- internet4U -

FEMINA FEMINAE

      Feminismus... co je to? Nenávist žen k mužům? Komplex mužatek toužících vést a ovládat? Hobby lesbiček a hysterek znuděných konzumní společností? Snaha vyzdvihnout a upřednostnit vlastní pohlaví? Pro každé z těchto tvrzení by se dal v činnosti současných feministek nalézt důkaz. Radikálnost, extremismus a výstřelky jsou vždy nejnápadnější, a mnoho lidí si vytváří představu o významu slova feminismus podle nich.

      Nefeministická emancipace kontra výbojný feminismus

      Ženy tvoří polovinu světové populace. To znamená, že se spolupodílejí na utváření společnosti a civilizačním vývoji. Ženy v současnosti pracují, studují, baví se, cestují, dělají si, co chtějí, a milují, koho chtějí. Asi vám připadá divné, proč takovou samozřejmost vůbec zdůrazňuji. Ale to je na tom právě to skvělé, že to všem připadá úplně samozřejmé. Málokdo totiž ví, že tato pro nás přirozená situace byla ještě v nedávné minulosti nemyslitelná a pro většinu lidí i nepředstavitelná.

      Její dosažení se stalo výslovným cílem ženského hnutí, fenoménu, který nejčastěji nazýváme emancipací. Současný stav totiž není jen důsledkem obecného vývoje, který přinesl více svobody lidstvu jako celku, ale také v neposlední řadě výsledkem cílevědomého úsilí několika generací žen. Tento fakt není příliš znám, ne každý si dokáže po pojmem "emancipace žen" představit historickou realitu jako proces. Navíc je emancipace často zaměňována s feminismem, respektive s jeho současnou podobou, která způsobila, že tento původně synonymní výraz nabyl pejorativního smyslu a jeho výklad byl z neznalosti zvulgarizován.

      Proces emancipace znamená snahu o zrovnoprávnění, v tomto případě o zrovnoprávnění žen s muži, proto je možné tvrdit, že byl de iure ukončen v době uzákonění rovných práv pro obě pohlaví. Leckdo by se proto mohl divit: co vlastně ty feministky ještě chtějí? Zjednodušená odpověď by zněla asi takto: totéž co muži svobodu, úspěch a blahobyt. Přesněji řečeno svobodu v rozhodování o sobě a svých dětech, rovnost příležitostí (nikoliv zákonnou, ale reálnou) a stejný podíl na politické a především hospodářské moci.

      Z větší části těchto požadavků dosáhlo emancipační hnutí již na počátku 20. století. V zemích euroamerického civilizačního okruhu obdržely ženy rovná politická i obecná společenská práva. Minulé úspěchy ovšem současným feministkám nestačí, dřívější sny se již dávno staly samozřejmostí a vývoj pokročil. Následný vývoj ženských snah o využití práv v praxi vyústil až v současný stav, kdy mnohdy již nejde o rovnost, ale spíše o získání výhod a výjimek, podobně jako tomu je v případě řešení problematiky práv různých menšin, jež ve svém důsledku více narušuje než vytváří zákonnou rovnováhu příležitostí. V některých zemích už k takovému protěžování menšin na úkor většiny v duchu jakéhosi pochybného protekcionismu "slabších" došlo. Zářným odstrašujícím příkladem jsou Spojené státy, kde kolují trpké vtipy typu: Chceš-li získat výhodné postavení, je nejlepší být tmavé pleti, homosexuální orientace a ženou.

      To je samozřejmě nadsázka, ale je pravda, že uplatňovaný "kvótový systém", který zaručuje určité procento míst (např. na vysokých školách) menšinám, nemá s liberalismem rovných šancí už nic společného. Zákonnou rovnoprávnost totiž lze nastolit, její praktickou existenci ve společnosti nikdy, ta může vzniknout jen nenásilným vývojem. A zde tkví největší slabina současného feminismu. Dnešní feministky nežádají rovnoprávnost, ale faktickou rovnost, což není totéž. Je to stejně iracionální, jako požadovat třídní rovnost, všudypřítomnou spravedlnost, dokonale fungující společnost.

      Přitom samočinný vývoj k lepšímu ve vztazích mužů k ženám je za poslední století jasně patrný. Muži přijímají jako samozřejmost, že ženy dělají věci, které by ještě v předminulé generaci byly společensky nepřijatelné, uznávají je a spolupracují s nimi. Mezi muži je také stále více v pravém slova smyslu "feministů". Je jistě pozoruhodné, že zatímco ženy se přizpůsobují "mužskému" nazírání problémů, přebírají jejich hodnotová měřítka a žádají stejný podíl zodpovědnosti za spravování současného modelu řízení společnosti, muži-feministé adorují ženské pohlaví a vizi převzetí vlády ženami považují za jedinou možnost spásy světa. Tzv. ženský princip představovaný schopnostmi empatie, solidarity a sociální interakce má nahradit mužský model agresivního úspěchu, výkonu a touhy ovládat. Někteří futurologové předpovídají naší planetě "femininní" budoucnost, muži jsou prý se svým způsobem řízení civilizace v koncích. Tento směr prosazující ženu, dárkyni života, proti destruktivnímu mužství se nazývá "ekofeminismus". Jenže současné feministky nežádají pro ženy větší podíl na moci z důvodu nějakých probuzených mesiášských komplexů, ale z důvodů velmi nealtruistických: chtějí jednoduše zlepšit postavení příslušnic svého pohlaví v současném světě, bez ohledu na to, jaký je.

      Dvě uznávané možnosti, jak dosáhnout kýžené rovnosti s muži, zakládají dva hlavní proudy současného feminismu. První skupina, tzv. diferencialistky, se snaží o prosazení dualismu pohlaví, což v praxi znamená, že požadují pro ženy výhody na základě jejich biologické odlišnosti, která je znevýhodňuje, a to tak, aby se šance vyrovnaly. Druhá skupina má tendence přesně opačné smazávání rozdílů mezi pohlavími a připodobňování jejich zájmů. Nežádá ohled na biologické danosti a omezení žen mateřstvím, spoléhá na vědu, která časem neutralizuje pohlavně rozlišené rodičovské role. K tomu mi nezbývá než dodat: Tě pic!

      Při srovnávání požadavků a zájmů žen minulých století, z jejichž snah dnes těžíme, s "přeháňkami" objevujícími se na stránkách různých feministických organizací na Síti lze lehce dojít k vlastnímu názoru na věc. Zápas našich prababiček za zrovnoprávnění byl, alespoň podle mne, zcela oprávněný a slučitelný se všemi humanistickými a liberálními hodnotami vyznávanými naší civilizací, kdežto snahy dnešních feministek "obelhat" evoluci a přetvářet společnost násilím ve jménu ideálů jakési pohlavní spravedlnosti jsou pochybné a zavánějí sociálním inženýrstvím.

      Kabrhelovština aneb feminismus Svazu žen

      Sociální inženýrství, tato nemoc 20. věku, se nejčastěji praktikovalo v socialistických zemích a nevyhnulo se ani ženám. Žádný div, že naše ženy nechtějí o feminismu ani slyšet. Dávno před tím, než ženy na Západě rozjely naplno své militantní programy, Češky byly v letech padesátých přitlačeny k emancipaci shora, politikou vševědoucí strany všech pracujících, která učinila z žen, do té doby většinou v domácnostech, také pracující, ať chtěly nebo ne. Zařazení se do pracovního procesu a budování nebylo moderní manýrou žen, toužících vědomě se emancipovat, ale nutností. Muži totiž už déle nebyli schopni uživit své rodiny. Jeden příjem již nepostačoval, idyla žen coby ochránkyň rodinného krbu skončila. Ženy se staly spoluživitelkami a převzaly tak částečně dřívější "mužskou" roli v rodině, v jejich dřívějších povinnostech, které kdysi bývaly náplní jejich "pracovní doby", jim však nikdo neulehčil. Jak technika vybavení domácností, tak nový náhled na vztah mezi partnery v rodině, který vyžadovala změněná situace, tvrdě pokulhávaly za "pokrokovostí" tohoto násilného emancipačního skoku. Tak vznikly dvě generace žen, dnes mezi čtyřiceti a sedmdesáti, udřené takzvanou dvojí směnou. O tom se ovšem na Internetu nedočtete nic, taková šedivá realita nestojí za vytváření webových stránek, že. Zato o výstřelcích rušného života amerických feministek toho najdete spoustu.

      Tak tudy ne, dámy!

      Copak Internet, ten se nikoho tak osobně nedotýká. Zabrousíte-li na stránky společností jako "Dámská linka" (http://www.women.com/guide/) nebo "Modrá podkolenka" (http://www.teleport.com/~bluesock/), můžete se pobavit, rozčílit nesouhlasem, a se spoustu věcí, znějících rozumně, se možná i ztotožníte. Stránky nejsou zvlášť výbojné, jsou prostě o životě žen a pro ženy, i když pozor žádná Vlasta s návody na nádivky a háčkování to není. Daleko horší je praxe života amerických rodin. Američanky ani nemusí být potrhlými aktivistkami bůhvíjakých úletových hnutí, nemusejí se zajímat o feminismus či jej veřejně prosazovat, nicméně celá společnost je zachvácena snětí jeho velmi ošklivého výhonku. Druhem feminismu, který se zvrhl do opačného extrému a degraduje vše, co bylo kdy ve jménu rovnoprávnosti žen s muži (a o ničem jiném původně feminismus nebyl!) vykonáno. To znamená, že v amerických rodinách vládne tvrdý matriarchát a muži jsou ne pátými, ale minimálně sedmými koly u vozu. Nejenže se nemohou nadít nejmenší péče ze strany svých manželek, ale především nemají žádnou šanci hovořit do výchovy vlastních dětí. Ve vrstvách, kde to finanční situace dovoluje, jsou jejich ženy často opět doma historie se opakuje jenže se nevěnují péči o děti a domácnosti jako kdysi. Chodí do posiloven, běhat, na hodiny piana, kursy hubnutí, a na to, co by snad muž, opět v roli jediného živitele, měl právo od nich očekávat, na to mají lidi zahradníka, paní na úklid a au-pair k dětem... Také vám to připadá jako příživnictví?

      Drahé naše protějšky, nebojte se!

      Muži se slova, které vzalo původ v nevinném latinském "žena", bojí jako čert kříže. Slovo feministka je téměř synonymem pro neukojenou šeredku, která se tímto mstí mužům za jejich nezájem. Přitom každý má doma manželku nebo přítelkyni, která je velmi emancipovaná, a nepociťuje to jako újmu. Každá žena, která chodí do práce, bere antikoncepci, cestuje sama, vdává se z lásky, rozhoduje o rodinném rozpočtu a přitom tvrdí, že nemá s feminismem nic společného, neví o čem mluví. To, a právě to, feminismus ve své základní střízlivé podobě znamená. Nedejme se strhnout bláboly Američanek, které vydávají za radikální feminismus a které nejsou ničím jiným než novodobým rasismem, jehož terčem je muž. A vy, naši milí muži, nebuďte baby, které dovolí svým polovičkám, aby s nimi oraly a vláčely, ale na druhé straně berte své partnerky za své opravdové partnery v životě. A pak se nemusíte bát americké cesty ani strašáka vypjatého feminismu.

     

LENKA REICHOVÁ @

internet4U