MODERNÍ A RADIKÁLNÍ KRITIKA. JINÉ ŠKOLY

Samozřejmě se opět objevili kritikové. Kritiku zprava vedla především “chicagská škola”. Tato skupina libertariánů, novodobých apoštolů laisser faire a minimálního zasahování státu do ekonomiky, zdůrazňovala především význam osobní svobody v ekonomických a politických věcech. Známá jsou jména Frank Knight, Henry Simons, Milton Friedman a Fridrich Hayek (1899-1992, ekonom rakouského původu). Kritizovali zejména regulace a umělé zasahování do ekonomických organismů. Názory libertariánů jsou koncentrovány především v práci M. Friedmana Kapitalismus a svoboda (Capitalism and Freedom) z roku 1962.

Monetarismus

Právě se jménem amerického ekonoma, nositele Nobelovy ceny za ekonomii, Miltona Friedmana (narozen v roce 1912, intelektuální otec chilského ekonomického zázraku) je spojen pojem monetarismus. Je historicky nejstarší složkou nové konzervativní ekonomie, jejíž počátky spadají do 50. let našeho století. Označení monetarismus je používáno pro ty teoretické koncepce, které soustřeďují svou pozornost na peněžní agregáty (souhrny, sumy) a zdůrazňují aktivní úlohu peněz v soudobé tržní ekonomice (z anglického money - peníze).

Friedmanův pohled na fungování tržní ekonomiky je v podstatě neoklasický. Vazbu mezi množstvím peněz v oběhu a nominálním standardním produktem země - čím vyšší ekonomický výkon země, tím více peněz v oběhu - považuje za mnohem důležitější než vazbu mezi investicemi a produktem - čím vyšší ekonomický výkon země, tím větší investice -, která tvoří základy keynesiánství. Další klíčovou otázkou monetarismu je přesvědčení o existenci časových zpoždění mezi změnou množství peněz v oběhu a změnou nominálního produktu. Dnešní stav standardního produktu tedy závisí na tom, jaká byla nabídka peněz v minulosti, přičemž změny produktu vyvolané změnou množství peněz v oběhu se projevují zpravidla až za 6 až 9 měsíců a změny v cenách za 8 až 12 měsíců.

Škola racionálních očekávání

K libertariánům má blízko i jiná skupina makroekonomů, která reprezentuje školu racionálních očekávání. Hypotézu racionálních očekávání formuloval poprvé v roce 1961 J. F. Muth. Podle něj tvoří hospodářské subjekty svá očekávání racionálním (rozumným) způsobem, to jest, snaží se využít co nejlépe všechny dostupné informace. Ze studia očekávání (co v hospodářském životě nejpravděpodobněji nastane) vyplývají podle Mutha dva důležité závěry. (1) Očekávání odborníků v samotných průmyslových odvětvích jsou přesnější než všechny naivní ekonomické a školní modely (odborníci z praxe sami svými činy svá očekávání naplňují) a (2) očekávání všeobecně vykazují tendenci k podceňování změn, které skutečně nastanou (nebojte se, stejně se nic nezmění). Když shrneme všechna individuální očekávání (mohou to být i očekávání nejmenších občanských jednotek - domácností) do agregátních (sumarizujících, odrážejících všechny dostupné informace) očekávání, mají chyby tendenci se vzájemně vyloučit. Hospodářské subjekty totiž nedělají obvykle tutéž chybu dvakrát.

Nejtvrdší kritiky se moderní teorii ekonomie dostávalo samozřejmě zleva. Socialisté a neomarxisté padesátých let našeho století (Baran, Sweezy), stejně jako kdysi Marx a Engels, komunisté typu Lenina a anarchisté jako Proudhon, ti všichni hlásali: kapitalismus musí být nahrazen spravedlivějším ekonomickým systémem, jenže opět neprecizovali jakým. Hlasů volajících dnes, po zkušenostech se socialismem ve dvacátém století, po rozpadu SSSR a jeho bývalých satelitů a po radikální změně kapitalismu, výrazně ubylo, leč přesto, připomeňme si, socialismus byl mrtev už jednou - v roce 1848!

Francouzský strukturalismus

Zajímavou ukázkou složitosti ekonomického myšlení dvacátého století je francouzský strukturalismus. Stručně jej charakterizuje větná zkratka: hospodářský život není založen na rovnoprávných vztazích jednotlivých ekonomických subjektů, ale na dominantním postavení rozhodujících společností. Jeho vůdčí osobností byl F. Perroux. Ústřední místo v jeho teorii nezaujímá trh, ale ekonomické struktury. Ty jsou podle něj výsledkem kolektivních jednání, konkurence, konfliktů a spolupráce. Francouzský strukturalismus se stal jakousi ozvěnou amerického institucionalismu z konce XIX. století.

Hospodářskému životu, jak dokazoval Perroux, jsou vlastní vztahy mezi vládnoucími a ovládanými, regiony a národními ekonomikami, mezi mocnými nadřízenými a slabými podřízenými firmami. Hospodářský život strukturalisté považovali za výsledek působení dominujících firem na podřízené firmy. Ani tyto teorie nemají daleko k reálnému životu. Svědčí o tom například i neutuchající diskuse o takových dominantních firmách českého hospodářství, jako jsou SPT Telecom, ČEZ, České dráhy a další.

Manažerská revoluce

Všechny pronikavé změny ve vyspělých ekonomikách po první a druhé světové válce se odrazily i v jiné teorii - teorii o transformaci vlastnického kapitalismu v systém s rozhodující úlohou manažerů. Podle této teorie se kapitalismus přeměnil v novou formu společnosti, která již není ovládána vlastníky kapitálu, ale námezdním řídícím a správním aparátem podniků, a vlastníci kapitálu ztratili svou dřívější vedoucí úlohu v hospodářství a společnosti.

Kořeny vzniku a rozšíření manažerské teorie spočívají v rychlém rozvoji produkce provázeném obrovskou koncentrací výroby a kapitálu. Nové velké nadnárodnostní korporace ztrácejí postupně charakter tradičního běžného výdělečného podniku a stávají se významnými sociálními institucemi. Vlastnictví nabývá formy takzvaného rozptýleného vlastnictví. S rozptýlením akciového vlastnictví, kdy i největší akcionáři drží jen zlomek akcií akciové společnosti, dochází k procesu oddělování kontroly výrobních prostředků a řízení výroby od vlastnictví kapitálu. Jinými slovy, manažeři si začínají dělat, “co chtějí”, zdánlivě se souhlasem akcionářů. K příkladům nemusíme chodit daleko. Právě v našich “zeměpisných šířkách” se po kuponové privatizaci projevila tato škola ve své krystalicky negativní poloze zvláště silně.

Trendy manažerské revoluce potvrdila druhá polovina 90. let XX. století. Už opět platí: “Big is beautiful - velké je krásné”. Velikost dává podnikům pocit síly a odolnosti a manažerům volnost. Obecně se z megakoncernů vytrácí étos zakladatelů a noví “světoví hráči” se necítí být vázáni vztahy k místu působení na lokální, regionální a mnohdy i národní úrovni. Angličtina se v nadnárodních koncernech se smíšeným osazenstvem stává jednacím jazykem a v podstatě jediným sjednocujícím prvkem. Objevují se nové pojmy jako třeba “nadnárodní kariéra” a “světová hospodářská policie”.

Špatné pocity vyvolává především představa, že megakoncerny už nelze spojovat s konkrétními tvářemi. Po “kapitalismu podnikatelů” a “kapitalismu úředníků” z první vlny manažerské revoluce, ve kterém měli hlavní slovo špičkoví manažeři, přichází éra druhé vlny manažerské revoluce, éra anonymních vlastníků skrytých v šéfovských poschodích velkých investičních a penzijních společností. Vzniká zcela nová kasta finančních magnátů, vedle kterých i premiér nejednoho malého státu vypadá jako nevýznamný diletant. Šéfové cca 3000 nejsilnějších fondů světa mohou rozhodovat o úspěchu či neúspěchu celých národních ekonomik prostým přesměrováním finančních toků, které lze vyřídit pomocí počítače během několika vteřin! Pokušení z velikosti a moci je silné,a proto jsou fúze v podstatě nevyléčitelnou chorobou naší doby.