- internet4U -

Frekvenční slovník

Internetworkingu

pro každého

      NIC (Network Information Center)

      NIC, neboli síťové informační centrum, je název centra pro koordinaci technického rozvoje sítě, které původně (v polovině sedmdesátých let) pracovalo ve Stanfordu při SRI (Stanford Research Institute) a později bylo převedeno do firmy Merit Network. Tuto společnost založilo konsorcium univerzit z Michiganu a byla jí svěřena správa provozu páteřní sítě NSFNET (National Science Foundation NETwork).

      Stanfordské NIC zajišťovalo všechny registrace nových sítí připojovaných k Internetu, přidělovalo také celosvětově jedinečné IP adresy a rovněž působilo jako jeden z hlavních depozitářů dokumentů Internetu (zejména dokumentů RFC Request For Comment).

      Díky rozsáhlé komercionalizaci Internetu počátkem devadesátých let byla většina informačních a souvisejících služeb ohledně Internetu svěřena konsorciu tří firem, které je zajišťují na komerčním základě. Jsou to Network Solutions, Inc., AT&T a General Atomics a jejich sdružení bývá zkráceně označováno jako InterNIC.

      Firma Network Solutions, jež vznikla transformací NIC, se zabývá poskytováním registračních služeb (zejména přidělování IP-adres a registrace domén) a vede evidenci kontaktů na osoby, které jsou pověřeny správou a řízením registrovaných sítí zapojených do Internetu. Dále má NSI za úkol vést evidenci kontaktů na osoby, které jsou pověřeny správou a řízením registrovaných sítí zapojených do Internetu, a také poskytovat informace a odpovídat na dotazy týkající se IP-adres či registrací domén. Při přidělování tzv. IP-adres ovšem NSI postupuje také tak, že přiděluje celé bloky těchto adres různým národním institucím po celém světě; teprve ty pak z takto přidělených bloků alokují konkrétním žadatelům jednotlivé adresy. Ti však mají i přesto jistotu, že přidělená IP adresa bude celosvětově unikátní.

      Většinu adres však NSI nepřiděluje přímo, ale po celých blocích, které jsou poskytovány národním nebo nadnárodním regionálním institucím, zastávajícím v příslušné části světa funkce NIC. V Evropě je takovou institucí sdružení provozovatelů páteřních sítí Internetu, nazvané RIPE (Reseaux IP Europeens http://www.ripe.net), které zastřešuje jednotlivá národní NIC. Národní NIC (v České republice pracuje při české větvi sítě EuNet) pak zpravidla spravují i národní doménu příslušného státu tedy zajišťují přidělování doménových jmen druhé úrovně (například idg.cz).

      V.32, V32bis

      V.32 je označení pro závazné doporučení standard CCITT (Consultative Committee International for Telegraphy and Telephony) z roku 1984, definující pravidla obousměrné (synchronní i asynchronní) fyzické komunikace mezi modemy s použitím "dvoudrátového" vedení rychlostí 4 800 a 9 600 bitů přenesených za sekundu. V.32 bis je označení pro novou verzi standardu V.32, umožňující komunikaci maximální rychlostí až 14 400 b/s.

      U moderních modemů je běžná podpora pozdějšího standardu V.42 bis, který umožňuje fyzickou komunikaci rychlostí 33 600 b/s a de facto tvoří hranici fyzikálních možností analogových telefonních linek.

      X.25

      X.25 je označení pro sadu doporučení stejnojmenného výboru CCITT (Consultative Committee International for Telegraphy and Telephony), tvořících normu pro přenos dat v rozlehlých sítích na bázi přepínání paketů (dělení dat do krátkých úseků, které putují od odesílatele k adresátovi samostatně, díky čemuž může najednou běžet více přenosů po jediné fyzické lince a zlepšit tak její využití).

      V osmdesátých letech byl protokol X.25 (zejména v Evropě) nejrozšířenějším standardem pro rozlehlé datové sítě a na jeho základě byla vybudována většina veřejných datových sítí (včetně tuzemské datové sítě EuroTelu). V současné době je používání protokolu X.25 již na ústupu a jeho úlohu přebírá ve většině případů dvojice protokolů TCP/IP (Transmission Control Protocol/Internet Protocol), používaných v Internetu.

      ASCII (American Standard Code
      for Information Exchange)

      Zkratka ASCII (čti "eskí") označuje mezinárodní standard pro kódování alfanumerických znaků (počítače pracují s každým písmenem nebo číslicí v podobě jeho pořadového čísla v tabulce, pořadí znaků v ní pak určuje způsob kódování). V ASCII jsou číslům, písmenům, oddělovacím znaménkům, speciálním a řídicím znakům přiřazena čísla od 0 do 127, takže k reprezentaci znaků podle standardního kódování ASCII je zapotřebí dvojkové číslo široké 7 bitů (binární kód od 0000000 po 1111111).

      Protože ASCII obsahuje i sadu řídicích znaků převzatých z dálnopisu a používaných většinou znakových tiskáren, umožňuje jednoduché formátování textu (ukončování řádků a stránek, použití tabelátorů atd.). Pokud je takový text uložen do souboru, je reprezentace jeho formátování z části poplatná konkrétnímu operačnímu systému či textovému editoru. Například na PC je pro ukončení řádky používána dvojice řídících znaků "návrat vozíku" a "nová řádka", v prostředí UNIXu je řádka ukončená pouze druhým z nich. Z toho pak plyne nutnost konverze textů při přenosu mezi různými operačními systémy.

      Protože kódování ASCII bylo původně vytvořeno jako americký národní standard, obsahuje pouze znaky anglické abecedy. Většina počítačů však k reprezentaci znaků používá jeden bajt (osm bitů), což umožňuje používat až 256 různých znaků. Pro počítače PC proto vznikl takzvaný rozšířený ASCII, který v horní polovině tabulky (kódy od 128 do 256) obsahoval různé semigrafické znaky (rámečky) a speciální symboly (odmocnina, řecká abeceda, ...). Kódové tabulky, které musí umožňovat práci s širší množinou znaků (zejména speciální znaky u nás písmena s diakritickými znaménky), používají k jejich reprezentaci právě některé kódy rozšířeného ASCII.

      ASCII přenos

      Mnoho internetových služeb z nejpoužívanějších například FTP (File Transfer Protocol) nebo elektronická pošta pracuje, nebo za určitých okolností mohou pracovat v režimu takzvaného ASCII přenosu. Tento režim většinou vychází z toho, že přenášená data jsou text ve standardním (sedmibitovém) kódování ASCII, a při přenosu textu mezi systémy s odlišnou interpretací formátování (zejména způsobu ukončování řádků) provádějí automaticky jeho konverzi. Vzhledem k tomu, že mnohé systémy pracující v Internetu počítají s tím, že významné jsou pouze kódy odpovídající standardnímu ASCII, tedy 0 až 127, může při přenosu textu s diakritikou, obsahujícího znaky s kódem 128 a vyšším, dojít k jeho poškození konverzí. Znaky s diakritikou pak mohou být vypuštěny nebo nahrazeny jinými.

Jan Čáp

internet4U