M`a salaama, Sýrie!

      "Délka se neměří vzdáleností. Zídka u zahrady může skrývat víc tajemství než čínská zeď a dívčí duše je spolehlivěji chráněna mlčením než saharské oázy písečnými náspy." (Antoine de Saint-Exupéry)

      Za poledního ticha se blížíme k malé strážní budce ze dřeva. Žárem rozpálený asfalt se leskne a zdá se, že jsme jediní, kteří ruší siestu turecko-syrské hranice. Celník si spíše ze zájmu než z povinnosti prohlédne naše pasy, vesele se zazubí a na rozloučenou nám vtiskne do rukou neznámé arabské cukroví. Z auta u příjezdní rampy na nás kdosi mává. "Jedete do Aleppa? Tak honem nasedejte!" usmívá se řidič napůl vykloněný z okénka. "Poprvé v Sýrii?" Ano, poprvé na prahu Orientu, oblasti nazývané v nejstarších dobách podle Aramejců Aram. Teprve v době helénistické se v řečtině objevuje i označení Sýrie, ale po arabských vpádech v 7. století upadlo opět v zapomnění a trvale se užívá až od konce 19. století.

      Je pátek, v muslimských zemích den odpočinku, a náš nový syrský přítel Dya nás zve na piknik v přírodě. S radostí přijímáme. Čím blíž jsme známému výletnímu místu, tím provoz kolem houstne a šílející klaksony se marně snaží popohnat líný zástup vozidel. V údolí s klikatící se říčkou roztáhly stovky rodin své koberce a pod širým nebem připravují sváteční oběd. Vážení občané se proměnili v rozpustilé děti, které se radostně vrhají do proudu vody nažloutlé barvy a nepopsatelného zápachu. Muži stříkají po ženách, které většinou bázlivě postávají na břehu a pochichtávají se neobratnostem manželů, když se po kolena, po pás či dokonce po krk ve vodě brodí napříč korytem. Pronikavou vůni opékaného masa a směsice exotického koření doprovází podmanivý rytmus bubnů, skupinka mladíků se dává do tance. Mám chuť štípnout se do tváře, zda to není jen sen, poněkud živější a realističtější. Přijíždějí další a další auta, z nichž vedle tradičních muslimek v černém vystupují mladé dívky oblečené podle poslední evropské módy. Včerejšek, dnešek i zítřek zde pulzují v nepochopitelné souhře, záhadném harmonickém akordu.

      Do Halebu, známějšího spíše jako Aleppo, přijíždíme až za soumraku. "Paříž? To je nic proti nočnímu Aleppu, uvidíte!" prohodí Dya, zesílí rádio na maximum a stáhne všechna okna ve voze, abychom náhodou nepřehlédli řady luxusních vilek, obklopených udržovanými zahradami. Do světel neónových reklam probleskují anglické názvy diskoték a klubů, lidé korzují, tančí, baví se. Přesto je Haleb proslulejší jako prastará křižovatka obchodních cest, kde vedle Arabů žilo od pradávna i hodně Kurdů a Arménů. Obrovitá citadela vévodí historickému centru, které ve svém srdci ukrývá dvanáct kilometrů dlouhý středověký bazar a velkou Omayyadovskou mešitu. Vyhlášená je rovněž místní kuchyně, jmenovitě sladkosti. Nikde na světě prý nenajdete lepší. "Try this, my friend. Very good!" a pouliční kuchař rozlamuje zlatohnědou kuličku vytaženou přímo z rozpáleného oleje. "Co je to?" ptáme se anglicky a poprvé ochutnáváme faláfel, národní jídlo arabského světa. Kuličky jsou uvnitř kropenaté, zelenožluté a spolu s čerstvou zeleninou se jimi plní placky. Jeden takový sendvič stojí asi šest korun a zasytí nejméně na půl dne.

      Po pár dnech nás rušné ulice s neutuchajícím proudem aut začnou unavovat a táhne nás to dál na jih. Tam čeká konzervativní Hama, průmyslový Homs, nedaleko libanonských hranic majestátní Crack des Chevaliers, největší středověká tvrz postavená křižáky. Hlavně však Palmyra, někdejší římská metropole, ukrytá uprostřed pouště. Za pásmem písečných hor se náhle vynořují kolonády sloupů, zbytky chrámů, lázní, oblouků. Arabský název Tadmur označuje datlové palmy, které zde vytvořily zelený ostrov nápadně kontrastující s okolní vyprahlou krajinou. Tudy projížděli obchodníci na cestách ze Středomoří do Mezopotámie a Perského zálivu a město těžilo z této výhodné polohy. Ve 3. století n. l. ho proslavila odvážná královna Zenobia, když povstala proti Římanům a několik let jim statečně odolávala. Skončila porobena v zajetí, ale legendy o ní kolují stále. S několika málo turisty bloudíme za úsvitu labyrintem antických sutin a snažíme se domyslet příběhy, které otiskly své stopy do kamení a písku. Ani zdaleka nejde o mrtvou historickou památku, neboť symboly a motivy v ní obsažené žijí jako součást naší kultury dodnes. O čtyřiadvacet hodin později zahlédneme vše naposledy z okénka stařičkého autobusu jedoucího ve směru Damašek.

      Syrské hlavní město je divoké a krásné. V ohlušující vřavě klaksonů, za křiku prodavačů a hýkaní mezků, v té nekonečné změti těl, pachů a zvuků si uvědomujeme, jak moderní a bohatý byl Haleb. Přesto nás Damašek okouzluje snad ještě více. Má svou Umajjovskou mešitu, pocházející z dob největšího rozkvětu chalífátu, stánky s čerstvou citronádou, kýčovité taxíky na třech kolech, ozdobené vším možným, a hlavně nejúžasnější bazar na Blízkém Východě. Súk-al-Hamídíja -- přes den neprůchodná vřava prodavačů a kupujících, v noci avenida ztichlá pod středověkou klenbou. Chce se nám bloumat spletí temných uliček, zapomenout na přítomnost, na čas, splynout s prostředím a atmosférou. "German? English? French? Come in, come in!" vybízí nás neodbytný obchodník. Jeho hlas nás probudil ze snění, jsme už zase zde, tělem i duchem, a uvědomujeme si, jak dlouhou cestu máme ještě před sebou.

      Spěcháme do Jordánska, ale ještě předtím zamíříme na sever. Stranou hlavní cesty se táhne nízký pás hor, v jejichž nitru je ztracena Maaloula. Podle staré legendy v těchto místech přispěchal Stvořitel na pomoc svaté Tekle a ukryl ji uprostřed skal před pronásledovateli. Na památku zde byl postaven klášter, který dnes patří k nejnavštěvovanějším křesťanským poutním místům, hned po jeruzalémském chrámu Svatého Hrobu. Maaloula je doslova napěchována množstvím menších i větších svatostánků. Ve třítisícové vesničce, jejíž obyvatelé zůstali věrni aramejštině, prapůvodnímu jazyku Ježíše Krista, je dobrých čtyřicet kostelů. A odlišné vyznání zanechalo stopy rovněž na mentalitě zdejších lidí. Jsou vstřícní a přátelští jako Arabové, přesto však více distingvovaní, respektující přání svého hosta.

      Čas je však neúprosný a nám nezbývá, než se rozloučit. "M`a salaama, Syrie!" Po dvanáct století se tvé tradice, hodnoty a způsob myšlení vyvíjely na odlišných základech, za jiných podmínek. Dnes mezi tvé lidi přicházejí tisíce Evropanů, posuzují tě podle svých norem a jen proto, že mají vyšší výrobu, si často myslí, že jsou to oni, kdo třímá pochodeň civilizace. Víme toho o sobě navzájem tak málo, zvláště toho, co bychom měli vědět. Snad jednou nalezneme způsob, jak propojit naše kulturní dědictví k pochopení civilizace lidstva a světa, jehož jsme všichni nedílnou součástí.

Eva Danová

  
   

    Adresy:

      http://www.arab.net -- o všech arabských zemích

      http://menic.utexas.edu/menic/countries/syria.html

      http://www.syriaonline.comhttp://www.syria-net.com -- vše o Sýrii (business, kultura, historie, cestování, ubytování atd.)

      http://www.edit.fr/info/jp/syrie.html - překlady ze syrštiny

      http://www.bayside.net/users/pascal/Syrie.htm - geografické a demografické údaje, atlas