ZÁVĚREM

Průřez hospodářskými soustavami nás provedl praktickými aplikacemi různých ekonomických teorií. Ukázalo se, že základy vytyčil individualismus. Pozdější soustavy národní kooperativy a solidaristická ideově vzešly teprve z kritiky soustavy kapitalistické. Pořádek ve společnosti je vybudován buď na myšlence, že se každý stará sám o sebe a vše je postaveno na subjektivním užitku a odpovědnosti jednotlivců - individualistická soustava, anebo na myšlence, že celý národ je předmětem péče státu, a pak je vše postaveno na objektivním užitku a z něj vyplývající společenské (společné) odpovědnosti (nebo také neodpovědnosti) - solidaristická soustava.

Naši současnost můžeme charakterizovat jako prolínání všeho. Jedni volají po kapitalistické soustavě a současně zvyšují počty státních úředníků, jejich faktickou moc a nepřímo tak podporují korupci. Jiní souhlasí se soukromým vlastnictvím, ale donekonečna opakují sociální požadavky. Společné všem ale je, že většina z nich v konečné fázi říká něco jiného, než činí. Místo jasného a přímého stanoviska však raději a obecně všichni mluví o všem a souhlasí se “vším pokrokovým”, ale konkrétně nemluví o ničem a souhlasí s “tradičními” ideály.

Oběma hlavním pořádkům - individualistickému a solidaristickému - odpovídají i dva různé právní pořádky a jiná morálka. Dosud spíš jako bychom žili v obou pořádcích současně. A to nejde. Solidarismu asi i do budoucna zůstane úkol zajišťovat “rovnoměrnější” vývoj celku bez excesů bohatství a zejména bídy, ale hybnou pákou pokroku a blahobytu zůstane, i na pozadí historických zkušeností, individualismus.