- internet4U -

O ZAPOMENUTÉM PODSTAVCI

      Bedřich Ludvík se narodil 16. května 1953 v Šumperku. Spisovatel, dramaturg, písničkář, režisér a scénárista vystudoval střední železniční průmyslovou školu, poté absolvoval vojenský výcvik a po jeho zdárném ukončení i katedru scenáristiky a dramaturgie na FAMU. S totalitou kolaboroval v kotelně, nyní dramaturgem v České televizi.

      Je autorem knihy "Pohádky pro otce a pro matky" z nakladatelství Volvox Globator.

      Bylo nebylo, stalo se nestalo, zkrátka jednoho dne, když se staří manželé Svitáčkovi vraceli ze své pravidelné zdravotní procházky, zahřměly za jejich zády motory.

      Staroušci se otočili a s úžasem zírali, jak se nad sochou, stojící uprostřed městského parku, vznáší ocelové lano.

      Chodili kolem té sochy celý svůj život, aniž si jí kdy pořádně všimli. Vlastně ani netušili, koho zpodobňuje. Patřila však k jejich domu, ulici, dávným cestám z práce a do práce, k jejich parku, procházkám, k městu, zkrátka k jejich vesmíru.

      Snad proto se jim při pohledu na lano autojeřábu, které se zachytilo pod krkem postavy v životní velikosti, sevřelo srdce. Zpovzdálí sledovali, jak se socha odlepila od kamenného soklu, nehlučně prolétla vzduchem a s temným zaduněním padla na dno plechové korby přistaveného náklaďáku.

      Trvalo to sotva pár minut. Nikdo si toho nevšiml.

      Pak motory utichly a do ticha parku zůstal trčet prázdný, opuštěný, hranatý, tak metr a půl vysoký, žulový podstavec. Byl to pan Svitáček, kdo k němu popošel blíž. Paní zůstala stát opodál a s jistým překvapením sledovala svého muže.

      "Copak tam hledáš, Františku?" chtěla vědět.

      Nikdy o sochu neprojevil sebemenší zájem a teď vypadal, jako by ho nic tak nezajímalo jako prázdný podstavec. "Ale nic...", zabručel její manžel a vracel se zpět.

      Jakmile však vyjeli do pátého patra otlučeného paneláku a dorazili domů, vrhl se pan Svitáček k oknu. "Podívej, podívej jak to vypadá," hudroval a shlížel dolů do parku na uprázdněné místo po soše, které nikdy před tím nevěnoval sebemenší pozornost. Nepatrný kvádřík se ztrácel v moři zeleně.

      "Hotová černá díra. Díra do nesmrtelnosti."

      "Kde?" chtěla vědět žena.

      "Co kde? Přece tady, dole..."

      "Vidím ten sokl, žádnou díru."

      "Jak to, že ne? Každá socha je přece pokus o nesmrtelnost! A když ji sundali, zůstala tam po ní díra. Copak to nevidíš?"

      "Ale prosím tě, Františku, ty jsi mi takový mudrlant. Zítra sokl odvezou a bude po díře," mávla ruku paní Svitáčková a šla připravovat večeři.

      Od toho dne pan Svitáček špatně spal. Noc co noc ho to táhlo k oknu. Znovu a znovu zíral z pátého patra svého bytu do parku, kde pod korunami stromů trčel proti nebi měsícem ozářený opuštěný podstavec jako varovný prst. Dny plynuly a slova paní Svitáčkové se ne a ne naplnit. Kvádr nikdo neodvážel. Stále tam čněl jako gesto, jako výzva a starého muže vyváděl z míry. Po týdnu soužení to už pan Svitáček nevydržel. Uprostřed noci se tiše vyplížil z manželského lože, popadl psa a pod záminkou venčení vyrazil k soklu.

      Radniční hodiny odbíjely půlnoc a starý pán stanul uprostřed noci proti kamennému soklu trčícímu ze země a směřujícímu k nebi. Trvalo hodnou chvíli, než si dodal odvahy, upustil vodítko psa a v namodralém svitu měsíce se vyšplhal na uprázdněný žulový podstavec.

      Potom tam na dlouhé minuty znehybněl. Zaplňoval díru nesmrtelnosti. Jako socha byl nesmrtelný.

      Ožil teprve tehdy, když k němu přiběhl jeho pes a začal se teskným vytím dožadovat pozornosti.

      Tu ho pan Svitáček, vytržený z prožitku nesmrtelnosti, tak dlouho odháněl divokým máváním rukou, až se pes rozštěkal.

      A tak musel stařec ze soklu, mezi smrtelníky.

      Pádil nocí domů, aby to na něho neprasklo.

      Avšak přitažlivost nesmrtelnosti je nekonečná. Být sochou a dotýkat se tak bezpracně věčnosti, se stalo panu Svitáčkovi osudným.

      Přes den šmejdil se psem kolem podstavce a v noci k němu znovu vyrážel. Avšak bez toho hloupého zvířete!

      A znovu stál sám, ve svitu měsíce, zaplňujíce svým tělem prostor nesmrtelnosti, dávaje místu řád, o nějž přišlo odstraněním sochy.

      Takto ho zastihla paní Svitáčková. Probudilo ji kňučení psa, který chtěl za svým pánem.

      "Františku...," hlesla užasle. "Co to děláš?" Teď byla každá rada drahá.

      Kulatý starý pán v županu pohlédl dolů tmou, shlédl ze soklu, a uviděl tam svoji vyděšenou ženu, kterak stojí pod ním, v parku, uprostřed noci a nevěřícně na něho zírá.

      "Prostě jsem to nemoh vydržet," rozhodil rukama. "Je to moje slabost."

      "Slabost?" opakovala paní Svitáčková nedůvěřivě. "A není v tom nějaká ženská?"

      "Ale prosím tě, Věruš," zavrtěl hlavou pan Svitáček. "Tak si to pojď zkusit. Pojď si taky ochutnat nesmrtelnost," řekl a uvolnil své paní místo na podstavci.

      "K čemu nesmrtelnost?" chtěla vědět paní Svitáčková, když šplhala na sokl. "Nesmrtelní jsme přece v dětech."

      "To možná vy, ženský. My, chlapi, to máme jinak. My se o nesmrtelnost musíme snažit celej život. No a tady, na tom šutru, jsem najednou nesmrtelnej hned. Z fleku. Rozumíš?"

      Trvalo to skoro půl hodiny, než se paní Svitáčková postavila na sokl nesmrtelnosti. A přesto i potom měla namísto nesmrtelnosti v hlavě jedinou myšlenku zda jí to na tom podstavci sluší a jestli si neměla nechat udělat hlavu a vzít si něco lepšího na sebe.

      "Tak ty máš takovou slabost," zašeptala paní Svitáčková svému muži, když ho doprovázela nocí domů. "No ale to je hezký koníček, proti tomu já nic nemám. Jen aby to lidi neviděli, víš? Byla by z toho ostuda."

      Od toho dne, přesněji od té noci, mohl pan Svitáček holdovat nesmrtelnosti co hrdlo ráčí. Jen se na přání své ženy musel teple oblékat. Co kdyby nachladl bylo by po nesmrtelnosti!

      A tak trávil celé noci v parku na podstavci, kde se oddával své posedlosti. Ráno pak prchal šerem domů, aby ho nikdo neviděl. A právě to ho začalo štvát: k čemu je mu být nesmrtelný jen sám pro sebe? On chce být nesmrtelný i pro druhé, právě pro druhé, aby všichni věděli!

      A tak se jednoho dne odpoledne, ještě než se začali lidé vracet z práce, vyhoupl na sokl a znehybněl v nesmrtelném gestu. Z nadhledu pohlédl na upachtěné smrtelníky...

      Úspěch měl obrovský. Obklopil ho dav a všichni si na něho ukazovali, jak tam stojí zachumlaný v kabátě, s čepicí naraženou na uši. O nesmrtelnosti nepadlo ani slovo. Byly to jen samé posměšné posuňky a sprosté nadávky.

      Když paní Svitáčková zahlédla z okna ten tábor lidu a pochopila, že středem tolikeré pozornosti je její manžel, který už nevydržel dál tajit svou posedlost po věčnosti a teď ji předvádí i za bílého dne, měla té jeho slabosti, toho jeho koníčka, té jeho nesmrtelnosti právě tak dost.

      Ještě než vyběhla z domu, aby ho strhla z té pitomé žulové kostky a odvlekla domů, sáhla po telefonu.

      "To je Obvodní úřad?" zaječela jako nikdy předtím. "Co to má znamenat?! Proč někdo už dávno neuklidil z městského parku ten podstavec?! Že jste zapomněli?! Tak vám to připomínám. Je to nebezpečná věc. Jednoho člověka málem připravil o život! Okamžitě s tím něco udělejte!"

      Pak práskla telefonem a vyběhla z domu zachránit, co se dá. Byla to nesmrtelná podívaná.

      Nejdřív paní Svitáčková kolem podstavce se svým nehybným manželem jen tiše bezmocně pobíhala.

      Pak začala láteřit a nadávat kolemstojícím.

      Potom se vrhla na manželovy nohy a tak dlouho jimi lomcovala, až starý pán ztratil svou těžce nabytou rovnováhu a padl na zem jako žok.

      A bylo po nesmrtelnosti.

      Lidé se rozešli, manželé Svitáčkovi zmizeli v domě.

      Když druhý den přijel autojeřáb, stál pan Svitáček s manželkou za záclonou u okna. Strnule sledoval stroj, vytrhávající ze země zapomenutý žulový podstavec. Z očí mu tekly slzy.

Bedřich Ludvík

internet4U