- internet4U -

Osobnost v Síti:
Dáša Bláhová

Začneme obligátně: čím tě poznamenalo tvé vůbec první setkání s počítačem?

Pro mě byl kupodivu mnohem větším šokem nežli počítač -- fax. Ten jako kdyby mně poprvé signalizoval -- něco se děje, svět se začíná obracet vzhůru nohama. Právě faxem se -- myslím si -- komunikace kompletně změnila. To všechno, co přišlo pak, je možná dokonalejší -- dobře, mohu faxovat přímo z počítače nebo dostanu dopis rovnou do počítače a pak si jej vytisknu nebo nevytisknu, ale už to není ten první, šokující fakt, že dopis, jenž jsem napsala tady, v Praze, vyleze takřka v té chvíli na druhé straně zeměkoule. A ne někde na poště, ale doma, přímo na stole toho, komu to posílám. Jinak -- můj první počítač v životě, na který jsem si opravdu sáhla, nebyl počítač, ale kalkulačka, dokonce solární. A až v Austrálii. Už ani nevím, kdo mi ji dal, ale pamatuju se, že byla docela pěkná, jenomže k ničemu. Já totiž -- vždycky když jsem chtěla někomu něco spočítat, tak to bylo většinou večer a počítačka dík tomu, že byla solární, nefungovala. A já navíc: -- když jsem byla mladá, tak jsem na gymplu vynikala v matematice, dokonce jsem vyhrála jakousi olympiádu. A od té doby -- kdykoli potřebuju cokoli spočítat, vždycky se z toho umím dostat trojčlenkou. A tak jsem i tu kalkulačku nakonec vyhodila.

Trojčlenkou? U té většina lidí s matematikou obvykle naopak skončí. -- Tos musela být dobrá.

V šestnácti. Jenomže pak už přišlo divadlo a zblbla jsem. Jenom ta trojčlenka mi zůstala. To bylo v Liberci, tam byl experimentální gympl, který měl tři směry a jeden z nich byl tak zvaný mat-fys. Ten MAT mi šel. Ten FYS ne. Dokonce bych řekla, že zákonitě, protože myslím, že se to tluče. Když je někdo opravdu dobrý na logiku, jde už to druhé mimo. Tak to aspoň bylo u mě. Když umíš trojčlenku, nepotřebuješ kalkulačku. A solární už vůbec ne.

V té olympiádě to bylo které kolo?

To už si napamatuju, opravdu, je to hrozně let. Až se skoro bojím, že by to mohlo být docela významné výročí. Když vzpomínáš na něco, co se ti stalo v šestnácti, to je strašně nebezpečné, to jsou kulatiny hned. -- Možná jsem ji vyhazovat přece jen neměla a k počítačům se tak mohla dostat dřív.

Chceš tím říci, žes toho někdy litovala?

To ne. Ale faktem je, že když jsem pak kolem třicítky začala psát v angličtině i divadelní hry, tak jsem měla najednou problém: pomalu všichni, které jsem znala, ale i pro něž jsem psala, už k tomu měli dávno počítač a používali word processor (textový editor), jenom já ne. Vždycky jsem si říkala -- já to přece umím i bez něj. Psát rukou je pro mě lepší, přirozenější, inspirativnější. Anebo pak ještě (tohleto období přišlo o něco později): "Počkám si, až bude všechno jinak. Až se do toho bude moci jen mluvit, a ono to bude samo psát." Tehdy jsem to ovšem brala jako fór, netušíc, že se dočkám doby, kdy k tomu opravdu dojde. (I když za cenu, na kterou zatím nemám.) A s tímto přesvědčením jsem to vydržela až do předloňska, protože jsem mezitím dorazila k doktorské práci a při té už jsem po počítači sáhnout prostě musela. V Austrálii je totiž práce s počítačem, zejména na škole (a vůbec to nemusí být zrovna univerzita) naprostá nutnost, bez níž se s tebou nikdo nebaví. A nejenom tam, třeba v knihovnách: když tam pak vidíš babičky nad hrobem, jak si namísto v kartotéce hledají knížky na displeji a statečně se potýkají s myší anebo s klávesnicí ... najednou se zastydíš. Jak to, že jim to jde a tobě ne!

Ale teď si vzpomínám -- vlastně jsem se setkala s počítačem přece jen dřív. Už když jsem poprvé přemlouvala jeden film v Austrálii, to bylo v roce osmnáct set osmdesát čtyři ...

Ne devatenáct set osmdesát čtyři?

(Smích) To je správná připomínka. Já totiž pamatuju už tolik, že v Brně mi říkají Makropulka. Ale tohle bylo opravdu už v tomto století. Tak přitom jsem poprvé viděla, jak na obrazovce něčeho, co nebyl televizor, běžela taková číslíčka. Já si to ani neuvědomila, protože oni jen říkali, koukej na číslíčka a mluv, a tak já koukala na číslíčka a mluvila, ale to už tehdy musel být počítač.

Ale ještě dřív jsem se s jedním potkala. To jsem v roce osmdesát dva ve slavné sydneyské Opera House, režírovala hru Zakázané ovoce a při zkoušce jsem najednou zůstala zírat jako vejr: všechna světla tam byla naprogramována a ovládána počítačem ! To byl šok.

Jenomže já věřím stejně na lidskej touch, takže i když jsem na tom konečně začla psát, byla jsem strašně podezřívavá. Ale byl to Mac, spřátelili jsme se a pak mě to začalo dokonce i bavit, přicházela jsem na různé přednosti. Samozřejmě že se mi to párkrát smazalo a já byla nešťastná. Zvlášť když mi řekli, že ono to tam asi zůstalo, dokonce to tam dodnes někde je, jenom se k tomu ne a ne dostat.. Ale to už je dneska jedno, když už jsem to, proklínajíc celý svět, musela napsat znovu. Měla jsem vztek, ale fascinovalo mě to. Především ta efektivnost a rychlost ve srovnání s tím, jak jsem psala dřív. Ale přesto jsem dodnes staromil, protože většinou si věci stejně nejdřív ze všeho naznačím na papír, a teprve potom jdu k počítači. Ostatně dobře vím, že je až neuvěřitelně mnoho slavných spisovatelů, kteří píšou dodnes rukou. Pozor, ani na stroji! Opravdu rukou! Z australských třeba i tady dobře známý Morris West. Na ty tak Internet!

Nakonec jsi tedy počítače vzala na milost. Nebo tě i tak něčím pořád ještě zlobí?

Samozřejmě, rozčilují mě! Především ohrožením soukromí. To vás tu asi teprv ještě čeká, ale v Austrálii se v tomto směru změnilo během posledních pár let snad všechno. Předtím -- když jsi někam přišel a řekl 'Já jsem Honza Krátký', tak's byl Honza Krátký. Dneska když řekneš, že jsi Honza Krátký, tak nejsi Honza Krátký, pokud nejsi v počítači. A pokud tam nejsi, tak's zmizel, neexistuješ. Úředník na tebe kouká, zná tě, zdraví tě, ale pro úřad neexistuješ. Tak daleko už to tam došlo. Přitom to všechno se v Austrálii dřív nedělo. Ani já to ještě ze začátku nezažila.

Ani jako Makropulka.

Ani tak. Co naštěstí nevzniklo, protože proti tomu se vzbouřila celá Austrálie, byly občanské průkazy. Ten tlak, aby se zavedly, byl obrovský, ale nakonec to skončilo tím, že to hlavní, počítačový kód, podle kterého tě v počítači kdekoliv najdou, je v řidičském průkazu. Tady by to zřejmě nevyšlo, protože u nás nemá každý řidičák, zatímco v Austrálii je to nezbytnost, bez auta by ses v životě neobešel.

Jak vypadá?

Je to jen kartička s fotkou, vejde se kamkoliv. Ale s sebou ji nenosím, ani pas, protože na Václaváku bych o to okamžitě přišla.

Už tě tu okradli?

Samozřejmě! O celou kabelku. Protože bydlím přesně na rohu teritoria arabské mafie, a ta je tu právě taková jako v Paříži. Jenomže tady -- každý to ví, každý tě varuje, ale nikdo s tím nic nedělá. Takže bydlet tady a nosit s sebou doklady, je blbost.

A v Sydney?

Tam je to jiné. -- Sydney je hrozně velká. Jsou čtvrti, kde je zcela bezpečno, a čtvrti, kde si dáš pozor. Ale hlavně -- tam by v životě nenapadlo žádného policajta chtít po mně občanku.

Zato je každý Australan v síti. A důsledky?

Přijde na to. Z hlediska soukromí katastrofální. Tak třeba banky: v každé bance mají kód pro tvé daňové přiznání. Cokoli vložíš, už o tom ví automaticky daňový úřad. A bez banky se v Austrálii neobejdeš, dnes už máloco platíš hotově, všechno bankovní kreditní kartou. A tak když něco zaplatíš nebo koupíš -- už o tom ví i berňák.

Jak ten kód získají?

Od tebe! Jinak ti nezaloží konto! Nevystaví kreditní kartu! A stejné je to samozřejmě i ve spořitelně nebo na poště, takže stát tak ví i o tom, co dostaneš složenkou. To jsou věci, které mi třeba ani tak nevadí, aspoň má stát víc na zdravotnictví a tak dál, ale v každém případě mě děsí. Nezapomeň, že Austrálie je ostrov a dostaneš se na něj a z něj vlastně jen na pár místech lodí nebo letadlem, takže už když přilétáš nebo odlétáš, jsi okamžitě pod kontrolou té sítě.

Ano. Třeba australská víza dnes uděluje počítač.

Kdyby jen víza. Když třeba odletí takový penzista do Evropy, počítače si to dík propojení sítě letišť s penzijním úřadem samy zjistí, a když se do určité doby nevrátí, přestanou mu automaticky vyplácet důchod. Nebo když se třeba někdo odstěhuje na čas do Ameriky, počítače mu zastaví rodinné přídavky.

Ve srovnání s tím, když už jsme u té mé ukradené občanky, a vzpomenu si na ty usmolené kartičky, kterými se tu, namísto aby sáhli do počítače, začali probírat na policii ... Ani se pak nedivím, že tu mají zloději pré. Konečně -- jsme u protinožců.

Je proti tak rozsáhlé počítačové kontrole nad jedincem nějaká obrana?

Ano. Hned dvě. První je Antidiskriminační rada, na niž se obrátíš, když si myslíš, že by mohly být poškozeny tvé zájmy. Ta ovšem funguje i obecně. Na tu se obrátíš s jakoukoliv diskriminací, od rasové, emocionální, sexuální, sociální, politické až k náboženské. A druhou je instituce tzv. práva na informace: máš právo vidět, jak vypadá tvůj záznam na počítači, vědět, co všechno o tobě vědí v pojišťovně, v bance, v místě i na okrese. Nemohou hromadit tvoje údaje bez kontroly.

Vidím, že ještě máme opravdu co dohánět.

Ne ve všem. Třeba s těmihletěmi přenosnými GSM telefony na každém kroku... už se dost blížíte. I když trochu jinak. Tady je to především móda a atribut jistého postavení. V Austrálii si s nimi telefonují na nádraží nebo na zastávce autobusu i aboriginals, tedy původní domorodci. A v samoobsluze vidíš ženské, jak jedou s vozíkem a bezmyšlenkovitě do nich házejí jednou rukou, co potřebují, zatímco druhou drží mobil a drbou s někým doma. Je to až hrůzný pohled, když je tak vidíš komunikovat telefonem mezi těmi horami zboží každou zvlášť s někým daleko odtud, namísto aby se bavily, jak to bylo dřív, docela obyčejně spolu.

Čím to je?

Možná i cenami. U nás stávaly tyhle telefony na začátku i dva tisíce dolarů. A dneska -- dvacet. Čtyři sta korun. Tam když se zlevňuje, tak se zlevňuje. A rozdíl proti českým poměrům je v tom, že i tam chce obchodník sice vydělat, ale rozhodně ne hned a přes mrtvoly. A pokud jde naopak o zdražení -- tam si lidé pořád ještě tu a tam leccos vybojují. Tak třeba když chtěli zavést omezení délky telefonního hovoru za jeden impuls přes den na tři nebo čtyři minuty jako tady. Lidi se prostě vzbouřili, zůstalo to při starém. V Austrálii se ovšem telefonuje mnohem víc. Vlastně všechno se děje po telefonu. Na něm se obchoduje i žije. Kdyby omezili interval za impuls, zdraží život všem. I na Internetu.

Co je v Austrálii nejkrásnější :

Buš. Vztah domorodců k ještě nezkažené přírodě. Když v ní člověk osamí, náhle cítí, že tam je ještě něco opravdu ve vzduchu. Jakýsi řád, který je nad tím vším obyčejným, pochopitelným. Což nepocítíš tam, kde zemi pohlcuje hydra technologie, která ji pokryla mosty a dálnicemi a mrakodrapy se supermarkety a Internetem. Pámbu tak musí pořád výš a výš. V buši je lidem blíž. Proto jsem se začala zajímat o jejich život a legendy. Jedna z nich říká, že člověk nevlastní zemi, ale země vlastní člověka. Země je matka. Neubližuj jí, nebo tě pohltí. Jsou věci, jichž se nesmíš dotknout, třeba vodní pramen, jinak vyleze Rainbow Snake, duhový had, a stáhne tě pod hladinu. Něco, co na Internetu nemůžeš nikdy objevit. Mystická dimenze mimo jakoukoliv teorii nebo technologii. Naprostá meditace. Můžeš meditovat na Internetu?

-- -- --

No prosím.

Možná jsi nějaký ten lektvar nesmrtelnosti z Věci Makropulos našla právě tam, u aboriginců.

To ne. Ale nádherné legendy. Teď podle nich píšu pohádky pro české děti.

Tak jsme se dostali k další otázce: co znamená moderní technika pro ty tvé ? Vzdaluje ti je? Nebo jsou ti naopak ony po počítačích průvodcem?

Řekla bych, že spíš to druhé. Můj pětiletý Oliver už na počítači prostě jede. Toho to ovšem učí otec, který je akademik. Dcera Maia měla počítače ve škole "až" od šesté třídy, jako samostatný předmět (Computer Science) a ve výtvarce. Takže já na žádného z nich nemám.

Nebála ses, že -- zejména ve výtvarné výchově -- jím počítač může ubrat na 'ruční' kreativitě?

Nejdřív ano. Jenomže v Austrálii se na to myslí a děti se učí i na běžných školách klasickým výtvarným technikám: linorytu, suché jehle ... tedy věcem, které u nás najdou většinou jen na speciálních školách. Takže počítačové kreslící programy nebo grafika jsou pak vyváženy i podporou těch běžných metod. To se používá i jinde. Takže i když je třeba povoleno psát nebo dělat domácí úkoly na počítači (v computer-science je to někdy dokonce nezbytné a "domácí úkol" pak přinesou do školy na disketě), na druhé straně dostanou děti třeba projekt na téma, pro něž musejí sesbírat data a fotografie, napsat ručně články a to vše sestavit a nalepit na stránky, které ještě upraví a z nichž pak svážou svou vlastní miniknihu. Později v zaměstnání pak nejsou překvapeny požadavkem na prezentaci nějakého problému nebo projektu takovou ucelenou formou.

A problém počítačových her? Myslím i jako průprava k dětskému gamblerství?

V tom je Austrálie naštěstí hodně staromódní. Tohle nebezpečí tu tolik nehrozí. Už proto, že licenci na výherní automaty s penězi smí mít jenom jeden druh společenských klubů, kam není možné vstoupit jen tak z ulice ani všem dospělým. Natož dětem! -- Myslím, že v tom může být zaslepeným českým úřadům, povolujícím automaty kdekoliv, protože jim z toho plynou nemalé poplatky, Austrálie dobrým příkladem. Já tady do bistra nebo výčepu, kde mají věčně hlučící automat a kolem něj smečku závislých, prostě nevejdu. Připadá mi to nepřirozené. Úplně stejně jako volně pobíhající drogisté. Všechno se tu opravdu hrozně změnilo. A co teprve teď, s Internetem, když budou mít lidi nejenom těch dobrých, ale i špatných příkladů ze světa před sebou ještě víc?

Je to tak. Je fascinující, že si po něm mohou ještě rychleji a hlavně laciněji než faxem vyměnit poštu s druhým koncem světa třeba i třikrát za den, ale: neblížíme se tak trochu realitě, již jsme si uvykli vídat zatím jen v kinech? Není už kolem nás to násilí a odcizení, jež jsme viděli v "Mechanickém pomeranči" Stanley Kubricka? Nebo v "Blade Runner"?

Ano. Budou lidi na Internetu vůbec ještě chodit do kina? Do kavárny? Na rande? Budou se docela obyčejně vdávat, mít děti, číst knížky? -- Mně se zdá, že tu hrozí totální převzetí a to nejen iniciativy, ale celé osobnosti, jedince, novým médiem. Vzpomínáš si na film Being There (Být přitom) ? Na Petera Sellerse? Zahradníka, který nevyšel nikdy na ulici, protože mu celý svět stačila zastoupit bedna televizoru? Nemůže být tohle také Internet?

Teď mě máš tam, kde jsi mě chtěl mít. Mluvili jsme o Věci Makropulos. O R.U.R. -- Nejsme už takhle daleko? Není technologie sviňa, která nás všechny požere? -- Jenže tohle tam neotiskneš.

Otisknu. Ale vrátíme se k tomu. Až budeš v Praze ne na skok, ale na rok a Internet se ti stane druhým domovem. Platí ?

Platí.

Pro i4U Pavel Hajný

Technologie je sviňa. Všecky nás požere, říká Dáša Bláhová.

internet4U