Terezie Dobrovolná
Jak vidíte příští století nebo dokonce tisíciletí? Jako věk pokroku počítačů? Komunikací?
Možná někoho překvapím, ale já je vidím spíš jako věk pokroku genetiky. Nejenom že se teď zrovna mluví o klonování. Pro mě je to věda, která mě zajímá už dlouho. A vidím v ní samozřejmě i bombu. A přímo atomovou. Ale na druhé straně necítím se být jen proto předem ohrožená. Možná i proto, že jsem zvyklá mít kolem sebe takový ochranný, uzavřený svět, do kterého jen tak někoho nepustím. Ale v něm je na druhou stranu i všecko, co ten pokrok znamená: kazety, cédéčka, telefon, televize, ba i ten počítač. Díky pokroku komunikací dokážeme být, když to potřebujeme, snadněji sami, nemyslíte? Tím spíš, že já se o techniku navíc zajímám, neděsí mě, umím jí využívat. Leccos už bez ní ani nezvládnu. Ale rozhodně patří mezi mé přátele.
Byla jste odmalička spíš něco jako technický typ? Zajímalo vás, jak vypadají hračky zevnitř? Třeba autíčka? Nebo dokonce panenky?
Tak co do hraček, to nemůžu s jistotou říct, ale globálně asi ano. Třeba ve škole mě hrozně bavily technické dílny. Vždycky jsem měla nejlíp opracovaný šroub ze všech. Když jsem dělala autoškolu, tak jsem byla snad jediná, která se těšila na hodiny technické výuky. A taky jsem je docela zvládla. Mě vždycky hrozně zajímalo, jak co funguje a proč, nejenom jak to vypadá. Na škole jsem dělala fyzikální olympiádu a myslím, že ne špatně. Lidé, kteří mě znají už jako královnu krásy, většinou nevěří, že ve všech hodnoceních mně vždy psali, že jsem technický typ. Možná i proto, že mě odjakživa fascinovaly i velké objevy, přestože prakticky jsem se věnovala spíš psychologii, filosofii a jazykům, a myslím, že v nich budu světu i užitečnější. Ale k elektronice nemám rozhodně daleko. Dalo by se dokonce říci, že je to má tajná vášeň. Třeba takový elektronický diář. Bez něj už bych dnes neměla šanci zvládnout svůj čas. Anebo mobil. O miniaturním diktafonu, na který si nahrávám poznámky, ale i texty, jež se mám naučit zpaměti, slovíčka z cizích jazyků, ani nemluvě.
Na druhé straně musím říci, že mi to v očích některých lidí, které prý zaráží, potkávat mě jako příslušnici slabšího pohlaví s technikou v ruce, údajně zrovna dvakrát nesluší.
Nemůžeme pominout vaši zálibu v cestování. K té teď máte opravdu příležitost.
Určitě. Odjakživa miluji možnost vidět jinou realitu, nové a nové typy lidí, zajímá mě, co je za nimi. Tatínek je fotograf, tohle mám možná po něm, ale rodiče nás vůbec měli už odmalička k tomu, vnímat svět. Do devětaosmdesátého to byla hlavně Jugoslávie, pak už to samozřejmě nebyl problém. Ale třeba už v šestnácti jsem byla sama v Itálii. Měla jsem to štěstí dostat se i do Ameriky, Brazílie, Singapuru, Malajsie, dokonce do Číny, kde jsem se zúčastnila soutěže zvané "Nevěsta", a díky třetímu místu jsem tam získala i nádherné svatební šaty, viděla jsem skoro celou Evropu a velký kus Asie. Zvláště si cením někdejšího Cejlonu dnešní Srí Lanky. Když jsem kdysi četla knížku Hanzel-ky a Zikmunda, nikdy bych si byla nepředstavila, že se tam někdy sama dostanu. Tam bych se vrátila určitě: ještě mi tam ušla slavná naleziště jejich drahokamů, taky bych se chtěla znovu svézt na slonovi... Cejlon, to bylo pro mě opravdu zjevení.
Zůstane samo?
Možná ne. Teď letím na Seychelly. Každý říká, jak mi závidí, že tam je teprve ta pravá krása. Jenomže já pošilhávám i po Austrálii, po Novém Zélandu... Po možnosti lyžovat na ledovci a za okamžik se vykoupat v moři, na pláži z černého písku. A kdoví to ještě není zdaleka tak jisté taky se prý možná podívám do Antarktidy.
Našla jste někde v cizině opravdové přátelství?
Přátelství? (Okamžik zamyšlení.) Vlastně ano. V letadle. Ale píšeme si od té doby už dlouho, jen jsem se tam zatím ještě nikdy nedostala. Z Indonésie, z ostrova Bali, starý pán, mineralog. Sotva si umíte představit, jak nádherně umí o těch svých kamenech hovořit. Z jednoho mi udělal a poslal krásný šperk s labradoritem.
Váš první styk s opravdovým počítačem probíhal i přes zkušenosti s elektronickým diářem docela dramaticky. Jste trochu maskotem společnosti CHG Toshiba, jejíž Libretto jste uváděla na trh. Je to tedy Toshiba?
Je. Portege 660 Pentium. Ale moje práce s ní a s Internetem probíhá dramaticky především proto, že se po velkých plánech většinou nekoná. Namísto s počítačem se utkávám s časem. Zatím jediné, s čím jsem někam dospěla, je právě elektronická pošta. Byl to tatínek, kdo mne přesvědčil, že nic mi neušetří právě čas tolik jako e-mail. Ale budu mít nejen vlastní internetovou adresu ale i stránku. Lidé se tam budou moci i vyjádřit, podpořit nebo naopak nepodpořit smysl mých přání, ale i plánů. Svým způsobem tak pro ně budu moci být doma, i když budu třeba na druhém konci světa, a to mi připadá férovější, to se mi líbí.
Stroj času. Zkuste si představit, že bychom se v něm mohli pohybovat. Nepřála jste si někdy narodit se v nějaké jiné době?
No přála! Neříkám, že přímo narodit, ale takovým mým snem už od dětství bylo třeba strávit den a noc na zámku. Tak někdy v době renesance. Přijela bych na koni, tam si pak hrála s dětmi, chodila na hodiny klavíru a tance...
Renesance! Nebyla to trochu nepohodlná doba? Bez vodovodních kohoutků, sprch, věcí zrovna u královny krásy možná dost důležitých?
To asi ano, ostatně on už třeba takový počátek našeho století mohl být pořád ještě pěkně romantický, a tohleto všechno už přitom existovalo. Asi by strašně záleželo na tom, kde by se člověk narodil. A i když na hradě, tak jestli přímo v komnatě, anebo v kuchyni či podhradí.
I když, ono i přímo dnes, když třeba projíždíte nějakou malou vesničkou, kde lidé žijí pořád postaru...
...nevadí jim, že nikdy nebyli dál než za humny...
Já si myslím, že to jim opravdu nevadí, protože šťastný může člověk být, i když třeba i za celý život nepřekročí hranice obce. Spíš obdivuji, že právě takoví lidé a na takových místech mají tolik takové té pozitivní energie. Že žijí jednodušeji, ale naplno. Mají mnohem víc jakési přirozené životní síly. Nemusejí bůhvíkam, aby k ní přišli.
Tohle obdivoval kdysi i Vlasta Třešňák, který žil dlouho ve Švédsku. Nezištnost, poctivost, otevřenost, upřímnost... Jenomže když se tam před nedávnem zase načas vrátil, najednou to nemohl poznat. Už i tam to bylo jako u nás, včetně přístupu k Romům nebo černochům.
Já myslím, že tyhle věci se dějí ve vlnách. A že se opakují. Vždycky jinak a jinde. A že i pokud jde o tu pozitivní energii pohybuje se v něčem jako v sinusoidě. Musíte mít štěstí dostat se k ní v té správné půlvlně. Nezáleží tak na tom, v kterém místě nebo v kterém století.
Kdyby se člověk z doby Marie Terezie dostal do dneška myslíte, že by jej to jen šokovalo? Nebo přímo zabilo?
Zabilo. I doba Marie Terezie byla sice určitě tvrdší, ale na druhé straně člověk aspoň věděl, co ho může čekat. Všechno bylo tak nějak zřejmé, hodnoty trvalejší, stereotypy definovanější. Myslím si, že člověk tehdy uměl snáze být sám sebou, věděl, kde stojí. Ale kdyby se dostal do dneška? Já sama nevím, co bude zítra. Dnešní člověk se často hrozně stresuje, vzpíná se, aby něčeho dosáhl... Neví, jestli ho doba podrží, anebo naopak o všechno třeba přijde.
Tím nemám na mysli jenom finanční prostředky, ale třeba ideály, vzor. Vždyť všechno se dnes (třeba i světonázor, který do nás kdysi hustili) tak rychle mění...
Třeba takový čtyřicetiletý člověk ještě před pěti lety a dnes to je už něco úplně jiného. Ti dva se skoro nedají srovnat. Ale globálně vzato si myslím, že spíš bych já byla schopna žít v jejich době, než oni dnes. Protože už jsem obrněná a určitě bych si zvykla spíše já na ty jednodušší podmínky a na ten myšlenkový klid, nežli obráceně.
To ovšem za předpokladu, že byste si s sebou odnesla "baťůžek" svých dnešních znalostí a zkušeností.
Ano, samozřejmě! Protože kdyby to mělo být tak, že bych se přemístila v čase třeba ještě jako batole, byla by výhoda modernějšího způsobu myšlení ta tam a všechno by bylo jinak.
Existuje názor, že člověk z minula by v našem prostředí zahynul už jen proto, že by nebyl připraven na takové množství neviditelného záření a prostupujících nás signálů a energií, skoro jako bychom ho umístili do mikrovlnné pece.
Snad. Ale i obráceně: možná, že dnešní člověk by se v tehdejším, jinak mnohem jednodušším a chemií nedotčeném prostředí, vyvíjel možná velmi dobře. I když je tu třebas i otázka, zda bez očkování proti většině chorob, jimž jsme už my zase odvykli.
Jak byste se s tím smířila vy osobně? Nemusíme přece zrovna až do historie. Přemístit se do mnohem přírodnějšího života můžeme i dnes. Třeba někde v Africe.
Když to vezmu tak, že bych se tam už narodila, tak by to pro mě nebyl problém. Zase jsme u toho: záleží na tom, kam přesně se člověk narodí. Samozřejmě že genetická stránka nebo příslušnost hraje také velkou roli, ale následná socializace jedince v prostředí je prostě rozhodující,
Že by to pro mě nebyl problém, to není pravda. Že bych se s tím však možná smířila nebo dokonce sžila, to ano.
Jak je to s vámi a s hudbou?
Jsem velký fanda hudby.
Víte, že i vaše odpověď je pro dnešek symptomatická? Být to vaše maminka, řekla by možná "Hudbu miluju". Ale dnešní, sportem a médii odchovaný mladý člověk, řekne: "Jsem velký fanda hudby."
Když u mě je pravda obojí. Hudba je pro mě obrovská věc, uvolňuje mě jako nic jiného. Od malička jsem zpívala... i ve sboru, brzy jsem se učila hrát na kytaru... Až teď lituju, že jsem si nenašla čas i na klavír, protože vždycky strašně ráda poslouchám, když se dostanu třeba mezi jazzmany, kteří improvizují. Chodila jsem i do hry na klasickou kytaru, takže z vážné hudby zahraju leccos i z not, ale také mám ráda flétnu a dost často se teď vracím do sboru, kde zpívám soprán, a když vystupujeme třeba někde v kostele a je to čtyřicetičlenný sbor zpívající nějaký černošský spirituál... ale i renesanční polyfonii... baroko... to je pak krása. Víte, ta rezonance, díky níž vás tón nebo akord doslova prostoupí... celé vaše tělo i mysl... takže se stanete doslova součástí hudby, to je pak jako léčba duše, úplné znovuzrození.
Prozraďme, že u Supraphonu jste právě nazpívala své první cédéčko SNĚNĺ s podporou takových jmén jako Gabriela Demeterová, Miroslav Kejmar, Jana Boušková, Kühnův smíšený sbor nebo Collegium českých filharmoniků. Psala jste také básně?
Jak to víte?
Prostě na to vypadáte.
Když jsem byla menší, psala jsem, tak do těch třinácti, dokonce jich mám hodně schovaných, založila jsem si na ně knížečku...
Pak jsem psala i něco jako takové básně v próze... Ani ne příběhy... spíš se to týkalo pocitů, štěstí nebo smutku, krize, když jsem se s někým rozešla, nebo mě něco zamrzelo. Některé jsem dokonce zhudebnila...
Ta vůbec první? Ta byla asi takhle:
"Jeden kramlík, druhý kramlík,
už jsou oba na šňůře,
a maminka, má kopretinka,
ta jim k tomu pomůže."
Co pro vás znamenali rodiče?
Obrovské zázemí. Měla jsem hrozné štěstí. To oni ze mě udělali takového člověka, jakým su. Protože to oni mě vedli k otevřenosti, činorodosti, ukázali mi cestu k informacím, naznačili cestu k dobrým lidem a také k tomu, že jsem od malička sportovala nebo zpívala... Tatínek mě přivedl k fotografování, maminka ke zpěvu a k šití...
Nenarazila jste přece jen někdy na bariéru v něčem, co oni chtěli a vy ne? Nebo naopak?
Do čeho mě museli nutit, to bylo jídlo. A nechtěla jsem hrát tenis, toho jsem pak opravdu nechala. Až mě to teď přece jen mrzí. Chtěla bych to napravit.
Se školou se mnou problémy nebyly, vždycky jsem měla snahu, naučit se co nejvíc, měla jsem vlastní motivaci.
Kde jsme na sebe vzájemně narazili? To bylo až někdy v období dospívání, jako obvykle: pro otázku, kdy budu chodit večer domů a tak... Ale byla jsem ráda, že jsem narazila, protože jsem se tak vyhnula problémům s klukama, nebo aspoň tomu, aby nastaly příliš brzy.
Co považujete za zatím nejlepší v životní radu?
Že si je třeba všechno vždy, třeba i jenom na minutku, rozmyslet. A druhou že člověk má dát i na intuici. Věřit na něco, co pramení přímo ze mne. Neříkat si "To není možné" jen proto, že je to rozumné a říkají to všichni, jestliže cítím v sobě dostatek síly a přesvědčení, že to možné přece jen je. Že občas je třeba nechat se inspirovat nebo dokonce vést nějakým tím podvědomím. Už se mi několikrát v životě vyplatilo, se podle toho řídit.
Měla jste v životě štěstí?
Já myslím, že specialitou našeho národa je, že lidé mluví o štěstí hlavně když vám je nepřejí. Aby nějakým způsobem snížili váš vlastní podíl na vašem úspěchu.
Kapku štěstí potřebuje každý, ale na druhé straně jak se správně říká štěstí přeje připraveným. Já jsem štěstí určitě měla, ale taky jsem pro to hodně udělala. Samozřejmě nemohu opomenout podporu mých blízkých, známých, ba i lidí, které ani neznám, ale kteří mi i jen svou psychickou podporou dodávali energie. Teď nehovořím jen o svém vítězství v soutěži. Měla jsem samozřejmě štěstí i dřív, třeba právě v těch olympiádách, takže... Věřím, ano štěstí bylo, ale nebylo to jenom to štěstí.
K čemu myslíte, že je ještě budete potřebovat. Teď jste samozřejmě na samém začátku kariéry. Velmi dobrém začátku, ale přece jenom začátku. Co potom?
Já bych si moc přála štěstí a důvěru, hlavně až budu mít někdy rodinu, muže a děti, vlastní rodinný život. Aby mě pak neopustilo, protože tam je snad ještě důležitější.
Dnes máte před sebou teoreticky nejmíň desetiletou kariéru královny krásy, ale zkuste i předvídat nebo předběhnout čas. Představujete si, že se pak budete chtít opravdu vrátit k tomu, co mezitím dostudujete?
Ano. Myslím, že k psychologii určitě. Ještě nevím přesně jak, ale určitě u ní zůstanu a využiju jí. Nevím, jestli budu klinickou psycholožkou nebo budu dělat někde v public relations, nebo se budu třeba věnovat učitelství těžko říct, ale mám pocit, že už teď se podvědomě připravuju na něco většího, v čem pak prostě své místo určitě najdu.
Nemáte někdy pocit, že jste nastoupila na prám a teď se dokážete sotva tak rozhlížet, kam vlastně míří?
Někdy opravdu ano. A třeba právě letos, kdy jsem se dozvěděla, že tento měsíc je ve znamení Vodnáře, ba že celý rok a hlavně celé století, které se blíží, má být ve znamení Vodnáře... a já jsem právě Vodnář, tak mě to i vzrušuje. Myslím, že jsem v sobě už během studií řadu věcí dlouho kumulovala a připravovala se tak podvědomě na něco, co teď náhle přišlo a je toho hrozně moc. Najednou cítím, že se přede mnou otvírá obrovský potenciál možností a je bohužel jen na mně zvládnout to, v nejlepším smyslu toho slova to využít. Neuhnout chybně ani doleva, ani doprava, ale pokračovat, jedinou správnou, protože vlastní cestou.
Čeho se přitom nejvíc bojíte?
Vůbec nejvíc asi toho, abych se na tom prámu nakonec neocitla sama. A abych se neznalá věci nedoplavila nesprávným směrem příliš daleko nebo naopak nedostatečně blízko.
Sama asi při své kráse nezůstanete, nicméně chápu, že byste nerada zůstala sama mezi cizími. Jak se tváříte na třeba u českých modelek už skoro obligátní rychlovlak Paříž Londýn New York, na manželství s vlivným nebo aspoň bohatým cizincem?
Tak za prvé cizina ještě neznamená samotu. Člověk může být sám kdekoli a ve skutečnosti nebýt sám. Já mám spíš strach, abych se lidem neodcizila. Nebo aby se mi neodcizili mí přátelé. Jedinou skutečnou hrozbou, již sebou popularita přináší, se mi zdá přílišná ambicióznost, pro niž se pak ti "obyčejnější" nebo neúspěšnější od člověka odvracejí. Dokonce někdy s vysvětlením nebo s omluvou, že by vás zatěžovali či brzdili. Nebo si aspoň vytvářejí takovou chladnější distanc. Na druhé straně chápu, že úspěšným hercům a zpěvákům třeba do jisté míry nezbývá, než vytvořit si jakousi formu ochranné zdi, bariéry, obrany.
Nestaví ji však někdy i lidé kolem? Fanoušci, kteří osobnost tak stresují, že se jí svou snahou přiblížit se za každou cenu naopak vzdalují?
Možná ano. A právě z toho mám strach: aby taková zeď mezi mnou a "mými lidmi" nikdy nevznikla. I proto se mi líbí Internet jako možnost tomu zabránit.
Je něco, čím jste chtěla odjakživa být?
Ono se to velice, velice měnilo. Chtěla jsem být zpěvačkou, paní doktorkou (a teď tedy něčím tomu podobným psycholožkou), ale také možná ještě víc působit v něčem jako o něco veřejnější sféře. Být prospěšná. Ne doslova se obětovat. Myslím, že člověk by měl dělat, jde-li o povolání, něco, co jej baví, z čeho má potěšení.
Přitahuje vás nějaká skutečná osobnost? Nějaký vzor?
Já jsem upřímně řečeno, kromě úzkého kruhu přátel a rodičů, nepotkala v minulosti nikdy zblízka tak výraznou osobnost, abych se k ní upnula. Já si třeba hrozně vážím Tomáše Garrigue Masaryka, obdivuji, co udělal pro náš první stát. Tomu bych chtěla abychom byli všichni hrozně vděčni, nezapomínali na to. Ale že bych si ho vzala i s jistou tolerancí k faktu, že byl muž za přímý vzor, to ne. Přestože přejímám spoustu jeho názorů.
Na co se v životě těšíte?
Na dovolenou s přítelem, na chvilky se sestrou a kamarády i na to, až dostuduju (studium jsem nepřerušila, ale teď tak mám před sebou ještě celých šest semestrů).
Kdy jste měla naposled všeho plné zuby?
Na plese po korunovaci, kde jsem musela zůstat a konverzovat. Ale to trvalo naštěstí jen do rána, a já se se vším vyrovnávám velmi rychle.
Co děláte ve volném čase nejraději?
Nejradši cestuju, mám ráda louky a vůbec přírodu, sportuji (snowboarding, v létě vodní lyžování, kolo).
Co děláte nejneraději?
Když píši třeba ve škole eseje, a když to mám po sobě věčně předělávat. Tady je pro mě řešením počítač. Když si vzpomenu na ty spousty malých papírků, na každém po dvou, třech řádcích, povalujících se po zemi, abych je mohla různě přeřadit hrůza!
Váš nejoblíbenější typ hudby?
Těžko říci. Jakou mám náladu, takovou poslouchám. Vážnou, pop, rock, folk, country možná méně, ale i tam mám svoje oblíbená jména, takže vlastně všechno.
Jak jste na tom s jazyky?
Mluvím, myslím že dobře, anglicky, druhým rokem se učím francouzsky, německy rozumím a ani rusky jsem teď jsem to vyzkoušela ještě nezapomněla.
Písničky, která vám utkvěly nejvíc v paměti?
Nejvíc ty, co mi zpívávala maminka, když jsem byla malá: Letěla běloučká holubička, Zaleť sokol, biely vták. A potom hlavně skladby Simona a Garfunkela, to je můj styl. A Beatles, s nimiž jsem se tenkrát seznamovala přes tatínka, protože ty tehdy poslouchal ještě on.
Kdy a kterou jste přečetla naposled celou knížku?
Naposledy znovu Malého prince. Ale to je výjimka. To už si spíš přečtu jenom jednu povídku nebo básničku. Já totiž vůbec nejsem moc na romány. Unavuje mě vzpomínat na děj od doby, kdy jsem se k němu dostala naposled.
Co za četbu byste si koupila do vlaku?
National Geographic a Koktejl.
Malířství?
Klee a Miró. Mucha a Klimt.
Hudba?
Puccini, Mendelssohn-Bartholdy, Bach, hlavně varhany.
Film?
Teď Kolja. West Side Story, Prázdniny v Římě. Medvědi.
Oblíbené číslo?
7.
Barva?
Kombinace zelené a modré.
Nejneoblíbenější činnost doma?
Umývání oken.
Nejdůležitější vlastnost u partnera?
Opora, spolehlivost a pochopení. Všechno, co dává pocit jistoty.
Co vás dokáže spolehlivě rozčilit?
Lidská tupost a lhostejnost, nečinnost. Tvrdohlavost v kombinaci s hloupostí. Čekání, když s sebou nemám nic ke čtení.
Nejšťastnější okamžik v životě?
Já mám pocit, že z nich ani nevycházím: když jsem se dostala na školu, když se sestra dostala do Paříže, když se ukázalo, že tam uspěla, a samozřejmě že v okamžiku vlastního vítězství.
Co neodpouštíte?
Promyšlený podraz, lež za účelem zisku.
Něco jako životní krédo?
Žít život s otevřenýma očima, využít šanci, která se nabízí, ale přitom nemyslet jen sama na sebe, být v souladu s přírodou a lidmi kolem sebe a žít plnohodnotně, abych věděla, že jsem vzala i dala, co jsem mohla.
Pavel Hajný
7 0838