Přihodilo se, že za bitvy najednou stal den se nocí.
Tuto přeměnu dne předpověděl Iónům Thalés Milétský. Jako lhůtu stanovil rok ten,
ve kterém se vskutku stala ona změna.
Hérodotos, 5. stol. př. n. l.

Úplné
zatmění Slunce je astronomický úkaz neobyčejné krásy,
který nadchne každého milovníka přírody. Většina takových
krásných úkazů proběhne bez jakéhokoliv zájmu sdělovacích
prostředků a širší veřejnosti.
Úplné zatmění
Slunce 11.8.1999 však bylo naprostou výjimkou. Důvodem byla skutečnost, že úzký
pás totality, ve kterém bylo úplné zatmění
Slunce vidět, procházel hustě obydlenými oblastmi Evropy a jen
těsně minul území naší republiky. Asi 120 km široký pás procházel
Anglií,
Francií,
Německem, Rakouskem,
Maďarskem,
Rumunskem a Bulharskem.
Poté přešel Černé moře a pokračoval do
Turecka,
Iráku a zeměmi
Středního Východu do
Asie.
Těsně před západem Slunce stačil měsíční stín projít ještě Indii a
při západu Slunce skončilo zatmění v Bengálském zálivu.
Vzhledem k tomu, že úplné zatmění Slunce nastává na stejném místě
na Zemi asi tak jednou za 350 let, byl obrovský zájem Evropanů
o zatmění 11. srpna 1999 pochopitelný. Mnozí museli ovšem
podstoupit dlouhou cestu s nejistým výsledkem, aby našli to správné
místo k pozorování vzácného jevu, který trval nejvýše 143 sekund.
Stačil jeden jediný mrak, na které evropská obloha není skoupá, a
mohlo by být po všem.
Moje cesta za zatměním začala v roce 1962. Tehdy jsem se dozvěděl
na brněnské hvězdárně, že v roce 1999 bude v Rakousku úplné
zatmění Slunce. Od té doby jsem na tuto událost myslel. Myslel
jsem na ni i létě roku 1971, když jsem v Jerevanu kupoval
zrcadlový
objektiv MTO
o ohnisku 1.1 m. Dlouhou dobu mne trápila
myšlenka, jak se dostanu do Rakouska, když se tam nesmí...
Tento problém mě naštěstí v roce 1999 trápit nemusel,
měl jsem však jiné starosti. Evropa není z hlediska počasí
tím pravým místem pro pozorování úkazu trvajícího několik minut.
Všudypřítomné mraky složitě překonávající
alpský masiv činí z výběru místa pozorování v Evropě horor pro silné
nervy. A navíc matka příroda se rozhodla, že si s námi zalaškuje
a celkem pěkné počasí panující poměrně dlouhou dobu před zatměním
nahradila dvojicí studených front, které poslala přes Alpy právě
v době zatmění.
10. srpna 1999 dopoledne jsem seděl u počítače a
zadumaně studoval
aktuální snímky z meteorologické družice a
předpovědi oblačnosti stažené pomocí Internetu ze serveru Meteo France.
Situace vypadala mimořádně špatně. Jistou naději dávala
snad jen malá díra v oblačnosti nad Maďarskem mezi Balatonem
a Szegedem patrná na předpovědi Meteo France. Chtěl jsem
ještě ověřit, zda stejný názor mají i jiné meteorologické
ústavy, ale ty raději z obav před nevděkem zklamaných lidí vydaly
předpovědi typu: Nebude-li pršet, nezmoknem. Tak nezbývalo než
věřit Francouzům. V poledne tedy padá rozhodnutí. Jedeme
do Maďarska, do okolí města Paks, které by mělo ležet uprostřed mezi oběma
studenými frontami.
Ve 14.30 hod. vyráží naše 8 členná expedice dvěma
auty od brněnské hvězdárny. Důsledně se vyhýbáme dálnicím,
silnicím první třídy a hlavním hraničním přechodům. Máme obavy, abychom
neuvízli v předpokládaných dopravních zácpách. Jemný deštík se
mění postupně po průjezdu do Rakouska přes Poštornou v průtrž
mračen. Nálada klesá úměrně množství srážek. Když se postupně
prokoušeme asi hodinu před půlnocí k Balatonu, počasí se začíná
zlepšovat. Objíždíme totálně přelidněný Balaton a míříme dál na
jihovýchod. O půlnoci jsme téměř na místě. Jsme jen několik
kilometrů od středu pásu totality a zastavujeme v lese, kde
hodláme přespat pod širákem do rána. Když uléháme za asistence
mraků komárů na karimatky, máme nad hlavou nebe plné hvězd a
kocháme se pohledem na Mléčnou dráhu. Nálada stoupá.
Pištění komárů
není ta pravá hudba pro usnutí, zvláště máte-li krevní skupinu B. Nevím
proč, ale 0 ty potvory neláká. Nakonec mne zmohla únava. Probouzí mne
záblesk a tlumená rána. Než stačí moje rozespalá hlava
vyhodnotit příčinu, dopadají na spacák těžké vodní kapky.
A krucinál, studená fronta je tady! Ale je to ta první nebo ta
druhá nebo ... . Chtělo by to mít tak tady Internet a podívat se na
nějaký aktuální snímek z družice. Nezbývá než utéci do aut a do
rána dospat v sedě. Nálada klesá. Po osmé hodině ranní se na
západě objevuje proužek modré oblohy, který se pomalu, ale jistě
začíná rozšiřovat směrem k nám. Fronta přešla! Nálada stoupá.
Rychle nás opouští ranní letargie, sedáme do aut a jedeme několik
posledních kilometrů do cíle a hledáme vhodné místo pro
pozorování. Nacházíme jej na okraji typického maďarského pole
s kukuřicí asi
2km JJV od vesnice
Németkér. Je to téměř na středu
pásu totality necelých deset kilometrů od města Paks.
Počasí
vypadá skvěle. Je úplně jasno, jen v dálce na východě ještě lze
spatřit odcházející frontu. Kdyby tak teď bylo zatmění! Jenže do
úplného zatmění chybí ještě skoro 3 hodiny. Asi za hodinu se na
západě začínají objevovat malé, jindy tak krásné mráčky - kumuly.
Nervozita stoupá. Jediný takový, třeba nicotný mráček ve správný
okamžik na správném místě a je po všem. Pečlivě studujeme jejich
pohyb a vymýšlíme zoufalecké scénáře typu: ... těsně
před zatměním sedáme do auta a prcháme na východ. A co Dunaj, není
tam most? Tak na západ. Proč na západ? Vždyť je tam víc mraků. No
tak ... raději zůstaneme na místě.
Začíná
částečné zatmění, které
nás téměř vůbec nezajímá. Občas sice
kontrolujeme, zda Měsíc ukusuje Slunce předepsaným způsobem, ale daleko více zkoumáme
oblohu, co dělají mraky. Asi uprostřed částečného zatmění začínám
nabíjet foťáky. Jsem patřičně nervózní. A foťáky taky. Minolta
X-700 po vypnutí automatiky odmítá pevné časy, prostě
chová se zmateně. To je zcela fatální závada. (Až doma jsem
zjistil, že foťáku nic nebylo a ten, kdo byl zmaten, jsem byl já.)
Beru tedy záložní foťák Soligor a "nabíjím" do něj
Fujicolor
Superia 800. Budu jím fotit pomocí
zrcadlového objektivu MTO
10.5/1100mm Slunce a jeho bezprostřední okolí, tj.
protuberance a vnitřní a střední koronu. Hrome, ale ten
foťák nedělá vůbec nic. To budou baterky. Rychle měním baterky a
foťák konečně dělá to, co očekávám. Pak ještě další dva
fotoaparáty "nabíjím" Agfacolorem HDC 400 Plus. První dostává do
rukou starší dcera Hana (14 let). Má za úkol fotografovat vnější koronu,
která se již nevejde do zorného pole mého obrovského zrcadlového
objektivu. Použije k tomu světelný objektiv Sonnar 2.8/200mm
našroubovaný na staré dobré Praktice. Druhý dostane mladší dcera
Zdena (11 let), aby vyfotografovala celou oblohu od Slunce až k obzoru.
Má proto Minoltu X-700 s objektivem 2.8/28mm.
Asi 20 minut před úplným
zatměním je krásně jasno až na jediný mrak, který však
míří přímo na Slunce. Nervy napnuté k prasknutí. Pak se
stane téměř zázrak. Mrak změní svůj směr a odplouvá neuvěřitelně téměř
kolmo na směr, kterým přišel, pryč od Slunce. Ochlazení zemského
povrchu v místě zatmění způsobilo, že proudění vzduchu je zcela
jiné, než na jaké jsme zvyklí. Nasazuji na zrcadlový
objektiv filtr vyrobený z velké počítačové diskety a hledám
ve foťáku Slunce. Další nervák! Slunce nemohu najít. V noci, když
fotografuji tímto objektivem třeba Měsíc, je jeho nalezení
snadné. Zaměřím objektivem Měsíc podobně jako hlavní pušky. Objektiv má
dokonce zaměřovací výstupky připomínající mušku. Když mi
však oslepující Slunce, do kterého se nemůžeme přímo vůbec
podívat, svítí do očí, je hledání náhodným tápáním. Naštěstí i
toto tápání vedlo k úspěchu. Teď už jen to Slumce neztratit. Je asi 5, možná
jen 3 minuty do úplného zatmění. Je už úplně jasné, že to vyjde. Úzký srpek,
který zbyl ze slunečního kotouče, na nás září z průzračné oblohy.
Na západě je jasně vidět
blížící se měsíční stín.
Rychle se šeří a citelně se ochladilo (asi o 5 stupňů vůči
teplotě před začátkem částečného zatmění). Je
12 hodin 50 minut.
Sundávám filtr z objektivu. Pohled na poslední jasné sluneční
paprsky mi již nemůže ublížit. Přesně zaostřuji objektiv. Snažím
se maximálně soustředit. Okamžik, na který jsem se tak dlouho
chystal, je tady a já to nesmím zvorat. Najednou, jakoby bez
varování, sluneční záře prudce pohasne a na okraji slunečního
kotouče, který ještě před několika sekundami oslepoval můj zrak,
svítí jen třpytivý proužek světla, zvaný právem
diamantový prstenec.
Rychle však slábne jeho jas a rozpadá se na drobné, jasně svítící hvězdičky
-
Baileyho perly. Jsou
způsobeny nerovnostmi měsíčního povrchu. Zatímco většina zářícího
slunečního kotouče je již zakryta, některými místy ještě pronikají
poslední sluneční paprsky. Fantastický pohled. Po
několika sekundách mizí i
poslední perla a
okraj Slunce má jasně červenou barvu, která však také rychle slábne.
Červená barva patří
chromosféře,
tenké vrstvě plynu, vznášející se nad viditelným
slunečním povrchem.
Pohled do hledáčku mého
fotoaparátu doživotně nezapomenu. Tmavě šedomodrá obloha,
stříbřitě svítící korona a nádherné sytě červené
protuberance,
vznášející se nad "černým Sluncem".
Velmi dobře je patrný
pohyb Měsíce.
Již po deseti, patnácti sekundách je zřetelně vidět, jak Měsíc zakrývá
protuberance na jedné straně Slunce a na straně opačné je odkrývá.
Chladnokrevně plním pečlivě a dlouho připravovaný plán fotografování.
Měním postupně expoziční časy, abych zachytil
vše od protuberancí a
vnitřní korony
až po
koronální paprsky ve
střední koroně. Tam musí pomyslnou
štafetu převzít dcera Hana, která má světelnější objektiv s větším
zorným polem, který umožní zachytit
vnější koronu. Exponuji jeden snímek za druhým.
Z plného soustředění
mne vytrhne zoufalý výkřik Hany.
Drátěná spoušť našroubovaná na její
Praktice se zasekla. Opouštím svůj zrcadlák, vrhám se k jejímu foťáku
a bleskově uvolňuji zaseklou aretaci spouště.
Jak se vracím ke svému přístroji, stačím si ještě
všimnout
krajiny
kolem nás a letmo pohlédnout i na
oblohu.
Je šero asi tak, jako když v noci svítí úplněk, nebo snad
o trochu jasněji. Kolem Slunce zakrytého Měsícem stříbřitě svítí
korona, která jasně kontrastuje s tmavou oblohou. Vlevo dole od
Slunce nepřehlédnutelně září planeta Venuše a jsou vidět i
jasnější
hvězdy. Obloha se směrem k
obzoru zjasňuje a u obzoru má žlutooranžovou barvu. To v dálce,
kde není právě úplné zatmění, svítí Slunce. Nemám čas vychutnat
toto skvělé
panorama.
Mladší dcera Zdena vybavená Minoltou se širokoúhlým objektivem
však nezaváhala, a tak pomíjivá krása kontrastů a barev oblohy
při úplném zatmění zůstala zachována.
Musím rychle zpět k zrcadláku, neboť čas neúprosně letí.
Za asi deset sekund jsem opět na svém místě a fotím dál.
Snímám snímky v několikasekundových intervalech. I tak mám však
čas, abych si uvědomil krásu celého úkazu a zafixoval si v paměti
nádhernou hru
barev - kombinaci červené,
bílé a modré.
Blíží se konec úplného zatmění.
Mou pozornost upoutá
mimořádně jasná
protuberance, kterou odkryl pohybující se Měsíc. Její intenzivně jasná
červená barva přímo bije do očí a působí jako třpyt sytě červeného drahokamu.
Jak dlouhé jsou vlastně 2 minuty a 20 sekund?
Lezu po horách mnoho let a naštěstí jsem se odnikud
nikam dosud nezřítil. Z knížek však vím, že lidé, kteří přežili
takový pád v horách, tvrdí, že několik sekund může trvat jako
věčnost. Úplné zatmění Slunce je takové "antizřícení". Čas letí
takovým tempem, že konec zatmění mne zcela zaskočil. Najednou se
rozzářil
úzký červený proužek chromosféry a vzápětí se
objevují opět
Baileyho perly,
tentokrát na opačně straně slunečního disku,
než kde před chvílí zmizely.
Perly
se slévají rychle ve stále větší svítící oblasti
a z ničeho nic je po všem.
Jasné sluneční světlo mě bije do očí.
Nesmím již pohlédnout do hledáčku fotoaparátu.
Riskoval bych poškození zraku. Ve fotoaparátu je ještě několik snímků.
Exponuji je "naslepo".
Vyčerpáním klesám na karimatku. Několik sekund je
celá naše expedice jakoby v útlumu a pak propuká bezbřehá
euforie. Dnes jsem
zatím z pověrčivosti nefotil žádné fotky mimo
zatmění Slunce. Nyní dokumentuji bláznivé nadšení okolo sebe.
... Miloši, nevíš, kde je
nejbližší úplné zatmění Slunce?
V Angole. Nevíš, kolik stojí letenka do Angoly? ... Jedem, co ty
na to? Ty koupíš filmy, já obstarám Kalašnikov, ... . Plácáme
páté přes deváté a důstojní otcové rodin si nezadají se svými
ratolestmi. Mé nadšení však pomalu opadává a přichází opět obavy.
Podařily se ty fotky? Byl stativ domácí výroby dost pevný? Byly
expozice správně vypočítány? Zvolil jsem správné filmy?
Neuteklo mi Slunce příliš daleko od středu pole?
Tyto myšlenky mne trápily až do následujícího rána, kdy jsem stál
u vyvolávacího stroje ve své oblíbené laboratoři a čekal těch nekonečných
několik minut, než stroj vyvolá film. Ze stroje pomalu vylézá oranžový pás,
uprostřed pásu jsou světlé kroužky a kolem zelené protuberance a tmavá
korona. Teprve nyní se u mne dostavuje ta pravá euforie. Je to
tam! Odpoledne již v naprostém klidu ladíme u minilabu filtrace
a denzity, aby obrázky co nejvíce odpovídaly realitě. Ze stroje
pomalu vypadávají fotky, na kterých teprve mohu v klidu vychutnat všechnu
tu krásu prchavých okamžiků.

Je duben roku 2000, dvě hodiny v noci. Sedím u počítače a stále ještě pracuji
na
zpracování dat z naší expedice za zatměním Slunce. Naexponované snímky
se postupně změnily na 7 gigabajtů dat uložených na 11 CD. Teprve u počítače
jsem si uvědomil, že na snímcích, které jsme pořídili, je vidět víc, než jsem
očekával a než se na první pohled zdálo.
Copyright (C) 1999, 2000 Miloslav
Druckmüller