V Austrálii existuje už dlouho příručka, která je návodem, jak provést úspěšně sebevraždu. Ještě před pár lety byla běžně k dostání v knihkupectvích. Známá humoristka Dorothy Parkerová zase napsala knihu, v níž informuje, s jakým stupněm bolesti nutno počítat při různých druzích sebevraždy. Nakonec zjišťuje, že pravděpodobně žádná metoda není v tomto ohledu bez rizika, ba že každá může dokonce selhat, a tak je snad "lepší zůstat naživu". Tak zní vážně míněný závěr knihy. Naše australská dopisovatelka Dáša Bláhová si dnes vybrala téma z nejtěžších.
Internet vám za pár minut předhodí rovnou celou kupu užitečných informací o sebevraždě, a to nejen s nejrůznějšími návody, jak na to, ale i kázáním proti. Takže je to na vás.
Co je to vlastně euthanasie?
Morbidní téma? To určitě. Uzákonění euthanasie v Austrálii v roce 1996 (přesněji v jednom z jejích sedmi spolkových států zvaném "Severní Teritorium" s hlavním městem Darwinem) a posléze její "odzákonění" v březnu tohoto roku vyvolalo vlnu divokých diskusí v tisku, televizi, parlamentu, kostelech i v obývácích.
Právo na smrt
Laskavá vražda
Legalizovaná vražda
Sebevražda s povolením
Legální pomoc k sebevraždě
Milosrdné zabití
Sebevražda s požehnáním společnosti
Tak takto zněly postupně titulky v médiích.
Ale v kterém momentě lidského utrpení může být rozhodnuto, že je lépe zemřít, než umírat? Právě tento moment je pravděpodobně tím sporným bodem, kde se zákon a osobní rozhodnutí mohou radikálně rozcházet.
Posvátnost života a víra, že život si nedáváme sami, a tudíž si ho ani sami nemůžeme vzít, je téměř nedotknutelným základem křesťanské společnosti.
Ale ve světě plnícím se takovým množstvím smrtelných nemocí, od nekonečného množství stále přibývajících druhů rakoviny až po AIDS či "přirozenějšími" chorobami stáří, jakoby se právo na důstojnou smrt podle vlastního uvážení stávalo posledním výkřikem mnohých z nás.
Ještě před oním "odzákoněním" v březnu 1997 pořádal časopis Bulletin výzkum, v němž zjistil, že parlamentní návrh na zrušení možnosti euthanasie je proti přání většiny Australanů, kteří již od r. 1962 začali podporovat aktivní euthanasii. V září 1996 tak souhlasí již 76 % dotázaných s tím, že když beznadějně nemocný pacient požádá o smrtelnou injekci, měl by ji dostat. Předtím podporovalo 66 % dotázaných euthanasii pasivní, čili možnost, že beznadějně nemocnému pacientovi by mělo být možné jeho utrpení zkrátit a odchod ze světa ulehčit.
Fakt, že dnes je více hlasů pro aktivní nežli pasivní euthanasii ukazuje, že lidé o své vlastní smrti rozhodovat chtějí. Slogan v Bulletinu zní: Australané věří v řízení svých vlastních životů tak proč ne vlastní smrti?
Senát obdržel od různých organizací více než dvanáct tisíc návrhů (pro i proti), což je více než při jakémkoli jiném referendu v minulosti. A to vše se začalo odehrávat v okamžiku, kdy se v televizi objevila drobounká žena a zcela jasně vysvětlila, proč přejela, i s celou rodinou, Austrálii z jihu až na sever do Darwinu: aby tam požádala o milosrdné ukončení vlastního života. Paní Millsové bylo jedenapadesát let.
Dívala jsem se na ni v televizi a musím přiznat, že bylo obtížné necítit sympatii a nesouhlasit s touto drobounkou umírající ženou, trpící strašnou rakovinou kůže, pokrytou rozškrábanými puchýři od hlavy až k patě a mluvící o hrozných bolestech a žádající o možnost odejít, pokud je její mysl ještě zdravá. To znamená odejít z tohoto světa s pocitem důstojnosti. Její manžel a děti byli s ní a podporovali ji v jejím rozhodnutí.
Paní Millsová svým veřejným vystoupením dojala půl světa. A druhou půli rozhořčila.
Církve
Katolické a anglikánské náboženské organizace začaly okamžitě kampaň proti tomuto zákonu Severní Austrálie. Unitáři, v Austrálii třetí největší církev, zvedli opoziční kampaň proti těm křesťanským, proti kritizovanému parlamentnímu rozhodnutí, jež nepovažovali za "eticky adekvátní". Výrok parlamentu nevypovídá o pacientech, ale o politicích proklamujících morálku bez ohledu na lidské bytosti, jež budou postiženy jejích rozhodnutím.
Nutno říci, že v té době byla euthanasie přislíbena i dalším dvěma lidem, nicméně jak se má na takový výrok tvářit člověk, který věří v individuální právo ukončit svůj život podle svého vlastního rozhodnutí?
Pouť paní Millsové za klidem v duši ovšem trvala přes další dva měsíce, neboť se nenašel v onom státě, podle zákona, třetí lékař, který by podepsal milosrdný rozsudek smrti. Nakonec se našel, paní Millsová si za pomoci počítače vstříkla smrtonosnou dávku, a parlament brzy poté zákon zrušil.
Ale proč neukončila svůj život sama? Anebo: Kdyby mi dala jehlu do ruky a požádala mne, udělala bych to?
Pan Guinness, známý komentátor Sydney Herald, v období nejvypjatější debaty řekl: "Aby bylo jasno: Problém není v tom, zda život umírajícího bude ukončen s jeho či jejím svolením, anebo bez něj, ale v tom, zda člověk má právo na sebevraždu."
Právo
Faktem je, že každý člověk, kromě někoho, kdo je zcela paralyzován třeba mrtvicí, je v kómatu či trpí Alzheimerovou chorobou, sebevraždu, pokud chce, spáchat může.
Zjednodušený náhled? Možná. Faktem ovšem také je, že co svět světem stojí, lékaři zmírňují či pomáhají zkrátit bolest na smrt nemocných pacientů tak jako tak a moc se o tom nemluví. Přístroje udržující lidi v kómatu "naživu" jsou po jisté, pravda, všude jinak dlouhé době stejně vypínány. I když další zpráva a opět z Austrálie připomíná, že před nedávnem se tam probudil pacient z kómatu po celých osmi letech. Na světě je zcela jistě další debata.
Jestliže patřím k určitému náboženství, mohu mu sice věřit ale právo na to, vzít si svůj vlastní život, nemám neboť mi nepatří. Taková víra ovšem nemůže zavazovat ty, kteří v ni nevěří, a už vůbec nemůže být vnucována těm, kdo jsou ateisté.
Neboť jestliže věříš v potlačení práv individua v rámci prospěchu společnosti, pak má společnost, a tedy i její zákon, přednost před tvým individuálním právem. Ale jestliže nevěříš v takovou sociální teorii, neměla by ti být vnucována.
Možná že mnoho úspěšných sebevražd, zrovna tak jako neúspěšných pokusů o ně, jsou pouze produkty dočasné mentální poruchy, deprese a touhy po pomoci. Některé jsou ovšem racionálním rozhodnutím ujít následkům svých činů. Anebo ukončení mentálního utrpení či fyzické bolesti. Ale i únavou životem. I tak chce ovšem mnoho lidí dát vinu někomu jinému. Nebo mít aspoň souhlas společnosti.
Demokracie? Nuž, babo, raď!
Zákon
V tomto směru bylo Austrálii v praxi euthanasie nejblíže Holandsko. I tam je sice nelegální, ale lékaři přitom mají právní imunitu, a to v celé škále zásahů: od asistence u sebevraždy až po vlastní ukončení pacientova života.
V roce 1990 prý hlavní soudce Holandska, profesor Jan Remmalink, zjistil, že 25 306 smrtí
za asistence lékaře čili 20 % všech úmrtí se odehrálo právě v r. 1990. Z nich bylo 8 750 případů odpojení resuscitačního přístroje bez požádání pacienta o souhlas a 8 100 byla úmrtí morfinovými injekcemi. Z těchto 8 100 bylo 4 941 čili 61 % naordinováno opět bez souhlasu pacienta.
Australští oponenti zvedají varovně prst a poukazují právě na Holandsko, tvrdíce, že to je příkladem, jak se euthanasie může v praxi zvrhnout.
Lékaři
Lékaři, sestry a opatrovníci v podstatě nikdy rádi nemluví o praktikách, které vlastně provádějí privátně a v tichosti. Ale někteří se v debatě rozpovídali. Bývalý federální ministr a profesor na Univerzitě Nového Jižního Walesu Peter Baume říká: "Není možné neuposlechnout někoho, jehož tělo i vědomí jsou v agónii, jak opakovaně prosí, aby mohl umřít, a sama sebe přitom i nadále považovat za ohleduplného člověka a dobrého lékaře."
Australská lékařská asociace podporuje právo pacienta odmítnout některou léčbu, a zrovna tak podporuje právo umírajícího na utišující léky proti bolesti, i kdyby měly zkrátit jeho život. A tak účel světí prostředky.
Baume tvrdí, že této nevyhlášené, dobrovolné euthanasie se v Austrálii neoficiálně účastní na 14 % lékařské profese, tj. přes 7 000 lékařů. A studie z minulého roku mezi členy australské společnosti pro HIV odhalila, že 41 lékařů, 18 % z 233 dotázaných, přiznalo, že pomohli 228 HIV pozitivním pacientům s AIDS zemřít. Mnoho dalších doktorů odmítlo odpovídat. A všeobecní lékaři podporují euthanasii ještě více než nemocniční. Přitom žádný australský lékař nebyl dosud persekvován za uspíšení pacientovy smrti.
Nu a můj názor, pokud někoho zajímá? Asi už vyplývá z tohoto článku. Že zákon a individuální rozhodnutí v otázkách života a smrti mohou mít k sobě velmi daleko. Ale vzpomeňme si na blahé paměti vzrušené debaty o přerušení těhotenství...
Dáša Bláhová