Bylo nebylo, stalo se nestalo, zkrátka jednoho dne se v jisté tiskové agentuře narodila malá zpráva. Zprávička. Dálnopis, z něhož vyšla, se vzápětí nato porouchal a o malou, neduživou Zprávičku se neměl kdo postarat. A že byla tak malá a slaboučká a stále jakoby v ohrožení života, ujali se jí nakonec vlastně všichni.

      Někdo se postaral o doplnění háčků a čárek, jiný o velká a malá písmena. Práce s ní mnoho nebylo, Zprávička byla celkem krátká, tak na jedno přečtení a hotovo.

      Jak se tak o ni všichni starali a opečovávali ji, čas plynul a z malé, neduživé Zprávičky, vyrostla pod laskavou péčí agenturního kolektivu, opravdu slušná a zdvořilá, jemná a tichá, zkrátka Dobrá Zpráva. A tak přišel den, kdy už nebylo třeba ničí péče a starostlivosti a kdy Dobrou Zprávu mohli agenturní zaměstnanci s klidným svědomím vypustit do světa.

      Dobrá Zpráva se se všemi rozloučila, poděkovala jim za jejich lásku a vychování, naposledy vyslechla vyprávění o svém narození a o svých prvních krůčcích a pak se odhodlaně vydala na cestu k lidem.

      Se srdcem na dlani a s očima navrch hlavy opustila kanceláře agentury, kde ji všichni znali, kde se o ni všichni starali a vešla do světa, kde ji nikdo neznal, kde se o ni nikdo nestaral, do světa cizích lidí, kteří jí okázale nedůvěřovali, kteří byli ostražití a podezřívaví, protože na dobré zprávy nebyli vůbec, ale vůbec zvyklí.

      Opravdový šok však zažila, když otevřela dveře prvního deníku. Ve frontě před redakcemi se tam tísnily tisíce jiných zpráv. Hlučely a překřikovaly se, strkaly se a předbíhaly, pomlouvaly se a očerňovaly a vůbec chovaly se tak škaredě a šeredně, že Dobré Zprávě bylo hned jasné, že tohle jsou všechno samé Špatné, ba některé až přímo Zlé Zprávy.

      Dobrá Zpráva vůbec nevěděla, co si s nimi počít.

      Stála u dveří a rozpačitě přešlapovala. Bylo jí trapně za ten křik a povykování, za ty výpady a urážky, které musela vyslechnout, a byla úplně bezbranná proti tolikeré zlobě, aroganci a nesnášenlivosti. Pak dostala spásný nápad. Půjde a pokusí se o své zveřejnění jinde!

      Jenomže ať navštívila jakoukoliv redakci, všude hned za dveřmi narazila na rozhádané Špatné a Zlé Zprávy, které ji odstrkovaly, spílaly jí a hlavně se jí posmívaly. Dobrou Zprávu pokládaly za Hloupou Zprávu, protože podle nich se o Dobré Zprávy zajímají jen hlupáci, kdežto o Špatné a Zlé Zprávy mají zájem ti doopravdy chytří a úspěšní lidé.

      Dobrá Zpráva obešla všechny redakce deníků, pak zašla do týdeníků a čtrnáctideníků, nakonec navštívila i pár měsíčníků, ale nikde se mezi špatnými zprávami neprosadila.

      Nakonec to vzdala. S pláčem, opuštěná a osamělá, vlekla se městem mezi lidmi, kterým přece chtěla sdělit tolik dobrého!

      Šla mezi nimi, ale oni ji nevnímali. Každý jen spěchal, s nosem zabořeným do novin plných těch špatných a zlých zpráv, které se prohádaly a prodraly na stoly důvěřivých redaktorů, každý se sytil jejich zlem a beznadějí a hned taky nadával a spílal, jaký že je ten svět špatný, zlý a tudíž zkažený. Dobré Zprávě z toho bylo do pláče.

      Potácela se městem celá zesláblá, už zase neduživá, bezmála taková, jaká kdysi vypadla z porouchaného dálnopisu.

      Takto zuboženou ji našli pod lavičkou v městském parku ptáci, ti tvorové nebeští, kteří nesejí a nesklízejí a přece živi jsou. Ptáci, kteří nečtou noviny a nejsou tedy zaneseni jejich špatnými a zlými zprávami a jsou proto schopni vnímat krásu světa. Ti jediní neodmítli Dobrou Zprávu vyslechnout. Těm jediným Dobrá Zpráva zašeptala z posledních sil své poselství a pak se rozsypala. Ptáci všechna písmenka pečlivě sezobali a od té doby se i Dobrá Zpráva stala nedílnou součástí jejich zpěvu. Jde od zobáčku k zobáčku a moudří lidé celého světa si ji mohou kdykoliv poslechnout. Stačí jen zítra ráno otevřít okno a máte ji i vy z první ruky.

Bedřich Ludvík