Do Prahy jste přivezl nemalý dar našemu školství. Dnes jste byl v parlamentu, s vaším softwarem se u nás záhy seznámí nezměrně větší počet lidí než dosud, teď už zdaleka ne jen odborníků. Jak byste představil Lotus co možná nehledanými slovy právě jim?
V Americe bych naši společnost nazval v dnešní terminologii asi nejraději klasickou "Intranet Company". Tady je to trochu složitější. Pokusím se: s naším softwarem Lotus Notes jsme byli nepochybně prvními průkopníky toho, čemu se říká "groupware" tedy softwaru, který je schopen práce ve skupinách a využívá počítače v práci vůbec nejefektivněji. Takže zvláště dnes, kdy dal Internet a zvláště intranet lidi dohromady ještě před pár lety neuvěřitelně efektivním způsobem, cítíme se doslova jako ryba ve vodě.
Lidé dnes mají možnost dostat v rámci našeho Smart Suit "balík", v němž najdou všechno, co potřebují, ale co u nás většinou opravdu hledají, je produkt Lotus Notes, jenž se jako vůbec první software, alespoň na této úrovni, věnoval cíleně jak individuální, tak kolektivní komunikaci. (Mimochodem, podle mne nejdůležitější potřebě lidstva vůbec.) Nastavili jsme tak už od počátku kritéria nejen pro běžné přehledné uspořádání dat nebo denního programu a plánování, ale i jejich vzájemné propojení diskusi ve skupinách, a to jak přímo na síti, tak i u vzdálených uživatelů, koordinaci spolupráce a sdílení, nebo naopak vzájemnou korekci individuálních stanovisek a rozhodnutí.
Je to tedy vaše "nejoblíbenější dítě"?
No... asi ano. Samozřejmě aniž bych chtěl opomenout ostatní.
Jak velký je dnes Lotus a jaký je průměrný věk?
Jsme společnost podnikající po celém světě, takže se to dost mění, ale řekněme mezi pěti a šesti tisíci lidí. A pokud jde o průměrný věk... asi třicet pět let. Zajímavé je, že pokud jde konkrétně o moji vlastní organizaci, je to mezi dvaceti šesti a dvaceti sedmi lety. (Smích) Pravda, já jim to kazím!
Váš hlavní, nebo jak se dnes módně říká strategický partner?
Dokud jsme byli zcela nezávislí, bylo jich víc. Dnes je to určitě především IBM. Tato společnost není samozřejmě jen partnerem, už proto, že je naším vlastníkem a naše vztahy jsou přímější a užší. Takovým dalším (a mimochodem právě díky Internetu) intenzivnějším partnerem je třeba SUN se svojí Javou. Pak máme samozřejmě široký okruh partnerů, kteří vyvíjejí s Lotus Notes svázaný software. Také někteří z nich jsou pro nás, i když jen pro určitý segment trhu, strategickým partnerem.
Existuje naopak také někdo jako váš největší protivník? Společnost nebo software, jehož se nejvíce obáváte?
Neřekl bych "obáváte". Použijme termínu: "jejž uznáváme" nebo "jenž má náš respekt". Pak bych jmenoval klidně Microsoft. Spolupracujeme s nimi, jsou největší nebo jedni z největších na trhu, navíc jim patří operační systém. Je to protivník nebo chcete-li sparring partner, jenž je velmi potřebný. Nikdy nespočine na vavřínech. A vy s ním.
Pak bych asi jmenoval Netscape. Ti se snaží získat a do jisté míry "vyčistit" svoje teritorium, samozřejmě především pokud jde o Internet.
Co si myslíte o "home-workingu"? Práci doma, s občasným spojením s podnikovou počítačovou sítí? Provozujete jej sám, nebo vaše společnost, cílevědoměji?
Používáme jej. A používám jej samozřejmě díky častému cestování i já sám. Nemyslím tím jen během cestování. Už v den odjezdu třeba nemusím do kanceláře, abych s sebou měl nejčerstvější potřebná data. "Stáhnu" si je díky modemu na notebook přímo domů. A stejně tak při návratu. Ani přivážím-li něco opravdu urgentního, nemusím kvůli tomu rovnou do firmy. Všechno je tak pohotovější a příjemnější. E-mail nám řeší i otázku časového rozdílu. Telefonovat třeba někomu z hotelu v Tokiu, když doma jsou právě tři v noci, není zrovna nejvhodnější.
Neuhýbáte? Cestování je záležitostí většinou managementu. Co ti ostatní, na běžných pozicích?
Jsou na tom stejně. V Lotusu máme opravdovou demokracii. A navíc zastáváme stanovisko, že je nebezpečné ponechávat rozhodování jen těm nahoře. Zvláště když cestujeme, delegujeme je často naopak dolů. Ale homeworking nám hlavně umožňuje zřídit opravdu skoro všem pracovní dobu tak flexibilní, jak je třeba. Je-li v té chvíli vhodnější, aby měl zaměstnanec k té nebo oné činnosti absolutní klid, zůstane prostě pár dnů doma. Jsou ovšem oddělení, jež se bez pevného rozvrhu pracovních hodin neobejdou, jako ekonomické nebo podobně, ale v zásadě je to jen věc rutiny. Nebo osobní potřeby.
Právě. Dost často se taková potřeba týká třeba žen a jejich povinností v rodině. Nemoc dítěte a podobně. Jaké je vůbec procento žen v Lotus Development?
Možná vás to překvapí, ale určitě polovina. Navíc máme ženy ve velmi vysokých pozicích. Všimly si nás i ženské organizace. Některé profese sice zůstávají stále "maskulinizovány", ale i to se mění. Rozhodně patříme v americkém měřítku v tomto směru k těm lepším.
Na jakém počítači jste kdy prvně pracoval?
Svůj první počítač, na němž jsem kdy pracoval, jsem vlastně nikdy neviděl. Pokud za něj ovšem nepovažujete klávesnici a monitor na střední škole, přes něž jsme na něj byli napojeni po telefonní lince někam do Severní Karoliny. Byl to tehdy myslím nějaký mainframe IBM. Až na počátku sedmdesátých let jsem si na jeden opravdu "sáhnul". To už bylo na MIT (slavný Massachussetts Institute of Technology, pozn. red.), kde jsme měli dedikovaný minicomputer InterData 3. Ten patřil tehdy ke špičce, měl "plných" 16 KB paměti a když jsme jej používali jako osobní počítač, byl to nezměrný luxus, protože každý kus stál více než sto tisíc dolarů.
V kolika zemích světa se můžeme setkat s některým z vašich programů?
Myslím, že to číslo je dnes někde mezi devadesáti a stem. Tedy mluvím o počtu zemí, v nichž jsou naši distributoři, ne kde všude se používají. Pak by to číslo bylo určitě vyšší. Máme je asi ve dvaceti různých jazycích: francouzštině, španělštině, ale i čínštině apod.
Myslíte, že bychom našli nějaký i v Antarktidě?
Stoprocentně. Protože i tam jsou lidé na e-mailu.
Odkud přesně pocházíte a jaké jste měl dětství?
Teď z Brooklynu v Massachusetts. Přímo přes řeku proti Cambridgi, kde sídlí Lotus. Ale narodil jsem se v New York City. Na předměstí, asi tak pětasedmdesát kilometrů od centra. A dětství? Šťastné a velmi, velmi americké.
Pomyslel jste si někdy jako dítě, že byste mohl dosáhnout pozice podobné té, v níž jste se dnes ocitl?
Určitě ne v počítačovém businessu, jenž tehdy neexistoval. Ale určité představy o tom, dosáhnout něčeho v přírodních nebo technických vědách, jsem měl. Měl jsem jistou zálibu v matematice a logice a taky mně imponovaly některé osobnosti v historii lidstva.
Byli to vaši rodiče, kdo měl nějaký vliv na váš pozdější osud a kariéru?
Ano. V tom smyslu, že mě od počátku měli ke spíše akademicky zaměřeným zájmům. Podporovali mě i ve vztahu k umění. A hlavně jistě víte, že univerzitní studia v Americe jsou velmi nákladná našetřili pro mě, abych mohl studovat. Vážím si toho. Otec pracoval pro jednu obchodní společnost prodávající uhlí a později naftu a jeho vzdělání v té době odpovídalo tomu, co si mohl dovolit. O to více si cením toho, že když je mohl umožnit mně, nic ze svých přání a představ neprosazoval jako nějaký můj závazný cíl, ale pomohl mi ke všemu, co jsem si za něj postupně kladl sám.
Co byla vůbec nejlepší rada, kterou vám kdy (někdo) dal?
Vyber si sám. Tak bych asi zkrátil na jakousi tresť životní filosofii svého otce. Nenech se ovlivnit okolnostmi nebo silnějšími kolem tebe. Je to tvůj život a máš jen jeden. Byla to dobrá rada.
Měl ještě šanci dožít se vašeho opravdu podstatného úspěchu?
Ano. Jsem rád, že měl. Bylo mu osmdesát šest. Byla to myslím chvíle oboustranného zadostiučinění.
A maminka?
Pro tu zvlášť. Větší část života strávila doma, takže se ve mně jako v jedináčkovi samozřejmě viděla. Byla pomocnou učitelkou pro děti s dyslexií.
Jste tady s vaší paní. Jaké jsou vaše společné, tedy spíše kulturní nežli "služební", pocity?
Už z toho, že přijela se mnou, vyplývá, že Praha má dnes pro Američany opravdu cosi nesmírně přitažlivého, doslova je to sem láká. Řekl bych, že pro Čechy musí být velmi příjemné zjištění, že jejich země je mezi Američany tak populární. Ale nic ze svých přání a představ neprosazovali jako nějaký můj cíl. Víte, vše je tu tak jiné. Dokonce i velikost země a města. Oproti Americe... má prostě lidský rozměr. Navíc je zde spousta koncertů, často konaných přímo v nádherně dochovaných památkách, a má žena je architektka. Už jen proto to zde musí zbožňovat.
Co je váš nejmilejší film?
Oh, gosh. Možná Don\t Look Now z Benátek, sedmdesátá léta? S Julie Christie a Donaldem Sutherlandem?
A hudba?
Určitě rock and roll a jazz. Rád mám i barokní hudbu, ale čistě laicky, nevyznám se v ní.
Výtvarné umění?
Postimpresionisté. Ale právě než jsem letěl do Prahy, byli jsme v bostonském Muzeu krásných umění a viděli nádhernou výstavu nezávislých výtvarníků naprosto současných jmen. Neuzavírám se před ničím.
Zaskočilo by vás, kdyby se vaše děti daly na rozdíl od vás na uměleckou dráhu?
Rozhodně ne. Byl bych rád. Sám jsem se umění už ve škole věnoval. Studoval jsem totiž původně architekturu a zapsal jsem si řadu uměleckých předmětů v tamější Art School.
Hrajete sám na nějaký hudební nástroj?
(Smích) Ó ne! Ale jako dítě ano. Učil jsem se na tahací harmoniku. I doma mi kladli na srdce, abych zjistil, zdali je tu populární. Ale taky jsem hrál na bubny. S těmi to tu, myslím při vaší spíše melodičtější povaze bude horší. Ostatně i s nimi jsem kdysi včas skončil. Ale ještě bych na ně zahrál.
Váš vztah k poezii? A literatuře vůbec?
Čtu vydatně, i když rozhodně ne tolik, jako má žena. Ale osobně mě tady například zaskočilo už když jsem tu byl posledně kolik lidí tu zná našeho Ginsberga. (Smích) Snad víc než u nás! Něco vám řeknu: mne tolik neohromilo, že Bill Clinton zde u vás jamoval a hrál na saxofon v Redutě! Ale že Václav Havel se podepsal na jednu stěnu s Allanem Ginsbergem... To je věc, která vezme za srdce každého Američana.
Zmínili jsme se o vaší ženě. Je nějak svázána s vaší profesí?
Ne. I když byla doma, pracovala až do narození druhého dítěte v dobročinných společnostech a i teď vykonává v určité míře poradenskou činnost, přestože to hlavní je samozřejmě být s dětmi, vytvářet jim dokonalý domov.
Poznala by na vás, kdybyste z jednoho dne na druhý změnil zaměstnání? Přestože byste dokonale předstíral, že se nic nestalo, a odcházel z domova a přicházel docela jako jindy?
Myslím, že takřka okamžitě. Nedokázal bych to zatajit. Někdo by mi zavolal... Vztahy v rodině a vztahy ke společnosti, pro kterou pracujete, jsou v Americe velmi těsné. Moje děti za mnou třeba velmi často přicházejí do zaměstnání, je to naprosto běžné.
Kolik jim je?
Šest a dvanáct let. Holčička a chlapec.
Jaký je jejich vztah k počítačům?
Ty už je berou jako naprosto přirozenou součást "životního prostředí". Nikdy se jich nebály, vždycky je braly spíš jako hračku. Syn je věčně na Internetu... skoro bych řekl, že ten už je pro něj něčím, čím pro nás bývala spíš televize nežli počítač. A pokud jde o Amandu, ta je s nimi zadobře snad ještě déle. Už od dvou let se kolem nich točí s takovou intenzitou, že je to občas až nebezpečné. Musím si svoje věci zálohovat víc, než kdybych je chtěl chránit proti špiónům.
Používáte něco jako elektronický organizér? Typu
PSION, CASIO a podobně?
Ne, ne. Klasický, byť i lehounký notebook IBM 560 a na něm samozřejmě Lotus Organizer, program, ve kterém sdílím svou denní agendu se svojí asistentkou. To mi umožňuje přežít.
Vím, že to nemyslíte úplně doslovně, ale ... zkuste si představit, že by vám ji někdo unesl. Teď byste dostal zprávu, že zmizela. Co by to pro vás znamenalo?
Vážnou věc. Ztrátu jistoty. Když řídíte organizaci se čtyřmi sty lidí, je skvělá asistentka, která zvládá perfektně celou tu administrativu kolem toho, životně důležitá. Drží za vás v hlavě, jaké materiály, kdy, kde a hlavně včas opatřit nebo doručit, kdo, kdy, kam cestuje a kde, s kým se máte, často doslova kolem, celého světa setkat vy... Třeba teď lidé z Jižní Asie, s nimiž se mám setkat už v pondělí, by náhle nevěděli, co nám smluvila, kde a kdy se potkáme... Je brilantní.
Jak se jmenuje?
(Okamžik zaváhání, pak zaskočený, ale velmi upřímný smích)
Nebojte se, já jí neřeknu, že jste si nevzpomněl!
No to nemůžete! Katastrofa! Maggie Wesley.
Nebo byste jí přiznal, že jste byť i jen na okamžik zapomněl, jak se jmenuje?
Ale ano. Asi ano. Doznal bych se.
Víte, v jakém znamení jste narozen?
Vím. V západním jako Škorpión. V čínském jako Králík.
Kterému dáváte přednost?
Upřímně řečeno, ani jednomu. Moc na ně nedám. Je jen záležitostí obecné popularity těchhle věcí, že vůbec vím, pod které patřím.
Jaký je váš vztah k elektronické poště?
Můj? Osudový. Propadl jsem jí. Je to fantastický způsob komunikace. Samozřejmě že na to přijdete až po jisté, i když nepříliš dlouhé, zkušenosti. Má obě a obě potřebné stránky: může být velmi formální, chladná, přísně služební, ale i velmi neformální, osobní. Záleží zcela na vás. Zvolíte si polohu, kterou zrovna potřebujete, ale týž nástroj. To je velmi praktické.
Jako představitel firmy, která ten nástroj poskytuje: setkáváte se i s jejím zneužitím? Nebo aspoň zápory?
Principiálně ne. Vedle své rychlosti a hlavně láce je také velmi bezpečná. Na druhé straně tak snadné postoupení základních informací více lidem může vést i k některým negativům: například se často stane, že najednou pracuje hned několik lidí nebo i firem na tomtéž. Jindy zase naopak základní pocit jistoty, že přístup k informaci nebo problému má každý, může vést k dojmu, že na problému se pracuje ve skutečnosti se mu však nevěnuje nikdo. Právě LOTUS se snaží přijít na kloub pokud možno jednoduchým mechanismům, jež napomáhají vašemu základnímu rozhodování: zda pro ten či onen účel použít e-mail a kdy a komu. Protože vedle nazvěme to "nebezpečí" zpřístupnit data nebo poslat e-mail příliš mnoha lidem, existuje i druhé: totiž zpřístupnit je nebo poslat příliš málo lidem, pouze těm, o nichž si vy myslíte, že jen jim patří, kdežto objektivní pravda je někde jinde. Přijde-li například náš inženýr v Dublinu na zajímavou věc, ať už je to nápad nebo služba nebo zjednodušení práce, je pravděpodobné, že se o ní dozví všichni lidé v naší pobočce v Dublinu, ale jen jedno procento v Tokiu. Ale vloží-li ji do naší sdílené databáze, mají tu šanci i naši lidé v Pekingu, Taipei anebo Singapuru. A hlavně pokud ji využijí a přijdou během práce na něco dalšího, je naděje, že o tom dají zprávu a systém tak nejenže napomůže rozšíření myšlenky, ale i jejímu prohloubení a zkvalitnění.
Máte tedy vlastní intranet? A jak je rozsáhlý?
Základní "kostra" spojuje Cambridge v USA s Dublinem v Irsku, Londýn, Tokio, Singapur, Atlantu a opět Cambridge, ale je spousta dalších větví a odboček, včetně satelitního spojení s Pekingem apod. Na rozdíl od některých firem používáme i běžných kabelů sdílených s jinými, i mezinárodními organizacemi. Můžeme si to však dovolit, protože naše nástroje umožňují velmi silné zabezpečení proti "průnikům", důmyslné zakódování.
Singapur se zdá být často používaným jménem ve vašich aktivitách.
Ano, máme tam, řekl bych, náš "hlavní stan", pokud jde o výrobní kapacity v této oblasti. Navíc je to vedle dalších aspektů právě z hlediska komunikací nesmírně zajímavé teritorium. Jejich cit pro podchycení nových technologií vždycky včas je obdivuhodný. I státní administrativa je tam velice pružná a neliší se od soukromé, budují opravdu celonárodní infrastrukturu, jež je také samozřejmě velmi výkonná. Jsme šťastni, že si vybrali především naše Notes a že se tu a tam žertuje o dni, kdy Singapur opustí poslední kopie Microsoft Mail. Je tam zcela jiná, moderní strategie vůči komunikacím a počítačovým zvlášť. V lecčems i modernější a účelnější než v USA.
Je něco, čím jste v tom skvělém světě počítačů a komunikací nejenom nadšen, ale čeho se třeba tak trochu obáváte?
Možná. Možná bych tím mohl nazvat vznik jisté, skoro drogové "závislosti" na Internetu a elektronické poště, která tak jako televize může některé jedince (ale i celé společnosti) vzdálit od vědomí souvislosti s životem "venku". Je jistě sympatické, když si cestující novinář v Papue-Nové Guineji přečte na displeji svého notebooku v dnešním vydání New York Times článek, který tam včera po e-mailu sám poslal. Je totiž málo pravděpodobné, že by si výtisk v džungli koupil na stánku. Ale je už méně potěšitelné, když si tytéž noviny nekoupí ani člověk žijící na Times Square, jenž sedí už od rána se staženými žaluziemi v potemnělé místnosti a čte si je na obrazovce, namísto aby vyšel z domu a pozdravil při té příležitosti souseda, dozvěděl se, že tomu se možná právě té noci narodil vnuk nebo zemřela manželka. Je to druhá strana mince života, jež nám byla dána a na niž bychom neměli zapomínat.
Přijde-li náš inženýr v Dublinu na zajímavou věc, je pravděpodobné, že se o ní dozvědí všichni ve městě, ale jen jedno procento našich lidí v Tokiu. Avšak vloží-li ji do sdílené databáze, mají tu šanci i naši lidé v Pekingu, Taipei anebo Singapuru. A hlavně pokud ji využijí a přijdou přitom na chybu nebo naopak další výhody, podají o tom zprávu a systém tak napomůže nejen rozšíření myšlenky, ale i jejímu prohloubení a zkvalitnění.
Pavel Hajný @