Moje cesta za zatměním začala v roce 1962. Tehdy jsem se dozvěděl na brněnské hvězdárně, že v roce 1999 bude v Rakousku úplné zatmění Slunce. Od té doby jsem na tuto událost myslel. Myslel jsem na ni i létě roku 1971, když jsem v Jerevanu kupoval zrcadlový objektiv MTO o ohnisku 1.1 m. Dlouhou dobu mne trápila myšlenka, jak se dostanu do Rakouska, když se tam nesmí...

Tento problém mě naštěstí v roce 1999 trápit nemusel, měl jsem však jiné starosti. Evropa není z hlediska počasí tím pravým místem pro pozorování úkazu trvajícího několik minut. Všudypřítomné mraky složitě překonávající alpský masiv činí z výběru místa pozorování v Evropě horor pro silné nervy. A navíc matka příroda se rozhodla, že si s námi zalaškuje a celkem pěkné počasí panující poměrně dlouhou dobu před zatměním nahradila dvojicí studených front, které poslala přes Alpy právě v době zatmění.

10. srpna 1999 dopoledne jsem seděl u počítače a zadumaně studoval aktuální snímky z meteorologické družice a předpovědi oblačnosti stažené pomocí Internetu ze serveru Meteo France. Situace vypadala mimořádně špatně. Jistou naději dávala snad jen malá díra v oblačnosti nad Maďarskem mezi Balatonem a Szegedem patrná na předpovědi Meteo France. Chtěl jsem ještě ověřit, zda stejný názor mají i jiné meteorologické ústavy, ale ty raději z obav před nevděkem zklamaných lidí vydaly předpovědi typu: Nebude-li pršet, nezmoknem. Tak nezbývalo než věřit Francouzům. V poledne tedy padá rozhodnutí. Jedeme do Maďarska, do okolí města Paks, které by mělo ležet uprostřed mezi oběma studenými frontami.

Ve 14.30 hod. vyráží naše 8 členná expedice dvěma auty od brněnské hvězdárny. Důsledně se vyhýbáme dálnicím, silnicím první třídy a hlavním hraničním přechodům. Máme obavy, abychom neuvízli v předpokládaných dopravních zácpách. Jemný deštík se mění postupně po průjezdu do Rakouska přes Poštornou v průtrž mračen. Nálada klesá úměrně množství srážek. Když se postupně prokoušeme asi hodinu před půlnocí k Balatonu, počasí se začíná zlepšovat. Objíždíme totálně přelidněný Balaton a míříme dál na jihovýchod. O půlnoci jsme téměř na místě. Jsme jen několik kilometrů od středu pásu totality a zastavujeme v lese, kde hodláme přespat pod širákem do rána. Když uléháme za asistence mraků komárů na karimatky, máme nad hlavou nebe plné hvězd a kocháme se pohledem na Mléčnou dráhu. Nálada stoupá.

Pištění komárů není ta pravá hudba pro usnutí, zvláště máte-li krevní skupinu B. Nevím proč, ale 0 ty potvory neláká. Nakonec mne zmohla únava. Probouzí mne záblesk a tlumená rána. Než stačí moje rozespalá hlava vyhodnotit příčinu, dopadají na spacák těžké vodní kapky. A krucinál, studená fronta je tady! Ale je to ta první nebo ta druhá nebo ... . Chtělo by to mít tak tady Internet a podívat se na nějaký aktuální snímek z družice. Nezbývá než utéci do aut a do rána dospat v sedě. Nálada klesá. Po osmé hodině ranní se na západě objevuje proužek modré oblohy, který se pomalu, ale jistě začíná rozšiřovat směrem k nám. Fronta přešla! Nálada stoupá.

Rychle nás opouští ranní letargie, sedáme do aut a jedeme několik posledních kilometrů do cíle a hledáme vhodné místo pro pozorování. Nacházíme jej na okraji typického maďarského pole s kukuřicí asi 2km JJV od vesnice Németkér. Je to téměř na středu pásu totality necelých deset kilometrů od města Paks. Počasí vypadá skvěle. Je úplně jasno, jen v dálce na východě ještě lze spatřit odcházející frontu. Kdyby tak teď bylo zatmění! Jenže do úplného zatmění chybí ještě skoro 3 hodiny. Asi za hodinu se na západě začínají objevovat malé, jindy tak krásné mráčky - kumuly. Nervozita stoupá. Jediný takový, třeba nicotný mráček ve správný okamžik na správném místě a je po všem. Pečlivě studujeme jejich pohyb a vymýšlíme zoufalecké scénáře typu: ... těsně před zatměním sedáme do auta a prcháme na východ. A co Dunaj, není tam most? Tak na západ. Proč na západ? Vždy je tam víc mraků. No tak ... raději zůstaneme na místě.

Začíná částečné zatmění, které nás téměř vůbec nezajímá. Občas sice kontrolujeme, zda Měsíc ukusuje Slunce předepsaným způsobem, ale daleko více zkoumáme oblohu, co dělají mraky. Asi uprostřed částečného zatmění začínám nabíjet foáky. Jsem patřičně nervózní. A foáky taky. Minolta X-700 po vypnutí automatiky odmítá pevné časy, prostě chová se zmateně. To je zcela fatální závada. (Až doma jsem zjistil, že foáku nic nebylo a ten, kdo byl zmaten, jsem byl já.) Beru tedy záložní foák Soligor a "nabíjím" do něj Fujicolor Superia 800. Budu jím fotit pomocí zrcadlového objektivu MTO 10.5/1100mm Slunce a jeho bezprostřední okolí, tj. protuberance a vnitřní a střední koronu. Hrome, ale ten foák nedělá vůbec nic. To budou baterky. Rychle měním baterky a foák konečně dělá to, co očekávám. Pak ještě další dva fotoaparáty "nabíjím" Agfacolorem HDC 400 Plus. První dostává do rukou starší dcera Hana (14 let). Má za úkol fotografovat vnější koronu, která se již nevejde do zorného pole mého obrovského zrcadlového objektivu. Použije k tomu světelný objektiv Sonnar 2.8/200mm našroubovaný na staré dobré Praktice. Druhý dostane mladší dcera Zdena (11 let), aby vyfotografovala celou oblohu od Slunce až k obzoru. Má proto Minoltu X-700 s objektivem 2.8/28mm.

Asi 20 minut před úplným zatměním je krásně jasno až na jediný mrak, který však míří přímo na Slunce. Nervy napnuté k prasknutí. Pak se stane téměř zázrak. Mrak změní svůj směr a odplouvá neuvěřitelně téměř kolmo na směr, kterým přišel, pryč od Slunce. Ochlazení zemského povrchu v místě zatmění způsobilo, že proudění vzduchu je zcela jiné, než na jaké jsme zvyklí. Nasazuji na zrcadlový objektiv filtr vyrobený z velké počítačové diskety a hledám ve foáku Slunce. Další nervák! Slunce nemohu najít. V noci, když fotografuji tímto objektivem třeba Měsíc, je jeho nalezení snadné. Zaměřím objektivem Měsíc podobně jako hlavní pušky. Objektiv má dokonce zaměřovací výstupky připomínající mušku. Když mi však oslepující Slunce, do kterého se nemůžeme přímo vůbec podívat, svítí do očí, je hledání náhodným tápáním. Naštěstí i toto tápání vedlo k úspěchu. Teď už jen to Slumce neztratit. Je asi 5, možná jen 3 minuty do úplného zatmění. Je už úplně jasné, že to vyjde. Úzký srpek, který zbyl ze slunečního kotouče, na nás září z průzračné oblohy. Na západě je jasně vidět blížící se měsíční stín.

Rychle se šeří a citelně se ochladilo (asi o 5 stupňů vůči teplotě před začátkem částečného zatmění). Je 12 hodin 50 minut. Sundávám filtr z objektivu. Pohled na poslední jasné sluneční paprsky mi již nemůže ublížit. Přesně zaostřuji objektiv. Snažím se maximálně soustředit. Okamžik, na který jsem se tak dlouho chystal, je tady a já to nesmím zvorat. Najednou, jakoby bez varování, sluneční záře prudce pohasne a na okraji slunečního kotouče, který ještě před několika sekundami oslepoval můj zrak, svítí jen třpytivý proužek světla, zvaný právem diamantový prstenec. Rychle však slábne jeho jas a rozpadá se na drobné, jasně svítící hvězdičky - Baileyho perly. Jsou způsobeny nerovnostmi měsíčního povrchu. Zatímco většina zářícího slunečního kotouče je již zakryta, některými místy ještě pronikají poslední sluneční paprsky. Fantastický pohled. Po několika sekundách mizí i poslední perla a okraj Slunce má jasně červenou barvu, která však také rychle slábne. Červená barva patří chromosféře, tenké vrstvě plynu, vznášející se nad viditelným slunečním povrchem.

Pohled do hledáčku mého fotoaparátu doživotně nezapomenu. Tmavě šedomodrá obloha, stříbřitě svítící korona a nádherné sytě červené protuberance, vznášející se nad "černým Sluncem".

Velmi dobře je patrný pohyb Měsíce. Již po deseti, patnácti sekundách je zřetelně vidět, jak Měsíc zakrývá protuberance na jedné straně Slunce a na straně opačné je odkrývá.

Chladnokrevně plním pečlivě a dlouho připravovaný plán fotografování. Měním postupně expoziční časy, abych zachytil vše od protuberancí a vnitřní korony až po koronální paprsky ve střední koroně. Tam musí pomyslnou štafetu převzít dcera Hana, která má světelnější objektiv s větším zorným polem, který umožní zachytit vnější koronu. Exponuji jeden snímek za druhým.

Z plného soustředění mne vytrhne zoufalý výkřik Hany. Drátěná spouš našroubovaná na její Praktice se zasekla. Opouštím svůj zrcadlák, vrhám se k jejímu foáku a bleskově uvolňuji zaseklou aretaci spouště. Jak se vracím ke svému přístroji, stačím si ještě všimnout krajiny kolem nás a letmo pohlédnout i na oblohu. Je šero asi tak, jako když v noci svítí úplněk, nebo snad o trochu jasněji. Kolem Slunce zakrytého Měsícem stříbřitě svítí korona, která jasně kontrastuje s tmavou oblohou. Vlevo dole od Slunce nepřehlédnutelně září planeta Venuše a jsou vidět i jasnější hvězdy. Obloha se směrem k obzoru zjasňuje a u obzoru má žlutooranžovou barvu. To v dálce, kde není právě úplné zatmění, svítí Slunce. Nemám čas vychutnat toto skvělé panorama. Mladší dcera Zdena vybavená Minoltou se širokoúhlým objektivem však nezaváhala, a tak pomíjivá krása kontrastů a barev oblohy při úplném zatmění zůstala zachována. Musím rychle zpět k zrcadláku, nebo čas neúprosně letí. Za asi deset sekund jsem opět na svém místě a fotím dál. Snímám snímky v několikasekundových intervalech. I tak mám však čas, abych si uvědomil krásu celého úkazu a zafixoval si v paměti nádhernou hru barev - kombinaci červené, bílé a modré. Blíží se konec úplného zatmění. Mou pozornost upoutá mimořádně jasná protuberance, kterou odkryl pohybující se Měsíc. Její intenzivně jasná červená barva přímo bije do očí a působí jako třpyt sytě červeného drahokamu.

Jak dlouhé jsou vlastně 2 minuty a 20 sekund? Lezu po horách mnoho let a naštěstí jsem se odnikud nikam dosud nezřítil. Z knížek však vím, že lidé, kteří přežili takový pád v horách, tvrdí, že několik sekund může trvat jako věčnost. Úplné zatmění Slunce je takové "antizřícení". Čas letí takovým tempem, že konec zatmění mne zcela zaskočil. Najednou se rozzářil úzký červený proužek chromosféry a vzápětí se objevují opět Baileyho perly, tentokrát na opačně straně slunečního disku, než kde před chvílí zmizely. Perly se slévají rychle ve stále větší svítící oblasti a z ničeho nic je po všem. Jasné sluneční světlo mě bije do očí. Nesmím již pohlédnout do hledáčku fotoaparátu. Riskoval bych poškození zraku. Ve fotoaparátu je ještě několik snímků. Exponuji je "naslepo".

Vyčerpáním klesám na karimatku. Několik sekund je celá naše expedice jakoby v útlumu a pak propuká bezbřehá euforie. Dnes jsem zatím z pověrčivosti nefotil žádné fotky mimo zatmění Slunce. Nyní dokumentuji bláznivé nadšení okolo sebe. ... Miloši, nevíš, kde je nejbližší úplné zatmění Slunce? V Angole. Nevíš, kolik stojí letenka do Angoly? ... Jedem, co ty na to? Ty koupíš filmy, já obstarám Kalašnikov, ... . Plácáme páté přes deváté a důstojní otcové rodin si nezadají se svými ratolestmi. Mé nadšení však pomalu opadává a přichází opět obavy. Podařily se ty fotky? Byl stativ domácí výroby dost pevný? Byly expozice správně vypočítány? Zvolil jsem správné filmy? Neuteklo mi Slunce příliš daleko od středu pole?

Tyto myšlenky mne trápily až do následujícího rána, kdy jsem stál u vyvolávacího stroje ve své oblíbené laboratoři a čekal těch nekonečných několik minut, než stroj vyvolá film. Ze stroje pomalu vylézá oranžový pás, uprostřed pásu jsou světlé kroužky a kolem zelené protuberance a tmavá korona. Teprve nyní se u mne dostavuje ta pravá euforie. Je to tam! Odpoledne již v naprostém klidu ladíme u minilabu filtrace a denzity, aby obrázky co nejvíce odpovídaly realitě. Ze stroje pomalu vypadávají fotky, na kterých teprve mohu v klidu vychutnat všechnu tu krásu prchavých okamžiků.

Je duben roku 2000, dvě hodiny v noci. Sedím u počítače a stále ještě pracuji na zpracování dat z naší expedice za zatměním Slunce. Naexponované snímky se postupně změnily na 7 gigabajtů dat uložených na 11 CD. Teprve u počítače jsem si uvědomil, že na snímcích, které jsme pořídili, je vidět víc, než jsem očekával a než se na první pohled zdálo.

Co napsat na závěr mého povídání? Příroda je nekonečným zdrojem krásy a je jen na člověku, jak moc tuto krásu kolem sebe vnímá. Stál jsem již na vrcholcích vysokých hor, viděl Everest při vycházejícím Slunci a Huascaran při zapadajícím Slunci, pozoroval, jak svítí Jupiter nad Matterhornem, obdivoval ledovce při měsíčním světle, viděl půlnoční Slunce, viděl vycházet Měsíc nad Himálajem, ale úplné zatmění Slunce ... . Musím už končit. Brzy bude ráno a já musím dodělat ještě tu animaci.