VZKŘÍŠENÍ KLASICKÉ ŠKOLY. NEOKLASICKÁ EKONOMIEAž do 70. let minulého století bylo poměrně snadné charakterizovat hlavní rysy každého národohospodářského období. Konec minulého a začátek našeho století přinesl změnu a vznik neoklasické školy, která zaplnila mezeru zanechanou v ekonomické vědě klasiky. Rozpracovala problematiku chování firem a orientovala ekonomii na mikroekonomiku. Poznamenala ji především jména Léon Walras, Alfred Marshall, J. B. Clark a Vilfredo Pareto, kteří historicky navázali na linii A. Smith (1776) - D. Ricardo (okolo roku 1817) - J. S. Mill (kolem roku 1848). Charakteristickým rysem tohoto období (říká se mu také období předkeynesiánského neoklasicismu) byla výrazně mikroekonomická orientace (chování domácností a firem), přerod ekonomické vědy z nauky o “přirozeném řádu” na vědu “o rozhodování” a rozhodovacích procesech a návrat k původní myšlence, podle níž každý člověk hledá požitek, vyhýbá se námaze a snaží se, znovu a znovu, dosáhnout co nejvyšší míry radosti (požitku?) za cenu co nejmenší strasti. Stejná “zásada nejmenší námahy” neušla pozornosti ani národohospodářům školy klasické. Nazývali ji osobním zájmem. Na přelomu minulého a našeho století ji nazývali národohospodáři zásadou hedonistickou, pojmenovanou podle řeckého slova hedonis - radost, rozkoš. |