- internet4U -

Filmy (nejen) na Internetu ...

Karel Cop

Z nejnovějších filmů uváděných v našich kinech si zaslouží pozornost čtyři americké, žánrově sice zaplaťpámbu značně odlišné, ale přesto reprezentující hlavní proud současné kinematografie Spojených států téměř beze zbytku. Tradiční požadavek rozesmát, vzrušit nebo dojmout diváka tak, aby se dal očekávat masový zájem, splňují díky osvědčené směsi reality, nadsázky a sentimentu, která se stala neměnným znakem dnešní hollywoodské produkce pro nejširší veřejnost.

U komedie Bena Stillera CABLE GUY (The Cable Guy, 1966) je názvem termín pro servismana kabelové televize (což je údajný český ekvivalent anglického termínu a na plakátech by filmu také dvakrát neslušel), který se z touhy po přátelství vetře do života mladého architekta a udělá mu z něj peklo. Hlavní diváckou devízou je bezesporu jeho představitel Jim Carrey, (Maska, Blbý a blbější). Tento excentrický komik už získal svým drastickým hereckým projevem a humorem hrubšího zrna mnoho ctitelů, ale také nemálo odpůrců; tentokrát se však předvádí v trochu jiné, přece jen ukázněnější podobě. Ne snad, že by ve scénách s protihráčem Matthewem Broderickem (Rodinný podnik, Nováček) nenašla uplatnění jeho poněkud infantilní mimika a hravá mrštnost (například během souboje v restauraci), ale dětská bezelstnost, s jakou reaguje na každý projev citového vztahu (při výletu k satelitní anténě), přesvědčuje, že je schopen i poloh tragikomických. Své notorické obdivovatele Carrey filmem "Cable Guy" určitě nezklame, spíše se mu podaří snížit počet těch, které zatím příliš mnoho nenadchl.

Špionážní thriller MISSION: IMPOSSIBLE (Mission: Impossible, 1996) by se v češtině jmenoval "Nesplnitelný úkol". To by ovšem nesměla distribuce usoudit, že čeština je jí i v tomto případě málo a že superhit Briana DePalmy (režie) s Tomem Cruisem (Top Gun, Narozen 4.července, za mnohé jiné) potřebuje mezinárodní punc i v názvu. Má jej ostatně celý složitý příběh o zrádci v řadách americké tajné služby, kterého musí odhalit neprávem podezřívaný agent, hledající potřebné důkazy od Kyjeva přes Prahu až po Londýn. Mění přitom vlastní identitu jak se mu jen zamane, ve veřejné pražské kavárně způsobí výbuch, v centrále CIA v Langley ukradne důležitý seznam, v Anglii připoutá protivníkův vrtulník k jedoucímu vlaku, a nebýt režijního mistrovství dePalmy (především v pasáži langleyského vloupání), s nímž dokázal u zfilmování motivu ze stupidního polokomiksového televizního seriálu (u nás byl vysílán pod titulem "Nulová šance") dosáhnout stylizované a téměř věrohodné podívané, stěží by mohla mít takový ohlas.

O věčném problému s převáděním anglických názvů do češtiny by se dal díky tvrdohlavosti distributorů a nenápaditosti překladatelů napsat celý článek. I kdyby se však realistický horror TWISTER (Twister, 1966, Warner Brothers www.warnerbros.com, www.wbr.com) jmenoval méně módně, ale zato logicky správně česky Tornádo nebo Vír, k historce o rozvádějících se manželích Helen Huntové (Only You, Polibek smrti) a Billa Paxtona (Thombstone, Apollo 13) by se, při nejmenším zpočátku, nezdál o nic patřičnější. Záhy se ovšem ukáže, že ve filmu Jana de Bonta jde více než o vztahy, nebo dokonce jejich logiku, hlavně a především právě o tornádo: ústřední dvojice je součástí týmu meteorologů "lovců bouřek" snažících se získat důležité informace pro příští varování obyvatel. Proniknout však někde v Oklahomě během tornáda přímo do jeho centra, a navíc i s kontejnerem se senzory pro jeho výzkum, znamená riskovat nejen vlastní životy, ale i nervy diváků. Spolu s hrdiny filmu čelíte opravdu bezprostředním děsivým setkáním s bortícími se domy, padajícími stromy, protrženými hrázemi a vzduchem létajícími předměty (až přízračně působí scéna s vírem unášenou krávou nebo explodujícím kamionem). Takový audiovizuální šok, stvořený trikovými specialisty z Industrial Light & Magic a vybavený zvukovým systémem Dolby Stereo, není jistě třeba doporučovat.

Ze zcela jiných zdrojů čerpá svůj příběh psychologické melodrama s kupodivu už (jakž takž) českým názvem OPUS PANA HOLLANDA (Mr. Holland's Opus, 1995). I pro opus máme sice české slovo dílo, nicméně ... viz výše. Režisér Stephen Herek sleduje osud hudebníka, jenž přišel učit na střední školu, aby měl čas pro své komponování; v průběhu doby však seznává, že jeho životním dílem (opusem) se stávají studenti a ne symfonie. Poklidné, epické vyprávění mapuje s určitou nostalgií hrdinovo soukromí ve městě Portlandu i veřejné dění ve Spojených státech od šedesátých do devadesátých let a vynikající Richard Dreyfuss (Čelisti, Blízká setkání třetího druhu, Sledování) dokazuje, že jenom opravdu nevšední herec umí ztělesnit postavu tak všedního člověka s tak udivující a nevšední samozřejmostí. Málokdo jiný by asi udržel například jímavý vztah stárnoucího učitele k mladičké žačce nebo zdravého otce (zejména ve scéně, kdy mu zpívá Lennonovu píseň Beautiful Boy) ještě v mezích jemného humoru i silného citu. A právě tato schopnost tvůrců, neporušit rovnováhu skutečnosti a sentimentu, dělá ze zhlédnutí "Opusu pana Hollanda" opravdový divácký zážitek. (Zajímavé interview s R. Dreyfusem najdete na www.electriciti.com/namm/opus/opus.html.)

Z filmů, jež premiéra teprve čeká, by si neměl věrný návštěvník jak kin, tak Internetu nechat ujít alespoň dva: jeden už mnohokrát anoncovaný americký a jeden po delší době se skutečným zájmem očekávaný český. Do středu divácké pozornosti se jistě dostane první z nich - "megahit roku" ze Spojených států, katastrofická sci-fi Rolanda Emmericha DEN NEZÁVISLOSTI (Independence Day, 1996), jejíž senzační vize nepřátelských návštěvníků z kosmu, majících za úkol zničit naši planetu právě v den oslav amerického státního svátku, si nikterak nezadá s výší rozpočtu, kolosální výpravou, poprvé použitými digitálními trikovými kompozicemi a celosvětovou reklamou. Ohrožení určité části nebo i celého lidstva patřilo vždy k oblíbeným námětům hollywoodských filmařů; ulehčení z poznání, že i v tomto případě se najde hrstka statečných v čele s Willem Smithem (Made in America, Mizerové) a Jeffem Goldblumem (Moucha, Jurský park), která zabrání nejhoršímu, vyváží opět všechen strach vyvolaný předchozími obrazy zkázy. Ovšem ten, kdo katastrofickým příběhům zrovna nefandí, musí uznat, že nebezpečí, kterému hrdinové čelí tentokrát, je zpodobeno způsobem dosud opravdu nevídaným. Davové scény paniky ve velkoměstech, bezmoc ozbrojených složek, zoufalství uprchlíků a ochromující hrůza z mohutnosti blížící se smrti (například v závěru, kdy stín vesmírné lodi vetřelců o průměru 550 kilometrů zakryje celý New York) si zaslouží všechny superlativy. Svou neobyčejně silnou emotivností se asi musí dotknout každého. (I když už českého publika, vždy mnohem realističtějšího a skeptičtějšího než je americké, lze něco takového tvrdit stejně jen s rezervou.)

Černá groteska debutujícího režiséra F.A.Brabce KRÁL UBU (1966) se na rozdíl od Emmerichova filmu drží, řečeno obrazně, velmi pevně při zemi, nicméně nebezpečí, jemuž dává možnost předvést se v plné nahotě, je mnohem horší než jakékoliv útoky mimozemšťanů, protože je potkáváme i v reálném světě: Obludnost blbství spojeného s mocí, popsaná Alfredem Jarrym už před více než sto lety, trvá dodnes a vlastně se ani příliš nezměnila. Takový polovzdělaný hulvát a mazaný hňup, který krade a lže, v touze po bohatství i vraždí a před odpovědností zbaběle uteče, to je král Ubu; a jen dávná, po léta neuskutečněná touha scénáristy M. Macourka a úctyhodná odvaha režiséra Brabce (až dosud "jenom" kameramana Času sluhů, Akumulátora I nebo Jízdy), jej konečně přivedly i na stříbrné plátno. Nepochybujme o tom, že tak kontroverzní projekt i dílo se dočká krajně protichůdných hodnocení: ti starší budou srovnávat s Janem Libíčkem v proslulé inscenaci Divadla Na zábradlí, jiní mu budou vytýkat přílišné intelektuálství, zatímco další naopak přílišnou vulgárnost. To se ovšem stává všemu, co ač zrozeno z výlučnosti, směřuje k prostotě. Nejdůležitější je, že vzniklo dílo, o něž je možné vésti spor. Takové už české kinematografii řadu let chybí. A že se našel herec schopností Mariána Labudy (Vesničko má středisková, Záhrada), jenž dokázal vytvořit postavu, s níž celý příběh stojí a padá tak, že nepřipustí, aby byl někde smích zcela zastíněn divákovým odporem (zvláště ve scéně s latrínou) a naopak. Už jen Labudův výkon stojí za to.

... a herec mimo něj

Z tvůrců filmů, o kterých byla řeč, si vzhledem k dvěma až šesti stům odkazů, jimiž se na světovém Internetu vykazují běžně herci američtí, zaslouží bližší pohled rozhodně MARIÁN LABUDA.

Narozen 20.10. 1944 ve středoslovenském Zvoleni, vystudoval bratislavskou VŠMU a po absolutoriu působil v předních slovenských divadlech (Divadlo na Korze, Nová scéna, Slovenské národné divadlo).

Vzhledem ke svému "exteriérovému" vybavení začínal veseloherními postavami, vypracoval se však do charakterových poloh a jeho schopnost postihnout ty "nejlidštější" vlastnosti ho dovedla i k rolím tragikomickým. Díky jim se stal jedním z nepopulárnějších slovenských umělců, a to po obou stranách nečekaně vzniklé hranice. V posledních deseti letech se ostatně objevuje víc v českých filmech, v nichž nachází větší prostor pro uplatnění svého hereckého naturelu. Nejúspěšnější byl v Krejčíkově satiře "Prodavač humoru" (1984), Menzelových komediích "Vesničko má středisková" (1985), "Konec starých časů" (1989), "Žebrácká opera" (1991), ale i v Kleinových tragikomediích "Dobří holubi se vracejí" (1988), "Vážení přátelé, ano" (1989), "Andělské oči" (1994) a nezapomeňme ani na Šulíkovo slovenské podobenství "Záhrada" (1955).

... a další

Většina slavných jmen minulosti i přítomnosti světové kinematografie je veřejnosti známa z filmových titulků. Je zde ovšem jistá, už letitá křivda, již se dnes pokusíme napravit tím, že se zmíníme i o hvězdách, které mohl v jejich filmech sotva kdo nahradit. A přesto se musely spokojit s místem až na samém konci titulků a navíc jen se stručným oznámením typu "... and Pal the Dog as Lassie".

Máme samozřejmě na mysli hvězdy čtyřnohé, ať už významu místního, jako například jinak bezejmenný český pejsek z české komedie let šedesátých "Konec agenta W4C" (z jejíž popularity ovšem tyjí ještě dnes Hollywood Pictures a Falcon, když právě uváděnou americkou komedii "Spy Hard" přejmenovaly u nás dosti pirátsky na "Agenta WC40"), nebo mezinárodního, jakým se samozřejmě mohou chlubit jenom psi američtí.

Vezměme takovou foxteriérku Astu, kdysi slavnou z kriminálek s detektivem Mickem, či voříška Benjiho, jenž se svým herectvím proslavil natolik, že později začal hrát dokonce ve filmech o sobě samém! Lze snad tvrdit, že pro úspěch svých filmů znamenali méně než jejich partneři William Powell a Myrna Loy anebo Chavy Chase a Jane Seymourová ? - Nemluvě o věhlasu, jejž získal třeba proslulý westernový "Wonder Dog" Bullit, jehož dal jeho herecký partner a kolega Roy Rogers po smrti vycpat a dodnes ho ukazuje ve svém kalifornském muzeu. Takového uznání se, aspoň pokud víme, žádné jiné mužské, ba kupodivu ani ženské hollywoodské hvězdě dosud nedostalo.

Ale vraťme se ke skotské kolii  Lassie, abychom právě na jejím případu zdůraznili, že dokonce ani požadavek na vtělení se do postavy opačného pohlaví, tak ceněný v anglosaském světě filmu, se nevyhnul ani psím hrdinům. Literární předloha "Lassie se vrací" i všechna její zfilmování představují totiž Lassii jako fenku. Už její první představitel jménem Pal (1941 - 1959) byl však sameček, stejně jako všech jeho pět dalších následovníků. Instalování jeho fotografie jako Lassie do prestižní Hall of Fame vedle mužských zasloužilců, k němuž došlo až v roce 1985, tak bylo jenom malou náplastí za sebezapření, jemuž byl ve svém hereckém životě vystaven.

Ovšem ještě větší legendou mezi těmito psími velikány zůstává alsaský ovčák, jehož kariéra byla právě tak nezvyklá jako jeho cesta ke slávě. Objevil se zčista jasna uprostřed první světové války na jaře roku 1917 ve francouzských zákopech jako přeběhlík z protějších německých postavení. Od Francouzů ho po nějaké době získal plukovník amerického expedičního sboru Lee Duncan, jenž pak po vyhlášení příměří dokonce zjistil, že jde o psa jménem Ajax, maskota jedné čety granátníků císaře Viléma, a tedy o dezertéra. Můžeme-li tak ovšem nazvat vyděšené jednoroční štěně.

Plukovník si Ajaxa odvezl domů, kde dojímavý příběh vyprávěl jednomu z majitelů hollywoodské společnosti Warner Brothers (www.movies.warnerbros.com), která v té době nutně potřebovala uvést do kin nějaký hit. A tak se zrodil Rin Tin Tin (1916 - 1932) - pes, který byl až do své smrti hvězdou sedmnácti němých i zvukových filmů a dosáhl úspěchu, o jakém se mnohým jeho lidským kolegům mohlo jen zdát. Tituly s Rin Tin Tinem se promítaly po celém světě. Ajax, zvaný publikem familiárně Rinty, se stal miláčkem malých i velkých a dobrodružné historky, jejichž byl hrdinou, přinesly takový zisk, že neudělaly boháče jenom z jeho pána, ale rozhodujícím způsobem skutečně vylepšily nevyrovnanou finanční situaci studia bří Warnerů.

Rin Tin Tinovi se už za jeho života dostalo poct nebývalých: psaly se o něm seriózní i populární publikace, zakládaly se jeho fan-kluby, bylo mu umožněno, aby se osobně podepsal svou packou do tuhnoucího betonu známé "Cesty slávy" na Hollywood Boulevardu a v roce 1976 mu dokonce věnovali jako jedinému zvířecímu představiteli v dějinách kinematografie i vzpomínkový film, jaké se do té doby natáčely jen a jen k poctě zesnulých hvězd lidských. Jmenoval se "Won-Ton-Ton - pes, který zachránil Hollywood" -- a v jeho příběhu vystupovalo na šedesát nejslavnějších herců. Nejzajímavější však na něm bylo to, že na kousky, které ve své době zvládal Rin Tin Tin sám, museli v tomto snímku vycvičit sedm psů.

Ani zvířecí hvězdy už zkrátka nejsou to, co dříve bývaly. Což ale neznamená, že by se nemělo aspoň postupně vylepšit místo jejich titulkového zařazení. Už v roce 1943 tak mohl naštěstí u filmu "Lassie si vrací" zvolit režisér toto pořadí:

MGM presents
Pal the Dog
in
Lassie Come Home
Also starring:
Roddy McDowall
Elisabeth Taylor
Donald Crisp

internet4U