SROVNÁNÍ HOSPODÁŘSKÝCH SOUSTAVKlíč k pochopení dnešního světa najdeme ve studiu rozdílů obou základních hospodářských soustav. Abychom věcem lépe rozuměli, sledujme rozhodující principy a rozdíly v jejich chápání. Jedná se o:
VlastnictvíHistorická odborná literatura často hovoří o “vládě nad statky”. O čem je řeč? O vlastnictví. Dělení hospodářských soustav, mimo jiné, vychází i z jejich poměru k majiteli, k vlastníkovi. Jiné hospodářské vztahy platí, je-li vlastnictví v soukromých rukou, jiné, je-li v rukou kolektivu. A říkáme-li kolektivu, musíme se ještě ptát jakého vlastně kolektivu? Otázka vlastnictví souvisí i s dalšími skutečnostmi. Vzpomínali jsme již rozdělení národního hospodářství na dvě velké podskupiny - spotřební hospodářství a výdělečná hospodářství. Přejde-li vlastnictví obou částí na stát (státní kolektiv, společnost), mluví se o komunismu. Přejde-li na něj pouze výdělečné hospodářství a spotřební hospodářství zůstává “soukromé” (rozumějme pro osobní potřebu), mluvíme o socialismu. V individualistické soustavě, a konkrétně v jeho kapitalistické podobě, je “veškerá vláda nad statky” v soukromých rukou a mluvíme o soukromém vlastnictví. V národní kooperativě nejsou sice podniky výdělečného hospodářství v podobě, jak je známe v kapitalismu, poněvadž jsou v rukou státu, ale státu jako “soukromého” majitele, jakéhosi “technicko-úřednického” podnikatele. V důsledném solidaristickém státě však stát musí mít skutečnou vládu nad statky. V něm tedy neexistuje soukromé vlastnictví, ale jen a jen takzvané společenské vlastnictví, ve kterém je všechno všech a nikoho nic. A pozor: ani když stát dá jednotlivým členům solidaristického společenství k používání část “svého”, tedy státního vlastnictví, nedává jim ho k volné dispozici! Proto se ani v socialismu nepodařilo vládcům za dlouhou dobu jeho trvání problém zrušení soukromého vlastnictví vyřešit. Nakonec se oni sami se svými “rekreačními chatami” stali živým důkazem nereálnosti podobných cest. Dokonce to nebylo reálné ani v “reálném” socialismu. Práce a trh prácePři analýze práce jako takové nás principiálně zajímají dva aspekty:
Bez dlouhých řečí, komentářů a analýz shrňme výsledky řešení otázek souvisejících s pracovní povinností a svobodou práce na straně jedné a pracovní volností a vázaností na straně druhé takto:
Čistě teoreticky, pro zajímavost, je možné definovat i systém, v němž by současně platila pracovní povinnost (musíš pracovat) a pracovní volnost (pracuj v oboru, který si sám vybereš). Z praktických důvodů je takový systém samozřejmě nemožný, i když zvlášť zavilí obhájci komunismu věřili, že je uskutečnitelný právě v komunismu. Pokud se týká hodnocení práce a pracovní odměny platí:
Máte poslední tvrzení za absurdní? Pak slyšte: účastnil-li se v minulosti zaměstnanec (dělník) na výrobě nějakého výrobku, pak ne proto, že na něm pracoval nebo že se o výrobek zasloužil, ale proto, že stát shledal jeho účast za potřebnou, respektive proto, že stát tak prostě rozhodl! HodnotyVěnujme nyní pozornost vztahu mezi příčinou a následkem (říkáme mu kauzalita) a vztahu mezi prostředkem a účelem (říkáme mu finalita, finis - latinsky cíl, konec), někdy též soustava teleologická (podle řeckého překladu slov cíl, konec —telos). Pozor, podobné spojení slov se snadno a chybně zamění s teologií! Pro moderní pojetí hospodářských nauk je rozhodující finalita. Dvěma základními pojmy účelového ekonomického myšlení jsou totiž prostředek a účel. Jsou to pojmy souvztažné stejně jako otec a syn. Předměty a děje pozorované z hlediska účelu klasifikujeme buď jako užitečné, nebo jako škodlivé. Pokud pak přisuzujeme jednotlivým subjektům určitý stupeň (míru) užitečnosti (ale i škodlivosti), mluvíme o hodnocení. Hodnota vyjadřuje určitý stupeň té které vlastnosti - užitečnosti se znaménkem plus a škodlivosti se znaménkem minus. V kapitalismu je nejnápadnější to hodnocení, které je vyjádřeno cenou v širším slova smyslu. A protože v něm rozhodující roli hraje směna, můžeme při obecné směnitelnosti vidět v majetku (statku) buď jeho konkrétní upotřebitelnost (například lednička chrání potraviny před zkažením), nebo upotřebitelnost univerzální (lze ji použít jako odkládací stolek). Mírou nepřímé univerzální upotřebitelnosti je peněžní jednotka. V národní kooperativě jsou hospodářstvími ve vlastním slova smyslu vlastně jen domácnosti. Ty se nijak neliší od domácností v kapitalismu a jsou ovládány jen subjektivním hodnocením. Hodnocení - majetků i práce - v peněžních jednotkách je u kooperativy víceméně technického rázu. V důsledném solidarismu je de facto jen jedno hospodářství - státní - a tudíž jen jedna jediná velká hospodářská hodnota. Protože v solidarismu neexistuje žádná směna - pouze přidělování a rozdělování podle rozhodnutí státu - neexistuje v něm ani žádná směnná hodnota. Jednotlivec, zařazený do solidaristického hospodaření proti jeho vůli, může sice svou práci i své příděly statků objektivně hodnotit, ale jeho jednání je vynucené a není ani jeho přáním a ani jeho vůlí určeno. PenízeV komunismu (důsledném solidarismu) prý nebudou potřeba peníze, slyšeli jsme v minulosti od zvlášť zapálených propagátorů. Měli svým způsobem pravdu. Peníze jsou nástrojem směny, a proto provázejí jen takové systémy, ve kterých směna existuje. Kde není směny, nemůže být ani peněz. Směna ve vlastním slova smyslu existuje jenom v individualistických systémech - v kapitalismu a národní kooperativě. Nicméně mezi penězi “kapitalistickými” a “kooperativními” je velký a zásadní rozdíl. V kapitalismu usnadňují především směnu mezi statky. Proto jsou peníze v kapitalismu jedním ze statků. V národní kooperativě, ve které je hodnota majetku (statku) odvozena z hodnoty práce, je jednotkou peněz jednotka “pracovní”. Vztah mezi pracovní jednotkou a cenou se opírá jen o technické hodnocení - měření, kolik pracovních jednotek bylo vynaloženo na výrobu toho kterého výrobku či služby. Zatímco v kapitalismu se hospodářské hodnocení opírá jen a pouze o směnné relace, má hodnocení v kooperativě charakter pracovního hodnocení ve smyslu stanovení odpovídající spotřeby pracovních jednotek. |