Podivné otázky
Jednou jsem upustil na zem sklenici. Tím nechci říci, že by se mi taková věc stala jednou za život. Nevím, kolikrát se mi něco takového už přihodilo, ale vím jistě, že jsem rozbil více sklenic od té doby, co jsem se oženil. Ne snad, že bych více sklenice používal než do té doby, ale padají mi z ruky častěji.
Dokud jsem pouštěl na zem sklenice a byl svobodný, nevěnoval jsem podobným věcem pozornost.
Později však došlo ke změně.
Žena, která viděla, jak sklenice spadla na zem, se zeptala:
"Proč jsi to rozbil?"
Uvedla mne tím, jako vždycky, do rozpaků. Nevím nikdy, co mám na podobnou otázku říci.
Občas si v duchu otázku opakuju, tak jak nám to kdysi doporučoval náš profesor matematiky se zadáním příkladu.
"Proč jsem rozbil sklenici?" ptám se sám sebe a hledám rozumnou odpověď.
"Spadla," řeknu vždycky nejistě.
"Ještě před chvílí jsem ji měl v ruce a..."
"A co?" zní další otázka.
Pak jsem většinou v koncích. Mám snad popsat směr letu sklenice?
Nebo mám lhát a tvrdit, že mi vyklouzla nebo že se mi dokonce nějak vycukla?
Jednou jsem opět upustil sklenici, ne proto, že bych neměl nic jiného na práci, nýbrž proto, že mi doopravdy vyklouzla, a když jsem uklízel střepy, pořezal jsem se.
V tu chvíli mne přistihla žena.
"Co to děláš?" zeptala se.
Považoval jsem každé vysvětlování za zbytečné a neřekl jsem nic.
Místo toho jsem rychle odklízel zbytky nádoby.
"Ty ses pořezal?" zeptala se vážně žena.
Její otázka mne doopravdy překvapila. Především proto, že viděla, jak jsem se poranil a přesto se ptala.
Přemýšlel jsem, jaké dotazy by mi mohla ještě položit.
"Ty krvácíš?"
"Ty omdléváš?"
Otázku "Tys vykrvácel?" jsem zavrhl, protože si myslím že by se mne žena neptala, kdyby neměla určitou jistotu, že odpovím.
Jednou jsem zkusil ženě položit otázku v podobné situaci.
Spadla tehdy na schodech a koulela se do přízemí.
Vyčkal jsem až do okamžiku, kdy ustal rachot, jejž koulející se žena vydávala, protože nerad lidi ruším v době, kdy nemají čas na nemístné otázky. Vím z vlastní zkušenosti, jak je člověku, který někam padá a je obtěžován zvědavci, kteří chtějí vědět, kam má namířeno a podobně.
Když se žena konečně dokutálela a zůstala ležet o patro níž u dveří souseda, zeptal jsem se jí, zda upadla.
Žena se rozhovořila o schodech. Celou cestu zpátky mi velmi hlasitě křičela do ucha, co si myslí o schodech, které máme v domě. Nebyly to pěkné myšlenky. Myslím si, že žena má proti našim schodům cosi osobního.
Časem jsem dospěl k přesvědčení, že žena se ptá i tehdy, kdy by se muž neptal.
Jednou jsem viděl dva manžele, stojící u auta. Vůz byl přimáčknut ke stromu.
Muž i žena stáli u vozu.
Dívali se na škodu.
Pak položila žena první otázku:
"Cos to udělal?"
"Hm," řekl muž nerad.
"Kam ses díval?" ptala se žena.
"... no dozadu," řekl muž.
"To mi neříkej!" pravila žena.
Muž tedy poslechl a nic už ženě neříkal. Ohmatával blatník a světlo.
"Kdybys koukal dozadu, tak bys nenarazil!" řekla žena.
Muž mlčel.
"Copak jsi neviděl ten strom?" ptala se žena.
"Nevím," řekl muž nejistě a prohlížel si strom.
"Neříkej, že to nevíš!" řekla žena.
Muž tedy neříkal, že to neví, a znovu si prohlížel auto.
"Proč jsi nedával pozor?" zeptala se pak žena.
Muž mlčel a myslel si patrně, že je každý pokus o odpověď zbytečný.
Žena se však zeptala znovu.
"Proč jsi nedával pozor?"
Muž se narovnal a začal přemýšlet. Bylo vidět, že se nechce unáhlit, že si dává načas, aby podal ženě dostačující vysvětlení.
Pak položil ženě sám několik otázek. Ptal se, proč vlastně jeli autem a ne autobusem. Proč žena nedávala pozor a neupozornila ho a proč ho nevarovala dříve, než se to stalo.
Muž toho chtěl vědět hodně. Stal se zvídavým. Ptal se ženy, kam se dívala ona, a proč se dívala tam, co se dívala.
A proč se nedívala zrovna tam, co byl strom. Pak se jí zeptal, proč se ho vždy ptá tak, jak se ptá, a proč má nakřivo klobouk a proč se nejde někam projít.
Poslední dotaz ženu zaujal natolik, že muže opustila a šla.
Muž si zjevně oddychl.
Ale ne nadlouho.
Odněkud se přišourala k vozu nějaká babička s malou holčičkou.
Bylo to velmi zvídavé děvčátko, ale trošku se stydělo a tak se ptalo babičky.
"Ten pán najazil?"
"Ano," řekla babička.
"Do stjomu?"
"Do stromu."
"Autíčkem?"
"Autíčkem."
"A pán autíčko rozbij, že jo?"
"Ano, rozbil ho."
"A světýjko taky, že jo?"
"Světýlko taky."
"I bjatníček?"
"I blatníček."
"A čísíjko?"
"A čísílko."
"Taky skjíčko rozbij, že jo?"
"Sklíčko taky rozbil, miláčku."
"Taky nájazník?"
"Taky nárazník."
Myslím, že by se holčička byla ještě ráda ptala dál, nebýt toho, že muž náhle vykřikl na babičku, aby se dítě přestalo ptát, nebo že je praští.
"No, no, no...," podivila se babička, ale protože viděla, že muž fialoví v obličeji, vzala raději holčičku a šla s ní pryč.
Šel jsem také domů.
"Kde jsi byl?" prala se mne žena.
"Venku," řekl jsem a pak jsem jí řekl, že jsem viděl toho člověka, který narazil.
"Do čeho narazil?" ptala se žena.
"Do stromu." řekl jsem.
"To nedával pozor?" divila se.
"Ne," řekl jsem, "jinak by si neodřel bjatníček a světýjko!"
"Jak to mluvíš?" ptala se žena, když jsem se zamykal v koupelně.
"Jako jedna holčičta," volal jsem z úkrytu, kde jsem se rozhodl zůstat, dokud otázky neustanou.
Ivan Kraus
|