Blíží se Vánoce a Chattanooga je v srdci tzv. Bible belt (biblického pásu). 98 % lidí se tu prohlašuje za křesťany, pochází odsud většina věhlasných televizních kazatelů, včetně těch, kteří si za peníze oveček stavějí paláce, kde i psí bouda má klimatizaci, nebo ti, které občas "pomýlení" novináři vyfotí při odchodu z hotelu ve společnosti veselé dámy. Chattanooga je také semeništěm nejrůznějších kultů -- přesto (nebo možná proto), že je tu prý největší poměr kostelů na jednoho obyvatele na světě.

      Chattanooga má svou osobnost. Geografickými ani ekonomickými údaji nechci nikoho zatěžovat. Chtěl bych se pokusit o něco jiného. Popsat barvitost, malebnost, vůně a příchutě obyvatelstva, mírně říznuté nádechem místních Vánoc.

      Že to stojí za pokus, by mělo napovědět už pochechtávání černého muže v informacích na Kennedyho letišti v New Yorku, když jsem se ho zeptal, odkud to letí do Chattanoogy. Nebyl to smích zlomyslný, spíš mu připadalo legrační, že by někoho s evropským přízvukem vůbec napadlo tím směrem letět. Je to asi jakoby k vám domů přišla návštěva a hned by šla do ložnice. Pro USA je Chattanooga něco podobně soukromého a intimního.

      Na Jihu si samozřejmě člověk o bílých Vánocích může nechat jen zazpívat, prohlédnout si Alšovy obrázky nebo si přepnout na kanadský televizní kanál. Ale jsme v Americe. Co takhle Vánoce zelené -- ne ta zelená čerstvého chvojí, spíše ta jiná zeleň -- jako dolarová bankovka?

      Už v červenci začínají speciální vánoční prodeje, v televizi na všech kanálech dávají všemožné variace na Dickensův "Vánoční příběh" (království za Mrazíka!). Vše v koordinovaném psychologickém útoku překonat jižanskou filosofii, kterou mi kdosi popsal takto: Keep one hand on your gun, the other on your wallet, have your eyes open and trust nobody (Jednu ruku na pistoli, druhou na peněžence, oči otevřené a nevěřit nikomu.).

      Většina Američanů si Vánoce kupodivu představuje ve spojení se Santou, poletujícím ve svých saních tažených jeleny (náš Santa, Rudolf, má každý rok červený nos a zlí jazykové tvrdí, že se občas mírně potácí). Na dveře si tu věší věnce s červenými stuhami. Jedna stará hodná paní vzpomínala, jak její babička právě o Vánocích přijela s dědečkem do Ameriky. Když viděla všechny ty věnce na dveřích domů, polekala se, že tu řádí nějaká strašná epidemie. Dědečkovi prý dalo hodně přesvědčování, aby mu nevyemigrovala zpátky do Evropy. Nám to raději vysvětlili hned.

      Ne všichni tu ale slaví Vánoce stromečkem a se Santou u komína. Baptisté (a těch je většina) se bez pohanských relikvií obejdou. Farář jim vyhrožuje horoucím peklem za ledacos -- např. i za požití alkoholu. Ti stateční si tedy jezdí nakupovat pivo do vedlejšího města (průšvih je, když se tam v obchodě potkají s bratrem ve víře) a obrázky se Santou si prý prohlížejí tajně -- snad zamčeni na záchodě...

      Jedna z nejmenších, ale významných skupin lidí tady -- o kterých se nezasvěcenec dozví jen po delším pobytu -- jsou potomci takzvaných carpet baggers (kobercoví žebráci). To byli dobrodruzi ze Severu, kteří pod ochranou vítězného vojska cestovali po jižních oblastech s pytlíky sešitými z koberečků a do nich shromažďovali, na co přišli. V Chattanooze se usadili na hoře Lookout -- teď je to oblast starých zbohatlíků -- a jejich potomci dodnes vládnou městu. Mezi sebou si říkají Old Money (staré peníze). Zbohatlíci nedávní jsou usazeni na hoře Signal, a O. M. jim pohrdavě říkají New Money (nové peníze). Obojí M. se zpravidla nestýkají -- hory jsou odděleny řekou Tennessee.

      Old Money lehce poznáte podle kalhot, které mají kratší nohavice, jako by čekali velkou vodu. (A skutečně -- takovým kalhotům se tady říká high waters). Jednou jsem byl na nějakém jednání v Atlantě, kterého se zúčastnil rovněž jeden arogantní synek z prestižní chattanoozské rodiny. Ke konci se ke mě naklonil jeden z přítomných a nevinně se mě zeptal: "To ten chlap nemá na to, aby si koupil delší kalhoty?"

      Na podzim tu Old Money tradičně pořádají Cotton Ball (Bavlněný bál), jen pro vyvolené. Prostý lid si jako parodii zavedl Kadzu Ball (kadzu je plevel, liána původně z Japonska, která se v zanedbaných oblastech velice rychle rozbují).

      Další alegorickou skupinou na venkově a v chudších oblastech měst jsou tzv. rednecks (červenokrčkové). Rednecks se jim říká proto, že v minulosti tradičně pracovali na poli a měli opálené krky. Dnes už většinou dělají ve fabrikách a poznají se snadno: řídí pickupy, náklaďáčky, na zadním okénku mají pověšenou pořádnou brokovnici. Také nosí za pasem pistoli, připomínající Rumcajsovu bambitku, zvanou hog leg (prasečí noha). Pickupy musejí být otlučené a bez klimatizace, jinak by se jim ostatní smáli. Na svých farmičkách si stále přivydělávají "zemědělstvím" (stádečko krav -- občas se je pokusí spočítat, a když se dopočítat nemohou, nějakou klepnou na maso. Ti ambicióznější se nechali nachytat a pěstují pštrosy; ti se ale na rozdíl od kraviček těžko chytají). To zemědělství se provozuje jen v případech, že na farmičce ještě zbylo nějaké místo mezi starými, rozpadlými, křovím prorostlými a chřestýši obydlenými automobily. Ty se s úctou nechávají jako rodinná památka na pradědečka.

      Rednecks se stýkají jen s velmi úzkou skupinkou známých, jsou většinou silně nábožensky založení a nenávidí a bojí se každého a všeho, s čím nevyrůstali od dětství. Jedním z důvodů jejich izolace je asi také to, že jim je velice těžko rozumět. Jejich řeč připomíná volnoběh jejich náklaďáčku. Pod spodním rtem mívají žmolek žvýkacího tabáku; ti čistotnější chodí s prázdným kelímkem od kávy nebo plechovkou od Coca-Coly coby plivátkem. Slina prošlá žvýkacím tabákem se nesmí polknout. Rakovina úst je zřejmě důvodem, proč u rednecků nedochází k populační explozi.

      Osobně jsem viděl jednoho japonského inženýra. Chtěl si to zkusit a buď ignoroval dobře míněné rady, nebo nerozuměl, možná mu připadalo vulgární plivat -- zkrátka polknul. Během čtvrthodinky se mu začalo tmít před očima, uložil se na podlaze a museli ho odvézt do nemocnice. Sblížit se s redneckem je vrchol diplomatického umění a vyžaduje to obrovskou trpělivost. Když se vám to ale povede, máte přítele na celý život.

      Před dvěma roky, když jsme s rodinkou navštívili svou starou vlast, jsme se po příletu všichni usadili do naší rodinné "minivany", zapnuli klimatizaci, nastavili automatický regulátor rychlosti (česky je pro to určitě nějaký odborný termín) na 75 mil/h a podřimujíce jsme si to v klidu valili do Chattanoogy. Napadlo mě, proč tu asi nikdo nejezdí stylem pražských taxikářů. Odpověď nevím dodnes, ale trochu podezřívám právě ty místní Rumcajse, jejich bambitky a brokovnice na zadních oknech omlácených pickupů.

      Možná má někdo pocit, že se vyhýbám zmínce o normálních lidech. Ti tady -- podle evropského standardu -- nejsou. Jsou tu samozřejmě novináři, zubaři, lékaři, právníci, inženýři, technici a řemeslníci -- těm mladým se tu říká Yupee (Young Urban Professionals), ale i ti mají svou osobnost.

      Nejlépe to vyjádřil jeden Belgičan, který tu dělal nějaký čas ředitele jedné venkovské továrny. Jednou večer, když jsme si sedli a začali filosofovat. A uvědomili jsme si, že oba máme často pocit, že buď jsme blázni my, nebo všichni ostatní okolo. Dost se nám oběma ulevilo, protože nám tak zasvitlo malinké světýlko naděje -- i přesto, jak velice nepravděpodobné to může být, jsme možná opravdu ještě normální.

      Chattanooga je v srdci oblasti, kde se vedly jedny z nejurputnějších bojů Severu proti Jihu. Pár mil od středu města je slavné bojiště Chickamagua, udržované jako národní park. Tam padlo prý přes 30 000 vojáků. Přímo v centru je Missionary Ridge, kde generál Sherman nečekaně porazil dobře zakopanou jižanskou armádu a otevřel si tak cestu do Atlanty (kterou pak patřičně zdevastoval). Na vrcholu místní hory Lookout se vedla tzv. "bitva nad oblaky" -- mlha z řeky Tennessee totiž pokryla údolí a vojáci tak umírali s pocitem, že jsou blíže k nebi.

      Občanská válka tu však zdaleka neskončila. V místech bitev a v zahradách domů stojí pečlivě zrestaurované kanóny. Prý jako historické památky; zkušenému pozorovateli by však nemělo ujít, že velká většina děl je namířena směrem na Sever. Kdyby se Sherman o něco pokusil znovu, nemuselo by mu to už tak lehce projít.

      Každý rok na jaře předvádějí dobrovolníci v parku Chickamagua některé důležité bitvy. Je to příležitost k hezkému výletu s rodinkou do přírody na malou společenskou akci -- hraje se s vervou a mně vždycky trochu vrtá hlavou, kdo letos tu válku vyhrál...

Jaroslav Tymaň, Chattanooga, Tennessee, USA