- internet4U -

Business / VIPages
KARTY PRO PŘĺŠTĺ TISĺCILETĺ

Interview s Jay Kerutisem

Naše rubrika VIP přináší setkání se zajímavými osobnosti businessu, především však pak pohled na jejich zkušenosti nebo metody firem, jež vedou, obecněji, tak aby mohly posloužit za (neříkáme, že vždy jen dobrý) příklad i pro ty naše. Jay Kerutis je vicepresidentem pro marketing firmy New Media Corporation, jednoho z největších výrobců tzv. PCMCIA karet zpřístupňujících Internet i těm nejmenším přenosným počítačům.

Nebudu zapírat, že už na první (ale i na druhý, ba třetí) pohled připomínáte - jak tváří, tak i postavou - mladého presidenta Kennedyho. Nejste jeho syn:

Ne, ne. Opravdu ne.

Vaše úsměvná reakce ovšem prozrazuje, že se s tou otázkou setkáváte často. Nicméně - aspoň vicepresidentem jste. A protože v amerických volbách bývá při představení presidentských kandidátů zvykem, dostat devadesát sekund úvodem - tady jsou: jak byste za tak krátkou dobu představil nejlépe New Media Corporation ?

Myslím, že bych začal tím, proč vůbec existujeme. Naše miniaturní karty zhruba ve velikosti kreditní nebo telefonní karty se zasunují do vašeho přenosného notebooku a umožní vám tak rozšířit jeho schopnosti o celou řadu, především komunikačních, ale i zvukových a obrazových funkcí. Od multimediálních karet - našich specialit podporujících celý obor přenosné počítačové techniky včetně Internetu, přes karty SCSI, zvukové a z oboru her, game porty, až k zcela novým kartám s video kamerou. Navíc bych měl, chceme-li vyhovět i požadavkům příštích generací, zdůraznit, že přinášíme už i výrobky, které navedou uživatele až za rok 2000. Právě to je to, co si myslím, že činí naše leckdy unikátní výrobky vzrušujícími.

Jinak - New Media sama je organizována jako skupina individualit zaměřených na jeden společný cíl. V takovém případě je samozřejmě důležité, aby mohla činit i individuální rozhodnutí. A to v celé škále: od prezidenta firmy až k člověku ve skladu, který balí a odesílá zboží. A tak kdokoli z nich má nový pohled na věc nebo návrh k zlepšení a dá jej k dispozici, je pro nás důležitý. Právě to, řekl bych, nás činí úspěšnými: názor každého z nás má stejnou váhu a přichází v úvahu. Ne jenom rozhodnutí vedení firmy, jež někdy nemá na situaci "dole" správně "zaostřeno". A kromě toho...

Stop! - Řekl bych, že jste to zvládl. Jak velká je firma a jaký je průměrný věk?

Jsme velmi mladá firma. Je nás padesát dva a průměrný věk je asi dvacet sedm let. Asi dvacet pět procent je inženýrů a vyvojářů, asi deset procent je technická podpora, dalších dvacet pět procent jsou prodejci, tedy odbytové oddělení, asi pět procent tvoří servis u zákazníka, dvanáct procent je marketing a zbytek je účetnictví a administrativa.

V kolika zemích prodáváte?

Jsme největší americký mezinárodní výrobce PCMCIA, s důrazem na jejich úplný sortiment, ale čtyřicet až pětačtyřicet procent našeho obchodu probíhá vně Spojených států. V Praze máme nesmírně úspěšného partnera ve firmě KOBE, na jejímž semináři jste mne právě objevili. V Evropě je velký zájem hlavně o naše modemy. Prodáváme však právě tak i na Středním Východě, v Izraeli, Saudské Arábii a Kuvajtu, Rusku, Singapuru a Hongkongu a dalších asijských zemích, Jižní a Střední Americe, zvláště v Mexiku, a také v Jižní Africe, Austrálii a na Novém Zélandě.

A co taková Antarktida?

Jsem pevně přesvědčen, že díky masové přítomnosti vědců tam už fyzicky naše modemy dávno jsou. A kdyby vznikl hromadnější zájem, pošleme tam i zástupce.

Co chystáte na COMDEX? (Tradiční největší americký veletrh počítačových novinek v listopadu v Las Vegas, pozn. red.)

Tam budeme mít videokameru a tím se poprvé dostaneme i z jakési "škatulky" kartiček PCMCIA. V krátkodobém výhledu jsou i technologie bezdrátové. Tedy karty, přes něž lze kterýkoliv notebook připojit k tiskárně doslova vzduchem. Klasické radiomodemy jsou díky nástupu celulárních telefonů (u nás GSM, pozn.red.) spíš překonány, zatímco na postupu jsou z bezdrátových spojení radiové LAN sítě. Kromě toho přijdeme i s novou klasickou síťovou kartou LAN a kartou zvukovou. Zamíříme i do oblasti desktopů, když přineseme adaptér pro ISDN. Jsme přesvědčeni, že dobré jméno, jež jsme si vysloužili u notebooků, bude slušet i "velkým kartám" do stolních počítačů. Je to tak trochu jako s Toshibou, jež začala po skvělých noteboocích vyrábět ve větším i desktopy.

Mimochodem - Toshiba: používá vaše karty?

Ano, dokonce systémem OEM, tzn. že je na nich sice jejich značka, ale jsou to naše PCMCIA karty. Podobně je tomu s velkým americkým výrobcem notebooků značky Winbook, jenž používá celou šířku naší produkce, od LAN karet až po faxmodemy, nebo u firmy Compaq, jež k nám má také velkou důvěru.

A po Novém Roce?

Tam vidím, vedle dalších typů, kartu s universálním sériovým portem a karty pro multimédia. Velkou věcí budou také rozhodně karty pro videokonference. Rozhodnu-li se příkladně žít nějakou dobu tady u vás a moji rodiče zůstanou v Texasu, budeme se moci s notebookem a naší kartou po telefonu vzájemně vidět nebo si aspoň vyměňovat fotografie. To je ostatně důvod, proč přijdeme brzy s tzv. "kamera-boxem", tedy jednoduchou videokamerou připojitelnou k notebooku přes PCMCIA kartu tvořící interface pro připojení a zpracování tzv. kontinuálního, tedy nekrokovaného videa, s podporou video-capture. Budeme tedy mít, pokud jde o video a video konference, doslova komplexní řešení.

Co do kamery, spolupracujete s někým?

Ano, ale jen konsultativně, bude to plně náš výrobek, žádné OEM. Jednou z důležitých věcí u notebooků je, že musíte hlídat opravdu extrémně nízkou spotřebu energie každého dalšího připojeného zařízení a tím nejsou výrobci běžných videokamer s vlastním akumulátorem tak omezeni. Bude to zcela naše kamera respektující požadavek plug&play. Náš vývoj strávil spoustu času právě tím, aby ani nejnovější a nekomplikovanější výrobky nezaskočily majitele žádného notebooku svou spotřebou. Zvláště když nás prognostici upozorňují na to, že právě trh s notebooky bude kolem roku 2000 představovat řádově pět miliard dolarů.

V té době by už měl být také mnohem běžnější i tak zvaný homeworking, možnost, že řada zaměstnanců firmy pracuje doma. To vám jistě nahrává.

Určitě. Tím spíše, že v USA je homeworking běžný už dnes. Mimochodem, i proto pracujeme na kartách umožňujících bezdrátové spojení počítačů s periferiemi, modemy i vzájemně. Brzy bude docela běžné, že otec i matka budou po některé dny pracovat doma, ale v tyto dny budou chtít být u počítače nebo na Internetu i děti. Dovedete si představit tu změť drátů?

Ale i v práci: v noteboocích dnes už běžný jednogigový hard disk poskytuje slušné množství uložených informací a i rychlostí a výkonem už začínají konkurovat desktopům i v kancelářím. Na dnešním americkém trhu jich začíná být nedostatek. To vyvolá obrovskou odezvu ve výrobě i dovozu. My musíme být přitom.

Kovářova kobyla chodívá bosa. Co u vás ve firmě nebo vy sám: pracujete doma?

Samozřejmě. Žiju v centru Los Angeles a naše kanceláře jsou o padesát pět mil jižněji, takže pracuji doma. Navíc trávím cca patnáct dnů měsíčně na cestách. I tehdy musím být prostřednictvím notebooku a modemové karty ve spojení s mateřskou sítí ve firmě. Při jednáních si dělám poznámky samozřejmě přímo na notebook a když jednání skončí, pošlu je sekretářce do firmy. S notebookem doslova žiju a myslím si, že je to dnes jedna z forem přežití, nebo při nejmenším způsobů, jak získat čas a zjednodušit si život.

Vy jste vicepresident. Umožňujete to i jiným zaměstnancům?

Ale ano. Naše celé prodejní oddělení a rovněž celý vývoj pracuje s dálkovým přístupem do firmy a i pracovníkům v prodeji doslova doporučujeme, aby zůstávali doma, mají-li tam větší klid k práci a udělají tak více. Navíc nám přibývá ve firmě žen. A ty se dostávají stále častěji do situace, kdy je pro ně vhodnější zůstat doma a postarat se o děti, jež jsou třeba nemocné nebo vyžadují z jiného důvodu jejich péči. S notebookem a spojením s firmou je vše vyřešeno. Jinak by si musely buď sjednat někoho k dětem nebo by musel - z našeho hlediska - musel někdo ve firmě udělat jejich práci za ně. Nic z toho by nadlouho nedělalo dobrotu. Navíc - ženy jsou tak mnohem klidnější: vědí, že nepřijdou ani o zaměstnání ani o vlastní vliv na děti. A to pokládáme v Americe za velmi důležité. Když už nemluvím o tom, že jak ony tak my ušetříme.

Nechtěl bych se tou otázkou dotknout feministek, ale řekněte mi: kolik z vašich zaměstnanců jsou ženy?

Rozhodně většina. Myslím že máme asi šedesát procent žen a čtyřicet procent mužů. Zvláště Kalifornie v tom směru ženám zvlášť přeje. Samozřejmě že už dávno máme absolutně stejnou mzdu v každé funkci stejně tak jako další podmínky.

Otázka na tělo: jste ženatý?

Ne, ne. Žiji s přítelkyní už sedm let, ale zatím jsme do toho jaksi... nepraštili.

Stále častěji se setkáváme s "fluktuací" i v této, nejvyšší manažerské profesi. Lidé založí firmu, ta je úspěšná, ale oni ji přesto prodají nebo odejdou. Jsou zakladatelé firmy pořád titíž?

Vicepresident Rod Corder, mozkový trust vývoje, setrval, odešel CFO, vicepresident Carl Perkins. Nicméně zůstal ve správní radě a má každodenní vliv na pokrok a vývoj firmy. Ten vtiskl firmě svoji vizi patrně nejnaléhavěji. Dnešním presidentem New Media je Henry Montgomery.

Existuje nějaká vaše ...nazvěme to firemní vize ?

Ano, především chceme mít společnost, u níž lidé rádi pracují. Prostředí, kde je docela legrace, provokuje i nové myšlenky. A pokud jde o pohled zevnitř, chceme, aby se každý cítil co možná šťastně právě na tom místě, jež zastává. Pokud jde o ten vnější - jde hlavně o to, aby i okolí (mám na mysli navazující firmy z branže ale i celý počítačový průmysl) uznalo New Media za to, čím v oboru PCMCIA je, tj. vedoucí silou vývoje nových technologií.

Někdy už není moc co zlepšovat na výkonu, vždy však lze přivést na trh typ s lehčím ovládáním. Tak například u výrobku pro videokonferenci byste měli dostat najednou vše, co k ní potřebujete, abyste nemuseli chodit za dalšími šesti dodavateli. Děláme proto hodně pro tzv. "bundlování", tzn. vytváření "balíků" hned několika výrobků, softwarových řešení a služeb, jež pak zákazník už jen vezme a jde.

Některé firmy tu otázku nerady slyší, ale přece jen: koho považujete za největšího konkurenta:

Když se podíváte na šíři PCMCIA karet, které děláme, a rozhlédnete se po konkurenci, zjistíte, že vlastně žádná není. Možná to zní neskromně, ale jsme prostě číslo jedna a pak už nenásleduje nikdo jiný. Nikdo jiný totiž nedělá PCMCIA karty pro úplně všechny funkce. Samozřejmě jinou věcí už je, rozdělíme-li je podle oborů. V modemech to budou US Robotics, Hayes, Microcom. V oblasti LAN karet také asi tři. Ve zvukových kartách moc konkurence nemáme, tam jsme prakticky standard. Ve SCSI to bude asi Adaptec.

Máte výrobu na jednom místě ?

Zatím ano. Ostatně přijeďte se podívat. Dřív než přestěhujeme část výroby do Santa Anny. A část možná i na Tchaj-wan, vzhledem k výrobním nákladům. Otázka konečné spotřebitelské ceny začíná být tak důležitá, že občas musíte objet doslova celý svět, abyste našli možnost, jak je snížit. Zatím patříme k dnes už k výjimkám, které vyrábějí prakticky stoprocentně v USA. Vlastně už ne: reproduktorky do modemů máme z Číny. Ale možná budeme muset v zájmu spotřebitele pozapomenout na vlastenectví i my. I když veškerý vývoj a software zůstanou v každém případě doma vždycky.

A propos, software: vy jste teď přišli s novinkou: vaši až dosud nejrychlejší faxmodemovou PCMCIA kartu o rychlosti 28,8 si může majitel převést sám na rychlost 33,6 tak, že si z Internetu stáhne nový software a ten "nahraje" do karty.

Ano, je to naše poslední hit. Zákazník tak kartu sám vlastně "naučí", jak pracovat rychleji. Je to mimochodem důkaz toho, že i hardwarový upgrade se začíná stávat spíše záležitostí softwaru.

Pojďme k osobnější části našeho interview: čím vším jste byl než jste se stal vicepresidentem New Media?

Prvních patnáct let v obchodě. Nejprve u velké sítě obchodních domů MACY'S, potom po šest let u distributora konzumní elektroniky ve Filadelfii s 230 obchody, kde jsem prakticky uvedl do života oddělení počítačů pro domácí kancelář jako vůbec první maloobchodní firmu v tomto rozsahu. Pak jsem přešel k firmě Merisel, což je počítačový distributor s obratem pět miliard dolarů ročně a stal jsem se ředitelem účetnictví pro Spojené státy. Odpovídal jsem asi za jednu miliardu příjmů a vedl na šedesát národních účtů. No a pak se mne obrátila New Media. Byla to, jak se u nás říká challenge, tedy opravdová výzva, protože to už byla dost jedinečná kategorie s opravdu velkou budoucností, v niž jsem i já navíc velmi věřil: kategorie mobilní výpočetní techniky. Dnes jsem velmi rád, že jsem se nerozmýšlel.

Odkud jste?

Vyrostl jsem v Detroitu, ve státě Michigan, tam jsme strávili 16 let, pak jsme se přestěhovali do St. Louis v Missouri, pět let jsem studoval na University of Kansas.

Koníčky?

Největší asi plavání. Z toho patnáct let závodně.

Co vaši rodiče. Předurčili nějak váš dnešní osud třeba tím, že vás přivedli blíže právě k technice?

No, rodiče si po přestěhování otevřeli malý obchod St. Louis, (kde jsem mimochodem čistil záchody) a myslím, že právě tam jsem se naučil základům obchodování. Takže když jsem skončil universitu, pokračoval jsem právě v tomto oboru. Začal jsem inventurami v obchodě mých rodičů a podobnými záležitostmi, což mi později dost pomohlo. Rodiče dodnes podnikají, dnes v restaurační branži.

Sourozenci?

Jeden bratr zemřel, ale druhý je šéfkuchařem. Ale zpět k technice: byl to můj otec, kdo byl v rodině skutečně technicky zaměřený. Byl krátkovlnný radioamatér. To bylo ještě v šedesátých letech. Ale velmi brzy se tak orientoval i v počítačích. U téhle starší generace to není právě běžné, počítače jsou pro ně už příliš obtížná záležitost, ale on byl jedním z prvních. Svůj první počítač si dokonce postavil sám. Byla to jeho vášeň a vždycky o tom hodně mluvil, k maminčině nevelké radosti hlavně u stolu.Tehdy jsem to nepřiznal, takoví už jsou synové, ale dnes vím, kolik jsem od něj získal.

Byl to první počítač ve vašem životě?

To ne, v Americe to šlo velice rychle, spoustu jsem jich viděl už během školních let. Navíc jsem intuitivní typ a velmi mnoho získávám už jen ze zlomků informací, ať už z doslechu nebo zahlédnutím něčeho jakoby "cestou". Když jsem pak přišel v sedmdesátých letech na universitu, počítače byl povinný předmět. Ve třetím ročníku jsem dokonce absolvoval programovací kurs v Cobolu. Začal jsem psát i software, což jsem považoval za unikátní, prestižní záležitost. Byl tu i vliv skvělého profesora, s nímž jsem strávil spoustu času. Hlavně pod jeho vlivem jsem začal vidět praktický význam toho všeho. Poněkud absurdně jsem se pak nicméně ve skutečnosti výslovně počítačové stránky businessu po dalších deset let ani nedotkl. Až v tom obchodě se spotřebitelskou elektronikou jsem k ní vrátil a bylo to pak už velmi rychlé a přirozené navázání na něco, co už jsem znal.

Jaký je váš názor na Internet a e-mail ?

Veskrze kladný. Používám jich, ve styku s otcem i bratrem jsem prakticky jenom přes e-mail. Mám zato, že je to báječná věc, ale také si myslím, že jej někteří lidé až zneužívají, řeší jim věci jen proto, že je to pro ně nejpohodlnější, bez zvážení, co to znamená pro tu druhou, třeba mnohem zaměstnanější stranu. Je strašně snadné, zbavit se věci tím, že ji okamžitě přepošlu dál, přestože bych ji mohl vyřešit sám, nebo bych mohl při nejmenším zvážit, komu všemu ji opravdu postoupit a komu ne. Nejjednodušší je postoupit jediným kliknutím myši prostě ji všem a zbavit se jí tak. Výsledkem pak je, že některý den najdu ve své "poštovní schránce" až dvě stě mailů a to už je absurdní. Když do toho pak lidi zabřednou, samozřejmě to pak může i brzdit činnost firmy. Ale z hlediska čistě komunikačního si myslím, že to je báječná věc. Když už odhlédnu od bohatství Internetu samotného - můžete - a lacino - komunikovat s kýmkoli kdokoli na světě, aniž to vás nebo firmu takřka co stojí.

A ta rychlost! I v Americe, kde jak se říká jsou komunikace nerychlejší, trvá poště někdy až sedm dní, než doručí zásilku z Los Angeles do New Yorku. Do Evropy až deset. E-mailem tam třeba i velmi obsáhlou zásilku, dokonce celou knihu, dostanete hned, nebo nejdéle do hodiny, a ještě týž den dostanete i odpověď! To je báječné.

Internet jako takový se myslím musí rozhodnout, kam přesně míří. Je na něm opravdu všechno, ale pro průměrného uživatele asi až příliš mnoho. Při nejmenším se na něm těžko orientuje. Myslím, že je spousta lidí, kteří se na něm snaží rychle zbohatnout, a že je třeba jej v tomto směru ještě usměrnit, propracovat, doladit. Určitě se nakonec stane zcela standardní součástí každodenního života každého z nás. Vezměte si třeba SetTopTV tedy přístup na Internet přímo na vašem televizoru. Ten obsahuje slot, do nějž vložíte svoji LAN nebo modemovou kartu a jste na Internetu (Pozn. red.: řešení běžné u americké, typicky spíše kabelové TV), ať už s připojením vašeho notebooku nebo dokonce jenom klávesnice.

O to důležitějšími se stanou i karty typu flash-memory, ale i běžné kreditní karty, díky nimž se už dnes dá na Internetu nakupovat. Také využití Internetu pro přenos hlasu, nesmírně levné telefonování přes celé kontinenty, už existuje a bude stále dokonalejší. A telefonní společnosti, nejprve otřeseny možnou ztrátou zisků, se už otřepaly a rychle zkoumají, jak na tom, co ztratí na běžných uživatelích, naopak vydělat na poskytovatelích internetových služeb nebo dokonce výrobcích hardwaru a softwaru. Je to prostě revoluce, se vším, co k tomu patří, pozitivním i negativním. Zvláště od okamžiku kdy se k Internetu dostane doopravdy každý.

Pro i4U Pavel Hajný

internet4U