RAKOUSKO-UHERSKO, PENÍZE A ČASŽádný pohled na politickou, hospodářskou a kulturní historii společnosti nevystihuje zřetelněji události a zvraty, kterými prochází, jako pohled na historii jejích peněz. Listujeme-li dnes historickými archiváliemi, šlo před 80 lety v bývalém Československu - z pohledu měnové reformy - o úkol, jehož zvládnutí vyvolává ještě dnes obdiv a úctu. Měnové dědictví, které po sobě zanechala rakousko-uherská monarchie po prohrané válce, bylo katastrofální. Vládě nového státu nezbývalo než se od něho rychle a radikálně izolovat. Reformu připravovala, v riskantní ilegalitě už během posledních měsíců války, malá skupinka nadšenců pod vedením Aloise Rašína (byl zatčen v červenci 1915, v červnu 1916 odsouzen k smrti a v červenci 1917 amnestován!). Po celou dobu zatčení a odsouzení promýšlel ve své cele uspořádání politických a hospodářských poměrů. O nezbytnosti radikální měnové reformy neměl ani on, ani jeho spolupracovníci nejmenší pochyby. Názory se však lišily a tříbily, pokud se týkalo pojetí a způsobu provedení reformy. Nabízely se tři možné varianty řešení.
Právě poslední návrh se stal základem proslulé Rašínovy peněžní reformy i osou jeho příští finanční politiky. Jako ministr financí první vlády přistoupil bez váhání a nekompromisně k její realizaci. Stal se příkladem a vzorem i pro podobnou změnu v roce 1993 po rozdělení Československa na Českou republiku a Slovenskou republiku. Rašínova metoda byla založena na myšlence postupného zvyšování vnitřní i vnější kupní síly nové československé měny. Cílem bylo napravit válečné inflační znehodnocení měny a získat pro nové peníze důvěru lidí a autoritu v zahraničí. Tohoto náročného úkolu mělo být - a bylo - dosaženo tlakem na vývoj cen a mezd silnou restrikcí peněžního oběhu. Šlo o složitý a citlivý proces, který vyžadoval:
Podstata reformy spočívala v tom, aby se z předložených hotovostí ze starého režimu okolkovala a do oběhu vrátila jen polovina. Druhá polovina byla zadržena a byly na ni vydány jednoprocentní nescizitelné vládní dluhopisy, kterými se mohla splácet mimořádná dávka z majetku. Plně byly okolkovány hotovosti státních pokladen a částky potřebné k výplatám mezd. Proces reformy řídil sám Rašín. Postup byl rychlý a “rašínovsky” suverénní. V lednu 1919 byly objednány potřebné tiskopisy, vytištěny kolky, připraveny legislativní dokumenty a propracována celá organizace reformy. Dne 25. února 1919 přijalo Národní shromáždění zákon o jejím provedení. Hned nato byly v noci vojskem obsazeny státní hranice, zastavena přeprava osob a zboží a veškerý poštovní styk s cizinou. Akce (především okolkování starých peněz) proběhla v sedmi dnech od 3. do 9. března 1919, na Slovensku do 12. března 1919. Vlastní provedení v podmínkách velmi řídké telefonní sítě, v době, kdy neexistoval rozhlas a nebyla k dispozici auta, zasluhuje opravdový obdiv. Jenže to bylo zatím vykonáno jen půl práce. Celou akcí byl sice osamostatněn peněžní oběh, ale byly to stále rakousko-uherské peníze, byť okolkované. Dalším krokem proto bylo rozhodnutí o přípravě a vydání vlastních československých peněz a řízení jejich oběhu. Stalo se tak v dubnu 1919, kdy byla zákonem č. 187/1919 zavedena jako měnová jednotka koruna československá a určeno: jedna koruna československá se počítá za jednu korunu rakousko-uherskou. Zajímavé je, že se při označení nové peněžní jednotky setrvalo na dosavadním rakousko-uherském označení “koruna”, které bylo zavedeno v roce 1892. Všem bylo zřejmé, že název nemá ani žádné věcné (novým státem byla republika), ani ideové (lpění na monarchii, na koruně) opodstatnění. Objevily se i různé iniciativní návrhy, například nadnesený “frank”, národní “sokol” nebo “říp”, dokonce i osobně zaměřený “rašín”. Nebyl však čas na dlouhé úvahy a řeči a zůstalo u vžitého názvu “koruna”, a tak ji máme dodnes. Prvním československým penízem byla jednokorunová státovka (protože emisní institucí byl stát reprezentovaný bankovním úřadem ministerstva financí), která přišla do oběhu dne 24. září 1919. V té době ještě nebylo rozhodnuto o definitivním znaku Československé republiky, a proto byly na rubu seskupeny znaky Čech, Moravy, Slezska a Slovenska volně, podle tvůrčího pojetí dnes neznámého autora. Na autorství dalších českých státovek a bankovek (jsou vydávány bankami) se už podíleli přední čeští a slovenští umělci. Nové Československo tak mělo pevnou měnu, která se stala ostrovem jistoty uprostřed peněžního a finančního chaosu v sousedních státech. Při peněžní reformě v Německu v roce 1923 se například měnila nová marka za jeden bilion (!) inflačních marek, v Rakousku byl při reformě v roce 1924 zaveden šilink, který se měnil za deset tisíc starých korun. Tak začala historie naší měny, která od proslulé deflační rašínovské linie pokračovala pevnou stabilizační politikou v období celosvětové hospodářské krize ve třicátých letech, prodělala těžké období německé okupace, prošla přes dvě radikální peněžní reformy v roce 1945 a znovu v roce 1953 a obdobím degradace měny a peněz v letech direktivního centrálního řízení a plánování, až po rozpad československého státu v roce 1993. V devadesátých letech dvacátého století vyústila do vzniku české koruny, návratem “ke kořenům” podle rašínovského receptu, v nových politických a hospodářských podmínkách. |