Jazyk - první a nenahraditelné médium
Žijeme, myslíme, komunikujeme, ale rozumíme si? Rozumíme alespoň sami sobě?
Vztah jazyka a myšlení není nic nového - stal se idolem strukturalismu, vědecké lingvistické teorie období mezi dvěma světovými válkami. Ani dnes se nikdo nemůže považovat za intelektuála bez znalosti jména Ferdinanda De Saussurea. Je-li však struktura jazyka kostrou pro myšlení, jak tvrdil on a jeho následovníci, jak asi probíhají myšlenkové pochody v hlavách hluchoněmých? My zdraví máme pro ně jen pocit lítosti a soucitu - nejsme však na tom hůře, v zajetí jazyka, toho dvojsečného, protože nejdokonalejšího a nejnebezpečnějšího nástroje člověka?
Dítě učící se mluvit je podle psychologů nejvytíženější duševní pracovník na světě, jediným jeho štěstím je, že to neví. Ono však také neví, že zároveň s aktivním ovládnutím nástroje intelektu upadá rovněž definitivně do kontextové pasti své kultury, v našem případě - termínem Paula Johnsona - evropské liberální judaisticko-křesťanské civilizace. Tím, že generačně předáváme jazyk, vnucujeme našim potomkům prefabrikáty stavebnice myšlení, neboť jazyk je, jak to krásně nazval Pavel Vilikovský, "instantním vědomím v prášku". Mám na mysli nikoliv konkrétní jazyk národní či etnický, ale jakýsi civilizační "nadjazyk" odvíjející se od Řeků a jejich filozofie, protože právě její pojmy jsou nepopiratelně základem evropského způsobu myšlení, podobně jako řecká kultura je základem evropského umění.
To je snad jeden z důvodů, proč tak špatně rozumíme jiným kulturám, proč se evropsky vychovaný člověk, po mém soudu, nikdy nestane špičkovým jogínem či buddhistickým mnichem. Nemáme šanci proniknout do "jejich" myšlenkové struktury, protože ani s ovládnutím příslušného jazyka nepřevezmeme systém jeho kulturních a společenských konotací, tedy vedlejších významů družících se k tomu prvoplánovému na základě mimojazykových asociací. Představme si jakýkoliv základní abstraktní pojem (láska, víra, dobro ap.), s nímž běžně operujeme, jako množinu všech významů, jež si vědomě nebo nevědomě s ním spojujeme, bez možnosti definice. A nyní si představme třeba Inda s jeho vlastní množinou významů téhož slova. Víceméně objemný průnik, který tyto množiny vytvoří, představuje to, v čem se shodneme, zbytek, jenž zůstal vně, je prostor, v němž se míjíme. Tady je ta propast - vzestupně vypočteno - individuální, národně jazyková až civilizační. A to jsme teprve na úrovni slova!
Této skutečnosti, totiž že žijeme v zajetí pojmů, si byl dobře vědom Martin Heidegger. Přičítal jí bezvýchodnost soudobé evropské filozofie. Vše již bylo řečeno, točíme se v kruhu a jediná cesta dál je " zpět před Řeky". Jsme toho však vůbec schopni? A zde jsme opět u problému jazyka.
Fascinace slovem se datuje odedávna, myslím fascinace ve smyslu, jak se jí mučil František Halas. "Slovo - co může, co zmůže?" Naše století šlo pak nad rámec slova a zplodilo sémiologii a texty na hranici sdělnosti. Podstatou však je, že jazyk je binární záležitost - podobně jako počítačový kód, zakletý do nul a jedniček, operuje pouze s dvojicemi opačných pólů, je "extrémistický". A člověk využívající pro své vědomé myšlenkové pochody jen 10 % své mozkové kapacity není schopen myslet analogově právě proto, že jeho vědomé myšlení je zcela ovládnuto myšlenkovou konstrukcí na bázi jazyka. Jen mimo vědomí, v nadvědomí, existuje šance na vymanění se z binárního diktátu. Jacques Bergiér ve svém díle" Jitro kouzelníků" dokonce tvrdí, že veškeré důležité objevy, např. Einsteinova teorie relativity, jsou výsledkem "osvícení" - mimoděčného zapojení mozkových struktur, které svou vůlí neovládáme. Zatím.
Co tedy zatím můžeme? Můžeme si tuto, naše obzory ve výbojích ducha svazující, skutečnost uvědomit. To znamená nepropadat žádným definitivním pravdám (podle hesla: "Člověk má jít za tím, kdo hledá pravdu, ale velice rychle prchat od toho, kdo se domnívá, že ji našel.") a bránit se generalizaci, jež je logickým vyústěním binarity. Je to obtížné, ne-li nemožné, protože jazyk, a tím i myšlení, stojí na pojmech, a ty jsou samy výsledkem generalizací. Abychom vůbec byli schopni formulovat myšlenky a pocity a komunikovat, musíme zjednodušovat mnohoznačnou realitu na zobecňující pojmy, přičemž takovým pojmem je každé plnovýznamové slovo, v tom je genialita a zároveň nebezpečí jazyka.
Princip generalizace napomáhá vzniku všech lidských předsudků, nesnášenlivosti a fanatismu, podporuje zhoubné teorie třídnosti, nacionalismu a kolektivní viny. Vědomi si těchto skutečností, měli bychom vážit svá slova, zvláště pak své hodnotící soudy. Na druhé straně, nechceme-li propadnout pocitu relativnosti všeho, který paralyzuje jakoukoliv duševní činnost, musíme se samozřejmě něčeho zachytit, vytvořit si své pojmy, svá hodnotová měřítka ap. Důležité však je na nich neustrnout, být otevřený novým informacím a stále pochybovat, o sobě i svém okolí. Totéž pak přát ostatním. Tak vzniká tolerance, princip, jenž má snad šanci odvrátit zkázu.
Lidská myšlenka je obrovská síla. A jazyk přes svou výše uvedenou omezenost je jejím nositelem. Je třeba to vědět. Aby se nestal ani modlou, ani nebyl nihilisticky zatracován pro svou bezmocnost. Aby sloužil jako boží nástroj daný lidstvu k dorozumění, nikoliv jako nebezpečná zbraň.
Lenka Reichová
|