Stalo se to včera. Ve výloze knihkupectví na Strossmayerově náměstí mě uhodil do očí obrázek jedné známé postavičky. Obrázek byl tak známý, že bych se nad ním asi ani nepozastavil a pokračoval dál, kdyby mě ovšem v tom okamžiku nezastavil zvláštní intenzivní pocit něčeho nepatřičného. Ten pocit mě přinutil se podívat do výlohy ještě jednou a pořádně. Nu ano vždyť je to postavička zeleného psa, motivu ze záhlaví internetových novin Neviditelný pes. Jak může být Neviditelný pes vidět (jinde než na dispeji počítače)? A k tomu zrovna na papíře?
Člověk by se nad tím možná ani nepozastavil; je snad něco divného na tom, že nejpopulárnější české internetové noviny dostávají poprvé svoji knižní podobu? Bylo by přece škoda, aby brilatní komentáře, břitké fejetony i hloubavá zamyšlení Ondřeje Neffa si den po dni jen tak mizely ze Sítě (myšlen Internet), a tím se propadaly do bezedné hlubiny času. Kdo z nás nemá v knihovničce půvabné kapesní povídky Karla Čapka, či výběr z novinářských fejetonů Nerudy?
Neviditelný pes je ale jiný případ. Napadl by vás více zvláštní a provokující název pro deník? Slovo "neviditelný" mělo být tím správným přívlastkem pro noviny, které sice existují, čtou se, o kterých lidé diskutují a se kterými polemizují (poslední dobou i v "normálních" novinách a časopisech), které však nikdy a nikdo nespatří. Přesněji řečeno, nespatří je v papírové podobě. Jsou to prostě noviny, které se již plně oprostily od papíru; vždy jen na prchavou dobu mihnou na displeji vašeho počítače, ale v příštím okamžiku tam již nejsou, protože uvolnily drahocenný prostor počítače dalším informacím, důležitým a stejně prchavým. Knížka je však svou podstatou zcela jiná. Umožňuje nám vychutnávat krásu slova, laskat se s každou větou. Můžeme ji odložit ve chvíli, kdy na ni nemáme náladu, ale vždy máme možnost se k ní kdykoliv vrátit. Jednou vytištěná knížka navíc hned tak nezmizí. Nelze jen tak stisknout tlačítko knížku musíme skutečně fyzicky zničit, a to už je, jak sami uznáte, čin přímo barbarský.
Včera jsem tedy měl poprvé možnost si na Neviditelného psa skutečně sáhnout (a ne jen poklepat pomyslnou myší). Přesto jsem z toho doteku neměl dobrý pocit. Základní myšlenky se možná nemají tak lehko opouštět. Zhmotněním totiž můžeme každou myšlenku zničit.
Existuje i jiný pohled. Internet je pouhým médiem, nosičem informace, pojítkem, které umožňuje lidem mezi sebou komunikovat. Snad nejlépe je možné Internet přirovnat k papíru. Papír tu je ovšem po tisíciletí a po celou tuto dobu jsou lidé zvyklí číst informace z papíru. Je pravda, že lidé jsou schopni měnit i svoje základní zvyky, ale nikoliv mávnutím kouzelného proutku taková změna je obvykle věcí výměny generací. Těžko pak můžeme mít za zlé spisovateli z naší generace, že by chtěl, aby se jeho dílo četlo v masové míře již nyní.
Hry s novým médiem jsou v této chvíli u konce, v souboji Internet versus papír jsme svědky okamžiku pravdy. Internet zákonitě prohrává. Není to prohra jeho technologie. Papírový Neviditelný pes je pouhým vyjádřením přirozené lidské konzervativity a nic nevypovídá o výsledku celého zápasu. Napadá mě jediné přirovnání. Právě novátoři musí být nakonec pragmatičtí, aby své myšlenky prosadili. První stavitelé železnic také museli ke stavbě použít koňských povozů a Křižík si při vývoji své obloukovky jistě svítil plynovou lampou. Spíše než o konec jedné revolty jde o další krok v jejím uskutečnění.
Ale ten název mohl být skutečně vymyšlen jinak. Což třeba "Odraz Neviditelného psa"? Pes by zůstal i nadále neviditelný, jen by se dále o chloupek zvýšil jeho vliv na nás, obyčejné a viditelné.
Jiří Donát, publicista
7 0839