- internet4U -

Poslední muži v Čechách

      Vladimír Přibský, narozen r. 1932 v Přibyslavi, absolvoval studium historie na Filosofické fakultě University Karlovy, jako jeden z mála našich spisovatelů už od roku 1960, kdy vyšla jeho prvotina Celý den do konce týdne (ČS), ve svobodném povolání. Z dalších děl: Známost s Eliškou, My podezřelí, Vzplanutí, Nejžhavější noc, řada knih pro děti, na dvacet rozhlasových her. Patří k zakladatelům alternativního Literárního klubu 1989, zřízeného výlučně spisovateli, kteří nebyli členy komunistické strany (dnes v rámci Obce spisovatelů). Patřil k iniciátorům a vydavatelům záslužné edice Česká povídka, čtvrtletníku systematicky mapujícího až do roku 1996 jako jediná pravidelná publikace současnou českou povídkovou tvorbu.

      Protíraje si zrak, sápal jsem se popaměti k telefonu. Blbci. Někde se to zhuláká a nenapadne je nic lepšího, než co zavolat Mokrýmu. ve tři ráno! Bude mít ohromnou radost! Kreténi.

      "Mokrý," zaskřehotal jsem do toho přístroje, připraven vypustit vzápětí lávu nadávek. Byl jsem personifikovaná sopka hněvu, která chtěla spát dalších tisíc let, a teď tohle!

      "No co je, kdo volá?"

      "Tady Mokrý," odpověděl mi na druhém konci drátu nějaký ohromný vtipálek.

      Normálně jsem ho poslal do prčic.

      "Tě volám já, brácho, brácha!"

      "Petře? To jseš ty? Co blbneš?"

      "Já vím, vzbudil jsem tě, ale slyšíš?"

      "Já tě slyším, proč bych tě kruci neměl slyšet?"

      "No nic, poslechni si to. Slyšíš to hučení?"

      "Cože?" protřel jsem si oči. Já snad spím...?

      "Obsazujou nás Rusáci, Jirko," řekl můj bratr Petr.

      Kousl jsem se do prstu. Nikoliv, nespal jsem!

      "Jirko? Jseš tam? Otevři si okno. Přistávaj v Ruzyni jeden za druhým, je to pěknej rachot."

      To je fakt, byl slyšet nějaký divný hukot...

      "Hukot nějakej slyším, ale, Petře, neblbni, proč by nás měli akorát teď obsazovat Rusáci? Brácho, ty máš teda nápady, do prčic, počkej, shodil jsem tu nějakej talířek, no jo, je na cimprcampr, moment..." sebral jsem talířek a už mi bylo jasné, že já i Petr oba bdíme. Na mé uši nebylo spolehnutí, to mohl klidně dělat i krevní tlak, jenomže... "...to je fakt, Péťane," chopil jsem se znovu sluchátka, "takový jako vzdálený hučení, viď?"

      "Je to v prdeli," řekl můj bratr.

      A já jsem řekl: "No dobře, ale to je teda válka."

      "Válka? S kým, prosím tě?"

      "No né, jestliže nás opravdu obsazujou, potom se do toho musí vložit i armáda."

      "Jaká armáda, prosím tě? Odkdy máme v Čechách armádu? Máme tu jen tanky míru!"

      "Někdo je přece musí zastavit!"

      "Jo? A kdo? Ty máš doma kvér, abys po nich mohl začít střílet? Já se už díval, a kvér tu nemám."

      "To je k posrání," usoudil jsem. "Přece ale nemůže jen tak mírnyx dýrnyx ňáká cizí armáda vtrhnout do ňáký země?"

      Bratr mi neodpověděl. Buď o tom přemýšlel, anebo moje otázka byla tak naivní, že si odpovědi ani nevyžadovala. Ovšem, pomyslel jsem si, vždyť žijeme ve dvacátém století. Války jsou tu na denním pořádku, ale nevyhlašují se. Prostě se z čistajasna začnou v přísně utajenou hodinu Há. K tomu se nejlépe hodí tři hodiny v noci, to každej slušnej člověk spí. Takže tohle je vyvrcholení našeho nerozborného přátelství se Sovětským svazem, hrází míru, řekl jsem si, a ani netušil, jak jsem trefil hřebík na hlavičku.

      "A co se teda teď jako podle tebe bude asi dít?" ptám se bratra.

      "Těžko říct. Ale Němci v březnu třicet devět už přijeli rovnou se seznamama."

      Stáhla se mi řiť.

      "A my chtěli od prvního začít vydávat Občanský listy."

      "Tak buď rád, že ještě nebylo prvního."

      A tehdy ze mne prohovořil příslušník národa na hlavu vždy poraženého v letech 1620, 1848, 1939 i 1948:

      "To máme z toho, že jsme blbli."

      Je půl čtvrté ráno 21. srpna 1968, v deset mám být u zubaře. Nepudu, jsem obsazen Rudou armádou, osvoboditelkou. Konec konců na Sibiř se dá cestovat i bez švestky vlevo nahoře, jak to namaloval nedávno jeden populární karikaturista.

      "Petře?"

      "Ano."

      "Co teď míníš dělat?"

      "Já? Teď si udělám kafe, abych se pořádně probral. Pustím si tranďák a poslechnu si, co tomu říká naše milá, vždy tak dobře informovaná cizina. Pak ti zase zavolám. Čau!"

      Fajn, řekl jsem si, a s tím kafem to není špatný nápad. Kde je rádio?

      Když jsem našel tranzistor, natočil vodu do džezvy, nasypal kávu do hrníčku a pustil Prahu 1, hráli vážnou hudbu, patrně stejnou, jaká se hrála v rádiu, když nás přepadli Němci.

      Francouzi mi to řekli jako první v Evropě: "l\occupation la Tchécoslovaquie...les troupes soviétiques...tous les frontiéres tchécoslovaques..."

      Takže to nebyl sen, ale nová skutečnost, o které už věděl celý svět.

      Nespal jsem a přesto jsem se jasně viděl, jak se plížím podél zdí přibyslavskými uličkami, idách březnových roku 1939, a ve tři čtvrtě na osm cestou do školy je potkávám Němci... Šedozelené uniformy, které jako by jim byly malé. Čím to, že nás pokaždé přepadají tak špatně oblečené armády? vrtalo mi hlavou. Nepochyboval jsem o tom, v jakých že zaolejovaných hadrech se k nám právě v těchto hodinách valí Rusáci. Hitlerova vérmacht například neznala košile. Němci měli vojenský mundúr rovnou na tričku, a jelikož mundúr byl z látky, z jaké se v Čechách šily jenom deky, muselo je to pěkně píchat a žrát.

      Civěl jsem na rádio, telefon, hrnek s tekutinou, z níž plaše stoupal kouř, a měl jsem pocit, že právě nastává konec světa. Nikdo, včetně těch, kdož nikdy ni myšlenkou nezhřešili, tentokrát již nebude ušetřen. Všichni se udusíme v pytli s visačkou CCCP. To, co jsme ještě včera měli za dávnou, hnusnou minulost, je tady znovu v celé své kráse. Neboť jak praví české přísloví odříkaného chleba největší krajíc.

      Evropou prochází jedna vichřice za druhou, 1914, 1938, 1948, 1968 a my děláme stále stejnou chybu.

      No jasně, byli tady.

      Celé to zvládli od tří do šesti ráno. Když šli ráno lidi do rachoty jako každý den v tomhle všivém století, nic nechápali. Kroutili hlavami. Češi. Od roku 1620 neměli v rukách zbraň, ani cep, a cizí hordy ve spolupráci s místními zrádci se pokaždé spolehlivě postaraly o to, abychom byli navždy bezbranní. Být bezbranný a bezmocný celých 348 let, to je dlouho.

      Československá lidová armáda, ozbrojená pěst dělnické třídy, nechala pečlivě vyklizené přistávací plochy, takže nedošlo k žádnému incidentu. Generálové vzešlí z pracujícího lidu se rovněž osvědčili. Ani jeden z nich to nepovažoval za národní hanbu a ponížení, ani jeden z nich se nezastřelil. A přestože vlast byla přepadena cizími armádami, v ulicích českých a slovenských měst se neobjevil ani jeden československý voják s puškou. V ulicích českých a slovenských měst i městeček jsou pouze tanky Sovětské armády T 55, které se jakýmsi zázrakem podařilo přece jen nastartovat. Bezbranní civilisté postávají před zastaralou sovětskou vojenskou technikou a civí do rozespalých tváří Kazachů a Kirgizů.

      Loudám se ulicemi Prahy, proměněnými během několika málo hodin ve vojenský výcvikový prostor Sovětské armády. Jsem podporučík armády místní, avšak do této chvíle mi nikdo z nich neoznámil, nikdo mě nepovolal do zbraně, nikdo mě nevyzval, abych bránil se zbraní v ruce přepadenou vlast. Tak se to píše jen v románech a ukazuje ve filmech, ve skutečnosti s žádnými podporučíky ani s řadovými vojíny zdejší generalita nepočítá. Tady se už dvacet let nepočítá s nikým. Jen proboha komunisté, aby zůstali u moci. O ně jde teď především. Co bude s komunisty?

      To je teď hlavní starost československého rozhlasu i televize. Hlasatelé roní slzy nad našimi představiteli, které nikdo v žádných svobodných volbách nezvolil, a kteří teď byli zadrženi přímo na sekretariátě ÚV KSČ. Nyní jsou na neznámém místě. Nikdo v rozhlase neřekl čert je vem! Čert vem politiky, kteří dokážou vlastní národ dovést k takovémuhle martýriu. Krk bych dal za to, ať jsou kde jsou, že ani jednomu z nich nezkřiví vlásek. Jim o krk nejde, o krk jde teď tomuhle národu, který to ví, a proto zaplnil ulice všech městeček i měst.

      Dneska se nemaká, dneska se jenom nadává. Veřejně, na Rusáky i komunisty; zrádce národa. Udavači kamsi zalezli, StB dostala volno. Před Zavřelovic hospodou někdo říká: "Jediný, co je na tom pozitivní, že si konečně po dvaceti letech můžem veřejně zanadávat na bolševika."

      Prodavačky z Obuvi vylepují nad boty ve výkladu plakát

      IVANE, JDI DOMU, NATAŠA TI TAM CHRÁPE S VASILEM!

      Prodavačky, ba i vedoucí prodejny Obuvi, úřednice z Čedoku, které vás vypraví za hranice všedních dnů, ale ne do Rakouska, taxikář, študáci, chlápek s kytarou a písnička, kterou ráno složil na téma československo-sovětského přátelství, to všechno letí ulicí a já mám pojednou lepší náladu. Nevím, dost možná, že nakonec všechno dopadne jinak, než jak to zatím vypadá. Možná i Rus pochopí, že drtit patou cizí národy se nevyplácí. Koneckonců i tihle vojáčci v příšerně zmazaných kombinézách tankistů na tom nejsou o nic lépe než my: posedávají na kopulích tanků, bez přestání zívají, a kdyby se neopírali o kalašnikov, sesuli by se pod pásy svých tanků a obrněných transportérů: a v tu ránu by spali. Jejich komandýři s nimi zacházejí jako s dobytkem, jak už je tomu na Rusi tisíc let dobrým zvykem, tam lid nikdy neměl valnou cenu, je jich prostě mnógo a člověk je k použití jen jako tažná síla či jako kanónenfutr. Vždyť tihle kluci z Uzbekistánu dodnes netušili, že existuje nějaké Československo, jsou to jen vesničtí dacani určení do první linie. A kdyby se náhodou přece jen něco šustlo, chytí to oni z první ruky. Teprve po nich přijdou elitní jednotky, absolventi moskevských imperiálních učilišť, a ti tu pak zavedou pořádek a řád dle pouček a tezí.

      A jak tak kráčím po Václaváku směrem k muzeu, napadne mě, že kdyby ti vyděšení kolchozníci začali z ničeho nic střílet do davu, krásně tu zařvu přímo před secesním hotelem Evropa. Kruci, a já jsem při tom chtěl stihnout ještě tolik věcí! A teď tu možná zhebnu jen proto, že nějaký osmnáctiletý dacan z Kazachstánu ztratil nervy a zmáčkl spoušť...

      Chlapi s aktovkami a ženské s nákupními taškami obklopili tanky, a někdo to zkouší pa rúsky: Panimájetě, tavárišči, u nás nět kontrarevoljúcija, u nás mir, panimáješ, soldát? Soldát kroutí hlavou, krčí rameny. Pastevec z Kazachstánu rusky neumí, jeho nahnali do slavné Sovětské armády, protože na jaře mu bylo osmnáct, a davaj agóň za savětskuju ródinu!

      "Můjtybože!" říkám si pro sebe nahlas.

      Je to vůbec možné, takhle totálně ignorovat veškerou dobrou lidskou zkušenost a vrhnout to rázem o pět set let zpátky? Ačkoliv před pěti sty lety by v Čechách nebylo nic takového možné, to nám, Čechům, v žilách ještě kolotala husitská krev a přesilu třebas i desetinásobnou bychom hnali až za Ural anebo na Kavkaz.

      Bohužel žijeme ve 20. století. Jsme už jenom pobělohorští Čechové. Třistaletá důkladná habsburská represe z nás udělala to, co jsme dnes, 21. srpna 1968. Nepřítel z Východu nás přepadl uprostřed srpnové noci a my vylepujeme plakáty do výkladů s obuví:

      IVANE, VRAŤ SE DOMU! LENINE, VZBUĎ SE, BREŽNĚV SE ZBLÁZNIL!

      Ale kdež, soudruzi, vždyť tohle je Vladimír Iljič Uljanov v krystalické podobě. Právě teď prochází Prahou a spiklenecky se šklebí pod své rezavé vousy. Vrátil se zase do Prahy po 56 letech, tentokrát nikoliv na sjezd, ale na vjezd. Všechno podle plánu. Podle tezí. My tu ještě vylepíme pár plakátů a pak se půjdeme na sekretariát optat, nechají-li nás Rusové v KSČ.

      Muži by pozvedli zbraň. Není-li v Čechách nic podobného po ruce, pak nezbývá, než nalít benzín do flašek od piva a hrrr, bratři, hrrr na tanky T 55! Bohužel: poslední muži v Čechách padli na Bílé hoře poblíže letohrádku Hvězda v Královské oboře. Od té doby i ti nejlepší z nás píšou, že kdyby nebylo Rakouska, Velkoněmecké říše, či Sovětského svazu, museli bychom si je vytvořit. To se nám zažralo pod kůži. Dodnes nechápeme, že Češi nikdy nepotřebovali žádné Rakousko, žádnou říši a žádný Sovětský svaz. Češi akorát potřebují svůj český stát, do kterého by nikdo nemohl strkat svůj drzý cizí rypák. Dodnes jsme nepochopili, že jsme nikdy nepotřebovali žádné ochránce, žádné osvoboditele, žádné nezištné přátele. Buď si to konečně už jednou uvědomíme, anebo přestaneme jako národ existovat.

      Tohle, co právě teď, 21. srpna 1968, vidíme na vlastní oči v českých městech, je logický důsledek vlády jedné Strany. Nikým nezvolení komunističtí tzv. představitelé se právě dnes, 21. srpna 1968, prolhali k pravdě. Zatím jsou neznámo kde, možná v Praze, ale nejspíš v Kremlu. V každém případě jsou už všichni ožralí. V rukou drží pera a ptají se, kde to mají podepsat tentokrát. Dr. Emil Hácha to vidí a ironicky se usmívá. Konečně je rehabilitován, konečně je pomstěn, konečně může říct: Ukažte teď vy, co umíte...!

      Kéž by se z toho člověk mohl vyblít nad kanálem na Národní. Ve tři ráno jim tady začali přistávat jejich přátelé nejvěrnější, nejspolehlivější nejmilovanější. Ve tři deset už měli burcovat všechny důstojníky a mužstvo, aby se každý bezodkladně dostavil na mobilizační stanoviště číslo 6789. Ve tři třicet pět jsem už měl mít k ruce četu se samopaly, kulometem a dvěma minomety. Ve čtyři nula nula nejpozději jsme už měli být zalehnuti v palebném postavení č. 123 někde u Vltavy.

      Ve čtyři patnáct to klidně mohlo začít. My kvéry, vy kvéry, a teď nám ukažte, sovětští soudruzi, co umíte. I my, Češi, se umíme trefit tarasnicí do tanku T 55 velkého jako kráva. Možná byste zírali, jak se umí Praha bránit cizím nájezdníkům.

      Nemohla. Nově pojmenovanou Dubčekovou ulicí jsem se dal k nově pojmenovanému náměstí generála Svobody, abych nasedl na tramvaj číslo 13. Třebaže jsem od rána nevzal do úst, bylo mi zle. Když jsem vystoupil z tramvaje, uviděl jsem na Příkopech seriál kreseb populárního karikaturisty, které zesměšňovaly okupanty. Pod kresbami stálo: Tyto obrázky vytvořil neznámý umělec, který k nim bez vědomí autora použil postaviček známého karikaturisty.

      Tím se říkalo vše nejen o srpnu 1968, ale i o letech, která teprve nadcházela.

      (Ukázka z dosud nevydaného románu "Hlavně, aby přišla Olina".)

internet4U