NĚMECKÁ (HISTORICKÁ) ŠKOLA

Ideje historické školy naplnily celou druhou polovinu minulého století a největšího rozkvětu dosáhly v jeho poslední čtvrtině. Po Ricardovi dostávala politická ekonomie stále více a více abstraktnější ráz, až se nakonec omezila na malý počet teoretických pouček, formulovaných zejména jako matematické a geometrické formulky, vztahující se hlavně na mezinárodní směnu, sazby zisku, mzdy a renty. Podobné formulky ovšem zdaleka nestačily dostatečně vysvětlit všechnu různorodost hospodářského života. Jinými slovy: vznikal rozkol mezi národohospodářskou teorií (makroekonomikou) a konkrétní praxí (mikroekonomikou). Rozkol se denně přiostřoval, tím rychleji, jak pokračoval rozvoj průmyslové výroby.

Historická škola viděla jediný nástroj k vysvětlení v historii a víře, že s její pomocí objeví i zvláštní zákony vývoje národů. V tom se mýlila, bohužel, i s dalekosáhlými následky. Na druhé straně však měla bezvýhradně pravdu, když požadovala věnovat vedle národohospodářské teorie mnohem širší prostor studiu řízení, organizaci práce, statistice a historii.