Snímek, na který se díváte, je něco mezi expozicí a pokusem o podpálení filmu.
Protože expedice neměla s sebou hasicí přístroj, je to poslední snímek v sérii.
Teď ale vážně. Všichni účastníci expedice byli předem informováni o velkém
nebezpečí poškození zraku při pohledu do dalekohledu nebo fotoaparátu namířeného
mimo úplné zatmění do Slunce. Proto jakmile se objevily první intenzivní paprsky,
okamžitě jsme se přestali dívat do hledáčků fotoaparátů. Každý z nás fotografů
však pořídil ještě několik snímků naslepo. Bylo nám zcela jasné, že takové snímky
nemohou již mít žádnou vědeckou hodnotu, mohou však být velmi působivé. Zvláště
krásný snímek se podařil dceři Haně, která se zabývala snímkováním vnější korony
světelným teleobjektivem Sonnar 2.8/200mm. Přímo z něj čiší obrovská intenzita
světla zvýrazněná učebnicovým difrakčním kroužkem. Přes obrovský jas prvních
paprsků sluneční fotosféry je stále ještě dobře viditelná vnitřní korona.
Na
tmavší verzi snímku je nápadná i červená záře chromosféry.
Vzdálenější části korony však již není možné z negativu
"vytáhnout" ani rafinovanými matematickými metodami, neboť jejich kontrast
je díky rozptýlenému světlu příliš nízký. Tyto části korony však lze rekonstruovat
na základě dřívějších snímků. Tím vznikne
unikátní snímek konce úplného zatmění.