Jeruzalém - na křižovatce třech filozofií
"Základem vlády jsou špinavé triky a kejkle. Nesou-li ovoce, pak se z nich stávají zásady politiky." / Bagdádský vezír, 9. století/.
Mezi tečkou za posledním řádkem a okamžikem, ve kterém jste se sklonili, abyste si tento článek přečetli, uplynul drahný čas. A ten se v neklidné oblasti Blízkého Východu počítá skutečně na hodiny. Explodovaly další bomby na Ben Yehuda street a situace v Jeruzalémě se vyhrocuje přes veškeré snahy o pokračování mírových rozhovorů. Psát tyto řádky o pár dní později, možná , že na Středním Východě by vládl vytoužený mír, palestinští uprchlíci by žili opět ve svých domovech a z ulic Svatého města by zmizely vojenské hlídky. Možná... Čas jsem ale předhonit nedokázala, snad jen zachytit atmosféru místa právem považovaného za kolébku civilizací.
Jeruzalém - jak často jsme již slyšeli jeho jméno z rádia a televize, kolik o něm bylo napsáno. Posvátné město tří náboženství - křesťanství, islámu a judaismu - se z výšin rozkládalo před námi a na první pohled nás očarovalo. Toto muzeum kulturních památek několika epoch, sevřené v náručí víceproudových asfaltek, bylo během své čtyřtisícileté historie obléháno, dobyto, ničeno a znovu budováno za Židů, Babyloňanů, Asyřanů, Peršanů, Římanů, Arabů i křižáků a mnoha dalších. Po dvacet let je dokonce rozdělovala hranice s Jordánskem a Izrael získal Starý Jeruzalém včetně Zdi nářků až po šestidenní válce v roce 1967.
Nás však vítal nádherný západ slunce a zdálo se, že nad městem panuje klid a mír letního večera. Damašskou bránou, jednou z osmi bran opevněného labyrintu, vstupujeme do arabské části Starého města. Míjíme první vojenskou hlídku. Polohlasem hovořící vojáci mají v jedné ruce doutnající cigaretu, druhou přidržují samopal zavěšený na rameni. Uličky jsou liduprázdné. Arabové, které potkáváme, nás provázejí nedůvěřivým pohledem a občas za námi někdo něco pokřikne. V Sýrii či Jordánsku, odkud jsme přijeli, to vždy znamenalo pozdrav nebo pozvání na skleničku čaje. Ale zde? Ještě jsme si nestihli plně uvědomit napětí a odstup vůči cizincům, který tady panuje, ale zmocňuje se nás zvláštní pocit.
Spíme v nejlevnějším hostelu, jaký se nám podaří objevit. V praxi to znamená postel na střeše za 3 USD a úžasný výhled na celé Staré město. Přímo pod námi vede Via Dolorosa (Cesta bolesti), kudy nesl Ježíš svůj kříž cestou na horu Kalvárii. Na dohled je i chrám Svatého hrobu, nejsvatější místo pro všechny křesťany. Nevelký prostor, kde se nachází hrob Ježíše Krista a Chrám ukřižování, je rozdělen mezi řeckou ortodoxní, arménskou, syrskou, koptskou, etiopskou a katolickou církev. Nárok si však na něj činí asi osm dalších církví a jejich spory nejsou definitivně vyřešeny. Překvapením pro mnohé návštěvníky může být skutečnost, že držiteli klíčů od kostela jsou Arabové. Každý den ho otvírají, zavírají a nechávají si za to zaplatit. Samotný hrob Ježíše Krista obvykle stráží mniši, my jsme ale měli štěstí na typického Turka s knírkem a červenou čepičkou, který pečlivě dozíral na přiměřené chování a oblečení návštěvníků. Neustále zde proudí zástupy lidí a duchovno jakoby se někam vytratilo. Proto vyrážíme do spleti křivolakých uliček hledat poklidnější svatostánky, kam turisté zabloudí spíše náhodou. Etiopský kostel leží sice mimo opevnění Starého města, ale jeho atmosféra nás okouzluje. Ženy v bílých hábitech jsou tiše usazeny na kobercích a nad nimi visí obrázky svatých na lvech, obklopených tygry a jinou exotickou zvěří. Etiopská církev, která - přes svůj název - vznikla v Jižní Africe, zde dala křesťanství zcela jiný rozměr a podobu, velice neobvyklou pro nás Evropany. Jindy, při procházce arménskou čtvrtí, objevujeme kostel Sv. Jana, jeden z nejstarších kostelů ve městě. Arménská menšina se uchýlila do Jeruzaléma před útiskem a pronásledováním a nalezla zde novou vlast. Žije sama pro sebe, skromně a neokázale, a jejich chrámy jsou veřejnosti přístupny na dobu jedné hodiny jen v určité dny. Návštěva však určitě stojí za to. Pod desítkami lampiček, za vůně kadidla a nádherných chorálů nás mše na chvíli přenesla až do vzdálené Arménie.
Ve skutečnosti se však nalézáme jen 500 m od Chrámové hory, hned za Mekkou druhého nejposvátnějšího místa pro muslimy, ovšem s velkým významem i pro Židy a křesťany. Podle legendy zde první židovský král David nechal postavit oltář, aby si udobřil rozhněvaného Boha. Na něm prý chtěl Abrahám obětovat svého syna Izáka. Později zde Davidův syn, král Šalamoun, vybudoval chrám, z něhož se do dnešních dnů zachovala pouze jediná stěna, uctívaná Zeď nářků. Podle islámské víry vystoupil z vrcholku hory na nebesa sám Mohamed a na památném místě byl v letech 688 až 692 postaven Skalní dóm, dnes nejstarší zachovaná islámská budova na světě. Jeho zlatá kupole je symbolem Svaté skály i celého města a tradiční muslimové věří, že se nachází v srdci a centru celého světa.
Na další místo mimořádného významu, horu Olivetskou, se vydáváme brzy ráno. Je celá posetá olivovými háji, kterým úsvit propůjčuje zvláštní kouzlo. Trochu níž, na samém úpatí hory, leží tzv. Zahradní hrobka, jedno z možných míst ukřižování Ježíše Krista. Během naší návštěvy probíhají v jeskyni zároveň mše Koptů a Arménů a postupně, s přibývajícím dnem, přibývá i turistů. První přijíždí autobus Japonců, kteří vše stíhají za deset minut. Jak dlouho se zdrží poutníci z Polska nevíme, míříme totiž ke Zdi nářků, k nejvýznamnějšímu symbolu židovské víry.
Zeď sama není příliš dlouhá. Muži a ženy k ní přistupují odděleně a provádějí své modlitby a snaží se nalézt odpovědi na otázky,které z víry vyplývají. Kdoví, zda se jim to jednou podaří. Přístup ke Zdi přísně střeží izraelská armáda a je možný jen po důkladné prohlídce zavazadel. Proudí sem spousta návštěvníků, některé výpravy doprovázejí ozbrojení průvodci. Nejsmutnější je ale pohled na obyčejnou školní třídu. Patnáct rozpustilých židovských dětí vesele poskakuje kolem svých dvou učitelů - a jejich samopalů. V zemi, kde vojenská služba je povinná pro všechny bez rozdílu pohlaví, se totiž násilí stalo součástí běžného života. Dnes žena-voják drží v náruči nabitou zbraň, zítra v ní bude chovat své dítě. Čtyři dny před naším příjezdem byly na židovském tržišti odpáleny dvě sebevražedné bomby. O necelý měsíc později následoval výbuch na rušné ulici Ben Yehuda. Malá dívenka nás zastavuje a prosí o finanční příspěvek rodinám, jejichž člen se stal obětí atentátu. Za jejími zády jsou vystaveny jejich fotografie, téměř dvě stě lidských tváří.
Před proudy lidí a žárem asijského slunce se uchylujeme do naší malé oázy - na střechu hotelu. Zprvu chladný přístup majitelů se po týdnu změnil a zvítězila jejich arabská pohostinnost. Ve společenské místnosti si všímáme mapy Blízkého Východu, na které nefiguruje Izrael, zato je na ní pečlivě vyznačena Palestina. Vedle jsou plakáty proti boření palestinských obydlí a na žádných dveřích nechybí samolepka s nápisem Free Jerusalem. Večer přijímáme pozvání na kávu u televize. Rozhovor se pomalu rozbíhá a nakonec přijde řada i na vtipy. Náš hostitel samozřejmě žádá hlavně židovské anekdoty a na oplátku dává k dobru jednu o Yásiru Arafatovi. Pod oknem sedí tři izraelští vojáci a také si vyprávějí. Možná vtipy, možná své všední starosti a radosti. Je teplá, letní noc.
Ve městě a jeho nejbližším okolí je samozřejmě ještě spousta dalších známých míst, ale Jeruzalém znamená něco víc než jen historický klenot. Pod klidným povrchem pulzuje neznámý náboj a hrozí vybuchnout v neočekávanou chvíli. Jakoby se na několika kilometrech čtverečních promítly všechny problémy současného světa a mocná síla, silnější než jedinec, rozdělila lidskou pospolitost, přátele a sousedy. Velký kus lidské civilizace nám však zůstává dosud nevysvětlen a postupně nenávratně mizí.
Takže jsme vlastně všichni znovu na začátku. Snad i na začátku nového dialektického chápání sebe, své kultury a civilizace, jíž nemůžeme nikdy postihnout a měřit izolovaně, ale jen jako součást kultury a civilizace celého lidstva v jejich kontinuitě.
Eva Danová
|