Listopad 1998   

   Pavel Mates, Vladimír Smejkal
PRÁVNÍ PROBLÉMY KOLEM INTERNETU
Internet
Internet se stal jedním z fenoménů, který významně poznačil život společnosti na konci 20. století. Dosud mu byla věnována pozornost především z hlediska technické stránky nebo jako multiinformačnímu médiu. Pozdější úvahy byly směřovány futurologicky a filozoficky. Podstatnou náležitostí, aby Internet překročil práh mezi trávením volného času směrem k profesionalitě, je vyřešení právních otázek.

Smlouva s providerem

Většina providerů poskytuje službu připojení k Internetu na základě smlouvy o dílo podle ust. § 536 a násl. ObchZ, a to i vzhledem k "nepodnikatelům" (což je přípustné vzhledem k ust. § 262, odst. 1 ObchZ). Teoretickou, leč důvodnou otázkou je, zda by se nemělo spíše jednat o smlouvu innominátní podle ust. § 269 ObchZ, kdy plnění v podobě poskytnutí připojení k Internetu nelze dosti dobře zařadit mezi pojmové znaky vyžadované v § 536 ObchZ ("Dílem se rozumí zhotovení určité věci, pokud nespadá pod kupní smlouvu, montáž určité věci, její údržba, provedení dohodnuté opravy nebo úpravy určité věci nebo hmotně zachycený výsledek jiné činnosti."); chybí tam totiž podle našeho názoru hmotně zachycený výsledek jiné činnosti.

Ochrana osobních údajů

O tom, že Internet představuje prostředí pro provoz informačních systémů, není pochyb. Pokud někdo jeho prostřednictvím bude provozovat informační systém, vztahují se na něj příslušné předpisy upravující jejich provozování, zejména pak zák. č. 256/1992 Sb., o ochraně osobních údajů v informačních systémech. Půjde tu jak o povinnosti stanovené pro provozování informačních systémů s tzv. citlivými údaji (§ 16), tak obecné povinnosti provozovatele, resp. zprostředkovatele, jeho zaměstnanců i dalších osob (podle § 22), tak v neposlední řadě možnosti obrany proti jejich porušování ze strany dotčených osob a dalších fyzických osob (§ 20).

V této souvislosti vyvstává otázka, zda povahu takového systému má rovněž seznam tzv. jmén domén a seznam mailových adres. Jména domén mohou označovat autonomní sítě nebo jednotlivé severy provozované různými osobami (soukromoprávními, ale i veřejnoprávními) a na serverech se nacházejí WWW stránky - také tzv. nástěnky - právnických i fyzických osob (např. www.znalec.cz je nástěnka jednoho z autorů), ale i nepodnikatelů, například pak vysokých škol, vědeckých institucí a zájmových sdružení. Podobně i mailová adresa může patřit kterékoliv z výše vyjmenovaných druhů osob.

Odpověď na tuto otázku je třeba hledat v ustanovení § 3 zák. č. 256/1992 Sb., podle něhož jsou osobními údaji informace, které se vztahují k určité [fyzické] osobě. Jména domén jakožto symbolické názvy prvků sítí Internetu nepochybně neoznačují fyzické osoby, i kdyby se s jejich jmény shodovala. U mailových adres můžeme vycházet z toho, že k určení osoby u nás je nutno, aby byly současně k dispozici nejméně tři údaje, tj. jméno, příjmení a rodné číslo; je třeba dojít k závěru, že domény, resp. jejich jména nejsou osobními údaji ve smyslu uvedeného zákona a jejich seznam nepožívá ochrany podle zák. č. 256/1992 Sb.

Ochrana jména domény

V současnosti je ve vrcholové doméně CZ registrováno okolo 5 500 subdomén 2. úrovně. Ve většině případů se jedná o obchodní jména firem, popř. zkratky těchto obchodních jmen, v menší míře jsou jména domén tvořena ochrannými známkami ev. nechráněnými značkami, majícími ve většině případů přímý vztah k výrobkům či službám majitele těchto domén. Ovšem vyskytují se i zaregistrované názvy domén, které nesplňují uvedené předpoklady a jsou až nápadně zaměnitelně podobné anebo shodné (zda úmyslně, či nikoliv, ví pouze jejich majitel) s obchodním jménem či s registrovanou ochrannou známkou jiné firmy či podnikatele, v tom horším případě se jedná o firmu konkurenta.

Jména domén nejsou upravena žádným zvláštním právním předpisem (tak jako celý Internet), ale vztahují se na ně platné obecné právní normy. Jejich přidělování provádí správce národní nebo generické domény, přičemž celý proces přidělování je podroben takřka permanentní celosvětové kritice. Do řešení sporů se zapojila i vláda USA (Green Paper) a - což se dalo očekávat - její návrh byl podroben kritice především z Evropy a z vlastního prostředí Internetu.

Zatímco z hlediska přidělování jmen se lze při přihlašování a registrování domén řídit výlučně pravidlem "kdo dřív přijde, ten dřív mele", z hlediska přihlašovatelů je nutné respektovat platné zákony ČR. Neboť pravidla, která platí pro ochranu obchodních jmen a ochranných známek, jsou bezpochyby aplikovatelná i pro ochranu názvů domén. Platná právní úprava obchodního jména je obsažena v § 8 až 12 ObchZ, dále v ustanoveních ObčZ, kde je v § 19b obsažena obecná ochrana názvu právnických osob, a v ust. § 11 a násl. je upravena obecná ochrana jména fyzických osob a další osobnostní práva.

Důležité je uvědomit si, že s rozlišovací funkcí obchodního jména je vnitřně spjata i ochranná (zápovědní) funkce. Ta je vlastní všem průmyslovým právům, kam právo k obchodnímu jménu v rámci práv na označení systematicky náleží. Ochrana názvu obchodního jména - viz § 12 ObchZ - je jednak povahy absolutní, jednak relativní. Prvá je spjata se vznikem zvláštního právního institutu obchodního jména firmy, k němuž se upínají subjektivní práva, druhá se realizuje v rámci práva nekalé soutěže (ustanovení § 44 a násl.). Obsahem práva k obchodnímu jménu je právo jeho subjektu obchodní jméno užívat, nakládat s ním v mezích stanovených zákonem (pozitivní složka), a ostatní z užívání shodného nebo zaměnitelného označení vyloučit (negativní složka). Obchodní jméno, jakožto kvalifikované označení, je třeba dále odlišovat od jiných označení podniku, která nepožívají absolutní ochrany - kupř. označení provozovny, závodu, zkratky ap. Obchodní jméno může být i součástí ochranné známky.

Právo ochranných známek je upraveno zákonem č. 137/1995 Sb., z něhož mj. vyplývá, že doménová jména, která jsou shodná či zaměnitelně podobná s obchodním jménem, registrovanou ochrannou známkou či dlouhodobě užívaným nechráněným označení někoho jiného, porušují práva třetích osob a jsou přinejmenším v rozporu s dobrými mravy soutěže, tj. naplňují skutkovou podstatu nekalé soutěže.

Jistým problémem, který nelze přehlédnout, je skutečnost, že jméno domény na určité úrovni (národní či generické), tj. například s příponou CZ, lze přidělit jen jednou, zatímco stejná ochranná známka může patřit v různých třídách výrobků a služeb různým podnikatelům. Může se tedy stát, že výrobce bot SKOK vlastnící tuto ochrannou známku pro výrobu a distribuci bot si zaregistruje doménu "SKOK". Výrobce energetického nápoje pro sportovce stejného jména, a rovněž vlastnící ochrannou známku už nemá šanci.

Informační systémy státních orgánů

Informační systémy, které vedou na základě zákonného zmocnění státní orgány, lze z hlediska jejich přístupnosti rozdělit do tří skupin:

a) veřejné, které jsou zásadně přístupné každému, kdo o to požádá (obchodní rejstřík);

b) systémy přístupné tomu, kdo prokáže právní zájem (např. matriky, živnostenský rejstřík);

c) systémy přístupné pouze stanovenému okruhu subjektů (evidence Rejstříku trestů, evidence daní).

V zásadě nic nebrání tomu, aby nebyly údaje obsažené v informačních systémech první skupiny zpřístupněny prostřednictvím Internetu. Tuto cestu ostatně naznačilo zveřejnění obchodního rejstříku, přesněji údaje v něm obsažených, na Internetu od září 1997 Ministerstvem spravedlnosti.

Předeslat je třeba, že na Internetu není veden samotný obchodní rejstřík. Proto např. ve vztahu k zmíněným údajům na Internetu neplatí ustanovení § 27 odst. 2 ObchZ, podle něhož skutečnosti zapsané v obchodním rejstříku jsou účinné vůči každému ode dne, ke kterému byl zápis proveden. Stejně tak kopie získaná z Internetu nemá povahu úředního opisu atd. Na Internetu není také vedena, resp. zpřístupňována sbírka listin, která je součástí obchodního rejstříku.

Zveřejňování údajů o podnikatelích zapsaných v obchodním rejstříku na Internetu je nepochybně v souladu se zákonem. Obligatorně je publikování stanovených údajů uskutečňováno prostřednictvím Obchodního věstníku (rozsah údajů, které jsou v něm uváděny, stanoví vl. nař. č. 63/1992 Sb., o Obchodním věstníku), nicméně z § 33 ObchZ, který zveřejňování ukládá, neplyne, že by k němu nemohlo docházet i jinými formami.

Komplikovanější je odpověď na otázku, zda vedení uvedených údajů na Internetu není v rozporu s § 17 písm. a) citovaného zákona, který ukládá povinnost provozovat informační systém v souladu s účelem, k němuž byl zřízen. Tato problém vzniká v souvislosti s tím, že prostřednictvím Internetu lze nyní vyhledávat i jména jednotlivých osob - nepodnikatelů, kteří jsou zde uvedeni jako statutární představitelé.

Na jedné straně platí, že obchodní rejstřík je určen k tomu, aby podával určité informace také o všech fyzických osobách, které jsou v něm zapsány. Třebaže by žádný soud nemohl splnit požadavek, aby poskytl výpis všech subjektů, v nichž se jméno určité fyzické osoby vyskytuje, teoreticky je možné, aby si zájemce takové údaje opatřil sám. Nyní tak může učinit za dobu mnohem kratší prostřednictvím výpočetní techniky. Takový postup není v rozporu s účelem obchodního rejstříku ani tím není porušován zákon. Toto stanovisko prakticky sdílí mezi jinými i Ministerstvo spravedlnosti.

Proti tomu však stojí stanovisko, že účelem obchodního rejstříku není sbírání informací o fyzických osobách a jejich postavení u subjektů zapisovaných do obchodního rejstříku.6) Ten je zásadně určen k poskytování informací o subjektech zde vedených. Vzhledem k tomu by pak bylo zpřístupnění informací o jednotlivých osobách prostřednictvím Internetu v rozporu se zmíněným ustanovením zákona č. 256/1992 Sb.

Pokud by se v budoucnu na Internetu objevily údaje např. z leteckého rejstříku či plavebního rejstříku, podobný problém by nevznikl, protože vedení těchto seznamů je soustředěno u jednoho orgánu a jejich účelem je mezi jinými poskytovat údaje také o vlastníkovi či provozovateli letadla nebo lodi.

Co se týče i živnostenského rejstříku, mohly by být bez dalšího zveřejněny na Internetu údaje z té jeho části, která je veřejným seznamem, jejíž součástí ovšem nejsou osobní údaje živnostníků.

V každém případě by ale bylo v rozporu se zákonem, sloučit informace o osobách pocházejících z těchto samostatných informačních systémů a vytvořit tak např. na Internetu nový informační systém o osobách.

Úřední deska

Speciálním informačním prostředkem je úřední deska. Uplatňována je především v činnosti orgánů územní veřejné správy a soudů.

Pozornost si zaslouží první oblast vzhledem k tomu, že řada orgánů veřejné správy má již svoji internetovou adresu, na níž publikuje nejrozmanitější informace. Nelze vyloučit, že obce zde budou zveřejňovat svoje obecně závazné vyhlášky a okresní úřady nařízení, případně i další informace o své činnosti.

Takové sdělení by však nemělo vliv na platnost a účinnost uvedených předpisů. Podle ustanovení § 16 odst. 3 zák. ČNR č. 367/1990 Sb., o obcích (obecní zřízení), ve znění pozdějších předpisů.

Uveřejnění vyhlášky na Internetu nemůže tedy nahradit její vyvěšení na úřední desce. V současné době zřejmě Internet nepředstavuje další způsob, jímž má být obecně závazná vyhláška obce ještě uveřejňována (§ 16 odst. 3 zákona o obcích), vzhledem k tomu, že to ještě není obvyklé.

Obdobně podle § 3 odst. 3 zák. ČNR č. 425/1990 Sb., o okresních úřadech, úpravě jejich působnosti a některých dalších opatřeních s tím souvisejících, musí být nařízení okresních úřadů vyhlášena, což se děje vyvěšením na úřední desce okresního úřadu na dobu nejméně 15 dnů, přičemž den vyhlášení je první den vyvěšení. Vyvěšení na úřední desce je výslovně označeno jako podmínka platnosti nařízení. Mimo to se nařízení uveřejňují na úřední desce obecních úřadů působících v územním obvodu příslušného okresního úřadu.

Patnáctým dnem následujícím po dni vyhlášení nabývá nařízení účinnosti, není-li stanoven počátek pozdější. Ve výjimečných případech, jestliže to vyžaduje naléhavý obecný zájem, může nařízení nabýt účinnosti již dnem vyhlášení.

Rovněž zde nemůže uveřejnění na Internetu nahradit publikaci na úřední desce.

Na druhé straně ovšem není tato forma uveřejnění uvedených předpisů v rozporu se zákonem, naopak lze je považovat za vhodnou formu informování veřejnosti.

Připravovaný poslanecký návrh zákona o svobodě informací a o změně a doplnění (tisk č. 377 PSP ČR) již s Internetem a jinými moderními komunikačními prostředky počítá. [Navrhuje se zde mj.: "Zveřejněním je pro účel tohoto zákona taková podoba informace, která umožňuje každému vždy znovu informaci vyhledat a získat, zejména vydáním tiskem nebo na jiném médiu umožňujícím zápis a uchování informace, vystavením na úřední desce, teletextu nebo poskytnutím k dispozici nijak neomezenému okruhu žadatelů jakýmkoliv způsobem, umožňujícím dálkový přístup prostřednictvím telekomunikačního zařízení (zejména formou přístupu prostřednictvím sítě Internet)."] Za současného stavu dostupnosti Internetu nelze předpokládat náhradu úřední desky pouze internetovskou vývěskou.

K některým trestněprávním otázkám souvisejícím s Internetem

Povaha Internetu jakožto prostředku, jehož prostřednictvím lze veřejně šířit informace, je významná v oblasti trestněprávní. Konkrétně tam, kde se jedná o trestné činy, u nichž je veřejnost jejich znakem (např. podněcování podle § 164, schvalování trestného činu podle § 165 odst. 1 a výtržnictví podle § 202 TrZ).

Podle § 89 odst. 4 trestního zákona je trestný čin spáchán veřejně, je-li spáchán obsahem tiskoviny nebo rozšiřovaného spisu, filmem, rozhlasem, televizí nebo jiným obdobně účinným způsobem. Internet nepochybně lze považovat právě za "jiný obdobně účinný způsob".

Často bývá upozorňováno na to, že na Internetu se objevuje pornografie, případně i tzv. tvrdá pornografie. Podle § 205 odst. 1 se trestného činu ohrožování mravnosti dopustí ten, kdo uvádí do oběhu, rozšiřuje, činí veřejně přístupnými, vyrábí nebo dováží pornografická díla písemná, nosiče zvuku nebo obrazu, zobrazení nebo jiné předměty ohrožující mravnost, v nichž se projevuje neúcta k člověku a násilí, nebo která zobrazují sexuální styk s dítětem, se zvířetem nebo jiné sexuálně patologické praktiky.

Tohoto trestného činu se lze dopustit také zpřístupněním pornografických děl písemných, nosičů zvuku nebo obrazu či zobrazení osobě mladší osmnácti let. Za zpřístupnění je přitom považováno také promítání a zvuková reprodukce pornografického díla, což je typické pro Internet. Uváděním pornografických děl prostřednictvím Internetu je za uvedených podmínek nepochybně naplňována skutková podstata trestného činu podle § 205, odst. 2 trestního zákona.

Na Internetu se lze setkat také s nejrůznějšími jednáními, která jsou projevem podpory nebo propagace hnutí prokazatelně směřujícího k potlačení práv a svobod občanů, nebo hlásající národnostní, rasovou, třídní nebo náboženskou zášť. Taková jednání naplňují skutkovou podstatu trestného činu podpory a propagace hnutí směřujících k potlačení práv a svobod občanů (§ 260 trestního zákona). Postiženo by přitom mělo být přísněji podle odst. 2, na jehož základě má být trestán ten, kdo uvedený čin spáchá tiskem, filmem, rozhlasem, televizí nebo jiným podobně účinným prostředkem, jímž je právě Internet.

Možnost zjištění pachatelů výše uvedených (ale i jiných) trestných činů v prostředí Internetu není ovšem triviální, protože autoři či producenti se mohou skrývat pod různými krycími jmény (alias) doslova po celém světě a podléhat různým jurisdikcím.

Pomocí Internetu lze spáchat samozřejmě různé trestné činy, ovšem pouze takové činy jsou trestné, jejichž skutkové podstaty jsou uvedeny v trestním zákoně. Jsou to např. zásahy do cizích programů a databází (§ 257a - Poškození a zneužití záznamu na nosiči informací, § 152 - Porušování autorského práva); neoprávněné užívání počítače či komunikačního zařízení (§ 249 - Neoprávněné užívání cizí věci); neoprávněný přístup k datům, získávání utajovaných informací, tzv. počítačová špionáž (některá jednání mohou být za určitých okolností postihnuta podle některých obecně použitelných ustanovení TrZ - např. § 106 ohrožení státního tajemství, § 122 ohrožení hospodářského tajemství); jednání v hospodářské soutěži, které je v rozporu s dobrými mravy soutěže a je způsobilé přivodit újmu jednotlivým soutěžitelům nebo spotřebitelům (viz ust. § 44 a násl. ObchZ, sankcionované podle § 149 TrZ - Nekalá soutěž); získávání informací o osobách osobních údajů, porušování předpisů o ochraně osobních údajů v informačních systémech (zákon č. 256/1992 Sb., o ochraně osobních dat v informačních systémech, § 178 TrZ - Neoprávněné nakládání s osobními údaji); podvodné transakce s podvodným zbožím, penězi či falešnými identifikacemi při nákupu a prodeji (podle ust. § 250 TrZ) apod.

Internet a hromadné sdělovací prostředky

K periodikům, která mají značný počet čtenářů na Internetu, patří internetové noviny Neviditelný pes nebo Svět namodro. Jejich vydávání je problematické potud, že vycházejí bez registrace, která podle stanoviska Ministerstva kultury není možná, vzhledem k tomu, že se podle doslovného znění § 3 zák. č. 81/1966 Sb., o periodickém tisku a ostatních hromadných sdělovacích prostředcích nejedná o tiskovinu. Toto stanovisko je nepochybně správné, nicméně nedává odpověď na otázku, čím internetovské noviny jsou a zřejmě ji v platné právní úpravě budeme moci sotva nalézt.

Něco jiného je ovšem fakt, že Internet dnes v praxi plní funkci rozhlasového a v blízké budoucnosti i televizního přijímače. Jeho pojem vymezuje § 1 zák. č. 252/1997 Sb., o rozhlasových a televizních poplatcích tak, že jde o technické zařízení způsobilé k individuálně volitelné reprodukci rozhlasového vysílání bez ohledu na způsob příjmu. Vzhledem k této jeho povaze by měl být uživatelem Internetu placen za podmínek § 2-3 citovaného zákona rozhlasový eventuálně televizní poplatek. Toto konstatování má ovšem spíše pouze teoretický význam, protože je v podstatě vyloučeno, aby pošta, která má vést evidenci přijímačů a zajišťovat vybírání poplatků, zjišťovala, kdo je uživatelem Internetu.

Internet patří mezi důležité prostředky sloužící k reklamě. Podle § 1 zák. č. 40/1995 Sb., o regulaci reklamy a o změně a doplnění zákona č. 468/1991 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání, ve znění pozdějších předpisů, se reklamou rozumí přesvědčovací proces, kterým jsou hledáni uživatelé zboží, služeb nebo jiných výkonů či služeb prostřednictvím komunikačních médií. Těmito médii jsou vedle televize, rozhlasu, nosičů audiovizuálních děl, periodického tisku a neperiodických publikací, dopravních prostředků, plakátů a letáků, také všechny další komunikační prostředky, umožňující přenos informací. Internet bude nepochybně právě posledně zmíněným dalším komunikačním prostředkem.

Vzhledem k tomu musí být v reklamě uskutečňované Internetem dodržovány jak obecné povinnosti, resp. zákazy stanovené v § 2 zákona, tak i speciální omezení pro tabákové výrobky, alkoholické nápoje, léčivé přípravky a prostředky zdravotnické techniky a zbraně a střelivo (§ 3-6 zákona), a jejich porušování může být postihováno.

Dalším, typicky internetovským způsobem reklamy, je zasílání nevyžádaných mailů, nabízejících zboží či služby - tzv. spammů. Jsou nebezpečnější než jejich dopisová písemná obdoba, protože zahlcují kanály a stránky Internetu, a navíc způsobují škodu příjemci v podobě zvýšených nákladů na telekomunikační poplatky.

Možnost zjištění původce reklamy či spammu je ovšem opět obtížná.

Internet a telekomunikace

Podle zákona č. 110/1964 Sb. o telekomunikacích ve znění pozdějších předpisů je poskytování připojení k Internetu telekomunikační službou podle § 1, písm. d) protože jde o služby, jejichž poskytování spočívá v přepravě informací pomocí telekomunikačních zařízení. Podle § 4, odst. 3 telekomunikační služby, s výjimkou služby telefonní, může poskytovat fyzická nebo právnická osoba, které byla tato činnost povolena povolujícím orgánem.

S touto problematikou souvisí i otázka, zda zaslání mailu konkrétní osobě představuje šíření zpráv a zda mail podléhá či nepodléhá listovnímu tajemství. Tuto problematiku řeší TrZ ve svých § 239 - 240. Podle § 239, odst. 1 "Kdo úmyslně poruší tajemství a) uzavřeného listu nebo jiné písemnosti, zasílaných poštou nebo jiným dopravním zařízením, nebo b) zprávy podávané telefonem, telegrafem nebo jiným takovým veřejným zařízením, bude potrestán odnětím svobody až na šest měsíců". Na otázku, zda je Internet "jiným takovým veřejným zařízením", se v citovaném komentáři praví, že jím je např. dálnopis, telefax, postfax apod. Podle našeho mínění jde i u Internetu o veřejné zařízení, a lze se proto domnívat, že i přenos zpráv elektronickou poštou (nebo obecně jakýmkoliv výběrovým způsobem, při němž lze jednoznačně definovat osobu, k níž má být zásilka doručena - např. bankovní interní komunikační sítí, komunikační sítí armády či vnitra mimo JTS apod.), je prostředím pro naplnění skutkové podstaty podle § 239.

Pracovník providera Internetu je navíc podle odst. 2 tohoto ustanovení pracovníkem "telekomunikační služby", protože jde o službu poskytovanou veřejnosti - předplatitelům, a podléhá trestním sankcím za porušení tajemství dopravovaných zpráv.

Poněkud jiná je situace v ust. § 240 TrZ. Zde nepoužil zákonodárce z neznámých důvodů obecnější definici, podobně jako v § 239 "telegrafem nebo jiným takovým veřejným zařízením", ale "natvrdo" zde uvedl pojem "telefonní hovor". Naskýtá se otázka, zda digitální přenos prostřednictvím JTS lze považovat za hovor: mohou spolu hovořit pouze dvě osoby nebo i dva počítače, zda je ještě hovorem fax a už není mail, či jak tomu je? Tady vidíme značný rozpor, který nepomýšlí na očekávaný vývoj technických prostředků. A opět musí jít o úmyslný trestný čin.

Podle informací, jež byly zveřejněny, patří do běžné praxe zaměstnanců providerů, že čtou (obvykle z dlouhé chvíle, ale možná nejen proto) poštu svých uživatelů. Pak jsou výše uvedená varování zřejmě vysoce na místě. (A samozřejmě, vůbec nepřichází v úvahu smlouva, kterou by dával zájemce o službu připojení k Internetu souhlas provozovateli, aby mohl - z jakýchkoliv důvodů - kontrolovat obsah jeho mailové schránky.)

Lze tedy souhrnně říci, že na mail se vztahuje ochrana podle ust. § 239 TrZ, tzv. listovního tajemství. Těžko tedy lze z napsání mailu dovodit rozšiřování informací. Z toho vyplývá mj. skutečnost, že urážlivým mailem zaslaným urážené osobě - a nikomu jinému - nelze spáchat trestný čin pomluvy podle § 206 TrZ. K naplnění skutkové podstaty tohoto tr. činu by mohlo dojít v případě, že by urážlivý mail byl zaslán jiným osobám nebo všem (tzv. "ALL"). Přitom aplikace druhého odstavce není v případě Internetu nebo E-mailu vyloučena.

Uzavírání smluv prostřednictvím Internetu

Prostřednictvím Internetu lze rovněž obchodovat. Tedy vybrat si určité zboží, nabízené pod určitou adresou včetně jeho popisu či fotografie nebo audiovizuální prezentace, absolvovat určitý počítačový rituál, sledující nezpochybnitelné ztotožnění kupujícího (prodávající je v nabídce ztotožněn dostatečně), dodat číslo své mezinárodní platební karty a "byznys" je uzavřen. Zboží může přijít opět prostřednictvím Internetu (počítačový program, ale dnes již i knihy, audiovizuální nahrávky nebo informace) či poštou. Dochází tu k dosud nevídanému přímému střetu zcela různorodých právních prostředí. V této souvislosti je třeba připomenout, že nebude-li sjednáno jinak, a to je velmi málo pravděpodobné, platí do všech důsledků právo země, v níž je umístěn server s příslušnou nabídkou.

Další rizika jsou ještě daleko vyšší: sdělením svého čísla kreditní karty jej vypouštím do prostředí, o němž ani v nejmenším nemohu tušit, kdo a jak se může připojit na moji transakci; u bank provozujících styk s klienty přes Internet je to stejné, jako kdyby svoji síť nabídla desítkám tisíc nebo i milionů potenciálních (i reálných) hackerů. Přitom obtížná uchopitelnost Internetu zde prakticky vylučuje zahájit řízení proti viníkovi na nás způsobeného podvodu či zpronevěry, nemluvě o velmi obtížném zjišťování a zejména dokazování, kdo tímto zločincem byl.

Proto je ve všech hovorech o obchodu na Internetu skloňována problematika bezpečnosti. Bezpečný obchod nebo bezpečné internetové bankovnictví provozovat lze, ovšem investice na vybudování takového bezpečného prostředí jsou vysoké a náročné. Přesto existuje několik nadějných směrů: jedním je zabezpečení transakcí systémem SET, jiným např. připravovaná banka na Internetu v ČR.

Jistou překážkou elektronického obchodu je nejasné definování elektronické komunikace jako přípustné duální formy ke komunikaci písemné, resp. možnost naplnění požadavku na písemnost elektronickou komunikací. Tím se zabývá např. Vzorový zákon o elektronickém obchodu, který vznikl v rámci činnosti Komise OSN pro Mezinárodní obchodní zákon (UNCITRAL). Účelem Vzorového zákona je poskytnout národním zákonodárcům komplex pravidel, jež by se staly přijatelnými v mezinárodním měřítku, a návod, jakým způsobem lze vzniklé právní překážky odstranit a vytvořit tak bezpečnější právní prostředí pro obor, jehož název se ustálil pod pojmem "elektronický obchod". Principy, stanovené ve Vzorovém zákoně, mají rovněž posloužit individuálním uživatelům působícím v oblasti elektronického obchodu při koncipování některých smluvních ujednání, kterých by bylo možné použít při překonávání problémů právní povahy v elektronickém obchodu.

Nedostatečná národní legislativa vytváří překážky pro mezinárodní obchod, jehož výrazná část se realizuje právě prostřednictvím moderních telekomunikačních prostředků. Rozdíly mezi národními legislativami a rozpory při jejich výkladu ohledně používání komunikačních prostředků se tak mohou stát výrazným faktorem, omezujícím přístup na mezinárodní trhy. Cíl Vzorového zákona, který má umožnit či usnadnit provádění elektronického obchodu a zajistit stejné zacházení jak uživatelům podkladů v tištěné formě, tak i uživatelům informací na bázi počítače, má důležitý význam při podpoře ekonomiky a efektivnosti mezinárodního obchodu. Zařazením procedur předepsaných ve Vzorovém zákoně do národních legislativ v těch případech, kdy strany si zvolí používání elektronických prostředků komunikace, může stát, který tyto procedury přijal, vytvořit prostředí nezávislé na médiích.

V současnosti můžeme pro obchodování prostřednictvím Internetu vycházet opět z platných čekých právních norem. Podle § 40 ObčZ platí: "(3) Písemný právní úkon je platný, je-li podepsán jednající osobou; činí-li právní úkon více osob, nemusí být jejich podpisy na téže listině, ledaže právní předpis stanoví jinak. Podpis může být nahrazen mechanickými prostředky v případech, kdy je to obvyklé. Písemná forma je zachována, je-li právní úkon učiněn telegraficky, dálnopisem nebo elektronickými prostředky, jež umožňují zachycení obsahu právního úkonu a určení osoby, která právní úkon učinila". Toto je základní vymezení, jež klade podmínky pro platnost navazování závazkových vztahů mezi subjekty prostřednictvím Internetu. Mail je zřejmě elektronický prostředek, umožňující zachytit obsah právního úkonu; problémem výše diskutovaným je "určení osoby, která právní úkon učinila".

U operací, kde rozlišujeme určitá oprávnění jednotlivých osob (mohou jimi být klienti banky, stejně jako uživatelé Internetu), je třeba uskutečnit zásadně dva kroky:

1. identifikaci,

2. autentizaci.

V prvním kroku se musí osoba identifikovat, kdo je: názvem účtu, identifikačním jménem uživatele apod. V kroku druhém je třeba ověřit (prokázat), že jde skutečně o tuto osobu: občanským nebo jiným věrohodným průkazem obsahujícím fotografii, již zmíněným podpisem podle podpisového vzoru, heslem apod. Z hlediska výše uvedených zákonných požadavků je přitom zhola jedno, jde-li o postup klasický, nebo pomocí jakýchkoliv technických prostředků.

Elektronické dokumenty a zejména elektronický přenos dat, který se snaží obchodní transakce zcela dematerializovat a redukovat na výměnu informací, nastolily otázku digitálních podpisů a prokazování jejich pravosti s vysokou naléhavostí. Je třeba:

1. doručit data k příjemci, aniž by byla poškozena, upravena nebo vezme naše legislativa na vědomí, že existují i jiné technologie nežli husí brk a papír - což se velmi pozvolna děje zejména ve speciálních zákonech - lze očekávat, že přednosti elektronické komunikace zčásti vytlačí klasické papírové dokumenty a že část našeho života se přesune do světa Internetu.


Doc. JUDr. Pavel Mates, CSc., přednáší na Fakultě národohospodářské VŠE a na Policejní akademii v Praze.

Doc. Ing. Vladimír Smejkal, CSc., je soudním znalcem a docentem Masarykovy univerzity v Brně. Kromě toho působí i na dalších vysokých školách v Praze, Brně a Olomouci.

Text byl s ohledem na kapacity PC WORLDu krácen. Článek je převzat se svolením z časopisu Právní rádce, č. 9/1998.


PC WORLD 11/98