STÁTNÍ SOCIALISMUS

Devatenácté století začínalo s nedůvěrou ke státu a nadšením pro hospodářskou svobodu a volnost jednání jednotlivců, aby se nakonec zapsalo do národohospodářských dějin úplným opakem - postupným omezováním laisser fair a zvyšováním počtu zásahů státu do hospodářství - a skončilo voláním po zasahování státu do organizace hospodářské a zejména sociální. Obrat v myšlení se zdál dokonce některým učencům tak důležitý, že v něm již viděli “novou” nauku. V Německu “státní socialismus” a ve Francii “intervencionismus”.

Nejznámějšími představiteli státního socialismu byli dva socialisté — Rodbertus a Lassale. Rodbertus přenesl myšlenky Sismondiho a saint-simonistů do posledních pětadvaceti let XIX. století. Tento “Ricardo socialismu” učinil pro nauku totéž co Ricardo pro nauku Smithovu: ukázal její důsledky - rozpor mezi zájmy individuálními a zájmy společnými - a zavelel: chápejme společnost jako organismus “dělby práce”, a tak s ním také pracujme!

Rodbertus poskytl státnímu socialismu jeho sociální základnu - dělbu práce. Lassale mu dal plný rozmach ve věci státní intervence. “V každé společnosti jsou úkoly, které individuum nikdy nevykoná, buď že přesahují jeho síly, buď že ho špatně odměňují, nebo že vyžadují přispění všech, jehož nemůže být dobrovolně dosaženo. A pak stát je podnikatelem a rozeným vykonavatelem těchto věcí.” Oba však zůstali zcela cizí onomu radikálnímu socialismu, vzniklému z lidové agitace, jehož představitelem byl především Karel Marx.