Reprodukovaná autenticita je výpravná umělecká publikace, obsahující pět obrazů od Davida Byrnea a čtyř dalších umělců, které byly převedeny na formát A4 a odeslány z New Yorku do Tokia po telefonní lince jako fax. Byly vystaveny v galerii Via Eight, v kolekci, jejímž kurátorem byl Joseph Kusuth. Pokládám tento zdánlivý protimluv "Reprodukovaná autenticita" za zcela fascinující záležitost, která nás oslovuje v našem přechodu z hmotného, vlastnického materialismu feudálně industriálních společností k relativitě a zábavnosti elektronické epochy. Teď, když se Newtonovy zákony staly překonanou záležitostí, staly se statické umělecké poklady ze dřeva, mramoru, plátna a oceli jen rozpadajícími se kuriozitami, jejichž hodnota divoce poklesla v důsledku dobře obchodovatelných "rarit". Tyto archeologické starožitnosti jsou vyvolávány v aukcích u Sothebyho, střeženy ozbrojenými strážemi v galeriích připomínajících trezory, či v palácích bohatých sběratelů. Tolik k hanebné hamižnosti třídního vlastnictví feudální a industriální kultury, které protežuje "raritu". Tolik k mnohamilionovému trhu s plátny, která nerealistický malíř van Gogh nedokázal vyměnit za pětifrankové jídlo v místním bistru. Pro feudálního aristokrata, stejně jako pro manhattanského uměleckého kritika "původní" znamená "vzácný originál": zboží obchodovatelné galerijními kupci a monopolizované majiteli. Politika hmotné estetiky je autoritářská a jednosměrná. Na jedné straně jsou majitelé-výrobci. A na druhé hlupáci.
Tak na přelomu desetiletí filozofoval o umění a komunikaci Timothy Leary (ukázka z knihy Chaos a kyberkultura, vyd. Maťa, 1997). Fax, komunikační výkřik osmdesátých let, nahradil s nezadržitelnou intenzitou Internet. Zajímá-li vás David Byrne a jeho tvorba, i výtvarná, stačí vyhledat adresu http://www.bart.nl:88/~francey/th_db.html.
S Talking Heads vydal Byrne deset pozoruhodných alb a jeho psychotický projev (inspirací mu byly i performanční umění, televizní kazatelé či divadlo kabuki) a autorská invence se staly poznávací značkou kapely. Kdo měl štěstí, mohl to vidět v osmdesátých letech v rocku zaslíbené Budapešti.
Koncem osmdesátých let ale Talking Heads prakticky přestali existovat. Od roku 1988 se Byrne soustředil na vlastní vydavatelskou firmu Luaka Bop, zaměřenou na etnickou hudbu, především brazilské a kubánské provenience. Jeho sólové album Oh-Uh (1992) je poutavou směsi "byrneovské" poetiky a melodiky s divokým vířením brazilských rytmů. Už o dva roky později (album David Byrne, 1994) však zvážněl, obklopil se střídmým rockovým combem a napsal, slovy svého přítele a filmového režiséra Jonathana Demmea, album písní o "sexu, nahotě, lásce, násilí, nevinnosti, smrti, útěku, Americe, světě, posmrtném životě a strachu". Tak ho před více než dvěma lety zažili i diváci v pražské Arše. Hovořili o nezapomenutelném zážitku.
Neúnavný David Byrne vydal letos po téměř tříleté odmlce nové album Pocity (Feelings, distr. Warner, 1997). A jakoby toho nebylo málo, opus bezvýhradně aspiruje na titul Album roku.
Deska v sobě zahrnuje snad všechny inspirační zdroje, které se objevily v Byrneově dosahu v průběhu více než dvaceti let jeho kariéry a přitom zvuk alba je výsostně moderní. Byrne sám o této hudební koláži říká: "Naše mysl stejně podvědomě neustále pracuje metodou ,vyjmi a kopíruj\ a nikomu to nepřijde nijak divné. Vypadá to jako ta nejpřirozenější věc na světě. Vystihuje to náš dnešní způsob života. Každopádně přesně takhle dnes věci kolem nás vypadají a čím dál víc tak i znějí."
Velmi svobodně se tak na desce mísí jungle s country za přispění punkové říznosti (The Gates of Paradise) nebo jinde mississipský cajún s indickým sitárem. Významný podíl na svobodyplné působivosti desky má londýnské trio Morcheeba. Mezi spoustou dalších muzikantů můžeme najít také třeba členy alternativních Devo či smyčcový Balanescu kvartet.
Zaujme také obal desky David Byrne v parodii na plastikového panáčka Kena, věrného druha fenomenální Barbie. Podobu plastiku vtiskl laserový scanner. David/Ken umí čtyři odstíny emocí, které se vejdou do jediného animovaného gifu (http://www.bart.nl:88/~francey/th_db.html).
Timothy Leary se alba Feelings nedožil. Přesto ho nechme zamyšlení nad tvorbou umělce a muzikanta Davida Byrnea uzavřít: "Dvanáctileté dítě v centru města vsune disketu s Monou Lisou do svého Macintoshe, obarví jí oči nazeleno, pošle ji přes modem kamarádovi do Paříže, který přidá purpurovou rtěnku a vytiskne ,dílo\ na laserové tiskárně; potom je odešle faxem Josephu Kusuthovi pro další show galerie Via Eight v Tokiu. Tato přenosnost, tato globální interaktivita je to, co David Byrne tak působivě způvodňuje. David Byrne je členem malé skupinky osvícených lidí, kteří sehrávají důležitou roli v nasměrovávání naší budoucnosti. Multimediálních čarodějů, experimentujících s novými formami reprodukce a přenášení. Lidí, kteří provádějí filosofii v praxi, chcete-li. Na počátku David založil Talking Heads, pravděpodobně jednu z deseti nejdůležitějších rockových kapel všech dob. Režíroval dva novátorské filmy Pravdivé příběhy a Ile Aiyé, sugestivní dokument o brazilských náboženských slavnostech. Dostal Oscara za hudbu k Poslednímu císaři. Jeho vydavatelství Luaka Bop rozšiřuje globální zvuk. Byrneovo album Uh Oh je spojením toho nejlepšího v jeho hudbě: kousavý hard rock, pulsující latinskou energii, příchuť jedenadvacátého století a opovážlivost Talking Heads. David Byrne rozesílá zprávu o novém pokolení, o duchovním světě Mondo 2000. Lidském. Zábavném. Globálním. Vášnivém. Uvolněném. Přátelském. Ironickém. Moudrém. No, a, jo... Reprodukovaném. Znovu vytvářeném. Původním."
Saša Neuman
7 0733