POSLEDNÍ VÝVOJ

Amerika stála na počátku XX. století u zrodu továrního systému masové výroby a montážních linek. Jeden z prvních průkopníků podobné formy práce - Henry Ford - ve svých automobilových závodech prakticky realizoval teoretickou přednost dělby práce vysvětlenou již Adamem Smithem (!). V průběhu sedmdesátých a osmdesátých let našeho století však začala Amerika zaostávat za Japonskem a dalšími zeměmi tichomořské oblasti. Někteří ekonomové viděli příčinu v rostoucí byrokracii, která způsobila, že vedení amerických firem bylo pomalé a vyhýbalo se riziku. Jiní obviňovali tovární velkovýrobu z nedostatku originality. Příčina “japonského zázraku” tenkrát tkvěla, jak se dnes zdá, hlavně v inovátorovi a nikoliv ve vynálezci, jak tomu bylo v době Henry Forda.

Pováleční státníci a ekonomové se poučili z minulosti a vytvořili ve druhé polovině našeho století liberální světovou ekonomiku, ale (!) s velmi aktivní domácí rolí státu, aby zaručili, že růst a rovnost půjdou ruku v ruce. Zřídili také, například a mimo jiné, i Mezinárodní měnový fond, aby pomáhal státům v krajní nouzi překonávat platební potíže. Jenže tento přístup upřednostňoval a zvýhodňoval finanční stabilitu a vyrovnanost - utahování opasků - na úkor zaměstnanosti. Bylo to správné?

Odpověď na tuto otázku a snad i nejpozoruhodnější rozbor problémů současného světa nabízí studie Dělnictvo a globální ekonomika (Workers and Global Economy), kterou napsal americký konzervativní ekonom Ethan B. Kapstein. “Byla to grapefruitová dieta pečovatelského státu,” píše Kapstein. “A potíž s každou dietou je, že když se z ní stane posedlost, může přinést více škody než užitku... Tvrzení, že dnešní rozpočtové šněrovačky musí zůstat utaženy v zájmu snížení inflace a stability národních hospodářství, je neopodstatněné,” říká Kapstein. Přimlouvá se za deficitní zvýšení veřejných výdajů, protože státem povzbuzená poptávka podněcuje výrobu a zaměstnanost v období ekonomického poklesu nebo stagnace. Ústředním motivem světového úsilí se musí, podle něho, stát obecně přijatá zásada: cílem hospodářské politiky je zlepšit život občanů (a už jsme zase na začátku!) a ne realizovat nějaké školometské poučky.