Asi mi to zůstalo z dětství, kdy každý řádný kluk toužil po "stříbrňáku", plastové napodobenině bouchačky, kterou tak skvěle vládli záporáci, ještě skvěleji pak klaďasové ve westernech. Kdo stříbrňák měl, toho si všichni předcházeli, byl ctěn a vážen do doby, než mu (brzy, jako následek neustálého půjčování) došly úzkoprofilové (kdo si na to slovo ještě vzpomene?) kapslíky. Tehdy se sice u nás daly vidět v drtivé většině pouze poněkud mátožné výtvory obou německých kinematografií, třeba Zlatokopové z Arkansasu, Poklad Inků, Synové velké medvědice, či doslova kultovní série o Vinnetouovi a Old Shatterhandovi, ale stačily.
Právě odtud nejspíš pramení můj blízký vztah ke koltům zavěšeným proklatě nízko, jimiž se vyznačovali padouši, často mnohem sympatičtější než thymolinoví a dermacoloví krasavci s neomylnými puškami ať už stříbrnými hřeby pobitou, či henryovkou a medvědobijkou. Také superklaďas všech westernových dob Limonádový Joe vládl revolverem, i když na rozdíl od klasiků importovaných a okoltovaných hrozil použitím svých Smith & Wessonů. (Vzpomínám, že my kluci, kteří jsme spolu chodili do památné blešárny Bruska u dejvických šraňků, jsme se po Posledním výstřelu cynicky vysmívali našim spolužačkám, jež odcházely do bezútěšného večera se zarudlýma očima, promočenými kapesníčky a prázdnotou v srdéčku po malebně zesnuvším Vinnetouovi.)
Po období westernovém nastala éra Střelecké revue. Byla také úzkoprofilovým zbožím, člověk to musel mít dobré v trafice, aby se jí zmocnil (stejně jako Spart, nejlépe tvrdých). Její čtenáři mezi než jsem patřil měli jistý pocit latentní podzemní činnosti. Režim totiž nedovolil vložit zbraň do rukou neprověřených. Co kdyby se pokusil ozbrojený rozvratník svrhnout pokrokové státní zřízení? Tak jsme si o bouchačkách aspoň četli a ukazovali obrázky.
Pak přišel paradox: k léčbě z okouzlení zbraněmi postačilo mladému muži plnění nejčestnější občanské povinnosti služba vlasti. Paradoxní to bylo proto, že zde se ke střelným zbraním dostal velmi blízko. Měl jsem možnost použít z výcvikových důvodů pistoli vz. 52 (kus železa, údajně osobní zbraň, prý však mnohem účinnější jako vrhací), pak samopal, přesněji útočnou pušku vz. 58 (znalci tvrdí, že je to jedna z nejpovedenějších věcí svého druhu na světě), stejně jako lehký kulomet vz. 59. Nechyběl ani kanón v bojovém vozidle pěchoty, ke kterému jsem se dostal pod laskavým vedením pplk. XY v motolském West Pointu, pod něj pak na manévrech ve vojenském výcvikovém prostoru Libavá, kdy střelec operátor ničil jeden cíl za druhým a já pod ním spal. Výčet by nebyl kompletní bez uvedení PTŘS, protitankové řízené střely, kterou jsem však vyzkoušel jen na trenažéru.
Tato zbraň, přesněji onen trenažér, opravdu stojí za podrobnější vyprávění. Ti, kteří jsou zvyklí na dnešní elektroniku, se všemi hyperreálnými hrami, stereozvukem a virtuální realitou, si nedovedou představit, co to bylo za monstrum. Trenažér zabíral celou obrovitou skříň na sovětském náklaďáku ZIL. Uvnitř byly kolem dokola plechové skříně označené nápisy "OSTOROŽNO! NĚTRÓGAŤ! či VKLJUČENO a VYKLJUČENO", plné elektronek, relátek, diod, páček, točítek, stupnic, větráků a transformátorů, všechno hučelo, kontrolky blikaly a středem všeho byla sedačka, pod ní vyklápěcí joystick (i když se tomu tehdy tak neříkalo). Voják usedl a upřel pohled na maličkou černou obrazovku, tak 15 x 10 centimetrů, na jejímž spodním okraji se pohyboval zeleně světélkující trpasličí oválek. Potom stiskl tlačítko, zjevil se puntíček, který bylo nutno udržet páčkou na správné dráze tak, aby zhasl ve čtverečku. Tím byl imperialistický tank zničen, obsluha s hodností svobodníka řekla "dobrý, vole", zapsala splněný úkol a bylo. A pak se vypadlo ven, kde voják okamžitě nastydl, neboť odpadní teplo uvnitř vytvořilo saunu.
Odbočka skončila, můžeme zpět ke zbraním opravdovým. Ani vojna nezničila můj kladný vztah k pistolkám a podobné havěti. Samopal nebo flinta, to nějak není ono. Jsou velké, už nějak moc vážné a hrozivé. Podařená pistole je ale pěkná věc. Je samozřejmě nutno pominout její účel. Ale nakonec lidi mají rádi různé věci. Obdivovat auta se obvykle nepovažuje za nic zvráceného. Vyspělá technika, nápaditý design, technický pokrok. Proč ne. Přitom se ale s autem dá napáchat mnoho zla a počítám, že zvláště dnes je ho víc, než způsobí střelné zbraně.
Navíc na pochopení toho, proč a jak je auto takové, jaké je, už dnes má málokdo. Krátká střelná zbraň je ale jednoduchá, čistě mechanická věc. To, jak třeba i ta nejsložitější pistole funguje, lze pochopit snadno a není třeba vysokoškolského diplomu z oboru strojnického, elektronického a chemického zároveň. Navíc soudím, že opravdu podařená zbraň, třeba Colt Navy, Luger 08 Parabellum či ČZ 75, je mnohem větší frajeřina než sebevymakanější auto. Na tak malém prostoru se na první pohled už moc vymyslet nedá, ale když se to povede, výsledek je obdivuhodný. A bývá to navíc dílem jednoho geniálního konstruktéra.
U auta je to jinak. Nové auto dnes už není sólová práce. Tisíce lidí a terabyty dat, nadnárodní spolupráce koncernů při vývoji. Výsledek sice bývá úžasný, ale na můj vkus odlidštěný, sterilní.
Jak brzy ukážu, podobný vztah ke zbraním jako já má mnoho, velmi mnoho lidí. Na Internetu je to opravdu znát. Nejde jen o firemní stránky, i když i ty jsou alespoň podle počitadel častým cílem. Není významnější výrobce, který by nezamířil na Síť.
Začneme u klasiky. Colt (1). Co nám nabízí skotačivé hříbátko? Bohužel, až na dvě fotky "Cowboy Guns" skoro nic. Stránka je fádní, nevymyšlená, prostě obyčejná až hrůza. Pár obrázků, a nazdar. Nahlédl jsem dokonce do indexu, zda jsem nepřehlédl něco důležitého, ale bez úspěchu. Škoda. Ideály dostaly vážnou ránu.
Naštěstí stačí umazat z adresy poslední dvě lomítka a zvědavec se dostane do místa, odkud je možno prozkoumávat American Firearms Network, vlastně internetovou podobu oficiálního časopisu, který vydává Národní asociace federálně licencovaných prodejců střelných zbraní. Linky na další místa, speciál pro ženy, rady od nákupu přes čištění až po právního rádce, soutěže, nabídka na vytvoření vlastní stránky atd. Tady se jeden vyskotačí.
A co konkurent Smith & Wesson (2)? Musím říci, že nad Coltem ční převysoko. Kompletní přehled produkce s obrázky a technickými popisy je samozřejmostí. Zajímavý je také vlastní časopis New Shooter. Co mne na stránce S & W překvapilo, je nabídka bicyklů s touto značkou. A nejsou to obyčejné velocipedy. Jsou totiž speciálně konstruovány a vyrobeny pro ochránce zákona, hlídače v parcích, bezpečnostní služby, záchranáře a rychlou lékařskou pomoc, hasiče a podobné služby. Kdo má zájem, může si o úřednickém kole počíst v technickém popisu na adrese (3). Pozoruhodné jsou také ultrapodrobné technické nákresy pistole i revolveru.
Tak, klasika divokého západu je za námi, i když s poněkud jinými výsledky, než jsem čekal. Co nabízí třeba Ruger, značka známá z detektivních románů (4)? Běžnou, i když vcelku vzhlednou stránku. Po prohlídce této stránky jsem si všiml (a na dalších ověřil), že skoro všichni výrobci zbraní dávají na přední místo své nabídky na Síti bezpečnostní předpisy a právní záležitosti okolo střelných zbraní. Inu, mají asi své zkušenosti.
Ne tak u nás. Zatím. Bohudík, nebo bohužel? Nevím. Největší domácí výrobce ručních zbraní, Česká zbrojovka v Uherském Brodě (5), nabízí slušné stránky s přehledem produkce, podrobnými popisy výrobků, kontakty, navíc pohledné. Možná by však neškodilo uvést také ony zmíněné právní záležitosti kolem zbraní a střílení, například jak postupovat při získávání zbrojního pasu, pravidla chování
na střelnicích, bezpečnostní předpisy apod. Uherskobrodští mají také dceřinou stránku v Americe (6), leč ta je již drahnou dobu ozdobena panáčkem s lopatou a slovy "under construction"...
Prošel jsem leccos, desítky stránek výrobců zbraní, ale převážná většina byla podobná jednomu vzoru. Vydal jsem se tedy hledat "špeky".
Zajásal jsem, když jsem narazil na stránku nazvanou Zbraně Divokého západu (7). Modré, tučné, podtržené názvy zbraní jako puška Springfield, Spencer či Sharps, Colt Navy, pepřenka, harmonika, revolvery Remington, opakovačky Winchester 1866 nebo její předchůdkyně od puškaře Henryho ("puška, která se nabije v neděli a střílí celej tejden"). Snad chyběl jen pověstný derringer, zákeřná to zbraň největších zpustlíků, najmě falešných hráčů. Pln nadějí jsem se těšil na obrázky, historky plné krve i technické podrobnosti a juž jsem se hrnul s kurzorem na zajímavé názvy. Ale chyba lávky! Názvy tvářící se jako linky jimi nejsou.
Jsem velmi zklamán! Stránka, toť pustý seznam jen, sice s trochou zajímavých údajů, ale jinak vše. Ale přesto se cesta na tuto adresu ukázala výhodnou. Umažte si z adresy guns.htm a dostanete se do ráje milovníků Západu. Kovbojská poezie i humor, muži zákona i psanci, lovci bizonů, rodeo, osli i muly, trapeři, zloději dobytka, muzika, muzea, časopisy, soutěže i pro děti, spolky a kluby, a hlavně linky, linky, linky. I na bouchačky. Těch je hodně. Prostě dokonalé ložisko pro zkoumání Divokého západu.
Z další adresy (8), jež mě zavedla na Rus, na mě jukla povědomá tvář Vladimíra Iljiče. Sídlí zde "gosudarstvennoje predprijatije Iževskij mechaničeskij zavod", výrobce ručních zbraní. Krom pěkného, ale na natahování příliš zdlouhavého katalogu, je ale na jeho stránkách nejzajímavější opravdu ten Lenin.
Zajímavé místo je opět v Americe (9). Mimochodem drtivá většina adres, které jsem prošel, sídlí za oceánem. Inu, Amerika je zemí, kde Zákon hlídala zbraň a nějak se jí nechce se této tradice vzdát. Příkladem budiž proto PKP, tedy Powellova nožopistole. Předchůdců měla mnoho již v 16. století se o tuto kombinaci pokoušeli, z Indie je známý tzv. tygří spár. Divoký západ se s touto podivnou zbraní seznámil začátkem 19. století, dokonce i Colt se výrobou zabýval.
Teprve začátkem 80. let našeho století se podařilo zkonstruovat opravdu funkční zbraň. Ta existuje ve dvou verzích: s krátkou (3 palce, model skinner) a dlouhou (5 palců, bowie) čepelí. Protože se jedná o sběratelské kousky, je také cena sběratelská: první modely těch bylo asi třicet měly ráži 0.22 a dnes stojí přes 2 000 dolarů. Druhé verze osmatřicítky je 85 exemplářů a prodávají se až za 1 500 dolarů (zní to trochu divně: nůž ráže osmatřicet...). V této souvislosti je ještě nutné upozornit, že tuto kombinaci naše zákony považují za zákeřnou zbraň.
Při tom bloumání po všech těch střílejících stránkách mě nakonec nejvíc zaujala jedna adresa, která s nimi souvisí jen zlehýnka (10). Bylo totiž pořád moc ticho, až jsem narazil na kanonádu. A to doslova: v jednu chvíli se z reproduktorů ozvala mohutná dělostřelba, doprovázená kulometnými dávkami a svistem tryskáčů. Tím se uvedla nabídka na stažení (pečlivě počítáno) padesáti zvuků, od brokovnice přes námořní dělo až po poplachové sirény a laser.
Musím se k něčemu přiznat: brouzdání po všech těch bouchacích stránkách bylo tolik, že jsem začal mít pocit, jako by mě pistolky otrávily. Ale nelekejte se: než jsem dorazil domů, věděl jsem, že Chris, muž s harmonikou, Butch Cassidy, Limonádový Joe nebo soudce Roy Bean mě z toho určitě dostanou.
fa
7 0916