NEOKEYNESIÁNSTVÍKeynesovy názory měly značný ohlas mezi ekonomy až do poloviny 70. let dvacátého století a měly také rozhodující vliv na státní regulaci hospodářství ve vyspělých tržních ekonomikách. Keynesiánci byli přesvědčeni o nutnosti uplatňování stabilizační hospodářské politiky vlády a o neschopnosti tržního mechanismu zajistit bezporuchové fungování vyspělé tržní ekonomiky. Neokeynesiánská koncepce, která později reagovala především na kritiku libertariánů a příznivců školy racionálních očekávání se od původní Keynesovy vize výrazně odlišuje. Je v ní patrná snaha se více přiblížit potřebám praktické hospodářské politiky. Důležitým rysem v této souvislosti byla snaha neokeynesiánců se znovu otevřít některým neoklasickým postulátům, spojená s pokusy začlenit určité prvky učení neoklasiků do keynesiánské ekonomie. Úsilí neokeynesiánců vrcholilo v 60. letech, mimo jiné i s velkým přispěním nejvýznamnějšího představitele těchto snah P. A. Samuelsona. J. M. Keynes “zreguloval” neoklasicismus. a P. A. Samuelson a jeho příznivci ho opět “uvolnili.” |