by řešil návratem k totalitním metodám zákazů a příkazů. Ani tak se problémy řešit nedají. Chyba totiž není v dnes i u nás zaváděné tržní ekonomice. Chyba je v nás lidech, v současném úpadku morálky, v preferování osobních krátkodobých hmotných zájmů před zájmy celé společnosti. Tržní princip jako takový je velice zdravý a efektivní, jen je třeba při stanovování podnikatelských záměrů na všech úrovních (od jednotlivce až po stát) přiřadit mnohem vyšší váhu dlouhodobým cílům a zájmům celé společnosti. Jedině takovýto přístup dává všem obyvatelům naší planety nějakou naději do budoucna. Jsem přesvědčen, že při tomto pohledu na věc by i ten nejpřísnější bankovní úředník, posuzující žádost o úvěr, dospěl k závěru, že efektivně směrované investice do vzdělání se vyplatí.

Takže jsme se oklikou přes historii vrátili zase na začátek. Zdá se, že využívání počítačů ve vzdělávání je v současnosti spojeno s řadou problémů, jejichž řešení bude velice obtížné. Asi není v našich silách je vyřešit beze zbytku. Jediné, co všichni udělat můžeme, a řekl bych dokonce, že by to mělo být povinností každého učitele, rodiče vlastnícího počítač a nakonec vlastně každého, kdo se chce pomocí počítačů vzdělávat, je seznámit se současnými možnostmi jejich vhodného uplatnění ve výukovém procesu a podle vlastního uvážení a citu takovéto využití na své škole nebo ve své domácnosti zavádět. Jedině tak může postupně vzniknout dostatečná poptávka po nezávadných programech, se kterou si každý trh hravě poradí. O tom, že je něco takového možné, jsme se mohli nedávno přesvědčit např. v Japonsku, kde se stal velkým hitem simulační program, jenž vás zavede do světa, kde je vaším úkolem zdárně vychovávat dítě.

Svůj podíl viny na tomto stavu nepochybně má nedostatek finančních prostředků, ale bohužel též bezkoncepčnost oficiální státní podpory využívání informačních technologií ve školství. Stát však není všemocný a navíc dnes jeho podíl na rozhodování a řízení klesá. Proto bude zřejmě pro další vývoj rozhodující hlavně zájem těch, kterých se to nejvíce týká, to jest samotných učitelů a rodičů.

internet4U