VEŘEJNÁ VOLBA

Složitý vývoj ekonomiky a politiky se v průběhu mnoha desítek let často potkával a rozcházel. XX. století tak svým způsobem rozhodlo i o ekonomii, když začalo teorii veřejné volby považovat za větev ekonomické teorie, která se zabývá užitím ekonomických metod a postupů v prostředí netržního (politického?) rozhodování.

Předmětem studia teorie veřejné volby je teorie státu, volebních pravidel, chování voličů, politiky stran, chování státní byrokracie a tak dále. Je tedy stejný jako předmět politických věd. Teorie veřejné volby se rozvinula koncem 40. a začátkem 50. let. Studium tržních ekonomik se do té doby zabývalo především rozhodnutími a volbami, které prováděli jednotlivci (individua). Veřejná volba vnesla do ekonomiky prvek skupinového rozhodování.

Ve všech ekonomikách se mnohá rozhodnutí týkají umístění (alokace) zdrojů, ať už se rozhoduje o umístění metra (Praha nebo Bratislava), nebo finančních prostředků do dálnic či otevírání nových uhelných (zlatých?) dolů. Podobná “velká” rozhodnutí činí vlády nebo jiné silné a vlivné skupiny. Způsoby, jimiž se dosahuje takových kolektivních rozhodnutí a umístění (alokace) zdrojů, se zabývá teorie veřejné volby.

Model zabývající se kolektivní volbou v demokratické společnosti předpokládá, že politikové budou co nejpřesněji reprezentovat názory voličů, kteří stojí uprostřed politického nebo společenského spektra. Proto se mu říká model (teorém) středního voliče. Lze z něj vyvodit, že jak pravicový, tak i levicový kandidát podnikne obvykle podobné kroky a oba skončí co nejblíže střednímu voliči.

Model středního voliče je východiskem pro tzv. Directorův zákon, podle něhož rozdělování státních příjmů (důchodů) vládou směřuje ve prospěch skupin se středním příjmem. Proto vlády obvykle sledují přerozdělování státních příjmů od relativně bohatých, ale i chudých (!) směrem ke středním příjmovým skupinám, aby si zajistila jejich přízeň v příštích volbách. Naše země je v tomto smyslu přímo čítankový příklad. Vítězný únor 1948 přehnal jednu cestu (bohatým “sebral”, ale pozor, chudým nepřidal) a vývoj po roce 1989 někdy nebezpečně tíhne k opačnému extrému.

Sobečtí voliči budou podporovat vždy stranu, od níž očekávají maximalizaci svého příjmu a bohatství. Línější voliči zase budou spoléhat na přerozdělování od bohatých k nim. Často jim tuto cestu nabízejí levicové a populistické strany. Ačkoliv obecně lze přerozdělováním snad vždy získat více hlasů než jich ztratit, je přerozdělování vždy hrou, kterou mohou hrát všechny strany, a proto je tak obtížné dosáhnout převahy nad protivníkem pouze sliby o přerozdělení toho, co už je k dispozici.

A když toho není k dispozici moc, nastupuje deficitní financování, jinými slovy “půjčíme si”. A nakonec se tak dá nalákat i ten “pravicový” volič, kterému záleží jen na jeho vlastním příjmu - vládo, ber kde ber, jenom ne na daních. Schodky státních rozpočtů jsou obvykle lákadlem pro politiky dobývající volební hlasy. V dlouhém období se nakonec ale vždy jeví, že růst národního produktu a bohatství je závislejší spíše na míře a rychlosti technologických změn a růstu populace než na přerozdělování.