K interview s naší úspěšnou olympioničkou Štěpánkou Hilgertovou se dostanete jen přes štíhlou postavu jejího trenéra a manžela Luboše Hilgerta. I ten začal s vodou už asi v deseti letech, kdy jej začal brávat do svého kajaku táta, také Luboš a také vodák do morku kostí, do dvaadevadesátého trenér reprezentace. Syn začal závodit ve dvanácti a v patnácti se dostal do střediska vrcholového sportu. Než poznal v loděnici Štěpánku, byl už od roku 1979 v reprezentaci a celkem po patnáct let patřil v kajaku mezi nejlepší. V roce 1981 získal první stříbrnou na mistrovství světa ve Walesu, v roce 1985, znovu na mistrovství světa v Augsburku byl třetí, mistrovské tituly republiky už nespočítá, více si pamatuje nominace na olympiády. Do společné výstavky rodinných trofejí vyplňujících stěnu v předsíni však přispěl už i poslední, nejmladší z Lubošů, za loňské druhé místo v přeboru mladších žáků. Ten prý se má, věř tomu kdo chceš, pod knutou hned tří trenérů nejlíp.

      Jak to všechno začalo: byla jste jako malá holčička spíš na panenky, anebo na lodičky?

      Asi ani jedno z toho. Ale čas jsem trávívala spíše s kluky a jako pěkná "dryáčnice". Byla jsem z Vinohrad a hrát jsme si chodili většinou do Riegrových sadů, kde nás občas proháněl hlídač, že mu lezeme po stromech a šlapeme trávníky.

      Chodíváte tam ještě? Hodně se tam změnilo?

      Chodívám, za rodiči. Zrekonstruovali tam zahradní restauraci, ale jinak si tam připadám skoro jako kdysi.

      Pomáhala jste doma?

      No, to rozhodně moc ne. Spíš jsem si někam zalezla s knížkou.

      Pamatujete si tu první, již jste přečetla už sama?

      Samozřejmě. O pejskovi a kočičce, jak si pekli dort. Jenže to byl takový ten malý formát, co byl vždycky na každé straně velký obrázek a pod ním jediná věta. Ale to mi vůbec nebránilo v tom, abych na to nebyla náležitě hrdá. Dobře si pamatuju, jak jsem ten den přišla do kuchyně a chlubila se, že jsem za jeden večer přečetla celou knihu.

      Jak vypadala vaše školní léta?

      Chodila jsem na gymnázium v Přípotoční ulici, kde byla sportovní třída, ovšem sportovní byla takovým trochu kuriózním způsobem: namísto aby respektovala, že se v ní soustředili studenti, kteří už někde individuálně sportují, ba trénují, a umožnila jim, aby na to měli víc času, měli naopak rozšířený počet hodin základního tělocviku. Pravdou je, že jsme aspoň neměli zásadně odpolední vyučování, ale za tu cenu, že jsme každý den začínali v půl sedmé. A kdo chtěl, mohl si udělat individuální plán zkoušení, ale málokdo toho využíval.

      Co přišlo pak?

      Já se pak, už v osmnácti, po maturitě vdala, což nebylo na jedné straně zrovna ideální, nicméně na vysokou jsem i tak šla.

      Na kterou?

      Na stavební fakultu. Jenomže když se mi během studia narodil syn.

      Musel sport stranou?

      Jen na nezbytnou dobu. Naopak, kvůli němu jsem pak před olympiádou v Barceloně přerušila studium, když mi nabídli de facto práci profesionálního sportovce, a mohla jsem dělat instruktorku střediska vrcholového sportu. Nicméně po dvou letech, když jsem uvažovala o návratu na školu, jsem pochopila, že za tu dobu jsem už zapomněla tolik, že jako stavební inženýrka bych už asi stejně neuspěla, a tak jsem se rozhodla pro fakultu tělesné výchovy a sportu. Tu teď dělám dálkově, ale jde to ztuha. Když k tomu přičtete trénink a rodinu, a jestliže nechcete nic z toho šidit.

      Předurčili váš osud nějak vaši rodiče?

      Určitě. Už tím, že mě už od malička přistrkovali ke sportu. I když možná i z praktických důvodů, aby mě zaměstnali a nestalo se ze mě "dítě ulice". A vzhledem k tomu, že sklony k hudbě nebo výtvarným kroužkům jsem neměla, chodila jsem od šesti do Bohemky na gymnastiku. potom na turistiku, do lyžařského oddílu. na atletiku.

      Nic z toho jsem sice nebrala závodně, nicméně tento skoro "rekreační" přístup hned v několika druzích sportu byl myslím dobrý i pro pozdější vodní slalom. To je totiž sport, který není možné začít dělat už od malička. Takže kondici, pohotovost, výdrž si musí začátečník přinést odjinud.

      Vaši trenéři?

      Už na začátku jsem měla štěstí na Renátu Knýlovou, která byla sama v šedesátých letech vynikající závodnice a hlavně - uměla to s dětmi. Přestože je jí už přes šedesát, trénuje děti dodnes, teď třeba mého syna, a umí v dětech vzbudit ten správný zájem a nadšení, a hlavně - umí do tohoto procesu zapojit i jejich rodiče.

      To je, myslím si, potřebné vlastně u každého sportu, a u slalomu tím spíš, protože právě tam nejsou podmínky pro úplné začátečníky rozhodně růžové. Je třeba kupovat dost materiálu, rodiče musejí děti vozit i na závody. Renáta uměla vzbudit i zájem rodičů a udržet tak partu pohromadě i později, když dokázala převést skupinku nejslibnějších z oddílu Tesly Žižkov do Vysokých škol Praha, kde byla naděje na zařazení do vrcholového střediska. I za to jí moc vděčím. Tam jsem pak potkala svého manžela, ještě jako aktivního závodníka, ale i tehdy se mi už začal věnovat i trenérsky. Právě jemu vděčím za to, že se se mnou vrátil k základům, naučil mě vhodnější techniku, trpělivě se mnou jezdil na různá pádlování a podobně.

      Víte, u sportovce, jenž už má určité výsledky, dochází často k tomu, že jej trenér namísto odnaučení už zafixovaných chyb, a tím pádem i jistého návratu až k samotným základům, jakoby "převezme" se vším všudy, včetně chyb a piluje s ním už jen tu "fyzičku" nebo časy. Já si dobře pamatuju, že s Lubošem jsem nejdřív rok, dva roky pilovala především techniku. Namísto abych jezdila na čas, rozebírali jsme podrobně každý záběr, učila jsem se znovu správnému vedení pádla. To všechno byl nový, obrovský základ, který jsem potřebovala. Samozřejmě zde byli i další trenéři, měřil se čas, točilo se na video - metod bylo víc, ale ten rozhodující přínos, jenž se týkal techniky, patřil určitě jemu.

      Máte nějaké koníčky?

      Určitě čtení, které mi zůstalo i jako nejlepší způsob odpočinku až dodnes. Kdysi jsem sbírala i ubrousky. Pořád je ještě mám, je mi je líto vyhodit, ale už mi to moc neříká.

      A se synem?

      No tak s tím sbíráme sportovní odznaky. Dobrý základ vznikl z obou olympiád, odkud jsme se snažili přivézt nejrůznější odznaky sportovních odvětví, národů i federací. Myslím, že třeba z Atlanty máme docela pěknou sbírku.

      Jak a kdy jste se přesně seznámila se svým mužem?

      Na den přesně vám to neřeknu, protože to mně bylo nějakých čtrnáct, patnáct, a to si člověk už zase tak nepamatuje, ale že na mě zapůsobil, je jasné. To víte, k našemu nejlepšímu kajakáři se stříbrnou medaili z mistrovství světa jsme všichni vzhlíželi jak s obdivem, tak i doslovně, protože byl navíc hrozně dlouhý, takže na nás shlížel z výšky. A možná i proto, že přinejmenším ze začátku si nás moc nevšímal, blíž jsme se seznámili až na oddílových soustředěních, kde nám už radil a pomáhal.

      Ale chodit chtěl nejdřív s mou kamarádkou. Jenže měl smůlu: on je tak jako já hrozně přesný, zatímco ona nepřišla nikdy včas. To já jsem radši všude o čtvrthodinu dřív než pozdě, takže jednoho dne - to bylo vlastně naše první rande, jsme přišli oba o tu čtvrthodinu dřív, než jsme se domluvili.

      První počítač, který jste kdy uviděla?

      Vůbec poprvé asi u maminky v práci. Pracovala jako mzdová účetní a jednoho dne si začala stěžovat, že jim tam zavádějí počítače. Protože tehdy byly ještě dost nešikovné a těžkopádné, a taky to s nimi moc neuměli, docházelo zřejmě k tomu, že jim to s nimi šlo hůř a pomaleji než bez nich. To ovšem pracovaly ještě počítače na děrné štítky, takže nebylo divu.

      Pak už jsem se k nim dostala zase až na vysoké, a to už se mi líbilo víc, protože když jsme měli jako základní předmět třeba hydrauliku, v níž jsme počítali docela složité výpočty kolem proudění vody v potrubí nebo v korytech, viděli jsme pak, když nás vzali na nějakou tu hodinu k počítači, jak je to s jeho pomocí nádherně jednoduché.

      Překročila jste někdy jakýsi "bludný kořen", který znamenal zázračný nástup kariéry? Něco, co byste poradila jiným, méně úspěšným?

      To je dobrá otázka, protože já jsem byla dost dlouho docela známá právě tím, že mi to sice jezdí, patřím ke světové špičce, ale neumím to z nějakého důvodu "prodat". A pak se to jaksi znenadání změnilo. Přišlo to před olympiádou v devadesátém šestém, a ptala se mě na to spousta lidí, jenomže on to nebyl nějaký zázračný okamžik nebo událost, ale spíš proces, pozvolný psychologický vývoj. A nejen v tom, že jsem si uvědomila, že sport pro mne sice znamená strašně moc, ale že to není všecko v životě, a když to nezvládnu, že se vlastně tolik moc nestane. Já jsem totiž vždycky byla ten hrozně zodpovědný typ, a právě to mne možná dlouho vyvádělo z míry: pořád jsem měla na mysli ty peníze, co do mne investovali, oprávněné očekávání výsledku, takže jsem to pak chtěla dokázat tak trochu i kvůli nim, udělat jim radost, ale právě to mě ve skutečnosti namísto pomoci svazovalo. Až když jsem si konečně uvědomila, že zodpovědná jsem nakonec stejně především sama sobě, protože na to mohu právě jen sama nejvíce doplatit, jakoby se začaly věci měnit.

      Něco jako pocit úniku z pasti? Nebo dokonce z utahující se oprátky?

      To už je možná moc, ale v zásadě ano. Jenomže to je zároveň právě to, co člověk nemůže nikomu poradit. Každý se k tomu musí propracovat stejně sám. Když to vyložím mladému osmnáctiletému závodníkovi, možná to pochopí o něco dříve, ale to hlavní si musí prodělat stejně sám.

      Možná, že s mnou sdělenou zkušeností už ne tak těžce, ale i tak. Co rozhodně nestačí, je takové to nejobvyklejší: "Neboj se, nebuď nervózní, o nic nejde!" Protože přesně tohle mi říkali tisíckrát taky, ale to je právě to, co nefunguje.

      Pomůže nějaký vzor?

      Nemám ráda vzory. Ale je pravda, že docela ráda čtu rozhovory se sportovci z jakéhokoliv odvětví, protože mě to určitým způsobem inspiruje: většinou když čtu o věci, v níž ten člověk neměl od Boha dáno a musel tak v té oblasti překonávat mnohem víc potíží, nežli jsem musela já.

      Jakou roli má podle vás ona pověstná "kapička štěstíčka"?

      Téměř rozhodující. Na poslední olympiádě to platilo dvojnásob. Nechci tím vůbec popřít to základní - to znamená, že vyhraje především ten, kdo na to má, což platí v každém sportu. Nicméně trochu toho štěstíčka opravdu i tak potřebuje. A zejména na tak obrovském podniku, jakým je právě olympiáda.

      Nikdo nemůže s jistotou říci "Jedu tam vyhrát". I tady mohou být samozřejmě výjimky těch s nějakou výjimečnou metodou nebo technikou, jako je třeba Honza Železný, jenž prostě hází nejlíp, nebo se u někoho dá ze světových tabulek výkonů vyvodit, že vyjde-li mu zrovna i forma, nemělo by u něj být prostě pochyb, ale u většiny sportů - a ten náš k nim patří docela určitě - se v rámci světové špičky těch dejme tomu deseti nejlepších, střídajících se více méně pravidelně v rámci jednotlivých závodů nebo Světových pohárů, bez kapky štěstíčka prostě neobejdete.

      Já už jsem třeba byla v tom olympijském roce napůl smířená s rolí (naštěstí jenom sportovního) smolaře, a i když jsem si říkala, že právě v tom roce by byla škoda, kdyby to nevyšlo, protože jsem byla v optimální formě, docela dobré psychické pohodě a ani technicky jsem na tom nebyla rozhodně špatně, prostě jsem s něčím velkým spíš nepočítala.

      Když se to pak přece jen, možná i díky kousku toho štěstí, stalo, dalo mi to opravdu velký impuls i do budoucna.

      Míváte někdy všeho plné zuby?

      Skoro vždycky právě tak koncem zimy, začátkem jara, kdy je člověk utahaný z té spousty fyzické přípravy, sezóna je za rohem a říká si - dokážu já vůbec letos, co jsem si předsevzala? Nejezdím nakonec hůř nežli vloni? - Asi až první závod člověku uleví, dodá jistoty.

      Kdy jste se naposled zasmála?

      Tak to vám neřeknu, ale v každém případě potvrzuji, že smíchu je právě ve vodáctví dost třeba. A že si s sebou už tradičně vozíme na soustředění i řadu videokazet, třeba s Vesničkou mou střediskovou nebo Postřižinami, Slavnostmi sněženek. Nebo že si, když jedeme třeba mikrobusem dvacet hodin někam do Španělska, pomáháme zvukovými kazetami s Cimrmanem.

      Ale většinu těchhle kultovních věcí už známe i zpaměti, takže někdy stačí v krizové situaci něco jen připomenout a už padají citáty a nálada je zase zpátky, i bez kazet.

      A taky bych uvedla nesmírně zajímavé knížky z řady Slepičí polévka pro duši, shrnující celou spoustu historek, z nichž některé vás vezmou i za srdce, ale některé rozesmějí a celkově rozhodně povzbudí.

      Máte-li náhodou zrovna volný čas, co děláte vedle svých povinností nejraději? Anebo dokonce: umíte si jej zatím účelem občas i udělat?

      Párkrát mě inspiroval nějaký časopis radou typu "Udělejte si svůj den" , takže jsem to skutečně udělala. V tom případě se většinou vypravím do města s krásným vědomím, že nemusím být do hodiny zase zpátky nebo že nemusím něco konkrétního "sehnat", a skutečně se jen projdu a podívám se, co nového kde postavili, opravili nebo zařídili, co krásného by stálo za hřích. Ale to opravdu jen výjimečně, sotva jednou do roka.

      Poslední přečtená kniha?

      Detektivka Martiny Navrátilové, i když mě více zajímalo plastické vykreslení vlastního prostředí zákulisí profesionálního tenisového sportu než sama zápletka.

      Největší zatímní chyba?

      No, možná spíše celá řada těch menších. Za ty větší považuji, kdykoli jsem se třeba z těch menších po nějakém závodě nepoučila, ať už šlo třeba o technické vybavení, taktiku nebo techniku, anebo - to nejčastěji - soustředění se na určitý obtížný bod nebo okamžik závodu a podcenění těch "obyčejnějších", jimž právě náhoda může dodat na důležitosti.

      Ale jedna byla možná přece jen nadlouho největší a málem mě pak odradila od další kariéry: to když jsem se po vítězství ve Světovém poháru cítila před olympiádou v Barceloně takřka jako favoritka a snažila se soustředit, izolovat se od jakéhokoliv rozptylování lidmi už hodně dlouho před závodem, nevnímat atmosféru kolem, pouštět si walkmana a nepřipouštět si raději nějaké pochyby. A pak jsem nasedla deset minut před startem do kajaku a v tu chvíli to na mne naopak všechno dolehlo, a to tak silně, že jsem začala dělat chyby, kterých jsem se předtím nikdy nedopustila. To mne už jednou provždy ponaučilo o tom, že takovou tu přirozenou nervozitu ze sportovního života člověk prostě nevymaže, a že je lepší odbýt si ji třeba i několikrát předem, ale před vlastním závodem mít čistou hlavu. Což se poměrně snadno řekne, ba přizná, ale naučit se to praktikovat, je jiná věc a mně to trvalo pěkně dlouho, než se to pak právě v Atlantě vyplatilo.

      Jak dlouho pak trvá takový olympijský závod, finále, na něž se vlastně připravujete, ladíte formu i celou řadu let?

      Dvě, tři minuty. A jede se ve dvou jízdách. Ještě donedávna se počítala lepší z nich, takže si člověk mohl v nejhorším "dovolit" jednu zkazit, a přesto mohl, pokud byl tou druhou nejlepší, vyhrát. Teď už je to jako u lyžování, tzn. že výsledky jízd se sčítají a člověk nesmí vysloveně zkazit vůbec nic.

      Je to teď horší?

      Určitě. Protože "divoká voda" je hrozně náročná a proměnlivá, ani technicky se nedá zaručit, aby byla pro všechny a v každém okamžiku stejná.

      Dokonce ani v umělých podmínkách?

      Tam bych řekla, že naopak vůbec nejmíň. Protože právě v umělých podmínkách voda nejvíc pulzuje. To nepřirozeně hladké betonové koryto, jež se opatří zase jen umělými překážkami, pak způsobí, že to proudění je mnohem nepravidelnější než na přírodních řekách. Snadno se pak stane, že i bez sebemenšího zaváhání samotného závodníka, je průjezd některou brankou o setinku delší, zatímco až ji pojede jeho konkurent, bude naopak "rychlejší", takže jednoho nebo druhého znevýhodní. A protože i konečné výsledky vítězných míst se pohybují maximálně v desetinkách vteřiny, opravdu to nemusí být jen z viny závodníka, ale může to způsobit i něco, čemu říkáme, že "nevyšla voda".

      Je zajímavé, že právě zdánlivě předem navržené a "spočítatelné" podmínky umělé tratě jsou v tomto ohledu méně objektivní.

      Já stavařinu nedostudovala, ale Luboš, který ano, dokonce přímo vodní stavby, to vysvětluje tím, že drsné koryto přírodní řeky, jež ji vede po staletí, je k vodě prostě jaksi "spravedlivější".

Rozhovor s podporou applet.cz - Pavel Hajný

      Štěpánčina "Hall of Fame":

      Světový pohár: od roku 1988 dvakrát šesté místo, čtyřikrát třetí, dvakrát druhé a dvakrát první.

      Mistrovství Evropy: stříbrná v roce 1996 (a první místo v hlídkách)

      Mistrovství světa: jedenácté, dvakrát osmé, jednou čtvrté a jednou druhé místo (1997 v Brazílii)

      Olympiáda: po dvanácté pozici v Barceloně (1992) zlatá medaile v Atlantě (1996)