- internet4U -

BRITSKÝ
ZÁPISNĺK

     
V rámci naší spolupráce s Českým rozhlasem "navštívili" jsme za vás některé z jeho zahraničních zpravodajů. Jen málo z nich je zatím přímo na Internetu; přes naše On-line vydání (http://www.idg.cz/megabyte/index.htm) se tam však aspoň někteří dostanou už teď. Prvním z nich je jeden z nejpůvodnějších a nejvtipnějších, Karel Kyncl.

      Tajná zbraň britské kuchyně

      Došla mi pozvánka, abych se na počátku prosince dostavil do Prahy na schůzku bývalých členů Dismanova rozhlasového souboru dětí a mládeže. U příležitosti 50. výročí našeho zájezdu do Británie a Holandska. Tuhle pozvánku jsem shodou okolností obdržel v den, který byl v Británii vyhlášen za celostátní den starodávného místního jídla, ovesné kaše "porridge". Mezi těmito dvěma zcela rozdílnými informacemi došlo k jakémusi krátkému spojení a mě se najednou vybavilo, že historicky první z dlouhé řady trapasů, kterých jsem se v Británii dopustil, jsem spáchal právě před půl stoletím, a že byl spojen právě s tou ovesnou kaší. Přijeli jsme tehdy pár desítek mladých lidí do rozbombardované Británie v prosinci 1946, sotva půl druhého roku po válce. A jezdili jsme tu od města k městu a recitovali, zpívali a tancovali. V každém si nás rozebírali hostitelé, což byli prostí Britové ze všech společenských vrstev. Pro všechny z nás to byla vůbec první cesta do zahraničí, a tak jsme procházeli sérií kulturních šoků. Jedním z nich bylo zjištění, že žádná anglická snídaně se neobejde bez talíře ovesné kaše porridge. Po šestileté válce a okupaci jsme vůbec nebyli zhýčkaní, ale ta kaše byl problém. Podobá se klovatině a taky podobně chutná a všichni jsme před ní měli hrůzu. Mě však kupodivu pocukrovaná a politá mlékem za pár týdnů začala chutnat.

      Potom jsme přijeli do prvního skotského města, Edinburku, a dostal jsem k snídani porridge posolený. Bylo to tak nechutné, že jsem se pokusil o nápravu a dopustil se při tom neodpustitelného "faux pas". Já jsem si tady v Anglii, řekl jsem svému skotskému hostiteli, zvykl na sladký porridge. Můj hostitel byl metodistický pastor plný křesťanské lásky, ale tohle na něj bylo moc. Ztvrdly mu rysy a pravil přísně: "Tak za prvé, teď už nejste v Anglii, jste ve Skotsku. Za druhé, Angličané jsou opravdu natolik perverzní, že toto staré skotské jídlo przní cukrem odporné. My dva jsme ovšem normální, a tak za třetí, budeme jíst porridge tak, jak se jíst má." Sklapl jsem kufry a osolenou ovesnou kaši poslušně snědl. Od té doby jsem zjistil, že můj edinburský hostitel poněkud přeháněl.

      Porridge není skotského, nýbrž starořeckého původu a do Británie se dostal přes Francii. A škála jeho ochucování se vůbec neomezuje pouze na cukr nebo sůl. Dobrodružnější povahy do něj hňácají i med, sušené ovoce, ořechy, smetanu, jogurt, skořici, muškátový oříšek nebo dokonce i whisky. Je to však v každém případě jídlo výživné a hutné, které vám zaplácne žaludek tak, že hodně dlouho nemáte na jiné jídlo ani pomyšlení to je za určitých okolností velká výhoda. Cestovatelé Richard Byrd a Roald Amundsen se porridgem prokousali až na severní a jižní pól, američtí astronauti vynesli tuto ovesnou kaši do vesmíru a Britové její zásluhou přežili válečný nedostatek jiných potravin. To, co jsme před 50 lety považovali za neměnnou britskou tradici, byla totiž ve skutečnosti abych tak řekl poznaná nutnost. Dnes obrovská většina Britů přestala porridge konzumovat, protože má na vybranou spoustu chutnějších poživatin. Podle názoru odborníků na správnou výživu je to hrozná chyba. Ovesné vločky prý obsahují spoustu rozpustných a nerozpustných vláknin, které snižují cholesterol, jsou dobré na srdce a údajně snižují riziko střevních chorob. Tito odborníci se snaží dostat porridge zpátky do britských snídaní, a právě proto letos vyhlásili onen celostátní den této ovesné kaše vypadá to však, že bojují ztracenou bitvu. Na dnešní gastronomicky rozmazlenou britskou veřejnost nepůsobí argumenty, že vědci na Nottinghamské univerzitě zachránili jeden druh vymírajících šneků tím, že jim začali podstrojovat porridge, když všechno ostatní tvrdošíjně odmítali. Nepůsobí ani odkaz na to, že vynikající anglický sprintér Linford Christie považuje porridge za svou hlavní pohonnou hmotu, neboť jenom mizivé procento veřejnosti má ctižádost stát se sprintéry. A navíc je porridge povážlivě spojen s kriminalitou. Ročně se ho tu sice pořád ještě spotřebuje asi 47 milionů galonů, ale valnou většinou v britských věznicích, protože je tu laciný, dá se jednoduše připravit a zaplácne žaludek. Na jídelních lístcích v britských kriminálech se objevuje tak často, že vstoupil i do slangu britského podsvětí. "To do porridge" "dělat porridge" znamená kroutit si trest odnětí svobody. Na oněch 47 milionech galonů zkonzumovaného porridge se v Británii kromě kriminálníků podílím i já. Čas od času si ho ze sentimentálních důvodů uvařím a udělám si ho i v Praze v den té prosincové schůzky nyní přestárlých bývalých mládežníků z Dismanova souboru. Ačkoliv bude s mlékem a s cukrem, bude mi asi chutnat trošku trpce. Život letí neuvěřitelně rychle, vážení přátelé.

      Poklad nejnárodnější

      Jsou knihy, které vzniknou z ohňostroje okamžitých nápadů a při jejichž četbě před svým duševním zrakem přímo vidíte autora, jak opojen božskou inspirací náruživě mlátí do klávesnice svého psacího stroje či computeru a za několik málo týdnů je se svou prací hotov. A pak jsou knihy, jejichž vznik je zdlouhavý a pracný, které můžeme přirovnat ke komplikovanému porodu, jemuž ovšem předchází početí a dlouhé těhotenství. Nejnovější knížka s českou tematikou, která právě vyšla v Londýně, patří k tomuto druhému typu. Napsal ji anglický novinář Graham Lees a jmenuje se "Pivní průvodce Prahou a Českou republikou".

      K jejímu prvopočetí došlo u mladého pana Grahama Leese před mnoha lety, když u sebe objevil nepotlačitelnou náklonnost k pivu, patrně genetického původu. Následovalo dlouholeté těhotenství, které strávil v zaslíbené zemi piva v Bavorsku, odkud podnikal výzkumné cesty na Východ. Tam za tehdejší "železnou oponou" objevil skutečně pivní Eldorádo. Zemi, z níž, jak podotýká ve své knize, se vyvážel chmel už dlouho před tím, než si Vilém Dobyvatel podrobil Anglii, a která obohatila slovníky všech jazyků světa výrazem "pilsner". Zemi, v níž připadá na každého obyvatele včetně nemluvňat 283 vypitých pint piva ročně. Zatímco v Německu jen 251, v Dánsku 225 a v Británii dokonce pouze žalostných 180 pint. Fascinován tímto světovým prvenstvím malé země, kterou jeho krajan Chamberlain kdysi prohlásil za vzdálenou a neznámou, se již Graham Lees rozhodl objevit, když pro nikoho jiného, tak pro britské pivaře. Nelitoval času, peněz a nepohodlí, s obdivuhodným sebezapřením se propil desítkami českých pivnic a ochutnal nejen plzeňské, budějovické, velkopopovické a jiné slavné značky, ale i většinu produkce malých místních pivovarů, která prý skýtá nebývalé rozkoše.

      Komunistické státní bezpečnosti byly patrně zpočátku početné cesty imperialistického cizince do tehdejšího Československa dost podezřelé, aby se záhy jistě přesvědčila, že panu Leesovi jde o pivo, nikoli o lidská práva. A jestli znám naše bývalé orgány dobře, začaly nakonec asi pana Leese pokládat za svého dobrodince. Umožňoval jim totiž služební, a tedy bezplatné návštěvy nejenom pražských pivních podniků, ale i pivních lokálů v rámci celých Čech a Moravy. Pan Graham Lees je všechny poctivě navštívil, a tak ve svém "Pivním průvodci po Praze a České republice" teď může nabídnout zasvěcené informace i o takových zařízeních, jako je třeba pivnice U čerta v Domažlicích, strakonický podnik U papeže, karlovarská Krásná královna, brněnská Černohorská pivnice nebo hospody v Jihlavě, Znojmě, Olomouci, Ostravě a skoro všude jinde. Provádí své čtenáře i po pětadvaceti výběrových českých pivovarech. Poskytuje jim podrobné informace, jak se kdekoliv v České republice nejrychleji dostanou k půllitru. A uvádí i nejdůležitější potřebné české fráze, například "jaká piva mate, z jakého pivovaru pride toto pivo, kde je pivovar a platyt prosím". Revoluční změny z listopadu roku 1989 ovšem pozornosti pana Grahama Leese rovněž neunikly, a naopak tvoří svým způsobem hlavní myšlenkový náboj knihy, jakousi ucelenou pivní filosofii našich nejnovějších dějin.

      Závěry, k nimž pan Graham Lees dochází, nejsou příliš optimistické. Po komunistické éře, která českou výrobu piva pouze zanedbávala, nastoupily prý totiž nyní daleko ničivější síly tržní ekonomiky, které už vážně poškodily a nadále budou poškozovat velkou českou pivovarnickou tradici. Je pravděpodobné, píše pan Graham Lees, že čtvrtina nebo dokonce třetina našich pivovarů nepřežije rok 2000, pohlcena konkurencí. Čili alespoň v oblasti piva je nebezpečí, že u nás co nevidět zavládnou britské poměry. Po tomto chmurném konstatování se však z myšlenkového pivního oparu vynořuje typický Angličan Graham Lees, loajální poddaný britského královského Veličenstva. K nápravě věcí českých nevolá do boje, nežádá, aby se pivaři celého světa spojili a ozbrojeni rozbitými půllitry zaútočili na předsednictvo Klausovy vlády. Obrací se pouze na britské pivaře s naléhavou výzvou, aby využili krátícího se času: Teď je chvíle navštívit Českou republiku, radí jim ve své knize Graham Lees. A zhluboka se napít báječného piva, i když je, pravda, skoro minuta po dvanácté. Praha, jak píše ve své kapitole o pivních krásách našeho hlavního města, ztratila v "sametové revoluci" svou šarmantní nevinnost. Napadlo mi, že bych přál pan Grahamu Leesovi, aby mohl tu bývalou pražskou šarmantní nevinnost několik let vychutnávat jako řadový občan bývalého komunistického Československa bez dobrodiní britského cestovního pasu. Ale pokud by to bylo doprovázeno plynulým přísunem českého piva, nebyl by to pro něj patrně žádný trest.

     

@

internet4U