- internet4U -

Jak dopadneme?

Aneb Pokus o dezinterpretaci některých Newtonových zákonů v kostce

      Received: from SpoolDir by CSLAB .21; 19 Sep
      02:00:29 +0100
      Return-path:
      Received: from ns.felk.cvut.cz by cslab.felk.cvut.cz
      (Mercury 1.21)with ESMTP; 19 Sep 96 02:00:28 +0100
      Received: from ufo.edu (ufo.gov [129.35.208.98]) by ns.felk.cvut.cz (8.7.3/8.6.9)
      with SMTP id LAA00228
      From: uf_oun@terra.sol for id AA26964; Thu, 19 Sep
      1996 04:47:51
      Date: Thu, 19 Sep 1996 04:47:51 -0500
      Message-Id: <9604250947.AA26964@mil.gov.galax>
      To: *****
      Security: #2a
      X-PMFLAGS: 33554560
      This mail was generated from an unattended service machine

      A no, je tomu tak, i přes poslední absenci (do minulého čísla se nám náš zpravodaj zpoza Sítě sice ozval, učinil tak však příspěvkem natolik razantním, že jsme si jej prostě netroufli zařadit) náš seriál příspěvků vědce, jenž se dík nezřízenému pobývaní na Internetu ocitl zatím nevysvětlitelně za obrazovkou monitoru, pokračuje. Nedočkaví čtenáři, pokoušející se z nás mezitím nejrůznějšími způsoby "vyrazit" aspoň jeho e-mailovou adresu, se tak dočkají alespoň dnes: J. M. Bloudil je zase tady. Tentokráte zabloudil k vědám, jež jakoby si jeho obvykle spíše nevážné pozornosti nezasloužily matematice a fyzice. Za těch pár měsíců, po něž nás zásobuje svými razantními výpady, si však už tento homelesák v Síti vysloužil pověst střelce, jemuž není nic svato. Nicméně myslíme si, že věnuje-li se při tom popularizaci tak záslužných nápadů, jakým je návrh na zjednodušení zastaralých fyzikálních zákonů, není to než k užitku. Takový už náš člověk na druhé straně Internetu prostě je: je náš, ale i svůj.Všichni si stěžujeme na všeobecnou uspěchanost. Jsou však naše pocity spíše subjektivními stesky, či mají i objektivní charakter?

      V případě, že ano, v čem to má původ a kdy to začalo? A co tomu vůbec říká Věda?

      Počítačová věda skutečně přispěla k objasnění tohoto problému tím, že zavedla míru pro zkoumání časových nároků označovanou jako asymptotickou míru časové složitosti, ve zkratce jako O(hol).

      Je to tzv. míra přibližná, kde O znamená Odhad a hol je zkoumaná funkce, kterou však takzvaně oholíme jednak o její méně důležité součtové členy, a jednak o násobící koeficienty.

      Máme-li tedy např. známou školní kvadratickou funkci popisující též i dráhu rovnoměrně zrychlovaného tělesa s = a . t2 + b . t + c

      pak už po prvním oholení získáme její asymptotický odhad s = O (t2)

      Když tento přístup aplikujeme na historii fyzikálního výzkumu volného pádu, dojdeme ke třem pozoruhodným závěrům.

      Přinejmenším od Aristotela se totiž tradovala teorie, že upuštěné předměty padají konstantní rychlostí čili že čas t potřebný k pádu z výšky s je lineárně závislý na této výšce. Přeloženo slovy moderní vědy Aristoteles vyvedl asymptoticky lineární odhad takto:

      t = O (s)

      Téměř po dvou tisíciletích však Galileo Galilei navrhl pro volný pád jiný algoritmus, pro nějž platil dnes už notoricky známý vzorec s = 1/2 . g . t2

      Z něj získáme čas potřebný k pá-du t = ÷(2 . s/g)

      a po oholení i odhad:

      t = O (÷s)

      Galileo tak vlastně ukázal, že svět je mnohem nebezpečnější, než se původně zdálo, neboť padá-li něco, nemáme k učinění protiopatření čas lineární, ale pouze čas odmocninný a tudíž se to spíše rozbije.

      Závěr historický:

      Tímto v podstatě skandálním odhalením zanikl poklidný aristotelský svět, v němž se padalo zásadně lineárně, a my kvůli tomu dodnes padáme na hubu o půl mocninného řádu rychleji a to je, panečku, už nějaký švunk.

      Závěr teologický:

      Pokud by se v přírodě padalo podle aristotelské teorie, měli bychom jasný důkaz o existenci globálního supervizora, čili Boha, který neustále sleduje všechny předměty, nejsou-li právě upouštěny, aby jim v tom případě udělil jednorázový impuls, a to tak, aby mohly ihned začít padat konstantní rychlostí. Ovšem platí-li Galileova teorie, Bůh se nemusí osobně o všechny ty pády starat. Pro zajištění řádného padání ve vesmíru postačilo, že za sebe nastrčil kvadratický padací zákon a mohl tak úspěšně předstírat, že není.

      Závěr kybernetický:

      Počítačoví odborníci se stále ženou směrem, jímž vykročil už soudruh dobrodruh Galileo. Jako diví hledají algoritmy s nejnižší časovou složitostí jen proto, aby se všechno řítilo co nejrychleji.

      Do selanky aristotelských časů se tak můžeme nostalgicky nořit už jen v některých bohulibých počítačových hrách, například v Tetrisu, v němž vše, co padá, padá jen pěkně, to jest rovnoměrně a lineárně.@

     

och/ajn

internet4U