- internet4U -

Milenka

MÉHO MUŽE

      Volala milenka mého muže.

      "Je v nemocnici," sdělila jsem jí to, co už určitě věděla. Srdeční záchvat dostal, když byl zrovna u ní.

      "Já vím," nepopírala to. "Potřebovala bych mluvit s vámi. Nemohly bychom se sejít?"

      Spolkla jsem to "nemohly" a zeptala jsem se: "Proč?"

      "Nerada bych o tom mluvila v telefonu."

      "Kdy?" zeptala jsem se úsečně, abych zvládla hlas.

      "Co nejdřív. Vlastně teď hned."

      Pokusila jsem se být příjemná: "Tak přijeďte sem."

      "To ne," ohleduplně odmítla. "Počkala bych na vás v kavárně. V Ganysu."

      Ani se nezeptala, jestli se mi to hodí. "Hm... Jak vás poznám?"

      Za těch patnáct let, po které byla milenkou mého muže, jsem ji nikdy neviděla. Znala jsem ji jen podle hlasu. Taky podle písma. Když mu přicházely dopisy, věděla jsem, že se hádají a rozcházejí. Můj muž si stěžoval na přepracovanost a špatně spal. Když přicházely pohledy, na kterých byly reprodukce obrazů nebo fotografie zvířat a pod nezávadným vtipným textem nějaké nesrozumitelné klikyháky, zřejmě nějaké symboly, bylo mi jasné, že se zase dali dohromady a že s ní zase spí.

      Můj muž ale tvrdil, že s ní nic nemá. Že je čerstvá absolventka fakulty a potřebuje, aby jí pomohl jako tlumočník zkušený v oboru. Jenže podle hlasu a chování mi nepřipadalo, že by potřebovala pomoct. Měla hlas bodré a dobře živené maloměstské holky, která přesně ví, co chce, a nějakými ohledy a pochybnostmi se nezdržuje.

      Jednou jsem z automatu volala domů a napojila jsem se na telefonický rozhovor. Hlas mého muže jednoznačně tokal a v jejím hlase se ozývalo něžné laškování. Ale když si začali vykládat, jak se ty dny, kdy nejsou spolu, vlečou a že do pátku tu touhu už neunesou, zavěsila jsem.

      Pověděla jsem mu o vyslechnutém rozhovoru. Ujišťoval mě, že nic takového neříkal, a opakoval, že s tou dívkou nic nemá. Byla jsem mu vděčná, že mi lže. Kdyby se přiznal, musela bych něco podniknout. Nevěděla jsem co. Odejít? Odejít od něho jsem nemohla. Pořád jsem byla do něho zamilovaná.

      Seznámili jsme se před čtyřiceti lety na plovárně. Zrovna promoval a jako uvědomělého a nadějného budoucího vědce ho právě posílali do Moskvy na aspiranturu. Moje láska vypadala beznadějně: skoro každý, kdo jel tehdy studovat do Ruska, se tam oženil!

      Já jsem se kvůli svému buržoazně-židovskému původu na vysokou nedostala. V malé továrně jsem navíjela tlusté dráty na obrovské cívky. Jen po večerech jsem udělala maturitu. Když se pak, skutečně s manželkou, dcerou ruského generála, vrátil z Moskvy, byla jsem v druhém ročníku. Nakonec mi jako dělnici s maturitou dali doporučení s tím, že s diplomem se vrátím do továrny.

      Jeho žena pracovala v Akademii věd, já po promoci nastoupila do konstrukční kanceláře, ale pořád jsem ho milovala. On tvrdil, že mě taky nikdy nepřestal milovat. Že ke svatbě ho přinutili, když je tatíček generál jednou přistihl. Kdyby se neoženil, nedostal by doktorát.

      Koncem šedesátých let jsem se stala vedoucí laboratoře a on mi řekl, že se zrovna rozvádí. Až dodatečně jsem si uvědomila, že v té době už mu dcera ruského generála možná i překážela. Že mu spíš přicházel vhod i můj původ. Dokonce i to, že táta zahynul v koncentráku a maminka pak jenom po nocích a na cizí jméno po léta překládala, se mu začalo hodit. Zeptal se, jestli si ho chci vzít. Samozřejmě, že jsem chtěla.

      Když se nám narodila dcera, byla jsem šťastná. Jen kdyby mi známí a přátele pohotově nedonášeli, s kým mi kdy zahýbá. Věděla jsem, že je to pravda, ale vděčně jsem poslouchala jeho ujišťování, že rád má jen mne. Stíhal tehdy spoustu věcí: přednášel, řečnil na schůzích, publikoval, řídil stranický výbor, měl vyhlídky stát se rektorem nebo i vládním činitelem.V sedmdesátém přišel o vše. Včetně vyhlídek i milenek. "Teď mě opustíš i ty," díval se na mě zoufale.

      "Naopak," smála jsem se. Pak jsem mu připomněla, že v naší rodině nikdo nikoho nikdy neopustil. I maminka šla s tátou do koncentráku. Přestože nemusela, podle norimberských zákonů byla Židovka jen napůl.

      Když jsem na kádrovce odmítla se s ním rozvést i nabízenou funkci náměstkyně a dobrý plat, musela jsem zpět do provozu navíjet cívky.

      Manžel sice nesměl ani učit, ani přednášet, ani publikovat, ale směl tlumočit. Ruština se mu zase hodila. Byla to docela legrace, když se na vědeckých konferencích a kongresech setkával se svými bývalými zahraničními kolegy jako tlumočník a oni se na něho ze zvyku obraceli, jako kdyby byl pořád ještě vědec. Postupně začal mít zase peníze a úspěch u ženských. Na jedné ze svých služebních cest se seznámil i se svou současnou milenkou. Byla o dvacet let mladší než já a o dvacet pět než manžel. Nevím, j estli si ho chtěla hned vzít, ale když přišla do jiného stavu, na doporučení mého muže si vzala nějakého vynikajícího šachistu. Jenže ten hrál šachy a nechtěl hlídat dítě, když ona zrovna potřebovala jet na reportáž. Možná měl stejné podezření jako já. Že to dítě má s mým mužem.

      Když se rozvedla, její muž platil alimenty, ale pravidelně jí pomáhal i můj muž. Z ohledu ke mě to ovšem zapíral. A nikdy mě s ní neseznámil. "Jak vás poznám?" zeptala jsem se znovu.

      "Zamávám na vás," slíbila. Ona mě zřejmě znala.

      Napadlo mne, že bych měla zavolat do nemocnice. Manžel se už cítil poměrně dobře, ale přesto jsem tam volala i několikrát denně. Sestřičky mi vždycky ochotně odpovídaly. Po všech těch brazilských kávách, švýcarských bonboniérách a francouzských kosmetických kompletech slibovaly, že kdyby něco, zavolají i ony.

      "Máš vůbec nějaké peníze?" zajímal se manžel. Uhodl, že se mu doktoři a sestry nevěnují jen tak.

      "Ale jo. Neměj starosti," přesvědčovala jsem ho vesele, jak je to v nemocnicích zvykem. "Peněz mám dost," lhala jsem, i když jsem se už strašně zadlužila.

      "Prodej tu věž. Nebo i počítač. Už ho potřebovat nebudu," dodal pesimisticky.

      "Ale prosím tě... Naopak. Až se vrátíš, konečně napíšeš tu knihu," protestovala jsem, i když možnost prodat věž a opravdu drahý počítač mi dodala na optimismu. Mohla bych zaplatit dluhy a na nějakou dobu mu zajistit i přísun léků, které nehradí pojišťovna.

      Podíval se na mě tenkrát laskavě a vděčně se usmál.

      Zvedla jsem sluchátko. Telefon byl hluchý. Zkusila jsem to ještě několikrát. Nic. Porucha. Anebo milenka mého muže špatně zavěsila. Před odchodem jsem to zkusila znovu, ale bezvýsledně.

      Zazvonila jsem u sousedky. Slíbila, že jen co dopeče, zavolá na poruchy.

      Rozpačitě jsem se rozhlížela po kavárně. Pak se od stolu u okna pozvedla docela hezká tmavovláska a zamávala.

      Chvíli jsme se vzájemně prohlížely. Najednou jsme nevěděly, co teď. Podat si ruce a říct: "Těší mě"?

      "Nebudu vás dlouho zdržovat," řekla hned. "Jenom jsem vám chtěla říct, že váš manžel se chtěl ke mně nastěhovat," podívala se tázavě.

      Vyrazilo mi to dech. Přinutila jsem se, abych se ovládla a reálně uvažovala. Dobře. Aspoň se nebudu muset starat o nemocného chlapa. Ale najednou mě přepadla šílená úzkost. A strach. "To je všechno?" chtěla jsem vědět.

      "Ne. Ještě jsem vám chtěla říct, že o vašeho muže už dávno nestojím," prohodila až vyzývavě.

      "To chápu. Je starý a nemocný. Vždyť ani přesně nevíte, čí je to syn."

      "Vím. Můj," pohlédla na mě shovívavě. Jako na senilní stařenku, která už dávno zapomněla, jak to v životě chodí.

      "Jenže váš syn už je velký a můj muž pro vás bude jenom zbytečná přítěž."

      "Jste chápavá," pochválila mě. "To uznával i váš muž."

      "Ale to všechno jste mi mohla klidně říct do telefonu," zvedla jsem se.

      "Počkejte!" chytla mě za ruku, až mě její prudká reakce překvapila. "Proč jste mu vsugerovala, že můj syn je jeho?"

      "Nevsugerovala jsem mu to. Jen jednou jsem se mu o té možnosti zmínila."

      "Když už tvrdíte, že má se mnou syna, tak by můj kluk měl po vašem muži dědit, nebo snad ne?" řekla naléhavě.

      "Na to se zeptejte mého muže. Až se uzdraví," poradila jsem jí. Stáhlo se mi hrdlo. Nevěděla jsem, koho teď lituju víc sebe nebo svého muže. "Přesto nevím, proč tu spolu ztrácíme čas," řekla jsem tiše.

      "Já ten čas nepovažuju za ztracený," usmála se spokojeně. "Počkejte ještě pět minut."

      "Proč?"

      "Uvidíte mého syna."

      "Nejsem na něj zvědavá."

      "Ale jste," ujistila mě. "Koukejte se, tamhle je," ukázala na asi čtrnáctiletého kluka. Zrovna si povídal s nějakým chlápkem. Chlap měl fousy, pleš a kulatící se břicho. "A ten fousatý sympaťák je můj přítel," pochlubila se.

      "Nějak tomu nerozumím...," začala jsem a zmlkla. K našemu stolu přišel chlapec. Slušně mě pozdravil a podal matce svazek klíčů.

      Oddělila od svazku tři klíče a podala mi je: "Ty jsou od vašeho bytu. Už je nepotřebuju."

      Vzala jsem si klíče, ze zvyku jsem se rozloučila a rychle jsem odešla.

      Zazvonila jsem u sousedky.

      "Jo, telefon už máte v pořádku," řekla. "Byl tam u vás opravář."

      "U mě? Jak se tam dostal?" Myslela jsem si, že si to sousedka popletla.

      "Říkal, že jste jim dala klíče! Měl s sebou takového klučinu. Ježišikriste, snad to nebyli zloději!" zděsila se. Pak si uvědomila: "Ba ne... Přece měli ty klíče, odemkli i ten bezpečnostní zámek... Říkal, že teď už to bude v pořádku..."

      Vrhla jsem se do svého bytu. Neviděla jsem žádné stopy po vloupání. Jen věci vypadaly nějak jinak. Jako by s nimi někdo pohnul.

      Vtom jsem si všimla, že stolek u okna je prázdný. Zmizela věž. Šla jsem ke skříni, kterou nám na zakázku vyrobil známý truhlář. Lehce jsem vysunula šuplík na malých kolečkách. Tiskárna v něm nebyla. Další šuplík, do kterého ukládal muž počítač... Byl prázdný.

      Otevírala jsem jednu po druhé skříně. Zmizela cedéčka, kazety a dokonce i všechny kabely. Nenašla jsem ani nový, drahý foťák, který jsem mu dala k sedmdesátinám.

      Pochopila jsem: Milenka mého muže mě odlákala do kavárny, aby zatím odnesli všechno, co mělo nějakou cenu. Musím zavolat policajtům!

      Jenomže, co jim řeknu? Co když to udělali na jeho přání?

      Musím okamžitě do nemocnice. Musím se ho na to zeptat. Nějak opatrně. Aby ho to nerozčílilo. Aby se mu nepřitížilo...

      Vtom zazvonil telefon. "Konečně jsem se k vám dovolala," říkal mi rozrušeně dívčí hlas. Byla to sestřička z nemocnice. "Nebo to už víte?" zeptala se s nadějí.

      "Ne. Co?" podlomila se mi kolena.

      "Váš manžel před několika hodinami umřel. Ráno sem volala nějaká paní... Snad vaše dcera. Řekla, že vám to vyřídí. Ale i tak jsem vám chtěla zavolat, jenomže u vás bylo napřed dlouho obsazeno a pak to nikdo nebral, tak jsem..."

      Svezla jsem se na zem. Tupě jsem zírala na prázdné police a skříně. Vedle mého ucha se houpalo sluchátko, ve kterém trpělivě něco vysvětloval cizí dívčí hlas.

      7 0742

internet4U