Jemnou strukturu sluneční korony můžeme vidět během úplného zatmění Slunce
díky obdivuhodné schopnosti lidského oka zvládnout obrovské kontrasty. Oko
dokáže při pozorováví okolního světa ve velmi kontrastním obraze rozeznat
i velmi jemné a nekontrastní detaily. Je to tím, že oko pozoruje obraz po
malých částech, které si důkladně prohlédne. Pak teprve složí náš mozek tyto
části jako mozaiku do jediného velkého obrazu. Člověk se pak pohybuje v jakési
"virtuální realitě" (abych použil módního výrazu ze světa počítačů). Tuto
"virtuální realitu" neustále koriguje na základě nových pozorování. Protože
žádná fotografická technika nedokáže reprodukovat obraz s kontrastem
1 : 100 000, jaký je ve sluneční koroně během úplného zatmění, je jedinou
možností, jak vytvořit obraz podobný vjemu lidského oka, pokusit se napodobit
algoritmus zpracování obrazů používaný naším mozkem. Každý obrazový bod
(pixel) musíme srovnat s hodnotami v jeho okolí a podle tohoto srovnání mu
přiřadíme intenzitu jasu. Největším problémem je ovšem výběr vhodného okolí.
Lidské oko používá okolí skládající se z takové části obrazu, která se nějak
podobá právě vyhodnocovanému místu. Ve sluneční koroně jsou to místa, která jsou
přibližně stejně vzdálená od Slunce a mají tudíž skoro stejný jas. Abychom
takový postup mohli použít, potřebujeme co nejdokonalejší obraz s minimálním
šumem, který je způsoben zrnitostí fotografického materiálu. Navíc potřebujeme,
aby měl obraz dobře prokreslené všechny části korony. Toho dosáhneme tím, že
sečteme několik snímků s různou expoziční dobou. Snímky pochopitelně musíme
velmi přesně geometricky sesadit, aby nebyly vzájemně posunuty.
Snímek, na který se díváte, byl vytvořen popsaným matematickým algoritmem za využití
12 snímků pořízených objektivem MTO 1000a (obrazy s různými expozicemi od 1/250 s
do 1/4 s). Zpracování tohoto snímku mi trvalo několik měsíců a skládalo se z několika
set operací z obrazy.