Máme za sebou první dvě důležité etapy plánování - určení stavu, ve kterém se nacházíme, a zformulování svých cílů - situaci, do níž se chceme dostat. Jestliže předchozí etapa byla velice účelným sněním, prací s pravou hemisférou, sledováním pocitů a niterných hodnot, kdy jsme si odpovídali na otázku CO chceme, pak tato etapa představuje přechod do tvrdé reality, kdy budeme hledat odpověď na otázku JAK to udělat, abychom z výchozího místa směřovali k našemu očekávání. Tomu se budou věnovat další tři části knihy zabývající se v ucelených tématech kroky, které na své cestě ještě musíme učinit:
Z třetí části knihy máme zapsána svá poslání a cíle. Mohlo by se zdát, že nic nebrání jejich splnění. Jsou napsané a jasné - například "být nejlepší počítačovou firmou v okrese", "plynně se domluvit německy", "mít pohodu v rodině". Takto pojmenované cíle nám však neříkají nic o cestě k jejich dosažení. A právě hledání konkrétní cesty je námětem této kapitoly.
![]() |
Mnoho lidí zná své cíle - prosperita v podnikání, pevné zdraví, plný rodinný život. Mnoho lidí používá ke své práci diář, kam si zaznamenává plán svého pracovního dne. Oběma skupinám však chybí to podstatné - spojení mezi velkým cílem a každodenním životem. Nikdy nebudeme mít pevné zdraví, i když je to krásný cíl, pokud pro to nebudeme dennodenně dělat několik rozumných a naprosto konkrétních opatření. |
Máme před sebou všechny své cíle. Je jich hodně, některé jsou složité, jiné jednoduché, dlouhodobé i krátkodobé. Možná, že cítíme zmatek z jejich neuspořádání a obavy z jejich počtu. Proto se naučíme postup, kterým bychom své cíle dokázali zkonkretizovat tak, aby bylo možné každý den na nich zapracovat. Abychom mohli o cestě uvažovat opravdu efektivně, seznámíme se s Principem bodu obratu. Jeho použití je sice univerzální, ale v zásadě se zabývá přesně tím okamžikem, kdy přišel podnět (v tomto případě definování cílů) a nastává naše reakce. Abychom nenarušili spojitost povídání o práci na cílech, je kapitola o Principu bodu obratu uvedena na závěr této části, nicméně si ji můžete přečíst již nyní.
Je velmi
jednoduché něco zkomplikovat, zato bývá značně
komplikované něco zjednodušit. Meyerův zákon |
Není to práce jednoduchá a vlastně nikdy nekončí. Od abstraktních pojmů (úspěšný prodej výrobku) prezentujících náš vzdálený cíl přejdeme na jeho konkrétní formulaci, velké cíle budeme rozdělovat na snesitelnější sousta, dlouhodobé cíle na krátkodobější. Budeme hledat různé varianty, kterými je možné cíle dosáhnout, hledat vazby mezi jednotlivými činnostmi a tím i možnosti k jejich zjednodušení. Budeme přemýšlet, co nezbytně potřebujeme, které informace musí být v danou chvíli po ruce a kdo další se bude na činnosti podílet. Dodržíme následující postup:
Cílů je hodně a my se teprve postupně měníme a jen zvolna pronikáme do tajů plánování. Proto je nutné hned na začátku soustředit pozornost na cíle nejdůležitější a pouze v případě, že je dostatek zdrojů (čas, energie, kázeň...), je možné uvažovat také o plnění cílů dalších. Některé, byť lákavé, asi budete muset na čas odložit. Které? O tom musíte samozřejmě rozhodnout vy, ale můžete použít následující kritéria:
Tato a další kritéria můžete přehledně zapsat do tabulky a použít je pro vytipování nejdůležitějších cílů v případě, kdy je jich najednou příliš. Už při samotném bodování budete jednotlivé cíle zpřesňovat a uvědomovat si jejich postavení v celém kontextu vaší činnosti.
I když cíle "vyčistíme", pravděpodobně jich zůstane pěkná řádka. Pracovní jsou pomíchané se soukromými, dlouhodobé s maličkostmi. Proto je dobré v nich zavést určitý pořádek. Stejně jako jsme si nad svými rolemi určovali oblasti, do kterých patří, můžeme rozdělit i své cíle podle rolí, kterým přísluší (otec - tolerantní výchova syna...) nebo, není-li jich mnoho, oblastem, které jednotlivé role sdružují (rodina - tolerantní výchova syna, společné páteční večery...).
Je pravděpodobné, že se tyto oblasti budou někde překrývat, jinde si nebudete zcela jisti, který cíl kam patří. To se časem vytříbí. Zatím si zaveďte například oblast "Různé" nebo "Sebekázeň", kam budete zařazovat nejasné cíle.
Někdy je oblastí příliš, jindy je některá oblast pro naše cíle příliš malá. Nevadí, sdružujme je a rozdělujme podle vlastního uvážení, jen se držme osvědčeného pravidla - oblastí by nemělo být více než deset.
![]() |
Uveďme si příklad.
Máme před sebou cíle ze všech tří kapitol části
Cíl. Přehled může vypadat například takto:
Nejdříve cíle přeskupuji do oblastí: Rodina, Zaměstnání, Vzdělání, Kondice, ale vidím, že začnu-li uvažovat konkrétně o jednotlivých cílech, pak životospráva se týká rodiny a představa vedení firmy je tak široká, že tato oblast bude přeplněna. Je tedy možno upravit oblasti následovně: Rodina a přátelské vztahy
Vzdělání |
Nelamte si hlavu tím, že nebudete napoprvé spokojeni. Stoprocentně nebudete stejně nikdy, protože se pokoušíme udělat pořádek ve struktuře vytvořením "šuplíčků" a druhý neméně důležitý prvek - vazby - je zde opomíjen. Zatím se s tím smiřte, nebo již teď zkuste něco nového - vezměte skutečně veliký papír a pracujte na něm. Sem se vám vejdou všechny oblasti a všechny cíle, a jestliže něco souvisí s něčím v jiné oblasti, vyznačte si souvislost na tentýž papír spojnicí obou prvků (část 8, kapitola Vybrané techniky duševní práce - Myšlenkové mapy). Při zapisování cílů již buďte konkrétnější, pojmenovávejte je tak, aby bylo jasné, které činnosti bude nutné vykonat pro jejich splnění.
Výsledkem naší práce je pořádek v cílech, tzn. přehled oblastí a v nich zaznamenané cíle, které s oblastí souvisejí.
Máme oblasti a v každé z nich několik cílů. Obecně jde teď o to, aby každému cíli, který může představovat složitý projekt, ale i jednu jasnou činnost, byla přiřazena cesta, jak tohoto cíle dosáhnout. Cestu může představovat zavedení návyku, desítky delegovaných rozličných činností pro různé pracovníky nebo dokonce různé varianty, kde o správné se rozhodne až časem. Jedná se zde o intenzívní přemýšlení, tvořivou a hodnotící činnost, týmovou práci. Vše navíc neprobíhá jednorázově. Jde spíš o proces postupného upřesňování, ujasňování a kompletace. Rovněž tak nemá jednoznačný termín ukončení. S těmito aspekty je potřeba počítat i při výběru formy práce na cílech. A opět doporučení: zkuste pracovat v Myšlenkových mapách, kde můžete postupně doplňovat myšlenky, tvořivě se rozvíjet i uvažovat o různých variantách na jednom přehledném papíru.
Smyslem rozpracování cílů je vytvořit scénář, který popisuje kroky k dosažení cílů ve spojení s jednotlivými časovými horizonty. Během rozkladu se snažte dojít do takové hloubky, aby se dílčí, jednoduché a krátkodobé cíle mohly vyjádřit jako jednotlivé události, úkoly a činnosti. Ty je pak možno přiřadit ke konkrétním časovým obdobím.
![]() |
Pro každou oblast si vyčleníme veliký papír, kam zapíšeme příslušné cíle tak, aby bylo kolem dost místa na poznámky. Naším úkolem je teď jednotlivé cíle zvážit a rozpracovávat tak, že je budeme členit na stále menší úkoly, až dosáhnou podoby konkrétní činnosti (vypracovat, zatelefonovat, objednat...). Zároveň si poznamenáváme všechny vedlejší myšlenky (očekávané problémy, různé varianty řešení, otázky...). Postupně se snažíme jednotlivé činnosti řadit do časových posloupností tak, jak bude nutné je po sobě plnit. Tím, že máme před sebou celou oblast s více cíli, je menší pravděpodobnost, že zapomeneme na něco důležitého a navíc nás jistě napadnou různé formy zjednodušení. Je velice pravděpodobné, že své poznámky budeme několikrát předělávat, že touto prací strávíme dost času, ale výsledek se dostaví. Je lepší přepsat papír, než například přestavět zeď. |
Práci nedokončíme za jeden den, to ani není účelem (nechejme pracovat naše podvědomí). Se svými myšlenkami seznámíme ostatní (ve firmě, doma), poslechneme si jejich připomínky a názory a budeme postupně korigovat svoje poznámky. Takto se bude pomalu precizovat náš scénář. Je zkonkretizováním našeho poslání, a je proto druhou nejdůležitější částí našeho plánování. Je v něm totiž obsaženo nejen to, co chceme, ale i jak se k tomu dostaneme. Znovu připomínám - nespěchejme, opravujme, tvořme, přehrávejme si v duchu různé možnosti, nechejme pracovat svoji fantazii. Zamysleme se nad platností Principu bodu obratu (uvedeném na konci této části) a zvažme, jestli k dosažení některého cíle není možné použít netradiční přístup, nový nápad. Nenechejme se sami sebou zatlačit do pasivity. Buďme aktivní, drzí, nekonvenční. Zpochybňujme všechna standardní řešení, která nám nabízejí naše programy, a přemýšlejme o nových. Při sestavení konkrétního scénáře pak ještě zvažme následující hlediska:
My bychom chtěli všechno, být bohatí, zdraví, spokojení, a to nejlépe hned. Zkušenost nás však již dostatečně poučila, že to není možné. Proto se musíme krotit. Účelným sítem pro naše aktivity, které budeme chtít realizovat, je poctivé zodpovězení následujících otázek:
Mám na činnost skutečně čas?
![]() |
Mnoho firem uvažuje o svých projektech a rozpracovává je až na úroveň konkrétních opatření, činností, úkolů. To vše je v pořádku, ale často se vychází pouze z předpokladu "je to nutné udělat" a zapomíná se na parametr "kolik času to bude stát". Jinak řečeno, zhodnotí se všechny zdroje (finanční prostředky, kvalifikace pracovníků...), ale zapomene se na časový faktor. A tak vedle sebe běží více dobře připravených a důležitých projektů, ale stejně se nedaří, protože si nikdo nepropočetl časovou náročnost úkolů. |
Jsem dostatečně motivován s činností začít?
![]() |
Chci svého podřízeného pověřit novou agendou. Má na to, je výkonný. Problém je v tom, že se neustále dohadujeme o jeho pravomocech a odpovědnosti. Je teď v náladě "tichý vzdor". Nezakousne se do činnosti, protože nebude jeho. Než předám agendu, musíme společně sestavit poslání jeho funkce a musíme se oba ztotožnit s právy a odpovědnostmi z toho vyplývajícími. Dokud nebude projekt jeho, nebude jej chtít. Projekt ho nebude lákat a není rozumné ho novými úkoly pověřit |
.Mám takovou kázeň, abych u činnosti vytrval?
![]() |
Ano, potřebuji se zdokonalit v angličtině. Mám čas hodinu denně u ní sedět, jsem motivován s ní dnes začít. Když se dívám zpět, zjišťuji, že se situace stále opakuje. Toto předsevzetí jsem měl mnohokrát, je rozumné. Ale vždy vyprchalo hned v prvním týdnu. Proč? Motivace je stále, čas vlastně také, ale, no jasně, jsem prostě pohodlný a nechce se mi! A tak najdu mnoho výmluv, proč to nejde. |
Spoustu času, nervů a zklamání si ušetříme tím, že se do věcí, kde se neozve třikrát "ano", prozatím nebudeme pouštět - nemají totiž šanci (typickým příkladem jsou novoroční předsevzetí). Raději se ještě jednou zamyslíme a úkol pozměníme tak, abychom souhlas, byť s mírnými pochybnostmi, mohli vyjádřit (například místo hodiny angličtiny denně pro začátek deset minut). Podobné otázky si klademe i v případě promýšlení činností pro ostatní (delegování).
Každý úkol, který prošel prvním sítem, musí splňovat další podmínky, ať je určen nám, či někomu dalšímu. Mnoho úkolů v minulosti ztroskotalo již v okamžiku, kdy byly nesprávně zadány. Přesvědčme se proto, že náš úkol je:
Pokud si nejsme jisti, přemýšlejme o vhodnější formulaci i vedlejších opatřeních, která tyto parametry zajistí. Vyplatí se to. Zmenší se počet nedorozumění, sníží počet nedodělaných úkolů z důvodu takzvaných "objektivních" příčin a nebudeme ztrácet nervy při hledání odpovědného pracovníka.
K cíli málokdy vede jedna cesta. Reklamu je možno například kompletně zadat, vše sám vymyslet a zařídit, nebo zaměstnat nastálo pracovníka, který by se jí zabýval... Proto se při promýšlení cílů nezaměřujeme pouze na jednu cestu, byť se nám zdá sebelákavější. Zapisujme si všechny varianty, které nás napadnou, a doplňujme je dále svými postřehy a otázkami tak, abychom se nakonec mohli zodpovědně rozhodnout. Opět je třeba si připomenout, že je daleko efektivnější všechny cesty projít v duchu, než je v praxi jednu po druhé realizovat, když se předchozí ukázala být špatnou.
Málokdo má to štěstí, že je "posledním v řadě" v každé své životní roli. Že si prostě dělá svou práci a nemusí se starat o to, jestli ten či onen pracuje dobře. Většina z nás je někde "nadřízeným". V roli koordinátora týmu, ředitele, rodiče. Všechny tyto role předpokládají rozdělování úkolů, a to není práce jednoduchá. Začíná již ve výběru schopných spolupracovníků (manželky), jejich vzdělávání, přípravě na týmovou práci. Konkrétní řízení času si nelze bez spolupráce (delegování - přenášení práce na jiné) představit, protože znamená velkou úsporu času. Nebudeme se zabývat delegováním typu "poslíček", které běžně užíváme: "Přines to, odnes tamto, zařiď tohle, udělej ono a řekni, až to budeš mít hotové," zde jde spíš o problém komunikační (mám nárok toto požadovat, nebo je splnění mého požadavku projevením laskavosti?). Věnujme pozornost delegování koncepčnímu, kdy delegujeme i přemýšlení, pravomoce a odpovědnosti.
Než pověříme, ptáme se
Než bezhlavě dáme úkol synovi či
podřízenému, zodpovíme si některé otázky. Mohou z nich
vyplynout naše falešné motivy i celková nepřipravenost k
delegování:
Jak pověřit
Delegujeme na konkrétní osobu, vždy jen
o jeden funkční stupeň a všem, nejen schopným. Zadáváme
cíl delegovaného úkolu, odpovídající pravomoce a
odpovědnosti. Cíl orientujeme na výsledky, ne na metody -
neprosazujeme svoje techniky, ponecháváme na svých partnerech,
aby sami našli správnou cestu. Při zadávání úkolu se
přesvědčíme, že partner rozumí všem parametrům úkolu.
Seznámíme jej se všemi potřebnými informacemi (lidské,
finanční, technické a organizační zdroje), upozorníme na
možné problémy, zvýrazníme ne to, co má, ale to, co nemá
dělat. Domluvíme odpovědnost, představy o průběhu a
hodnocení činnosti, společné kontroly. Určíme následky
dobrého i špatného výsledku.
Jak zasahovat a kontrolovat
Budeme se zdržovat v pozadí, ale
nenecháme partnery "na holičkách". Nebudeme se
vměšovat do jejich práce, vnucovat jim své řešení,
kontrolovat mimo dohodnuté termíny. Pomoc poskytneme jen za
mimořádných okolností. Pokud se nedaří, pomůžeme najít
příčinu, ale nebudeme zachraňovat. Bez vážné příčiny
nedovolíme delegovat problémy k sobě nahoru.
Stanovování priorit je odborný výraz pro to, co denně každý z nás dělá. Protože máme mnoho úkolů, musíme se rozhodnout, kterému dáme přednost a který počká. Zkrátka určujeme jejich prioritu. Díky naší tendenci řešit naléhavé maličkosti jsme si navykli dívat se na věci krátkozrace a odnášejí to zejména naše cíle, které jsou převážně záležitostí dlouhodobou.
Na priority se nyní nebudeme dívat tak, že určujeme pořadí ve všech věcech, které musíme udělat, ale že dosadíme a jednoznačně preferujeme důležité činnosti. Nicméně i ve věcech důležitých jsou rozdíly, a proto zvažujme. Čas a naše možnosti jsou víceméně dané, a většinou je tedy nutné i důležité aktivity rozdělit prioritou a podle té se pak v praxi řídit.
Jsme velice vynalézavý národ a tuto vlastnost můžeme přenést i do plánování. Vidíme-li před sebou celou jednu oblast naší činnosti s více cíli, zjistíme, že je zde mnoho věcí, které spolu souvisejí. Podívejme se, zda není možné některé činnosti vhodně sdružit, jiné vynechat a další udělat úplně jinak. Jistě vede ještě kratší cesta k cíli, než jsme si původně mysleli.
![]() |
Chceme lépe vychovávat své děti, pracovat na své kondici, být jim vzorem, zlepšit svoji kázeň... To vše můžeme s drobnými kompromisy sdružit v jednu společnou činnost. Můžeme například chodit běhat s dětmi. Budeme jejich vzorem, ony nám zpětně podpoří naši kázeň, zároveň je budeme účinně vést (děti sice neposlouchají naše kázání, ale zato nás velice bedlivě pozorují) a navíc zapracujeme i na své kondici. |
Mnoho času a energie můžeme v budoucnu ušetřit tím, že činnost převedeme na určitý návyk, tzn. bude existovat stále stejný postup, jak se bude činnost provádět. Již víme, jak mohutná je síla návyku, a proto se tato opatření velice vyplácejí i za předpokladu, že zadání a příprava bude složitější.
Jestliže je náš cíl složitý a dlouhodobý, patrně při jeho realizaci dojde k problémům. Proto není efektivní věnovat plnou pozornost celému období, ale pouze jeho rozumnému, jasně ohraničenému horizontu, odkud se zase stejným způsobem (ale již na základě částečných výsledků) budeme moci rozhodnout, jak dále pokračovat.
![]() |
Postupujeme tak, že se na celé období podíváme globálně a zmapujeme situaci, jak by vypadala, kdyby vše šlo dobře. Pak určíme body s velkou nejistotou, kde nemůžeme odhadnout výsledek. Podrobně si naplánujeme cestu od tohoto okamžiku k nejbližšímu nejistému místu a dále již jen zhruba načrtneme varianty, kterými budeme pravděpodobně moci pokračovat. Plán zpřesníme až na základě konkrétních výsledků z prvního bodu nejistoty. |
Asi se nám hned napoprvé nepodaří zpracovat všechny cíle do kompletního scénáře. To nevadí, protože stejně nejsme schopni ihned začít plnit vše, co jsme si předsevzali. Znovu si připomeňme, že ještě neumíme plánovat, nemáme potřebné zvyky, zatím se klopotně učíme a v tento okamžik si vzít větší sousto, je nerozumné. Mnoho psů, zajícova smrt. Mnoho cílů, žádný dokončený. Vyberme jeden, dva a ty udržujme ve středu svého zájmu. Postupně, s upevňováním správných návyků, můžeme přibírat činnosti další. Prozatím se učme žít s pocitem, že jsou věci, které existují zatím jen v oblasti snů a našeho chtění. Nenervujme se proto. Bude to tak vždy a je to tak nakonec i správné. Nyní si ještě zkusíme společně rozpracovat alespoň jeden obecný cíl, například zlepšit permanentně špatnou náladu.
![]() |
Cítím se nespokojen bez zjevné příčiny. Problémů je mnoho, ale nic mimořádného. Jaro už minulo, takže o jarní únavu nejde. Co s tím? Nejsou-li důvody pro nespokojenost zřejmé, asi musím hledat jejich možné zdroje a mírně se snažit o vylepšení kondice a soukromého konta pohody. |
To zatím stačí. Budu-li přemýšlet, jistě objevím škůdce na své energetické zahrádce a vypořádám se s ním.
Toto budu dělat měsíc a pak se k záměru i poznatkům vrátím, zhodnotím situaci a zvážím, co dál.
Jistě vás napadly úplně jiné a možná daleko lepší alternativy. Přístupů je mnoho, mě dnes zrovna napadlo toto a zítra již může být úplně jinak. Nicméně, svého démona jsem pojmenoval a mohu se s ním pustit do křížku. Přestože se jednalo o cíl, který se konkrétně těžko plní i měří, našel jsem si činnosti, které tyto vlastnosti mají.
Shrnutí
Návrh
Posbírejte písemné poznatky z minulých kapitol a udělejte si v cílech pořádek začleněním do ohraničených oblastí. Pak si vyberte tu pro vás nejzajímavější a podle uvedených pokynů na ní zapracujte. Na konci budete mít v rukou část scénáře - přehled konkrétních úkolů pro vás i ostatní, s termíny i doprovodnými informacemi. A co je hlavní - sledujte své pocity, hledejte první pocit uspokojení. Jistě ve vás bude, protože jste svůj cíl již uviděli alespoň na papíře.
Mít
nadhled, těžká věc - pro trpaslíka. Jiří Žáček |
Víme již, že změna je nevyhnutelná, a protože dává signály o svém příchodu (Princip neustálé změny), dokážeme odhadnout její vývoj (Princip ohlédnutí), umíme najít své místo v nadcházejícím procesu a připravit zázemí pro rozhodnutí (Princip viditelných hodnot). Čtvrtý Princip nám říká, kdy a jak jednat.
Již víme, že v sobě máme různé programy, původní i převzaté, dobré i ty, které nám způsobují hodně obtíží. Některé jsme podědili po rodičích, další jsme získali ve škole. Velký vliv na nás má prostředí, ve kterém žijeme. Existují i mystická předurčení - čas před zrozením, postavení planet, průběh porodu, energie skupiny, ve které se pohybujeme... To vše má vliv na náš charakter, chování i jednání. V důsledku této předurčenosti a z ní vyplývajících vlastností se obvykle stavíme pasivně k životu ("To je osud, takový už jsem..."). Tuto pasivitu ještě zhoršuje další faktor, naše větší či menší nezralost (zbytky závislého dítěte), pro kterou je příznačné očekávání namísto aktivního vyhledávání.
Místo aktivního jednání pouze reagujeme na to, co přijde, a to většinou odezvou závislou na vnějších vlivech: na ostatních, momentálních podmínkách, počasí, tlaku... Jsou-li druzí usměvaví, počasí báječné, tlak v normě, kuchyň uklizená - máme konečně podmínky k tomu, abychom se usmáli. Taková souhra se však podaří jen občas. Není to škoda? Zralí lidé nosí své podmínky, počasí, přítele, tlak i pořádek v sobě - a cítí se vyrovnaně prakticky bez ohledu na vnější podmínky. Pasivní reagování je nebezpečné, protože naše slabosti zmnožuje slabostmi okolí. My se pak díky domnělé předurčenosti (takový jsem, ve mně se nedá nic změnit) cítíme špatně a zpravidla hledáme vinu u ostatních.
Jsme-li pasivní a reagujeme podle zastaralých programů, málokdy nám dojde základní pravda duchovních škol: "Vše se vytváří dvakrát." Jednou v realitě, podruhé v naší mysli (a naopak). Nebolí nás hádka, ale to, jak se na její okolnosti díváme. Netrápí nás ubližující partner, ale naše lítost. Obecně je jedno, o jaký problém jde, ale záleží na tom, co s ním uděláme. To samozřejmě neznamená, že zlomíme-li si nohu, pěkně si to vysvětlíme a ona sroste. To ne, ale je fakt, že zatímco někdo v důsledku zranění upadne do hluboké deprese (a noha se nehojí), druhý zakleje, uchopí příležitost (zdokonalí se ve francouzské konverzaci...) a v podstatě v pohodě žije dál. Prostě to, co se nám děje, nás nebolí tolik jako naše reakce na podnět. Věci nás mohou zranit fyzicky nebo ekonomicky, ale náš charakter může těžkou situaci nejenom přežít bez šrámu, ale dokonce se i zocelit a načerpat energii pro situace další (jak o tom ostatně mluví i Princip viditelných hodnot).
Z uvedeného se musí zákonitě narodit myšlenka, jak toho využít. Jistě, je to jednoduché. Zachytit okamžik (bod), než začnou pracovat zavedené programy a jednat jinak (obrat). Vložit se mezi impuls a naši reakci promyšlenou akcí. A to můžeme, protože podle Principu stálé změny jsme nyní schopni zachytit signály spouštějících se programů a podle Principu viditelných hodnot známe směr, kterým se vydat.
![]() |
Kamarád běhá
v lese. Pravidelně a rád.
Jediným problémem jsou auta, která
občas po lesní cestě jezdí
k blízké chatové osadě. Tak
se stává, že běží za
autem a místo lesního vzduchu dýchá
čoud z výfuku. Vyprávěl mi o tom: "Když se
přede mnou objeví auto, okamžitě
se naštvu, nadávám v duchu
řidičovi (program: Reakce na
smrduté auto v lese) a běžím
dál, co jiného mi zbývá.
A tuhle mě napadlo - proč
ho nepředběhneš? Jede pomalu,
tak o co jde. Tak jsem
ho předběhl. Už nenadávám,
dokonce se chválím za to, že
jsem rychlejší než auto." Společně jsme se shodli na tom, jak naše ustálené názory (auto je rychlejší než člověk) brání novému přístupu a jak stačí málo (podívat se jinak) a vše se náhle objeví v jiném světle. |
Problém vyřešit nebo s ním žít?
Situace, do nichž se dostáváme, můžeme rozdělit do dvou kategorií: na ty, na něž nemáme žádný vliv, a na ty, které ovlivnit můžeme:
Jestliže nás tchyně neustále kritizuje, je řešení hádkou nemožné. Můžeme emigrovat nebo se postupně naučit s ní žít. V bodu obratu nám pomůže otevřená věta: "Maminko, když říkáte, že chodím často na fotbal, to mi nevadí, ale jak začnete mluvit o tom, že málo vydělávám, tak se cítím zle, proč to děláte?" Dokážeme-li takto zareagovat a zveřejníme tolerantně své hranice, postupně se mohou posunout.
Někdy máme času více (do zítřka si máme rozmyslet novou situaci), jindy se očekává naše reakce ihned (někdo nás osloví a čeká na odpověď). V druhém případě je situace složitější, jsme pod tlakem, nemáme patřičné návyky a navíc mohou být ve hře i silné emoce. Můžeme však prioritně přijmout jeden návyk - zastavit se a uvědomit si vlastní pocity. To nám usnadní práci s emocemi, které bývají v těchto případech důležitější než slova. Odstup a sebepozorování nám dává možnost nereagovat programem Obranným či Obviňovacím, ale programem Novým v souladu s našimi hodnotami. Převezmeme iniciativu a můžeme:
Zachytíme-li bod obratu, můžeme v sobě oddělit emoce (energii) od informací, a můžeme pracovat na obou součástech odděleně. Míchat je dohromady je totiž téměř vždy zkázonosné. Křik, pláč, výhrůžky problém neřeší. Pokračovat má smysl pouze v případě, kdy si emoce dokážeme uvědomit a zvládnout je. Nepodaří-li se, vždy můžeme přerušit rozhovor, omluvit se a pokračovat jindy.
![]() |
Jsou-li emoce malé, obvykle stačí otevřeně o nich promluvit: "To mi vyrazilo dech... jsem podrážděný... cítím vztek... přestávám se ovládat... mohl bych vám ublížit a to by mě mrzelo." Energie chce jakýkoliv kanál, kudy ven, a verbální je nejlepší, pokud nikomu neublížíme. Jestliže se však situace ještě vyhrotí, raději ustoupíme: "Nezlobte se, ale nebudu pokračovat, řekl bych věci, které by mě později mrzely..." |
Shrnutí
Princip bodu obratu říká - hledej kritický okamžik situace, pozoruj tendenci svého programu a v případě potřeby aktivně rozběhni věci novým směrem, vytvoř nový program.
Návrh
Zkuste si udělat přehled programů, jejichž použitím se situace nezlepší (naštvané třísknutí dveřmi při nedorozumění, ústup před kritizujícím partnerem, okamžité odmítání nových nápadů, katastrofické myšlení při nevinném podnětu...). Zkuste vymyslet nové programy, které by mohly přinést lepší výsledky. Představujte si konkrétní situace a jak se v nich nově zachováte. Pak některou situaci skutečně vyprovokujte. Pozorujte se a zkuste nový program.