Obchodováním -- a nejen s počítači -- se dá zbohatnout všelijak. Jednou cestou je seriózní nabídka, pravdivá reklama, dokonalý servis a vůbec jednání na rovinu. Tento způsob je ale pro někoho poněkud nejistý a pomalý a proto se raději vydávají tou druhou pěšinkou, širokou, pohodlnou, i když někdy možná s mlhavým koncem. Ale opravdu jenom někdy. O tom vypráví naše historie téměř detektivní.
V dubnu loňského roku si Howard Lower, fotograf z Minnesoty, koupil od společnosti Nevada Computer počítač. Dal za něj 318 dolarů, ale stroj nějak nepočítal. Když se jej pokusil reklamovat, dozvěděl se, že majitelé svoji firmu prodali. Vrátil tedy počítač novým vlastníkům firmy a čekal na své peníze. Čeká nejspíš dodnes.
Loňský rok byl také poučením pro Andrewa Thompsona ze Severní Karoliny. Odpověděl na inzerát společnosti Windows Memory Corporation, která za použité paměti SIMM nabízela slušné peníze. Poslal jí tedy SIMMy za 400 dolarů. Taky na ně čeká.
Dalším, kdo se stal obětí podobných vykuků, je Morely Friedel z Montany. Vloni v létě ho zaujala výhodná nabídka firmy Advanced Micro Solutions a za PC s Pentiem 90 dal "pouhých" 1 359 dolarů. Když rozbalil zásilku, skříň počítače byla poloprázdná, dráty vedly odnikud nikam a o nějaké mechanice radši ani nemluvit. Neváhal a volal dodavateli. Výsledek? Firma neexistuje a nikdo o ní neví.
Podobné historky se vyprávějí o různých zásilkových službách. Tyhle však mají něco společného. Americký PC World se vloni zabýval bezmála čtyřiceti stížnostmi na pět zásilkových služeb obchodujících s počítači v Jižní Karolině a Nevadě a všechny měly jedno téma: platilo se předem nebo na dobírku a zboží nepřišlo vůbec anebo bylo vadné. Všech pět firem náhle zkrachovalo a všechny stopy vedou k jistému Donu Royal Smithovi.
Smith se svými společníky provozoval podobné obchody dál. Jeho firmy ale krachovaly jedna za druhou a příčinou jejich nezdaru bylo -- alespoň před úřady -- špatné vedení. Smith & Co. také velmi dovedně balancovali na hraně zákona. Výsledkem jsou škody a nekryté dluhy za více než milion dolarů. Jeden jejich bývalý obchodní partner se -- anonymně -- nechal slyšet: "Ti hoši si vůbec nebrali servítky. Základem jejich obchodování bylo heslo: 'Jste-li tak blbí, že se necháte ždímat, je to váš problém.'"
To ale není konec příběhu. Pana Smithe přece jenom Zákon dostihl a na světlo světa se dostaly i názvy dalších firem, které se Smithem, jeho příbuznými nebo bývalými zaměstnanci spolupracují. Jako varování před podobnými sekáči nabízíme jejich technologický postup.
Jak se to dělá?
Všechny páně Smithovy firmy uveřejní inzerát. Nakupují zboží a otevírají obchody. Někdo zaplatí a dostane, co si objednal, další už ale takové štěstí nemá. A těch je pořád víc a víc. Jakmile stížností přibude a firmě začne být poněkud horko, přestěhuje se, změní název, vymění vlastníky nebo prostě zmizí. Novými vlastníky jsou někdy i titíž lidé, ovšem pod jiným pseudonymem. A celý cyklus začne znova.
Nejlépe bude jednu takovou "obchodní transakci" předvést podrobně: Rolphe Reinhart, fyzik na penzi z Kalifornie, se do podobného bludného kruhu dostal v srpnu 1994. Od firmy California Memories Plus si objednal 192 MB pamětí. Firma sídlící v kalifornském Tustinu trvala na placení šekem. To bylo naposled, co s někým z firmy mluvil. Přestože se pár měsíců snažil dostat zboží, výsledek se stále nehodlal dostavit. V listopadu tedy pan Reinhart zašel do sídla firmy. Tam však nebylo živé duše, místnosti byly úplně prázdné a elektřina vypnutá. Její majitel, Marty Shappard, mu řekl, že firmu koupila jistá společnost Sunwest Micro z Las Vegas.
Prodej firmy se ale nepodařilo prokázat a stejně dopadlo i hledání majitele, Williama Dillstroma. V dubnu 1995 California Memories Plus zbankrotovala s dluhem větším než 400 000 dolarů. Shappart se v poklidu přestěhoval do Nevady a Rolphe Reinhart byl lehčí o víc než třináct tisíc. Sunwest ukončil svou činnost v říjnu 1995.
A teď pozor, překvapení, i když zase ne tak veliké: Marty Shappard bylo "umělecké jméno" nám již známého Dona Royal Smithe. Toto podezření pojali vyšetřovatelé a grafolog, který zkoumal podpisy "obou" pánů, je potvrdil. O průběhu vyšetřování však není dalších informací. Advokát D. R. Smithe také oznámil, že na jeho radu nebude s nikým mluvit. Kromě toho se nechal slyšet, že "jestliže California Memories Plus udělala obchody za miliony dolarů, není těch šest, sedm stížností nic vážného".
California Memories tedy opustila svět obchodu, ale pan Smith nikoliv. Nelenil a už v září 1994 založil novou obchodní společnost, tentokrát s názvem Z-Memory Experts. A policie v Boulder City už ví o deseti napálených zákaznících. Postup je již známý: nekryté šeky nebo prostě vůbec nic. Celková částka, o kterou byli tito lidé okradeni, už překročila dvacet tisíc dolarů. Úřady neví o žádné žalobě, kterou by proti Smithovi vznesl některý podvedený zákazník. Smith se s nimi totiž sice vyrovnává, ale pěkně drobeček po drobečku. Používá k tomu okresní smírčí soud a daří se mu velmi šikovně proplouvat mezi zákony. Vyšetřovatel s jistou hořkostí dodává: "Smith manipuluje se zákonným postupem a ze mě i ze soudu dělá pitomce."
Příběh o stromu a jablku
Smith a jeho boys obvykle kupují firmy s dobrou pověstí. Rozdělí si funkce a řízení firmy mezi členy rodiny a najmou lidi, kteří skutečné vlastníky maskují. Příběh o Nevada Computer Co. a Pacific Coast Micro je jak z učebnice: v květnu na adresu firmy Nevada Computer došla objednávka. Donald Piper žádal zaslání pamětí RAM za 510 dolarů. Ty samozřejmě nikdy nepřišly, ale přesto z kreditní karty, tedy přesněji z účtu pana Pipera zmizela zmíněná suma, jež odešla na konto Pacific Coast Micro v San Diegu. Pan Piper se tedy poptal tam a dověděl se, že firma se sice o platby pomocí karet pro Nevadu stará, ale jinak s ní nemá nic společného a o odpovědnosti už vůbec nemůže být řeči. Pan Piper se tedy obrátil na Nevadu. A ta jej odkázala do San Diega a tak dále. Šest neděl si jej obě firmy přehazovaly jako horký brambor. V telefonu se neustále ozývaly omluvy a sliby a koncem roku jako když utne. Pacific Coast po sobě zanechala více než půlmilionové dluhy.
Donald Piper sice stačil platby zastavit, ale jiní takové štěstí neměli, o čemž svědčí devět stížností na další Smithovou firmu.
Vztahy a spojení mezi těmito dvěma firmami jsou jaksi, no, pikantní. Zakladatel společnosti Nevada, Kirk Frantz, ji údajně prodal PCM. Podle úředních údajů je však majitelem PCM, Craig Johnson. Podle všeho však PCM řídil Don Smith junior, jenž -- aby nebyl se svým otcem spojován -- používal jméno Jack. Ten popírá svůj majetkový vztah k PCM, Nevadu koupil prý sám a dokud nezkrachovala, řídil ji. Spolupráci s Nevadou při platbách kartami připustil. Jeho vyjádření se ale začíná poněkud kymácet po svědectvích zákazníků, kteří jsou si jisti, že v telefonech obou společností slyšeli stejný hlas. A ke všemu se proslýchá, že Kirk Frantz je nevlastním synem staršího Smithe. Frantz to však popřel. (Inu, situace jak z Cimrmana...)
Lekce z biologie aneb Množení pučením i dělením
Firmy, kolem nichž se motal Don Royal Smith, se rodí, zanikají, spojují, dělí a tak dále a pořád dokola. Například Advanced Micro Solutions, kterou už známe z historie o "králíkárně" za 1 359 dolarů, vlastnili jistí pánové Halverson a Marcu, oba bývalí zaměstnanci California Memories Plus. Za třičtvrtě roku její činnosti (prodej hardwaru) si na ni v redakci PCW stěžovalo 14 lidí. Z firmy samotné se dostaly ven zajímavé údaje, které mluví o finančních machinacích nebo vědomém prodeji vadných a použitých součástek vydávaných za nové. Halverson se samozřejmě nechce k ničemu znát, problémy prý způsobily nedostatky v dopravě. Pouze když se firma začala potápět, mohli prý někteří zákazníci utrpět, avšak samozřejmě pouze omylem. Své závazky vůči zákazníkům hodlá Halverson vyrovnat: "Kdybych vyhrál v loterii, peníze bych vrátil."
Pacific Coast Micro má také několik podařených dítek. Ostatně, Windows Memory Corporation (SIMMy za 400 dolarů, pamatujete?) vlastnil Mark Elliot, asi jen náhodou její bývalý zaměstnanec. Počet stížností: devět. Když firma odešla na věčnost, zanechala pozůstalým dluhy za 150 000 dolarů. Ovšem pan Elliot se jich nezříká, nikdy by nikoho neokradl a velmi dbá na to, aby dluhy splatil. Inu, řeč se mluví a SIMMy kupují. O tom, že nespokojeným zákazníkům se do telefonu stejní lidé představovali různými jmény, ani slovo... Jistá naděje tu však pro ně existuje, neboť bylo zveřejněno číslo firemního právníka, jenž by snad, možná, někdy ...(?)
Stále výše a výše
Don Royal Smith se do historie zásilkového prodeje zapsal zcela jistě velmi výraznými písmeny. V uplynulých patnácti letech založil bezmála pětadvacet firem. Stal se jakýmsi duchovním otcem této branže a jeho chlapci jsou prostě všude. Po všem, co jsme se až dosud o panu Smithovi st. dověděli, se ani nechce věřit, že má prsty i ve firmách, jež mají dobrou pověst. Dva ze zakladatelů kalifornské firmy First Source před deseti lety pracovali v Unitexu, jemuž generálně řediteloval právě Don Royal Smith. Loňský objem tržeb First Source byl 65 milionů a firma stále rozšiřuje svoji nabídku.
Zdá se, že i synek Smith se polepšil: řídí společnost Micro Trade (San Diego) a auditor ji chválí. Další z "rodinky", bratr Kirka Frantze, Mark, vlastní Avalon Micro a také A to Z Computer Liquidators. Kirk je jejich šéfem. Mark Elliot s bratrem Timem teď vedou Memory Exchange, taky v San Diegu. Nákupy u obou firem jsou bez problémů a zásilky docházejí včas a v pořádku.
Kličky a finty
Smithův styl podnikání je -- alespoň podle amerických zákonů -- vcelku bezpečný. Podvodníkům stačí pár omluv, vrácení peněz nebo dodatečných vyřízení objednávek a pak se už jejich "dobrý úmysl" těžko zpochybňuje. Aby se vůbec dalo jednat o potrestání, musí se nejdříve prokázat, že firma měla v úmyslu podvádět. Sehnat pro to důkazy je také velmi obtížné. Firmy se prolínají, ztrácejí, prodávají, kupují, mění názvy a hledání v papírech je pak práce pro mraveniště. Místní orgány mohou při vyšetřování jenom něco. Lepší by samozřejmě bylo předat případy federálním úřadům, ty se ale do nějaké drobné místní tahanice nebudou míchat. K tomu by se rozhoupaly pouze v případě, že se objeví lavina stížností.
Nejlepší na všem ale je, že mnoho napálených zákazníků bude v zásilkových službách nakupovat dál, i když nejspíš opatrněji. Jak to tak vypadá, důvěra je nezničitelná věc. V Americe paměti, u nás pánve...
Tyto a podobné případy vedly některé uživatele k tomu, že zřídili stránky, do kterých lze přispět a varovat ostatní před nepříjemnostmi. Jedna z těchto stránek má adresu http://www2.tsixroads.com/Moan/list.html a jmenuje se Moan and Groan (Běduj a sténej. Nebo: Pláč a skřípání zubů?). Podobně slouží zákazníkům k obraně před nesolidními obchodníky stránka http://www.bbbhou.org/ (Better Business Bureau of Metropolitan Houston). Jak je vidět -- co Internet způsobí, leckdy i zhojí.