- internet4U -

IZRAEL

INSTANTNĺ ITINERÁŘ

V polovině března došlo v centru Jeruzaléma, na rozhraní židovské a arabské čtvrti, k výbuchu. Bomba explodovala v autobuse č. 8, který jel na pravidelné lince po hlavní třídě. K atentátu se přihlásilo proíránské hnutí Hamas. Zpráva pro Izrael posledních let bohužel typická. Jen o několik dní poté jede do tohoto státu skupinka lidí, jejichž zajímavý a hlavně snadno opakovatelný deníček a itinerář, využívající sítě izraelských nikoli hotelů, ale cenově mnohem přístupnějších a přitom komfortních hostelů, dnes přinášíme.

      1. května - den první

      V 8.30 nás u letu do Tel Avivu očekávají zástupci bezpečnostní agentury, kteří zjišťují, kdo nám balil zavazadla, kdy a kde byla do této chvíle a jestli nám někdo nedal nějaký dárek určený na převoz do Izraele. To samo o sobě potkáte i u některých letů do USA. Do Tel Avivu je však navíc předpokládaný odlet, údajně z technických důvodů, posunut. Důvody budou nicméně jiné, protože do Tel Avivu se prý nelétá přesně podle letového řádu prakticky nikdy, pravděpodobně opět jen kvůli bezpečnosti letu.

      Tel Aviv, moderní přístav, založený r. 1909 jako předměstí Jaffy, se brzy rozrostl ve velkoměsto a od roku 1950 se užívá oficiální název Tel Aviv-Jaffa. Na ulicích je velice rušno. Většina lidí jezdí vlastním autem, neboť hromadná doprava není příliš rozšířena. A na silnicích je to znát.

      Jsme v přístavním městě, a proto chceme na chvíli k moři. Nejdřív se nám zdá studené, ale je to jen první dojem. Brouzdáme se vodou až k molu. Až při odchodu si všimneme dvojice sedící za námi v lehkém objetí. Ani nás nepřekvapilo, že jsou to oba kluci, jako spíš to, že vedle jednoho z nich leží samopal, otočený naším směrem. Je to naše první setkání s životem v této zemi.

      2. května den - druhý

      Ráno projíždíme po korzu, kde jsme v noci courali, až do druhé části souměstí zvané Jaffa. Původní staré město bylo podle jedné z pověstí založeno již ve 2. tisíciletí před Kristem. Pověstí o tom je však více a příliš se prý neshodují. Zastavujeme ve Starém přístavu. Jak název říká, stará pevnost, park, moderní památník a hezký výhled na Tel Aviv.

      Muzeum židovské diaspory je naší další zastávkou. Jsou zde popsány dějiny židovských komunit žijících mimo území Izraele. K vidění jsou i makety světových synagog např. z Alleppa v Sýrii, z Toleda ve Španělsku, je tu i pražská Staronová synagoga, která je jednou z nejstarších na světě.

      Odpoledne jedeme na výlet do Caesareie. Kdysi to byl přístav, který nechal postavit Herodes Veliký na počest císaře Augusta. Nyní jsou to ruiny a vykopávky. O kousek dál je velmi zachovalý a stále funkční amfiteátr. Hlediště je otočené směrem k moři a má skvělou akustiku. Nedaleko je akvadukt vodovod od 16 km vzdálených pramenů. S rostoucím počtem obyvatel však přestal stačit, a tak musel být zdvojen. Nyní zde vidíme torzo vodovodu, který ve světě nemá obdoby.

      3. května - den třetí

      Drandíme na Jeruzalém tzv. Severní cestou, nikoli po dálnici. Kolem je roztroušena spousta malých měst a vesniček. Uprostřed většiny z nich je mešita. Je to vůbec zvláštní, chvíli jsme na území izraelském a chvíli na palestinském, střídají se místa židovská s arabskými. Zmatek nad zmatek.

      Ještě před vjezdem do slavného města zastavujeme u Samuelovy hrobky. Je odtud nádherný výhled na Jeruzalém město rozkládající se na mnoha okolních kopcích ve výšce 600 až 828 m n. m. Hebrejsky se nazývá Jerušalaim, což v překladu znamená "město míru". Bylo založeno králem Davidem asi tisíc let před Kristem.

      Naše první kroky směřují do nejstarší a nejslavnější části města obehnané hradbami s osmi vstupními branami do Starého města. Je rozdělena na čtyři hlavní části podle vyznání zdejších obyvatel. Každá, stará arabská (muslimská), židovská, křesťanská i arménská část, pak pokračuje jako nová do okolního města.

      Vstupujeme do Starého města Hnojovou bránou a musíme projít četnými policejními kontrolami. Jsme přímo před Západní stěnou, známou Zdí nářků. Prostor před ní je rozdělen na dvě části, menší a větší. Ta menší je pro ženy a větší pro muže. Muži smějí vstoupit ke zdi pouze s pokrývkou hlavy. Pokud ji někdo nemá, může si vypůjčit papírovou jarmulku. Pohybuje se tu hodně lidí, především Židů, i ortodoxních. Ti, černě odění s copánky vlasů okolo obličeje, mají zvláštní styl chůze lehce nakloněni dopředu spíš utíkají než jdou.

      Odpoledne nás autobus vyváží na Olivetskou horu. Je odtud nádherný výhled na Staré město a nejbližší okolí. Dolů jdeme pěšky přes hřbitovy a olivové háje. Dole čeká Getsemanská zahrada. Getsemane znamená lis na výrobu olivového oleje. Podle pověstí zde byl, po Jidášově zradě, Kristus zajat. Zahrada je vlastně zahrádka s několika velice starými olivovníky. Hned vedle je Getsemanský chrám národů, s krásnou mozaikou na průčelí.

      4. května - den čtvrtý

      Opět do Starého města. Je sobota, takže můžeme navštívit zdejší mešity. Vstupujeme opět Hnojovou branou a jdeme směrem ke Zdi nářků. Opět jsou tu zástupy policistů a také civilních Arabů, kteří se na nás dívají dosti nevraživě. Jsme na vrcholu Chrámového pahorku, na místě významném pro tři náboženství. V těchto místech stálo v minulosti několik chrámů, ale ani jeden se nedochoval. Jedním z nich byl i Druhý chrám, odkud Ježíš vyhnal kupčíky. Dnes zde stojí muslimské mešity. Hned před námi se nachází mešita El Agsa.

      Při vstupu do mešity se musíme zout a odložit veškerá zavazadla. Největší dojem zanechá "les sloupů" s nádhernými hlavicemi, podepírající klenbu. Proti hlavnímu vchodu, na stěně obrácené směrem na Mekku, je mihráb (obětní výklenek) a kazatelna. Původně zde byla bohatě vyřezávaná kazatelna z cedrového dřeva, jedna z nejhezčích prací v Orientu. V roce 1969 však byla zničena při požáru, který založil neznámý křesťanský fanatik.

      Naše kroky směřují k dominantě celého Jeruzaléma, k mešitě se zlatou kopulí, která je vidět z velké dálky. Tímto skvostem je tzv. Omarova mešita Skalní chrám. Je to do modra laděná, velká osmiboká budova. Je postavena nad skálou, kde dle pověsti zastavil archanděl Gabriel Mohameda, jedoucího do nebe na koni jménem Burak. Na skále jsou prý vidět otisky archandělových prstů a Burakových kopyt.

      Odtud jdeme po Křížové cestě. Tudy vedli zajatého Ježíše, tudy nesl svůj kříž. Cesta má celkem čtrnáct zastavení a končí v místě, kde byl Ježíš ukřižován. My se prodíráme tržištěm. Úzké uličky plné krámků, zboží a obchodníků. Mezi nimi jsou jednotlivá Ježíšova zastavení sotva znatelná.

      Poslední zastavení je na místě zvaném Golgota. Stojí zde Chrám Svatého hrobu, který zahrnuje jak místo ukřižování, tak i místo, kde byl Ježíš pohřben. Je to chrám se stříbrnou kopulí, druhou největší dominantou Jeruzaléma. Zároveň je to místo, o které se doslova pere šest náboženství Řekové, Arméni, Koptové, syrští jakobisté, Habešané a křesťané latinského obřadu. Na vrcholu Golgoty (Kalvárie) je Oltář přibití na kříž a Oltář ukřižování. Ve spodní části je pak balzamovací stůl, nádherná mozaika, a dále tzv. katholikon, hlavní část kostela, ze které se vchází do rotundy, kde je umístěn Svatý hrob.

      Nedaleko Jeruzaléma, avšak je pod arabskou vládou, je Betlém. Na místě chléva stojí hned dva chrámy. Do kostela Narození se vchází malým otvorem, tzv. Bránou pokory. Pod současnou podlahou jsou uchovány zbytky mozaikové podlahy z doby císaře Konstantina. V podzemí, pod hlavním oltářem, se pak nachází jeskyně narození. Zde, před nevelkým oltářem s pozůstatky mozaiky z 12. století, je v zemi stříbrná hvězda označující ono místo. Betlém nás trochu zklamal. Asi jsme měli jinou představu.

      Po večeři jdeme na procházku do židovské čtvrti. Sabat právě skončil, a tak čtvrť začíná ožívat. Čím dál hlouběji se dostáváme k ortodoxním Židům a kolem začíná být hodně černo, až najednou je černo úplně, a my jsme jediní odlišní. Všude okolo jsou podivně pelášící postavy v černých oblecích a kloboukách, ze kterých jim visí lokýnky vlasů. Jsou všude. Není to moc dobrý pocit. Jsme v místech, kde bydlí pouze ortodoxní Židé. Dívají se na nás divně. Nevím, kudy jsme se do tohoto místa dostali, avšak u východu je velká cedule s nápisem: "Turistům vstup zakázán. Toto není turistická atrakce". No, přežili jsme, ale pohrdavé pohledy malých dětí si budeme pamatovat.

      Konečně aspoň zhruba víme, kde jsme. Hledaná hospoda je prý pod červeným světýlkem na vysokém stožáru. Stožárů je tady šest a na všech svítí červené světýlko. Velkým obloukem opravdu hospodu objevujeme. Od hostelu je asi tři sta metrů, ale my jsme při jejím hledání obešli polovinu města. Sedíme zcela vyčerpáni na verandě a pijeme pivo. Mají tu jakousi specialitu s názvem Canabis cigarets with vegetables. Jára má utkvělou představu, že ochutnáme konopí. Snaží se sice pomocí svého šarmu vyzvědět něco od servírky, ale není to k ničemu. Dáváme si jednu porci pro všechny. Je to dobré, ale konopí to rozhodně není. Jsou to "cigarety" z listového těsta plněné masem či bramborami, karbanátky a zelenina. Chyba byla v naší nepozornosti. Restaurace se totiž jmenuje Canabis, a toto je její specialita.

      5. května - den pátý

      První zastávkou je Ein Karem. Chloubou je zdejší synagoga, která je vyzdobena obrazy na skle od Marka Chagalla. Je to dvanáct obrazů, na nichž je zobrazeno dvanáct synů Jákobových. Všechny obrazy se mění podle toho, z jakého úhlu na ně dopadá sluneční svit.

      A jsou tu muzea. Jednou na ně muselo dojít. Prvním z nich je Jad Vašem památník holocaustu. Vzpomínka na šest milionů Židů, mučených a zavražděných v Evropě v období Hitlerovy moci. Rozsáhlá expozice fotografií a dokumentárních filmů z této doby. Dětský památník je nejpůsobivější část, věnovaná jednomu a půl milionu zavražděných židovských dětí. Je to černá místnost, ve které je rozsvíceno mnoho svíček. Ty se odrážejí v zrcadlech a vytvářejí iluzi hvězdného nebe. Tichý hlas předčítá jména, národnosti a rok úmrtí všech dětí.

      6. května den šestý

      Cestujeme k Mrtvému moři. To se tváří docela obyčejně, jen barvu má o něco bělejší. První zastávkou je Kumrán. Jsou zde jeskyně, ve kterých byly nalezeny svitky z doby počátku civilizace. Kromě jeskyní jsou tu i vykopávky původních obydlí, například zbytky římské koupelny či nádrže na vodu.

      Pokračujeme dále po pobřeží, až ke zvláštní stolové hoře jménem Massada. Je to vlastně pevnost, postavená králem Herodem Velikým. Avšak v dobách římské nadvlády se zde opevnili vzbouřenci. Římané je obléhali tři měsíce a pak postavili obrovský násep z kamení, po kterém se dostali dovnitř. Vzbouřenci nechtěli padnout do zajetí, a tak vylosovali deset mužů, kteří měli pobít ostatní, a pak se vyvraždit navzájem. Zůstal jen jeden vzbouřenec, který čekal, až přijdou Římané.

      Nyní jsou zde ruiny původních staveb. Obrovské, ve skále vytesané nádrže na vodu, spižírny i Herodův palác s dochovanými sloupy a koupelnou. Okolo hory jsou zbytky římských táborů a hradby. Je odtud výhled do širokého okolí. Mrtvé moře bylo ještě před několika lety v místech, kde nyní vede silnice, vlastně až téměř k Massadě. Bohužel však rychle vysychá, je dnes mnohem menší a neustále se zmenšuje. I to je shora vidět.

      Máme ideální příležitost vyzkoušet blahodárné účinky Mrtvého moře. Lázně Ein Gedi však mají pro nás nepříjemnou zprávu. Dnes zavírají o hodinu dřív, neboť zde večer bude předvolební mítink. Inu, máme málo času, a tak je nutno vzít to kvapem.

      Vláček nás odváží až k pláži. Všude je cítit síra. Mořská voda je vlastně třicetiprocentní roztok minerálů a solí. Vypadá jako olej a smrdí. Plavat se tu nedá. Jediné, co člověk může, je ležet na hladině a nechat se nadnášet. Ani utopit se není možné. Máme z toho téměř vánoce. Ale nečinné ležení nám nestačí. Tropíme hlouposti a občas se to někomu vymstí. Pokud se totiž voda dostane do očí, nosu či úst, je to peklo. To nám však nebrání v nácviku akvabel. Cachtáme se a fotíme. Bohužel příliš dlouho. Než se nám pak podaří dostat se vláčkem zpět k lázním, jsou černé bahno i sirná lázeň zavřeny. Ojojoj, to bolí. Být tu a nevyzkoušet si začernění celého těla, to je trest.

      Pod Massadou mnoho rostlin neroste, ale je tu jedna zvláštnost. Jmenuje se Sodomské jablko a roste pouze zde a nikde jinde. Je to keř s velikými zásobníčky na semínka. Podobají se obří, měkoučké, zelené broskvi. Bohužel se místní nemohou shodnout na tom, zda je to jedovaté či ne. Takový detail nám však nemůže zabránit v utržení této zvláštnosti a jejímu transportu do Čech. Leč dobrý nápad to není. (Zapáchající skvost končí v popelnici.)

      7. května - den sedmý

      Ráno se nám z Massady ani nechce. Jedeme zpět stejnou a jedinou silnicí, po které jsme včera přijeli. Směrem na sever, po pobřeží Mrtvého moře.

      Jericho je pod palestinskou správou, a my jím pouze projíždíme. Je to nejstarší město světa, ale v podstatě zde nic není. Podle mapy bychom teď měli projíždět kolem řeky Jordán, ale nikde není nic, co by se slavné řece podobalo.

      Na oběd dnes míříme do kibucu. Je to ukázka reálného komunismu. Kibucy jsou vesnice, které zakládali v padesátých letech Židé, vracející se z celého světa do nově vznikajícího Izraele. Všichni pracují do společné kasičky a mají pouze kapesné. Za to však mají vše společné a zadarmo.

      Konečně nás vítá česky hovořící stařík. Sice zvláštní češtinou, ale je to sympatické. Starý vlídný pán je z Brna. Emigroval v padesátých letech a zdejší kibuc spoluzaložil. Vypráví s velkým zaujetím a krmí nás fantastickými datlemi.

      Po krátkém úvodu jedeme na okružní cestu kolem plantáží a rybníků. Původně zde byla bažina, kterou museli obyvatelé vysušit. Nyní tu pěstují ryby v nádržích se zvláštním samokrmicím systémem. Je tu mnoho ptáků. Ti tady prý ročně zlikvidují třetinu ryb.

      Jedeme po silnici a vedle ní je vysoký plot s ostnatým drátem. Za ním je Jordánsko. O kousek dál jsou střílny a na nich ozbrojení vojáci. Náš průvodce jim mává se slovy: "Je lepší učit je mávat, než střílet". Hned za plotem je to, nač se tak dlouho těšíme. Posvátná řeka Jordán. Ale to přece nemůže být pravda. Ta špinavá, úzká stoka se zarostlými břehy, to je Jordán? "Přejdi Jordán, řeku všech nadějí...?" Průvodce nás informuje, že hraniční plot je pohyblivý. Právě kvůli této řece: vždy když se rozvodní, je nutné hranici přesunout tu na jednu, tu na druhou stranu.

      Po obědě se jdeme ještě podívat do zdejší školky. Každé dítě tam má svůj vlastní koutek, kde má jen své hračky. Dříve děti v podstatě žily tady, a k rodičům chodily jen na návštěvu. "Kolektivní děti". Nyní se situace změnila a školka funguje tak jako jinde, jen během dne.

      Naše návštěva se blíží ke konci a šikovný stařík přiznává, že původní záměry kibuců se trochu vytrácejí. Mladí lidé již nechtějí žít tak kolektivně a chtějí mít vlastní peníze. Mnoho z nich kibucy opouští. Zůstávají jen staří lidé a přistěhovalci, kteří zde hledají útočiště. Ale i ti zde zůstávají jen krátce. Naučí se zde jazyk, aklimatizují se a odejdou. Kdoví, jaká je budoucnost kibuců. Loučíme se s naším průvodcem a přejeme mu hodně zdraví do dalších let. Odvážíme si spoustu fantastických, slaďoučkých datlí.

      Ale co teď uděláme s tou ošklivou řekou? Odpověď má jméno Jardenit. Je to místo na Jordánu, kde údajně Jan Křtitel pokřtil Ježíše. A tak si oplachujeme nožky a navzájem se "křtíme". Podle knih je zde však pouze turistická atrakce. To pravé místo se totiž nachází v dnešním Jordánsku.

      Očekává nás Galilejské jezero na severu. Kafarnaum je náš cíl. Je to místo, kde se zastavil Ježíš na své pouti. Zůstal tu a kázal. Je tu jeho dům i moderní synagoga postavená na místě, kde žil apoštol Petr. Pak následuje Tabgha. Místo, kde podle Bible Ježíš nasytil lid jednou rybou a jedním chlebem.

      To nejlepší nakonec. Náš úplně poslední hostel Karei Deše prostě nemá chybu. Přepych a nádhera. Atrium s vodotryskem a spoustou květin. Před okny Galilejské jezero. Voda v něm je průzračná, leč studená. Rochníme si. Jára chce "chodit" po hladině jezera, tak jako Ježíš, a málem při tom "chození" utopí Karla.

      8. května - den osmý - poslední

      Jak jen dokážeme opustit tento ráj? Mít tak možnost zůstat zde alespoň pár dní a odpočívat pod palmami na břehu Galilejského jezera. Ale na letiště musíme přijet včas.

      Šviháme to po silnici a za chvíli jsme v posledním místě naší dovolené. Nazaret. Času se nedostává, a tak jdeme jen do Basiliky všech národů. Na výzdobě se podílelo mnoho států z celého světa. Je to hezké, ale dost bylo chrámů. Konec historie! Prolézáme radši tržiště a utrácíme poslední šekely.

      Na letišti Ben Gurion jsme pochopitelně příliš brzy a máme spoustu času. Klidně jsme se mohli povozit na velbloudech.

      Jdeme na kávu. Posilnit se před důkladnou prohlídkou protivných celníků. Je zde bezpečnostní agentura jako v Praze, ovšem mnohem méně sympatická. Nejprve se jen ptají na údaje kolem zavazadel. Pak některá z nich rozbalují a štrachají se uvnitř. Následuje tunel, kterým projedou všechny kufry. Problémy nastávají s deštníky. Ty se Izraelcům nezdají. Prošli jsme. Utrácíme poslední dolary za bahno a sůl z Mrtvého moře, bez nichž se přece nemůžeme vrátit domů. Hluboko pod námi zůstává Tel Aviv a Středozemní moře. Šalom Izrael...

      Letíme v letové hladině 9 500 m, rychlostí 750 km/h, venku je mínus 46 oC a do konce dovolené zbývá pouhých 2 800 km. Je po šesté hodině, když nalétáme nad Prahu, kde je mokro a zima.      

alena chaloupková

      7 0845

      Hostelling International: www.youth-hostels.org.il

      V Praze dosud bez Internetu: Karoliny Světlé 30, Praha 1

internet4U