Bob Dylan -- tulák se vrací zpět

      Bob Dylan se stal kulturním fenoménem druhé poloviny dvacátého století. Již více než tři desítky let obývá rockový, folkový a literární Olymp. Jeho skladby převzali do svého repertoáru Jimi Hendrix, Beatles, Byrds, Joan Baezová, Eric Clapton, Eric Burdon, Bruce Springsteen, Patti Smithová a mnoho dalších. Dodnes je Dylan jedním z nejvýraznějších symbolů společenského varu šedesátých let.

      Za pětatřicet let své aktivní muzikantské kariéry se stal nezastupitelným králem populární hudby, bez nějž by kultura dvacátého století nemohla vypadat tak, jak vypadá. Napsal mnoho písní, jež výrazně ovlivnily tvář poválečné moderní hudby, a není sporu o tom, že to byl on, kdo zavedl literaturu do hájemství pop music. Vydal knihu na lákavém pomezí poezie a prózy Tarantule (česky Argo, 1997) a jeho život a tvorbu zpracovává také jeden z dodnes nejvydařenějších hudebních CD ROMů (Sony, 1995). O Bobu Dylanovi se píší diplomové práce na světových univerzitách, amatérská dylanologie každoročně svádí odborníky z celého světa na setkání do Rakouska a dnes tato tradice žije i v Čechách. Každá Dylanova nová deska vyvolává netrpělivé očekávání dlouhé měsíce dopředu. Zprávy z natáčení letošního Mistrova opusu "Time Out Of Mind" slibovaly mnohé. Nakonec se tato deska všeobecně pokládá za nejlepší od LP "Blood On The Tracks" z roku 1975 (!).

      Fenomén Dylan letem světem

      Zpěvák, písničkář, básník a kytarista Bob Dylan se narodil jako Robert Allen Zimmerman 24. května 1941 ve městě Duluth v Minnesotě do rodiny židovského obchodníka s nábytkem a elektrickými přístroji. Mladý Robert miloval filmy s Jamesem Deanem, měl rád motorky a poslouchal rythm`n`blues z jižanských radiostanic a hrál na piáno ve školní kapele. V devatenácti odešel do Denveru, objevil folkového barda Woody Guthrieho a rozhodl se pro stylizaci tuláka a ztracence.

      Takový Dylan dorazil ve dvaceti do newyorské Greenwich Village. V živém prostředí folkových klubů zaujal lidovými baladami, zpívanými "starým" hlasem, a hrou na harmoniku v držáku na krku, již pochytil od černého Jesse Fullera. Zájem novinářů přivolalo vydání první desky. Album "Bob Dylan" vyšlo v březnu 1961.

      Moudrost, citlivost a inteligence sotva dvacetiletého Dylana každého ohromovaly. Jeho silné sociální cítění jej neodvratně směřovalo mezi aktivisty hnutí za lidská práva. Následující LP "The Freewheelin`" Bob Dylan už obsahovalo první z jeho úderných politických písní Masters of War (Vládcové válek) a A Hard Rain`s Gonna Fall (Padá těžký déšť). Dylanův manažer Albert Grossman vzal ovšem jinou píseň, Blowin` in the Wind (Jen vítr to ví), a nechal ji nahrát v poněkud sacharínové verzi triem Peter, Paul and Mary. Hit byl na světě a Dylanova sláva se začala šířit.

      Další velkou folkovou hvězdou, která ze začínajícího Dylana udělala slavného muže, byla zpěvačka a kytaristka Joan Baez. Když se z jejich spolupráce a přátelství nakonec vyvinula láska, všichni v nich viděli královský pár folkové hudby. Při "Pochodu na Washington" pak mladý bard zpíval v srpnu 1963 před 400 000 posluchači.

      V Dylanových písních se v té době začaly objevovat také biblické a další literární náměty. Nepříliš složitá folková kazajka mu byla malá, četl Keatse a Rimbauda, a z lidového pěvce se zrodil básník. Léta 1964-66 byla prokazatelně Dylanovým nejsilnějším tvůrčím obdobím. Jeho jarní výlet do Londýna v roce 1965 zmapoval slavný dokumentární film D.A. Pennebakera "Don`t Look Back". Snímek zachycuje zvláštní atmosféru poloviny šedesátých let, jakési ticho před bouří, a také Dylana -- tajemného, sršícího, atraktivního. Tehdy naposledy Dylan hrál jen s kytarou jako "folkař".

      Dylan elektrofonický

      V červnu 1965 už definitivně zradil city všech pravověrných na festivalu v Newportu, když své písně odehrál za řízného elektrického doprovodu Paul Butterfield Blues Bandu. "Elektrifikace" visela ve vzduchu. Za první folk-rockovou skladbu bývá považována House of the Rising Sun od Animals. Sám Dylan přiznává, že když ji poprvé slyšel v autorádiu, bylo to pro něj jako zjevení. Jeho Mr. Tambourine Man se stal velkým hitem folk-rockových Byrds.

      V takové atmosféře se rodila jedna z nejsilnějších písní 60. let -- Like a Rolling Stone -- píseň, jejíž sound byl skutečným zvukem doby. Dylan zbořil tříminutovou hranici u délky singlu a s šestiminutovou písní se dostal do Top Ten na obou stranách Atlantiku. Alba "Highway 61" a "Blonde on Blonde" obě vznikala v náročných podmínkách, jež se později nejednou opakovaly. Dylan přicházel do studia s náčrtem textu, vytvářel sloky za pochodu, poté se najednou chopil kytary, začal hrát a ostatním nezbývalo, než se přidat. Obě desky ale patří k tomu nejlepšímu, co dosud v populární hudbě vzniklo.

      Nedlouho nato Dylan objevuje kanadskou skupinu Hawks (později Band) a vyráží s ní na působivé turné. V té době nespí, nejí, noří se do jakési rokenrolové nirvány. Opět filmově dokumentující Pennebaker to suše komentuje: "To, o co tenkrát šlo, byly drogy..."

      Havárie na motorce, nebo v životě?

      Takhle ovšem nelze žít věčně. V červenci 1966 Dylan havaroval na svém motocyklu poblíž svého domu nedaleko Woodstocku a poranil si páteř. Tak alespoň hovoří oficiální zpráva. Dylan odchází do ústraní, odpočívá a oddává se péči své čerstvé manželky Sáry. Vychovává své děti, krmí kočky, trochu sám jí a nechává se ostříhat.

      O několik měsíců později natáčí ve sklepě domu svých přátel z Bandu, a spolu s nimi, slavné Basement Tapes -- kolekci originálních, někdy veselých, někdy hluboce sebezpytných písní o slávě, vině, odpovědnosti a vzpouře.

      Následující alba ukazují Dylana v nové podobě -- smířlivějšího, melodičtějšího, s měkčí barvou hlasu a srozumitelnějšími příběhy v textech. V roce 1973 si zahrál vrhače nožů Aliase ve westernu Pat Garrett a Billy the Kid, ze kterého pochází slavná píseň Knocking On Heaven`s Door (Klepání na nebeskou bránu).

      O dva roky později vlekoucí se rozchod se Sárou vybičoval Dylana k dalšímu z vrcholů jeho kariéry: albu "Blood on the Tracks". Také další deska "Desire" přinesla silné a posluchačsky vděčné písně. Následující turné Rolling Thunder Revue s mnoha slavnými hosty, kočující po nevelkých sálech Amerikou, předvedlo Dylana s nabílenou tváří, intenzivního, inspirovaného, ve velké formě.

      Koncem 70. let se Dylan stává "znovuzrozeným křesťanem". Jeho desky nabývají evangelického, gospelového charakteru. Album "Infidels" ovšem už s sebou nese také zprávy o návratu k víře židovské. Léta osmdesátá přinesla další desky, další koncerty, další písně. Dylanologové dál nadšeně pátrali po jinotajích, skrytých významech a vysvětleních, ale desky už se tak neprodávaly. Zájem veřejnosti a konec konců i nové hudební trendy jakoby se obracely jiným směrem.

      V devadesátých letech se Dylan vrátil zpátky ke kořenům. Natočil dvě alba folkových a bluesových tradicionálů. Navštívil také Prahu, kde s úspěchem koncertoval ve Sportovní hale (1994). Zalíbilo se mu u nás tak, že přijel ještě jednou a odehrál krásné tři (!) koncerty v Paláci kultury (1995). Od roku 1990 ale nesložil novou píseň.

      Čas trávený vně vlastní mysli

      Letošní deska "Time Out of Mind" ovšem předvádí Dylana v nové a nebývalé formě. Textová hutnost, invenční melodika,výrazný pěvecký projev a konec konců zřejmě i "sedmdesátoletní" zvuková stylizace neworleánského producenta Danila Lanoise vyvolala jednotné nadšení americké kritiky. Přitom příběh, který tento poněkolikáté nový Dylan vypráví, není nic veselého -- popisuje pocity stárnoucího muže, souženého nenaplněnou láskou a životem v moderní, nepochopitelné a uspěchaně prázdné době. "Legrace skončila," říká Dylan a jeho slova dopadají s nebývalou přesvědčivostí. Za obzorem ale stále ještě číhá naděje.

     

Saša Neuman

      Adresy:

      1) http://www.bobdylan.com/ -- písně z nového alba v Real Audio

      2) http:// www.bob.nbr.no/ -- obsáhlá stránka o všem kolem B.D.

      3) 3) http://www.fmi-fcia.uchicago.edu/~jrr/tbob/index.html -- téměř kompletní texty písní

      4) http://www.inmet.com/~mg/h61i/h61i.html -- CD ROM Highway 61