V této rubrice se ode dneška nadějete ledačeho: od praktických rad, jak procestovat svět - i když jen virtuálně, po Internetu -- až k nabídce cestovních kanceláří, s nimiž lze cestovat dík Internetu pohotověji i levněji. Dnes volíme tak trochu obojí: ukázky z autentického deníku mladého muže, jenž nečekal na nabídky předbíhajících se vydavatelů a vydal jej i s původními fotografiemi sám: právě na Internetu. Přesvědčit se můžete na http://zabava.seznam.cz/TIBET.
Lidé cestují z důvodů různých. Když jsme se spolu s kamarádem Freddym octli uprostřed léta 1994 kdesi v Tibetské poušti daleko od civilizace, už druhý den marně čekajíce na stopa, položil jsem si otázku, proč vlastně cestuji já. Voda nám došla a k jídlu jsme měli jen pár balíčků čínských vojenských sušenek. Odpověď jsem na tuto otázku nikdy nedostal...
...a tak tedy přijměte aspoň pozvánku na krátkou procházku po TIBETU.
Tak tohle je čínská studentská průkazka...
...píše se v ní, že se v Xianu učím čínsky. Je falešná a nechali jsem si ji udělat v Pekingu. Nejdříve jsme si mysleli, že je k ničemu, ale když jsme se asi za jeden a půl měsíce octli v Pekingu opět, tentokrát při zpáteční cestě domů, téměř bez prachů a s nepoužitelnými zpátečními letenkami, byla nám dost dobrá. Rodiče nám poslali peníze a my se vydali na dalekou cestu přes Mongolsko, Rusko a Ukrajinu zpět.
Kola, kola, kola a zase kola. V Pekingu jsme si koupili kola. Abych byl přesnější, koupili jsme si je nedobrovolně, protože chlápek, co nám je pronajal, zmizel i se zálohou. Ty kola byly kradený, k identifikační cedulce na zadním blatníku chyběl techničák. Klasický čínský, těžký, neforemný, neobratný a ošklivý kola, jakých jezdí po Číně miliony, ale byla to kola naše. Čekala na nás před hotelem každý den, než je za týden, den před naším odjezdem z Pekingu, ukradl někdo zase nám.
Na pekingském nádraží jsme potkali Cristine. Měli jsme společnou cestu do Tibetu a ona se připojila k nám. Bude nás víc, nebudem se bát vlka nic.
Měla slušivé, ale pro cestování naprosto nepraktické šaty, vkusné, ale absolutně nevhodné boty a v batohu měla kromě toho, co skutečně potřebovala, ještě velikou igelitovou tašku medikamentů, které neuměla použít (studovala druhým rokem medicínu), veliký sprej s desinfekcí, veliký budík a holení na nohy.
Když se uprostřed cesty, ve městečku Xining můj kámoš rozstonal, nejela dál a zůstala s námi. Ležel v posteli měl horečky a my nevěděli, co s ním. Byl jsem jí za její přítomnost v duchu vděčný. Oplácel jsem jí tím, že jsem vyprazdňoval její zavazadlo.
"Víš Cristine," dělal jsem si z ní při každé příležitosti srandu, "tam v Tibetu bude určitě nejdůležitější, jak dobře máš vyholený nohy."
Po hotelových pokojích pak nechávala budík, desinfekci, a další zbytečné věci. Holení na nohy se nevzdala.
Vlak z Xiningu odjížděl až v poledne. Byl pátek a tak jsme se šli podívat do mešity. Tam jsme ho potkali. Vypadal, že je debilní. Podivně kroutil hlavou a ze slin vypouštěl do vzduchu bublinky. Jmenoval se Klee a byl z Ameriky. Ve vlaku jsme na něj narazili znova. Půlku noci stál v chodbičce a tlačil do Cristiene.
Neúspěšně.
V Golmudu zase zalarmoval hotel, protože netekla voda ve slíbený čas. Projel už půlku Asie a jeho nejoblíbenějším spisovatelem byl Kundera.
V Golmudu jsme se v podstatě sešli všichni. Všichni poutníci, cestovatelé, dobrodruzi, backpackeři a jiné pochybné existence, všichni, kdož jsme mířili do Tibetu. Hlavně proto, že tady vlak končil. Do Lhasy vedla už jenom jediná cesta: tři dny jízdy autobusem za cenu sta dolarů. Stop je prý zakázaný, po celou délku tisíce kilometrů nic není, a po cestě jsou vojenské checkpointy (kontrolní body), které se musí vždy v noci obejít. Sto dolarů je sto dolarů, a tak nám nic jiného nezbylo: v Golmudu jsme se s Cristiene rozloučili. Být na stopa tři, a ještě k tomu s holkou ... Sto dolarů za autobus nebylo sice ani pro ni málo, ale naštěstí si to ještě mohla dovolit.
Téměř všichni už měli koupené předražené jízdenky na autobus, jen Klee s námi seděl v pokoji a z turistického průvodce trhal kapitoly, které už procestoval. Aby měl lehčí batoh. Pojede prý taky stopem.
Druhý den ráno jsme se octli všichni tři, Klee, Freddy a já, na silnici za Golmudem. Kolem byla poušť, pár kilometrů před námi byl checkpoint a za námi se plahočil Klee. Brzy zmizel kdesi vzadu.
Do Tibetu jezdí vlastně jen těžké trucky (truck = náklaďák), a nezdá se, že by jich bylo zas nějak moc. A těch, co zastaví, je už skutečně málo.
První checkpoint jsme obešli skutečně pouští, ale moc nám to nepomohlo. Až po půldenním zoufalství zastavily dva trucky ISUZU. Dva zázračné trucky, s poloprázdnou kabinou a korbou, jedoucí až do půlky cesty směrem ke Lhase. Připadali jsme si jako ve snu. Freddy si sednul do zadního a já do předního. Byla to skvělá jízda. Švihali jsme si to pouští o sto šest a předjížděli jsme všechny nafoukance, co nám nechtěli zastavit. Brzo jsme dokonce předjeli i stodolarový autobus, kde se mačkali ostatní poutníci, cestovatelé, dobrodruzi, backpackeři a jiné pochybné existence, všichni kdož mířili do Tibetu. Paráda.
Špatnou náladu mi nezkazil ani pohled na čerstvě překocený truck stejné značky, který ležel bezmocně uprostřed silnice. Můj řidič -- aniž by projevil náznak zájmu -- ho objel. Již za pár hodin jsem pochopil, že na týhle silnici z Golmudu do Lhasy jede každý na vlastní pěst. Nikdo tu nikomu nepomáhá. Když jsme vyjeli na náhorní plošinu, jízda se zpomalila. Na mnoha místech tu trestanci opravovali silnici. Asfalt se vytratil úplně. Nebylo tu nic. Nic. Ani nomádi.
Hluboko v noci jsme zastavili, už jenom nějakých 400 kilometrů od Lhasy. Odpočinková stanice. Pár přízemních baráků, odporných restaurací pro řidiče a všudypřítomná vojenská jednotka. "Zatím to stopování probíhá skvěle," mysleli jsme si. To jsme ještě netušili, že ty dva trucky jsou opravdu zázračné a že takové jezdí jenom jednou za sto let.
Přespali jsme v jedné díře u muslima. Vstali jsme brzo ráno a vydali se na silnici. Nic. Truck občas projel, ale nezastavil nám nikdo. Až kolem poledního se nad námi slitovali dva, co vezli železné armatury. V kabině jsem se tísnil ještě se dvěma závozníky. Cena, kterou si řekli, byla vysoká, ale oni pomoc nepotřebovali, my ano. Jeli pomalu a jen sto kilometrů, pak jsme se octli zase na silnici.
Čekáme. Čekáme a čekáme. Sedla tu dosahují výšky 6000 metrů. To nejvyšší, oddělující provincii QINGHAI od okupovaného Tibetu, má prý 6200 metrů. Čekáme, a nic. Zázračné trucky už nejezdí. Vlastně ani obyčejné už nějak není moc vidět. Konečně dva. Smůla. Už zdálky je poznat, že jsou plně naložený. Ale co to? Kolona se zastavila akorát u nás. Z okýnka se na nás směje Klee. "Tak chlapci rychle, rychle nasedáme!"
Smluvili jsme cenu, batohy přivázali na střechu a jeli. Jeli jsme krokem. Truck funěl a zalykal se na řídkém vzduchu. Klee strkal do primitivního autorádia kazety s U2, řidič je pak zase po chvíli vytahoval a pouštěl jakousi čínskou hvězdu. U stropu se pohybovala fotografie tatíčka Maa. Přehoupli jsme se přes nejvyšší sedlo a frčeli dolů ke Lhase.
Noc nás zastihla v civilizovanější části Tibetu. Přespali jsme v malé díře určené pro řidiče trucků. Večer jsme se pokoušeli rozdělat v malých kamínkách oheň z jačího trusu, ale nešlo to.
Druhý den ráno jsme vyrazili ještě za tmy. Cesta ubíhala mizerně pomalu, ale začínaly se objevovat první tibetské vesnice, takže bylo alespoň na co koukat. Pozdě odpoledne už jsme byli nedaleko Lhasy, netuše, že příjezd do ní bude trochu dramatický.
Zastavila nás vojenská hlídka. Naše přítomnost tady v kabině byla protizákonná. Řidič musel zaplatit poměrně slušný úplatek, aby ho prý nezavřeli. Po několika kilometrech se nám omluvil. Prý má rodinu a nechce přijít o náklaďák. Z jeho gestikulace jsme pochopili, že si vojáci dali echo a někde před Lhasou čeká další vojenská hlídka speciálně na nás.
Blížil se večer a my opět stáli na silnici. Naštěstí jsme hned chytili další náklaďák. Klee si sednul do kabiny a my s Freddym jsme se schovali na korbu. Uháněli jsme po Tibetu, já ležel na zádech a pozoroval první hvězdy. Za chvíli nás ale vyhodili i tihleti. Opět ty známé posunky: Aha vojenská hlídka. Co teď?
Netušili jsme, že jsme už tak blízko městu, že tu jezdí i oficiální mikrobus. Zjevil se za zatáčkou jako zázrak. Nasedli jsme a ani ne půl kilometrů dál jsme je na silnici potkali. Vojenská hlídka, číhající s největší pravděpodobností na nás. Mikrobus nestavěli. Všichni tři jsme se nahlas rozesmáli, ale to už se začala objevovat první světýlka hlavního města Tibetu -- Lhasy.
Kleeho jsem pak potkal ve Lhase až o několik týdnů později. Zdvořilostně jsme se informovali o tom, co jsme všechno viděli a navštívili. I on se už prý chystal domů. Od té doby už jsem ho neviděl. Zapomněl jsem se ho zeptat, jestli ještě z turistického průvodce trhá procestované stránky.
---
A zase trucky, trucky a trucky. Ani ve vnitrozemí trochu dál za Lhasou nic jiného nejezdí. Pronájem Land Roveru stojí v přepočtu sto dolarů na den. Trucky, trucky a zase trucky.
Jedeme na korbě. Můj nový batoh leží kdesi na podlaze v prachu a dvěma tibetským mnichům slouží jako pohodlné sedátko. Spíše lehátko. Asfalt tu neznají, náklaďák s sebou háže sem a tam a my se vlníme jako do rytmu. Všichni: dva Rakušané, Japonka, skupina Izraelců, tibetský mnich, trio tibetských žen, Číňan a tibetská stařenka. Jsme spolu na jedné lodi. Po třídenním treku po Himalájích nás tohle ještě více dodělá.
Zastavujeme. Pod plachtu nakoukne vojenská hlídka. Musíme v tom šeru a prachu vypadat úděsně. "Bylo už vidět letiště?", ptá se Rakušák.
"Letiště? Proč letiště?"
"Prý odtamtud už bude asfalt."
Maminko, tatínku, jestli tohle přežijeme, už budu sekat dobrotu.
Jindy nás jeden voják vyhodil z gaziku hned u checkpointu. Není lepšího místa pro stop. Každému tu zastaví. Ovšem pokud ještě dnes něco pojede. Ale jede. Co naplat, že je korba naplněná hromadou kamení. Hop, rychle se na ní ještě s několika Číňanama vyhoupneme.
Až když jsme se už blížili k nepálským hranicím, chytili jsme další zázračný truck. Má prázdnou čistou korbu a pravidelně dělá zastávky k čůrání. Bere každého, a tak se brzy zase všichni sejdeme. Všichni, kdo jsme se v Tibetu míjeli a potkávali, se sejdeme zase tam. Blíží se sedlo, Tibeťané se staví na sajtny a do vzduchu hází modlitební papírky.
---
Lidé cestují z důvodů různých. Někteří z nudy, někteří si chtějí něco dokázat, někdo chce utratit peníze, někdo prahne po dobrodružství a jiný po poznání.
Když jsme se spolu s kamarádem Freddym octli uprostřed léta 1994 kdesi v Tibetské poušti daleko od civilizace, už druhý den marně čekajíce na stopa, položil jsem si otázku, proč vlastně cestuji já.
Abych byl výstižný, odložil jsem vedle sebe knihu, kterou jsem četl, složil jsem deštník, který mě chránil proti slunci, a vykřikl jsem: "K...., p..., do p...., co my tu vlastně děláme?" Voda nám došla a k jídlu jsme měli jen pár balíčků čínských vojenských sušenek. Odpověď na tu otázku jsem nedostal, ale tehdy někdy jsem pochopil, že náš život je doslova přeplněn otázkami, na které nikdy odpověď nedostaneme, ba co víc, na některé otázky možná ani odpověď neexistuje, a tak je vůbec nejlepší si je přestat klást.
---
Báječná perspektiva. Po jeden a půl měsíci v Číně a Tibetu jsme se vrátili do Pekingu, a co máme před sebou... ? Báječnou perspektivu: na zpáteční letenky společnosti Tarom jsou prostě místa volná až někdy v říjnu. Přitom mně za čtrnáct dní začíná škola a kamarád má doma firmu.
A peníze? Máme jich neuvěřitelně málo. Naštěstí jsme mohli faxovat domů a rodiče nám poslali dvě stě dolarů každýmu. Trochu se už vyznáme, takže víme, jak žít co nejlaciněji, ale představa, že se v Praze objevíme až v říjnu, nás neláká. Jedeme vlakem. Lístek z Pekingu do Moskvy stojí 390 dolarů, jenže my máme maximálně 230 na osobu. Když se prý jezdí od hranice k hranici, vyjde to levněji. A tak jsme jeli.
Pomaličku, po kousíčkách, jsme se asi 14 dní blížili ku Praze. Ta cesta by mohla být kapitolou sama pro sebe. V Jininu jsme akorát měli problémy s cizineckou policií, ale dopadlo to dobře.
V Erenhotu, na čínsko-mongolských hranicích, jsme čekali tři dni na vlak a tehdy jsme ho potkali: Náš Mongol. Freddymu bylo ten den dvacet dva a on se nás ujal jakoby místo dárku. Mladej mongolskej obchodník, pendlující mezi Pekingem a Irkutskem. Ubytoval nás, nakrmil a pomohl koupit lístky. V Ulan-Bataru, kde jsme čekali na další vlak, jsme bydleli u něj. Jel s námi až do Irkutska, kde nám pomohl koupit lístky do Moskvy. Ještě před odjezdem nám dal igelitovou tašku plnou instantních polívek, abychom neměli hlad.
Ten jsme skutečně neměli. V kupé si nás totiž vzali na paškál dva mladí manželé, kteří nás doslova překrmovali. V Moskvě jsme pak strávili noc asi tím nejnebezpečnějším způsobem, ale přežili jsme to.
Ráno jsme šli na vlak do Prahy. Ten odjíždí v 11.00 z kyjevského nádraží, jenže stojí sto dvacet dolarů, a to jsme už skutečně neměli. Kamarád ještě z kapsy vylovil záchrannou stodolarovou bankovku, kterou ve Lhase inkasoval za prodaný stan. Ani to nestačilo, takže jsme si koupili lístky do Čopu. Po tu dobu nás zase vykrmoval jeden chlápek, co měl plný tašky jídla od rodičů ze Sibiře.
Před Čopem jsme přešli do českýho vagónu a to už jsme věděli, že je všechno OK, že do tý Prahy přeci jen dojedeme. Když jsme po tom všem vystoupili na perón, najednou nám ta Praha připadala neskutečně, ale neskutečně malá.
Ivo Lukačovič, ivo