Na opačné straně globu, v Zemi vycházejícího slunce, neboli Japonsku, jež se tu zove Nihon, či Nippon, v dávných dobách také Yamato, bájném to Zi-Pangu Marca Pola a Christóbala Colomba, pobýval náš zpravodaj Vlastislav Matoušek, s flétnou, ženou a třemi dětmi.
Ani takový zcela nekočovný tvor jako já, jenž je nejšťastnější v okolí svého doupěte se v Japonsku nevyhne cestování. Tak jako řada věcí i cestování je tu jiné než u nás, je totiž docela příjemné.
Občas jsem musel zajet na konzultace za svým profesorem do Osaky. Je to asi pět set kilometrů a jet se dalo nočním autobusem či různými vlaky, to trvá skoro sedm hodin a je to poměrně laciné, anebo letadlem či pověstným shinkansenem rychlovlakem. To jsou už jen tři hodiny, ale patřičně dražší, kupodivu obojí skoro stejně.
Shinkansen je ale skutečný zážitek. Poprvé jsem z toho měl lehký kulturní šok, je to trochu jak sci-fi. Do Osaky jezdí asi každých dvacet minut, a dobrá třetina ceny se dá ušetřit při použití některého z pěti vozů, které nejsou na místenky. Kdykoliv jsem jel, bylo celkem volno, a pokud svůj vlak náhodou nestihnete, můžete jet kterýmkoliv dalším. Jsou tu samozřejmě k dispozici všechny představitelné vymoženosti včetně telefonu, všemožných občerstvení a víte na minutu i metr přesně, kdy a kam dojedete. Rychlost jízdy člověk skoro nevnímá, žádné vibrace a hluk, na které jsme zvyklí z našich vlaků. Zážitek, na který se dá těžko zapomenout.
Vyzkoušel jsem si i dálkový autobus při cestě za přáteli do tři sta kilometrů vzdálené Matsukawy. Už mě ani nepřekvapilo, že spoje jezdí celý den asi tak po půl hodinách. Vše fungovalo v klidu a naprosto spolehlivě, každý má své místo. Snad poprvé v životě jsem si připadal v autobuse jako cestující člověk, bez stresů, na rozdíl od pocitů převážené zvěře, které mám vždy třeba na cestách Praha-Nový Bydžov s ČSAD. Když někdo další nastupuje, řidič jak je zde obvyklé v bílých rukavičkách, vymydlený v uniformě, nehledá peníze, má automat na jízdenky a na drobné. Jízdenka je i s místenkou, řidič jako laborant si udělá razítečko do diagramu a jede se dál, "močálem černým kolem bílých skal..."
Na obrazovce před vámi se objeví vždy jméno následující stanice, hlasatelka ho navíc příjemným hláskem oznámí. Že je tu také záchod a na karty fungující telefon je naprostou samozřejmostí. V uvolněném rozpoložení jsem si četl, občas koukal na zalesněné kopce, kterými jsme (doslova) projížděli spoustou dlouhých tunelů. Kolem dálnice jsou všude živé ploty, vše obrostlé stromy, celá ta civilizace se tu zdá jaksi lidštější, více propojená s přírodou. Je to docela radost, cestovat po Japonsku.
O jedné oblíbené zábavě
Protože japonští lidičkové nesmírně rádi zpívají, jednou z nejoblíbenějších zábav je tu karaoke. Doslova to znamená prázdný orchestr.
Znal jsem karaoke jen z bájného vyprávění. Když ale na párty po žákovském koncertě moji japonští spolužáci shakuhachisté zjistili, že jsem to ještě nezažil, sám pan profesor rozhodl, že se mi to prostě musí předvést.
Naše parta se tedy přesunula do speciální kabinky, kde se kolem stolu může sesednout tak asi dvanáct japonských lidiček. Ve stěně je obrazovka, pod ní přístroj, na kterém lze navolit písně dle tlustých seznamů. Do přístroje jsou zapojeny dva řádně nahalené mikrofony pro zpěv. Z reproduktorů zní doprovod co nejvěrnější, napodobenina originální nahrávky. Na obrazovce běží nějaký srdceryvný klip. Přitom se tam promítá text, který vtipně mění barvu podle toho, kde se právě zpívá. Po ruce je volič, kterým lze kdykoliv po půltónech měnit tóninu doprovodu a snadno si najít tu pro sebe nejvhodnější. Vše v pohodlí, bezchybně fungující. Díky dokonalé technice je iluze osobní účasti v klipu a světě pop music zcela přesvědčivá. Užije se při tom spousta legrace a človek se může docela obstojně exhibovat.
Popíjí se, pojídá a zpívá třeba po řadě kolem stolu. Seznamy byly bohužel plné právě těch nejstupidnějších, nejsentimentálnějších písní, naštěstí se dalo najít i pár osvědčených standardních kousků, dokonce asi 20 písní od Beatles. Tak jsem si také zazpíval. Ticket to ride dokonce se svým profesorem dvojhlasně. Všichni jsme zněli jako profesionální zpěváci pop music.
Skončili jsme o půlnoci. Říkali mi, že takhle se tu spousta lidí baví každý večer, trochu děsivá představa. Doufám, že to bylo tvrzení alespoň částečně přehnané. Proti předžvýkanému, umělohmotnému, prefabrikovanému karaoke mi připadá staré dobré české čundrácké muzicírování s kytarami táborových ohňů jako výsostně ušlechtilá a hodnotná aktivita. Ale kdo ví, jakou zábavu si oblíbí další generace. Proti gustu žádný dišputát praví klasik. A každý svého štěstí strůjcem.
O láznivých bytostech
Tak jako všechna "zvířata jsou si rovna, ale některá jsou si rovnější" jak odhalil jeden klasik, všichni lidé jsou, alespoň občas, čistotní. Japonští lidičkové jsou však zřejmě vůbec nejčistotnější.
Neustálé mytí se při všech možných příležitostech patří neodmyslitelně k jejich kultuře. Mýt se je třeba před vstupem do chrámu, do shintoistické svatyně, do čajového domku, vlastně před každým důležitějším jednáním a činností. Když si například chcete něco dát v restauraci, nejdříve vám přinesou vlhký napařený, většinou ještě horký ubrousek, kterým si lze krásně umýt ruce a obličej. Než mi můj učitel udělil první lekci hry na shakuhachi, požádal mě, abych podstoupil tradiční japonskou lázeň, nestačilo, že jsem se před tím osprchoval.
Taková lázeň není jen tak. Spočívá v tom, že člověk delší dobu setrvá ponořen v opravdu horké vodě. Tak jako před každou důležitou činností, ovšem i před vnořením se do lázně je třeba se dokonale umýt a vydrhnout. K tomu slouží zvláštní zapuštěný prostor s odtokem, který nechybí před žádnou vanou v sebemenší koupelničce. Japonské průtokové ohřívače a bojlery na teplou vodu mají vždy ještě zvláštní režim, který už napuštěnou vodu jedním otvorem z vany odebírá, ohřívá a druhým vpouští zpátky. Tak si každý může vodu libovolně přihřát. Jelikož jsou všichni předem umytí, je samozřejmé, že v jednou napuštěné vodě se vykoupe třeba celá rodina i s hosty, a takové koupání je nakonec úspornější a ekologičtější než naše, kdy každý pro sebe spotřebujeme celou vanu.
Mám pocit, že tento dávný tradiční způsob koupání tu vznikl díky zvláštním přírodním podmínkám. Japonské ostrovy jsou geologicky velice mladé, což má za následek, kromě nevýhod jako jsou častá zemětřesení a občasné výbuchy sopek, i výhodu. Je tu spousta horkých pramenů, které lze využívat jako přírodní lázně. Například v Shuzenji, duchovním a lázeňském centru poloostrova Izu, měl každý sebemenší hotýlek a snad i každý dům svůj vlastní horký pramínek a svou přírodní lázeň. Navíc byla ještě jedna veřejná volně přístupná uprostřed náměstí. Byla to asi pětimetrová nádrž z balvanů, zastřešená malým altánkem. Tento onsen, jak se tu horká zřídla nazývají, byl kupodivu místem, kde se nořily do vody ženy s muži dohromady, samozřejmě bez oblečení. Jinak mají japonští lidičkové lázně pro ženy a muže pečlivě oddělené. Z mých spolužáků shakuhachistů, se kterými jsme tam byli na suizenovém soustředění, se všichni chtěli koupat až se setmí a většina až po půlnoci, aby je nikdo neviděl. Žádný si ale přiležitost k takové koupeli nenechal ujít.
Voda byla tak horká, že po 3 minutách déle jsem to nevydržel -jsem vylezl červený jak rak a 2 hodiny mě zvláštně brnělo celé tělo. Kupodivu mě nejvíc pálila chodidla. Pocit očištění a regenerace organismu mi pak vydržel několik dní. Opravdu jedinečná zkušenost. Teď chápu, proč to mají japonští lidičkové tolik rádi a možná i proč si to pak doma tak rádi připomínají ve svých miniaturních vysokých vanách.
S tradičním přáním štěstí pro všechny bytosti čistotné, ještě čistotnější i ty ostatní, zdraví
Vlastislav Matoušek. Howgh!