- internet4U -

Osobnost v Síti:
Miroslav Donutil

      Naše osobnost v Síti je tentokrát poněkud neobvyklá. Neobvyklá tím, že jsme jí nezprostředkovali setkání s Internetem, ale naopak na Internetu jsme našli ji tedy její nebo spíš jeho domovské stránky. A kdo že se rozhodl vejít ve známost i prostřednictvím Internetu? Herec a mistrný vypravěč Miroslav Donutil.

      Nejprve jsem se chtěla zeptat na onu internetovou stránku. Vznikla bez vašeho přispění, někdo vám nabídl, že ji udělá, nebo máte zájem o toto médium?

      Ano, nabídli mi to. Nabídl mi to konkrétně pan Savický já jsem si nechal poslat rozbor toho, co se po mně žádá, protože jsem nebyl příliš v obraze. Takové věci jdou jaksi mimo mě, protože jsem se počítačům vzepřel jednou pro vždy, ale nakonec jsem zjistil, že se jim stejně neubráním. Navíc jsem zjistil, že není úplně nutné jim zcela porozumět, že počítač mi může docela dobře sloužit, aniž o něm víc vím. A když jsem zjistil, jakým způsobem Internet pracuje, jakým způsobem se pracuje s Internetem, kdo s ním zachází, kdo ho navštěvuje, tak jsem souhlasil a k uveřejnění stránky jsem dal svolení. Navíc si myslím, že to je docela prospěšná věc, protože informace tečou prostřednictvím Internetu k těm, kteří je potřebují nejvíc, a to jsou diváci, kteří o ně mají zájem.

      Takže jinak s technikou nechcete nic mít?

      Technika se mnou nemá nic společného a já s technikou taky moc ne. Jsem absolutně antitechnický typ a tyto věci už bohužel na mě přišly trošku pozdě. Ne že bych se cítil nějak starým, to ne, ale jsou určité věci, kterým se bráním podvědomě, některým dokonce vědomě. Počítač je jedna z nich. Jednak mi na něj nezbývá čas, nezbývá mi čas si k němu sednout; a když, tak pouze tehdy, když potřebuji něco napsat a potřebuji to rozmnožit. To je všecko, co s ním dělám.

      Používáte tedy počítač pouze jako psací stroj?

      Dá se to tak říct, jinak se mu vyhýbám.

      K herectví jste se dostal díky tomu, že jste se příčil technickým předmětům, nebo to bylo jinak?

      Já už jsem to na sebe vyzradil na kazetách, tam jsem říkal, že jsem se dostal k herectví prostřednictvím pětky z francouzštiny. Samozřejmě vše bylo trochu jinak, ale v přeneseném slova smyslu to souhlasí. Díky oné "kouli" jsem musel dělat přijímací zkoušky na jinou školu, než jsem původně chtěl. Chtěl jsem být novinářem. To mi nevyšlo, protože maturita se konala až na podzim, a tak jsem dělal přijímací zkoušky na Janáčkovu akademii muzických umění, a tam jsem uspěl.

      Ale touha být hercem ve mně byla zakořeněna odmalička, protože moji rodiče ochotnicky hráli divadlo v Třebíči. A navíc já jsem vlastně po dědečkovi z maminčiny strany Kašpar, a v tom jméně je obsaženo cosi, co předurčuje člověka být hercem. Takže stát se hercem bylo mé přání, jenom jsem netušil, že se mi jednou podaří se touto profesí živit.

      Divadlo na provázku proslulo díky vám, ale i jiným lidem, kteří tam působili a působí. Čím to bylo, že se kolem něj sešla taková skupina lidí?

      Myslím si, že to bylo typické generační divadlo se vším, co k tomu patří. Já jsem se rozhodl jít do angažmá hned po absolutoriu na JAMU, protože mi vyhovovala nálada a duch toho divadla. Vyhovovali mi režiséři, kteří tam byli Scherhaufer, Tálská, Pospíšil, vyhovovalo mi klima, které v divadle bylo. My jsme byli prostě od rána do noci zapřažení do práce a všechny to těšilo, všechny to bavilo a všem dělalo radost objevovat nové světy, které jsme prostřednictvím her, jež jsme zkoušeli, objevovali. A myslím si, že to bylo dvacet nádherných let, na která se nikdy nedá zapomenout a taky na ně nikdy nezapomenu.

      Až do současnosti přetrval věhlas představení Balada pro banditu. Koneckonců není to tak dávno, co vyšlo CD s písničkami z této hry. Čím myslíte, že zrovna toto představení vynikalo?

      Teď jste se dotkla jedné zajímavé věci: "sláva nesláva". Představení neupadlo v zapomnění asi díky tomu, že Nikola Šuhaj loupežník neboli Balada pro banditu byla zfilmována a byla natočena na kazetách. Dneska už je to dávno, vlastně dvacet let v sedmdesátém pátém roce jsme ji začali hrát v divadle jako inscenaci, a díky tomu, že byla natočena, se proslavila.

      Na druhou stranu byla v Divadle na provázku spousta inscenací, o kterých věděli jenom ti, kteří je zhlédli nebo kteří byli zasvěceni do tvorby našeho divadla, a byly daleko lepší, to musím říct zcela jednoznačně. Ale bohužel neměly to štěstí. Prostě se o nich nevědělo tolik, jako se vědělo zrovna o Baladě pro banditu. A stejně jako s inscenacemi je tomu i s herci, kteří v divadle působili, protože jsem přesvědčen, že všichni herci, kteří Na provázku jsou, by se uplatnili v kterémkoliv jiném divadle po celé republice.

      Ale zpátky k Baladě já na ni strašně rád vzpomínám, hlavně díky atmosféře, která vládla při natáčení a i při zkoušení téhle hry. A také díky Zdeňku Pospíšilovi, který se o inscenaci zasloužil, díky textům Milana Uhdeho. Tenkrát jsme ale netušili, že text napsal on, my jsme si mysleli, že je to lidová poezie. Tohle bylo tajemství, které bylo Zdenkem až konspirativně hlídáno. Součtem všech jmenovaných vlivů a trochy štěstí tak inscenace září dodneška a oslovila už pomalu dvě generace.

      Máte dost široký umělecký záběr jednak je tu pozice vypravěče, jednak působíte v Národním divadle, zpíváte, dabujete, píšete knížky, povídáte dětem na kazetách pohádky. Která pozice vám "sedí" nejlépe?

      Musím začít trochu ze široka ono souvisí všecko se vším. Na Janáčkově akademii múzických umění v Brně jsme jako ročník byli prvními absolventy muzikálové katedry. To samo o sobě dává tušit, že jsme se učili zpívat, pohybovat. Bavilo nás to, byli jsme k tomu předurčeni. To je jedna věc. Druhá věc je, že Divadlo na provázku tuhle naši schopnost výrazným způsobem rozšířilo. V tomto ohledu bylo přímým pokračovatelem školy a naučili jsme se tam spoustu věcí, kterými bychom se v jiných divadlech asi těžko zabývali. Učili jsme se žonglovat, učili jsme se akrobacii, učili jsme se spoustu dalších a dalších disciplín, které nemá cenu vyjmenovávat, protože všichni, kteří Divadlo na provázku trošíčku znali, vědí, o co jde.

      Byl to takový experiment v praxi?

      Tak jsme to tehdy nebrali. Jednoduše v nás všech byla potřeba vyjádřit se nejrůznějšími způsoby a nejrůznějšími prostředky. Dělali jsme třeba i balet. To představení se jmenovalo Balet Macabre. Dělali jsme inscenaci o karate a museli jsme se učit karate, prostě na každou hru byla speciální příprava. Navíc jsme hráli v různých jazycích, v různých zemích. To všechno s sebou přineslo spoustu znalostí a dovedností, které mi divadlo dalo a vybavilo mne jimi na další život. A já jsem jak divadlu, tak režisérům za to vděčný.

      Takže z toho vyplynula vaše herecká mnohotvářnost?

      Možná se to dneska jeví jako něco neobvyklého, tak široký záběr, a možná to vypadá, že skáču z oboru do oboru. Ale pro mě je to normální a samozřejmý pochod. A mým krédem je i "změna je život", takže když se něčemu věnuji nějaký delší časový úsek, tak se tomu další rok nebo časovou etapu snažím vyhnout a nasměrovat se zase jiným směrem. Pro mě teď skončila nádherná rok a půl dlouhá etapa, kdy jsem se věnoval vyprávění svých historek, svému autorskému představení, které se jmenovalo "Pořád se něco děje" zůstane to druhé "Ptejte se mě, na co chcete, já na co chci odpovím". Ponechal jsem si jenom brněnskou a pražskou štaci a teď se věnuji práci v divadle a samozřejmě rolím v televizi a ve filmu. A budou to role diametrálně odlišné od těch, v nichž jste zvyklí mě v poslední době vídat. Jsem zvědav, jak na to publikum zareaguje. Budou to role veskrze záporné, minimálně z devadesáti procent.

      Cosi jsem četla o filmu "Eine kleine Jazzmusik"...

      To už je minulost. Teď točíme televizní film, který se jmenuje "Trampoty pana Humbla", což je takový příběh ryzího čecháčkovství. O tom, čeho všeho je česká povaha schopna v různých dějinných obdobích. Pan Humbl je postava nádherná, i přesto, že je záporná, a myslím si, že hodně vypovídá o našem charakteru. Pak mě čeká televizní inscenace "Paní Sevegoová", což je zase krásná práce; těším se na ni, protože to režíruje pan režisér Háša a hlavní roli hraje Květa Fialová. Potom nás čeká s Viktorem Preissem a s Ingrid Timkovou film, který se jmenuje "Legenda EmÖke" od pana Škvoreckého, a tak bych mohl pokračovat dál. Vlastně každý úkol, který přede mnou v této sezóně stojí, je o něčem jiném a to je na tom krásné. A stejně tomu doufám bude i v divadle. A hrozně se těším na nové věci, na to, co teprve přijde.

      Takže se nedá říci, že preferujete například Violu úzký vztah s divákem nebo naopak "kamenné" Národní divadlo či filmování?

      Chce to střídat, a doplňuje se to navzájem. Viola je samozřejmě přímo ideální prostředí pro to, abyste s divákem navázali ten nejužší kontakt, ale úzký vztah s divákem se dá navázat i v historické budově Národního divadla. Když hrajeme Sluhu dvou pánů, je kontakt tak těsný, že je nám všem dohromady dobře. Hercům i divákům. A úplně to samé platí například o pořadu v Lucerně, který jsem natočil v televizi. Také se odehrával ve velkém sále, a přitom atmosféra a kontakt s diváky tam byly tak nádherné, tak silné, že všichni jsme končili a brečeli jsme jak malí. Myslím si, že člověk by neměl být omezen jen na jednu scénu, jednu formu a měl by se snažit dobývat neustále nové vrcholky, i když už nějaké dobyl.

      Vrátím se ještě k Brnu. Z vašich vyprávění je cítit velmi krásný vztah k Divadlu na provázku a lidem kolem něj. Neznamenalo přestěhování do Prahy určité odcizení?

      Ne, protože já jsem tam každou chvilku. A vůbec neztrácím kontinuitu, naopak. Mám tam mnoho blízkých lidí rodinu, kamarády, mám tam divadlo, které vlastně nikdy nepřestane být mým. Takže není důvod ztrácet kontakt a já se do Brna neustále vracím se svým představením. A tím pádem je mi v Brně dobře pořád. I když teď žiji a pracuji v Praze.

      Už při domlouvání rozhovoru jsem zjistila, že máte opravdu velmi nabitý program. Jakým způsobem relaxujete, stihnete mít nějaké záliby?

      Stihnu, tím koníčkem je moje povolání. Samozřejmě se snažím i relaxovat a většinou se mi daří naplánovat si v tom nabitém týdnu alespoň jeden den volna. Abych to všecko ze sebe setřepal a odpočinul si.

      Dnes ráno, když jsem byl jako host v Dámské jízdě na televizi Prima, mi pan doktor, který tam byl také jako host a vede soukromou kliniku, nabídl takové relaxační prvky, které užívají u nich na klinice. Tvrdil mi: "Nebudete potřebovat ani tři dny nebo den na odpočinek. Přijďte k nám na tři hodiny, a budete pociťovat to samé". Jsem zvědav využiji té nabídky a uvidím, co to obnáší. Ale každopádně odpočinek je nutný. To já vím. Někdy ho mám málo, ovšem snažím se vydobýt si vždycky alespoň takové tři, čtyři, maximálně pět dní do měsíce, abych nabral sílu.

      A co rodina, zbývá na ni čas?

      Rodina pro mne znamená soukromí a výborné zázemí.

      Ještě ke koníčkům nepatří k nim fotbal? Když vzpomenu na slavné anglické tažení našich fotbalistů, vy jste se tam najednou objevil jako podpora morálky mužstva...

      Ve mně je láska k fotbalu už od malička. Taky jsem fotbal hrával. A kdybych na to měl čas, tak bych ho hrál pořád dál. Ale čas nemám, a kromě toho mužstvo postižené mým hráčským "přínosem" by asi nebylo zrovna nadšené.

      Když jsem dostal nabídku jet do Anglie, považoval jsem to za zdvořilostní návrh předsedy fotbalového svazu, pak se to postupem času stalo konkrétním pojmem a já tam skutečně odjel. Měl jsem možnost pobýt v Anglii s našimi fotbalisty deset dnů. Musím říct, že to bylo nádherných deset dnů, protože jsem byl přítomný všemu, co tam naše mužstvo prožívalo, a věřte mi, že ten zážitek je prostě nezapomenutelný. To, co se povedlo těm našim klukům, je fascinující. Když jsem loni v létě byl o prázdninách v Austrálii, v Hong-kongu, v Singapuru, v Thajsku, všude věděli, kde je Czech republic, kdo je Berger a kdo je Poborský. Myslím si, že našim klukům se podařilo zviditelnit tuhle malou zemi takovým obrovským způsobem, že bychom si toho měli strašně vážit.

      V poslední době sbíráte jednu cenu za druhou, máte vytyčený nějaký cíl, určeno, čeho chcete ještě dosáhnout?

      Ne, já jsem si žádný cíl nikdy nevytkl, protože si myslím, že to nemá cenu. Lepší než si vytknout nějaký cíl je dělat všecko pro to, abyste došli k něčemu, co se potom kýženým cílem dá dodatečně nazvat. Vlastní oceňování není tak podstatné, ceny se dávají za práci a práce by měla být dobrá. Pokud je dobrá, pak při troše štěstí dostanete odměnu. Ale podřizovat život cenám a dělat všecko pro ceny, nemá smysl.

      Ceny TýTý si nicméně velmi vážím, protože to je cena velmi prestižní v tom smyslu, že ji udělují diváci. A já si ocenění od nich strašně vážím. To je cena, kterou vám dávají diváci, kteří posílají své hlasy hercům; a herců je mnoho, na rozdíl od hlasatelek, moderátorů... Takže dostat nejvíc hlasů v této kategorii, je úžasný úspěch.

      Jaký je vůbec váš názor na takovéto soutěže?

      Má to svoje specifikum. Samozřejmě ne všechna vyhlašování jsou objektivní. Nedávno jsem četl v nějakém článku, jak pan, tuším Verner, psal, že nebýt televizní obrazovky, tak by na herecké kousky pana Donutila a paní Bohdalové, třeba v oblastním divadle, chodilo jenom pár zasvěcenců. Má pravdu, je to tak. Kdybychom byli v oblastním divadle, nikdo nás nezná. Proto říkám, že médium jako televize je magické. A vím o spoustě vynikajících herců v regionech, kteří bohužel nemají tuhletu možnost a kteří kvůli tomu, že se v televizi neobjeví, zůstávají neznámými. Je to škoda, ale takový je život. I proto říkám, že pokud dostanete cenu, tak se nic nestane a nezmění, všecko to je otázka náhody. Musíte potkat pravého člověka, v pravou chvíli být na správném místě a dostat správnou příležitost. A využít ji. Pokud se vám taková šance nenaskytne a nedostanete tu možnost, tak samozřejmě zůstáváte v anonymitě.

      Co se týče objektivity, její míra je dána jednak výše popsaným faktorem, jednak tím, že ceny udělují zase lidé. Ti mají své subjektivní pocity, své osobní náhledy. Takže pokud je cena udělována odbornou porotou, ta je složená z lidí a ti lidé mají svůj pohled na věc, a udělí cenu tomu, kdo odpovídá jejich subjektivnímu pohledu. Cena divácká je v tomto smyslu trochu cennější. A cena od dětí je vůbec nejcennější. Proto když mě děti vyhodnotily jako svého nejoblíbenějšího herce přes Mini-maxi magazín v televizi, tak jsem si toho strašně považoval, neboť děti nejsou ničím ovlivněné, jsou nezatížené, nezkažené. Tato cena má pro mne velkou hodnotu.

      Téměř v každém rozhovoru je herec dotazován na jeho vysněnou roli. Je to vůbec reálné, že touží v určitém věku po jisté úloze, nebo je to jenom mediální záležitost?

      Já vám řeknu upřímně a po pravdě nikdy jsem po žádné roli netoužil. Nikdy jsem neměl žádnou vysněnou roli, a vždycky jsem spoléhal na to, že dramaturgové budou natolik bystří a cílevědomí, že mi takovou roli nabídnou sami že je to napadne. Že je osloví to, co dělám, a napoví jim to, že by mi měli takovou roli prostřednictvím režiséra nabídnout. Zatím musím to zaťukat se taková věc dařila. Bude-li se dařit dále, nevím hercův život je velmi vrtkavý. Je to chvilku tak, a chvilku jinak. Chvilku jste na vrcholku, chvilku jste dole. Vždycky musíte být připraven na obě eventuality, zvládnout je obě. Pokud si připustíte moc ten vrcholek, tím horší je potom pád dolů. Ale stejně tak není možné utápět se v bahně a říkat si, že nemám na to, abych se z něho vyhrabal. To je taky nesmysl. V podstatě to chce pozitivní pohled na život a na svět.

      Ale že bych měl nějakou konkrétní roli vysněnou, to jsem neměl nikdy. A jestli mám alespoň mlhavou představu o tom, co bych asi mohl nebo měl hrát, není rozhodující stejně to za mě rozhodne někdo jiný. Já nemůžu přijít za svým šéfem v divadle a říct mu: "Dobrý den, promiňte, já bych chtěl hrát tuhle roli", vysmál by se mi. K takovýmto praktikám jsem nikdy nepřistoupil a nikdy nepřistoupím. Pokud dotyčné nenapadne samotné přijít s nabídkou, stejně bych si toho nemohl vážit.

      Existuje nějaká profese, kterou byste chtěl dělat, kdybyste nebyl hercem?

      Nemám rád "kdyby" úvahy. Dělám, to co dělám, dělám to rád a o ničem jiném neuvažuji. Ani nejsem schopen uvažovat, protože mne moje práce pohlcuje. Chtěl jsem kdysi být novinářem, ale je asi lepší, že se mi to tenkrát nepodařilo nedovedu si představit, že bych toto povolání v minulých dobách vykonával.@

     

Pro i4U Markéta Ciňková


Vystudoval JAMU v Brně (1973), poté přijal angažmá v divadle Husa na provázku (později Divadlo na provázku) a od roku 1991 vystupuje na naší přední scéně v Národním divadle. Známé jsou i jeho filmové role, jmenujme alespoň filmy Černí baroni, Fany, Pevnost nebo Lea.

      Tady "bydlí"

      Ne, to panu Donutilovi neuděláme, abychom prozradili adresu jeho opravdového bydliště, ale sdělíme vám, kde bydlí jaksi virtuálně na http://www.webhouse.cz/donutil/index.htm.

      Jednoduše řečeno, je tu uvedeno snad vše, na čem se kdy Miroslav Donutil podílel, a především to, čím se zabývá v poslední době. K dispozici je tu kalendář představení, výčet filmových rolí, ale především přehled nahrávek, jež si mohou fanoušci koupit. Kromě oblíbených one man show a záznamu představení z Lucerny jsou tu i pohádky pro děti.

     

internet4U