Poslední Baileyho perla právě uhasíná na okraji Slunce, který se
ještě před zlomky sekund třpytil a změnil svoji barvu na jasně
červenou. Nastává asi 2 sekundy dlouhé období, které sehrálo
v minulosti při odhalování tajemství Slunce velmi důležitou roli.
22. prosince 1870 pozoroval úplné zatmění Slunce Charles August Young
(1834 - 1908). K pozorování použil spektroskop. Jak se blížilo úplné zatmění,
spektrum Slunce, známé z pozorování mimo zatmění, postupně tmavlo. V okamžiku,
kdy právě pohasínaly poslední Baileyho perly, zahlédl nesmírně zvláštní jev,
který netrval déle než 2 sekundy. Sluneční spektrum, které obsahuje velké
množstní tmavých tzv. Frauenhoferových čar se jakoby obrátilo. Původně tmavé
čáry zazářily na tmavém pozadí. Tento kratičký okamžik mu umožnil pochopit
nesmírně mnoho. Tmavé absorbční čáry ve spektru Slunce vznikají tím,
že původně spojité spektrum světla vyzařovaného fotosférou prochází vrstvou
plynu, který určité vlnové délky pohlcuje. Plyn na stejných vlnových délkách
světlo opět vyzařuje rovnoměrně do všech směrů. Když Měsíc zakryje fotosféru, spatříme
na malou chvíli vrstvu zářícího plynu proti tmavému pozadí.
Tato velmi tenká vrstva, nacházející se bezprostředně nad fotosférou, byla nazvána
chromosféra.
K pozorování slunečního spektra těsně
před začátkem úplného zatmění není zapotřebí štěrbina, kterou má každý běžný spektrograf.
Je to tím, že úzký srpek Měsícem ještě nezakrytého Slunce štěrbinu nahradí. Spektrální
čáry v tomto tzv. bleskovém spektru pak mají pochopitelně tvar srpku. Bleskové spektrum
na obrázku ukazuje jasné spektrální čáry na černém pozadí. Prostředkem spektra se však
táhnou úzké pásy spojitého spektra s tmavými absorbčními čárami. Tyto pásy patří posledním
Baileyho perlám (tj. fotosféře), které ještě nestačily pohasnout.