Petr Kudela: filmový scénárista a režisér zralé generace českých dokumentaristů, rodák z Ostravy. Politické praktiky 50. let z něho udělaly i nádeníka na stavbách, zámečnického učně v železárnách. Studoval historii na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy; absolvoval Filmovou fakultu AMU (1961). Za krátké filmy z oboru kunsthistorie, ekologie a etnografie získal několik Velkých cen z mezinárodních festivalů (Madrid, Teherán, Zaragoza, Kranj, Katovice, Olomouc). Romány Strmá voda (1975), Něžné sestřičky (1982), povídky v časopisech a rozhlasu; nevydaná sci-fi sbírka Hluboké elektrické ticho a klukovský román pro dospělé Labyrint pod zámkem v Mikulově, v šuplíku zůstala i novela z roku 1989 Medové boty. Dnes: vinař na volné noze.

      Panoši zaslechli křik a pobídli koně. Už zkraje viděli, že na návsi někým cloumají a obecně se perou. V noci se zjasna nebe blýskalo, blesk prý vzal na sebe podobu vozu a lidé jančí!

      "Vneseme do věci pořádek," zahalekal Bušek a rozjeli se do pranice. Nelekali se, byli sice jen tři, ale patřili ke královské čeládce a měli pokušení se proslavit. Příjezd královských pozdvižení utišil. Bušek ani nesahal pro meč, ani ne jen na oko, aby se zdálo. Zvídal, co se přihodilo. Chytili ptáčka. Sličného, zpěvného. A zavřeli ho do klece. Klec byla černá a nečistá v tom chlívku drželi jinak samotného zuřivého obecního kance.

      "A teď?"

      "Jsou tam oba."

      "Ve jménu krále!" povelel Bušek (a projel jím sváteční pocit, přestože krále vídal jen z povzdálí a král určitě nevěděl, že by dal právo jednat ve svém jménu právě jemu).

      V chlívku bylo ticho. Kázali otevřít, vyvedli pocestného a se smíchem s ním odjeli, bez starostí, co si počnou vesničtí s kňourem, jenž zatím unikl, jak ho lapí a dostanou zpět.

      Bylo zvláštní, Bušek chtěl vysvobozenému postoupit koně, ale náhle zapochyboval, jestli ten by ho vůbec uměl řídit. Tak neuvěřitelná věc! Posadil ho raději na zadek za sebe a požádal, aby se držel.

      Když jeli nějaký čas a zastavili se v hájku pod hradem, pocestný poděkoval. Usmíval se, sličný a štíhle urostlý, oblečený nezvykle, ale půvabně, se zájmem pozoroval své zachránce. Ze zvědavosti se prý dostal do tohoto kraje, mířil k hlavnímu městu a doufal se dostat ke dvoru. Ve vsi ho zastavili a dali se do řeči, když je upoutal nezvyklý vzhled a šat. Po pravdě vysvětloval, odkud přichází, ale vesničané mu nedovedli rozumět. Příště už si rozmyslí, jak to poví. Určitě ne příměrem, že je nebešťan. Vesnická chasa se samotnému faktu nepodivila, o zevnějšku nebešťanů ale měla jinou představu. Nejmíň by měl mít bílou řízu a pernatá křídla, trvala na svém, ale tím nemohl vyhovět. Pobili ho tedy, bude mít sem tam modřinu a natloukl si koleno.

      Panoši dvorně zalitovali, že nepřijeli dříve, což způsobilo, že musel okusit chlívku a sdílet příbytek s divokým vepřem.

      "A víte, že se mě to zvíře nebálo?" usmál se muž a oni pocítili, jak je ve své mírnosti neohrožený, v prostotě silný, v neokázalosti vznešený. Omluvili se za smělost, že se tážou, ale rádi by se dozvěděli, kdo je a jak zní jeho jméno.

      "Vezměte za vděk, že jsem nebešťan. Vám si to troufám říct, protože vy jste vzdělaní, i když mi nerozumíte nebo neuvěříte, budete ochotni tolerovat moje vyprávění." A vyprávěl jim o místě, odkud přichází, které je přibližně tam, kde se protínají jejich přání a jejich budoucnost, že putuje po různých krajích a dobách pro svou kratochvíli. Jméno však nepověděl. Znovu jen poděkoval za své zachránění a omluvil se, že dál nebude nadužívat jejich laskavost. "Jen chvíli, ctní pánové, než se zotavím, pak pocestuji dále." A vybídl je, než se rozloučí, aby řekli, jakou žádají odměnu.

      "Spokojím se s tvým poděkováním, pane," řekl Bušek.

      Nebešťan mu odpověděl s úsměvem, ale trval, aby si přece jenom něco přáli.

      "Tedy," uklonil se Bušek dvorně, "tvé laskavé svolení, že smíme příběh o tobě vyprávět."

      "Přejte si víc, mladí rytíři, kteří jste na počátku svého životního osudu plni odhodlání, ale s prázdnou. Neostýchejte se, mohu hodně. Přejte si něco většího, co by vás povzneslo a bylo vám užitečnou odměnou."

      "Bohatství a moc!" vyhrkl Buškův druh.

      "Bohatství? Prosím! Jaké?" řekne nebešťan.

      "Zlato!"

      "Nevíš nic lepšího?"

      "Zlato a drahé kamení!"

      "Ještě lepšího."

      "Nejdražší drahé kamení!"

      Pán pokynul hlavou, ale pravil jim, že takové bohatství s sebou nevozí. Je příliš těžké, zabírá místo, darmo by se mrhala energie na jeho přemisťování. Je na obtíž.

      "Z čeho tedy nabízíš, pane?" uráží ho třetí pod maskou dvornosti.

      "Vozím s sebou něco," odpověděl, "co vám dopomůže k bohatství, když chcete právě je. Vždycky to mám u sebe: správnou radu. To neztratíte z děravé kapsy. Tu vám nikdo neukradne. Můžete ji použít znovu a znovu, neopotřebuje se. Bohatství a moc? Těch můžete dosáhnout třemi způsoby," mluvil zvolna, myšlenky předbíhaly řeč: "Ten nejvyšší vám neporadím, toho nejste schopni. Ten nejnižší je škaredý. Poradím vám druhý: Pěstujte žito!"

      Podivili se a zasmáli, jak rychle byl s tak vzácnou radou hotov a v duchu mu už začali říkat Žito.

      Nepokáral je, ale přiměl, aby se rozhlédli kolem. "Pěstujte žito," opakoval a pohledem zhodnotil krajinu: "Téměř nikdo je zde ještě nezačal pěstovat. Žito, případně oves a pšenici. Půda je k tomu vhodná. Déšť je hojný, přiměřeně rozložený od setí po úrodu. Úhrn teplot za rok zde u vás obilí právě vyhovuje. Jak si počínat, na to už přijdete sami, když víte tuto spolehlivou radu. Můžete mi věřit, že máte předpoklady dosíci úrody. Učiňte pěstování svým hlavním zájmem. Svět míří k době, kdy ten, kdo bude ovládat potraviny, bude mít účinnou zbraň, bude mocnější než jiní, bohatství všech se mu pohrne výměnou a budou ho poslouchat. Berete? Jste spokojení?

      Panoši nepoděkovali. Nedůvěřivě přebírali, co jim Žito nasypal. "Vyslovil jsi slovo zbraň," osmělil se konečně Buškův druh.

      "Doufal jsem, že pochopíte, co jsem vám dal. Zbraň je právě ta třetí možnost, které jsem vás chtěl ušetřit," netrpělivě mávnul rukou.

      Ale přemlouvali ho. Chtěli poznat i cestu zbraní, kterou znali jako cestu rovnou, na jejímž konci naleznou i bohatství a moc, každý to zná. Kdo má silnější zbraň, vyzíská moci a jmění víc.

      "Myslíte tedy: nejsilnější zbraň? Budiž tedy po vašem. Ukážu vám. Zavřete oči a uvidíte."

      Podivili se, ale natolik už Žitovi přivykli, že poslechli. Zavřeli oči a ukázalo se jim bojiště. Jak jste krotcí!, říkal Žitův hlas. Rozšíří se střelný prach, objeví se třaskaviny, rychlopalné zbraně, obrněné vozy, plamenomety, bomby...

      Co říkal, ihned jako by zevnitř na víčkách viděli. Každá nová zbraň přemáhala dřívější a tu zas překonávala další. Válčilo se po celých zemích, ve vodě i ve vzduchu. Každá nová zbraň se jevila silnější, ale žádná nebyla nejdokonalejší.

      Jaký cíl, jaký smysl má použití zbraní? vznesl v tom otázku Žitův hlas. Cíl a smysl přece není zabíjet ale tím způsobem ovládnout, co dosud patřilo jiným, získat jmění. Jenže čím třaskavější zbraň, tím více mrtvých a rozvalin. Ne, hlavy vymýšlející zbraně nebudou bez rozumu. Objeví síly uvnitř hmoty. Objeví zbraň, která rázem smete města a spálí lidi. Jenže co by byla vítězi platná kořist spočívající v rozvalinách?

      Přemýšleli tedy a připravili zbraň, která hubí lidi, ale majetek budovy a všechny statky zachovává neporušené. Je to nejdokonalejší zbraň? Nikterak. Vždyť zahubí všechny, kteří by mohli získané bohatství rozhojňovat. Je třeba vymýšlet dál. Sledujete mě, panoši, na mé cestě? Toužíte ještě po nejdokonalejší zbrani?

      Stačilo by přece zabít důstojníky a armáda by byla neschopná boje. Stačilo by ještě méně zamířit jen na pár nejvyšších, kteří řídí chod, a odpor by se zhroutil.

      Stačilo by v podstatě najít jen jednoho, toho nejmocnějšího, kdo inspiruje válku. Kdyby byl včas zasažen on, ani by k boji nemuselo dojít. A ostatní by mohli žít.

      Každý člověk má svou jedinečnou podobu. Něco, čím se nepodobá jinému, co patří jemu jedinému, čím se odliší od ostatních. Není to jen jeho tvář. Vyvstanou věci, o kterých nevíte: otisk prstu, obraz hlasu, mozkové proudy. Odliší bezpečně jednoho člověka od jiného. Nezaměnitelně. Dá se tedy vyrobit zbraň s velmi jemnými smysly, která neomylně vyhledá svůj jedinečný cíl. To je ta nejdokonalejší zbraň. Toužíte po ní, panoši? Kdo se odváží uchopit se moci a vystavit se za cíl, bude-li tato nejdokonalejší zbraň na světě?

      Dá se před ní ochránit?, optali se.

      Ó ano. Ale jedině tak, že cíl musí zůstat skrytý. Protivník nesmí mít příležitost, aby zmapoval jeho tvář, jeho otisk, jeho hlas, ba ani myšlenky. Nesmí předstoupit ani před své blízké, před nikoho, protože zrádce se může najít i u stolu pro dva. Nikdo ho nesmí vidět ani slyšet, nikdo nesmí vědět, že je to právě on, kdo má moc. Jenže jak mu má zachutnat moc, když nesmí vyjevit, že ji má! K čemu byste takovou moc vybojovali, kdybyste ji měli, a nikdo by nesměl vědět, že jste vítězi, jen abyste se nestali sami terčem?! Ještě toužíte po nejdokonalejší zbraní?

      Bušek zamrkal a otevřel víčka. Žito měl bledou, vyčerpanou tvář. Vidění skončilo. Bušek se dvorně uklonil, položiv si ruku na srdce. Panoši se zhloubi probouzeli. Žito už jim dále dar nenabízel. Usmál se. Nechal chvíli ptáčky cvrlikat a větve šumět.

      "Vězte tedy i první způsob," svěřil jim: "Poslechněte si, co vám řeknu. Největší bohatství je mít lidi. Kdybyste mi mohli rozumět, řekl bych mít energii. To je bohatství v nejúčinnějším stavu. Pro vás stačí, když pochopíte, že v podmínkách na vaší zemi vezdejší je energie nejlépe uložena v lidech: lidé z daných možností vytvářejí nejvíce hodnot, jsou bohatstvím, které se samo udržuje a dokonce samo sebe zlepšuje."

      Pokynul panošům a pravil: "Dal jsem vám, co se dalo, pánové! Poroučím se vám."

      Buška pozdržel. Položil mu ruku na rameno. "Tebe, Bušku, chci obdarovat navíc."

      "Děkuji. Dostalo se mi vrchovatě," poklonil se mladík.

      "Přidám ti, z čeho rozdávám, radu. Jdi za někým, kdo tě pochopí a kdo má předpoklady to ocenit. Budiž ti darem, cos původně chtěl: vyprávěj o mně."

      Bušek se rozloučil, a cestou na hrad si myslel: lehce rozdal, lehce přijal, k čemu mi to bude dobré? Ale pak si vlastní rukou vykartáčoval kabátec, protože na soukromou čeládku zatím neměl, a vypravil se k panovníkovi. Dveřník ho uvedl a ohlásil: "Králův panoš pan Bušek z Velhartic!"

      Král si od Buška vše důvěrně vyposlechl. A příběh kouzelníka Žita se mu zalíbil. Kázal pro něho poslat. A tak se cestovatel dostal na dvůr krále Karla, řečeného Čtvrtý. Provedli spolu nejednu kouzelnickou kratochvíli a podnikli nejednu cestu za zavřenými víčky. Žito chvíli pobyl, než se zcela zotavil. A do Prahy se ještě vícekrát vrátil.

      Král Karel vládl dlouhých šestatřicet let v bohatství a bez válek.

@