MORÁLKA A JEJÍ VZTAH K HOSPODÁŘSKÝM SYSTÉMŮM

Individualismus a solidarismus jsou dva póly péče jednotlivců, rodiny a celých národů o udržení a zlepšení života. Pokud se každý stará sám o sebe, mají jednotlivci mezi sebou vztahy negativní (pozor na správné chápání toho slůvka!), protože jeden druhému nepomáhá, ale stará se sám o sebe. Nicméně, je nutné tyto vztahy chápat také pozitivně a rozlišovat mezi tolerancí a hrubým zasahováním do života a práv ostatních. Je nutné dbát o to, aby jednotlivec - pečující sám o sebe - do druhých nevrážel, aby druhé nerušil a aby jim neubližoval, ani osobně (urážky, pomluvy, fyzická napadení), ani jejich majetku (krádeže, loupeže).

Morální pravidla a jejich souvislosti tvořilo lidstvo celá tisíciletí. Chceme-li proto mravní řád nejen pochopit, ale i uskutečňovat v kontextu individualistické soustavy, nezbývá než právně zakotvit a zakázat (negativně stanovit, vyloučit) krádeže, loupeže, ublížení na zdraví, pomluvy, urážky, podvody a tak dále. Zásady individualistické morálky jsou tedy vyjádřeny negativními (ještě jednou: pozor na správný výklad!) vztahy uspořádání poměrů mezi lidmi: to a to nesmíš, jinak můžeš všechno.

Co není zakázáno je dovoleno!

Běda ale, když se na něco zapomene! Tunelování bank nebylo zakázáno! Typickými, negativně vymezenými zásadami, jsou zásady uvedené v božím desateru: nepokradeš, nezabiješ. Podle podobného mravního řádu se pak tvoří pojmy jako poctivost, spravedlnost a ctnost. Poctivý je, kdo nekrade, nepodvádí, neruší smlouvy a neničí cizí majetek a svůj majetek získal bez krádeže, bez podvodu, bez násilí. Spravedlivý je ten, kdo podle smluv plní své závazky a šetří cizí majetek. Zodpovědnost je zásluha i ctnost.

Solidaristické soustavě odpovídá oproti tomu solidaristická morálka. Ta je ztělesněna v zásadě o (povinné) lásce k bližnímu, v přesvědčení, že statek patří tomu, kdo ho nejvíce potřebuje, a v podřízenosti jednotlivce celku (straně, vlasti, národu, lidstvu). V takové soustavě samozřejmě platí jiná spravedlnost i jiná ctnost. Nicméně, rozhodujícím charakteristickým rysem je pozitivní přístup: to a to musíš, to a to je vyžadováno.

Co není dovoleno je zakázáno.

Individualistické morální normy a solidaristické morální normy nejsou slučitelné v jedné soustavě. V individuální soustavě ukládají normy jedinci jen negativní povinnost, to jest, aby neničil slabšího jedince. Naopak solidaristické normy ukládají jedinci pozitivní povinnost, to jest, aby pomáhal slabšímu. Ochrana soukromého vlastnictví (nekrást je poctivost) patří k individualistické morální soustavě, zatímco v solidaristické soustavě je soukromé vlastnictví (nezaměňujme s pojmem osobní potřeba) nepřípustné. Účelem individualistické morální soustavy je umožnit každému, i slabému, aby šel nerušeně za svým štěstím. Ideálem života (cílem, účelem) solidaristické morální soustavy je kultura a zdraví národa. Proti blahu soukromému (subjektivnímu) stojí blaho veřejné (objektivní). V prvním pohledu slouží celek (stát, společnost) části (jednotlivci) a ve druhém pohledu slouží jednotlivec (část) společnosti (celku).

Morální soustavy se tedy polarizují podobně jako soustavy individualistická a solidaristická. Pojmy “spravedlnost” a “mravnost” nemají samy o sobě žádný určitý obsah, pokud neřekneme, který morální řád máme na mysli. Také morálka, která z této polarizace vyplývá, má pak, samozřejmě, dvojí charakter.

Morálka individualistická

  • s příkazy negativními (nepokradeš, nezabiješ, atd.)
  • a apelem: silný nemá ničit a využívat slabého

Morálka solidaristická

  • s příkazy pozitivními (pomáhej celku tam a tam)
  • a apelem: silný musí pomáhat slabému

Morálkou lidí rozumíme jejich sklon žít a jednat podle jedné nebo druhé morální soustavy. Není normálního člověka, který by necítil s druhým, a není normálního člověka, který by nikdy nemyslel sám na sebe. Morálka pouze rozlišuje, podle výše uvedených kritérií, zdali neublížím (negativistické, individuální pojetí) anebo musím pomoci (pozitivní, solidaristické pojetí).

Vlastní morální sklony člověka jsou dány jeho přirozeným naturelem a působením výchovy. A pozor - důsledně rozlišujme mezi individualisty a egoisty! Člověk, který myslí jen a jen na sebe a své vlastní zájmy a nemá s druhým cítění, není individualista, ale egoista. Opakem jsou altruisté - cítí s druhými a podle toho také jednají. Ti, kteří mnohdy volají po hospodářském solidarismu, však nemusí být vždy pouze altruisty. Často se v nich projevuje egoismus slabých a neváhejme říci i lenivost líných, kteří očekávají pomoc od silných, aby sami nemuseli dělat nic a “měli se dobře”.

Je neštěstím solidaristických soustav, když se pro ně nadchnou egoisté, kteří později podle jejich pravidel a zásad sami nežijí a nejednají. Ostatně jako bychom podobné jednání v posledním půlstoletí neviděli všude kolem sebe! A ještě drobné vysvětlení kritikům invidualismu. Negativní norma “nezabiješ” není omezením svobody, nechci-li vraždit, ale pozitivní norma “buduj naše společné lepší zítřky”, je-li v solidaristické soustavě vynucována za cenu svobody (například brigáda v mém osobním volnu), pro mne omezením svobody je. Tak nějak lze charakterizovat “morální rozdíl” mezi oběma hlavními hospodářskými soustavami.