Jelikož jsem celý svůj dosavadní život prožil z fotoaparátem v ruce,
nenechal mne pohled na zodiakální světlo klidným. Stejně jako již
mnohokrát předtím na Kavkaze, v Alpách či Himalájích jsem při pohledu
na nádhernou hvězdnou oblohu propadl smutku, že ji nemohu
vyfotografovat. Potřebné vybavení tj. paralaktickou montáž umožňující
otáčet fotoaparát při potřebné několikaminutové expozici za hvězdami sice doma
mám, ale její hmotnost zcela znemožňuje, abych ji nosil s sebou do
hor. Navíc by na Huascaranu nefungovala, neboť bych ji musel postavit
vzhůru nohama. Neměl jsem s sebou ani stativ. Výjimečnost okamžiku mne
vyprovokovala k zoufalecké akci. Našel jsem velký balvan a na něm plošku
umožňující opřít fotoaparát tak, aby mířil správným směrem.
Fotoaparát jsem nastavil na "B" a pak přišlo to úplně nejhorší.
Ve strnulé poloze držet zmrzlýma rukama spoušť několik minut a nehnout
fotoaparátem, který jsem křečovitě tiskl ke skále. Pořídil jsem několik
expozic na černobílý film Ilford Delta 400 i na barevný diapozitiv Fujichrome
Sensia II 100. Délka expozic měla být dle mých představ asi tak 10 minut.
Po 5 až 7 minutách však zmrzlý prst povolil, i když jsem mu nic takového
nepovolil. Jak se za dva týdny doma ukázalo, Ilfordu vyvolanému na 3 200 ASA
to bohatě stačilo. Barevný diapozitiv však byl příliš tmavý, i když
zodiakální světlo na něm bylo docela dobře vidět. O jeden a půl roku později
se mi podařilo skenerem "vytáhnout" z diapozitivu zodiakální světlo
téměř dokonale. Fotografie jak černobílá, tak barevná, ukazují zodiakální
světlo dokonce lépe, než bylo vidět okem.
Všichni mí kamadádi, se kterými jsem na Huascaran lezl, věděli, že jsem
povoláním kantor, který díky profesionální deformaci stále o něčem přednáší,
není-li mu v tom násilím zabráněno. Proto mne požádali, abych přednesl
krátkou přednášku na téma "Zodiakální světlo". Okamžitě jsem byl ve
svém živlu, neboť jsem našel čtyři oběti ochotné, dokonce dobrovolně,
poslouchat moje povídání. To jsem ještě netušil, že to, co za chvíli
předvedu, bude spíše klauniáda než odborná přednáška. Mluvit ve výši
5 kilometrů, kde tělo dostává jen o trochu více než polovinu kyslíku
z dávky, na kterou je zvyklé, je zajímavá zkušenost. Pokud říkáte jen
krátka sdělění typu "Podej mi ten špagát!" nebo "Kdo tak příšeně
rozvařil ty kolínka?", nic zvláštního nepoznáte. Pokud chcete pronést
souvislý delší projev, je zle. Váš nacvičený rytmus nadechování, o
kterém pochopitelně vůbec nepřemýšlíte, vás totálně zklame. Po několika
nahlas pronesených souvislých větách se bez varování projeví kyslíkový
dluh. Začnete mít pocit, že se dusíte a zalapáte po dechu.
To se vám pochopitelně stane uprostřed věty, o které jste pevně
přesvědčeni, že ji určitě celou dořeknete do konce. Nezbývá než
se několikrát zhluboka nadechnout a po delší odmlce pokračovat.
Vše to pak připomíná komunikaci s posádkou kosmické lodi s občasnými
výpadky spojení.
Dovedl bych se dívat na hvězdné nebe snad celou noc, ale mráz a únava
z výstupu mne zahnaly do spacáku. Když jsem se ráno probudil, bylo již
světlo. Rychle vylézám s foťákem ze stanu. Dívám se na západ na
pohoří Cordillera Negra, nad kterým jsem včera večer poprvé spatřil
zodiakální světlo. Tak jako včera večer, tak i teď se tam odehrává
fascinující podívaná. V krajině leží obrovský stín Huascaranu táhnoucí
se několik desítek kilometrů do dálky. Teprve velikost tohoto stínu mi
dovolila pocítit mohutnost hory, na jejíž vrchol stoupáme. Několik
minut zasněně pozoruji, jak rychle se stín pohybuje v krajině a rychle
ztrácí svou velikost tím, že Slunce téměř kolmo stoupá po obloze
vzhůru. Ze snění mne vytrhla až věta, která zazněla z našeho stanu: "Proč
já sem nejel rači k móřu!". Svědčila o tom, že můj kamarád Bob přežil
noc a že rozvařená kolínka s glukopurem, která jsem uvařil včera k večeři,
na něm nezanechala trvalé následky. Konec snění, výstup pokračuje.
Je 20.6.1998, 9:20. Ležím na zádech a dívám se mraky, které pomalu plují těsně
nad mou hlavou. Jsem na jižním (vyšším) vrcholu Huascaranu ve výši 6 768m.
Za několik minut dorazí na vrchol i moji kamarádi. Můj neuskutečnitelný, 30 let
starý klukovský sen se splnil.
Děkuji hoře, že nám dovolila vystoupit na
svůj vrchol a vrátit se šťastně domů. Připravila nám spoustu krásných,
nezapomenutelných zážitků. Pohled na krásnou hvězdnou oblohu a magické
zodiakální světlo patřily rozhodně mezi ně.