ŘÍZENÍ V RŮZNÝCH HOSPODÁŘSKÝCH SOUSTAVÁCHNení potřeba sáhodlouhého vysvětlování k tomu, abychom pochopili, že fungování společnosti v podmínkách individualistických systémů bude zcela jistě jiné než v solidarismu. Ve všech systémech, i individualistických, je však nutné společnost nějakým způsobem řídit. V centru pozornosti je samozřejmě funkce cen. Podívejme se proto pozorně na fungování cen v kapitalismu a solidarismu. Řízení v kapitalismuPři určitém zjednodušení můžeme konstatovat: v kapitalismu se udržuje pořádek cenami. Cena “drží” váhy mezi nabídkou (promítnuto dále: výrobou) a poptávkou (spotřebou). Klesá-li na těchto pomyslných váhách cena nějakého výrobku či služby, pak to znamená, že ve společnosti není dostatečná poptávka (spotřeba). A naopak. Stoupá-li cena, pak to signalizuje zájem trhu o vzpomínaný výrobek nebo službu. Cena tedy určuje, co a v jakém množství se bude vyrábět, respektive, kdo, co a kolik bude nakupovat a jakou částku nákladů bude výrobce ochoten na výrobu dotyčného statku ještě vynaložit (obětovat) a jakou již ne. Jenže znalec situace oprávněně namítne: a co syndikátní ceny a kartelové dohody? Jakýpak je, pokud se uplatní, rozdíl mezi kapitalismem a solidarismem? V širších souvislostech ceny samy samozřejmě neudržují jen rovnovážný pořádek, ale rozhodují i o rozdělování statků a důchodů. Mají svou distributivní (regulatorní, rozdělovací, přidělovací) funkci. Aniž bychom zacházeli do podrobností, vysvětlíme si distributivní funkci cen na příkladu. Kdyby byly všechny statky zadarmo, vybíral by si je subjekt (občan) podle užitku, bez zřetele k ceně, tedy podle užitku absolutního. Ovšem jsou-li statky za peníze, musí subjekt změnit filozofii rozhodování a vybírá si sice podle užitku, ale přihlíží k ceně. Rozhoduje se podle relativního užitku. Kritik namítne: ano, souhlasím, ale to všechno byly ceny vyplývající z volné soutěže, ale co syndikátní ceny? Tento směr myšlení vedl i kroky Marxe a zvláště jeho následovníků. Vychází z faktu, že v kapitalismu se na nejvyšším stupni jeho organizačního vývoje (imperialismus) tvoří ceny také jinak než pouhou volnou soutěží - syndikátně. Prodejci a kupující na tom kterém trhu se dohodnou a nebudou mezi sebou “volně” soutěžit a stanoví si syndikátní ceny. Ale uvažujme opatrně a buďme důslední. I tyto dohody jsou prakticky možné jen tehdy, když počet prodávajích a kupujících není příliš vysoký. Větší počet účastníků trhů se již totiž nedohodne pro přílišnou rozdílnost svých požadavků. Podívejme se však na možné kombinace a vznik “stálých” zájmových organizací - syndikátů (kartelů) podrobněji. Zkoumejme samostatně stranu poptávky a samostatně stranu nabídky a na každé z nich zase čtyři jednotlivé trhy: trh statků, práce, kapitálu a deviz. Jednotlivé trhy nabízejí tyto možnosti: Trh majetků (statků)
Trh práce
Trh kapitálu
Trh deviz
A co říci závěrem k syndikátním cenám? Syndikátní ceny sice ztrácejí svou rovnovážnou funkci, ale udržují si částečně i nadále svou distributivní funkci. Řízení v solidarismuSolidaristický stát (socialistický, komunistický) neshledává kapitalistickou distribuci účelnou a správnou, a proto ji zásadně odmítá a sám zasahuje do cen, respektive sám je stanovuje. V rukou státu přestala být cena rovnovážnou a porušení rovnováhy, zvláště rovnováhy v odměňování, mělo za následek mizení zboží z trhu. Bylo totiž mnoho těch, kteří chtěli a mohli při stanovených cenách (mnohdy byly ceny i z politických důvodů “položeny” nízko) nakupovat, ale zboží bylo za tuto cenu málo, a proto z trhu mizelo. To, co scházelo do přirozené rovnovážné ceny, se “dovažovalo” na pomyslných ekonomických váhách nejrůznějším způsobem: osobním přátelstvím, protekcí, úplatky všeho druhu a reálnou směnou jako v době prvobytně pospolné (já tobě cigarety, ty mně nedostatkové pomeranče nebo banány). Samozřejmě, že podobné systémy vyústily i v adekvátní metody řízení. Z řízení hospodářství se postupně stalo řízené hospodářství. |