Martin Vačkář
Motto: Role duše zůstává technikou netknutá. Tak jako nové auto neudělá z blba génia, jen tu jeho blbost převáží rychleji a pohodlněji.
Neštve vás, že když přijde řeč na Martina Vačkáře, vzpomene si na vás většina lidí namísto jako na Vačkáře dramatika, překladatele, japanofila, nejdříve ze všeho jako na muzikanta?
Ne. Dík tátovi a dědovi, ale stejně je mi to líto, protože zvláště pokud jde o hudbu, já jsem byl jablko, které spadlo od stromu asi nejdál. To dědeček Václav se třeba muzikantem přímo narodil a už jako kluk byl hrozně muzikální. Říkalo se, že jen šla muzika kolem, nestačilo ho ani zamknout. Vyskočil z okna a museli ho pak hledat, protože šlapal třeba hodinu s muzikanty. Hrál na housle, a když chodil denně tři kilometry do školy, připích vždycky spolužačce na záda noty a jak šel za ní, celou cestu do školy cvičil. I táta, jenž byl z deseti dětí (šest z nich umřelo) jediný kluk, zdědil tvůrčí talent. A když mu to ve škole moc nešlo (na vysvědčení míval i pětky), tak ho z ní dědeček nakonec vzal a poslal na konzervatoř. Tam už to šlo výborně.
Z té muzikálnější větve pocházel bratr, Tomáš. Ten hrál už od malička na klavír, improvizoval, skládal. Velký romantik, ale i sportovec, nadaný dokonce i výtvarně. Bohužel musím říci, že se s námi vlastní rukou z rozčarování světem rozloučil už v osmnácti.
To já když jsem sedl k piánu, tak jsem sice hrál, techniku jsem ovládl, ale že bych cokoliv vymyslel to ne. Přitom jsme hráli, Tomáš klavír nebo bicí, já na trumpetu, bratranec na klarinet a další kamarád na pozoun, koncertovali jsme, dirigovali se vzájemně, ale vždycky to byly věci, jež napsal Tomáš, já byl vždycky interpret. Takže i když jsem chodil ještě externě na oba nástroje, táta mně jednoho dne podobně jako kdysi dědeček jemu, jenomže obráceně tu konzervatoř rozmluvil a já šel na gymnázium.
A tím rozhodl o vašem pozdějším "japanoložství".
To ne, těch vlivů bylo víc. Taky jsem zvažoval i herectví, protože jako dítě jsem hrával ve filmech... Nakonec to rozhodla maminka. Ne tak, jak si myslíte: přáním nebo příkazem. Ale tím, že se ve svých osmatřiceti letech začala učit japonsky.
Tehdy tu bylo Japonců ještě málo, ale u nás doma platil dík muzice už pravý opak. Chodila k nám známá houslistka Juriko Kurunuma, co pak napsala pro Japonce knížku o Dvořákovi a dnes učí v Mexiku, Šimako Murai známá zase z divadla... Pan Isao Onoda, jenž tu vystudoval literaturu s diplomkou o Čapkovi, což jej samozřejmě neuživilo, takže se stal takovým bohémem mezi obchodníky a dnes zastupuje obrovskou firmu Nichietsu, která dováží kromě jiného náš chmel... To všechno, ale hlavně mámin zvyk psát si pořád japonské znaky a rozvěšovat je všude po bytě způsobil, že jsem se dal na anglistiku a japanologii. Na fakultě byl tehdy na japonštině vůbec skvělý tým. Přednášela tam ještě paní profesorka Hilská, pan doktor Novák, doktor Jelínek. Jenomže já stejně ne a ne kloudně promluvit.
Tvrdí se, že na dobrou znalost japonštiny je třeba až osm let!
No právě. Ale tehdy se tady ukázal americký houslista, jehož rodina žila nějaký čas v Tokiu, a ten mě hrozně rozčilil tím, jak dobře mluvil. A právě on mi poradil, že v Tokiu je universita, která má fantastický smíšený kurs: pro cizince japonský a pro Japonce anglický, a dosahuje neuvěřitelných výsledků. Tenkrát se psal rok 1967, to se všechno uvolňovalo, tak jsem si klidně troufl napsat tam. A teď si představte, že mi odpověděli, že mě přijmou. Tak jsme šli vlastně teprve až teď na ministerstvo školství. Jenomže tam nám řekli už ve vrátnici, že s Japonskem nemáme mírovou smlouvu, takže mám smůlu. Ani nás nepustili dál.
Tam byl tak informovaný vrátný?
To já holt nevím, jestli zrovna vrátný. Ale informovaný byl. Nicméně žádost o stipendium jsem a zbytečně podal. A pak se povedla taková věc: objevil se tu Japonec, který měl naopak zájem o to, ubytovat tu studentku, houslistku, která by studovala zase rok v Praze. Takže vznikla výměna, já dostal aspoň doložku a jel. Tenkrát bylo všechno za babku: zpáteční cesta stála tři tisíce korun! Sice letadlem jen do Chabarovska a už jen vlakem do Nachodky, zato však potom lodí až do Jokohamy. Vyrazil jsem. Ve dvaceti do životního dobrodružství. Bydlení jsem měl, protože Japonka bydlela u nás, zadarmo, a ještě jsem tam dával anglické kondice, takže školné, které stálo za semestr (pro nás, Evropany, byla sleva) sto padesát dolarů, se dalo zaplatit. (Mimochodem, dnes je to už prý dvanáct tisíc dolarů.)
Jaké bylo studium?
Skvělé. I proto, že jsem byl vlastně poprvé sám v západním světě a ještě ke všemu rovnou v Japonsku. Kde ve středověku, kdy u nás se ještě honili po lesích jenom lapkové, už pořádali turnaje. Ale ne rytířské, nýbrž básnické. Kde je i fantastická tradice divadelní a literární. A že jsem si musel pomoci sám, a že jsem to dokázal, to taky stálo za to. Protože jsem najednou viděl, jak nesmyslně nás celou tu dobu ideologové a spol. uzemňovali a hlídali. Co tam u nás vládne za strašlivou hloupost a omezenost.
Bylo lehké se vrátit?
Bylo, protože v srpnu šedesát osm ještě vypadalo všechno na dobré cestě! Navíc jsem se vracel de facto přes Švýcarsko, kam tátu pozvali, aby tam skládal. Do Prahy jsem se chystal 21. srpna. Tak jsem ty kufry zase rozbalil, a protože v Curychu zrovna otevírali japonštinu a čínštinu, ještě jsem to o rok odložil. A až pak bylo horší se vracet.
Nemusel jste.
Nemusel. Ale už jsem měl ciziny dost, řekl jsem si, nějak to musí jít i tam. Pak jsem viděl, za jakou cenu. Jak se lidé lámali jako sirky, znovu převlékali kabáty, hroutili se morálně... pokrytci šplhali nahoru. Před srpnem byly rozdány karty: ti, kterým šlo o to, věci změnit, a ti, kteří je změnit nechtěli. Teď to najednou bylo horší. Ti i ti, s malými výjimkami, chtěli najednou hlavně přežít. Viděl jsem to pak zvlášť když jsem s různými japonskými obchodníky a delegacemi, jež si mě najímaly, navštěvoval ty podniky a instituce, o které měli zájem, nebo ministerstva, která je pozvala. A slyšel tu hrůzu, ty lži, které se dozvídali a já je měl překládat. Což jsem činil, jen jsem jim pak o přestávce musel říct pravdu. To se o mně zřejmě (naštěstí jen v Japonsku) brzy rozneslo, takže má klientela se tím jenom rozrostla. To právě mě drželo, to Japonsko. To že jsem dělal profesi, při níž mně nikdo z těch zdejších blbců nerozuměl, jenom ti z druhé strany, ti svobodní. Takže svobodný jsem byl do jisté míry i já.
Nikdy to nenarazilo?
Ne, ale brzy to skončilo. Šel jsem na vojnu. A do Bratislavy. Kde jsem byl jako Čech, ještě ke všemu vysokoškolák, s vousy a japonštinou u motostřeleckého pluku opravdu raritou. A občas mně to taky dali znát. Jenomže... já jsem bral vlastně i to jako pozitivum. Postupně mi totiž došlo, že mám mezi těmi šestnácti sty pěšáky vlastně obrovskou šanci. Že už nikdy nestrávím tak zblízka rok života mezi tak dokonalým vzorkem společnosti, navíc často v exponovaných situacích, v nichž se odhalovaly charaktery. Takže i když všechno mohlo být jiné, kdybych se byl tehdy nevrátil, dnes toho nelituju. Byla to zkušenost nadosmrti: naučila mě postavit se blbcům, udělat to, čemu Francouzi říkají débrouille, prosekat se tím, vysekat se z toho.
S Japonskem už byl utrum.
Samozřejmě. Ven jsem nesměl. Do Japonska jsem se pak nedostal devatenáct let. Nicméně přibývalo zase Japonců, kteří jezdili sem, taky jsem se zamiloval do jedné Japonky... Nezapomněl jsem na ně. Ale taky jsem začal víc psát a na čtyři roky pak i nastoupil do jediné takové trochu jakoby svobodomyslnější oázy v podobě Lidové demokracie, kde jsem psal hlavně o hudbě a o kultuře. Jenže po Chartě už to nešlo. A když mně jednoho dne šéfredaktor řekl, co blázním, že do penze to přece vydržím, rozumíte, mně, kterému bylo teprve třiatřicet, tak jsem se prostě sebral a dal výpověď.
Až pak přišlo divadlo.
No to bych lhal, k divadlu jsem měl vztah od malička. Navíc i to byla věc, z které mám po tátovi asi nejvíc. O tom, že psal i divadelní hry, se ví míň, protože používal pseudonym po své matce, subretě od společnosti Josefa Faltyse, a tak se podepisoval Dalibor C. Faltys. Možná chtěl ty dvě věci oddělit. Jako Vačkář a jeden z posledních žáků Josefa Suka, měl jako houslista slibnou sólovou kariéru, hrál i s orchestrem Jaroslava Ježka, a vůbec nejdéle pak v rozhlase s Otakarem Jeremiášem, a samozřejmě i komponoval, spolupracoval s filmem... Jako Faltys psal povídky a básničky, ale i divadelní hry. Tu první si vybral dokonce E. F. Burian, ale k tomu už nedošlo, protože přišla válka. Nicméně čtyři se pak hrály v Národním, a některé Rafaelu Kubelíkovi, jenž byl tátovým dlouholetým přítelem, posloužily i jako libreta pro jeho opery. V devětačtyřicátém si pak ale tátu po dramatickém zákazu jeho "Chodské nevěsty", kterou ve Stavovském režíroval Alfréd Radok, pozvali, vytkli mu expresionismus a navrhli, aby psal raději hry ze zemědělství. A tak už se pak věnoval jen muzice.
Mě to i proto do divadla, myslím i do zákulisí, vždycky strašně táhlo, ostatně i moje první žena byla herečka, ale pořád to nebylo jaksi to, co by mě "odstartovalo". Až když jsem se seznámil se Světlanou a s Ondřejem Havelkou, zjistili jsme, že máme stejnou krevní skupinu a já konečně objevil, co jsem vlastně asi od malička podvědomě chtěl: psát hudební komedie. Začalo to Manhattanem Woody Allena, pak to byla série českých pohádek na audiokazetách, a zatím asi největší úspěch, Má férová Josefina na Vančurovy motivy a pak, už bez Ondřeje, divadelní recitál Marlene, o Marlene Dietrichové.
Na čem děláte teď?
Ještě je to v plenkách, ale na filmovém scénáři o Jiřím Traxlerovi; ale nejenom o něm, o celé době R. A. Dvorského, slávě našeho swingu i o jeho potlačování po osmačtyřicátém, který převrátil tolik životů naruby. Historie s muzikou.
Mezitím se ovšem změnila i technika.
Strašně. Začalo to pazourkem a teď je tu Internet. Víte, nejsem sice zrovna stařec, ale i tak už pamatuji, jak moderně jsem se cítil, když jsem jako mladík začínal s psacím strojem, zatímco můj otec psal pořád ještě perem, dokonce v kavárně. To já se, už jako kluk, zamiloval do nizoučkého, roztomilého Hermes Baby, který se vešel i na klín nebo do postele a zatímco ve škole jsem měl z krasopisu ošklivé známky, doma jsem nemusel mít prsty od inkoustu, a co dotek, to úhledné, krásně tištěné písmeno! Ta slast! Každé slovo, i třeba slovo "vůl" vypadalo tak krásně! Ovšem do nebeských výšin mě vynesl až vlastní, rovněž kufříkový Olivetti Lettera 32, krasavec s tak lehkými převody, že psát na něj bylo jako hrát na klavír. Jeho klapání jakoby podtrhovalo závažnost procesu tvorby.
Když se k nám pak po revoluci začaly drát i počítače, cosi se ve mně vzepřelo. Počítač byl pro mě vetřelec. Možná spíš ze žárlivosti než nějakého odsudku nebo pověry. Všechno na něm šlo tak skandálně snadno! Nemuselo se přepisovat, škrabat nebo zamazávat. Stačilo prostě vrátit se, zrušit či přepsat. A přehazování slov nebo celých odstavců či stránek to už byla vyložená sprosťárna. Bože, těch stovek stran, které jsem já musel v životě přepsat jen kvůli jedinému přehozenému nebo škrtnutému odstavci!
Dlouho jsem vzdoroval jaksi už jen ze stavovské cti, zatímco můj syn Adam se mi smál. Vlastně až on dokázal, že mi došlo, jak jsem se zasek\: jako staří přadláci, kteří rozbíjeli textilní stroje, jako kopáč protestující proti nástupu buldozerů. Olivettku jsem namazal, vyčistil ji, přikryl, zasunul do police. Aspoň se na ni dívám.
Máte novou milenku.
Ano, dnes už je mým miláčkem Mac, PowerBook 150. Všechno s ním jde rychleji, úhledněji, tišeji. Ale ve srovnání s Internetem je to už zase něco jako pazourek vedle psacího stroje. Internet je čtvrtá dimenze, průhled do budoucnosti, potrubní pošta k protinožcům. Je to podivný pocit, zvlášť pro nás, kteří jsme zápasili s cenzurou, ťuknout párkrát myší a mít přístup do knihovny v San Francisku. Nebo si přečíst japonské noviny, podívat se na výstavy v Tokiu, projít si repertoár muzikálů na Broadwayi, prolistovat Newsweek nebo Los Angeles Times, anebo napsat dopis kamarádovi do Berkeley u sanfranciského zálivu s Alcatrazem uprostřed. A to všechno neustále graduje. Před měsícem jsem byl s operou Národního divadla z Prahy na zájezdu v Japonsku. Sešel jsem se tam s přítelem, televizním produkčním, který přišel na schůzku s ruksakem přes rameno, po chvilce povídání do něj šáhnul a pochlubil se mi subnotebookem menším než je formát A4, s word-procesorem, barevnou obrazovkou a Internetem. Bylo to čarovné, hodinu jsme u toho seděli, předváděl mi zázraky a zeptal se mě na můj e-mail. "Už nemám," řekl jsem, "měl jsem Internet na zkouš-ku doma, ale odvrhnul jsem ho." Podíval se na mě nechápavě.
S kýmkoli jsem v Tokiu mluvil, každý se mě po chvíli zeptal na můj e-mail. Tak samozřejmě, jako by se ptal, jestli mám navštívenku. Jeden přítel mi vyprávěl, že už existuje vedle všech možných zábav na Internetu také síť seznamek, kde si lidé dávají rande a opravdu se pak scházejí. Dostal jsem hroznou chuť zaplatit 1500 dolarů a koupit si to. "Je to hrozně pohodlné a výhodné," říkali mi všichni. Ale odjel jsem s prázdnou. Pochopil jsem, že mě to časem stejně nemine, ale pořád jsem ještě spokojený se svým PowerBookem, i beze svodů čtvrté dimenze Internetu.
Nicméně jste už jako Osobnost v Síti Internet doma jednou měl. Nepřesvědčil vás tedy?
Ale ano. Internet je zvláštní halucinace. Je dokonale vybarvený, vypulírovaný, je vtipný, chytře prokombinovaný, má i erotickou přitažlivost. V člověku vyvolává vzrušující pocit, že je "in", že je ve světě, kde se něco děje. Jako když vstoupíte do sálu, kde už dávno probíhá ples, všichni už jsou ve fracích a róbách, se sklenicemi v rukou, smějí se a hovoří, jen vy jste ještě v kabátě a sám. Vím, že pro ty mnohem mladší, kteří už Internet považují za samozřejmost a tuhle informační síť mají v malíku, je zapojit se do ní tak jednoduché, jako si obout boty.
Zatímco?
Zatímco když jsem od Internetu vstával já, trvávalo mi i hodinu, než jsem se prožil zpět do české reality, která je sice takovou brontosauří hlavičkou v internetových oblacích, ale celým svým obřím tělem ještě v předhistorické přítomnosti a ocasem dokonce v období velkého třesku na počátku světa. Lidé u nás už sice nemají pazourky v ruce, ale mají je pořád v duši. A bohužel není to jenom poetická rázovitost českého lidu. Jak pěkná by byla! Je to pouhopouhá zabedněnost, na niž je zatím i Internet krátký.
Mě Internet fascinuje rychlostí, s jakou informace vstoupí do mého bytu. Ale cítím stejně jako kdysi, že ty jsou samy o sobě pískem, který, když je ho moc, nedovolí balónu vzlétnout. Ba dokonce se mi v té souvislosti vybavuje japonský film Písečná žena, podle románu Kóbó Abea, příběh ženy, žijící v domě na dně velké písečné jámy. Celý život uklízí písek, navátý škvírami dovnitř. Venkovní svět mimo jámu nemá čas vnímat, je osudově vržena do reality, jíž se nevzpírá. Internet je rozhodně důležitý pro obchodníky, techniky, novináře, agenty, informátory, ale pořád je to jen dokonalý nástroj bez mravní hodnoty. Prostě nástroj. Zázrak techniky, klobouk dolů. Pro mně jako pro tvůrce má ale stejný smysl, jako muž, který na Můstku polyká meče. Každý den. Něčím je namaže, aby se nezranil, a strčí je až do žaludku. A co dál?
Pozoruhodnost, bravura. Ale bez cíle, beze směru. Bez mravní hodnoty. Je tam všechno. Ale co s tím pak udělat?
Ušetříte čas s chozením do knihovny.
To možná. Ale já se spíš ptám: až dojde na lámání chleba, jak se internetisté zachovají? Jak použijí všechny ty informace a přístupy do databází? Kdyby se třeba, nedej bože, drali zas komunisté nebo nacisté k moci? Vypnou počítače a půjdou do ulic proti nim? Nebo se podívají z okna, vzdychnou a budou sledovat, jak na to zareaguje světový Internet? Klidně budou vstupovat do strany a zdvihat ruce pro nové Hitlery nebo Leniny? A poskytovat jejich lžím a demagogiím lepší image nebo rychlejší servis? Ani na okamžik nepochybuji o tom, že to druhé. Z toho je mi ouzko.
Technika zásadně změnila můj život. Ušetřila a ušetří mi spoustu času. Blahořečím lidem, kteří díky ní vymýšlejí další finesy, jimiž se usnadňuje komunikace nebo technika psaní, o počítačové grafice a tisku nemluvě. Je krásná, úžasná, usnadňující, ale na samotný obsah nemá zásadní vliv, ani na věci života. Blbost neodstraní, milostné vztahy nepodepře, na čest a morálku nezapůsobí. Dá se s ní skvěle zabít čas, ale nejhlubší obsah života nezmění. Duše zůstane pořád na holičkách. Proto techniku nepřeceňuji. Tak jako nové a silné auto neudělá z blba génia. Jen tu jeho blbost převáží rychleji a pohodlněji sem a tam.
Role duše zůstává Internetem netknutá. I role cti a mravnosti je pořád tatáž jako kdysi. Vždycky si vzpomenu na doby minulé, nedávno minulé, ba možná už i dnešní, kdy mnozí z těch, kdo ovládali tak brilantně techniku oplývající znalostmi, byli zmetky a jejich dovednosti tak sloužily převážně zlu. Myslím si, že s rostoucí mocí a dokonalostí techniky, a zvláště té komunikační, což je dnes především doména Internetu, získává role duše, cti a mravnosti naopak větší význam. Takže nakonec posunul mé možnosti i ve smyslu: vidět jasněji ohrožené hodnoty lidské existence.
Pro i4u Pavel Hajný
Za zapůjčení počítače děkujeme firmě H+J COMPUTERS Komplexní řešení, a. s., za připojení na Internet firmě LUKO Czechnet.
Studia: FF UK, japonština čínština, rok na universitě v Curychu a na Mezinárodní křesťanské universitě v Tokiu. Už jako student psal o divadle a hudbě pro Lidovou demokracii, později redaktorem tamtéž, dnes už po léta na volné noze.
Produkoval, pracoval s japonskými TV štáby, překládal (Kóbó Abe Přátelé, Hiró. Onoda Moje třicetiletá válka a další). Pro rozhlas dramatizoval japonské a vietnamské povídky.
Z divadelní práce: Tenhleten Manhattan (na téma Woody Allena, 1990), swingový muzikál Má férová Josefína (na motiv Vladislava Vančury, 1993), divadelní recitál Marlene v podání Světlany Nálepkové (1995). Dramatizace českých pohádek na zvukových kazetách.
Jako publicista: řada článků o Japonsku a japonské kultuře, s Janem Špátou filmový dokument o Japonsku. Připravuje nový muzikál pro Světlanu Nálepkovou.