Ministryně spravedlnosti oznámila, že se rozhodla podat Nejvyššímu soudu stížnost proti rozsudku soudce Vrchního soudu Vladimíra Vočky o promlčení eventuelní velezrady Jakeše a Lenárta. Toto bylo nejdůležitější poselství, které zaznělo v nedělní Sedmičce týví Nova (Parkanová versus Vlasta Štěpová, velmi dobře moderováno Janem Vávrou, i Štěpová byla ve formě!).
Parkanová, kterou před jejím jmenováním do ministerského křesla znali jen pozorovatelé u politických mikroskopů, si počíná velmi dobře (právě tak jako ještě jedno "nové jméno" Karel Kühnl, který nahradil nenahraditelného Vladimíra Dlouhého). Už toto je důkaz, že změny ve vládě se nemusejí dít trapnou parafrází hry na škatulata a že skutečně nové tváře jsou ku prospěchu.
Ale zpátky k věci. Z třinácti lidí obviněných z odpovědnosti za zločiny bývalého režimu nebyl ještě nikdo potrestán a tak se stalo, že jediný Miroslav Štěpán poznal vězení z druhé strany, byl uvnitř, kdežto před tím byl zvyklý náležet k síle, která tam jiné posílala. Příčina je jasná, chybí politická vůle, a ta chybí nejspíš proto, že panují obavy, kde by se děje zastavily, kdyby se jednou uvedly do chodu. Ona to vlastně naznačila i sama Štěpová (všechna čest, i ona totiž podpořila myšlenku trestu přinejmenším morálního pro pachatele velezrady!). Jen tak utrousila oblíbenou frázi o "dvaceti letech nesvobody": to je teze osmašedesátníků a růžových a načervenalých věrozvěstů, že nesvoboda panovala od nástupu Husáka, kdežto před tím, inu, mladost -radost, my to mysleli dobře, naše úmysly byly čisté. Parkanová ji velmi správně usadila!
Rozsudek Vrchního soudu, jak byl interpretován, je vskutku dokonalá absurdita. Hovoří se v něm o promlčení, přestože máme zákon na to, že o promlčení nelze býti řeči, když v době nesvobody nebylo možno určité skutky soudně stíhat, a soudce dokonce uvedl jako argument, že obvinění neměli v úmysl poškodit socialistické zřízení!
V tomto punktu bych si dovolil obzvlášť prudce argumentovat. Oni svými činy tak zvanému socialismu zasadili smrtelnou ránu protože v padoušském režimu, který nastolili, už nikdo nemohl předstírat, že věří a že má čisté úmysly a lidé vstupovali do partaje z čistě pragmatických, pokud ne přímo podlých úmyslů.
Armáda: může za to demlová!
Anglicky nehovořící ministr Výborný dnes oznámil zásadní opatření, která nabudou podobného významu, jako když Prušáci zavedli zadovky místo předovek, a v důsledku toho nám dali u Hradce Králové na frak: nejenže vyhodil Hanu Demlovou, šéfovou personalistiky, ale zbavil svoje náměstky přímých kompetencí nad řediteli odborů.
Profesor Parkinson by se nad tím radoval. Je to neklamná známka organizačního rozkladu, často, když se systém hroutí, šéf přebírá veškeré odpovědnosti a osobně podepisuje výdejky sponek a sešívaček a podepisuje cesťáky. Branné síly vedené ministrem, který takto železnou rukou třímá otěže, se stávají třpytným mečem s čepelí zostra nabroušenou.
Ve prospěch pravdy dodejme, že došlo i ke kádrovým opatřením. Do důchodu (kupodivu ne do cvokhausu) odchází generál Radovan Procházka, autor smělého projektu obnovy pohraničních pevností, které by byly obsazeny z části, avšak napřeskáčku, přičemž by jednotky ve skrytu, za tmy a za umělé mlhy, se přeplazávaly z Haničky do sousedního bunkru, aby nepřítel byl zmaten a nevěděl, na který betonový srub napřít úder. Toto není citace z románu Jaroslava Žáka Bohatýrská trilogie o plánu podává svědectví Respekt.
Padesátka skoro po měsíci
Už to bude měsíc, co jsme zde debatovali o zavedení padesátikilometrové rychlosti v obcích. Jaká je tedy zkušenost po měsíci? Noviny píší, že se změna příznivě projevila ve statistice nehod, že je méně mrtvých a raněných. Slýchám to i od přátel a známých, že mají pocit, že se jezdí rozumněji. Mám taky ten dojem. Padesátkou se samozřejmě nejezdí, to ani technicky nejde, moderní motory jsou vysokootáčkové a nízkolitrážní vůz padesátkou na přímý převod skoro nejede, to je, myslím, mimo pochybu, a jakmile hovoříme o jízdě po rovině a jde o jízdu do sebemenšího kopce, pak to zpochybňující slůvko "myslím" škrtám. Zdá se mi však, že lidi opravdu jezdí trochu rozumněji, jako kdyby debata rozpoutaná kolem nového předpisu byla k něčemu dobrá. Opravdu mám pocit, že lidé jezdí pomaleji a to je moc dobře.
Magoři ovšem nevymřeli. Jednoho jsem pozoroval dnes ráno při procházce s Bartem. Situace: ulice U Mrázovky ústí na náměstíčko s oválným trávníčkem uprostřed a pak lze jet vlevo na náměstí Fráni Šrámka, nebo ulicí U Blaženky. Přiřítil se chlápek ve škodovce stopětce, brněnské číslo, objel smykem trávníček, pak se vrátil kudy přijel, za chvilku tu byl znovu, zase objel trávník, vracel se, pak zahnul na cestu k našemu baráku, ta je slepá, končí ve škarpě, on naštěstí zabrzdil a pak zase pod plným plynem vycouval a podnikl třetí objezd trávníčku. Zdálo se, že hledá zlatou tabatěrku nebo milionový los. Podobal se slídivé myši, v jeho počínání bylo cosi groteskního i příšerného. Rád bych mu pomohl, kdyby přibrzdil a zeptal se na cestu, ale neudělal to a nezbylo než točit hlavou jako když sledujete pingpongový zápas, tak rychle ten chlápek jel. Kdybych byl majitelem pohřebního ústavu a znal jeho adresu, poslal bych mu propagační leták.
Na přihlášce firmy Delvita je uvedeno, že veškeré údaje, které zákazník poskytne, zachová v tajnosti a využije je k zajištění větší a plnější spokojenosti zákazníka.