DALEKO I BLĺZKO
První dojem ze Skotska je překvapení. Do Edinburghu je to z Prahy kolem 2 000 kilometrů. Poslední pořádný kopec je u Přimdy a pak už je Evropa po Calais a pak taky Anglie od Doveru na sever placatá. Až za městečkem Gretna, kde je anglicko-skotská hranice, se náhle vztyčí Skotsko. Důstojné a zamyšlené, jak jej známe z pohlednic a filmů. Úžasné kopce pokryté zeleným porostem. Zeleným nějakou jinou zelení, než u nás. Je sytá a hluboká, občas je v ní k zahlédnutí i modravý nebo fialový nádech. Tráva, vř es, kosodřevina. A krávy a ovce mnoha různých plemen.
Středoevropana ve Skotsku nejdřív zneklidní neodbytný pocit povědomého. "Tady vypadá jako na Vysočině. Tady jako v Krkonoších. To je jako na Šumavě." Pak se však přímo pod Boubínem otevře mořský záliv a je po iluzích. Jsme ve Skotsku.
To se potvrdí při prvním pokusu o rozhovor v angličtině. Skot však promluví jakýmsi jazykem jen vzdáleně angličtinu připomínajícím. Melodie řeči je jiná, spousta slov zní jinak, používají se zvláštní místní výrazy, totam je anglické "r", které předváděl Vlasta Burian s horkým bramborem v puse; skotské rrrrr zní ještě důrazněji, než to české. Nápadným zvukem pak je "ch". Tím se Skotové dokonce trochu vytahují na Angličany. Ve skotském zeměpisu je totiž mnoho názvů s touto hláskou a Angličan například "loch" neřekne. Až při poslechu keltského rádia nám došlo, odkud se bere ona zvláštní podoba skotštiny.
Národní uvědomění je zde velmi výrazné. Nedávný plebiscit potvrdil, že Skotové si chtějí své věci spravovat sami. Jak daleko snaha o uvolnění vazeb na Velkou Británii dojde, zda zůstane jen u autonomie, či Skotsko dokonce vyhlásí samostatnost, na to si zatím netroufl vsadit nikdo, i když toto téma se velmi často přetřásá. V médiích, ale i v soukromých debatách.
Slušnou podporu zde mají nacionalistické strany. Avšak znalci poměrů tvrdí, že to zase nebude tak horké, protože právě tyhle partaje by přišly o smysl své existence. Remcat je určitě lepší, než dělat něco pořádného, říkají. To nakonec známe taky.
VLEVO TO JDE TAKY (A LĺP)
Ježdění autem po Skotsku (a v Británii vůbec) je pro českého řidiče skutečná rozkoš. Nejdřív si však musí prožít pár kilometrů děsu, kdy má pocit, že v životě neseděl za volantem. Pak ale zjistí, že silnice slouží k tomu, aby se po nich dalo rychle a bezpečně přemisťovat.
Slast přinášejí kruhové objezdy. Jsou všude obrovské ovály na dálničních nadjezdech, ale i puntíky o průměru jedné stopy, kdy je třeba otočit volant na doraz. Řidič hlídá jen pravou stranu, je-li třeba, lze udělat víc koleček a v klidu se rozhodnout, kam vlastně chce. A když už se přece jen podaří zvolit špatnou odbočku, na dalším objezdu po míli, půldruhé se prostě člověk otočí a jede zpátky.
Co Čechovi přináší blaho největší, je způsob, jakým se tam jezdí. Ohleduplně, s vědomím, že nikdo na silnici není sám, podle hesla "dneska já tobě, zítra ty mně". Agrese neexistuje. V Británii jsou podobné rychlostní limity jako v celé Evropě. 30 mil (48 km/h) se v obcích přísně dodržuje. Již daleko před vesnicí či městem jsou nápisy "Jeďte opatrně", "Zpomalte". Pak je pás červeného asfaltu a nad ním ještě značka s číslem 30, často také symbol kamery. Ty opravdu fungují a tak při tamní výši pokut jd e noha z plynu sama. Na dálnicích se ale jezdí podstatně rychleji, než je limit (70, tj. 112), ale řidiči silných vozů nepovažují řidiče obyčejných aut za méněcennou rasu a nevynucují si privilegia.
To nejhorší, co se na britských silnicích dá získat, je ztráta sebezáchovných reflexů, bez kterých po Čechách jezdit nelze. Zmizí nedůvěra vůči ostatním, neustálé předvídání nehorázností, které někdo může vyvést. Cestou zpátky nám sto metrů po překročení hranic dal trutnovský taxikář nekompromisně najevo, že jsme doma: podle hesla "plná čára není zeď" si zlepšil pořadí v koloně o čtyři místa. Stačily mu na to dvě zatáčky... Tohle křupanství mě po návratu domů snad ranilo nejvíc.
UŽ NEJEN PUDINK
Britská kuchyně bývá považována za nepříliš nápaditou. Ve Skotsku se přesto dá zažít kulinářská radost. Tradiční pokrmy nejsou komplikované: brambory, skopové, zelenina, obilí. Ale i z tohoto nepříliš širokého výběru dokážou Skotové připravit opravdové lahůdky.
Stačilo zajít do vegetariánského (přesněji bezmasého) bistra v edinburském divadle a poručit si stuffed potatoes nebo ploughman\s lunch. To první je obrovská, ve slupce uvařená brambora, nahoře roztržená a naplněná buď strouhaným pomerančovým sýrem (pomerančový byl jen podle barvy) nebo salátem z vajec natvrdo, bohatě obložená zeleninou. To druhé (oráčův oběd) pak velký talíř plný sýrů: jeden připomínal rokfór a další dva byly skvělé, ostré čedary: jeden žlutý s česnekem (tzv. pytlácký sýr) a znovu ten oranžový. Zelenina a další místní specialita: hnědá omáčka brown sauce. Vypadá jako hnědý kečup, chuti nejdřív velmi podivné, skoro nahnilé, ale pak si jazyk zvykne a vzápětí jásá. Základem omáčky jsou jablka, rajčata a cibule, bohatě kořeněné.
Největší dojem učinil haggis (čte se hagis). Je to černá hmota, něco mezi jelitem a jitrnicí, ale nedělá se z vepřových, nýbrž ze skopových či telecích drobů. Ne náhodou jej skotský básník Robert Burns oslavil básní (http://www.electricscotland.com/burns/haggis.html, recept pak na http://www.horizon-design.com/cbrscot/dreadhag.html).
JAK TO HRÁLI JIMBOS?
Onen úžasný haggis jsme poprvé okusili na poněkud nečekaném místě. Jako u nás je na fotbale k mání párek či klobása, tam se prodávají nadnárodní hamburgry a pizza, ale též haggis. Bylo to v Ibrox Parku v Glasgowě, kde Rangers hráli proti Jimbos edinburským Hearts of Midlothian.
Fotbal je ve Skotsku úplně jiný. Nejen že hráči makají do poslední minuty a když zůstanou ležet, pak jen proto, že opravdu nemohou vstát. Všechno však začíná už před utkáním. Dlouho před výkopem se o program staraly dvě obrazovky, na kterých běžely rozhovory, tipy, klipy, reklamy či památné góly. Celý zápas pak snímaly kamery jako při přenosu. Jen opakování se nekonalo, údajně kvůli rozhodčím...
Fandové obou klubů si během zápasu neuvěřitelně vyhrožovali, škodolibě oslavovali každou chybu soupeře, pěli posměšné pamflety na adresu hráčů soupeře, kde nejčastější užívané slovo mělo čtyři písmena a začínalo na f.
Často používali zvláštní gesto, pozoruhodné už svojí genezí: zavřít ruku v pěst a vytrčit prostředník bylo prý pro Brity příliš americké, a tak si vytvořili vlastní verzi. Zde musím varovat až někde za Kanálem budete objednávat dvě piva, raději to neukazujte na prstech. Kdybyste vztyčili ukazováček a prostředníček (tzv. viktorka) a vše vylepšili jejím otočením hřbetem ruky k hostinskému, mohli byste si zadělat na potíže. Je to prý ještě mnohem vulgárnější, než také u nás používané gesto made in USA.
Tak takhle se glasgowští s edinburskými celých devadesát minut uráželi a my, vycvičení z našich stadiónů, jsme už viděli ulice zbrocené krví. Ale kde nic, tu nic. Po zápase se všech čtyřicet tisíc lidí rozešlo během pár minut, jen pár policistů na koních rovnalo frontu do metra. A nikdo neprotestoval, neoháněl se listinou základních práv a svobod. Policajt řekl cosi, z čeho jsme pochytili "metro fronta" a byl klid. Asi na to jdou tamní policajti trochu jinak a lidé je asi víc respektují. A jen pro p ořádek: ač nehrál Gazza, tedy Paul Gascoigne (měl totiž dištanc), Rangers vyhráli 4:1.
COŽE? ELEKTRICKÁ ŽÁBA?
Zašli jsme také do Cyberia Café. Sídlí v Hanover Street, kousek od edinburského nádraží, v obchodní čtvrti. (Webová adresa http://dewars.cybersurf.co.uk nabízí šmírovací pohled do jejího interiéru.) Manažerka kavárny nám řekla, že: Kavárna je otevřena už déle než rok. Mají devět stanic. Denně ji navštíví kolem stovky lidí. Chodí tam hlavně studenti, ale také školní děti, které si tu osahávají Internet. Častými zákazníky jsou firmy, jimž Cyberia pronajímá e-mailové schránky. Podnik provozuje spolek nájemců, kteří ji získali na franchising.
Elektrická žába (http://www.electricfrog.co.uk) je druhá kavárna, kam jsme se podívali. Coburn Street je pro změnu v turistických končinách, ve starobylé čtvrti. Její exi interiér je poněkud méně formální, než u té první kavárny, chce se skoro říct, že nekonformní. Stejní jsou také hosté, i když činnosti, které na počítačích provozují, se od té, jež se odbývá v Cyberia Café, nejspíš neliší. Čísla a informace zde zjištěné, byly téměř totožné jako výše.
Podívali jsme se tam na web, co se u nás doma děje. Záhy jsme svých dvou liber padesáti za půlhodinu strávenou ve virtuální Praze litovali. Trochu jsme záviděli Skotům taková témata jako euthanasie, samostatnost Skotska či počasí. Když se mne jednou otázali, jak je u nás, a já jsem odpověděl, že hlavním podtextem všeho zdejšího dění je, jak a zda vůbec dodržovat zákony, objevily se na jejich tvářích nechápavé výrazy smíšené s lehkou nechutí...
TROCHA DIVOČINY
Skotsko ale nejsou jen města, silnice, hospody nebo fotbal. Skotsko je, a chce se říct hlavně, nádherná země. Východní poloostrov Fife připomíná pobřeží Baltu v Polsku nebo Německu. V St. Andrews, s nejstarším golfovým hřiště na světě, je břeh plochý, s písečnými dunami a poklidným šuměním Severního moře. Západ je zcela jiný. Břehy ostrovů dostávají od Atlantiku jednu ránu za druhou, vlny se tříští o útesy a přes příboj skoro není slyšet všude velmi hlučné racky.
Cesta na ostrov Easdale na západě vedla kolem jezera Awe; silnice široká na jedno auto, každých sto yardů passing place, místo na míjení. Semtam dům, jinak nalevo les, vpravo vodní nudle. Jezero je dlouhé přes třicet kilometrů, ale nejširší místo má nejvíc kilometry dva. Brzo jsme měli pocit, že někde byla časová smyčka. Navíc jej přiživilo cosi červeného, co se mihlo mezi stromy za zatáčkou. Už jsme čekali, že z lesa vyskočí Rob Roy a to červené jsou jeho krví podlité oči. Záhy se vše vysvětlilo: u prostřed pustiny, pár metrů od břehu, stála telefonní budka. Fungovala...
PŘES ATLANTIK SUCHOU NOHOU
Dokonce jsme přejeli Atlantický oceán. Stalo se tak v místě zvaném Clachan (vida, zase ch), kde stojí už více než dvě stě let most s odvážným obloukem. Vede přes mořskou úžinu, oddělující od pevniny (zde zvané Argyll) ostrov Seil. Stojí tam maličká benzínová pumpa, v širokém dalekém okolí jediná. Majitel (také přilehlého hostince) to dobře ví, a za litr benzínu si nechá dát i na skotské poměry nekřesťanských 73,9 pence (ve městech se dá koupit i za 62,9).
KAPESNĺ OSTROV
Ostrov Easdale leží pár set metrů od Seilu. Kola tam má jen pár koleček, na kterých se převážejí zavazadla od trajektu. Tedy motorového člunu pro deset lidí. Ono by na Easdalu ani nemělo cenu na něčem jezdit: od východu na západ má ostrov tak 800, napříč nejvíc 600 metrů. Na ostrově je kolem padesáti domků, ve kterých dříve žili lamači břidlice. Dodnes jsou zde vidět stopy po čtyřech stoletích těžby obrovské jámy, které se vždy při přílivu naplní vodou, při odlivu pak mohou sloužit jako bazény.
Dnes tu trvale žije kolem 50 lidí, část domů slouží pro rekreační bydlení. Je tu jedna hospoda a čekárna na přívoz. Uvnitř ní regál vznešeně zvaný Easdaleská knihovna. Když se čeká, bývá dlouhá chvíle a pak stačí jen vyndat rozečtenou knížku a vrátit se k ní zase někdy. Určitě nezmizí.
Tam jsme také zcela nečekaně zjistili, kde se rodí ona tradice, zde tak silná. Na krabici starožitných japonských puzzlí stálo: 1924 jeden díl chybí. A pradědečkův podpis. Každá další generace tuto skutečnost potvrzovala.
ČEŠI JSOU TU VZÁCNĺ
Tyto končiny už leží stranou od hlavních turistických tahů. V městečku Ellanbeich (zase ch), kde je přístaviště, se paní v tamním konzumu ptala, jakouže řečí to mluvíme. Když to zjistila, prozradila nám, že tu také viděla jednoho Čecha. Ale už vloni v létě, od té doby prý jsme první...
Cesta zpátky pohořím Grampiany byla impozantní. Zvláště když jsme si uvědomili, že i v těchto horách, v zimě plných sněhu, kde neexistovaly cesty a soused je ten, kdo bydlí deset mil daleko, žili Skotové. Teprve tady se dá alespoň trochu pochopit, kde se bere ona po staletí stále živá skotská hrdost a nepoddajnost. A také skromnost a šetrnost, kvůli které se živočišný druh zvaný Skot lakomý stal objektem posměchu a žertů. Je jen příznačné, že podobné fóry si Skotové vyprávějí o Angličanech.
O ČEM JEŠTĚ...?
Bylo by toho k vyprávění ještě mnoho. O Skotech, jak si je u nás představujeme, tedy zrzavých s modrýma očima (to jsou prý potomkové Vikingů), ale také o Skotech a hlavně krásných Skotkách černovlasých s uhrančivýma očima (dědečkové byli prý Kelti).
O delfínech a lachtanech, prohánějících se v zálivech, kde rybáři chovají velmi ceněné kraby. O patrových autobusech, které mají právě v Edinburghu svůj původ. O doteku věčnosti, který jsme zažili na kopci jménem Cairnpapple Hill, mezi Bathgate a Linlithgow, na pět tisíc let starém keltském pohřebišti. O cestě k němu přes dlouhou louku, kde se pásli mladí býčci, a my jsme si teprve nahoře uvědomili, že jeden z nás má na sobě žluté kalhoty a šarlatovou bundu, přesně jako do koridy. O místě zvaném Car ter Bar v Northumberlandu, u hraničního kamenu, odkud je Skotsko jako na dlani a kde jsme se s vlahým okem rozloučili. A také tom, že dvanáct set mil je málo na to, aby se člověk necítil jako doma. Jenže právě to poslední těžko napsat.
Také to všechno je Skotsko. I když je to pouhý zlomek toho, čím je doopravdy. Náš pohled pod skotskou sukni byl opravdu letmý. Zahlédli jsme jen kousíček kolena. Snad příště pro nás ta úžasná země svoji sukýnku vykasá výše.
Vladimír Fuksa
7 0745