Ostrov, kde každou chvíli vybuchuje sopka, se jmenuje Stromboli Naše republika je krásná, ale něco jí přeci jen chybí. Nemá moře, nemá poušť a nemá ani sopky. Bájemi opředený Říp byl sice původně vulkánem, ale už hezky dlouho si "nevystřelil", a taková Komorní hůrka, kterou si oblíbil i Goethe, je ve skutečnosti jen minisopečka. Pocit, že probuzená sopka je na dosah ruky, známe jen z katastrofických filmů. A přitom není nemožné něco takového zažít na vlastní kůži.
Sedm perel v sopečném náhrdelníku Z Etny už je to coby kamenem dohodil do přístavu Milazzo. Odtud se velkým kodrcavým trajektem anebo dražší, ale zato rychlou osobní lodí, vlastně vznášedlem nazývaným aliscaf, dostanete do oblasti ostrovních sopek. Dá se sem dojet lodí nejen z jihu, ale také delší cestou ze severu, z Neapole. Liparské ostrovy, samotnými Italy nazývané Aiolské (ĺsole Eólie), se skládají ze sedmi nevelkých ostrůvků. Díky sopkám jsou nejznámější dva z nich: Vulcano - s neuvěřitelně širokým kráterem "spící" sopky a léčivým bahnem, a Stromboli, což je vlastně obrovská hora a jediná zdejší "živá" sopka, čnící nad mořem do kilometrové výšky. Její hrozba není jen "filmová", ale velmi hmatatelná. Možná si pamatujete smutnou zprávu z podzimu, kdy zde zahynul jeden český turista, který se neopatrně přiblížil k soptícímu vulkánu. Jednotlivé ostrovy mají kouzelná poetická jména. Takhle jsou seřazeny od největšího k nejmenšímu: Lipari, Salina, Vulcano, Stromboli, Filicudi, Alicudi a Panarea ta je přesně desetkrát menší než hlavní ostrov. Souostroví kdysi patřilo Řekům, ale jsou zde i archeologická naleziště z doby bronzové. Ve středověku zde zase byli častými hosty severoafričtí piráti. Dnes žije na všech sedmi ostrovech dohromady asi patnáct tisíc obyvatel, a to vzhledem k pětimilionové Sicílii není mnoho.
Ostrovy leží v tektonicky labilní oblasti, kde došlo k narušení zemské kůry. A tak není divu, že první, co udeří návštěvníky ostrova Vulcano - ne do očí, ale do nosu - jsou všudypřítomné sirné výpary pocházející z jezírka u přístavu. Někomu zapáchají, někomu prý docela voní. Jak je na zdejších ostrovech zvykem, uprostřed ční hora. Pochopitelně je to sopka. Výstup na hlavní kužel hory Vulcano (391 m) ke kráteru della Fossa, který zažil poslední erupci před sto sedmi lety, je nenáročný a trvá asi hodinu a půl. Sopka vypadá vyhasle, ale i dnes tu můžeme zaznamenat četné výrony sopečných plynů a na kamenech vidět žluté pásy sirného květu. Úžasný pohled do půl kilometru širokého a 180 metrů hlubokého kráteru lze stěží popsat. Navíc je odtud dobrý rozhled po ostatních ostrovech a nekonečném, neskutečně modrém moři. Z trhlin na západním okraji kráteru, lemovaných žlutými krystalky síry, se neustále valí hustý dým. Dokonce můžeme občas slyšet z podzemí temné dunění, jak se plyny v hlubinách země uvolňují. Mělké jezírko poblíž přístavu je plné bublinek a ve vodě se ohřejete i v zimě. Navíc se tu můžete potírat žlutým léčivým bahnem. Možnost léčit se koupelemi, to je také jeden z důvodů, proč lidé na Vulcano jezdí. Zdejší bahno prý léčí hned řadu nemocí najednou: revmatismus, artrózu, pomáhá hojení zlomenin a uvolňuje svalové napětí. Vynikající je prý i jako pleťová maska. Ve vodě i na břehu vidíme spoustu lidí, zejména žen, pomazaných blátem od hlavy až k patě. Nic se však nemá přehánět, a tak rady odborníků znějí: napoprvé se ponořit do bahna jen na deset až patnáct minut, předejdeme tak možným nevolnostem či pocitu lehké závrati. Až si organismus zvykne, můžeme minuty přidávat, ale nikdy nebuďte v jezírku víc než půl hodiny. Horká lázeň je totiž pro tělo velkou zátěží. Po takové kúře je ostatně člověk nejmíň tři dny cítit sírou, jako by se právě vrátil z pekla. Hora uprostřed moře Největší zážitek si návštěvníci nejspíš odnášejí z ostrova Stromboli. Souostroví je naštěstí propojeno trajekty, takže není problém dostat se z jednoho ostrova na druhý. Jediná obtíž snad může být v tom, že na Liparských ostrovech nikdo nespěchá, takže ani odjezd lodi není na minutu přesný. Někdy dokonce ani na hodinu. Také ceny lodních lístků jsou různé, podle toho, s jakou společností jedete a jestli se vám podaří uhádat slevu. Zpáteční lístek z Vulcana na Stromboli vás vyjde na víc než šest stovek. Cesta na Stromboli a zpět se může protáhnout na dvoudenní výlet, neboť lodní spoje občas i vynechají. Stojí však za to. Nic vám nevynahradí pohled z lodě: už zdálky je vidět obláček dýmu vznášející se nad kráterem z moře vyrůstající sopečné hory, jako kdyby ho tam někdo nakreslil... Pokud vám jméno Stromboli něco přípomíná, není to náhoda. Jmenovala se tak před lety naše rocková superskupina, se kterou zpívala Bára Basiková a hráli Vilda Čok a Michal Pavlíček. Jejich hudba byla zřejmě eruptivní. Je zajímavé, že v posledních letech se zájem o Liparské ostrovy a zejména o aktivní sopku Stromboli prudce zvyšuje. Jezdí sem hlavně Němci a Francouzi, ale ani Čechů už není málo. Rozšíření turistického ruchu na Liparské ostrovy, ležící v Tyrhénském moři, brání nedostatek ubytovacích míst. Zatím jsou tu jen nevalně vybavené kempy a malé hotýlky, ty větší jsme viděli pouze na Vulcanu. Všechno své vezmi s sebou! Loď obeplouvá skoro celý ostrov a pak zakotví v přístavu. Procházíme městečkem a nastává honba za posledními nákupy, protože chceme u sopky přečkat celou noc. Potřebujeme šišku chleba. Jako napotvoru tu v horkém poledni končí prodejní doba a začíná až ve čtyři nebo v pět odpoledne. Místní Italové si zřejmě jen pomalu zvykají na turisty, kteří sem donedávna zavítali jen tu a tam. Pro většinu turistů mířících tímto směrem tak platí staré latinské heslo: Omnia mea mecum porto - aneb Vše své si nosím s sebou. Putují tak jako my, se stanem a batohem na zádech. Jisté je, že ostrovy mají svou zlatou turistickou éru teprve před sebou. Cesta pod vrcholek sopky Stromboli, vypínající se do výše 924 metrů nad mořem, se dá z přístavu stihnout za tři až čtyři hodiny. Procházíte osadami, pokračujete dál po dlážděné cestě, ale ta na úpatí hory končí. Před ostrým výstupem se ještě můžete osvěžit v poslední hospodě, která je tak blízko černého lávového pole, zbylého z poslední velké erupce, že při té příští možná zmizí z povrchu země. A pak už jsou na řadě dvě hodiny stoupání do prudkého kopce, kde vám každý kilogram navíc bude dost nepříjemný. Cesta se chvílemi ztrácí nebo rozbíhá do několika zkratek, a vy se proměňujete z turisty v kamzíka. Motorem, který vás pohání dopředu, je skutečnost, že stejný cíl má více turistů - a tak je dobré vyrazit už brzy odpoledne, abyste si mohli v klidu najít a co nejdříve obsadit svou "pozorovatelnu". Oheň a voda Na hřbetě vedoucím k vrcholu Stromboli, odkud jsou oba níže položené soptící kužely jako na dlani, si noční pozorovatelé vytvořili zvláštní bivaky. Zídky vystavěné z kusů lávy slouží zejména jako ochrana před větrem, v noci tu totiž kupodivu bývá dost zima. Jsou taky přirozenou hranicí bezpečí - nejednou už došlo ke zranění turistů, kteří se pohybovali tam, kde neměli. A pak už zbývá jen připravit si fotoaparát, nejlépe se stativem, aby mohla být expozice co nejdelší, a těšit se na žlutorudé noční erupce. Vzdušnou čarou odhadujeme vzdálenost od kráteru tak na dvě stě až tři sta metrů. Sopka chrlí v průměrném intervalu dvaceti až čtyřiceti minut, v době naší návštěvy soptila střídavě ze dvou kráterů. Jednou vyletí žhavé kameny výš, podruhé je erupce menší. Taky intervaly mezi nimi nejsou vždy stejné. Ten podivný ohňostroj, který vám usiluje o život, kreslí po obloze krásné ohnivé čáry. Mnohé to fascinuje tak, že se na Stromboli vracejí. Při naší výpravě se najednou zatáhlo a uprostřed noci nás chytil příšerný liják s hromy a blesky. A to tu prý prší asi jen tři dny v roce! Záhy jsem litoval, že jsem si z úsporných důvodů vzal místo celého stanu jen vrchní tropiko. Bylo sice dobré proti chladu, ale za půl hodiny promoklo, a po něm následoval spacák a vše, co jsem měl na sobě. Jen foťák a filmy si hověly v igelitu. Ve větru a dešti na hřbetě hory ošlehávané blesky není člověku v tu chvíli nejlíp, ale zase si za ranního světla může hrdě říci: vydržel jsem. V noci se kolem nás šinula jakási cizí výprava. S baterkami v rukou se v bouřce vydali dolů, mnozí se v krátkých kalhotách třásli zimou. Slyšel jsem německé "šajzování", protože každou chvíli někdo z nich na drolivém tufu uklouzl. V takových situacích je určitě bezpečnější zůstat na místě a do záludného sestupu se pustit až za světla. Skoro se nám nechce odjíždět. Stromboli má totiž magickou přitažlivou sílu. Fascinuje nás svou silou, proti které je člověk bezmocný. Vřící sopka je strašná a zároveň krásná. Krásnější věci jsou k vidění snad jen ve filmu. Většinou však nebývají skutečné.
LUBOR FALTEISEK Foto autor Další informace o Liparských ostrovech můžete najít na internetové adrese: www.academica.cz/poznani
|