|
||||
|
| |||
![]() |
K vystižení dnešní situace v internetové telefonii si musíme vypůjčit jeden letitý vtip o socialistickém zdravotnictví. To bylo tak: když se socialistické zdravotnictví narodilo, přišly k jeho kolébce tři sudičky. "Předpovídám ti, že budeš zdarma," pravila jedna. "A já ti předpovídám, že budeš dostupné pro každého, kdo tě bude potřebovat," dodala druhá. Ke kolébce konečně přistoupila třetí a dodala: "Mé sestry již učinily mnohé pro tvé dobro. Ani já nezůstanu pozadu. Slibuji ti, že budeš na špičkové úrovni." Sudičky se už už chystaly odejít, když tu náhle do místnosti vpadla jejich nenáviděná a zlá nevlastní sestra, kterou nikdo nepozval. Než jí v tom stačily zabránit, rozkročila se, rukama opsala mohutný oblouk a křaplavým hlasem pronesla: "Co moje sestry předpověděly, se již odvolat nedá. Ale to ti předpovídám, že nikdy nebudou platit více než dvě jejich předpovědi současně." Tak pravila a odlétla do mrazivé noci.
| |||
Příběh první -- nadšenec
V úplné shodě s touto historkou můžeme říci, že internetová telefonie je zdarma a dostupná pro každého. Skutečně - kterýkoliv uživatel Internetu nemusí zaplatit o nic více než svůj paušální měsíční tarif, a nikoho nezajímá, telefonuje-li přes Internet řadu hodin třeba do Japonska nebo do Austrálie. Má to ale dva háčky: za prvé ten, komu voláme, nejen že musí mít připojení na Internet, ale zrovna teď a v tuto chvíli musí sedět u počítače a čekat na náš hovor. Přiznejme si, že takových lidí není mnoho. Tento problém lze ovšem do určité míry obejít, například pokud si svůj hovor nejprve dohodneme pomocí e-mailu. Bohužel, ještě je tady jeden problém, který tak snadno řešitelný není. Jde o kvalitu přenášeného hovoru.
K vysvětlení situace se však musíme vrátit do úplných počátků Internetu, tedy do období studené války. Hlavním cílem vojenského projektu, tehdy nazývaného ARPANET, bylo zajistit velení pro odvetný jaderný útok i při zásahu části území, a tedy při ztrátě části sítě. Vypracováním studie byl tehdy v roce 1962 pověřen Paul Baran z vládní agentury RAND Corporation. Jeho výsledným doporučením byla paketová datová síť. Princip není nepodobný tradiční poště: přenášená data se nejprve rozkouskují na datagramy (chcete-li pakety, balíčky, obálky), a ty se pak přenášejí nezávisle na sobě, třeba i různými cestami. Pokud dojde ke ztrátě spojení v určité části sítě (po zmíněném jaderném útoku nebo i v méně dramatických situacích), příslušný datagram sice nedojde, ale příjemce si jej může od odesilatele vyžádat znova. Nakonec se podaří kompletní zprávu přenést a opět složit. To sice funguje krásně, ale nikoliv u dat, která jsou citlivá na časové zpoždění.
Jinými slovy, Internet je síť, která byla vybudována s jiným účelem než síť telefonní (jež mimochodem tehdy již 70 let existovala). Výměnou za robustnost a spolehlivost sítě ztrácíme možnost přenášet data citlivá na časové zpoždění. Běžný uživatel se tedy musí smířit s občasnými výpadky v přenášeném hovoru a z toho vyplývající celkově nízkou kvalitou přenosu. Výměnou za ústupek v kvalitě je mu však cena, která je ve srovnání s cenou klasických hovorů zanedbatelná. Klidné v tomto případě zůstávají i telefonní společnosti, pro které internetové spojení se zmíněnými dvěma háčky nepředstavuje vážnou konkurenci.
Příběh druhý -- šťastlivec
Podívejme se nyní spíše pro pořádek na druhou možnost z naší úvodní scénky: špičková služba zdarma, i když ne pro každého. Tuto situaci vidím jen jako okrajovou. Tak jako (v minulosti) jste musel být členem vládnoucí elity, abyste měl špičkovou zdravotní péči zdarma, podobně si umím představit, že například zaměstnanci telekomunikačních společností nebo velkých nadnárodních korporací mají volně k dispozici služby, které na ulici nenajdete. Tento segment zde bude vždy, z hlediska komerčního však nebude nijak významný. Pozornost telekomunikačních gigantů se soustřeďuje k trhu, kde se dá nejvíc vydělat: ke službám "pro každého", k masovému trhu. Několik miliard obyvatel naší Země je tím největším trhem, který si umíme představit. Ne každý z nich umí s počítačem, ale skoro každý umí mluvit a je ochoten za telekomunikační služby platit. A tím se dostáváme k třetí, poslední a nejdůležitější situaci našeho příběhu.
Příběh třetí -- zákazník
Již brzy dospějeme do stavu, kdy internetová telefonie nebude sice zdarma, ale bude na špičkové úrovni - jinými slovy, bude použitelná v běžných praktických situacích a svým uživatelům přidá i leccos navíc - například přenos obrazu, přenos dokumentů a textových informací, jinými slovy libovolných multimediálních informací. K tomu je ale potřeba učinit ještě dva kroky: především odstranit dětské nemoci "levné" varianty popsané z první situace a pak zbavit uživatele nutnosti obsluhovat počítač. První krok neznamená nic menšího, než převrátit naruby základní myšlenku Internetu - přidat nadstavbu, která z původně bezespojové paketové služby učiní službu spojově orientovanou. Problém to není ani tak technický, jako spíše komerční - existuje více než jedno správné řešení. Na trhu se objevily produkty různých firem, které mezi sebou nekomunikují. Tento paradoxní stav lze přirovnat k situaci, kdy se majitel růžového telefonu může dovolat opět jen majitelům jiných růžových telefonů - na modré nebo černé telefony spojení nefunguje. První vlna standardizačních snah se odvíjela kolem protokolu RTP (Real Time Protocol), který byl schválen jako draft standard IETF (Internet Engineering Task Force) a na jehož základě vyvinula firma Netscape svůj standard LiveMedia. O krok dál šly firmy jako Sun Microsystems, Cisco a Bay Networks, jež vyvinuly reservační protokol RSVP. Jde o reservování přenosové kapacity routerů mezi dvěma body sítě, které umožní garantovat nepřerušený přenos paketů mezi dvěma body. Tento protokol umožní poskytovatelům služeb nabízet služby internetové telefonie či videokonferencingu garantované kvality a vybírat za ně příslušné poplatky. Nakonec v březnu 1996 přišly společnosti Microsoft a Intel se třetím protokolem, H.323. Přes počáteční nesouhlas a třenice je tento protokol dnes podporován všemi hlavními rivaly.
Cesta k opravdu masovému trhu však potřebuje ještě poslední krok: odstranění počítače od uživatele. Jen tak je možno dosáhnout na ten největší trh, jaký existuje a který je tvořen většinou obyvatel naší planety. Jako houby po dešti se proto vynořují firmy, které zajišťují provoz příslušných bran (gateways) spojujících Internet s běžnými telefonními linkami. S jejich pomocí je možno z počítače volat na libovolný klasický či mobilní telefon kdekoliv po světě. A funguje to i naopak: k volání pomocí Internetu nakonec ani nepotřebujeme počítač: viz např. službu Internet call Pegasu. Pravda, tyto služby již nejsou zadarmo, ale stejně jsou finančně zajímavé a přispívají ke stlačování cen dálkových hovorů a tedy ke spokojenosti uživatelů.
Možná můžeme být teď trochu rozčarováni - od horké a slibné novinky telefonních hovorů zdarma jsme se vlastně dostali zpět k úplně normálním telefonním službám. Ale nedá se nic dělat. Takový je vývoj. Abychom však neodešli úplně zklamáni: jeden rozdíl tu vznikl a již zde zůstane: pokud "voláme" z počítače na počítač, získáváme navíc možnost přenosu libovolných multimediálních informací. V internetové telefonii je hlasu chápán jako levná základní služba, připravující půdu pro nabídku nejrůznějších dalších služeb s přidanou hodnotou. Teto směr jistě v brzké době zachytí i trh spotřební elektroniky a v obchodech objeví celá řada nových a přitom pro uživatele snadno použitelných komunikačních zařízení. Jedním z nich bude třeba videofon, kdoví?
Stručně řečeno, vývoj internetové sítě dospěl v mírné spirále ke znovuvynalezení sítě telefonní, ovšem vylepšené a obecněji použitelné. Aby nedošlo k omylu: neexistují dvě sítě, existuje jen jedna Síť. Ta je však dnes již primárně soustředěna na přenos dat. Hlasové služby jsou pouze jednou z řady aplikací, tak jako i my lidé máme více smyslů, než jen sluch.
Škoda, že se něco takového nepodařilo našemu zdravotnictví...
PC WORLD 10/98 |