POSTKEYNESIÁNSTVÍ

Postkeynesiánství se znovu vrátilo “ke kořenům”. Znovu zdůraznilo problém nejistoty, pokud jde o předvídání vývoje hospodářství do budoucna, odmítlo otevírání se neoklasickým postulátům, ke kterému došlo v rámci neokeynesiánství, a vrátilo se zpět ke Keynesovi. Hlavním “laitmotivem” postkeynesiánů jsou opět investice a investiční rozhodování. V neoklasických modelech, včetně neokeynesiánství, se investoři při rozhodování o umísťování investic rozhodují na základě porovnávání mezního výnosu kapitálu (kolik mi investice vynese) a reálné úrokové míry (kolik bych dostal za stejnou investici v bance na úrocích). Podobný typ rozhodování byl typický pro českého investora devadesátých let. Znovu byly tyto myšlenky aktuální v devadesátých letech v souvislosti s takzvanou deflační pastí, viz dodatek o inflaci.

V postkeynesiánské ekonomii je rozhodování investorů o investicích jiné. Vychází ze zkušeností z předchozího období (co mi investice vynesla v minulosti) a porovnává je s očekáváním budoucího vývoje (co mi může vynést v budoucnosti). Prakticky se všichni postkeynesiánci shodují v jednom: tržní ekonomika nemá uspokojivý samočinný regulační mechanismus. Propagují politiku plné zaměstnanosti na základě vhodného propojení rozpočtové, peněžní a úvěrové politiky s protiinflační důchodovou politikou a indikativní plánování spojené s výdaji na veřejný sektor. Podobné rysy chování projevovala česká vláda koncem devadesátých let.