PREMIÉRY

      V únoru si mohou diváci vybrat ze sedmi amerických, jedné anglické a hned tří českých očekávaných novinek; někdy se ovšem vybírá dost těžko, zvláště, když u některých filmů jde o tituly jenom nově natočené, a u jiných je už z názvu nebo jména režiséra zřejmé, že od nich zase tak moc čekat nelze.

      Zkušenějšího návštěvníka kin nepřekvapí, že autorem dobrodružné epiky SEDM LET V TIBETU (Seven Years in Tibet, USA 1997) je Jean-Jacques Annaud, obratný Francouz, schopný vždy adekvátně zdramatizovat vše, co je zrovna časové. Však také dokázal osud rakouského horolezce, který se na začátku války v roce 1939 dostal z Himálaje přes Indii až do Lhasy a byl dlouhou dobu přítelem tehdy mladičkého dalajlámy, aktuálně zpolitizovat a přizpůsobit požadavkům mezinárodního publika, jak ukazuje nejen obsazení módního Američana Brada Pitta (Tichý nepřítel) do hlavní role, ale i zručné uplatnění exotické Tibeťanky Jetsu Pemy, skutečné dalajlámovy sestry, v jedné z postav vedlejších, a především závěr celého příběhu. To ovšem neznamená, že by Annaudův film nebyl profesionálně natočený, prostředím i dějem atraktivní a divácky vděčný; všudypřítomná režisérova snaha být tematický "a jour" z něj ale přece jen dělá titul pomíjivý.

      Úděl zůstat jen vzpomínkou je pravděpodobně dán i katastrofické romanci Jamese Camerona TITANIC (Titanic, USA 1997). Ani Zlaté glóby nebo sady Oscarů, ani vědomí dvousetmiliónových nákladů, monstrózní reklama či obrovský počáteční ohlas v USA, Evropě a jistě i u nás, nemohou zakrýt skutečnost, že všeobecně známé potopení údajně nepotopitelné lodi z roku 1912 je tentokrát z průzračně komerčních důvodů předvedeno napůl jako cajdákovitá milostná historka a napůl jako vzrušující katastrofická velkopodívaná. A rozdíl není bohužel jen vnějškový: zatímco první, delší půlka zůstává, vzdor úsilí nejnovějšího dámského idolu Leonarda DiCapria (Romeo a Julie) jen lacinou obměnou románů pro služky, druhá, kratší polovina je brilantní ukázkou velkorysosti hollywoodských producentů a jejich specialistů na vizuální a zvukové efekty. Po technické stránce jde u druhé části filmu o dílo vynikající a bezpochyby o jeden z mezníků žánru, jako celek se však už tragédie Titaniku v minulosti dočkala lepších zpracování.

      Komorní tragikomedie MŮJ NEJMILEJŠĺ BAR (Trees Lounge, USA 1996), kterou režijně debutuje herec Steve Buscemi (Con Air), se většinou odehrává v periferní nálevně, kde okouzlující automechanik-budižkničemu, představovaný režisérem, postupně rozkrývá životní komplikace svoje i dalších štamgastů, všedních lidí s všedními starostmi i radostmi. Malý, ale milý film nezávislé produkce s poetikou spíše evropských šedesátých než amerických devadesátých let, by mohl být blízký mentalitě českých diváků, i když asi jenom těch, kteří jsou alespoň ve středním věku. Mladšímu publiku, odchovanému akčními tituly současnosti, se zřejmě bude zdát, že jim hrdina, který není schopen najít své místo v životě a je, jak sám říká, "jenom na srandičky, ne na bitky", nemá už co říct, i když je tomu právě naopak.

      Název kriminální komedie Olivera Stonea U-TURN (U Turn, USA 1997), odvozený od dopravní značky, povolující ve Spojených státech otočení vozu do protisměru, jako by předznamenával překvapivý obrat i v žánru filmu. Černý humor krvavého příběhu muže, který se zaplete s manželkou maloměstského boháče a dá se potom najmout na její zavraždění, připomíná více komiku jakési noční můry než běžné oddychové zábavy; režisér Stone i herci Sean Penn (Mrtvý muž přichází), Jennifer Lopezová (Anakonda) a Nick Nolte (Zbožňuji trable) vycházejí sice z tradice melodramatických krimi, označovaných termínem "film noir", ale obracejí s ironickým nadhledem všechny její zvyklosti naruby. Značně provokativní tón této stylově čisté hříčky se samozřejmě nemusí líbit každému, kdo ho však dokáže ocenit, s potěšením vychutná její bizarní, i když poněkud cynické finesy.

      Politizující thriller ŠAKAL (The Jackal, USA 1997) natočil Michael Caton-Jones jako modernizovaný remake slavného "Šakala" (The Day of the Jackal - The Chacal, GB/FR 1973) Freda Zinnemanna, a hned zkraje je nutné přiznat, že to neměl dělat. Hon na profesionálního zabijáka, pověřeného zastřelením v tomto případě manželku amerického prezidenta, a hledaného hned dvěma tajnými službami ze Spojených států a Ruska, zcela ztratil autentičnost literární předlohy Fredericka Forsytha (asi proto není v titulcích vůbec uveden), kterou nemohou ani hvězdy, jakými jsou Bruce Willis (Pátý element) nebo Richard Gere (Prvotní strach), nahradit. Kdo viděl původní verzi z roku 1973, neměl by na její nynější nepovedenou kopii raději chodit, a kdo ji neviděl, měl by si počkat, až Zinnemannův čtvrt století starý originál uvedou opět jednou v televizních pořadech pro pamětníky.

      Historické drama AMISTAD (Amistad, USA 1997) patří ve filmografii "popcornového" režiséra Stevena Spielberga (zvaného tak pro teenagerovské určení většiny jeho tvorby) mezi těch několik titulů, směřujících obsahově k divákům starším. Rozsáhlá dobová freska líčí vzpouru afrických otroků, kteří v roce 1839 vyvraždili posádku španělské lodi La Amistad, byli zajati americkou brigou a postaveni ve státě Connecticut před soud, jehož úkolem bylo rozhodnout, je-li podstatou lidského společenství otroctví nebo svoboda. Myšlenková závažnost, sugestivní záznam utrpení nevinných a přesvědčivé herecké výkony Morgana Freemana (Moll Flandersová) a Anthony Hopkinse (Přežila jsem Picassa) odpovídají Spielbergovu profesionálnímu věhlasu, zřejmá didaktičnost příběhu, překvapivá u režiséra, který ji odmítá i v dobrodružných historkách pro nezletilé pojídače pražené kukuřice, však může leckomu vadit.

      První film režiséra Jima Gillespie, studentský horor TAJEMSTVĺ LOŇSKÉHO LÉTA (I Know What You Did Last Summer, USA 1997), je zřetelně ovlivněn současnou americkou oblibou tohoto způsobu ohrožování mladých lidí zdánlivě nevysvětlitelnými silami, vzkříšeného i u nás uvedeným "Vřískotem" (Scream, USA 1996) Wese Cravena. Typicky iracionální motiv žánru, představa neznámého vraha, mstícího se po roce čtveřici absolventů střední školy za to, že ho srazila autem a jeho mrtvolu hodila do moře, je podán s úctyhodnou znalostí řemesla, dovedně stupňovaným napětím, nečekaně logickým rozuzlením a v některých scénách s Jennifer Love Hewittovou (Sestra v akci 2) i s pozoruhodnou atmosférou až mystické hrůzy. Schopnost vytvořit věrohodný pocit strachu z neskutečna je ve světě oceňován, ohlas tuzemských diváků, zarytých vyznavačů reality, bude ale zřejmě stejně vlažný jako v případě zmíněného "Vřískotu".

      Malou návštěvností zato určitě nebude poznamenáno válečné drama MOST PŘES ŘEKU KWAI (The Bridge on the River Kwai, GB 1957), které nebylo dosud v českých kinech uvedeno, i když jeho ústřední melodie, pískaný Colonel Bogey March, u nás už před čtyřiceti lety téměř znárodněla. Dokonalým spojením britského civilismu výrazu a produkce v americkém stylu triumfovali tehdy na mezinárodní scéně nejen režisér David Lean a herci Alec Guinness, William Holden a Jack Hawkins, osobnosti, které není ani dnes třeba představovat, ale i celá evropská kinematografie. Však také v historii anglických vojenských zajatců, budujících v Barmě most pro své japonské věznitele, nejde jen o akční děj, chlapskou tvrdost a šibeniční humor, ale i o pevnost a zároveň křehkost morálních zásad uprostřed války. Sedm Oscarů bylo svého času zaslouženou poctou Leanovu dílu, jež by si alespoň nyní neměl žádný český divák nechat ujít.

      Dvě ze tří domácích premiér patří pokusům začínajících režisérů, kteří si, jak už to bývá, určili cíle, na něž dosáhnout jim zatím není dáno. Černou komedií POSTEL (ČR 1998) se Oskar Reif chtěl v absurdní biografii muže, obklopeného celý život jenom ženami, zamyslet nad nerovnoprávným postavením obou pohlaví ve společnosti, v rádoby tragikomedii MRTVEJ BROUK (ČR 1998) měl Pavel Marek v úmyslu odhalit na modelovém vztahu dvou načas vykolejených jedinců vnitřní nejistotu, bezcílnost a prázdnotu dnešních mladých lidí. Jeden i druhý zůstali někde v polovině cesty, oba však předvedli své profesní hodnoty zřetelněji než mnozí jejich vrstevníci. Zatímco například v poněkud přeceňovaných "Knoflíkářích" se nevýrazná režie Petra Zelenky skrývá za obratně napsaný příběh, u debutů Reifova i Markova je tomu přesně naopak. A natočit ze slabých scénářů alespoň to, co natočili, dokáží jen tvůrci s budoucností.

      Třetí titul, koprodukční pohádku JEZERNĺ KRÁLOVNA (ČR/D 1998), kterou s obvyklou machou zrežíroval Václav Vorlíček, přijmou zřejmě dětští návštěvníci bez protestů, tak jak přijímají vše, co se v žánru vyskytne. Jejich letitější doprovázeči si ale jistě všimnou, že kromě několika situací se v příběhu zlé vládkyně, snažící se za každou cenu získat mladého prince, jenom vaří z vody kdejakých motivických polotovarů, ochucených více či méně podařenými filmovými triky. A nemálo z nich pak udiví, že scenáristou tohoto slepence, odvolávajícího se na inspiraci Labutím jezerem, je Miloš Macourek, někdejší osobitý představitel dodnes živých situačních komedií a pohádkových parafrází. To vše ale děti nezajímá; ty jenom vycítí tu lhostejnost, rutinu a sebeuspokojení, kterými se Vorlíčkovy filmy pro německo-českého producenta Karla Dirku vyznačují.

     

Karel Cop