V předešlé části knihy jsme se seznámili s Cestou času a zrání v kontextu s novým přístupem k uspořádání času. Vypracovali jsme si svůj scénář a pracujeme se svým TM, ale přichází běžný den a na naši chybu či zaváhání čeká mnoho drobných zlodějíčků času - neohlášené návštěvy, naše únava, telefony, nenadálé problémy, tlak termínů, příval písemností, chybějící sebedisciplína... Ze základních návyků je možné odvodit desítky technik, dovedností a doporučení, které nám mohou výrazně pomoci při zvládání těchto situací zejména v manažerské profesi. Některé z těchto doporučení obsahuje poslední část knihy, která je pro přehlednost rozdělena do čtyř kapitol:
V některých případech jsou u doporučení zopakovány i závěry, ke kterým jsme došli v předchozích částech, což je nutné vzhledem ke kontinuitě textu a správnému pochopení souvislostí.
Organizace a efektivita práce, management
Ve své kanceláři, u pracovního stolu, stráví většina z nás mnoho času. Pracujeme na svých úkolech, spolupracujeme s kolegy, podílíme se na činnosti i životě organizace. Každý z nás může více či méně ovlivňovat jak svou pracovní náplň, tak cestu k dosažení požadovaných výsledků. Zastavme se u bodů, které mohou efektivitu práce a naši spokojenost ovlivnit.
Výběr a efektivní provádění zvolených činností hraje rozhodující roli pro úspěch v našem snažení. V souvislosti s touto problematikou formuloval italský ekonom Pareto obecný princip známý pod názvem "20:80", který nyní použijeme pro některé naše úvahy.
Z pohledu výběru činností princip říká: "Dvacet procent činností přináší osmdesát procent výsledků". Z toho vyplývá důležitost správného volby právě těch nejvhodnějších aktivit. Naše Cesta času tento princip podporuje a klade jasný požadavek - svoji pozornost zaměřit na věci významné. To jsou promyšlené aktivity našeho scénáře, které nemají aktuální naléhavost, ale jsou důležité z dlouhodobého hlediska. K nim se pochopitelně přidávají i běžné činnosti každodenního života. A stejně jako jsme pečlivě rozvažovali, které věci jsou pro nás podstatné při sestavování našeho scénáře, podobné rozhodování nás čeká každý den. Nesmíme se nechat zatlačit do defenzívy a čekat, jaké naléhavé úkoly se na nás nahrnou. Naopak. Aktivně budeme rozhodovat o tom, co budeme dělat:
Na stole leží výkaz, jehož vyplnění nám zabere dvacet minut a který máme za hodinu předložit na poradě vedení. O důležitosti této práce si myslíme své. Můžeme převzít aktivitu a těch dvacet minut věnovat opatřením, která naši zbytečnou práci nahradí - například provedeme úpravu systému na počítači, z něhož bude možné údaje převzít a používat průběžně, v reálném čase. Budeme potřebovat notnou dávku odvahy, protože musíme narušit zavedený řád a paradoxně bojovat i s ostatními členy vrcholového vedení, kterým sice výkaz také vadí, ale nemají nyní čas ani chuť tento problém řešit.
Práce vyplní každý jí vyhrazený prostor
Druhá aplikace Paretova principu říká: "Prvních dvacet procent energie investované do projektu přináší osmdesát procent výsledků".
![]() |
Jako příklad si vezměme třeba přípravu odborné přednášky. Její hlavní body nastíníme poměrně rychle. Ale jejich rozpracování do všech podrobností, příprava prezentačních materiálů a sladění celé přednášky, to nám dá pěkně zabrat. A přitom je zřejmé, že právě hlavní body, tedy to, o čem přednáška bude, je to nejdůležitější. V nejhorším případě si zkušený řečník poradí i bez zdlouhavé přípravy, bude-li mít k dispozici právě naši osnovu.. |
Protože většinou přebytkem času netrpíme, je na místě otázka: "Jak pečlivě se věcem věnovat?" Můžeme se soustředit na oněch rozhodujících dvacet procent a zbytek buď delegovat nebo prostě neudělat? Práce je natahovací, jedna a tatáž činnost vyplní každou dobu, kterou jí poskytneme, a my se proto musíme naučit rozeznávat situace, kdy si polovičatost můžeme dovolit a kdy je naopak nezbytné perfekcionalizmus zachovat. Zvláště u naléhavých aktivit je nutné se stoprocentnímu výsledku bránit, protože jak již bylo uvedeno dříve, co je dnes naléhavé, bude v rychlém tempu našeho života zpravidla již zítra dávnou minulostí.
![]() |
Jako příklad si připomeňme poučku, kterou můžeme sem tam jemně poškádlit svou partnerku, když chce, abychom umyli nádobí: "Domácnost musí být tak čistá, aby byla zdravá, a tak špinavá, aby byla šťastná." |
Připomeňme si, že Paretův princip říká: "Máme-li deset úkolů, dva z nich se budou podílet na osmdesáti procentech celkového výsledku." Často nastává situace, že naše úkoly přesáhnou kapacitu zdrojů, které máme k dispozici. Že zkrátka nemáme na to, splnit všech deset úkolů, a musíme vybírat, které činnosti uskutečníme, a které patrně ne. Nejvyšší prioritu při plánování samozřejmě dáme věcem významným, těm, které přinášejí největší výsledky. Ovšem pouze priorita nestačí, musíme se důsledně naučit tyto úlohy dělat nejdříve. Často máme tendenci nejdříve dělat věci jiné, třeba jen z toho důvodu, že nám jdou rychle od ruky, či že je umíme. Pamatujme - vykonávejme aktivity správné, a ne ty, které pouze správně provádíme!
Příprava, práce a zpětná vazba
Víme, že naše mysl je konzervativní, nerada přeskakuje z tématu na téma a chvíli jí trvá, než se soustředí na daný problém, než se "zahřeje na provozní teplotu". Proto při každé práci dodržujeme tři etapy:
Pracovní nároky se sice zvýšily, ale mnozí z nás si zase sami mohou určit své pracovní podmínky. Proto můžeme pro zvýšení efektivity zavést i některá další opatření:
Čas se stal naším bičem a mnohdy zcela zbytečně. Nechme se vést správnými návyky, a ne časem - přesné termíny stanovujme pouze tehdy, je-li to nutné. Práci v běžný pracovní den si nemusíme organizovat do přesných časových bloků, zkušeností brzy získáme odhad toho, co stihneme, a pak stačí zachovávat návyky související se soustředěním na významné.
Jiná situace nastane v případě pevně stanoveného času (pracovní porada, obchodní jednání...). Plýtvat vlastním časem je hloupé, časem ostatních trestuhodné - proto jsou termíny v našem TM vždy zvýrazněny a dodržujeme je. Ale i zde je možné udělat určitá opatření. Je-li místo schůzky vzdálené od našeho pracoviště, můžeme se domluvit na časovém rozmezí, během něhož se dostavíme. Plus minus čtvrthodina - pokud s tím bude druhá strana souhlasit, ušetříme si nervy na silnici nebo v hromadné dopravě.
Chceme-li naopak, aby čas například schůzky byl závazný, uvádíme jej co nejpřesněji, a pokud možno, mimo celé hodiny. Je totiž obecným zlozvykem, že například schůzka v deset je skoro totéž, jako v deset pět, a pak se na poradu scházejí pracovníci třeba čtvrt hodiny. Stanovíme-li čas přesně - deset dvacet, pak termín má sám o sobě povahu výjimečnosti a bude tendence jej dodržet, protože deset třicet již přece jenom není deset dvacet.
Jak náš pracovní den probíhá? Jsme-li pracanti, pustíme se po příchodu do práce do různých činností, sem tam si dopřejeme za pochodu nějaké to kafe a jedeme dál.
Již víme, že se na jednotlivé práce musíme připravit a řádně je ukončit. Mezi nimi je vhodné si dopřát chvíli odpočinku. Odpočinek je tím lepší, čím odlišnější rytmus od práce pro něj zvolíme. Proto se pohněme, zažertujme. Můžeme při tom opustit kancelář, setkat se letem světem s partnery, mimochodem vyřídit pár drobností. Můžeme se také naučit vyhovujícímu způsobu relaxace a pět minut strávit v leže na zemi či v pohodlném křesle. Přestávka by měla být nejméně pětiminutová, aby se naše mysl zklidnila.
Oněch pět minut představuje vůbec jakousi magickou hranici. Jsou nejen časem, kdy roste koncentrace na konkrétní práci, ale i časem, v němž se dá stihnout leckterá drobnost.
![]() |
Máme-li pět minut volna například při čekání, již se vyplatí vyndat svůj TM, a protože obsahuje naše projekty v přehledné formě, stačí jeden pohled a jsme v problému. Takto můžeme během chvilky projít deset rozpracovaných projektů, a jestliže nás něco napadne (zpráva z podvědomí), okamžitě máme možnost projekt doplnit. |
Důležitost pětiminutovek můžeme podtrhnout i vhodnou pomůckou - například pětiminutovými přesýpacími hodinami. Hodí se na mnoho věcí:
![]() |
Zvoní telefon a objeví se problém - většinou naléhavý, a proto mimo naši pozornost, přesto je třeba jej vyřešit. Pokud se známe a víme, že se necháváme vtáhnout do debaty, okamžitě převrátíme své přesýpací hodiny a dáváme si slib - pět minut a víc ani vteřinu. |
![]() |
Na poradě sedí několik spolupracovníků a sekretářka nám mimořádně přepojuje telefon, který nesnese odklad. Použijeme proto přesýpací hodiny a každý ví, že má pět minut času (na občerstvení, vyřešení drobností...). I kdybychom skončili dříve, porada bude pokračovat až za pět minut. Tímto opatřením překleneme rozpaky, kdy spolupracovníci nevědí, jak dlouho bude rozhovor trvat, mají-li se tvářit nezúčastněně, mohou-li se vzdálit. My na druhou stranu víme, kolik času ještě máme k dispozici... |
![]() |
Kolega vtrhne se slovy: "Na vteřinku". Víme, že pět minut lehkého vyrušení si můžeme dovolit, aniž by mozek ztratil původní směr. "Postačí ti pět minut?" říkáme a přikývne-li, startujeme své přesýpací hodiny. |
Jestliže jsme se rozhodli, co a jak budeme dělat, pak největším nepřítelem pro soustředěnou práci je vyrušování - ať vnějšími vlivy, nebo našimi zlozvyky.
Nejlepším prostředkem proti vyrušování je pochopitelně prevence - naše dobré pracovní návyky a taková vnější opatření, která v době, kdy pracujeme na důležitých věcech, sníží riziko vyrušování na minimum.
Člověk nedokáže vykonat nic rozumného, pokud nemá k dispozici delší časové období, v němž ho nebude nikdo rušit. Proto je vhodné v organizacích určit pravidelné období chráněného času, tzn. interval dvou tří hodin denně, kdy si lidé navzájem dají pokoj, respektují vzájemnou potřebu na klidné soustředění. Ideálem by bylo, kdyby si každý mohl období klidu určit sám podle průběhu své maximální energie, ale podle zkušeností je tento ideál v našich podmínkách zatím ještě utopií. Výchova celé skupiny k takovému rozčlenění práce vede k vzájemné úctě k času, protože pracovníci sami poznají sílu chráněného soustředění a sami si začnou přesouvat důležité úkoly do tohoto období.
Naše vnitřní soustředění podporuje pořádek (o kterém si budeme povídat dále) a návyky, vyplývající z následujících bodů:
Známá situace: jsme průběžně zavalováni různými písemnostmi - interními listinami, pracovní korespondencí, nabídkami různých služeb a produktů... Jen zlomek z těchto informací však potřebujeme ke své práci. Naopak je mnoho situací, kdy nám v konkrétním případě schází množství informací, i když jasně víme, že nám rukama prošly.
S tímto molochem musíme bojovat na dvou frontách - jednak sami ovlivňovat, které informace se k nám mají dostávat a ty rychle zpracovávat, jednak budovat vlastní informační systém, v němž požadované informace spolehlivě najdeme.
Informační servis, který nabízejí specializované firmy, umožňuje shromažďovat zpracované informace v přehledné podobě na osobním počítači - anotace z odborných časopisů, registry (právních předpisů, norem..), přehledy, statistiky, komentáře...
Kvalitní informační systém, v němž snadno vyhledáme přesně ty informace, které právě potřebujeme, je snem každého pracovníka. Snem nenaplněným, protože potenciálně zajímavých informací je mnoho, v mnoha formátech a podobách, s tak rozdílným informačním významem, že ideální systém prostě neexistuje. To však neznamená, že se nebudeme pokoušet o rozumné kompromisy, které nám přehled alespoň do značné míry usnadní. Můžeme se řídit osvědčenými zásadami a doporučeními:
Tam, kde pracujeme, strávíme zhruba více než čtvrtinu svého života, a je proto více než na místě, aby tento prostor byl pro nás příjemný a funkční. Měli bychom mít po ruce vše, co pro práci potřebujeme, a zároveň dostatek volného prostoru. Proto je vhodná taková sestava nábytku, která umožňuje práci na dvou stolech (umístěných kolmo k sobě) současně. Tak můžeme prostým natočením židle střídat například práci na počítači s prací s písemnostmi, aniž bychom museli neustále upravovat pracovní prostor. Do kanceláře patří i doplňky navozující příjemnou atmosféru (obrazy, květiny...), ve které se nejen dobře pracuje, ale také odpočívá ve chvílích k tomu určených.
Při zařizování kanceláře bychom měli brát v úvahu jak současné potřeby, tak i možnost dalších úprav. Pořizujeme si dostatek uzavřených skříněk, do kterých se schovají všechny naše písemnosti (jsou-li poskládány na volných policích, budí pocit nepořádku). Nepracujeme-li v kanceláři sami, vytvoříme pomocí nízkých dělících stěn alespoň částečné soukromí pro klidnou práci a jednání. Nezapomeňme si vyhradit místo na nástěnku či tabuli - prostor, kam můžeme přichytit své aktuální projekty či načrtnout při poradě kolegům své záměry.
Je-li kancelář zařízená, pak v ní udržujeme pořádek. Nejen kvůli image, ale hlavně pro klidnou práci naší mysli. Je-li na stole nepořádek, bude se odrážet i v naší hlavě. Stačí, aby se oči při přemýšlení svezly na hromadu nevyřízených faktur a již se náš mozek vydá směrem, který se nám v tuto chvíli vůbec nehodí. Proto:
Telefon se stává hlavním nástrojem rychlého dorozumívání a čas strávený nad telefonním přístrojem není zanedbatelný. I když časové ztráty v mnoha případech plynou ze špatných telefonních linek a nemožnosti se dovolat, přesto a snad právě proto je nutné telefonování zefektivnit:
Vedení a řízení jsou dva hlavní úkoly manažera. Vedení je promyšlené určování správného směrování. V našem kontextu souvisí s etapami STAV a CÍL. Řízení je uskutečňování těchto záměrů - konkrétní organizace práce, delegování úkolů a pravomocí, sledování a kontrola (KROKY).
Struktura organizace musí podporovat možnost synergické spolupráce, což vyžaduje přehledné pracovní týmy s definovaným rámcem úkolů a pravomocí. Ať je zvolená struktura firmy jakákoli, vždy musí platit, že konkrétní pracovník má vždy jen jednoho šéfa.
Jestliže jsme vedoucí, pak naše vlastnosti musí podporovat vztahy typu Výhra-Výhra. Musíme se umět pohybovat v obou polaritách - cukr i bič, benevolence i přísnost - naší strategií je vlídné trvání na plnění dohod. Nejsme nepřítelem ani důvěrným kamarádem - podporujeme solidní pracovní vztahy.
Z těchto představ vztahů vychází i komunikace. Vyhledáváme dobře odvedenou práci a oceňujeme ji. Při kritice převládá věcnost a důsledné oddělování kritizovaného jevu od osobnosti pracovníka: "Toto není uděláno podle našich dohod," ne "To jste celý vy". Strategie Výhra-Výhra je rovnoprávná, jsme členy týmu a tomu odpovídají i naše klidné a empatické výroky: "Jaký je váš názor... Možná se mýlím... To se vám povedlo... Děkuji... Promiňte..."
Jestliže delegujeme správně úkoly a ustoupíme do pozadí, nesmí v pracovnících vzniknout pocit, že v nás nemají oporu. Proto se s nimi setkáváme při neformálních rozhovorech a sledujeme (nikoliv kontrolujeme) jejich práci. Všímáme si zápalu a jestliže vyhasíná, posilujeme motivaci. Zdůrazňujeme jejich vazby na řešeném problému, a tím i pocit, že problém je skutečně jejich a již v této chvíli významně přispěli k jeho řešení. Na druhou stranu při problémech v delegovaných činnostech trváme na tom, aby za námi nechodili jen s nedostatky, ale již s připravenými alternativami řešení.
Při smluvených kontrolách se držíme oboustranně schválených dohod. Tak mohou pracovníci hodnotit sami sebe podle předem stanovených kritérií a zároveň jim jsou jasné i následky jejich konání. Pokud jsou dohody dobře sestavené, nemusíme prakticky zasahovat. Kontrolujeme ne používané metody, ale očekávané výsledky a posuzujeme kontrolu provedenou samotným pracovníkem.
Vztahy na pracovišti jsou podmíněny pracovními podmínkami. Proto při problémech mezi lidmi zaměřujeme pozornost na kvalitu pracovních dohod, a ne na řešení interpersonálních problémů. Pokud se řešení nemůžeme vyhnout, nikdy kritiku ať směrem dolů či nahoru neprovádíme veřejně.
Problémy, hledání řešení a rozhodování
Každý den před nás staví různé nástrahy i běžné pracovní záležitosti, které se odlišují od rutiny. My je musíme zvážit a rozhodnout o jejich řešení. Přestože každý problém je jiný, řada rysů se shoduje, a proto je možné získat určité návyky, jak se v těchto chvílích chovat. Víme, že strategií naší Cesty času je problémům předcházet. Rozhodovat o věcech v klidu, bez stresu z naléhavosti, s možností věc důkladně promyslet. Přesto se, i když v menším množství, problémy budou vyskytovat.
Zhruba před osmdesát procent problémů jsme postaveni až v okamžiku, kdy nastanou. Je to důsledek našeho špatného plánování - řešíme naléhavé, místo abychom se zabývali prevencí. Cesta času nám může vydatně pomoci tuto situaci zlepšit, musíme se však stát vnímavějšími k signálům, které problémy zvěstují.
![]() |
Signálem může být najetý určitý počet kilometrů v autě. Přesto, že vše zatím probíhá bez problémů, je vhodné udělat preventivní prohlídku... K zamyšlení nás může přivést nepřiměřená reakce pracovníka, která zvěstuje vážnou pracovní nespokojenost... Signálem je i dlouhý klid, kdy se nic neděje, může to svědčit o stagnaci, o upadající aktivitě pracovníků... |
Připomeňme si Princip neustálé změny a důležitost citlivosti na různé signály a znamení, které mohou za nějaký čas přerůst v problém. Nečekejme na měřitelné parametry a slova, sami se učme rozumět i neměřitelným a nevysloveným varováním.
Budeme-li vnímaví a objevíme problém dříve, než se k nám donese oficiální cestou, máme čas si rozvážit otázky, na které v chvatu rychlého rozhodování nezbývá čas:
Tak můžeme buď sami aktivně jednat (bod obratu), nebo uvážlivě a připraveně vyčkávat.
Je-li problém zveřejněn, musíme věnovat pozornost tomu, aby byl správně pojmenován, protože už samo pojmenování v sobě nese zárodek budoucího řešení. I zde je třeba problém posuzovat z hlediska našich dlouhodobých cílů a pokusit se jej zasadit do celého kontextu naší strategie. Když už se totiž musíme problémem zabývat, bývá někdy vhodnější rámec rozšířit a vzít věci "od podlahy".
![]() |
Přijde-li z výroby stížnost, že není dostatek materiálu, a my převezmeme od neschopného zásobovače problém a začneme obtelefonovávat dodavatele, v dlouhodobé strategii si moc nepomůžeme. Problémem není prázdný sklad, ale patrně neschopnost odpovědných pracovníků jej na základě určitých oboustranných dohod naplnit. Sem je třeba soustředit úsilí. Neshánět materiál, ale prověřit situaci v zásobování. |
Je-li problém správně pojmenován (určili jsme STAV), snadněji budeme definovat, čeho chceme rozhodnutím dosáhnout (CÍL). Nejlepší řešení však bývá jen zřídka současně i reálné, proto si musíme uvědomit, co pro nás představuje ještě přijatelný kompromis.
Využívat všechny možnosti k řešení
Pro řešení problémů máme k dispozici celý arzenál naší mysli a většinou můžeme v různých fázích spolupracovat i s kolegy. Vhodným vodítkem nám může být pasáž "Hledání a hodnocení nápadů" uvedená v druhé kapitole této části. Využíváme pravou i levou hemisféru, rozum i cit, logiku a fantazii.
Při úvahách se vyplatí dovolit si co nejširší meze a zpochybňovat kde co. Mít dostatek kompetentních informací, hledat podobné situace a pracovat na všech možnostech, i těch nejbláznivějších. Na druhé straně se nedopusťme opakovaně chyby, kdy nechceme slyšet signály a informace, které nepodporují směr našich úvah. Rozhodnutí na základě iluzí bývají drahá.
Logické hodnocení informací můžeme vhodně kombinovat s abstraktní tvořivou prací, jen si vždy uvědomme, v které fázi jsme (hledání či hodnocení?) a které podmínky a omezení je třeba splnit. To platí v situaci, kdy pracujeme sami, stejně jako při týmové práci.
Z celého procesu vyplynou návrhy a zbývá se správně rozhodnout. Je to důležitý okamžik, proto se opět vyplatí nechat na něm pracovat rozum i cit. Levou i pravou hemisféru:
Z celého uvedeného postupu přístupu k řešení si samozřejmě budeme vybírat náměty podle důležitosti a rozsáhlosti toho, o čem rozhodujeme. Jen bychom si měli uvědomit, že při řešení problémů se zpravidla vystřídá několik rozdílných režimů mysli a že k výslednému rozhodnutí má právem co říci kromě rozumu i naše nelogické cítění, naše intuice.
Vybrané techniky duševní práce
Technik, jak lépe duševně pracovat, učit se, rozhodovat..., je mnoho. S některými jsme se seznámili již v předešlém textu a nyní si uvedeme další. Vycházejí z přirozených vlastností mysli, a proto nevyžadují přílišnou energii při osvojování a zavádění do praxe.
Neustále využíváme svou databanku podvědomí, svou paměť pro vybavování potřebných informací. Existují obsáhlé studie o struktuře paměti, jejích zákonitostech i jejím zdokonalování. Pro nás jsou důležité tyto zásady:
Chceme-li si zapamatovat například funkci tranzistoru, nebudeme si bezmyšlenkovitě třikrát poučku opakovat, ale vyhledáváme v paměti to, co již víme (jsou to vlastně dvě diody), a celý elektrický děj si představujeme v nějaké emoční situaci (například propustnost naší komunikace s manželkou je závislá na tom, jaký vliv zrovna uplatňuje tchyně = proud mezi kolektorem a emitorem tranzistoru je silně závislý na proudu báze).
I když budeme průběžně pracovat s TM, vždy se vyskytnou situace, kdy jej na zachycení nápadu či nějaké jiné situace nebudeme moci použít. Proto k naší základní mentální výbavě může patřit prostor, kam si budeme dočasně ukládat drobné informace (telefonní čísla, nápady, myšlenky) s minimálním rizikem, že je zapomeneme. Technika, která to umožňuje, bývá nazývána asociační listinou a má jednoduché zásady:
Při obchodním jednání nám partner prozradí některá čísla, která bychom si rádi zapamatovali. Poznamenávat si je nemůžeme, a tak použijeme asociační listinu. První dvě položky již máme plné a tak použijeme trojku, kterou symbolizují například ňadra. Sem si chceme schovat číslo 489 000 charakterizující měsíční obrat firmy. Stačí pár sekund k tomu, aby se před naším duševním zrakem objevila naše ňadra, na jednom jsme si představili tlustým fixem napsané číslo 489 a na druhém tři nuly. Aby bylo jasné, že jde o měsíční obrat, můžeme ňadra vyzdobit měsíčkem nebo je třeba nechat pomalu rotovat - jak je libo. V klidu své pracovny prohlédneme své paměťové komůrky a když si vybavujeme ňadra, objeví se na nich i čísla, která jsme mezi tím již zapomněli.
Pro příklad si uveďme některá spojení, z nichž se můžete inspirovat pro položky vaší asociační listiny:
Myšlenkové mapy (Mind maps) - metoda strukturovaného zápisu
Myšlenkové mapy představují nový způsob psaní poznámek, který umožňuje přehledně zaznamenat strukturu řešeného problému nejen z hlediska prvků struktury, ale i z hlediska jejich vzájemných vazeb. Jejich duchovním otcem je Tony Buzan. Myšlenkové mapy respektují přirozené vlastnosti naší mysli:
Navíc lze použitím Myšlenkových map odstranit některé výrazné nedostatky lineárního zápisu, který běžně používáme:
Tyto nevýhody se umocní právě v okamžiku, kdy je třeba pracovat na složitějším projektu, který tvoří mnoho prvků pospojovaných vzájemně se podmiňujícími vazbami, a je nutné na první pohled vidět a pochopit strukturu. V těchto případech můžeme využít právě Myšlenkové mapy. Při práci s nimi je třeba dodržovat jen několik velice jednoduchých zásad. Můžete je konfrontovat s obrázkem v příloze 11, který je mapou o mapách:
Jaké výhody vyplývají z používání map? Protože přemýšlíme nejen o tom, co napíšeme, ale i kam to napíšeme, informace si více pamatujeme. Navíc pracujeme i s kresbami, náčrtky, čmáranicemi - a víme, že obrazy fixují oblast myšlení do trvalejší podoby. Na první pohled vidíme celé schéma problému (je to o tomto, a to se skládá z toho, toho a toho). Malůvky inspirují, snadněji se upamatujeme na podrobnosti, pracuje fantazie. Napadne-li nás něco nového, není problémem vepsat poznámku. Mapa umožňuje zachytit přehlednou formou mnoho informací a jejich vzájemné souvislosti.
Metodu může použít každý, kdo se potřebuje rychle rozhodnout, tvůrčím způsobem řešit problémy, i ten, kdo chce přehledným způsobem zachytit různé informace - podnikatel pro práci na běžných problémech své firmy, tvůrčí pracovník při řešení svého úkolu, student při záznamu přednášky, ředitel pro poradu se svými spolupracovníky... Kdo ji začne používat, vytvoří si časem vlastní rukopis, své symboly a značky, které práci ještě urychlí.
Myšlenkové mapy používáme také v následujících technikách (hledání a hodnocení nápadů), kdy nám pomáhají v přesném mapování a definování problému, v uspořádání, třídění, hodnocení i další práci na našich nápadech. Pro zažití práce s Myšlenkovými mapami v knize najdete jejich různé příklady a sami zhodnoťte, jak přispívají k pochopení tématu i orientaci ve struktuře textu.
Často říkáme: "Mám problém, jdu jej řešit," a zdá se, že je vše jasné. Co po tom "jdu" následuje? I když se nebudeme zabývat složitými teoriemi, jistě rozlišíme alespoň dvě fáze. Fázi, kdy shrnujeme vše, co o daném problému víme, a hledáme nové varianty řešení. A pak fázi, ve které z navržených řešení vybíráme ty nejnadějnější. V praxi obě fáze často smícháváme dohromady - hledáme a zároveň hodnotíme. Z hlediska naší mysli necháváme zároveň pracovat své Dítě i Rodiče. To je chyba, protože tyto role jsou už svým pojetím neslučitelné.
![]() |
Například vymýšlíme silnou reklamní větu. Napadne nás: "Jen silní poznají kvalitu" a ihned hodnotíme: "Ne, to nejde, protože tuto větu již kdosi používá." Kdybychom nechali myšlenky bez kritiky volně plynout, asi by se vynořily další asociované alternativy. Třeba: "Silní vyhledávají silné, Modrá kvalita od nás..." |
Slučování fází hledání a hodnocení ubírá na kvalitě našemu přemýšlení. Jestliže hledáme varianty řešení, potřebujeme být uvolnění, bezstarostní, hraví, s fantazií Dítěte a bez stresu - s uvolněnou pravou hemisférou. K tomu v první řadě přispívá vědomí, že žádný nápad nikdo v tuto chvíli nezkritizuje. Jiná situace je, když hodnotíme, posuzujeme. Pak je na místě logika, přesná hodnotící kritéria, potlačení emocí. Náš mozek umí oboje, neumí se však rychle přepínat z jednoho režimu do druhého.
Co z uvedeného vyplývá? Naší šancí je naučit se striktně oddělovat oba režimy duševní práce. Umět si říci: "Tak a teď na tento papír napíši vše, co mě napadne, bez ohledu na reálnost, a pak teprve na základě připravených kritérií vyberu to optimální." Příkladem konkrétní techniky pro hledání řešení je brainstorming - metoda pro generování nápadů.
Chceme-li v krátkém čase přijít na co nejvíce nápadů, námětů a myšlenek ke konkrétnímu problému, můžeme s úspěchem využít jednoduchou a osvědčenou metodu - brainstorming (bouření mozků). Její pravidla předpokládají skupinu, která na problému pracuje, ale soukromé hledání si můžeme dovolit i samostatně s tím, že inspiraci, kterou v případě skupiny čerpáme od ostatních, nahrazujeme rozmanitými vjemy - vhodnými materiály, obrázky, motivační hudbou...
Pro použití brainstormingu si stačí zapamatovat a dodržet několik důležitých zásad. Pracuje se ve skupince 3 až 6 lidí. Každý nahlas říká své nápady, ostatní se jimi nechávají inspirovat a produkují nápady další. Postup je tento:
Jestliže máme dostatek variant, je třeba se zklidnit, zvážnět a předat řízení levé hemisféře, logice a řádu. Teď je totiž třeba sestavit racionální kritéria a vybrat, rozhodnout, která řešení jsou pro naši situaci nejpřínosnější, abychom se mohli rozhodnout, co dál. V běžných situacích vystačíme s hodnocením podle následujících doporučení:
Součty ukazují rozdíly mezi jednotlivými nápady z hlediska racionálního hodnocení a jsou solidním podkladem pro rozhodování o nejlepší či nejvhodnější myšlence.
Komunikace, vztahy, porady, jednání
V této kapitole se přestaneme zabývat sami sebou a přeneseme pozornost do našich vztahů. Seznámíme se s třemi prvky komunikace a aplikujeme je spolu s dalšími doporučeními do nejběžnějších způsobů pracovní komunikace - porad a jednání.
Vyjdeme-li ze základních hodnot, jako je slušnost, kvalita, důstojnost, můžeme cíl našich vztahů charakterizovat otevřeností, vzájemným neútočením, oboustranným uspokojením. V manažerském žargonu tento vztah nazýváme typem Výhra-Výhra a stává se nejperspektivnější strategií vzájemných vztahů v pracovním i soukromém životě. To je třeba mít na paměti také při přemýšlení o efektivním využití času, kdy proti sobě často stojí požadavek krátkého, efektivního jednání a podmínka dokonalého pochopení zájmů a motivů druhé strany.
Nejsilnějším typem komunikace je osobní setkání, při kterém se v plném rozsahu uplatňuje jak vliv levé hemisféry - mluvení a naslouchání, tak i vliv hemisféry pravé - neverbální komunikace, intuice, empatie. U ostatních typů komunikace (psaní, telefonování, čtení...) je prvek pravé hemisféry výrazně potlačen, a proto nejsou tyto typy komunikace tak silné. Osobní komunikace umožňuje navázání velice intenzívního vztahu. Dává šanci na snadnější dosažení úspěchu na straně jedné, ale přináší mnohem větší riziko nezdaru v případě, že naše motivy nejsou čisté, hrajeme dvojakou hru, spekulujeme, podvádíme.
Vývoj vztahu je podmíněn třemi prvky, které již Řekové včlenili do své filozofie - ethos, pathos a logos, což představuje:
Ethos - kvalita našeho charakteru
Kvalita našeho charakteru se projevuje kvantem vnější rezervy, kterou jsme si vytvořili u svého partnera. Představuje množství důvěry, s níž partner vstupuje do kontaktu s námi, míru, do jaké je ochoten se angažovat, rezervu energie, ze které můžeme čerpat...
Silná, zralá osobnost s dostatečnou vnější rezervou může účinně jednat, prosadit svůj názor, ovlivňovat a stále bude v partnerech pocit bezpečí, jistoty a ochota k další spolupráci. Celistvý člověk je přímý, pevný, schopný a vytrvalý. Proto je vyhledávaným partnerem. Lidé intuitivně nehledají povrchní blýskavost, ale pevné jádro, které jim poskytne jistotu.
![]() |
Proto bezchybně vypadající manažer s chytrou argumentací a naučenými technikami naslouchání v nás vyvolá nedůvěru a vlastně ani nebudeme vědět proč. Jen vycítíme, že je to hra, hra na úctu k nám. Charakter se nedá dlouhodobě zastřít naučenými technikami. |
Na druhou stranu nestačí jen mít dobrý charakter, zdravé názory, celistvě myslet. Lidé neslyší to, co si myslíme, ale sledují naše slova a chování - a to je pro ně skutečnost. Proto musíme kultivovat svůj slovní i neverbální projev (vzhled, image...), který je zprostředkovatelem našich myšlenek.
Abychom nebudili nejistotu, rozpaky a podezření, ale naopak usnadnili vzájemné porozumění, dávejme do souladu to, co říkáme, s tím, co si myslíme. Tak bude naše tělo (neverbální komunikace) i slova jednoznačně vypovídat o našich záměrech. Jsou-li záměry nečisté, nepomohou nám krásná slova. Naše tělo bude manifestovat náš charakter a jen trochu vnímavější pozorovatel bude ihned vědět, na čem je.
Málokdo se však již vnitřně propracoval ke strategii oboustranné výhry, k tomu, že vítězstvím podle životních hodnot není pouze naše vítězství, ale i vítězství toho, s kým jsme se rozhodli být ve vztahu. Nestačí k tomu ani přečtení této knihy ani povrchní souhlas. Na své Cestě zrání však časem tento pocit najdeme. Pak budeme nejen opravdoví, ale pro oboustranné vítězství nám nebude zatěžko nalézt míru mezi protikladnými vlastnostmi důležitými na jedné straně k uspokojení potřeb partnera a na druhé straně k prosazení názoru vlastního:
Pathos - schopnost vcítění do druhého
Druhý prvek představuje krok k tomu, abychom dokázali vidět a pociťovat věci stejně jako náš partner, abychom jej pochopili dříve, než budeme rozhodovat. Tak budeme nejen schopní správně posoudit jeho zájmy a motivace, ale zároveň budeme i my obohaceni o nový pohled na společnou skutečnost. Opravdovým pochopením dokážeme problémy upřesňovat, hledat jejich pravý význam, a tím na ně i daleko efektivněji reagovat. Proto porozumění je prvním krokem k tomu, abychom mohli hovořit o společných věcech. Nejdříve musíme pochopit a pak můžeme žádat pochopení.
Čas, který vyžaduje pochopení druhého, je značný. Není možné žádnými technikami uspíšit povídání, protože pak již do situace vnášíme své hledisko. Proto si na intimní rozhovory dostatečný čas vyhradíme. Opravdové pochopení blízkých tvoří obrovskou rezervu v dalším vztahu. Mnohým problémům zabráníme dříve, než vůbec vzniknou, a z otevřené, přímé a důvěrné komunikace získáme partnery ochotné s námi řešit jakýkoli problém.
Poznat a pochopit druhého můžeme mnoha způsoby. Seznámit se s výsledky jeho práce, pozorovat jej v běžných životních situacích, sledovat jeho chování ve chvílích, kdy skutečně o něco jde. Můžeme také vyslechnout a posoudit názory ostatních. Málokdy však máme možnost například s obchodním partnerem strávit týden v horách, a proto je dobré se zaměřit na správné pochopení jeho mentality z běžného rozhovoru. K tomu jsme dobře uzpůsobeni. Máme dvě uši a pouze jedna ústa. Také tím je doporučen poměr naslouchání a vyjadřování.
Obvyklý stav
Jsme od přírody vybaveni instinkty, které nám umožňují
vycítit nebezpečí z chování druhých, ale tyto jemné
ukazatele pravého stavu věcí byly v důsledku výchovy
překryty zvýrazňováním důležitosti slov, z kterého se
postupně vytvořil návyk neposlouchat. Tak buď slova
neslyšíme, myslíme si na své věci a pouze občas vydáváme
signály naslouchání ("Aha, to je zajímavé..."),
nebo řeč posloucháme povrchně a pouze známé prvky nás
oživí. Tak se dialogy stávají paralelními monology a slova
druhé strany jsou pro nás pouze podněty, abychom odpověděli.
Takže buď mluvíme, nebo se k tomu chystáme. I když se
hovoří o záležitostech druhé strany, díváme se na ně
přes své vlastní názory a zkušenosti. Pak není divu, že
vidíme a cítíme jiné věci. Komunikační techniky nebo
skutečná motivace nás občas přinutí opravdově naslouchat,
takže v případě potřeby dokážeme reprodukovat slova, ale
to je vše, k pochopení to má daleko.
Často se proto v kontaktech ztrácí rezerva dříve, než může být vhodně využita. To je živná půda pro výsledky typu Výhra-Prohra. Komunikace nezralých lidí je zaměřena na posilování vlastní pozice a oslabování pozice partnera. Jde zpravidla víc o manipulaci než rovnoprávný vztah. Prvořadým zájmem je uspět. Úspěch druhé strany je lhostejný nebo je vítané, dojde-li k výrazné prohře, která zpětně posílí vítěze.
Pochopení
Empatické naslouchání znamená více, než pouze dobře
reprodukovat vyřčená slova. Znamená naslouchat nejen slovům,
ale celému tělu. Poslouchat ušima, dívat se očima, vnímat
čichem, řídit se intuicí, přebírat rytmus dechu, vžívat
se do role partnera. Nejsme my, existuje pouze on. Tím se
vyhneme zlozvykům do rozhovoru zasahovat vlastními
zkušenostmi, hodnocením, interpretací nebo převedením
tématu na naše hledisko. Jsme na stejné straně barikády a
společně se snažíme dopátrat pravdy. Sledujeme partnera a
převládají-li emoce, zesilujeme je. Ubírají-li se myšlenky
racionálním směrem, je i naše reakce logická a svými slovy
opakujeme sdělenou myšlenku. Touto okamžitou zpětnou vazbou
jednak ověřujeme, že jsme správně pochopili, a jednak
nastavené zrcadlo umožňuje partnerovi lepší orientaci ve
vlastních názorech.
![]() |
"Nesnáším tohleto vedro," řekne partnerka. Nepřipomeneme jí, že si včera stěžovala na zamračenou oblohu, ani že my se cítíme fajn: "Necítíš se dobře?" "Ne, měla jsem dnes hrozný den a pak ještě ty víkendové nákupy". Aha, takže ne vedro, ale moc práce. "Myslíš, že v pátek je toho na tebe moc?" "Všechno by se dalo vydržet, ale ta zelinářka je tak pomalá a šidí, kde může." "Takže myslíš, že kdyby to v zelenině šlo jako na drátku, tak by vše bylo v pořádku?"... |
Rizika pochopení
Předchozí pasáže se zabývaly především naší pravou hemisférou - pocity a emocemi, třetí část je naopak doménou naší racionální, levé hemisféry. Nastal čas domluvy, vyjednávání, argumentů. A zde má své oprávněné místo logika. Ta spojuje lidi mezi sebou, umožňuje jim se domluvit a navzájem pochopit. Dodává řády, jistoty. Tvoří společnou řeč nad nesdělitelnými chaotickými bludišti emocí. Pocity a emoce jsou důležité, ale pro dorozumění a dohody musíme respektovat logiku. Do společného jazyka musíme přeložit to, co cítíme.
V této fázi předkládáme svá stanoviska a návrhy opřené o pochopení druhé strany. Ověřujeme si, že nám bylo rozuměno, vyjasňujeme si svá očekávání a spějeme ke společné dohodě, kterou u důležitějších věcí formulujeme písemně. Dohoda by měla obsahovat:
Uvědomění těchto tří prvků vztahu je důležité zejména v dnešní době, kdy se komunikace převážně zvrhla v umění zmanipulovat protivníka, překonat jeho námitky a prosadit svůj názor. Je to tedy jakási podivná kultivace třetí fáze - logického domlouvání. To jsou možná dobré praktiky pro trhovce, ale tam, kde nám jde opravdu o hluboké a otevřené vztahy, s tímto postojem a těmito technikami nevystačíme.
Porady mohou být silným a účinným komunikačním nástrojem spolupráce, ale zároveň se mohou stát ztraceným časem v případě, že jsou svolávány zbytečně, nebo jestliže jejich průběh nesplní očekávání.
Proto porady svoláváme tak zřídka, jak je to možné. Nicméně pravidelné krátké porady ve stejný den a stejnou hodinu v týdnu jsou návykem, který prospívá společnému směřování organizace. Na poradách hodnotíme minulé období, organizujeme období příští, projednáváme sporné otázky, informujeme o životě ve firmě, seznamujeme s novými technikami práce. Kromě splnění našich řídících cílů sledujeme i cíl obecný - aby lidé z porady odcházeli uspokojeni, naplněni přesvědčením, že čas strávený na poradě byl dobře využitý.
Na mimořádné porady zveme v dostatečném předstihu pracovníky písemně, na pravidelné písemně jen v případech, kdy chceme, aby si prostudovali materiály, připravili návrhy. Svoláváme jen ty pracovníky, které nutně potřebujeme, ostatní mohou sami zvážit, zda se zúčastní nebo zda jim postačí zápis. Oznamujeme začátek i konec porady, který situujeme na začátek oběda či konce pracovní doby (lidé budou stručnější). Na poradu si připravíme body, které musíme projednat, a v rezervě máme i náměty, které projednáme, zbude-li čas.
Poradu začínáme přesně, bez ohledu na to, že všichni ještě nejsou přítomni (čekáním bychom trestali dochvilné). Informujeme o plánovaném průběhu, očekávaných cílech a časové rozvaze. Při hodnocení úkolů z minulých porad jsme věcní, nesplněné závazky nekritizujeme, opatření později projednáme odděleně. Každý bod programu ohlásíme a po jeho projednání shrneme jednoznačné závěry. I když poradu řídíme a dbáme, aby se neodbíhalo od tématu, vyzýváme průběžně ostatní k projevení názoru.
Zajistíme, abychom nebyli na poradě vyrušováni, nepřebíráme telefony a nedovolíme ani ostatním, aby odcházeli. Je-li porada delší, organizujeme krátké přestávky s přesným udáním času, kdy opět začneme.
Na poradě používáme názorné pomůcky, například tabuli pro možnost náčrtků, které podporují srozumitelnost a koncentraci. Jestliže se změní režim porady a od organizačních záležitostí se přejde k řešení problémů, přecházíme na týmovou práci a užíváme odpovídající techniky (brainstorming...). Stejně tak můžeme stručně seznamovat s vhodnými technikami duševní práce a v rámci porady je trénovat (naslouchání, kritika...). Pro pravidelné porady máme zavedeny společné schválené dohody - právo veta pro toho, kdo poradu řídí, maximální délku jednotlivých vstupů, opatření pro řešení konfliktních názorů...
Poradu končíme zpětnou vazbou k jejímu průběhu a poznamenáváme si opatření pro příští setkání. Vítáme zvláště vyjádření nepříjemných pocitů, abychom zamezili jejich přenášení mimo prostor porady. Zápis z porady po kontrole neprodleně rozesíláme spolupracovníkům.
Jednání s vnějšími partnery - dodavateli, obchodníky i zákazníky - je náročnější než porady uvnitř organizace. Často jde o jedinečnou příležitost a chybný odhad situace, taktická chyba či nepřipravenost může zmařit naši šanci. Proto se budeme zabývat i tímto druhem komunikace.
Jednání začíná dávno před tím, než zasedneme proti našemu partnerovi. Co můžeme v této fázi udělat pro to, abychom byli v jednání úspěšní?
Osobní jednání?
Každé jednání je velmi drahou záležitostí zejména z
hlediska času zúčastněných stran. Proto se nejdříve
zamysleme, jestli osobní setkání je nutné, zda nelze věc
vyřešit telefonicky nebo vhodným dopisem. Osobní kontakt je
obecně úspěšnější než použití telefonu či dopisu. Je
vhodný všude tam, kde chceme vytvořit trvalejší vztah
vzájemné důvěry a respektování. Snižuje riziko
nedorozumění a dovoluje nám v průběhu jednání měnit
taktiku podle aktuálního vývoje situace.
Organizace jednání
Schůzku máme domluvenou (dopisem, telefonicky či osobně při
posledním setkání). Oběma stranám musí být jasné:
Příprava argumentů, informací,
taktiky
Důležitá jednání připravujeme písemně, předem
získáváme informace a připravujeme podklady:
Vybrané informace můžeme připravit písemně i pro druhou stranu a tak předurčit i průběh jednání.
![]() |
Na přípravu je vhodné použít formulář "Jednání", který je uveden v příloze 9 a v příloze 10 jako příklad. Do jeho levé části píšeme jednotlivé body, na pravou stranu závěry, ke kterým jsme při projednávání jednotlivých bodů došli. |
Na jednání jsme se dobře připravili a klidní můžeme rozvinout svou strategii. Nesmíme zapomenout na to, že prvním vkladem do vztahu, ať je jeho účel jakýkoli, je náš charakter. Napřed musíme prodat sebe, potom své návrhy.
První dojem
První dojem je fenomén, který existuje a funguje. Vytváří
se na začátku prvního setkání, a proto dbáme právě na
příznivost počátečních okamžiků. První zásadou je
dochvilnost. Proto jsme na místě před stanoveným časem a
raději chvíli čekáme (můžeme si ještě jednou projít
poznámky), než abychom přišli později a museli se omlouvat.
Přátelský a ničím nešokující úvod rozhovoru je dobrým
předpokladem ke zdárnému průběhu jednání.
Náš partner představuje určitou úroveň a té se musíme přizpůsobit nejen svým chováním, ale i vhodným oblečením. Na začátku neřešíme žádné problémy, jsme vstřícní, potvrzujeme dohodnutý program schůzky, ubezpečujeme se, že protistrana má dostatek času na naše setkání, abychom mohli v klidu rozvinout svoji strategii.
Jednáme
Dále se nenásilně držíme své přípravy, což nám
umožňuje neodbíhat od tématu a klidně k němu navracet i
partnera, který má sklony k rozvláčnosti či upovídanosti.
Snažíme se jej pochopit, abychom mohli korigovat a formulovat
své návrhy v pro něj nejpřijatelnější podobě. Potvrzujeme
náš zájem o oboustranné vítězství a sledujeme, jestli je
stejná i představa protistrany. Důvěru navozujeme postupně
chápáním a ne manipulačními technikami. Familiárnost,
soukromé historky a osobní invektivy k serióznímu jednání
nepatří. Neodpovídáme na otázky, dokud nevíme přesně, na
co se druhá strana ptá, a nejsme-li si jisti, raději se
dvakrát zeptáme. Snažíme se o pochopení, trpělivě
nasloucháme. Může se však stát, že se partner opakovaně
rozpovídá o stejných věcech a nedodržuje požadavek
rovnováhy. Naučme se proto taktně přerušit proud jeho
řeči.
![]() |
Jak? V první řadě počkejme na vhodný moment. Tím bývá obvykle pauza k nadechnutí (i ten největší povídálek musí dýchat). Pak převezmeme iniciativu ("Prosím vás..."), pochválíme slova partnera ("...to je velice zajímavé...") a pokračujeme konkrétní otázkou, alternativním návrhem ("...co kdybychom se k tomu vrátili, až vyřešíme náš problém..."). |
Nedopusťme se však stejného prohřešku. Svoje návrhy přednášejme stručně, jasně a názorně, s pochopením pro hledisko a případné námitky protistrany, které předpokládáme a ještě před vyřčením vyvracíme.
Budeme-li mít pochybnosti o solidnosti či pravdivosti protivníkových slov, ptejme se, upřesňujme, dávejme slovům pravý význam. Jen v okamžiku, kdy zaženeme partnera do úzkých a poznáme pravdu, nechme mu možnost zachovat si tvář. I naše odmítnutí může být taktní.
Zkouška ohněm
Je příjemné zůstat v rozhovoru jen u bezpečných témat,
avšak charakter se nejlépe pozná právě v obtížných
situacích. Promluvme proto také o nepříjemných věcech, o
záporných stránkách. Jistě existují, nic není ideální.
Pozorně sledujme reakci partnera. Ujišťování, že žádné
problémy nejsou či že se vše nějak vyřeší, bývá častou
reakcí tam, kde se problémy pouze vidět nechtějí. Zdaleka to
ale neznamená, že neexistují.
Stejná situace může samozřejmě potkat i nás. Přestože jsou naše úmysly čestné, partner nás může nepříjemnými otázkami zahnat do kouta. Jak se zachovat? Nejlepší reakcí je pravda, to znamená vyjádření pocitů ("... teď jste mi vyrazil dech, na to jsem nepomyslel..."). "Přiznáním" se nám uleví a můžeme se soustředit na obranu. Můžeme se pokusit nenápadně odreagovat a získat čas ("...to si musím poznamenat, abych to později prověřil..."). Pamatujme si, že ve stresové situaci nic nerozhodujeme, raději jednání odročíme.
Uzavírání jednání
Jednání je třeba vhodným způsobem uzavřít. Požádejme
všechny zúčastněné o stanovisko k nastolenému problému,
zopakujme, na čem jsme se dohodli, připomeňme, co kdo zajistí
k pokračování spolupráce a kdy se sejdeme k dalšímu
jednání. Málokdy se složité obchodní transakce podaří
dojednat při prvním setkání. Buďme s tím srozuměni, ale
snažme se o jedno, aby každá další schůzka posunula
jednání o kousek dál.
Naším nejlepším rádcem jsou naše zkušenosti, proto se v klidu své pracovny zamyslíme nad průběhem jednání a poučíme se pro příští příležitosti:
Psychohygiena je pojem donedávna běžně příliš neužívaný. Především proto, že neměřitelné, neviditelné a neuchopitelné projevy naší mysli odmítá naše racionální levá hemisféra přijmout. Proto jsme raději zůstali na úrovni vědomí, kde jsou zákonitosti poměrně jasné, a jestliže se vyskytly nějaké problémy, nazvali jsme je nemocemi a předali zodpovědnost lékařům, kteří nám pomocí léků zdánlivě ulevili.
Cesta zrání se naší myslí zabývá podrobně z pozice nejniternějších pochodů a zákonitostí. Porozumíme-li jim, poměrně snadno dojdeme k závěrům a doporučením, které nám pomohou udělat si v sobě jasno a čisto pro denní záležitosti. Bylo by dobré, abyste si dříve, než se pustíte do čtení, ještě
jednou zalistovali v partiích o vlastnostech naší mysli (část 2, kapitola Rozumné využití zdrojů naší mysli) a v shrnutí o Principech (část 7, kapitola Mezník na Cestě zrání). Oživíte si tak některé skutečnosti a lépe se vám bude přemýšlet o této kapitole.
Kdybychom měli shrnout nejdůležitější poznatky, z nichž nyní budeme vycházet, dospěli bychom k těmto bodům:
Z posledního bodu, který čerpá z přírodního zákona střídání života a smrti, vyplývá i marnost našich přecitlivělých postojů k nepříjemným věcem a situacím, které nás obklopují. Život nám tyto zkoušky předkládá jako příležitosti, jako šance k zrání, a když krize přijde a my jsme na ni připraveni, tak k posunu skutečně dochází. Přemýšlejme o následujících slovech. Platí pro nejúspěšnější a nejbohatší osobnosti západního světa stejně jako pro duchovní vůdce tradičních kultur:
![]() |
Ať se stane cokoli, má to důvod a smysl. Stres, křivda, neúspěch, omyl není porážkou, ale výzvou, že je třeba jít dál. Pouze nezralí nebo velmi oslabení jedinci bez rezervy této příležitosti nevyužijí a mohou trvale zůstat v rozladění, nejistotě, strachu, úzkosti a pesimizmu. Pro aktivního jedince je stres prostředkem ke zvýšení výkonnosti a neúspěch pokynem pro nové lepší nasměrování. |
![]() |
Já bych jen dodal, že všeho s mírou. Jsou rány, po kterých by se pravděpodobně nevzpamatoval nikdo. Ale budeme-li hovořit o běžných strastech, pak je tento přístup velice pozitivní. |
Náš problém je nabíledni - kdo z nás může s klidným svědomím říci: "Jsem zralý, moudrý," a kdo má v dnešní době vybudovanou takovou rezervu, aby se dokázal vyrovnat s psychickými ranami, pro které jsme prostě navrženi nebyli? Sejde-li se několik traumat najednou a jsme-li labilnější povahy, rány osudu nás neposílí, ale zatlačí ještě níž. V tomto stavu nás dále ubíjejí i situace, které bychom jinak vítali jako příjemné.
![]() |
Až budete před vánocemi mluvit se známými, uvědomte si, pro kolik z nich jsou vánoce hrozbou. Pro kolik z nás je stresem příprava dovolené, plné obchody, svérázný soused, partner - vše. A to ještě vůbec nemluvíme o skutečných ranách jako je rozvod, či úmrtí někoho blízkého. |
Problém tedy nevězí pouze v naší vrozené citlivosti, ale především v naší nezralosti, nedostatku rezervy. Další nebezpečí se skrývá v přirozené výbavě, kterou nás příroda obdařila pro případ ohrožení. Místo klidné bravurní argumentace a velikého odstupu - což bychom koncem dvacátého století pro svoje boje potřebovali nejvíce - se v nás ve stresu mobilizují látky pro tělesný výkon - pro boj či útěk. Proto jen s obtížemi reagujeme klidně a smírně, když jsme kromě našich emocí ještě nadopováni ničivou silou. Ta buď vybuchne a zasáhne naše okolí, nebo se nám ji podaří udržet na uzdě. V tom případě v našem těle zůstávají bojové látky, které škodí.
To, co se s námi děje, nás nenechává klidnými a různými způsoby se bráníme. Bohužel, naše řešení jsou většinou krátkodobá, zraňující a málo účinná - naši nejistotu a strach pouze zdánlivě zmírní. Pro názornost si několik typických reakcí na stav, který by se dal charakterizovat jako přetopený kotel, uveďme. Naše tělo je připraveno na boj, z našeho nitra se rozjíždí proces, kdy energie musí ven, aby došlo k vyčištění. Jak reagujeme?
Takto samozřejmě dopadnout nechceme, a proto se zamysleme, jak z toho bludného kruhu ven. Nebude to zadarmo a bude to bolet, ale ať je naše psychická, genetická i sociální podmíněnost jakákoli, naší šancí je neustálý životní růst, budování dostatečné rezervy pro každodenní bojůvky a konkrétní techniky, které podpoří naši celistvost ve zvláště obtížných situacích:
Bohužel, je to tak. Žádné zázračné prášky, žádné zaklínadlo, ale opět naše malé každodenní snažení. Na cestu celistvosti, s průběžným budováním rezervy, jsme se již vydali díky naší Cestě zrání i silným návykům vyplývajících z Cesty času - posilujeme své kořeny a tělesnou i duševní kondici, což představuje tu nejlepší prevenci. Každý Princip nám přispívá svým dílem tak, že již neztrácíme síly nad nespravedlností světa, ale aktivně měníme směr svých kroků, identifikujeme a měníme své programy, pozitivně ovlivňujeme své myšlenky a neškodně vypouštíme negativní energii. Pojďme si zdůraznit některé metody psychohygieny, které z našich Principů vycházejí a dále je rozvíjejí.
Ještě jednou pozitivní myšlení
Ještě jednou se musíme zmínit o našem programování. O tom, jak si sami škodíme nesprávným, katastrofickým směrováním své představivosti. Ta nám mnohdy neutrální skutečnost tak probarví do černa, že stres vzniká téměř okamžitě. Veliké ohrožení skrývá názor, že s pocity se toho moc dělat nedá: "Já to tak cítím a basta, i když si to logicky vysvětlím, tak to nepomáhá". Když už se pocit, emoce a energie narodí, tak si je skutečně jen těžko rozmluvíme. My však umíme něco jiného - umíme své pocity sledovat a příště než vzniknou, je v bodu obratu předběhnout novým pohledem, jiným vysvětlením, přepsáním původního programu. A to je naše šance rozběhnout jiný program dříve, než se spustí standardní.
![]() |
Znám se a vím, že jakmile spatřím kudrnatého desetiletého kluka - rošťáka, tak si vzpomenu na svého kamaráda z dětství, který se zřítil ze skály. Rozběhnou se černé myšlenky a je mi zle. V tu chvíli již žádné převyprávění nepomůže, protože to je na energii krátké. Znám to. Jednou jsem zase uviděl toho kluka a okamžitě jsem vědomě rozjel úvahy: "To je tak fajn, mít ve vzpomínkách někoho tak čistého, stoprocentně kamarádského, nezkaženého... kdo tak navěky zůstane." Věřte, že to poprvé jednoduché nebylo, ale postupně jsem tímto programem nahradil původní a nyní na svého kamaráda vzpomínám již bez bolesti, ale se silným pocitem sounáležitosti. |
Jestliže se nám bod obratu zachytit nepodaří, nevystačíme již se slovy, ale musíme zpravidla pracovat s energií. Jakkoli, jenom ji nepřenášejme na ostatní. Můžeme se plácnout, spálit ji v běhu, bolestivě se štípnout, rozplakat se... To vše je přes svou bizarnost stále lepší než maska rovnováhy, pod kterou bouří city.
Podle Principu vnitřního uskutečňování myšlenky podporujeme svými skutečnými činy, čímž pozitivní energii zmnožujeme. Den začínáme s úsměvem, setkáním se svými blízkými i svými hodnotami, učíme se radovat z obyčejných věcí. Zvyk "vyhledávání nedostatků" nahrazujeme návykem "přistihni a ohodnoť, když se daří". Příjemné myšlenky neordinujeme pouze když hrozí stres, ale s novým pohledem na život si snadno zvykneme pozitivně uvažovat o všem. "Lidé jsou zajímaví, Život je fajn, Děti jsou bezprostřední a inspirující, Tyhle drobné problémy hravě převálcuju..."
O mezilidské komunikaci jsme mluvili v předcházející kapitole, zde se zmíníme pouze o případu, kdy se slov používá k předávání negativní energie. My jsme na své Cestě a nebudeme již okolí škodit emoční kritikou, ale jak se zachovat, když situace je obrácená a někdo použije jako hromosvod nás?
Jsme-li citliví a vnímaví, včas poznáme, že o slova vlastně nejde, že druhá strana chce ať vědomě, či nevědomky ublížit. V tom případě je naše právo energii nepřevzít. Reagovat můžeme vlídnou asertivitou, kdy protistraně přiznáme nárok na její názor a dále se zabýváme pouze racionální složkou sdělení, přičemž emoce ignorujeme.
![]() |
"Jak jste mohl včera na tiskovce takhle mluvit o našem podniku?" křičí na nás šéf. Nenecháme se strhnout k afektu a k víceméně pravdivé odpovědi: "Protože mu šéfuje naprostý imbecil!" čímž bychom spor vygradovali a bez energetického šrámu bychom se neobešli. Odpovídáme: "Protože tak jej vidím já, ale vy zřejmě ne, můžete mi říci, v čem jsem se zmýlil?" Zabýváme se racionální stránkou a možná se skutečně dozvíme něco, co jsme dosud nevěděli. |
Jako skoro v každém typu komunikace, i zde jde především o pochopení druhého, o správnou interpretaci jeho zájmů a potřeb. Čím pozornější a chápavější budeme, tím dříve zachytíme potenciální nebezpečí nebo šanci a můžeme tohoto předstihu využít.
Víme, že kvalita začátků všech situací má tendenci pokračovat. Nicméně se může stát, že po příjemném začátku práce přijde roztržka s nadřízeným a po příjemném přivítání s partnerem bolestivá hádka. Tomu se nikdy zcela nevyhneme, prostě se to čas od času stane.
Mějme na paměti, že pokud se ujmou vlády emoce, k ničemu rozumnému se nemůžeme dobrat. Logické argumenty, chápání, dohody - vše je zabarveno pocity a univerzální jazyk levé hemisféry nemůže dobře fungovat. Proto je nejlepší co nejdříve situaci ukončit, aby každá strana mohla vychladnout. Vzteklé prásknutí dveřmi není tím ideálním zakončením, ale v nouzi je to lepší než hodinové vzájemné obviňování.
Situace je skončena, bylo řečeno mnoho bolestivého a nyní je otázkou, jak znovu začít. Jak se usmířit. Zralý člověk usmíření nepotřebuje. Ví, že vypěnil, ví, že se v afektu řeklo mnoho bolestivých slov, která neznamenají nic jiného, než že někomu bylo hodně zle, a nedokázal se s tím kultivovaně vyrovnat. Proto novou situaci co nejdříve otevře tak, jako by se nic nestalo: "Dáme si čaj? - Ano, prosím tě, bez cukru....". Je-li ve hře jedinec nezralý, který se sám nedokáže se svou energií vypořádat a ta v něm neustále bouří, bude očekávat naši omluvu, řádný rozbor okolností a nápravu. Je to těžká situace a jeho představa nápravy je mylná, vedla by jen k opakování, cyklování neshod. Můžeme udělat jediné. Otevřeným vztahem vyjadřujícím náš zájem a pochopení bez obviňování posilovat jeho růst.
Mnoho z nás prožívá život v souboji se svými vlastnostmi, svým vzhledem, svými nedostatky. Snažíme se o nápravu a hrajeme hru na lepšího. Tento rozpor nás oslabuje a svým způsobem znemožňuje cestu vpřed, protože se snažíme pracovat na někom, kým nejsme.
Poznání sama sebe, a to nejen vlastností, které nás posilují, ale i těch, které nás oslabují, a postupné kamarádství se svým tělem a duší je prvním krokem k tomu, abychom mohli na změnách pracovat. Pak je naše chování projevem našeho skutečného charakteru a naše opatření jsou směrována na naše skutečné potřeby a ne na jakési iluzorní představy. Také zde je třeba udržet rozumnou rovnováhu a "mít rád sebe sama, jako ostatní".
Skupinové klima je velice silné
Člověk je tvor společenský a naše kultura bohužel na sílu skupiny zapomíná. Již z Principu vnější rezervy vyplývá, že naše energie není jen v nás, ale i v ostatních, nám blízkých lidech. Toho můžeme využít ve chvílích, kdy nám není dobře. Pomohou nám jaksi mimochodem tím, že budou vedle nás (při společném sportu, kultuře, intenzívní práci..), nebo přímo tím, že pomohou sdílet naše starosti. Ano, sdílet. Málokdy potřebujeme radu odborníka, většinou nám chybí pevná ruka přítele, který pochopí náš problém a umožní nám tím, že můžeme o svých starostech mluvit, svého démona pojmenovat a tak ho zbavit negativní energie.
Je dobré mít na své cestě svého guru, vzor, učitele, přítele, prostě někoho, kdo nás vyslechne, pochopí a posílí svou energií a moudrostí na naší Cestě.
Pokud se v nás nakumuluje negativní energie, nemá již nic společného se skutečným podnětem, ba ani s naším programem, který ji vyvolal. Je prostě v nás, cítíme se špatně a nevíme si rady.
Není řešením zakrýt příznaky této energie zklidňujícím práškem či sugescí, že se vlastně nic neděje. Je třeba se energie zbavit, a ne ji v sobe kumulovat. Zatlačíme-li ji do sebe, obranný mechanizmus podvědomí nám ji v nějaké podobě zase vrátí a většinou v té nejnevhodnější situaci.
Psychickou energii se můžeme naučit převést na jinou formu energie, tu pak zesílit, a tak se jí zbavit, spálit ji. Přeměna a zesilování energie není nic nového, příroda tento způsob již dávno používá. My si jej jen musíme uvědomit.
![]() |
Podvědomí řídí
fyziologické pochody našeho těla.
Představme si, že si nedokáže
poradit s rovnováhou energie v
kůži, například díky tomu,
že se zde vyplavují škodlivé
látky zevnitř těla. Proto vyvolá
podráždění, kůže nás začne svědit.
Naší intuitivní reakcí je
škrábání - tedy zesilování
nepříjemné bolesti, po kterém
obvykle nastává úleva. Bolí-li nás kotník, pak víme, že spolehlivě přestane bolet po tom, když kladívkem při zatloukání hřebíku omylem trefíme svůj prst. |
Tuto na první pohled trochu drastickou zákonitost můžeme využívat při svých bojích s negativní energií - přetvořit ji a zesílit.
![]() |
Na mez únosnosti zvýšit svalovou energii (vzepřením mezi dveře), spálit energii v krátkém běhu na hranici svých sil, rozezpívat se, zašklebit se, v dobrém se poprat s partnerem... Každý podle svých možností. |
Důležité jsou dvě věci. Nepracovat s psychickou energií, ale s formou, do které ji převedeme, a zvýšit požadavek energie na maximum. Po této "rychlé smrti" obvykle následuje uvolnění, kdy již můžeme na našem problému pracovat racionálně, bez emocí.
Při svém sebepoznávání si uvědomíme existenci svých hranic, to znamená mezí, za kterými již jsou nám podněty či spíše naše reakce nepříjemné.
![]() |
Hranicí může být, když partner nepřijde do osmi hodin domů, v rozhovoru nás někdo nazve lhářem, partner se neuctivě vyjádří o našich rodičích... Všechny tyto situace mohou v někom vzbudit nepříjemný pocit, zatímco druhý si jich ani nevšimne. |
Hranice jsou naprosto individuální a naším zráním se posunují směrem k odolnosti. Nyní prostě někde jsou a pro naši duševní pohodu je dobré, máme-li je zmapované. Protože:
S posunováním psychických hranic je to podobné jako s fyzickým tréninkem, kdy posilování těla nastává tehdy, když se v bezpečí (v tělocvičně, pod dohledem cvičitele...) dostaneme za hranice svých zdánlivých možností, cvičení začne bolet a na tělo klademe zvýšené požadavky. To se nové situaci přizpůsobí, zesílí, zpružní a zocelí se.
Stejné je to s našimi psychickými vlastnostmi a hranicemi z nich vyplývajícími. V chráněném stavu (uměle vytvořené situaci, s přítelem po ruce, pod dohledem zkušeného lektora, učitele, terapeuta... s velkou rezervou) přejdeme hranici a podíváme se za ni. Proces je to bouřlivý, vždyť se boří hranice, ale nové hranice jsou již vystavěny o hodně dál.
Většina zklidňujících technik je založena na známé vlastnosti vědomí, totiž na tom, že se v daném okamžiku dokážeme soustředit pouze na jednu věc. Přesunutí koncentrace ze stresujícího podnětu na neškodný či posilující prvek je nejrychlejší a nejúčinnější obranou v případě, že cítíme signály přicházejícího ohrožení, a pomáhá i když nás menší množství negativní energie již zasáhlo. Pojďme si popsat některé techniky vycházející z toho, že dostaneme-li do středu své pozornosti něco posilujícího, přestaneme se koncentrovat na negativně působící podnět.
Soustředění na cokoliv
Začíná na nás působit hádka, vyrušující hovor, naše
katastrofické myšlenky. Tak se jednoduše na něco
soustředíme. Začneme přemýšlet o nevkusných brýlích,
které má partner na sobě, vzpomeneme si na hezké zážitky z
dovolené, představujeme si splnění svého cíle.
Posilující soustředění
Zásada je stejná, jen naše soustředění se zaměřuje na
posilující elementy:
Soustředění na pomůcky
Pozornost můžeme přenést na konkrétní věc, kterou u sebe
nosíme. Soustředění posilujeme tím, že se milé věci
dotýkáme a přijímáme její energii. Může se jednat o
řetízek na krku, kamínek, známé "čínské
koule"... U posledního předmětu se uplatňuje hned
několik posilujících prvků najednou - masáž aktivních
bodů dlaně, zvuk, magnetizmus, soustředění.
Zklidňujících technik případně kombinovaných s vhodnými pomůckami a hudbou je nepřeberné množství. Proto je důležité si uvědomit zákonitosti, na kterých fungují, abychom mohli zvolit a naučit se používat ty, které jsou pro nás nejvhodnější.
Z uvedeného je zřejmé, že o svou psychiku můžeme pečovat na mnoha úrovních. Zvyšovat odolnost proti stresu, včas učinit opatření, aby se neprojevil, v zárodku se s ním vyrovnat a "dostane-li" nás, sehrát s ním vyrovnanou partii. To vše je v našich rukou a je nerozumné nechat věci dojít tak daleko, že si nebudeme schopní pomoci sami.