Byl jste už od malička spíš racionálně-technický typ? Něco, čemu se obvykle říká "hračička"? Anebo pravý opak?
Já bych řekl, že něco mezi tím. Měl jsem samozřejmě různá období - jedno z prvních patřilo sběratelství. Moji nejhlubší vášní byli brouci. Začátkem padesátých let, to už jsem byl teenager, jsem je nadšeně sbíral, určoval a třídil, ještě tu sbírku mám. Mě zajímalo vždycky všechno možné, ale zejména věci, které byly trochu tajemné. Přesněji: věci, kterým jsem nerozuměl, mě přitahovaly vždy víc nežli věci jasné. Takže k mým "lákadlům" patřila třeba i matematika, právě pro její složitost a nepřístupnost.
Jak jste se poprvé setkal s počítačem?
V mém případě to bylo opravdu hodně dávno. Myslím, že v roce 1947, to mi bylo devět, nám maminka ukázala v TIME MAGAZINE článek o prvním počítači a překládala nám to, protože vždycky pečovala o naše co možná široké vzdělání. Pamatuji se, jak jsme se tomu tehdy smáli poznámce, že ten počítač, když udělá chybu, rozsvítí červené světýlko. Už to jsem ocenil jako malý zázrak: že počítače mohou samy sebe hlídat a přiznat svoji vlastní chybu.
Pak přišla informační bariéra, která nás od nich nadlouho oddělila.
Tak zde bych vás trochu poopravil. Padesátá léta sice přinesla skutečně bariéru, ale zase bylo pár skvělých lidí, kteří dělali počítače tady. Třeba Svobodova skupina byla velice pokročilá. Takže kdo se o věc opravdu zajímal - si s tou bariérou dovedl poradit. Já jsem chodíval na populární přednášky, z nichž některé měl sám Antonín Svoboda, a i později (ale to už do toho pletu asi i šedesátá léta) jsem chodil soustavně na semináře o logických obvodech v Emauzích, které pořádal Jiří Haškovec v rámci Kybernetické společnosti. Tam byla samozřejmě také přednášky o počítačích.
Jak na vás tedy zapůsobil jejich pozdější prudký vývoj: jako něco varujícího? Nebo naopak nadějného?
Mě - spíše než záležitost aplikační nebo společenské důsledky - zajímala víc teorie, principy, ba i filosofie. Na počítačích mě už od začátku vzrušovalo spíš co toho budou umět, a do jaké míry se budou podobat člověku. Vzpomínám, jak se u nás objevila jako jedna z prvních Hao Wangova kniha z oblasti , které se dnes říká teoretická informatika. (Wang byl průkopník automatického dokazování matematických vět na počítači, pozn. red.) Tehdy mě vůbec poprvé napadlo, že by mohlo být zajímavé, naučit počítač některým exaktním činnostem, jakou je třeba právě dokazování matematických vět.
A kdy jste si na nějaký počítač sáhl skutečně sám ?
To bylo až když jsem byl v aspirantuře, čili to muselo být někdy koncem šedesátých let. Tehdy jsme se s kolegy učili Algol 60 (jeden z počítačových programovacích jazyků, pozn. red.) a chodili jsme do tehdejšího Parku kultury a oddychu, kde byl sálový počítač, myslím že to byl ICL. Tam jsem psal své první nesmělé programy a zadával je ještě na děrných páskách.
Pamatujete si na ten pocit?
No - bylo to tehdy zřejmě dost atraktivní, ale naštěstí tenkrát běžnému smrtelníkovi tak málo přístupné, že tomu nebylo možné propadnout, dokonce ani i kdyby člověk chtěl. - V čem atraktivní? - Určitě už třeba jenom v tom, že se tomu dalo nějakým způsobem skutečně poroučet a ono ho to poslouchalo. A přitom jste si s tím mohl hrát s důmyslem, zadávat úkoly, rozhodovat, čemu se to má věnovat dřív a čemu později, vymýšlet zjednodušující triky a podobně.
Odhadl byste už tehdy, k jak masovému rozšíření později dojde?
Já mám pocit, že jsem o tom tak moc neuvažoval. Tehdy existoval všeobecný názor, že k zásadnímu pokroku může dojít jenom u velkých a rychlých sálových počítačů. To, že k hlavnímu nástupu dojde dík miniaturizaci úplně jinde, nebylo tehdy možné předpokládat. Samozřejmě, skuteční odborníci to asi už tušili.
A první kalkulačka?
Ty byly tehdy romantické, ještě na kličku. A na technice jsme počítali s tak zvaným "šíbrem", tedy s posuvným logaritmickým pravítkem. Dokonce ještě z Ameriky jsem si přivezl stále jen mechanickou pomůcku: byla to plechová destička, na níž se cosi posouvalo sem a tam pomocí takové tyčinky, a tak se počítalo. Ještě ji mám někde schovanou.
Vy jste dokončil školu v šestašedesátém.
Ano. Večerní studium (jinak to nešlo) na elektrofakultě, zaměření Výpočetní technika u profesora Koníčka. Diplomní práci mi zadal Jiří Haškovec, můj pozdější aspirantský školitel, a byla k mé radosti čistě teoretická: konečně jsem si mohl hrát na opravdového badatele. Týkala se teorie konečných automatů.
?????
Konečný automat je dynamický systém s konečně mnoha stavy. Z jednoho do druhého přechází pod vlivem vstupních signálů. Lze jej studovat jako abstraktní matematický objekt, který pak umožňuje hovořit o věcech konkrétnějších, jako například o logických obvodech v počítači.
Do Ameriky jste jel už jako aspirant ?
Po absolvování techniky jsem nastoupil řádnou dovolenou. Mezitím přišel osmašedesátý rok, s možností vyjet do ciziny, čehož jsem využil, přerušil aspiranturu a odjel do Berkley studovat na doktorát z počítačové vědy. Tam, jsem se také začal zajímat o umělou inteligenci, obor tehdy v rozkvětu.
Návrat asi nebyl lehký.
To by bylo téma na další rozhovor.
Už si jej zamlouváme. - Kdy jste přišel poprvé k opravdu vlastnímu počítači, na nějž jste si nainstaloval programy podle své chuti?
Nikdy. Protože já vlastně ani nechci. Jednak na to nemám čas ... a ani to není moje vášeň. Jak vidíte, tady v práci na něm mám plno věcí, ale to mi tam dává někdo jiný. Takže já jsem opravdu spíš jen uživatel.
Jste tedy - pokud jde o to, nakolik se má nebo může stát počítač člověku v budoucnosti takřka zásadním nástrojem, ba oporou dokonce i v osobním životě - spíš skeptik.
Samozřejmě. Ale je těžké formulovat to takto striktně. Za prvé: úplně se tomu stejně nevyhneme. Za druhé: je evidentní, že až k tomu dojde, náš život to stejně změní, a za třetí - je otázka, zda je to dobře či špatně. Guttenbergův knihtisk život určitě změnil: nevyhnuli jsme se tomu, změnilo to celý svět a my dnes máme pocit, že to bylo dobře: knížky všichni milujem. Jenomže situace se opakuje: dnes máme strach, je nám líto, že by ty knížky mohly časem existovat už jen na CD ROM a že bychom je měli číst jen z obrazovky. A to jsme v době, kdy je to teprve v začátcích. Může se stát, že za sto, dvě stě let už budou z knih jen starožitnosti, které budou šíleně drahé a nikdo na ně nebude mít. Nebo že se většina z nich rozpadne - bohužel. Ale na Internetu už budou téměř věrná faksimile a lidi si na to zase zvyknou, tak jako dříve na knihy. Těžko chápeme mnichy, kteří vše opisovali ručně, ale na druhé straně jim tak trochu závidíme, protože to byla opravdu povznášející činnost.
Centrum pro teoretická studia, jež vedete, má mezinárodní vědecké kontakty, sám také nemálo cestujete: vidíte rozdíl ve vztahu naší a zahraniční veřejnosti vůči komunikační a počítačové technice?
Já si myslím, že co do škály různých názorů, pohledů a postojů je to dost podobné. Rozdíl je hlavně v tom, že u nás to máme zatím ještě jen krátce. Ale už i zde najdeme stejně výrazné odpůrce, varující třeba před zneužitím soustředěných dat o obyvatelstvu. Zatím ne tak masivně jako svého času na Západě. Tady jsme totiž odchovaní informačním centralismem natolik, že jsme mu uvykli, dokonce máme pocit, že by mohl být k něčemu užitečný. Nesporně může být operativnější a jednodušší. Otázka ochrany dat a utajení soukromí se dostane do popředí, až bude první průšvih. Ale nevidím to tragicky. Systémy na ochranu dat jsou stále dokonalejší, takže možná, že záhy bude tak obtížné jich zneužít, že se to už zločinci ani nevyplatí.
Jen zločinci?
Máte pravdu, jsou tu i kazisvěti vymýšlející počítačové viry. Tam je snad spíš hra, i když trochu zvláštní. I boj mezi virovými a antivirovými programy bude stále zarputilejší, a musím říci, že jakkoli viry považuji za šíleně nebezpečné, protože mohou zničit úplně všechno, i moji rozdělanou knihu, přesto jejich autorů tak trochu tajně fandím. Protože u nich bojuje lidský intelekt s technikou. A je to doslova souboj. Takže jsem zvědav, kdo vyhraje.
Zradil vás někdy počítač?
Ano, tím, že mi něco na něm už napsaného nenávratně zmizelo. Naštěstí to nebylo nikdy nic zvlášť hodnotného nebo nenahraditelného. Ale stejně si od té doby vše kopíruji, někdy i několikrát. Děsím se toho, že bych nějaký článek musel psát znovu.
Jste ten typ autora, jenž to, co napsal, už ani nemusí číst, protože ví, že je to v pořádku?
Ne, mně trvá psaní dlouho a čtu to po sobě stokrát, takže v tomto směru mně počítač, aspoň k editaci textu, docela vyhovuje. - Postupně však pozoruji, jak se sám měním. Dřív jsem prostě musel psát na papír, abych mohl nejen krátit a škrtat, ale i přesouvat a abych tak viděl i to, co jsem už zrušil. Což na počítači tak pohodlně nevidím. Ale postupně se přeškoluji. Protože i další výhody při práci s texty jsou nesporné: možnost přesouvat věty, vyhledat slova, jež jsem už jednou použil, shromažďovat nápady, citáty, odkazy, vykrádat vlastní dřívější články a podobně. První verzi dnes píši na počítači, ale pak to stejně ještě několikrát vytisknu a přečtu s tužkou v ruce. A obvykle tak najdu jiné chyby, než ty, které vidím na obrazovce.
S Internetem už pracujete také. Zaujala vás nedávno ohlášená možnost, že vyhledávač se stane záhy nejen nástrojem pro Internet, ale i pro vyhledávání na vašem vlastním disku?
Jako pouhý nástroj byť i příčného vyhledávání ani ne. Ale když jste to říkal, tak mne napadlo, že kdyby to zaznamenalo i mé minulé pokusy, ovládalo mé zvyky... to by bylo něco jiného. Kdyby to vyhodnotilo, na co jsem se díval, jak často a jak dlouho, a pak by to dalo preferenci informacím, které mě osobně nejvíce zajímají - to by se mi líbilo. Jenže to zatím prohledávače Internetu nerozlišují. Když dám hledat slovo Fox - najde mi to jak Terry Foxe, tak lišku jako zvíře, anebo program FoxBase. Mně by se líbilo, kdyby se vyhledávač sám učil. Kdyby se přiučil mým návykům a podivnostem a příště by je už respektoval.
Pomáhá vám i tak komunikační technika ve vaší profesi?
Zejména elektronická pošta, již považuji za vůbec nejdůležitější, ne snad pro posílání textů nebo dlouhé dopisy, ale pro rychlou konverzaci. Protože telefon přece jen není to pravé a často zvoní právě ve chvíli, kdy se vám to nehodí. E-mailem vyřídíte vše právě - a jen - tehdy, kdy potřebujete. Víte, že váš dopis je okamžitě na místě a že čekáte-li odpověď, můžete ji mít za pár vteřin.
Také se vám zdá, že právě e-mail je veřejností zatím spíš nedoceněná nebo přehlížená část Internetu?
Určitě. Já jsem si s e-mailem naopak začal už na podzim devadesátého roku, když jsem se dostal znovu do Berkeley, a hned jsem mu propadl. Novinkou je pro mne naopak Web.
U toho mně však chybí to, co mám u knížky. Ten základní dojem zběžného prolistování, který mi o ní fyzicky řekne skoro vše. Já vím, že listování jako takové na Webu existuje, ale není to ono, musím postupně dostat na monitor stránku po stránce a to jde relativně dosti pomalu. Postrádám to, co máme vlastně u všech smyslů, totiž oblast hlavní pozornosti a kolem ní současně i oblast periferního vidění. V té jsou věci sice čím dál od centra méně zřetelné, nicméně vidět jsou, a tak můžeme zahlédnout i něco, co vlastně nehledáme a nečekáme. Stejně tak, mám-li v ruce knihu, mohu v ní namátkou listovat a něco zajímavého objevit. Opravdu ale nevím, jak tohle nacpat na obrazovku monitoru.
Já vím: co chci vidět, mi vyhledávač najde. Totéž je v knihovně, kde je katalogový systém. Ale já chci Internet jako knihovnu, kterou mohu procházet a vytahovat si knížku za knížkou, jež mě upoutá třeba jen hřbetem. A najít právě v ní náhodou něco, o čem jsem předem nevěděl, že to vůbec existuje, ale je to právě to, co zrovna potřebuji, i když jsem netušil, že právě pod tím názvem.
Znám ten pocit. Kdysi jsem si velmi cenil u nás doma pana Hambálka, jenž mne nechával ve svém knihkupectví chodit až za pult k regálům, a na knihy si přímo sáhnout, tak jako v knihovně.
Tak ať teď někdo vymyslí to chození dozadu k regálům i na Internetu. Tu náhodnost, to dobrodružství procházení knihkupectvím. Dnešní Internet nás vrací zpět do pultového prodeje, kde jste museli přijít a říci přesně titul a prodavačka vám ho, když jej měla, podala, jinak jste neměl šanci.
Vyhledávač tedy není přesně to, co mám na mysli. Pořád si myslím, že by to mohla být docela jednoduchá věc, program, který by, zatím co bych šel třeba spát, připravil náhodně vybrané vzorky nových, pro mne zajímavých stránek. Nevím. Možná jsem příliš náročný, když ani sám nevím, co přesně mě bude zítra zajímat, ale tak to je.
Máte pocit, že svět kolem vás je v posledním roce lepší nebo horší, než býval?
Přirozeným pocitem člověka je, že svět dřív býval lepší, než je dnes. Naštěstí jsme už od přírody zařízeni tak, že zapomínáme na špatné věci a pamatujeme si spíše ty lepší. Takže zimy bývaly hezčí, bylo více sněhu, na Vltavě se dalo bruslit - a v létě zase koupat ...Možná to byl tenkrát jeden jediný den v tom roce, který jste si zapamatovali, ale ten pocit už neumíte odfiltrovat. Druhou věcí je, že žijeme v perspektivě jediného lidského života. A přitom nám známá kultura existuje čtyři - pět tisíc let. Z toho hlediska je tato perspektiva prostě jen okamžik. Pokud se z ní zdá, že svět se zlepšuje, je to spíš průšvih, protože zlepšuje-li se tak rychle, že se během jednoho života zaznamenatelně změní, znamená to, že se řítíme kamsi do neznáma. A za druhé: něco může být lepší nebo být horší v mnoha různých, někdy vzájemně protikladných smyslech, a proto nelze srovnávat.
Teď otázka, již klademe každému: myslíte si, že přesadit třeba člověka z doby Marie Terezie do dneška by jej skoro zabilo?
To je zajímavá otázka. Myslím, že něco takového už se skutečně stalo.
Myslíte v literatuře? Třeba našeho pana Broučka? Nebo Yankeeho na dvoře krále Artuše ?
Ne - mám na mysli třeba vojáky, kteří přežili dvacet let v džungli, aniž věděli, že skončila válka, a pak se vrátili. Nebo vězně, kteří trávili padesát let ve vězení. Asi by nedovedli ani přejít ulici. Podobně jsem byli handicapováni v této zemi i my. Leckdo z nás, když se po desítkách let ocitl poprvé na Západě, se najednou nedovedl orientovat v hotelu, neuměl dát diškreci portýrovi, raději šel pěšky po schodech, než jet supervýtahem. Protože toho bylo tolik jiného najednou a on se snažil vystačit s dosavadní zkušeností.
A naopak: dnešní, i když trénovaný mladý muž přesazený, dejme tomu do Papuy Nové Guineje?
To jde myslím snáz, vybaví se zasuté návyky. Jsou i takoví, co to podnikli záměrně a vracejí se s velice zajímavými zkušenostmi. Někdy se o tom mluví pejorativně jako o návratu k přírodě, nezdravé nostalgii, ale ono je to i testování jiných způsobů života, možností, které se ukazují jako velmi hodnotné.
Myslíte, že když na tu někdejší úroveň sestupujeme z pozice zkušeností dnešní technologické společnosti, je to v podstatě snazší adaptace než vice versa?
Nevím. Nevím, jestli nám právě zkušenost s technickým světem pomůže lépe rozkřesat oheň v divočině. Ale máte-li na mysli spíš dnešní způsob myšlení, je to jiná věc. Moderní společnost nás opravdu neomezuje ve schopnosti pochopit myšlení někoho jiného. Naopak - dnes často zmiňovaný multikulturalismus od nás očekává schopnost a ochotu vžít se do myšlení jiného národa, jiné kultury, jiné civilizace. Teď zrovna čtu knížku člověka, se kterým jsem se setkal v Americe, a jenž se, ještě než odjel do Indonésie a do Nepálu, naučil eskamotérským kouzlům a trikům, díky nimž tam pak získal větší důvěru u místních šamanů. To se mu skutečně podařilo a oni k němu byli najednou mnohem otevřenější a prozradili mu zase svá kouzla.
Zjistil, že i část jejich kouzel jsou triky?
Ano, i když zcela jinak chápané. U nás se například často mluví o filipínských operujících léčitelích. V Indonésii jsou také, ale nedělají to pro peníze, nýbrž z jiných důvodů. Je to trik, ale založený na zvycích. Tedy ne proto, aby ošidili nemocného, který jim za to má zaplatit, ale aby ošidili démony. Jsou to většinou animisté a tu nemoc berou jako démona, kterého musejí přelstít. Musejí odpoutat jeho pozornost k něčemu jinému a dělají to přesně tímtéž způsobem jako eskamotér, když musí ošálit pozornost diváků. Má to hlubší smysl. Často i jako jakýsi vedlejší produkt snahy udržet balanci mezi vesnicí a divočinou, mezi člověkem a faunou.
Co byste jako už takzvaný etablovaný "muž na své místě" doporučil dnešním dvacetiletým?
Především cizí jazyky, aby mohli jezdit po světě. A číst. Třeba i na Internetu, ale především knihy. Vnímat psané slovo. Nejenom obrazovku.
A co byste si, vrátit se těch pár let zpátky, vypůjčil od nich?
Těžko říct. Já si dokonce myslím, že každá právě mladá generace je vlastně vždycky stejná. Co se na tom subjektivně mění, je jen fakt, že já jako pozorovatel stárnu a že se tedy liší především můj pohled na svět. Protože zatím uplynuly nějaké roky a já jsem na leccos zapomněl a leccos poznal. Ale kdyby to člověk analyzoval, tak by našel mezi naším a jejich mládím výrazné analogie. Nevím, ale řekl bych, že ony často revoluční změny v chování proti tzv. našim dobám, jež vytýkáme dnešním mladým, jsme kdysi absolvovali také, jen byly mezitím překryty dobou, v naší paměti se vše "zprůměrovalo", výkyvy se srovnaly. V pohledu zpět je naše mládí vždy krotčí a plynulejší, současnost více křičí. Je nás ovšem také - a hlavně ve městech - stále víc. I toto jakési "zahuštění" hraje v chování jistých skupin určitou roli.
Bojíte se přesto něčeho v budoucnu? Třeba právě v souvislosti s rozvíjejícím se Internetem?
Nemám špatné předtuchy ani strach z něčeho konkrétního. Jestli přece jen něco - tak možná určitou výhradu k stále se zvyšující rychlosti komunikace. Dřív - když se něco událo v místě A, tak se to v místě B lidé dověděli s náležitým zpožděním. To znamená, že byl čas na to, reagovat už i na jisté důsledky, souvislosti. Dnes se tato přirozená, nazvěme to metrika, mohu-li použít tohoto matematického výrazu, tzn. míra vzdálenosti mezi lidmi, změnila. Zatímco dříve byla v určité korelaci s geometrií fyzikální, geografickou, dnes se postupně - jak díky dopravě, tak i zjednodušení přepravy informací, překrývá se zcela jinou metrikou. Takže adresy, které mám na e-mailu a díky nimž se spojím v příští minutě stejně snadno se San Franciskem jako s Podolím, nemají žádný vztah k fyzické geometrii světa.
Tím je dáno, že eventuální místní anomálie se tak může lavinovitě rychle rozšířit po celém zbytku světa. Dokonce tak rychle, že když se někde něco děje, třeba se večer někdo popere u vás na rohu, může se to svět dozvědět dřív nežli vy. Lokální vizuální informace se tak už dnes někdy šíří pomaleji nežli ta globální.
Jiná věc je - a jsou už o tom studie - zdalipak ta síť, která má tolik uzlů, kolik máme neuronů mozku, tolik spojů, kolik máme v mozku synapsí, zdali ta síť nemůže mít nějaký druh vlastního myšlení. Samovolně nemá naštěstí podobná "umělá inteligence" velkou šanci tak snadno vzniknout. Ale čistě teoreticky ano. Kdyby ta data, která tam jsou, spolu nějak komunikovala, tzn. například jedna jejich oblast oznámila "Já jsem tady" a několik dalších někde po světě to vzalo na vědomí a zareagovalo na to nějakým způsobem bez lidí, tak by taková síť vlastně mohla žít svým vlastním životem. Což sice - podle mě - hned tak nehrozí, nicméně i zde jde vývoj rychle kupředu a problém je možná právě v tom, že snad i příliš rychle.
Myslíte, že bychom pak na něj neuměli dost rychle zareagovat?
Nevím, ale každá rychlá změna je nebezpečná. Lavina je vždy nebezpečnější než chumelenice, i když výsledkem obou je stejné množství sněhu. Povodeň je nebezpečnější než vyrovnaný tok. Všechno, co probíhá příliš rychle, není v harmonii se světem kolem.
Jak vidíte průnik dnešního světa techniky se světem dětí, mladistvých, studentů. Nezahráváme si, když jim je zpřístupňujeme příliš brzy?
V tom je mnoho zajímavých otázek najednou. Já myslím, že si zahráváme, kdykoliv zacházíme s něčím, s čím ještě nemáme zkušenosti, čili nevíme přesně, kam to povede. To samotné nevědění je nebezpečné. Ne ta věc. Já nemohu říkat, že počítače jsou nebezpečné pro děti. Kupodivu se ukázalo, že děti s nimi umějí zacházet lépe než dospělí. Samozřejmě že něco jiného je počítač jako nástroj řekněme pěstění ducha, k výuce, k dovídání se věcí, a něco jiného jako pouhý zdroj her nebo erotických obrázků. Ale když už jsme u těch dětí: tam hodnotím fakt, že počítačový software jim staví do cesty problémy, které by jim neuměli dát rodiče. Při nichž musejí zapnout svůj intelekt. Takže něco úplně jiného než videohry, u nichž dítě zapomene na realitu, svět se mu zúží na monitor a ono ztrácí kontakt s lidmi. Tam někde může být i obecnější příčina toho, že lidé si dnes odvykají koukat se jeden druhému do očí, mluvit a být v kontaktu s okolím. Umět vytušit, jestli má dnes partner náladu, anebo jestli je to vůbec dobrý či špatný člověk a podobně. Což všechno uměli naši předkové daleko líp nežli my. A prokazatelně bez počítačů.
A jiná média? Film? Televize?
Tam je to podobné. Často se teď mluví například o násilí v televizi. Mne osobně na akčních filmech nebo seriálech otravuje nejvíc to, že jsou všechny stejné. Ne že se tam střílí. Já to střílení přežiju, ale ne už fakt, že se tam nerespektuje přirozená míra věcí, logika vztahů. O lidských hodnotách nemluvě. Nepřátelé jsou koseni jeden za druhým, padají ze skály a zabíjejí se po tuctech, kdežto jeden, dva hrdinové musejí přežít všechno. Když už se jim přece jen něco stane, třeba i docela bezvýznamného, tak je to obrovský malér, zatímco sami zabijí klidně i několik set lidí, aniž by to zdánlivě něco znamenalo.
Já jsem dokonce slyšel argumentovat, že statistické průzkumy neprokázaly, že by násilí v médiích mělo negativní vliv, protože v den anebo měsíc,. kdy běžel surový film, kriminalita nestoupla.. Možná to mysleli i vážně. Jenže statistiky neříkají nic o tom, kolik peněz, ale často i tvůrčích schopností je tak vyplýtváno na něco, co není ve skutečnosti ani dobré řemeslo, natož umění. A už vůbec nic o duši člověka.
Pro i4U Pavel Hajný