PRÁVNÍ ŘÁD A HOSPODÁŘSKÉ SOUSTAVY

Zamysleme se nyní nad otázkami práva a právního řádu. Každý stát při své činnosti vyvíjí určité aktivity. Mluvíme o konkrétní státní politice. Provádí ji jednak svým hospodařením, realizací konkrétního typu hospodářské soustavy, v našem případě realizací kapitalistické soustavy a jednak vydáváním právních norem - právním řádem. Obě složky státní politiky spolu, samozřejmě, velmi úzce souvisí.

V důsledné kapitalistické soustavě se stát neúčastní hospodářských aktivit, ale přesto musí vydávat právní normy, velmi se podobající “mravnímu” řádu: nerušte nikoho, neubližujte nikomu ani na majetku, ani na cti, ani na těle, jezděte vpravo. Jiná situace nastává v solidarismu, ve kterém je stát jediným hospodářem. Právní řád takového státu má pak i jiné úkoly. Jednak musí ochránit státní majetek a státní hospodářství (vydávat své vnitrostátní, de facto “vnitropodnikové” řídící a organizační předpisy) a jednak musí svým občanům vymezit určitou formou donucování jejich povinnosti a normy chování.

Donucování ovšem neexistuje jen v solidaristických systémech. Celý daňový systém je solidaristický prvek v kapitalistickém hospodářství a uskutečňuje se právním donucením! Jenže otázka zní jinak: může být s trvalým úspěchem provozována solidaristická soustava, když veškerá práce je vynucována a když i veškerá spotřeba, včetně jejího omezování, je vynucena? Zkušenosti celé řady národů a států v našem století jednoznačně odpovídají - NE. Donucení nemůže nahradit osobní zájem. Proto se považuje individualistická soustava, zejména kapitalistická, za výkonnější než solidaristická.

To ale neznamená, že těmto zásadám nečiníme ústupky. I nadále se asi budeme řídit “příkazem” jezdit na silnicích vpravo, i nadále se budou vybírat daně pro společné potřeby (policie, armáda, státní správa) a i nadále budou probíhat spory pravicových a levicových stran, “jak moc” peněz na společné služby - zdůrazněme služby - vydávat. Je-li národ či stát ohrožen, například válkou, utíká se spíše k solidarismu. Ovšem touha po svobodě byla, je a bude vždy největším odpůrcem solidarismu.

Právní i hospodářské normy jsou v obou soustavách neslučitelné a zejména v přechodných obdobích, v jakém se ostatně nacházíme i my, mohou vážným způsobem ohrožovat chod a morálku společnosti. Odedávna se tento spor objevuje zejména v právu soukromém a právu veřejném. Ale nejen v právu samotném, zejména v jeho výkladu! Nyní si ukážeme celou problematiku práva v jedné a druhé soustavě na konkrétním příkladu.

Šeky a trestní zákon

Traduje se, že širšímu rozšíření šeků po vlastech Koruny české brání nedostatečná zákonná ochrana šeku, šekovníka (příjemce šeku) i šekovatele (výstavce šeku) před zneužitím. Po letmém nahlédnutí do trestního zákona je nutné dát tomuto názoru za pravdu, protože ve zvláštní části trestního zákona, bohužel, zcela chybí speciální skutková podstata k ochraně šeků (ale i jakéhokoliv jiného cenného papíru).

Lze pochopit, proč tomu tak nebylo dříve. Náš trestní zákoník byl vydán v původní podobě již v roce 1961 a byl tedy “postaven” na socialistické právní psychologii. Tehdejší zákonodárce zjevně vůbec neprojevoval politickou vůli nějak zvlášť chránit zrovna šeky a jiné cenné papíry, tomu asi rozumíme. O tom, proč však nesjednal nápravu dnešní zákonodárce a některou z četných novel speciální skutkovou podstatu k ochraně šeků a obecně i jiných cenných papírů zavčas nedoplnil, se můžeme jen dohadovat a cynicky se ptát: trestné činy zneužívající cenné papíry, například kuponové knížky, u nás nehrozí? Nebo snad postačí ochrana prostřednictvím skutkových podstat jiných trestných činů?

Podívejme se jaké trestné činy by při zneužití šeku, například při klasickém vystavení nekrytého šeku (běžná praxe české ekonomiky devadesátých let!) asi padaly k použití. Nabídka je velmi skromná až chudá, vlastně nabízí jen dvě skutkové podstaty: podvod (§ 250 - “... Kdo sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoliv nepatrnou...”) anebo poškozování cizích práv (§ 209 - “... Kdo jinému způsobí vážnou újmu na právech tím, že uvede někoho v omyl nebo využije něčího omylu...”).

Ovšem, využití skutkové podstaty trestného činu podle §209 trestního zákona je podle ustálené judikatury už desítky let vyhrazeno ochraně poškozování cizích práv nemajetkové podstaty (a cenné papíry už jsou, ale není to dlouho, majetkem). Takže, nakonec zbývá už jenom ten podvod podle paragrafu 250. Ale, je zde další zádrhel: prokázat takovému podvodníkovi úmysl - a prokázat: podvodník v době vystavování šeku věděl, že vystavený šek nebude krytý aktivy uloženými na účtě, to už asi je oříšek nepřekonatelný.

Poněkud lépe na tom už jsou platební karty, na které trestní zákoník pamatuje ustanovením §249b, nazvaným dost výstižně - neoprávněné držení platební karty. Tohoto trestného činu se dopustí každý, kdo si neoprávněně opatří nepřenosnou platební kartu jiného, identifikovanou podle jména nebo čísla, nebo předmět způsobilý plnit její funkci. Ale zase: mimořádně přesná formulace je jistě na naše poměry velmi pozoruhodná, ale nechrání všechny karty, nýbrž pouze jejich malou část. Zákon nijak nechrání před zneužitím přenosných platebních karet nebo karet sice nepřenosných, ale identifikovaných jinak než podle jména nebo čísla! Jak se zdá, aktivitě našich zákonodárců asi chybí k zahájení trestněprávní ochrany cenných papírů buď “vnější” podněcující vlivy, nebo zkušenosti.