Nositele filmového Oscara Jiřího Menzela nemusíme ani jako režiséra, ani jako svébytného herce či svérázného, nezávislého a hlavně nesmlouvavého komentátora dění kolem nás jistě představovat. Co však ví z veřejnosti málokdo, je fakt, že už od dob, kdy to u nás nebylo ještě běžné, procházejí jak jeho scénáře, tak texty jeho rolí i jeho počítačem. A už vůbec nikdo neví, že odnedávna posílila i celosvětový Internet. Stal se tak dalším ze světových umělců, kteří si uvědomili, že vedle "prken, jež znamenají svět", musejí vstoupit i do "sítě, která znamená budoucnost".
Jak to vlastně všechno začalo?
Už jako dítě mě zajímaly zázraky techniky a tedy i nejrůznější stroje. Ještě jako docela malý kluk jsem málem rozebral tatínkův psací, nebo se nechal skoro zmrzačit při podrobném prozkoumávání toho maminčina, šicího. Všechno, co mělo dráty nebo otočné knoflíky, hýbalo se to nebo dokonce blikalo, vzbuzovalo můj zájem. Byla to samozřejmě obyčejná klukovská zvědavost, díky níž jsem vše kolem vnímal spíš jako důmyslné hračky, ale ten přístup mi vydržel ještě hodně dlouho, takže jsem vždy ochoten vidět v pokročilé technice spíš výsledek přirozené lidské snahy, jak učinit tento svět příjemnější a pohodlnější, než nebezpečí. Ale věci se mění a tak je tomu i s technikou, s níž se dnes mísí už i pocity odcizení a odlidštění. Tehdy, to znamená v době před rozšířením magnetofonu, televize nebo videa, v době, kdy vrcholem mně dostupné techniky byla krystalka, kterou jsem zdědil po bratranci, jsem ovšem nemohl tušit, co přijde za pár desítek let.
A tvůj vztah k počítačům? Kdys je vzal vůbec poprvé, třeba jen zprostředkovaně, na vědomí?
Poprvé, to mi bylo už přes čtyřicet, jsem zahlédl něco jim podobného v jednom kině ve Finsku, kde měli jak ředitel, tak pokladní kina ve svých kancelářích podivné černobílé televizory, ale bez obrázku, jenom s písmeny a číslicemi. Kolem ležely takové černé disky v papírových obalech, jakoby gramofonové singly, jenže ohebné. Snažili se mi tenkrát vysvětlit, k čemu to je, ale marně: já to ne a ne pochopit. Vysvětlovali mi to ovšem finsky.
Kdy sis na nějaký počítač poprvé sáhl?
To bylo v Německu, kde jsem uviděl ve výkladech první Commodory 64. To mne fascinovalo tak, že jsem si jeden okamžitě koupil. Tehdy jsem si ovšem nemohl dovolit, abych si něco takového přivezl. Přítel, který to pak udělal za mne, měl na hranicích velké potíže s celníky, protože ani on, ani oni nevěděli, k čemu to je nebo jak to uvést do chodu.
A jaký to byl pocit?
Povznášející. Když si uvědomím, že to mělo jen 64 kilobytů a kolik jich má jen o pár let později můj dnešní počítač, jímá mne z představy, co bude za dalších pár let, hotová závrať.
Jak dlouho trvalo první okouzlení? Kdy přišlo rozčarování?
Záhy. Commodore, podobně jak tehdejší Sinclaire ZX Spectrum, měl sice klávesnici, ale namísto monitoru se připojoval k obrazovce běžného televizoru. Občas to bylo docela náročné na oči, i tak už se na něm dalo dobře psát, ba kreslit, a dokonce na tom byl mimo jiné už i slušný letecký simulátor. Přesto jsem jej brzy vyměnil za Schneidera. (U nás byl také prodáván jako Amstrad.) Ten už měl vlastní monitor a bohatší programové vybavení. Na něm jsem také psal poprvé scénář.
Pravda. Co software?
Věčný problém. Jen jsem se naučil ovládat textový editor na Commodoru, přišel Schneider s úplně jiným principem a pravidly. A jen jsem zvládl jakžtakž i ten, už se objevilo, zejména s přechodem na šestnáct bitů, zase něco nového, mnohem náročnějšího, s úplně jinou filosofií, jen abych se měl zase co učit, nad čím si zoufat. Od Toshiby, což bylo moje první "pécéčko", tehdy ještě laptop - tedy počítač na kolena, koupený v Americe - však už jsem zůstal víceméně věren Microsoftu a jeho Wordu.
Databází jsem vystřídal taky dost, potřebuji je hlavně na telefonní seznam a adresář, jak pro mně, tak pro mou asistentku, ale i na videotéku. Z nich zatím nejlepší je pro mě asi Access, s nímž se dá pracovat dobře i v češtině.
A hry?
Jen mi kradou čas. Nejvíc pasiáns a mahjongg. Dál jsem naštěstí pro mě nedošel, protože na takové ty klukovské hry, vznešeně zvané Adventures, už nemám dost rychlé reakce a taky mne nebaví jenom se honit a střílet do všelijakých pitomých figurek.
Jediná hra, která mne opravdu zaujala, byl Stunt Island (Ostrov kaskadérů). V ní se ocitnete na ostrově s velkým letištěm a spoustou letadel, ale i filmovým studiem, díky němuž si můžete svůj let také natočit a to hned několika kamerami najednou. Ba co víc - je tam i filmová střižna, kde si pak můžete hrubý materiál sestříhat a vlastní film nakonec promítnout.
A co kreslící programy?
Jeden mám, ale už ne čas se s ním naučit zacházet. Pravda, existuje prý takový, pro nějž bych si čas asi našel, zatím jsem o něm však jenom slyšel: má být nesmírně drahý a hlavně - vyžaduje stejně drahý počítač. Umožňuje vytvořit a zobrazit trojrozměrně filmovou nebo divadelní dekoraci, zasvítit ji a procházet jí pak, prohlížet si ji tak ze všech možných úhlů kamery. Tak to je můj sen.
A počítačové doplňky, takzvané periferie ?
Na některé jsem si zvykl tak rychle, že jsem je už přestal i vnímat. Ostatně vývoj nám v tom směru vychází stále víc vstříc, když většinu dříve periferních zařízení se spletí kabelů a síťových zdrojů postupně vestavuje přímo do počítače, dokonce už i u notebooků. Od původní myši, ještě na kabelu, stranou od klávesnice desktopu, přes Thinkpad IBM s ovládačem mezi písmeny G a H až k bezkontaktní destičce na tomhle Echosu Olivetti, kde mi už stačí k ovládání kurzoru pouhý ukazováček, a i jinak ještě většinou externí jednotku CD ROM včetně stereozesilovače a reproduktorů už mám také vestavěnou v notebooku. Mimochodem, třeba právě Thinkpadem a jeho tehdy relativně výhodnou koupí jsem byl kdysi ve Francii tak fascinován, že jsem jej prostě musel mít, okamžitě a tam, takže okolnost, že to bylo zrovna v Paříži, mně pak způsobila nezměrné potíže: v samé euforii jsem totiž přehlédl, že kupovaný notebook má i francouzské, od jakéhokoliv jiného naprosto odlišné rozložení písmen na klávesnici, jež jsem pak s pomocí přátel dlouho a pracně "počešťoval".
Tiskárny?
I tiskárny už jsem měl postupně všechny, od devítijehličkové přes čtyřiadvacetijehličkovou, laserovou až po bublinkovou. Tu mám dokonce barevnou, ale protože do ní mám jenom jednu a strašně drahou náplň, dívám se na ni většinou jenom zdálky. Ale globálně - myslím, že to byly právě počítačové tiskárny, které poznamenaly "psavý" svět, změnily vzhled odevzdávaných scénářů a knížek a umožnily nám rozloučit se s do té doby nezbytnými věrnými opisovačkami.
Skener?
Samozřejmě, už dávno. Ale nedokonalý, ruční. Těším se, až si jednou budu moci dovolit celostránkový, s cenově dostupným českým softwarem, jenž mi umožní netrápit opisováním do počítače hodnou sestřičku.
Mimochodem, softwarem stejně všechno začíná a končí. Byl to nakonec právě stále náročnější software, hlavně Windows, jenž mě přiměl opustit i předtím tak vytouženou Toshibu.
Já jsem vůbec takový ideální zákazník počítačových obchodů: naletím vždycky na každou novinku a o tom, zda ji opravdu potřebuji, pak přemítám, až když je pozdě a když marně zvažuji, zda čas strávený k zaučení na každém novém programu nebo počítači, je aspoň trochu úměrný zvýšenému výkonu nebo vlastnostem. Řekl bych, že většinou ne, jen ze mne udělá znovu veverku v kleci. A k dovršení všeho je zde už další, ještě rafinovanější zloděj času v podobě Internetu!
Co tě na celkovém vývoji počítačů, a dnes i Internetu, nadchlo a co tě naopak možná i leká?
Je to těžké. Začnu tak trochu od Adama: všichni víme, že mozek lidí společnosti prvobytně pospolné vypadal asi jinak než náš. V žádném případě však nebyl méně výkonný. Možná byl dokonce i univerzálnější. A to se týká i paměti. Lidé ji tehdy měli kupodivu určitě lepší nežli my. Museli totiž, ještě než bylo objeveno písmo a hlavně tisk, jež umožnily "odložit" část pracně získaných zkušeností a vědomostí stranou, udržet všechny informace v paměti. Dnes - díky novinám a knihám, gramodeskám a CD diskům, videokazetám a televizi - je naše paměť doslova rozmazlená: co potřebujeme, pro to prostě jen sáhneme. Víme kam. Je otázkou, zda v podobě, v jaké bychom si je byli zapamatovali na základě své vlastní zkušenosti sami. Možná, že by vypadaly jinak. Ale dnes už nám, nechceme-li se vrátit na stromy, nic jiného nezbývá.
Platí to i naopak. Přesadit člověka z doby Marie Terezie do dneška by jej takřka zabilo. A nešlo by jen o šok ze zcela jiné reality, nových barev, tvarů a vynálezů. On by nebyl především připraven ani duševně na dnešní - nazvěme to "technologii myšlení". Stejně jako by si dnešní jinak fyzicky trénovaný a všeobecně zdatný mladík z města a technokratického prostředí zoufal v pralese.
Internet toho změní ještě víc. Tak jako automobil geny v rodině, která již třetí generaci jezdí autem. Je známo, že děti v takových rodinách řídí (a učí se řídit) od přirozenosti mnohem snáz. Jako je skvělý lékař tradicí v rodině, kde děti odrůstají v otcově ordinaci. Překladatel tam, kde se v rodině učí jazykům . . .
A naopak - marně vyžadujeme, aby nás pochopili a ze dne na den se přizpůsobili třeba Rómové se svým zcela odlišným, po generace jinak budovaným přístupem k životním hodnotám nebo vzdělání. Internet, který přinese nespočet kladů, nám je vzdálí ještě víc. A nejen je, ale celé kontinenty lidí, k nimž dosud nedorazil ani telefon.
Myslíš, že díky Internetu to bude opravdu ještě horší?
Určitě. I když Internet sám je to poslední, co za to může. Problém rozšiřující se informační dálnice je mnohem obecnější a prostě se jen stupňuje. Třeba míra nezbytné lidské fantazie. Kniha či rozhlas ji tolik neomezily, ba někdy naopak podnítily. Bylo ještě možné si věci, o nichž jsme četli nebo slyšeli, představovat. To film už přinesl větší omezení přirozených schopností aktivní fantazie. Ale i u černobílého filmu zůstávala ještě možnost doplnit si zprostředkovaný děj o barvy, vůně. U barevného pak už ani to ne. Ale ještě pořád bylo možné žít fantazií po zbylých šest dnů v týdnu. S televizí zmizelo i to. A když přišly postupně počítače, satelity, kabelová televize a Internet...
Nejsi přílišný pesimista ?
Optimismus je ztráta soudnosti. Internet přinese mně jako už zkušenému pesimistovi určitě to nejlepší. Ale co vše přinese jeho nekontrolovaná konzumace možná v budoucnu dětem, jež už dnes, třeba jen díky počítačovým hrám anebo TV seriálům dokáží ztratit pud sebezáchovy, jdou a skočí z balkonu v pátém patře, tak jak to viděly dělat Batmana, a zabijí se, těžko říct. I když v Austrálii pak třeba rodiče těchto dětí televizi úspěšně žalovali, nezmění to nic na principu: jejich televizním nebo počítačovým (a v budoucnu možná i internetovým) idolům přece všecko projde!
Máš tedy z Internetu obavy?
Obavy? - Ne. Zatím určitě převažuje to kladné. Už jen elektronická pošta a přímo encyklopedická povaha sotva kdy vyčerpatelných zdrojů informací doslova globálně propojeného lidstva ...
I když ...Když jsi mi připomněl, že v okamžiku, v němž vyplním na Internetu svůj první dotazník nebo pochválím něčí webovou stránku a podepíšu se tam, stanu se teprve definitivně částí Internetu a tato vědomost o mně se začne šířit, zamrazilo mě. Protože možná zatím ještě trochu přehnaná, ale ne tak vzdálená představa Sítě jako svým způsobem autonomní a tedy nezničitelné, samonarůstající mnohahlavé informační hydry existuje. A co jestli jsme zatím měli čest jenom s tou nejsympatičtější, ba vskutku nejčestnější, ale přece jen pouze jednou z mnoha jejích hlav?
Není to na film?
Už kdysi dávno jsem o něm, unešen prudkým nástupem fascinujících technologií, které k nám tehdy dorážely jen pomalu a zprostředkovaně, ale o to více nás fascinovaly, uvažoval. Ve skutečnosti jsem se pak však ve všech filmech takřka plánovitě přikláněl od techniky vždycky naopak spíše k lidem. Víš sám, že jsme už kdysi vymýšleli začátek dne takového hrdiny: okamžik, kdy ráno usedá k počítači, aby se oholil, a na monitoru sleduje v pohodlném zvětšení záběry jednotlivých vousů snímaných mikrokamerou vestavěnou přímo v holícím strojku. Už tehdy to měl být pohled spíše polemický a absurdní. Čím dál více se mi však zdá, že v tomto směru stále ještě zcela nedoceněný Chaplin nám k tomu všechno potřebné řekl už jednou provždy v Moderní době. A těch, kdo se jej - a marně - pokoušeli předstihnout, protože jsou prostě už od počátku druzí, již bylo příliš mnoho.
Okamžik, ještě tvoje e-mailová adresa:
Ne, nikdy! - Nemohu zapomenout na slova Billa Gatese, že ze začátku vyřizoval své e-maily zásadně sám a denně, přestože jich bylo měsíčně požehnaně, až k tisíci zásilek. Až když New Yorker zveřejnil jeho e-mail, musel toho nechat. Začalo mu jich totiž chodit tři tisíce. Denně.
Pro I4u Pavel Hajný
Za zpřístupnění Internetu dnešní Osobnosti v síti, Jiřímu Menzelovi, děkujeme Podniku výpočetní techniky Jihlava, za zapůjčení multimediálního notebooku Echos Olivetti firmě Olivetti Czech Republic s.r.o., Praha.