- internet4U -

Osobnost v Síti:

Tomáš Hanák

      S Tomášem Hanákem jsme se spřátelili kdysi dávno, na dosti přízračné cestě Ruskem spojené s tamní premiérou filmu Kopytem sem, kopytem tam, v němž sehrál jednu z hlavních rolí. Zážitky z tamní reality nás spojily, vše co se odehrálo mezitím, na dlouho oddělilo.

      Dnes je jednou z hvězd Rádia Limonádový Joe, nadále putuje českým alternativním divadelnictvím s divadlem Sklep, občas filmuje, ale především píše. Že už dlouho na počítači i o tom je dnešní interview, pořízené na jedné ze dvou židlí právě adaptovaného venkovského stavení v cípu nejmenovaného městečka v nádherném kaňonu nedaleko od Prahy.

      Čím se teď právě nejvíc cítíš být.

      Měl bych říci, že psavcem, protože dopisuju patnáctidílný seriál, ale jelikož stavba spěchá a zima se blíží, tak právě teď zřejmě nejvíc stavebníkem. Tedy možná spíš pouhým stavebním dozorem, ale i tak, času to zabere stejně.

      Zedníkem už jsi mezi tím vším, čím jsi byl rád, jednou byl!

      Myslíš jako, že bych to možná zvládl sám? Jenomže mezitím už přece jen uplynul jistý čas, takže křivou zeď ještě poznám, ale na maltu nebo betonovou směs, kterou namíchám, už bych nesázel. Ale srovnávat je vždy zajímavé, i v zednictví. Co se určitě nezměnilo, je přístup k hodnotám. Někomu upadne cihla nechá ji ležet. Časem se zašlape do bláta a zmizí. Jako zedník bych ji byl nechal ležet. Jako majitel jsem ten, který ji zvedne.

      Cihlu tak ušetříš. Ale kdybys zůstal v Praze, abys víc psal nebo hrál, mohl bys tu mít těch zedníků namísto jednoho deset!

      A zatímco bych na ně vydělával, udělali by tu toho stejně jako ten jeden. Na to jsem se opravdu nezadlužil.

      Kolik ti toho ještě zbývá?

      No, teď už to jde. Hlavně podlahy, dlažbu...!

      Myslím ten seriál.

      (Méně nadšeně:) No, sice jsme u jedenáctého dílu, jenomže už teď to má na devět set stran, takže...!

      Začneš pro změnu zkracovat. Jak se to jmenuje?

      "Dobrá banka." Se sloganem "Banka, která je dobrá."

      Určitě podle sponzora.

      To je otázka! Ona to totiž má být tak trochu parodie. Něco jako kdysi "Pytlákova schovanka".

      Splnil se ti odchodem z Prahy nějaký sen?

      Vždycky jsem chtěl z Prahy pryč. Horší je, že ten pocit blaženosti je tak silný necítím potřebu psát. Sedím si tu u okna a koukám do přírody... tuhle zase, zrovna když jsem se šel, jak to my chlapi děláváme, s rozepnutým poklopcem vyčůrat, najednou tam začlo něco funět, praskat a on to kňour!

      Takže i myslivecká latina!

      Přísahám! Pak jsem tam našel i stopy! Asi jsem je měl odlít po skautsku do sádry. Dnes jsem měl k obědu z tohohle potůčku pstruha . Takže já můžu teoreticky nalíčit na kance, nahodit na pstruha, ještě tak nějakou vějičku na ptáky nebeský...

      Jak hluboko za nehty máš i přesto herectví?

      No, herectví je pro mě spíš trochu taková příživa, rozhodně nebylo a není to hlavní, je to takové "přilepšení", zajímavá zkušenost. Když ovšem nepočítám pár věcí, které nás ve "Sklepě" bavily, protože jsme si je psali sami, takže člověk si je vlastně sám nejlíp přizpůsobil své představě. Ale ve filmech to je často takové trápení, že to asi stojí právě jen za ty peníze.

      Na druhé straně ti bude asi hodně dlouho trvat, než o tom přesvědčíš lidi, kteří vidí za Tomášem Hanákem jednoznačně především herce.

      No, to už bude na nich. Já bych se s ním spíš rozloučil. Sice ho ještě tu a tam jistě potkám...!

      Přinejmenším v rádiu Limonádový Joe.

      To je fakt, to se mi teď stalo vlastně nejpříjemnější povinností, protože tam je taková volnost, že to až připomíná Sklep. Až na to, že tě nikdo nevidí. A ty nekonečné řady obecenstva, co tě slyší, si naštěstí neumím představit.

      Určitě je to příjemná změna.

      To ano. Už v sedm ráno jsi naprosto nemožný, protože když musíš vstát ve čtvrt na šest, nalít do sebe půl litru kafe, náležitě se rozkouřit a přesně v sedm bum bác vysíláš lidem, kteří jsou ještě v posteli, ve který bys byl nejradši sám. Ale zase je fakt, že v deset máš odpracováno.

      Kolikrát týdně?

      Ustálilo se to na třech dnech, protože víkend jsem si vymínil kvůli dětem. K tomu ještě občas i pár představení "Sklepa", protože dnes jsme se stali žádanějšími. Ale čistě teoreticky bych mohl mít na psaní času dost.

      Kdybys nestavěl.

      Je to tak. I když ono se už během té práce na "Dobré bance" objevilo tolik možných malých témat a motivů, které se tam nevejdou, že už se na to zase těším. Až jsem si řekl, že bych to nechtěl zakřiknout, ale že bych si skoro přál, aby ten boom na chvíli ustal. Znáš to, asi tak jako máš občas tajné přání, jednou se, i když je jinak všecko fajn, schválně sebezničit. Třeba v jednom jediném, a tím pádem posledním vysílání pourážet pěkně "po sklepácku" všechny ty zazobance, co si kde platí reklamu...

      Pozor, pozor. Radši přejděme k počítačům. Anebo k filmu? Jeden je prý přímo za rohem.

      Tentokrát je to naštěstí Věra Chytilová. Film se má jmenovat "Pasti-pasti-pastičky" a bude, tak trochu podle skutečnosti, o jedné znásilněné veterinářce. Prozradím jenom, že do galerie mých slavných rolí nepřibude další smrt, ale choulostivé zmrzačení.

      Dobře. Hanák jako herec je za námi. Kdy jsi poprvé v životě uviděl počítač?

      Asi v nějakém science-fiction. Možná v Juráčkově "Ikárii XB1" nebo v něčem takovém, kde Božidara Turzonovová točila mrkajícím zadním blinkrem od Škody 100 MB přilepeném na panelu velínu kosmické lodi jako palubním přepínačem. Ale opravdový počítač. Člověče, asi když jsem se dostal v roce 1976 do Ameriky a na letišti v New Yorku si do něj vyťukali naše jména. A když jsme pak za měsíc, už zase úplně odjinud, z Miami, odlétali, tak udělali klepy klep a měli nás tam a my to vůbec nedokázali pochopit. Os tatně stejně jako když bráška vždycky vyťukal přímo z domova na telefonu jen trochu delší číslo a tam se ozvala máma v Praze, nikde žádná spojovatelka, žádná ústředna. To pro mě byl, v mých devatenácti, šok na šok. Takže asi tam.

      A na který sis poprve sám sáhnul?

      To bylo později. Jak se to jmenovalo: ZX Spextrum? S takovou tou gumovou klávesnicí, jak se připojovala na televizi. Tak ten prodávali v Bílé labuti, a já jej tam sháněl i známým, protože jsem tam měl nějaký kontakt.

      A pak jsem našel jednou velký vyhozený počítač na Karláku, tak jsem si ho vzal a odnesl domů, ale neoživil jsem ho. Zřejmě to opravdu nešlo.

      Takže takový ten opravdu pravý počítač jsem měl až když jsem pak dělal něco pro jednu firmu, která mi dala místo honoráře malý postarší Macintosh. Klasiku, ještě černobílý a v jednom kuse s monitorem.

      I když, pravda, i na ten jsem si málem sáhnul mnohem dřív. To mi už tehdy mladý ambiciózní tvůrce Tomáš Vorel dal peníze, abych mu ho v Americe koupil. No a mně trvalo dobrých tuším deset dní, než jsem mu je tam propil. Ještě než jsem zjistil, kam pro něj vůbec jít. Stejně mu pak někdo vysvětlil, že by to byla z nějakého důvodu blbost, koupit ho v Americe. Takže jsem mu vlastně pomohl.

      Až pak jsem přišel k tomu svému. A ten mám dodnes. Nejenom proto, že se bojím všech těch nových a možná i lepších, ale protože mně naprosto vyhovuje. Nezabere místo na stole.. nikde žádné kabely, když ho potřebuju někam vzít, odnesu si ho doslova pod paží. A umí úplně všechno, co potřebuju, píše skoro sám.

      Neuvažoval jsi někdy, že bys řekl panu Macintoshovi "Heleďte, já píšu všechno na počítači vaší značky, nemohli byste mě sponzorovat?" Jako to dělají sportovci?

      No právě. Neuvažoval. Já to rovnou udělal!

      No a? Jak to dopadlo?

      Dobře. Umožnili mi nezištně, že jsem si u nich mohl koupit tohleto tričko s jabkem. Za třistašedesát korun. Ale Macu jsem zůstal stejně věrný.

      Měls v tom ohledu nějakého učitele? Nebo vzor?

      Nedostižný. Aleše Najbrta z Grafického studia. Tam dělají přímo zázraky, a právě na Macích. No a pak řadu zhruba takových jako jsem sám, co počítač opravdu jenom s výhodou používáme, slouží nám docela dobře celá léta a nemáme důvod obměňovat ho každé dva roky. Už tak je pro psaní přímo geniální.

      Je něco, čeho se u počítače, třeba i v souvislosti s Internetem, také obáváš?

      Ano. Abych se nezřítil zpět do osidel závislosti na něm.

      To se ti podařilo?

      Bohužel. A dost dobře. Už jsem od něj ani nevstával, oči jsem měl přímo krvavé, nešlo to dál.

      Počítačové hry. Ani jsem nemusel k automatům. Trvalo to skoro půl roku. Vždycky jsem si už ráno řekl: dneska ne, dneska pracuji. Ale jen tak na rozcvičení si dám po ránu tak jednu. A už jsem celý den nepřestal.

      Co tě z toho dostalo?

      Kamarád. Už se na to nemohl dívat. Když jsem jednou neprozřetelně vstal a šel na záchod, sedl mi k počítači a všechno mi to smazal.

      Myslíš to vážně? Žádné 90.3 FM Fatální Mystifikace?

      Naprosto vážně. Samozřejmě zlikvidoval i "koš", abych si je nemohl ani dodatečně oživit, a vyházel mi i diskety. Ale hlavně na mě pak ještě dlouho dohlížel. Tak ten mě z toho dostal.

      Takže obavy bych měl. Zvláště, když vidím děti, třeba malou Haničku v mateřské školce, jak se nedívá na to, co maluje, ale na obrazovku, protože to, čím maluje, není pastelka, ale myš. Je to krásné a mnoha lidem to rozšíří nedozírně možnosti, ale taky si říkám, jen aby se nevytratily přirozenost a talent, když děti budou čím dál víc používat už namíchané barvy nebo pomáhat si už připravenými nástroji s dokonalými přímkami, kružnicemi, křivkami, automatickým dobarvováním. Asi záleží na tom, nakolik t o zůstane jen prostým nástrojem, tak jako nám k psaní. Záleží na míře, jako u všeho. "V malých dávkách neškodí."

      Odkud jsi?

      Zo zahraničia. Narozený v Kremnici na Slovensku. Ale hned nato prohnaný na dva roky Kubou. Až pak Jihočech.

      Ta kubánská zkušenost přišla díky rodičům?

      Táta tam pomáhal Fidelovi zmátořit průmysl. Já ještě ne, protože to jsem chodil teprve do druhé třídy. Ale bylo to prima, protože nás učila máma. Takže nás vzbudila, a když nás vyhnala do školy, přešli jsme vlastně jen do obýváku, kde už byly na stole učebnice a snídaně. Když musela ten den nakoupit, tak se škola zrušila. Pěkné to bylo. Jako celá Kuba. Když se na ni díváš z té správné strany.

      Čím vším jsi byl, než jsi se stal čím, čím jsi:

      Nó, hodně toho bylo, hodně toho bylo: hostinským na hradě, zedníkem, dělníkem při opravách rybničních hrází a bašt, uklízečem, asistentem režie, hlídačem muzea Antonína Dvořáka, kulturním referentem, řidičem, uklizečem sněhu, loutkohercem, vedoucím skladu kinotechnických potřeb. Nebylo toho málo, ale spíš než přelétavostí to bylo důsledkem naší časté migrace. A ta zas nebyla nepříjemná díky mé první ženě, která uměla snášet všechny útrapy a dokázala udělat nejútulnější hnízdečko i z té nejhorší kuči . Třeba i tím, že tam přitáhla jako romantizující prvek či kus nábytku celý strom. Z nějž pak sice padaly housenky, ale bylo to skutečně kouzelné.

      Co tví rodiče: předurčili nějak tvou kariéru?

      Nevím. Možná. Z matčiny strany určitě: kdysi měla jednu jedinou repliku ve venkovském ochotnickém představení, kde hrála jednoho z rytířů, a ta zněla "Bylo by lépe navrátit se domů."

      Z tátovy strany výrazněji: v Brně chodil hrát po škole hned na několik scén, a to s krajně renomovanými jmény. Jak sám říká: s Laďou Menšíků nebo s Lubou Kostelků. Ale jinak v celé rodině už nikde nikdo. Takže až pak Sklep, a i to díky náhodě. Nebo přesněji díky hospodě.

      Sourozenci?

      Brácha fotí, jezdí po světě pro agentury, občas vidím jeho fotky i ve velmi renomovaných cizích časopisech, takže ten nadběhl taky trochu kumštu.

      Koníčky? Už z dětství?

      Hlavně sport. Já byl tak usilovný veslař, že na nic jiného už moc času nezbylo. Pro mě byla celý svět voda. Nejradši bych byl v každé louži. Takže pro mě už od malička bylo nekrásnější mít takovou tu skleněnou krabici, co se s ní můžeš aspoň hlavou vnořit mezi vodní hávěť, brouky a ponravy. Jestli mě to trochu přešlo, tak jen proto, že jsem začal pomýšlet na moře. A zase kvůli potápění. Ne že bych chtěl být profesionální potápěč: mě fascinuje už jen to, že člověk zmizí pod hladinou a najednou je v j iném, ostatním ale do té doby i jemu nepřístupném světě. A v tom světě, je všechno jinak: všechno je jaksi větší, a navíc stačí ocitnout se za útesem, kam už nedosahuje slunce a tam už začíná tajemno a neznámo. Je to třeba jen pár metrů od břehu, ale už se tam může objevit a stát cokoliv. To mě baví.

      Vzpomeneš si jako filmový milovník ještě na svůj první životní polibek? Přesněji řečeno na tu, již jsi políbil?

      (Zamyšlení) No to... člověče, víš že asi ne? To mě vlastně strašně mrzí, ale. Možná si vzpomenu. Zkusím to. Samotného by mě to zajímalo.

      A na okamžik, jímž jsi zapůsobil na svou (dobře, v tvém případě tedy první) ženu?

      No, to nevím tak přesně, ale na gymnáziu jsem platil za jakousi atrakci. Když jsem šel, tak se říkalo "Ježíš jde, Ježíš jde," tak jestli se tím nechala zmást... V každém případě i v tom už sehrál svou roli Sklep, ona se kolem něj točila. Na to nikdy nezapomenu: já přišel z vojny a hned první den jsem se samozřejmě nalil, takže když jsme se pak ráno probudili, vnímal jsem tak trochu zastřeně. A když jsem viděl, že má od nějakého křoví podrápané ruce, tak první, co mě napadlo, bylo: "Á zahradnice!" Co ž mě z nějakého důvodu potěšilo. Vyšel jsem v strašné kocovině na chodbu, a tam visela připomínám, že jsem den předtím přišel z vojny uniforma. A kdyby jen tak nějaká: plukovnická. Z deště pod okap! Po dvou letech, a hned lampasák! Naštěstí to byl hodný člověk, provianťák, ale i tak ten první okamžik byl teda opravdu zvláštní.

      Kdo ti v životě nejvíc pomohl?

      Zcela jasně Apolinář.

      A poradil?

      Vždycky máma. Ale, většinou když jsem to konečně uznal, bylo už pozdě. Věděla všechno včas, ale samozřejmě, jak už to bývá...

      Znamení zvěrokruhu?

      Beran.

      Věříš na ně?

      Chtěl bych, ale díky tomu, že jsem si propil své paměťové buňky, není mi to nic platné. Vždycky když si přečtu, co bych měl jako beran zrovna ten den nebo měsíc dělat, ještě než to udělám, na to zas zapomenu.

      Ale pokud jde o to hlavní, že beran by měl být tvrdohlavý a cílevědomý, tak to samozřejmě platí, protože na to už přišlo celé mé okolí: že když se na něco dám, je marné mi to vymlouvat.

      Mimochodem, důkazem je i tohleto nádherné místo, na němž nakonec jsme, protože nebýt beran, asi by mně to všichni vymluvili.

      Je něco, čeho se v budoucnosti bojíš?

      Pokud jako ze sci-fi, myslím, že jsme už v ní, že čeho se v ní je bát už vlastně nastalo. A nepomůžou žádné petice před Temelínem nebo zákazy klonování. Pokud je naděje, že to přinese peníze, budou s ním experimentovat stejně. Proto se třeba i v tom svém seriálu snažím posílit to jediné, co může být záchranou: myšlenku na to, zlepšit lidi, opravit člověka. A tady nepomůže ani klonování, ani proklamace vůči němu, to se může stát jedině v rodině.

      Tomáš Hanák, vzor individualistů, říká, že aby byla lepší společnost, musí se změnit rodina?

      Ty se mi směješ, ale je to tak. Neklonujme buňku, abychom změnili člověka. Klonujme rodinu jako buňku, abychom změnili společnost.

      Já se nesměju, já s tím souhlasím. A jedna naše standardní otázka: myslíš, že člověk z minula, dejme tomu z doby Marie Terezie, by přenesen do dneška přežil?

      Myslím, že jen co by se zmátořil, hledal by rychle cestu zpět.

      A obráceně? Kdyby ses ocitl ve středověkém hvozdu?

      Jako romantik bych měl říci, že ne. Ale já o tom dokonce často sám přemýšlel. Někdy mě docela mrzí, že jsem se narodil takhle zrovna na konci druhého tisíciletí.

      Jakou roli sehrála v tvém životě ona pověstná "kapička štěstíčka"?

      Obrovskou. To byly kamiony štěstí, celé tankery štěstí, co připlouvaly každou chvíli, aby mě zachránily. Já jsem se dokonce snažil být za to aspoň vděčný. Nechci říct, že bych se modlil, spíš jsem si stanovil určité procento z honorářů, které dávám na dobročinné účely, ale pámbu nade mnou musí mít stejně pořád ochrannou ruku, jinak to asi není možný. Posledně to když jsem nedávno skákal z toho Karlova mostu tak jsem si už ve vzduchu říkal, tak teďs to opravdu přehnal. Máš co sis přál, dvě děti a dům , až na tu ženu holt všecko, a přitom jdeš a jen tak ze sázky, i když televizní, skočíš z mostu to už se tam nahoře nemusí opravdu někomu líbit. Tak se aspoň snažím neprovokovat jinde: držet slovo, starat se, když je zrovna mám vypůjčený, dobře o holky, tak aby to pomohlo i oběma maminkám.

      ?????

      No každá má svou. Ale protože jak Rozárce (9), tak Aničce (7) se tu spolu naštěstí líbí, není tu problém.

      Kamiony štěstí? Asi tak.

      Největší chyba tvého života?

      Největší? Žádná. Všechno bylo k něčemu dobré.

      Nejoblíbenější kniha? Babička Boženy Němcové.

      Nejmilejší literární postava? Ferda mravenec.

      Poslední kniha, již jsi četl? Milan Kundera Nesmrtelnost.

      A nejzamilovanější? Kingsley Amis: Šťastný Jim

      Spisovatel? Max Frisch.

      Malíř? Jiří Trnka.

      Skladatel? Gustav Mahler.

      Zpěvák? Asi Frank Sinatra.

      Režisér? Frederico Fellini.

      Film? Výše uvedeného Silnice.

      Číslo? 7

      Barva? Azurová.

      Kdys měl všeho naposled plné zuby?

      Hned několikrát během téhleté vleklé stavby.

      Kdy ses naposled od srdce zasmál?

      Když mi řekli, že Panna a netvor se polsky řekne Pienkna i potvur.

      Co děláš nejraději ve volném čase?

      Nic, protože bohužel žádný nemám.

      Nejoblíbenější hudba? Mírně zavátá časem.

      A písnička? Louis Armstrong Moon River.

      Máš nějakou vlezlou, jíž se ne a ne nezbavit?

      Michal David: "My máme prima rodiče."

      Nejhorší domácí práce? Mytí nádobí

      Nejdůležitější vlastnost u partnera? Důvěra.

      Vlastnost, kterou naopak nesnášíš?

      Měkkost. (Ale sám ji mám)

      Co tě nejvíc rozčílí? Flákota.

      Co tě sice rozčílí, ale i rozesměje? Podlézavost.

      A co nejsnáze promineš? Výron vzteku.

      Kdy jsi nejšťastnější? V lodi se svými dětmi.

      Máš nějaké životní krédo? "Snad to pude."

      Tvůj nejpotřebnější nástroj? Hlasivky.

      Co by pro tebe bylo největší neštěstí? Život bez lásky

      Nejvysněnější místo? Hřbitov v Kostelci.

      Do kterých zemí se ti povedlo dostat?

      Nigérie, Indie, Venezuela, Rus ,Maroko, Irsko, Velká Británie, Francie, Dánsko, USA.

      Kam by ses chtěl určitě vrátit? Do Londýna.

      Tvé nejoblíbenější místo v dětství?

      Za jednou stodolou na Táborsku.

      A dnes? Okraj jednoho městečka na Křivoklátsku.

      Máš vztah k životu na chalupě? Jo. Žiju na ní.

      Máš pocit, že jsou tvé děti po tobě? Malilinko, ale ano.

      Motto, jež bys jim předal?

      Hlavu vám pravděpodobně nikdo neutrhne.

      Nejoblíbenější jídlo? Rajská s knedlíkem.

      A nejneoblíbenější? Rybí tuk.

      Nejčastěji zneužívané slovo? Počkej. (Vůči dětem.)

      Smysl lidského života?

      Alespoň trochu důstojně to tady překlepat.

      A svého? Pokusit se napravit již zpackané.      

Pro i4U Pavel Hajný

      O Tomáši Hanákovi se dozvíte i na Internetu. Možnost seznámit se s ním mu poskytla firma Fujitsu svým notebookem Lifebook 520 D a připojení společnost Spinet CZ.

      http://cfn.vsb.cz/movies/ (celá řada filmů)

      http://www.czech-tv.cz/archiv/

      http://guide.terminal.cz/kinofil/cislo2.htm

      http://www.medea.cz/press/rp/1996/961023/rp020307.html

      7 0734

      TV:

      Česká soda

      Sklep Mlýny, 1994

      Nehynoucí láska, 1994

      (a další)

      Filmy:

      Poklad

      hraběte Chamarré, 1984

      Bony

      a klid, 1987

      Pražská pětka, 1988

      Kopytem sem,

      kopytem tam, 1988

      Kouř, 1990

      Mí Pražané mi rozumějí, 1991

      Don Gio, 1992

      Žiletky, 1993

      Špendlík

      na motýla, 1993

      Díky za každé nové ráno, 1994

      Válka barev, 1995

      Kamenný most, 1996

internet4U