- internet4U -

Osobnost v síti:
Daniela Fischerová

      Nevyhýbejte se bolesti, ponořte se do ní, říká Daniela Fischerová.

      Daniela Fischerová, spisovatelka a dramatička, vystudovala dramaturgii na FAMU. Nejprve pracovala jako redaktorka, nyní svobodné povolání. Zabývá se jógou, astrologií, vyučuje neverbální psychologii na DAMU. Po zákazu hry Hodina mezi psem a vlkem ze života Francoise Villona se dostala mezi nežádoucí autory. Z dalších děl: Princezna Turandot, Báj, Fantomima, z filmových scénářů: Neúplné zatmění (J. Jireš), Vlčí bouda (V. Chytilová). Získala řadu ocenění. Je členkou výboru PEN klubu.

      Vy a počítač jak to vlastně všechno začalo?

      Řeknu vám něco, co jsem ještě žádnému médiu neřekla. Já jsem kdysi nastoupila smutnou životní dráhu takového druhořadého wundrkinda neboli zázračného dítěte. Ale nepsala jsem v pěti letech dramata. Ne já jsem umocňovala a odmocňovala. Zvládla jsem myšlenkové salto do oblasti záporných čísel. V době, kdy každé normální dítě vyvádí jak potrhlý králík, já jsem si pro zábavu v duchu sčítala a dělila. Došlo to tak daleko, že se mí rodiče strachovali, jak že to obstojím v první třídě, až budu nucena sečít at dva a dva barevné knoflíky. Poslali mě k psychologům a ti mě podrobili celé baterii testů. Dodnes mám ty dokumenty doma. V oblasti matematického myšlení mi tam připsali mentální věk jedenácti a půl let. Co se mnou? Tak mě nechali přeskočit první třídu a o mnohé mě připravili: už nikdy nedohoním motorickou dovednost. To cvičení prstejčků mi halt bude věčně chybět: do konce školní docházky jsem bojovala s krasopisem, kličky a smyčky byly mým postrachem a ještě dneska moje umění v šití končí nedbalý m přišitím knoflíku. Rok jsem byla malá počtářská hvězda. A pak ve třetí třídě přišel krach. Na začátku každé hodiny jsme dělali početní rozcvičky: to byl dlouhý svižný diktát čísel a mě rázem zachvátila panika. Vypadla jsem z tempa. Najednou jsem nevěděla, kolik je tři a tři. Začly padat koule a na konci roku už jsem z počtů měla dvojku. Dodnes si pamatuju na ten strašlivý narcistní úraz. Plížila jsem se domů jako napůl zmrzlá myš. Toho dne ze mě bylo kouzlo sňato, počty mě opustily navždy. Až do m aturity jsem byla v matice dobrá, ale žádná sláva už to nikdy nebyla. A jako většina zkrachovanců v posvátném háji čísel jsem se otočila k matematice zády a na druhé straně světa se přede mnou otevřela zcela jiná scenérie: začla jsem psát srdcervoucí román (o dítěti zmrzlém ve vánici) a počty mě přešly, jako přejdou spalničky.

      V jaké oblasti se odehrál váš první, byť i třeba nepřímý styk s počítači?

      Budete se možná divit, ale ještě dřív nežli s počítači s jejich programováním. Byla doba, někdy tak v průběhu vysoké školy, kdy mě fascinovaly jazyky. Ne prakticky (pořádně neumím dodnes ani jeden), ale jako systémy. Vzpomínám na chvilku, kdy jsem podávala inzerát tohoto znění: "Kdo naučí Zn. Sanskrt?"

      Stařičký úředník se vyklonil z okénka.

      "Promiňte, slečno, dělám tu už třicet roků a tohle slovo neznám. Co to je?"

      "Jazyk." řekla jsem.

      "A kde se tím mluví?"

      "Nikde."

      Úředník spráskl vrásčité ručky: "Proboha, slečno, a proč tím chcete ztrácet čas?"

      Nechtěla jsem sanskrtem mluvit. Chtěla jsem se podívat do jeho soukolí, ochutnat, poválet po jazyku zvukovou matérii. Vzápětí jsem z týchž lyricky pošetilých důvodů absolvovala tříměsíční kurs jazyka ALGOL. Nikdy jsem nechtěla dělat nic s počítačem. Chtěla jsem přivonět, nakouknout do dveří, prvním intuitivním závanem pochopit princip...Dokonce si pamatuju dvě základní poučky z té doby. Prvá: Každý program lze zkrátit alespoň o krok. Druhá: V každém programu je alespoň jedna chyba. Pardon, ale logic ký závěr zní: Každý program lze zkracovat tak dlouho, až se zredukuje na jediný krok a ten je chybný.

      Když jsem pak žádala o první zaměstnání jako jazyková redaktorka, dovolila jsem si drobnou drzost. Do rubriky "Znalost jazyků" jsem připsala: "sanskrt a algol, částečně". Nikdy mě z nich nezkoušeli, díkybohu. Doufám, že šéfredaktor ta dvě slova nikdy neslyšel.

      A co ve mně tehdy svět počítačů vzbudil za pocity? Že se mě nikdy nebude týkat. Že je mi vzdálený asi jako zápasy sumo nebo pěstování lanýžů.

      Nicméně přišla doba, kdy jste si na počítač skutečně sáhla. Co to první setkání přineslo?

      V roce 90. mě můj muž konečně přiměl ke koupi počítače z druhé ruky. Už tehdy byl poněkud demódé a postupem času se z něj stal sekeromlat. Jmenuje se Commodore PC 10-III a budí dojem, že ho lze zapnout jen křesáním oblázků. Notebook TESCO, na němž jsem zkoumala Internet, je naopak něčím z příštího tisíciletí. Ale udělala jsem zvláštní zkušenost: zpět k psacímu stroji cesta nevede. Je to dokonalý doklad rčení: "Lepší je nepřítelem dobrého." Psací stroj, můj věrný slouha, na kterém jsem psala víc než třicet roků, dnes leží v komoře, nožky má nahoře a sedá na něj prach.

      Před několika lety jsem se octla na stáži ve Francii a tam mi dali k dispozici francouzský psací stroj. Místo abych se dva měsíce mořila s francouzskou klávesnicí a pak stejně do všeho dopisovala hacky a carky, vzala jsem tužku a papír a začla psát pravý a nefalšovaný rukopis. Byla to zvláštní zkušenost. Ta spojnice mezi hlavou a rukou fungovala najednou jinak. Není to úplně lhostejné, jaká technika si stoupne mezi autora a text! A ke všemu se mi po dvou měsících usilovného psaní udělal na prostředn íku od tužky mozol. Byla jsem na něj nepříčetně hrdá. Rozumějte: žiju potažená tenkou mázdrou špatného svědomí, že spisovatel vlastně "nic nedělá". Protrápím den v marném hledání několika replik, pak vypnu počítač a všechno zmizí, nezůstane po mně ani vyoraná brázda, ani upečený štrůdl, nic. A najednou jsem měla starodávný, hmatatelný důkaz vlastní práce, stigma. To se mi moc líbilo!

      Cestujete. Všímáte si i vztahu, v tomto směru mnohem pokročilejší zahraniční veřejnosti k technice? Nejen obdivného, ale někdy i podezřívavého? Třeba při volbách? Nebo v obavách, nakolik nás může vláda kontrolovat a manipulovat? Vědět příliš mnoho o našem soukromí?

      Co se podezíravosti týče, už dávno jsem přijala do svého obrazu světa faktum, že neexistuje žádné bezpečné tajemství. Celé dějiny kultury jsou jedním dlouhým vyprávěním o tom, jak jsou informace pořád dostupnější a jak ztrácejí svoji výsadnost.

      Kdysi, v sedmdesátých letech, tu byla úžasná výstava vědecké fotografie. Na velkých barevných tabulích se skvěly výjevy, u kterých bez popisky člověk nepochopil, zdali se dívá do nitra galaxie, do průřezu mozkem nebo do mýdlové pěny v tisícinásobném zvětšení. A na jedné tabuli byla jakási síťovina a popiska děla: "Napůl strávený list v žaludku zkamenělého třetihorního pakoně".

      Mě nad tím jala kosmická závrať. Představila jsem si, jak před miliony roků kdesi běhal pakůň. Lidé neexistovali. Nebyla tu města, dálnice, transformátory a mosty. Mikrovlnná trouba ještě nebyla vynalezena. Pakůň žral a najednou si pro něj přišla smrt. Chcípl a zkameněl. Zkameněl pomalu, ale chcípl nejspíš rychle, protože už chudák nestihl ani strávit poslední sežraný list. Co už může být skrytějšího? Co bezpečněji zmizelo? A já tu teď stojím a vidím každou žilku, každé žebrovíčko toho listu, ta dáv ná minuta zpřed milionů let je tady...Tehdy mi došlo, že všechna naše tajemství budou jednou odtajněna, že principiálně nic nemůžeme schovat...a je mi poměrně jedno, zda ten proces uspíší počítače. Než tenhle vesmír skončí, stejně budeme všichni prolustrováni!

      Co si myslíte, že znamená technika v dnešním světě dětí (mladistvých) studentů? Vzdaluje nám je? Nebo jsou to naopak oni, kdo jsou v jejím poznávání průvodci? A co počítačové hry, ale i TV seriály, jež přinášejí, zatím prý spíše v anglosaském světě, jednu nebezpečnou vlastnost: děti ztrácejí soudnost nejen v tom, že jdou a přeskočí z balkonu na balkon, tak jak to viděly u Batmana, ale už tím, že se nebojí jaksi principiálně: jejich věčně frajerským a veselým televizním nebo počítačovým hrdinům přece vždycky všecko projde, mají další životy.

      K tomu mi dovolte přeskočit do druhé hemisféry. Ať na to věříme či ne, ať to k nám mluví aspoň jako metafora, těžko někomu z kulturních lidí uniklo, že astrologickým slovníkem řečeno nadchází takzvaný "Věk vodnáře". V přesnější dataci se názory liší, ale postupný přechod se obvykle klade do druhé poloviny dvacátého století a předznamenává zásadní charakter doby příštích zhruba dvou tisíců let. Je to až s podivem, jak přesně základní vodnářské charakteristiky sedí na fenomén informační technologie. V odnářství je svou podstatou znamení informující. Každé znamení má ve vývoji světa jistý úkol. Pracovní náplňí Vodnáře je hlásat: je to učitel a zpravodaj. Je ze všech znamení nejurvanější od podložky zemské, od hmoty a tvrdé reality. Je to kolmý start do potenciality, do oblasti možného. Posláním vodnářství je komunikace a kontakt: Vodnář je kuplíř, ale spíš kuplíř davů nežli milenců. Je rovnostářský, tvůrčí, hravý a notně bláznivý. Je to Alenka v říši divů (ostatně Lewis Carrol byl Vodnář jako hrom !). Slova "virtuální realita" jsou esencí vší vodnářskosti. A děti dnešní doby jsou generace "easy-riderů", které se už rodí s dojmem, že skutečnost je virtuální celá, že se s ní dá dělat, co si člověk zamane. Kdyby tu byl Carl Gustav Jung, třeba by řekl, že popřená stránka archetypu má tendenci se člověku mstít. V tomhle případě je popřen princip země, skutečnost v její hmotné podobě. Počítačovými hrami zpitomělé dítě, které se cítí jako Batman a jde skočit z balkonu, tomu se zemský princip pomstí krutě: země sama mu dá pocítit rozdíl mezi virtuální realitou a tvrdou materialitou.

      A co jste vy sama za znamení?

      Vodnář, jak jinak.

      Co si myslíte o tzv. homeworkingu, tzn. možnosti nechat lidi pracovat díky počítačovému spojení někdy mnohem efektivněji doma?

      To se ptáte mě, ryzího homeworkera? Tak pozor: moje cesta do práce je krátká a zcela ekologická tři kroky mezi postelí a židlí u počítače. Jsou dny, kdy se oddávám tvrdé práci v pyžamu. U počítače píšu, pak zacouvám tři kroky do postele a tam po sobě čtu. Usnu. Vzbudím se. Sednu k počítači. Tam a zpět a tam a zpět. Pracuji tak už dvacet roků a už v tom umím chodit, lépe řečeno už v tom umím sedět, ležet i spát. Ale není to pro každého. Není každý stvořen jako takový rak poustevník! Ostatně, korýši p rý se dělí na bloudivce a sedivce. Já jsem typický sedivec. Bloudivci ať se hemží světem, ty by homeworking zabil. A jestli dodnes funguje přírodní výběr, Internet hraje do ruky sedivcům. Příští tisíciletí nás vyšlechtí do nebývalé životaschopnosti: třeba se nám na zadku vyvinou přísavky.

      A naopak jak vás moderní, spíše "komunikační" nežli osobní, styl dnešní společnosti vzdaluje rodinnému krbu?

      Kdepak, nedám se! Celý můj současný život je bojem odstředivých a dostředivých sil. Já bojuju na straně dostředivých, ale znáte to: "...jedna hlava sani uťata a tři další už rostou". Pořád mě něco tahá do světa. Ale já opravdu nejraději sedím doma, přes telefon házím dva župany a deku a to nejlepší verzí dovolené pro mě je meditační kurs. A co se rodiny týče, jsem první žena svého prvního muže, takhle starosvětsky to vedu, a dceru jsem vychovala "live", chválabohu, nikoli přes telefonní záznamník.

      A vaši přátelé, kamarádi, známí, kteří stojí z tohoto hlediska za zmínku?

      Počítač už používá kdekdo a moji kamarádi nejsou výjimkou. Je to zvláštní prizma, které odhaluje jejich osobnosti, jak jsem je dosud neznala. Jeden extrém jsou ti, pro něž je sebedražší počítač "jen vercajk". Je mrtvý a bezduchý jako bedna od banánů a nezaslouží si o nic větší vztah. Druzí našli v počítači životního druha. Dávají mu přezdívky, poplácávají ho a možná ho někteří tajně líbají na dobrou noc. Mluví o jeho schopnostech jako mladé matky v parku. Když dělá poruchy, zlobí se na něj tím osobn ím způsobem, jakým žárlivě peskujeme pouze a výhradně rod životný. Jeden můj velmi inteligentní přítel píše prostřednictvím počítače sám sobě povzbudivé vzkazy a jiný začíná každou operaci instrukcí k vymítání ďábla, neboť vidí v počítači bytostně záludnou sílu, se kterou je neradno se zaplést -podotýkám, že má dvojnásobný doktorát. Vercajkisty nic podobného ani nenapadne. Odmítají každou formu dialogu. Já jsem vercajkista a s bednou od banánů se prostě bavit nebudu.

      Čím vás počítač nejvíce zklamal/potěšil/rozčílil/otrávil?

      Čím mě otrávil? Náš skvostný second hand počítač, když k nám přišel, měl najeto už mnoho megabytů, a nelze se divit, že má poruchy. Kupříkladu "zelenění". Než se dá do díla, občas potáhne obrazovku jakýmsi světelným žabincem. Ale já už dávno vím, jak na to. Jdu si udělat kafe a dám mu čas. Pak ho zapnu znovu, ze žabince vylezou pánové Siska Kaucky Siska, pozdraví mě a můžu se dát do práce. A kdy mě potěšil? Asi před dvěma lety se mnou Česká televize natočila epizodu do seriálu o počítačích a já za n i pak dostala kuriózní cenu. Byla to cena mezinárodní poroty Techfilmu a přesná formulace na diplomu zní: "Za osobitý přístup k výpočetní technice". Řekla bych, že je to velmi taktní vyjádření. Můj muž má mého osobitého přístupu občas plné zuby: zapomínám zakrýt klávesnici, stavím si na hard disk hrnek s horkou kávou a nedávno jsem mu zoufale volala během pracovní doby, že mám okno a neumím si nahrát disketu.

      Kam posunula technika vaše možnosti v profesi? Váš typický pracovní program a role počítače v něm?

      Počítač mi prokazuje skvělou službu a od určité míry službu medvědí. Já jsem autor opravář, strejček nimra, co se nimrá v textu tak dlouho, dokud ho má v rukou, i s rizikem, že ho unimrá. Jiný způsob psaní má své přirozené meze: už se vám prostě nechce kvůli jediné replice strkat šest papírů s pěti kopíráky do stroje. Kdežto počítač každou opravu přijme, zacelí ránu, nezanechá škraloup ani jizvu. Nutká mě to donekonečna vnášet do každého textu změny: při jednom čtení změním "aspoň" na "alespoň" a př i tom dalším "alespoň" zpátky na "aspoň". Jsou fáze, kdy už sama nevím, jestli jdu dopředu či couvám, tvořím či bořím. Patřím k autorům, co píšou strašně pomalu, a většinu času symbolicky ohryzávám tužku. Škoda, že počítač ohryzávat nemůžu.

      Hardware a autor. Vaše první setkání s myší, první fascinace tiskárnou, jež tak prudce změnila vzhled našich psaných prací, rozloučení s nezbytným přepisováním opravených stran ...

      Můj počítač i s příslušenstvím je dojemný jak auto poručíka Colomba. Myš? Nelze instalovat. Tiskárna? I čerstvě regenerovaná páska vždy vůčihledně bledne. Když vytisknu dvacetistránkové dílo, začíná udatně v hluboké černi každý názor má svou sílu a co písmeno, to čin. Na desáté stránce už stoupají mlhy z blat a konec je na hranici čitelnosti. Vyznění tak obvykle působí na čtenáře jaksi podvědomě nepřesvědčivě.

      Je svět kolem Vás v posledních dnech a měsících lepší/horší než býval? Nebo jsou to jen lidé?

      Věřím, že základní hladiny zla a dobra jsou v lidech prakticky pořád stejné, ale problém je v tom, že zlo má dneska mnohem větší akční rádius. Přizabít kolegu pěstí bývá riziko a dřina. Odpálit nálož a vyhodit do vzduchu autobus plný lidí je energetická brnkačka. Každý asociální prcek ze 6.B. může telefonátem za korunu šede ochromit na půl dne mezinárodní letiště. Vstoupí do životů tisíců lidí, odkloní dráhy letadel, dráhy osobních osudů, možná že zakvedlá světovým děním... Mám pro to dokonce slovo z vlastní hlavy: krimikracie. Nad chodem společnosti mají pořád víc moci lidé s kriminálními dovednostmi. Kdy mělo zlo tak snadnou pozici?

      A co umění kolem? Máte dojem, že se i do něj přesouvá, čím dál nepříjemněji, místo klasických citů a krásna každodenní spěch okolního svět a technologií?

      Ano. Nesnáším klipovou estetiku. Můj mozek chodí pěšky a oni mi ukazují svět z okýnka formule jedna. To se prostě nikdy nepotká. Počítačová animace navěky zrušila funkci očitého svědka. Říct dnes: Já to viděl na vlastní oči! už není důkaz ničeho. Žijeme pořád víc v Jurském parku. Ztrácíme ten sebezáchovný přehled, která příšera je pravá a která je jen vidina. Někdy jdu po Praze a lituju, že umím číst. Než projdu Václavák, chtěj nechtěj přečtu sto poselství, která nechci znát, která mě obtěžují. Ze s tropů, ze schodů, z billboardů, odevšud se na mě řítí slova, slova, slova, pitomosti, žvásty, balast, odpadkový koš informací, polopravdy a lži. Jsouc gramotná, nemůžu je nečíst. Jsou proradně dávkované jako jednohubky, takže než stihnu odvrátit pohled, už vím, které kuře a který kandidát na kterou volovinu jsou ti nejlepší. Jako by se věčně překřikoval dav děsně užvaněných drzých blbců. Nedávno jsem na semináři o Internetu pořádaném vaší redakcí pro Obec spisovatelů zaslechla termín mail bombing. T o je přesně ono! Stálý nálet na naše mysli. Fuj!

      Máte zato, že přibývá lidí, kteří nebyli připraveni na naši dnešní nazvěme to "technologii myšlení"?

      Ve staré Indii, před více než dvěma a půl tisícem roků, vzniklo heslo: "Kde je touha, tam se rodí věc. Kde je věc, tam se rodí touha." Mně připadá geniální. Přesně popisuje tu rotující past, která nás žene ne dopředu, jak si rádi namlouváme, ale dokola. Počítačový průmysl je toho krásným dokladem. S každou technickou novinkou se rodí další touha (my tomu řekneme potřeba) a vyvolá k bytí další věc. Ta probudí jinou touhu a už to jede, věci se množí, potřeby rostou a celý ten kolotoč akceleruje. Věřím na zákon zachování energie, zachování hmoty a zachování problémů. S každým vyřešeným problémem vyleze z přítmí nějaký nový. Příroda nesnáší vakuum. Jakmile se někde uprázdní místo po nějakém trablu, už tam vhrkne jiný. Podívejte, co nám počítače ušetřily času! A máme ho víc? Já tedy ne.

      Myslíte si, že přesadit člověka třeba z doby Marie Terezie do dneška by jej takřka zabilo?

      Ne. Pokud by přežil první tři měsíce pokud by ho nezajela tramvaj a zadaptoval by se na svou porci smogu zvykl by si. Za pár let už bychom ho viděli, jak jí hamburgery u Mac -Donalda, e-mailuje někomu jakousi myšlenkovou veteš, riskantně řídí na dálnici a tvrdí, že na tom haši není závislý. Anebo taky ne. Přesaďte dnešní stařenku ze vsi na sídliště a třeba vám tam do půl roku umře steskem, protože se cítí jako na Marsu.

      A obráceně: jak brzy by si (a zda vůbec) zoufal dnešní jinak fyzicky zdatný mladík z města v pralese?

      Někdo by skočil do propasti ze zoufalství, že mu došel intimsprej. A jiný by vesele obrostl srstí a žil by si šťastně jako prací ještě nepolidštěná gorila. A já? To by záviselo na tom, jestli by mi krokodýl spolkl brýle. Se šesti dioptriemi bych v pralese velkou kariéru neudělala.

      Co byste udělila jako už "etablovaná" osobnost jako radu dnešním dvacetiletým?

      Těšte se, až budete starší. Myslím to vážně. Moje nejupřímnější zkušenost mi říká, že střední věk je lepší. Kdo moc vsadí na výsady mládí, jede věčně z kopce, každý den mu z pokladu ubyde jedno zlaté vejce. Čas pracuje proti němu. Ostatně, jak praví španělské přísloví: "Život a ženy jsou nejlepší uprostřed."

      A co byste si vrátit se o těch pár let zpět vypůjčila (nevypůjčila) od nich ?

      Kdo tak moc netrvá na tom zůstat mladý, má v čase spojence a když něco opravdu dělá a taky když dá pámbu každý den mu něco přidá, jako když ve slušné bance rostou úroky. Ale přiznám, že nevím, jak moc se bát stáří. Tam jsme ještě nebyli ani ti dnešní dvacetiletí, ani já.

      Co si slibujete nebo co očekáváte od Sítě sítí Internetu? Eventuálně, čeho se v souvislosti s tím bojíte?

      Kdysi se prý jeden novinář zeptal Lévi-Strausse, co by jako antropolog vzkázal lidstvu jako radu z té nepřeberné zkušenosti tisíců let a tolika různých režimů a civilizací. On prý odpověděl jediné slovo: "Decentralizace". To mě na Internetu fascinuje nejvíc: že je to zvíře bez hlavy. Že nemá ani krále, ani šejka, dokonce ani prvního tajemníka. A ani pán, ani kňaz nevezme ho na reťaz. Ale nemyslím si, že s Internetem přišlo na svět nějaké zásadní dobro nebo zlo. Člověk nebude vědět víc, bude pouze vě dět jinak. I ten bezedný oceán informací se bude muset nakonec nalít do stejného kýblu jako dneska: do člověka s jeho schopností něco vědět. A do pětilitrového kýblu prostě víc nežli pět litrů nenalejete.

      Ví se, že vedle psaní a výuky neverbální psychologie také meditujete. Je něco, čím se sama v životě řídíte?

      Ano. Strávila jsem deset let jógou, než jsem potkala takovou ranně budhistickou meditaci vipássaná, naprosto neblouznivou, nepovznášející, neodvádějící třeba od bolesti, do níž vás naopak soustředí, pohrouží vás do ní, umožní odečíst z ní všechny informace a seznat, že zevnitř není vůbec tak hrozná. Soustředí vás však i na vaši mysl, promítne a velmi kriticky vše, co jste do ní vložili, zažili... je to takový malý Internet vašeho nitra, inventura jeho nedostatečnosti a plošnosti. Občas se mi některý postmoderní kritik přijde vysmát, že jsem moralistka. Ale já opravdu hluboce věřím etice karmického zákona. Základ všech rad pro život je velmi jednoduchý: ať děláš co děláš, ber na vědomí, že se ti to dříve či později vrátí.

      Karmický zákon?

      Tady si pomohu možná nejpůvabnější a přitom nejpřesnější metaforou. Není z mé hlavy, slyšela jsem ji od buddhistického mnicha Ottamy. Představte si, že máte starou bytnou, chromou, hluchou a trochu potrhlou. Říká se jí bába Karma. A ta bába vám vaří. Ven už nechodí, to chodíte vy. Lovíte, sbíráte, nakupujete nebo kradete v obchodním domě, prostě denně donesete tašku plnou zásob. Bábě je úplně jedno, co byste chtěl jíst. Vaří podle svého a zná nepřeberné spousty receptů. Má v kuchyni obrovský mrazák. Velmi zručně kombinuje suroviny: dá vám k večeři něco, co jste ulovil dnes večer, a k tomu třeba něco, co leží na mrazáku celé věky a vy už ani nepamatujete, že jste to vůbec někdy přinesl. Ale nejíte nic, co jste nepřinesl. Nic vám nepodstrčí. Jenom se nesmíte divit, že když donesete shnilou rybu, dřív nebo později najdete na talíři shnilou rybu. A ještě něco: z toho bytu nejde nikam utéct, dokud ten mrazák nevyjíte až do posledního drobečku.

      A ta, zvláště pro dnešní super úspěšné podnikatele údajně nezbytná "kapička štěstíčka"?

      Třeba je to drobná karmická splátka dividenda z činu, který už nepamatujeme. A najednou na nás bába Karma mrkne a do kapsy nám strčí pytlík pralinek. @

     

Pro i4U Pavel Hajný @

     


Zpřístupnění Internetu umožnila Daniele Fischerové jihlavská firma TESCO Computers zapůjčením jejího špičkového multimediálního notebooku TN 5000. Připojení na Internet poskytla stejně nezištně akciová společnost Podnik výpočetní techniky.

internet4U