KOOPERATIVNÍ SOUSTAVA

Druhým typem individualistické soustavy je soustava kooperativní. Hlavním terčem “tvrdé” individualistické soustavy, která se vine hospodářskými dějinami jako červená niť, je údajná “nespravedlnost” při rozdělování zisků. Známé jsou především útoky socialistů a komunistů na “bezpracné a bezzáslužné” zisky kapitalistů. Z jejich kritiky postupně vznikaly požadavky jako právo na práci, právo na plný výnos z práce a podobně.

Řešením sociálních otázek a problémů spojených s pojmem spravedlnosti při rozdělování výnosů, respektive zisků, ale při současném akceptování individualistického přístupu (tedy zodpovědnosti za sebe sama), se stala národní kooperativa. Měla nahradit podnik a jeho funkce “něčím” jiným. Tím jiným se stala kooperativní sdružení - družstva. Podle funkce podniku vznikala družstva spotřební (pro společný nákup), prodejní (společný prodej), výrobní (společná výroba), dělnická (pro společný výdělek “bez podnikatele”), případně i jiná.

Kooperativní soustava se díky těžkopádné konstrukci generálně neosvědčila, byť na malé ploše mnohačetné barvitosti hospodářského života zaznamenala dílčí úspěchy. I přes svůj “kolektivní” přístup se však řadí k individualistickému pořádku. “Kooperativní” kolektiv je totiž něco podstatně jiného než takzvaný “socialistický” kolektiv, který jsme ještě nedávno osobně znali. Kooperativní kolektiv je “rozšířené” individuum, které akceptuje a respektuje princip individuality, ale jeho členové nemají mnohdy buď dost odvahy, nebo peněz se “do toho” pustit sami, a proto se sdružují v kooperativě. Socialistický kolektiv byl předmětem péče státu - a tudíž “slepé stádo” bez vlastního rozumu, nadané poslušností a odkázané na svého “dobrodince”.