MEZINÁRODNÍ OBCHOD

V individualistických systémech jsou druh a rozsah výroby určovány konec konců subjektivním hodnocením: kupuje se, prodává se? Spotřebitelé, kupující svým chováním určí cenu. Výrobci, prodávající zase, řídíce se svým výnosem, rozhodnou, zda se jim za požadovanou cenu “vyplatí” výrobek vyrábět a prodávat. Podobně je určován druh i rozsah dovozu, protože se spotřebitel obvykle v krámě netáže (pomineme-li některá česká specifika, kdy zahraničních výrobků bylo na trhu v minulosti málo), zda bylo zboží vyrobeno doma nebo v cizině. Můžeme tedy říci, že i dovoz co do druhů i rozsahu je určován subjektivním hodnocením domácích spotřebitelů. Tedy i z pohledu národa a státu můžeme v individualistickém systému říci, že vývoz je prostředkem dovozu, protože si tak stát opatřuje dovážené statky levněji, nežli by tak činil jejich přímou výrobou.

I v kapitalismu může stát, i když to činí velmi nerad, zasahovat do mezinárodního obchodu (cla, kontingenty, zákazy určitých dovozů a vývozů, povolování dovozů a vývozů platebních prostředků), aby udržel platební bilanci a chránil domácí výrobu nebo spotřebu, například před mravně nebo zdravotně škodlivým dovozem. Působnost je vesměs negativní - iniciativa zůstává jednotlivci a stát mu, podle potřeby, pouze v určitém období zakáže dovoz toho či onoho zboží.

V kooperativě přivádí všechny statky na trh stát, poněvadž má ve svých rukou celou výrobu a sám prodává své výrobky ve vlastních obchodech. Jestliže dochází k mezinárodnímu obchodu, je tedy na trhu jen jeden kupec zahraničního zboží a jediný prodavač domácího zboží. V obou rolích vystupuje vždy jen stát. Za devizy tedy prodává a kupuje jen a pouze on. V solidaristické soustavě je situace z tohoto pohledu samozřejmě ještě absurdnější.