- internet4U -

Nové formy života na obrazovkách

      Současná doba se vyznačuje skutečně bouřlivým vývojem informačních technologií (IT), jenž samozřejmě vzbuzuje velkou radost v redakcích časopisů, které mají o čem psát, a v nadšencích, pro které je zkoušení novinek druhou přirozeností (a pro některé dokonce i prvou). Tato bouřlivost ovšem způsobuje, že vše je v jakémsi neustálém přechodném stavu, nic nemůžeme být bráno za jasné a dané. To poněkud méně vyhovuje lidem, kteří si s technikou nechtějí ani tak hrát, jako vážně pracovat, pokud možno bez většího stresu.

      Je zřejmé, že právě to je nejméně typické pro dnešní čistě internetovou část světa informačních technologií. V okamžiku, kdy je nějaká technologie "docizelována", je na světě nějaká nová, která svou předchůdkyni i ve své neúplné a ne zcela použitelné podobě začne vytlačovat ze sotva dobytých pozic. Nejvýraznější je to samozřejmě na neustále se střídajících verzích současného prohlížečů stránek World Wide Web, které jsou nejvíce na očích uživatelů (má to ještě další, skrytější důvody, k těm se ale ještě dostaneme). U protokolů, hardwarových řešení nebo třeba multimediálních formátů je tomu ale obdobně.

      Je třeba si uvědomit rozdíl mezi technologií poprvé implementovanou mateřskou společností a technologií nasazenou v plném lesku a slávě v uživatelské praxi. V tisku jsou pochopitelně oslavované ty první, je to většinou něco nového a pro čtenáře tedy neokoukaného a zajímavého. Působivost těchto novinek je zdůrazněna tím více, nakolik se jejich výkon či možnosti liší od v současné době standardních řešení. Bohužel v okamžiku nasazení novinky do praxe již tento rozdíl nebývá takto markantní, protože dosavadní technologie mezitím dozrály či byly plně optimalizovány vůči své počáteční uvolněné podobě.

      Zcela jinou věcí je důvod vzniku těchto novinek. Touha po vylepšení současné společnosti či stavu komunikací bude zřejmě jen za málokterou z nich takové příklady najdeme patrně nejčastěji v oblasti freewaru a sharewaru, nikoli ve světě industriálních standardů. Poměrně užitečnou pohonnou motivaci představuje konkurenční soutěžení. Nabídnutí řešení s vyšší produktivitou práce či prostě hrubým výkonem bývá nejlepším argumentem pro zakoupení a současně pro ignorování konkurence. Jako příklad si tady můžeme uvést prakticky cokoliv z rodiny softwaru, nebo také soutěž výrobců modemů (občas implementujících ještě nedovařené přenosové normy).

      Nejpohodlnější je pochopitelně utéci konkurenci výtvorem, který vytváří zcela nový segment trhu. Ostatní firmy jen těžko rychle zareagují, vývoj zabere něco času. A co se týče zákazníků ti koupí vše, co voní novotou, vykazuje se jistou módností a má rozumnou cenu. Příkladným výrobkem, který sice není z komunikační oblasti, ale krásně demonstruje vytvoření celého nového trhu a současně i souhlasí s vizionářskými představami o kyberpunkové společnosti budoucnosti, je Tamagocchi firmy Bandai Company, Ltd. Japonský výrobce hraček způsobil značný rozruch svým elektronickým "ptačím" stvořením velikosti vejce, o které je třeba se starat, pečovat atd. jinak může i zahynout. Šílenství s Tamagocchi, kterému propadli Japonci, se dá v našich krajích přirovnat snad jen k "céčkům" našich mladých let.

      Vytvoření nové životní potřeby nebo zcela nového pracovního nástroje nemusí být nutně odsouzeníhodné, ovšem v řadě případů bývá značně samoúčelné jako metoda řešení nasycení trhu. Vyžadují se jen mírné investice do marketingu, které zákazníky přesvědčí o nezbytnosti přesměrování toku jejich finanční zásoby.

      Do stejné škatulky můžeme hodit nové verze programů, které zavedou několik nových funkcí a především změnu interního formátu ukládání souborů. S postupným rozšiřováním programu (např. bundlováním s počítači) bude stále více uživatelů původně se starší verzí naprosto spokojených nuceno k upgradování.

      Více kladů snad může přinést dovyvinutí technologie, která teprve umožní použitelnost určitého produktu. Jestliže dnes zkoušejí firmy prosadit výrobky pro videokonference a další typy komunikací v reálném čase, je zřejmé, že budou nejprve muset zlepšit infrastrukturu a zejména propustnost sítí. A to určitě nikomu neuškodí.

      Televizor versus počítač

      Všechny dosavadní úvahy můžeme použít při chápání toho, co se děje na Internetu. Pokud byste dnes zkusili vyhledat všechny články o Internetu a aplikovat na ně nějakou lexikální analýzu, zjistili byste pravděpodobně velmi zajímavé věci z nejčastěji používaných slov.

      Střídání témat se začíná velmi podobat rozmarné paní Módě po období 3D grafiky a Javy přichází čas hovorů o televizních společnostech, sítích a počítačích. Z hlediska mediálního je to další výrazné poskočení vzhůru na žebříčku výkonové náročnosti prezentace dat bez jakýchkoli výraznějších změn v podpůrném hardwaru i softwaru, a problémů k řešení je tedy více než dost. Navíc tyto překážky jsou tak zásadního charakteru souvisejícího s dnešním stavem samého jádra Internetu že způsob jejich překonání bude rozhodující pro budoucnost Sítě a výslednou tvář informačních technologií na počítačích. Nesmíme ale opomenout stále více převažující komerční stránku věci. Dříve bylo na www stránkách doslova plýtváno mediálním materiálem, majícím často slušnou uměleckou hodnotu, bez jakékoli copyrightové ochrany, natož komerčního využití.

      Vysvětlit, proč se dnes tolik mluví o televizním vysílání v souvislosti s komerčním Internetem, je poměrně jednoduché. Jde tu především o odstranění psychologických bariér řadových computerizací nedotčených občanů, pro které má slovo počítač pořád ještě pejorativní nádech.

      Není jistě třeba provádět velké psychologické výzkumy pro to, abychom si představili typický vztah pana H. Simpsona k počítači a jeho možnou modifikaci (manipulaci, v případě Barta by to byla destrukce). Nejběžnějším zdrojem zábavy je v USA kabelová televize, která je velmi levná a nabízí stovky kanálů přičemž míra kultivovanosti, blbosti či prostoupení reklamou samozřejmě závisí na dané společnosti, cílové sociální skupině a v neposlední řadě na výši poplatků. Při nízkých cenách není pro nikoho problém si něco takového pořídit, a k mačkání tlačítek na dálkovém ovladači nejsou třeba speciální kurzy ani technické tituly z univerzit.

      V poslední době IT průmysl s nelibostí kvituje klesající tempo rozvoje: jak se zdá, dochází nasycení dosavadních typických skupin uživatelů. Zřejmě nejryzejším příkladem snahy o vytvoření rovnítka mezi počítači a nenáročnou zábavou, je přímo psychologicky propracované zařízení WebTV. De facto jde o přístroje firem Philips a Sony, které se na Internet připojují jako řadový kanál do televizního přijímače. Speciální a pokud možno maximálně zjednodušený internetový klient je zajišťován několika obvody přístroje; listování pořady www stránkami a diskusními skupinami je možné pomocí na první pohled obyčejného dálkového ovládání. Zatímco pro zkušeného uživatele počítače by podobné řešení bylo naprosto neuspokojivé, pro ostatní je zapojení WebTV do televizoru ekvivalentní vyzkoušenému ovládání videomagnetofonu (design je ostatně volen velmi podobný). Použití televizoru místo speciálního počítačového monitoru přináší výraznou úsporu, samozřejmě za cenu horší kvality obrazu (viz vložený článek o rozdílech mezi počítačovými monitory a televizory).

      Podobným směrem se dnes ubírají i další výrobky Internet TV firmy Philips, herní konzole Sega Saturn doplněná o modem, ale i internetové televizory firem Sharp, Mitsubishi a Samsung, které jsou skutečnými televizními přijímači se zabudovanými browsery a obvody pro vylepšení obrazu.

      Z hlediska pasivních uživatelů je tedy Internet prostě balíkem kanálů, které vycházejí velmi levně, prozatím obsahují malé množství reklamy a naopak nesčíslně mnoho galerií s obrázky a zjednodušenými filmovými šoty. Při pohledu z druhé strany, z pozice provozovatelů Internetu, je fúzování s televizními systémy o to zajímavější, o kolik je propracovanější technologie jejich šíření. Kabelové sítě televizních společností mají leckde větší hustotu a kvalitu než jejich internetová backbone a je velmi lákavé tyto sítě k šíření Internetu použít.

      Již dlouhou dobu se tak mluví o kabelových modemech, které by po kabelových rozvodech mohly dosahovat přenosových rychlostí padesátkrát vyšších, než je tomu u klasických modemů po telefonních linkách. Jinak jde o tutéž techniku dial-in, u které se na lince musí spojit dva modemy. To je také největší brzda rozvoje kabelových modemů: musí dojít ke spolupráci kabelových a internetových provozovatelů, a navíc s ohledem na možnost počítačové telefonie jsou vážnou překážkou klasické telefonní společnosti, které větří nechtěnou konkurenci.

      To by ale mohl řešit poněkud neplnokrevný Internet provozovaný společností WaveTop, která hodlá podobně jako je tomu u teletextu přidávat signál Internetu do nevyužitých částí televizního přenosu. Slovo signál je skutečně namístě, protože takto budou jednosměrně datově vysílány stereofonní hudba, zprávy, výukové dětské programy a také nový software. Při sledování tohoto "programu" ani nebudete muset přerušit práci na počítači. Navíc uživatel nepotřebuje modem, protože se používá karta s televizním tunerem, která je dnes pro PC běžně k dostání za 90-150 dolarů.

      Takové řešení je velmi přitažlivé pro všechny, kteří touží po skutečně komerčním Internetu. Sítě WaveTop umožní bezproblémové určování nabídky programů, stejně jako přidávání reklamního obsahu. V tomto oboru budou ostatně zkušenosti televizních společností velmi ceněny, jejich komercionalizace byla propracována k dokonalosti, stejně jako související vztahy s mediálními a reklamními agenturami apod.

      Všechny zainteresované společností touží vytvořit z Internetu obrovský zábavní průmysl, podobný současné televizi. Přitom je ale nepochybné, že v budoucnosti dnešní forma počítače a televizoru splyne v jakýsi univerzálnější prvek domácího kina. Počítač s DVD jednotkou, dekódováním obrazu a zvuku, a samozřejmě výstupem na nějakou zobrazovací jednotku spolu s TV či satelitním tunerem, roli velmi jednoduchého a obrazem nijak neoslňujícího televizoru bez problémů zastane.

      Obraz digitální versus analogový

      Jak se zdá, něco podobného může být skutečně hudbou nejbližší budoucnosti. O něco později zřejmě bude vysílání skutečných televizních kanálů klasickými metodami omezeno, hned, jak nastoupí Video-on-Demand a skutečné Digital-TV nabízené čistě na Internetu. Prozatím nic takového bohužel nehrozí, protože momentální propustnost Internetu a podpora relací v reálném čase jsou prostě nedostačující.

      Tím se ale pomalu dostáváme k dalšímu důvodu, proč se dnes o TV ve spojitosti s Internetem tolik mluví. Mimo postupné budování sítí na ATM a dalších technologií, podporujících videokonference a další aplikace vyžadující synchronizaci v reálném čase, se dnes specifikují formáty digitálního videoobrazu. Jsme svědky nástupu digitálních přenosů dat. Dosavadní obraz šířený prostřednictvím satelitů, rádiových vln i videomagnetofonů je totiž plně analogový, což je na konci dvacátého století jisté feux pas...

      Tak dlouho se mluví o HDTV (High Definition TV) a než se stačili výrobci dohodnout, změnily počítače naprosto pravidla hry. Ať tu ale nedojde k mýlce u HDTV mělo jít o větší rozlišení a vhodnější poměr obrazu, který měl být původně vysílán analogovou cestou. Ostatně, v Japonsku je takto HDTV již zavedeno do vysílání.

      Je ovšem pravdou, že digitální nemusí nutně znamenat lepší, možná spíše vhodné pro počítačové a síťové zpracování. Jak ukazuje případ digitálního satelitního vysílání (a předběžně se totéž tvrdí i o DVD), u komprimovaného přenosu vždy hrozí, že bude zvolena příliš vysoká míra komprese, do vysílacího pásma transponderu se doslova "nacpe" co nejvíce kanálů a výsledná kvalita vysílání bude bezesporu horší než původní analogová.

      Pokud se má dnes vytvořit nový obrazový standard, samozřejmě digitální, měl by posloužit pro sjednocení po celém světě, které by umožnilo poskytovat služby třeba i zákazníkům z jiných kontinentů, a pochopitelně s jinými přístroji, včetně satelitního vysílání a DVD. Až dosud měli největší slovo při navrhování nových videoformátů filmoví a televizní distributoři, kteří nemají zájem poskytovat počítačům rovnoprávnou pozici s "jejich produkty". Navíc digitální formáty pro ně hrozivě chrastí nedegradujícím vytvářením identických kopií, bez ohledu na copyrightové informace.

      Poslední měsíce byly právě ve znamení sporů o standard Digital--TV. Ohledně detailů této normy došlo ke značným rozporům mezi výrobci televizorů a televizními společnostmi na jedné straně, a počítačovým průmyslem na straně druhé. Členové původní HDTV Grand Alliance prosazovali svou představu vysílacího standardu, který by setrvával na dosavadní "prokládané" metodě (viz vložený článek).

      Z hlediska výrobců PC, zejména firmy Microsoft, bylo ovšem něco takového nepřijatelné, protože by se tím zbytečně degradovala kvalita obrazu dosažitelná počítačovými monitory. Důležité ovšem je, že přes 22 milionů PC je dnes se svými monitory s tunerem teoreticky schopno zpracovávat Digital-TV, zatímco žádné digitální televizory ještě neexistují. Prosincové rozhodnutí FFC (Federal Communications Commission) bylo šalamounské: signál bude moci být šířen v prokládané i "progresivní" formě, takže vzhledem k předchozím argumentům jde v podstatě o vítězství počítačového průmyslu.

      Bohužel další problémy jsou ukryty v Pandořině skřínce zvané DVD (Digital Versataile Disk), protože již existující formát videodat využívá prokládané techniky a nelze jej měnit, zatímco u DVD-ROM se o progresivní metodě (tedy neprokládané) ještě uvažuje s tím, že do DVD může být v bližší budoucnosti dodatečně zavedena.

      Ať je to, jak chce, dnešní počítače jsou připraveny na nástup digitálního obrazu, ať už z Internetu, DVD nebo televizního vysílání. Počítačové monitory mohou přitom generovat bezkonkurenční obraz a softwarové vybavení zase dosud neviděné luxusní ovládání s možnostmi nejen zobrazování titulků filmu umístěných na určité stránce textu, ale třeba také jejich automatického překladu do zvoleného jazyka...

      Dosavadní analogové metody se sice přežily, ale přechod tvůrců na digitální technologii je bolestný, nákladný a bude probíhat řadu let. Jak navíc ukazují poslední měsíce, skutečně jednotných formátů se zřejmě hned tak nedočkáme...


      Monitor a televizor

      jedno a totéž?Jednou z poměrně nejasných záležitostí na počítači bývá pro laika rozdíl mezi počítačovým monitorem a běžným domácím televizorem. Zatímco totiž barevný televizor s úhlopříčkou 70 cm pořídíme pod 20 000 Kč, 21" počítačový monitor s obrazovkou Trinitron pod trojnásobek této ceny zřejmě neseženeme. Přitom obraz na monitoru se nám při detailnějším prohlížení může zdát být hranatější, a stejně tak obraz z televizních tunerů (karet) nebývá příjemný a zásadně hrozně malý.

      Proč? Rozdílů je celá řada a sahají až do principů funkčnosti obou zařízení. Odpověď by přitom měla být zajímavá pro každého, kdo provozuje televizní tuner na svém počítači, nebo zkouší televizor připojit na video-out port své grafické karty. Zásadní informace to jsou samozřejmě pro každého, kdo se zabývá digitalizací videobrazu pro takové ptáčky je samozřejmostí připojení počítačového monitoru i videomonitoru (většinou nejlepší možný televizor) pro neustálé srovnávání výsledného obrazu.

      Celkově lze říci, že počítačové monitory mají tendenci zobrazovat tytéž barvy stejně na různých obrazovkách, na videomonitoru má uživatel šanci nastavit odstín barvy a její sytost (Hue a Saturation) a upravit si barvy ku obrazu svému. Ze zelené linky na profesionálním Betacamu se tak snadno může stát na určitém televizoru modrá. Odtud také cynické vysvětlení akronymu NTSC jako Never Twice the Same Colors Nikdy dvakrát tytéž barvy.

      Barevná hloubka

      Další ze ctností počítačových monitorů je počet dosažitelných barev. Největší barevná hloubka je 32 bitů, což dvojnásobek proti 16bitovým barvám, které je schopen přenést kompozitní signál do televizoru. Z důvodu menší náročnosti na šířku přenosového pásma mají RGB signály (Red, Green, Blue) zakódované do videosignálu značně omezené barevné rozsahy. Velmi syté barvy na počítačovém monitoru, jako jasná červená nebo zelená, jsou v profesionální praxi považovány za "ilegální barvy" pro video nejsou zobrazitelné a budou tedy nahrazeny "něčím" jiným.

      Zdálo by se, že cca 65 000 barev bude na televizoru stačit, ostatně řada uživatelů si s nimi na svém počítači taktéž vystačí. Kdo ovšem někdy viděl pořádnou grafiku s množstvím sytých barev (jako např. fantastickou sci-fi novelu Sinkha, která je renderována v 24bitových barvách), ví, že je to jako pozorovat krajinu přes začouzené sklíčko...

      Rozlišení obrazu

      Počítačové monitory zobrazují rozlišení podle možností svých a grafické karty, ke které jsou připojeny. Jestliže náš 12palcový monitor zvládne rozlišení 640 x 480 bodů, 20" obludu si kupujeme, abychom mohli pracovat s pracovní plochou zobrazovanou např. 1280 x 800 bodů. Film přehrávaný "fullscreen" na první obrazovce bude potom zabírat jen malou část obrazu na druhém monitoru v ideálním případě při stejném relativním rozlišení (řekněme 72 dpi) ovšem absolutní rozměry okna budou stejné.

      Videomonitory a televizory (či spíše jejich obrazovky) nevyužívají "digitálních pixelů", paprsek je vychylován cívkami díky konstantně se měnícímu proudu v signálu. Obraz na 13palcovém i 32palcovém televizoru bude zaplňovat celou obrazovku a bude tedy různě velký ovšem s týmiž detaily. Rozlišení se udává jako počet horizontálních linek, který může být pro profesionální videomonitor až 800, ovšem domácí televizor zvládá linek jen 340. Z hlediska videomagnetofonů to nemusí být chyba VHS zvládá dokonce jen asi 240 linek. Ovšem u DVD nebo Digital-TV (udává se přes 500 linek) se již u zobrazování detailů rozdíly projeví.

      Z tohoto hlediska televizory zastřou chyby obrazu, které na profesionálním monitoru vypadaly jako hotová pohroma pro celou produkci filmu.

      Prokládaný a progresivní obraz

      U původních obrazovek NTSC televizorů se ukázalo, že než paprsek projde celou cestu od horního řádku dolů, dříve rozsvícené body luminoforu pohasnou. To samozřejmě působí blikání obrazu. A to dokonce i při počtu 30 snímků/s. Proto byl každý snímek rozdělen do dvou políček. Nejprve je vykreslováno první, obsahující pouze liché řádky obrazu, potom druhé se sudými. Proti tomu běžné počítačové monitory mají kvalitnější obrazovky a mohou být "progresivní"každý snímek vykreslovat najednou.

      Největším problémem prokládaného obrazu je typicky zobrazování čárové počítačové grafi-ky. Pokud bude mít totiž čára šíř-ku jednoho řádku obrazovky a bude jen v jednom ze dvou polí, bude na obrazovce blikat. Dobře pozorovatelné je to např. u počítače Atari, když k němu připojíme televizor jako videozařízení.

      Normy PAL, SECAM a NTSC

      Dnešní počítačové monitory se liší podporovaným rozlišením a obnovovací frekvencí, a v případě Maců i tvarem konektoru. Jinak je signál tentýž. Televizní vysílání se odehrává ve třech majoritních formátech, lišících se snímkovou frekvencí, mírně změněným rozlišením a samozřejmě odlišným způsobem kódování barev. NTSC má menší vertikální rozlišení na snímek, zato má 30 snímků/s viz tabulka.

      ABCDE

norma NTSC PAL SECAM Digital-V
vertikální rozlišení 525 625 625 1440
3A/D analogový analogový analogový digitální-MPEG-2
snímků/s 30 25 25 30
poměr stran/s 4:3 4:3 4:3 16:9

Jaroslav Zapletal @

internet4U