NEOKLASICKÁ EKONOMIE“Nic nového, co by již předtím nebylo známo, jste neobjevili,” vyčítali hedonistům jejich nejvážnější kritici. “Ano, leccos se znalo, ale špatně. Nebylo to dokázáno, ale pouze tvrzeno. Důkaz pravd dosud spíše cítěných než poznaných je neméně cenným příspěvkem k pokroku, jako objev pravd nových v pravém slova smyslu,” bránili se hedonisté. Vyjasněme si nyní některé “historické a pojmové” detaily. Především, neoklasická ekonomie není žádnou další novou školou (vedle již vzpomínané školy psychologické a matematické). Jedná se spíše o souhrnný název. Při psaní tohoto dodatku vycházel autor hlavně z Dějin nauk národohospodářských, autorů Ch. Gideho a Ch. Rista z první poloviny našeho století. Ze zorného pohledu více než 75 let, které uplynuly od doby, kdy vzpomínaní autoři vydali své dílo, dnes vidíme situaci samozřejmě jinak. Jednotlivé hedonistické proudy se slily v mohutný proud, kterému dnes říkáme neoklasická ekonomie. Souhrnné chápání dějin v ucelené soustavě neoklasické ekonomie naopak varuje ekonomy před nebezpečím, kdy by pro stromy (psychologická a matematická škola) neviděli les (neoklasická ekonomie). Ať už ale chápeme výklad “hedonisticky” (detailně) nebo “neoklasicky” (globálně), nic to nemění na faktu, že klíčovým prvkem neoklasické “revoluce” bylo pochopení mechanismu, jak zájmy (preference) spotřebitelů ovlivňují chování dodavatelů a vstupují do poptávky po zboží (komoditách). Ekonomové, ať už jim říkáme hedonisté nebo neoklasičtí ekonomové, prokázali závislost poptávky na mezním užitku - zájmu o zboží. Tím doplnili chybějící článek teorie tržního mechanismu. Hlavní zásluhu na přeměně teorie mezního užitku na teorii poptávky po spotřebních statcích měl italský ekonom Vilfredo Pareto, zatímco o rozpracování neoklasické teorie firmy se zasloužil především Alfred Marshall (firma bude chtít vyrábět takový rozsah produkce, při kterém se její mezní náklady rovnají ceně). |