- internet4U -

Filmy nejen na Internetu

      FILMY...

      Kolem je jaro, ale ohlédnutí zpět říká, že v jediném zimním týdnu na přelomu února byl v českých kinech uváděn vskutku neobvyklý počet patnácti filmových premiér: dvě české, jedna francouzsko-rumunská a dvanáct amerických. Není divu, že právě některé z nich přiměly studenta ze Spojených států k otázce, proč čeští distributoři proboha předpokládají, že by zde mohli uspět s filmy jako je například "Suplent" (The Substitute, 1996) nebo "Kingpin" (1996), které už propadly i v USA a nesplňují ani minimální požadavky profesionality a zajímavosti. Na tento náhodný dotaz z televizní ankety snad ani není třeba hledat odpověď. Spíše je dobré, všimnout si pojmů profesionalita a zajímavost, které student volil jako kritéria diváckého ohlasu. Takový přístup, který vychází ze znaků zaručujících kvalitu (od scénáře po režii, herecké výkony a technické zpracování) a poutavost (od neotřelosti námětu po jiný pohled a způsob projevu), může být pro řadové publikum přijatelnější, než teoretiky neustále vnucovaná měřítka tzv. uměleckosti a komerčnosti. Nevylučuje mimořádná díla, připouští solidní řemeslo a umožňuje každému diváku ověřit si nabídku vlastní zkušeností.

      Z převládající americké většiny právě nasazených titulů má požadované vlastnosti do určité míry katastrofické drama Roba Cohena DENNĺ SVĚTLO (Daylight, 1996) se Sylvesterem Stallonem (Soudce Dredd, Nájemní vrazi) v hlavní roli. Do určité míry proto, že v zásadě nemění standardní obraz "stalloneovek", k nimž patří "typický hrdina s traumatem, řada dynamických vizuálních atrakcí, hra s daným prostorem a obvyklé morální vyznění", jak to vystihli ve Filmovém přehledu. Příběh výbuchu toxického odpadu v Hollandově tunelu mezi Manhattanem a New Jersey a následného uvěznění skupiny osob v místech, ohraničených vzniklým závalem a hořící stěnou, má ale vedle bezchybně zvládnuté obrazové realizace, doplněné precizními zvláštními efekty ještě navíc dobře zvolené prostředí děje, jedinečné svou bizarní všedností. Hlavní postavou je bývalý šéf newyorské pohotovostní lékařské služby, propuštěný proto, že při podobné akci pod jeho velením zahynuli tři kolegové. Velký "Sly" znovu dokazuje, že se vrací pomalu, ale definitivně od Ramba k Rockymu. Zůstává sice svůj, ale míru nadsázky nahrazuje čím dál tím více mírou věrohodnosti a vůbec mu to neubližuje, spíše naopak.

      Také životopisné drama MICHAEL COLLINS (Michael Collins, 1996) režiséra Neila Jordana přináší nejen mistrovsky natočený příklad hollywoodské superprodukce, ale i poněkud jiný úhel pohledu na dodnes neuzavřenou historii irsko-anglického soužití. Od Velikonočního povstání v dubnu 1916 přes Krvavou neděli v listopadu 1920 až po definitivní potvrzení statutu britského dominia v červnu 1922, které vyvolalo občanskou válku, sledují autoři souběžně vznik svobodného irského státu a zrod jeho nejznámějšího lidového vůdce. Michael Collins, člověk, který bytostně toužil po pokojném životě a přesto založil teroristickou organizaci IRA, muž, který chtěl být dívce svého druha jen přítelem a přesto se stal jejím milencem a revolucionář, který udatně bojoval s Angličany a přesto byl zastřelen Iry, je postava rozporná a nejednoznačná. Liam Neeson (Předtím a potom, Rob Roy) si však za svou vynikající stvárnění této role právem odnesl Volpiho pohár za herecký výkon v Benátkách 1996, a Zlatý lev, udělený filmu na témže festivalu, jen dokumentoval jeho nebývale shodné ocenění jak kritikou, tak diváky. Dramatická samozřejmost, s jakou režisér, sám irského původu, dokázal spojit osud jednotlivce s osudem své země, je pak největší hodnotou monumentálního a vzrušivého historického obrazu, který už dnes přesahuje svou dobu.

      Gangsterská komedie VÝSTŘELY NA BROADWAYI (Bullets Over Broadway, 1994) může vedle předchozích dvou dramat působit dojmem pouhé frašky ve stylu retro. V New Yorku dvacátých let napíše ambiciózní začátečník divadelní hru, kterou sice nikdo nechápe, ale přesto se uvádí, protože mocný mafiánský šéf chce, aby v ní vystupovala jeho milenka. Ta ovšem nerozumí intelektuálním replikám, a tak gangster, který jí dělá osobní stráž, přepíše s pistolí v ruce celý kus po svém představení má úspěch, šéf je spokojen a původní autor se uklidní v náručí jedné z hereček... Jenom hříčka, samozřejmě, alespoň v rukou řadového tvůrce. Protože ji však napsal a zrežíroval Woody Allen, změnila se v posměšný úšklebek nad neschopností "velkého" umění dosáhnout toho, co dokáže každý, komu nechybí přirozený instinkt, a v kritiku všech těch zneuznaných geniů, pitomoučkých subret i stárnoucích heroin pseudouměleckého světa. S Johnem Cusackem (Bob Roberts, Stíny a mlha) a Chazzem Palminterim (Jade, Ďábelská lest) v rolích autora a gangstera tak vznikla formou i obsahem inteligentní zábava, které komika neubírá na vážnosti.

      Z titulů, jež nepocházejí ze Spojených států, vzbuzuje rafinovaností stavby příběhu i jeho realizací značnou pozornost britské rodinné drama KREV A VĺNO (Blood and Wine, 1996). Režisér Bob Rafelson se v něm injekcí kriminálních příměsí pokusil se zdarem oživit poněkud umdlévající tematiku špatného fungování současné rodiny a důsledků vzájemného odcizení jejích členů. Zdánlivě úspěšný obchodník vínem, jeho věčně opilá a pokulhávající manželka, egoistický krutý syn a úskočná milenka, ochotná kdykoliv zradit kohokoliv, to jsou životní ztroskotanci, mezi nimiž už nemůže existovat jiné pojítko než zájem o vlastní prospěch. A připojí-li se k takovým lidem ještě stárnoucí kasař, umírající na astma, je připravena půda, na které se ze ziskuchtivosti rodí zločin. Tradičně poctivá a nápaditá Rafelsonova režie přetváří hrou stínů a světel prosluněná floridská pobřeží v pochmurná dějiště krvavých útoků, plných zášti i chladné nenávisti a pětice protagonistů v čele s výborným Jackem Nicholsonem (Tommy, Vlk) a tentokrát ještě lepším Michaelem Cainem (Aljaška v plamenech, Mona Lisa) dává tragédii vztahů, které se už zcela vymkly z kloubů, přesvědčivost a hodnověrnost. Ne neprávem je tento film srovnáván s tituly americké "černé série" padesátých let; jeho výraz má stejnou sílu a příběh stejnou beznaděj.

      Zaujetí žánrem zcela jiného druhu nabízí izraelská fantastická komedie debutujících režisérů Ori Sivana a Ari Folmana SVATÁ KLÁRA (Clara Hakadusha, 1994) o třináctileté dívce, které se zjevuje budoucnost. Ctitelé zázraků všednosti a mírné absurdity se ve vyprávění o podivných událostech, odehrávajících se v předměstské škole Goldy Meierové, mohou dočkat čehokoliv: děvčátko, která přišlo do Izraele z Ruska, a proto je jeho nadpřirozená schopnost považována zprvu buď za zlovolnou intriku KGB, nebo za důsledek ozáření z Černobylu, dále žáků, kteří z rozvernosti oběsí sochu patronky jejich školy, učitelů, jimž se zdá, že porazili v šachu Bobbyho Fishera a spali s Edith Piaf, tří set výherců hlavní ceny v loterii, psa jménem Jean Gabin, zemětřesení čtvrtého stupně v biografu a nakonec i vysvětlení, které je sice metaforické, nicméně pravdivé. V příběhu, blízkém svým pojetím českým divákům nejen literární předlohou Pavla Kohouta a Jeleny Mašínové, ale hlavně svým středoevropsky chápavým humorem, vynikají z herců nám zatím neznámých dětsky přirozená Lucy Dubincheková v titulní postavě a tragikomický Yigal Naor v roli ředitele Tissony. Film svým způsobem neběžný, přináší i neběžný zážitek. Svým způsobem.

      A nakonec ještě o titulu, který právě začal svou pouť místními kiny; avizován už dlouho reklamou textovou i obrazovou, zprávami o natáčení i premiéře a vypočítáváním cen či uznání, kterých se mu zatím dostalo, stal se u nás už předem horkým favoritem na predikát hit roku 1997.

      Americká biografie LID VERSUS LARRY FLINT (The People vs. Larry Flint, 1996) byla tak vstřícně očekávána hlavně proto, že její tvůrce, občan Spojených států, je českého původu. Ale nejen proto; jméno Miloše Formana je už téměř čtyřicet let vždy zárukou kvality. Také jeho nejnovější dílo, popisující život vydavatele pornografického časopisu Hustler, napadaného pokryteckou společností tak dlouho, dokud Nejvyšší soud definitivně neuzná jeho ústavou zaručené právo na svobodu slova, byť jde z hlediska konvence o slovo nemravné, je realizováno svrchovaným způsobem a zaslouží si pozornost. Známá pečlivost při tvorbě scénáře, smysl pro detail u výstavby scén, a největší režisérova přednost, jeho cit pro výběr herců, se opět osvědčily v plné míře. Málokdo z diváků asi postřehne, že vedle Woodyho Harrelsona (Kingpin, Vlak plný peněz) v titulní roli hraje postavu jeho ženy rocková zpěvačka Courtney Loveová a že například v úloze evangelistky Carterové vystupuje také neprofesionálka, žurnalistka Donna Hanoverová. Tak jednotné a přitom individuálně citlivé vedení protagonistů dokáže ocenit jen odborník. Přesto anebo právě proto lze předpokládat u českého publika přijetí mírně rozpačité. V době, kdy spory o svobodu projevu v pornografickém průmyslu jsou v podstatě vyřešeny i u nás, a jelikož v historickém příběhu chybí v této linii vyprávění jindy u Formana obvyklé silné vnitřní drama, ztrácí poněkud boj Larryho Flinta na obecné platnosti. Návštěvnost jinak poutavého filmu tento fakt jistě neohrozí, dopad na diváka by však mohl být slabší, zvláště když na některých místech děje je až příliš cítit ono příslovečné, u Formana naopak nezvyklé přání, které vždy bývá otcem myšlenky.

      ...FILMAŘI...

      Není snad třeba dlouho hádat, který z tvůrců dnes vzpomenutých stojí za bližší seznámení: americký herec a režisér WOODY ALLEN.

      Narodil se jako Stewart Allen Konigsberg 1. prosince 1935 ve Flatbushi v newyorském Brooklynu a největšímu městu Spojených států zůstal věrný od začátečnických textů pro noční kluby, kde začal svoje sarkastické monology předvádět i osobně, až po prostředí nejslavnějších filmů, které režíroval, především "Annie Hallové" (Annie Hall, 1977), "Manhattanu" (1979), "Danny Rose z Broadwaye" (Broadway Danny Rose, 1984) a "Hany a jejích sester" (Hannah and Her Sisters, 1986). Představuje živoucí existenci rozporuplnosti, podle některých znalců je "nejlepším americkým komikem, schopným humorného pohledu na nejpodstatnější otázky života", podle jiných jen "sexualitou posedlým kabaretiérem, zpochybňujícím vše, co je slušným lidem svaté". Allen má opravdu až maniakální vytrvalost rozebírat každý problém, týkající se duševního i fyzického žití dvou jedinců a jejich vztahu k politice, rase a náboženství. A klást naivní otázky, nemající na první pohled nic společného se skutečností, o které je řeč. "Bůh není", uvažuje ve filmu "Zločiny a poklesky" (Crimes and Misdemeanors, 1989) nad přítelem, vyčítajícím si spáchaný zločin, "tak není, dobře, ale proč není, když by měl být?"

      Valné části diváků by asi byl nepříjemný už svým zjevem malého, jako by zmačkaného a neustále frustrovaného intelektuála, ani by je nemusel dráždit jeho projev. Má ale také početnou obec stálých ctitelů, milujících chytrý humor, neotřelý gag a Allenovu schopnost komediální reflexe všeho, co jak sám říká -"chtějí lidé vědět a bojí se na to zeptat".

      Vedle plodné činnosti filmové (za 30 let natočil 25 celovečerních titulů a napsal 5 scénářů pro jiné režiséry) překvapí občas veřejnost svým hudebním vystoupením (je vynikajícím hráčem na saxofon a klarinet), o kterém ovšem prohlásil s ironickou skromností: "Kdybych nebyl Woody Allen, poslouchalo by mě jen několik opravdových odborníků...", a rodinnými problémy (se svými družkami Diane Keatonovou a Miou Farrowovou), ke kterým se vyjadřuje obdobně: "Kdybych byl Woody Allenovou, určitě bych se mnou dokázal žít déle, ale takhle...".

      ...A SVĚT FILMU.

      Velikost, samostatné umístění a pořadí jmen filmařů na titulcích, o kterých jsem na těchto místech už několikrát psal, je jistě pro každého z nich důležité, ve světě kinematografie však téměř od začátku její historie existuje jev, jehož význam předčí vše. Říká se mu kult a týká se jak hvězd, tak titulů, ve kterých hrají. Jeho zrod byl samozřejmostí, vyplývající z podstaty filmu, ovlivňovaného jako lidová zábava zpětně publikem, jemuž se ten nebo onen příběh na plátně líbí víc než jiný, a jehož ocenění toho nebo onoho jeho hrdiny (či hrdinky) je větší než těch ostatních. Ta volba ovšem není jen otázkou vkusu, k silnému ztotožnění člověka s tvůrcem a jeho dílem dochází obvykle při vnitřním uvědomění, že je svědkem jistého vyjádření ducha doby, generačního výrazu nebo obecně platného pocitu. Teprve tehdy jsou diváci ochotni jít do kina na stejné představení nebo stejného protagonistu několikrát, mluvit o nich, vzpomínat na ně ...a vytvářet tak kult hereckých hvězd (řídčeji režisérů a jiných profesí) či kult některých filmů (řídčeji celých národních produkcí).

      Je jistě zajímavé, že v oblasti hvězdné se zatím největšího kultovního postavení dočkal muž, a nikoliv žena, jak by každý neznalec očekával. Stalo se tak už v první čtvrtině stoletých dějin kinematografie, a tím muže byl americký herec italského původu Rodolpho Valentino (vl. jménem Alfonzo Raffael Guglielmi). Poprvé spatřil světlo světa 6. května 1895 ve vsi Castellaneta na Sicilii, a v roce 1913, sotva dvacetiletý, emigroval do Spojených států. Nejprve se živil jako nájemný tanečník v druhořadých hotelích, záhy se však dostal do Hollywoodu, kde byl pro svůj líbivý vzhled angažován na úlohy gigolů, číšníků a komorníků do dvouaž čtyřdílných melodramat, jaká se tehdy vyráběla. Natočil jich více než patnáct, aniž by na sebe upoutal větší pozornost, pak se ale rolí ve válečném dramatu Rexe Ingrama "Čtyři příšerní jezdci z Apokalypsy" (Four Horsemen of the Apocalypse, 1921) stal doslova přes noc známým ve všech státech Unie. A nebyla to žádná náhoda během dalších pěti let přesáhla jeho popularita americké hranice a filmy "Šejk" (The Sheik, 1921), "Krev a písek" (Blood and Sand, 1922), "Monsieur Beaucaire" (1924), "Černý orel" (The Eagle, 1925) a "Šejkův syn" (Son of the Sheik, 1926) z něho udělaly mezinárodní hvězdu takové velikosti, jaké nikdo před ním ani po něm nedosáhl. A když 26. srpna 1926 zemřel v pouhých jednatřiceti na akutní zánět pobřišnice, zarmoutil už miliony. Pohřbu se před kostelem Sv. Malachiáše na newyorské Západní devětačtyřicáté zúčastnilo téměř 200 000 ctitelek, obdobně tomu bylo při převozu do Kalifornie, a na Memorial Cementery, kde byla rakev s jeho ostatky uložena, se odehrávaly hysterické scény včetně vrhání se plačících žen do otevřeného hrobu...

      Z dnešního pohledu není snadné pochopit, čím Valentino fascinoval publikum své doby více, než později například Greta Garbo, Clark Gable nebo Marilyn Monroeová. Na mihotavých záběrech svých filmů vypadá při tehdejším hereckém projevu už spíše komicky a z dobových fotografií se mu dá nanejvýše přiznat něco, co tvoří "mužnou oslnivost kadeřnických synků, když vyzvou k tanci něžnou krasotinku", abych parafrázoval Jaroslava Seiferta. Nelze však pochybovat, že v letech slávy musel na dámskou část divácké obce, která byla základem kultu jeho osobnosti, působit silně svým šarmem, citem a duchaplnou galantností; tedy vlastnostmi, které mají věčně platné kouzlo pro každou ženu.

      Méně obtížné je vysvětlit neuvěřitelně trvalou popularitu nejkultivovanějšího ze všech kultovních filmů, kterým je už pětapadesát let bezesporu válečná romance režiséra Michaela Curtize "Casablanca" (1942). Neexistuje titul, který by byl vícekrát vysílán v televizích celého světa; tvrdí-li se, že "Jih proti Severu" (Gone With the Wind, 1939) je "stále čisté zlato pro stříbrné plátno", platí totéž pro "Casablanku" ve vztahu k obrazovce. Přitom námět, který vychází z motivů do té doby neuvedené divadelní hry Murraye Bennetta a Joan Alisonové "Everybody Comes to Rick\s" (Každý přijde k Rickovi), nesliboval více než banální příběh. Odehrává se na počátku druhé světové války ve známém marockém přístavním městě, plném uprchlíků ze všech koutů Evropy, snažících se získat vízum do Spojených států, a německých emisarů, pokoušejících se jim v tom spolu s většinou vichystických Francouzů zabránit. A v této rozjitřené atmosféře se otrlý americký majitel proslulé místní kavárny Rick Blain znovu setkává s Ilse Lundovou, jedinou ženou, kterou opravdu miluje a která jeho city opětuje. Rick ji ale přesto přesvědčí, že má zůstat se svým českým manželem Victorem Laszlem, hledaným odbojovým pracovníkem, a pomůže jim s pomocí mírně prospěchářského francouzského velitele policie, kapitána Louise Renaulta, přelstít nacistického majora Strassera a uprchnout na svobodu... Melodramatická historka typicky hollywoodského stylu byla sice převedena bratry Juliem a Philipem Epsteinovými a Howardem Kochem do inteligentně vypadajícího scénáře, ale realizace byla pro producenta Hala Wallise opět poznamenána těžkostmi při obsazování rolí, bohužel také typickými pro Hollywood těch let. Nedostal žádnou z hvězd, které původně chtěl, a proto kromě hereckých jistot, Američana Humphreye Bogarta jako Ricka a Němce Conrada Veidta v postavě Strassera, představuje Ilsu tehdy ještě nepříliš zkušená Švédka Ingrid Bergmanová, českého odbojáře téměř neznámý Rakušan Paul Henreid, francouzského kapitána rutinérský Ir Claude Rains, Španěla Ugarteho Slovák Peter Lorre, marockého krupiéra Francouz Marcel Dalio, a tak by se dalo pokračovat; málokdo hrál národnost, která mu byla vlastní. Ještě že režisér Michael Curtiz byl původem Maďar jménem Kertész Mihály, zvyklý na ještě horší společnosti kosmopolitů; více než dobré řemeslo však od něho stejně nikdo nečekal.

      Výsledek ovšem překonal i ty nejoptimističtější prognózy. Vzrušivě jímavý děj, cynik s něžnou duší v hlavní roli a přesné dávkování sentimentu, napětí i humoru uchvátily nejen diváky zemí, kde se za války "Casablanca" promítala, ale i americkou Akademii, která jí udělila titul nejlepšího filmu roku a ocenila Oscary jak trio scenáristů, tak režiséra Curtize.

      Sebevětší profesionalita by z ní však sama neudělala kultovní titul, jehož životnost je, zdá se, neotřesitelná. Důvodem je zvláštní nostalgická poloha vyprávění, podtržená legendárním šlágrem "As Time Goes By" (Jak běží čas) v podání Dooleye Wilsona, vyjadřující nejsilněji pocit generace našich otců a dědů, pocit lítosti, že neodvolatelně končí čas milovníků svobody, bohémských dobrodruhů i sympatických darebáků typu Ricka a Renaulta, a nastává bůhvíjak dlouhá doba Strasserů a Laszlů, která sice nic hezkého nepřinese, ale patří jí, bohužel, budoucnost.

      A proto zůstává "Casablanca" stále aktuální.

Karel Cop @

internet4U