Další "náš člověk" ve světě, Vlastimil Matoušek, muzikant a zenbudhista, vás seznamuje se zápisky ze svého PSIONu
Některé situace jsou velice pravděpodobné, dají se předpokládat a také se většinou stanou. Třeba volby. Pak jsou ale i takové, které se normálně nemohou přihodit, neb by byly důsledkem tak neuvěřitelných náhod a shod okolností, že jsou vlastně vyloučené. Přesto právě z takových se skládá podstatná část našeho života. Kdybychom si matematicky vyčíslili pravděpodobnost např. právě svého narození, zjistili bychom, že to byla vlastně téměř zcela nemožná věc, proti které vyhrávat pokaždé miliony v tutovce je běžná samozřejmost. No a přesto jsem se tam dostal. Na opačnou stranu globu do Země vycházejícího slunce, neboli Japonska, jež se tu zove Nihon, či Nippon, v dávných dobách také Yamato, a jest to to bájné Zi-Pango Marca Pola a Christóbala Colomba.
Zajet sem před několika málo sty lety by bylo jednak o život (cizinci sem dlouho nesměli) a hlavně nejméně na půl roku putování. Ještě v tomto století to byla cesta trvající řadu týdnů. Dnes jste tady za dvanáct hodin pohodlného letu, který je mnohem méně vyčerpávající než třeba jízda českou železnicí. Pokud ovšem dokážete dostatečně zavírat oči před stupidními, hlavně americkými filmy, plnými krásných borců v kvádrech s pistolemi či sklenicemi whisky, a ještě krásnějších žen v nemožných šatečkách, prožívajících srdceryvně své pseudoproblémy. Právě takové jsou za letu nepřetržitě servírovány videoprojekcí ve výši zraku před vámi. Naštěstí si lze třeba číst, občas vyhlédnout, co se děje v tajze pod vámi, dá se i spát a přemýšlet, například o tom, že čekat v noci na přípoj na nádraží například v takovém Hradci Králové není také kdovíjaká legrace.
Taxikáři, kteří nekradou, domy, které se nezamykají
Spousta věcí je tu jinak. Velmi brzy po příjezdu zjistíte, že je to skutečně civilizovaná země za použití veřejných záchodů se neplatí a taxikáři se vůbec nesnaží vás okrást. To na mě udělalo veliký dojem. Na naší hlemýždí pouti mezi pět nejvyspělejších zemí světa, kde jsme byli už před válkou, máme ještě mnoho co dohánět.
Při pronájmu bytu zjistíte například, že váš dům se nikdy (!) nezamyká, nikoho tu totiž nenapadne proč. Ženy se tu nebojí chodit v noci samotné, vandalismus tu snad ani neznají, poničených telefonních automatů je údajně v mnohamilionovém Tokyu pět (!) ročně. Zvláštní svět, což?
Hodně brzy se člověk zbaví naivních představ, že se například nějak domluví angličtinou, řečí to computerů a informační revoluce. V Japonsku zásadně nikoliv. Ještě tak trošku na nějaké té univerzitě, či v některých turistických centrech a hotelích, normálně mnohem spíše rukama.
Všichni u nás, a bylo jich mnoho zkušených a Japonskem zcestovalých, mi například s úspěchem zatajili, že tu mají elektrický rozvod 100 V. Vzal jsem si tedy bláhově zcela zbytečně řadu drobných spotřebičů jako nabíječky na baterie, zdroj k počítači a podobně, které tu samozřejmě nefungují. Pracoval mi tu a to hodně zvolna, jen jediný starý dobrý východoněmecký strojek na stříhání vlasů či psů, kterým si tak jednou do měsíce zkracuji vousiska, abych se vyhnul plnovousu a holení zároveň. A ještě jsem kvůli tomu musel na koleně vyrobit samodělnou, normám zcela nevyhovující propojku do naprosto odlišné zásuvky.
Jinak tu však naprosto všechno všude funguje a to neuvěřitelně spolehlivě. Od úklidu odpadků (co to musí byt za hory jen z Tokya!) po nejsložitější automaty, které vám např. rozmění vždy správně bankovky, vydají z konta peníze, či naopak peníze na konto uloží a ještě to správně zapíší na správné místo spořitelní knížky (!). Je tu příkladně neuvěřitelně rychle a spolehlivě fungující systém městské dopravy vlaky, četné linky metra a autobusy, to vše s 3 až 5minutovými intervaly. Obrovité masy lidí a jejich přemísťování jako by nepředstavovaly problém. Zkrátka jiný svět. Tak jiný jak jinou je zde třeba i subkultura bezdomovců.
Každý má svůj domov
"Každy ma svuj domov!", hlaholil vždy nekompromisně kratce po ostravsky roztomilý vyhazovač zvaný "Cibuláč" po skončení tancovačky v jedné úpické hospodě, když jsem tam před lety hrával se svou kapelou do skoku. Dnes ovšem bezdomovce řečené houmlesáky dávno máme, a můžeme tak snadno nabýt dojmu, že na ně se to okřídlené rčení nevztahuje. Možná u nás.
V Japonsku, přátelé, je tomu jinak. Bezdomovce tu sotva můžete minout, jsou zde i na těch nejnepravděpodobnějších místech a je jich mnoho. Někteří jsou opravdu roztomilí jak vystřižení ze Sedmi samurajů a ostatních filmů ze středověkého Japonska s dlouhými vlasy a řídkými vousisky, uhrančivých pohledů. Kdykoliv je vidím, pospávají, nebo jen tak pozorují svět. Setrvávají. Jsou mírní jak ovečky, jde z nich zvláštní klid. Děti se jich tu nebojí a klidně si kolem nich hrají.
Prvním překvapením pro mě bylo, že každý má nikoliv jednu igelitku, jako ti naši, leč celou spoustu majetku, nejčastěji v nějakém praktickém plastovém boxu, zřejmě proti dešti. Většina jezdí tím pádem s vozíčkem. V parcích, jako třeba v jednom z neznámějších, v Ueno, tak uvidíte často celá podivuhodná uskupení jejich vynalézavých přístřešků z plastových fólií.
Jsou pak ale i místa, zejména v četných podchodech, u metra a pod., jako například na nádraží v Shinjuku, kde bezdomovci mají celá svá sídliště, městečka, jak v nějaké sci-fi. Tady, díky tomu, že je to pod střechou, je stavebním materiálem vlnitá lepenka z papírových krabic. Vznikla tu celá puebla na sebe natěsnaných domků z vlnité lepenky. Jsou to třeba jen metr vysoké ohrádky s poklidně dřímajícím majitelem uvnitř, jiné jsou ale i se střechou, třeba i o více místnostech, některé nesmírně nápaditě architektonicky řešené, zajímavě vyzdobené podivuhodnými malbami a graffiti. Kolem je často uspořádáno množství věcí a osobního majetku. Viděl jsem dokonce, že se někteří uvnitř i přezouvají.
Vrcholným takovým výtvorem byl pro mě pojízdný domek z vlnité lepenky, zbudovaný na starém přívěsném vozíku. To už je k maringotce a regulérnímu domovu jen krůček. Zbývá jen připojit ho třeba za lepenkový skútr, či auto a jsme zpět v civilizaci, byť alternativní lacinější, celé jen z odpadu té naší.
Vlastní subkulturu už asi mají, nikdo mi neřekl, kde berou peníze, z čeho žijí, hladoví rozhodně nejsou. Bývají to často prý vzdělaní lidé, kteří prostě nechtějí komunikovat se zbytkem společnosti. A ostatní japonští lidičkové kolem naprosto tolerantně dělají jakoby nic neviděli, tak to tu prostě chodí.
Tihle zvláštní bezdomovci jsou evidentně tak šťastni, že možná ani nepotřebují moje oblíbené buddhistické přání. Ale pro jistotu myslím samozřejmě i na ně, když říkám: štastny ať jsou VŠECHNY bytosti.
Do příště nashledanou.
Vlastislav Matoušek