PARLAMENTNÍ SYSTÉMYParlamentní systémy mají svůj předobraz v kmenových shromážděních, na kterých rozhodovaly hlasy mužů schopných nosit zbraň. Později byly tyto sněmy zatlačeny monarchistickým zřízením uplatňujícím moc jednoho vládce. Ale i monarchie a s ní související aristokracie se vyčerpaly. Především s nástupem průmyslové revoluce a buržoazie v XVIII. století. Volby nebývaly zpočátku vůbec demokratické, jak se obecně soudí. Podobně jako v dávné historii, kdy se sněmu také zúčastňovali jen ti muži, kteří unesli zbraň. Z novodobých voleb byli vylučováni nemajetní a ženy, jinde barevní občané. Například na území Rakouska-Uherska se po pádu absolutismu uplatňoval takzvaný kuriový systém, který zvýhodňoval šlechtu a bohaté a umožňoval volit, například v roce 1879, jen asi 6 (!) procentům obyvatel. Všeobecné volební právo bylo zavedeno až v roce 1907 jako důsledek ruské revoluce a následných dělnických bouří. České zájmy od poloviny XIX. století, kdy se v rakouském mocnářství ujal parlamentarismus, hájila konzervativní a na českou šlechtu napojená staročeská strana. U jejího zrodu stál František Palacký. Tu v osmdesátých létech minulého století vystřídali liberální mladočeši. Obě strany se na vrcholu své moci tvářily všenárodně a osobovaly si právo reprezentovat celou českou veřejnost. Měly v podstatě dva “trvalé” body programu: česko-německou otázku (!) a autonomii v rámci habsburské monarchie. Rychlý vývoj společnosti a zejména sociální rozvrstvení obyvatelstva na přelomu XIX. a XX. století si však vynutily vznik dalších stran. V průmyslových oblastech získala masovou podporu proletářská sociální demokracie, která ideově vycházela z učení K. Marxe, a venkov ovládla agrární strana. Vznikl však i velký a nepřehledný počet stran profesních, nacionálních a klerikálních. Shodou okolností, samozřejmě pod vlivem vývoje ve dvacátém století, se koncem našeho století v českých zemích situace téměř bez výjimky opakovala (viz Haškova strana mírného pokroku v mezích zákona před sto lety a Strana přátel piva na počátku devadesátých let našeho století u nás). Po vzniku samostatného Československa na podzim v roce 1918 bylo bez voleb (to se obecně málo ví!) ustanoveno jednokomorové Národní shromáždění podle výsledků do rakouské říšské rady (!) z roku 1911. Nejsilnější stranou po I. světové válce byla dělnická sociální demokracie a stavovsky a konzervativně orientovaná agrární strana ovládající venkov. Silné pozice získala i nacionálně orientovaná Československá strana národně socialistická sdružující dělníky, zaměstnance a část inteligence. Zájmy kapitálu a průmyslu zastupovala především národní demokracie. Na milost byli po válce nakonec vzati i lidovci zkompromitovaní svým klerikalismem a podporou Habsburků. Nové Československo stálo před spoustou, velmi často různě řešitelných úkolů. To si vynutilo vytvoření poměrně velmi širokých koalicí. Arbitrem býval, díky svému postavení a úctě, prezident T. G. Masaryk. Bohužel koalici již v roce 1920 velmi oslabilo rozštěpení sociální demokracie a později vznik komunistické strany. Ta byla pod vlivem tzv. třetí moskevské internacionály důsledně nadnárodní, oproti většině tehdejších českých stran. V takzvané druhé republice a zejména pak za protektorátu byl zaveden autoritářský systém, ve kterém už existovala v závěru pouze jedna strana - Národní souručenství. Demokratický systém se de facto rozpadl. Po volbách v roce 1946, které s výrazným rozdílem vyhráli komunisté, vystřídal jednokomorové Národní shromáždění poměrně velmi pestrý parlament. Období parlamentní demokracie však trvalo velmi krátce. Mocenský zvrat v únoru 1948 okamžitě zavrhl pluralitní systém umožňující střídání jednotlivých stran u vlády a přinesl “jednotné kandidátky Národní fronty”. Nekomunistické strany se podřídily nové situaci, uznaly vedoucí úlohu komunistické strany a na desítky let se vzdaly samostatné politiky. Určitou nadějí byl rok 1968. Avšak perspektiva svobodných voleb byla i v tomto roce odmítnuta. Přesto však k určité změně došlo. Spolu s federalizací a “česko-slovenským vyrovnáním” se změnily nejvyšší zákonodárné orgány. Vzniklo dvoukomorové Federální shromáždění a národní rady. Vývoj později akceleroval a dal vzniknout listopadovým událostem roku 1989. Devadesátá léta jsou pak tvořena snahou navázat na tradici vzniklou před téměř stoletím. |