MOUDROST HISTORIE

Historie národohospodářských nauk není v podstatě nic jiného než nekonečný příběh o rovnováze. Příběh o vyvažování jednotlivých ekonomických závaží na pomyslných “ekonomických vahách.” Prvobytně pospolná společnost. Všechno patřilo všem. Jenže už tenkrát platilo: někdo je pracovitý, jiný je líný, někdo je chytrý, jiný je hloupý, někdo je zdatný, jiný je slabý, někdo je nebojácný, jiný je bojácný, někdo je dravý, jiný je mírný, někdo je zdravý, jiný je nemocný, někdo je ješitný, jiný je skromný, někdo..., můžeme pokračovat, ale není třeba. Víme, o čem je řeč. A výsledek? Jedni začínali nabývat vrchu, druzí se stávali závislými.

Skutečně důležitým momentem lidského konání byla tedy práce. Majetku, tenkrát šlo vlastně jen o půdu, bylo všude dost (pozor: tenkrát, na úsvitu ekonomických dějin!) a jediné, co opravdu chybělo, byla lidská ruka. Bylo zapotřebí lidí. První války byly proto vedeny, a není se čemu divit, s cílem získat “levnou” pracovní sílu, to jest větší počet zajatců, z nichž se stávali otroci. Proto rozvoj otrokářství.

Vládcové a mocní však na všechno sami nestačili a brzy si vybírali své vyvolené, aby jim pomáhali: vojensky (to především), organizačně, duchovně i jinak. A aby se jim to dařilo, museli “své věrné,” (a nejen je, měli přece i příbuzné, i když dějiny nás poučily, že vlastní krev ještě zdaleka nemusí být poutem nejsilnějším) nějak odměnit. Jak? Především majetkem a statky, v původním i v přeneseném smyslu. Proto se musel rychle změnit i názor na půdu. Už ji nebylo všude dost (jako po tu krátkou dobu ekonomického pravěku!). Naopak. Panovníci hlasitě, obklopeni svými vojáky, křičeli do světa: “To je moje!” A tak se brzy začala úspěšně rozvíjet první ekonomická kategorie - statky, jejich cena i jejich trh.

Cena práce - mzda - zatím silně pokulhávala, otrokům se přece neplatí. Stačí, když je musíme živit, stěžovali si otrokáři. Otrokářský řád i feudalismus se v této věci chovaly stejně. Hrstka majetných “vyvolených” měla z různých důvodů moc, včetně moci hospodářské, nad zbývající nemajetnou většinou. Pro nás je z této doby důležité jedno: o hospodářské nauce se v pravém smyslu mluvit nedalo.

Teprve druhá polovina druhého tisíciletí přinesla do hospodaření národů nový moment. Postupně vznikala skupina nespokojených, která si uvědomovala své schopnosti a nadání a nechtěla se již dále smiřovat se svým stavem, který vznikal většinou dědičně, bez konkrétního přispění jednoho každého z vyvolených stavů. I ona se chtěla mít lépe, ne pro svůj původ umět se “dobře” narodit, ale pro své schopnosti a pracovitost. Tato skupina lidí začala své plány úspěšně uskutečňovat. Říká se jí buržoazie. Dějiny tomu chtěly, aby později - až stabilizovala svou moc - upadla do stejných chyb jako její předchůdci.

Než se však pustíme do historie ekonomie naplno, udělejme si ještě na chvíli výlet do XII. a XIII. století, do období křížových válek křesťanů proti “pohanskému” muslimskému světu. V nich se zrodili mnohým tajemstvím zahalení templáři. Konec XII. a především první polovina XIII. století byly poznamenány nebývalým rozvojem mezinárodního obchodu. Do Evropy se najednou přiváželo z Orientu nové zboží, potraviny, koření a předměty luxusního charakteru, neboť rejdaři, především templáři, z řádu chudých rytířů Kristových a Šalamounova chrámu, kteří do Palestiny přivezli vojáky-poutníky, měli zájem na tom, aby se jejich lodě nevracely zpět prázdné (ach ta produktivita práce!).

Zároveň s obchodem se rozvinul i obchod s penězi, neboť křižákům v Palestině pravidelně chyběly peníze, a proto byli nuceni si tam půjčovat denáry nebo syrské besanty. Zároveň se zavazovali splatit je buď ještě na místě v samotné Palestině, nebo později doma v Evropě. Křižácká tažení i podpora křesťanských států na Středním východě sice vyčerpaly jak veřejné, tak i soukromé finance mnohých evropských dvorů, ale naplnily pokladny obchodních a přístavních měst. Pro obchodníky tak znamenala válečná tažení konjunkturu (jako by tomu později nebylo stejně). S rozvojem mezinárodního obchodu se také objevily nové formy obchodních a finančních transakcí, které tehdejší obchodní právo neznalo, a prostřednictvím notářů (známý byl notář Almarico) se uzavíraly velice praktické a do dnešní doby poučné obchodní smlouvy (viz dodatek o hrozbách a obavách).

Templáři tehdy vyvinuli bankovní systém, který v mnoha ohledech předběhl středověk a stále vzbuzuje úctu a obdiv svou moderností a originalitou. V bankovních domech templářů se prováděly mnohé dodnes užívané bankovní úkony: pravidelné deponování (ukládání) peněz, deponování šperků, cenných papírů a drahocenností, nepravidelné vklady, běžné účty otevřené pro zákazníky, půjčky a zálohy, záruky (kauce), vyplácení rent, převody peněz do zahraničí, směnné operace a mnohé další. Byly vydávány směnky, které dodnes udivují svou přesností a kompetentností. Přestože byly účty Templu vedeny velmi moderně, byly zatím pouze předzvěstí událostí, které se teprve měly - o mnoho století později - udát.