- internet4U -

Od řeckého archeia k českému SÚA

      Nedávno si jeden okresní archivář udělal takový malý průzkum, aby zjistil, co ví naše veřejnost o archivech a archivářích. Výsledek byl pro naši archivní obec nelichotivý. Ukázalo se, že průměrný občan České republiky má poměrně velké znalosti v oborech, jako je jaderná fyzika či genetické inženýrství, ale o archivech, které existují už několik tisíc let, neví téměř nic.

      Špetka všeobecné historie

      Nejstarší archivy existovaly již ve 2. tisíciletí př. n. l. v oblasti Mezopotámie. Ukládaly se v nich tabulky, především hliněné, na něž si tehdejší úředníci poznamenávali seznamy pozemků, pracovníků, dávek, poplatků a také další údaje nezbytné pro vedení ekonomiky a fungování státu.

      Samotný výraz archiv je mladšího data. Svůj původ má v řečtině, kde slovo archeion (též archeia) označovalo nejprve vládní či úřední instituci, případně její budovu, později vše, co vzešlo z úřední činnosti této instituce v podobě písemnosti. Latina řecký výraz i jeho význam převzala, pouze změnou koncovky upravila jeho tvar na archivum.

      Ve středověku se spolu s postupným vznikem stálých kanceláří ustálil termín archiv pro označení písemností, vzešlých z provozu těchto úřadů. Do doby vzniku stálých kanceláří se pro označení archivu užívalo i slova scrinium nebo chartularium, a to podle truhlice či schránky, do níž se archiválie, v té době především listiny, ukládaly. Pro středověké vládce měly tyto dokumenty velký význam, protože potvrzovaly jejich hospodářské a politické výsady. Panovníci je dokonce považovali za součást svého pokladu. Truhlice s listinami doprovázely své majitele i na válečné výpravy a stávaly se tak lákavou kořistí pro nepřítele.

      Změnu pohledu na poslání archivů jako shromaždiště písemností s právní průkazností sloužících v podstatě jen k vnitřním správním potřebám přinesla až Velká francouzská revoluce. Ta zpřístupnila archivy všem občanům republiky a zahájila éru budování veřejných archivů. Zájem o archivy vzrostl na přelomu 18. a 19. století také díky stále rostoucí potřebě dějinného poznání.

      Co to vlastně archiv je

      V průběhu času a na základě již nastíněného historického vývoje se užívání slova archiv ustálilo v trojím významu. Jednak jako označení pro ústav či zařízení, jež archivní materiál shromažďuje, jako označení písemností vzešlých z činnosti určitého úřadu, instituce či osoby, a konečně jako označení pro samotnou budovu, ve které se archivní dokumenty ukládají.

      Jednotlivé písemnosti tvoří tzv. archivní fondy. Ty nevznikají nahodile, nýbrž jsou výsledkem organické činnosti jednoho původce ať už instituce či jednotlivce. Toto respektování původu archiválií respect des fondes je označováno jako tzv. holandská archivní teorie. Byla vyhlášena v roce 1897 a stala se základem archivnictví na celém světě. Archivy mají za úkol o takto nashromážděné dokumenty pečovat, zpřístupňovat je široké veřejnosti a podílet se na jejich vědeckém využívání a zpracování.

      Systém

      archivnictví u nás

      V České republice je struktura archivů stanovena zákonem č. 97/1974 Sb. o archivnictví a organizováním a řízením celého archivnictví je pověřeno ministerstvo vnitra.

      Na pomyslném vrcholu celého systému stojí Státní ústřední archiv v Praze (SÚA), který má na starosti písemnosti vlády, ministerstev, nejvyššího soudu, generální prokuratury a dalších vrcholných institucí.

      Další příčku tvoří Státní oblastní archivy, jež mají na starosti obdobné orgány jako archiv ústřední, ovšem na krajské a oblastní úrovni. Státní oblastní archivy v Brně a Opavě mají ve své péči rovněž písemnosti zemí Moravské a Slezské, čemuž se přizpůsobily i jejich názvy: Moravský zemský archiv v Brně a Zemský archiv v Opavě.

      Pod správu okresních úřadů spadají archivy okresní a celou soustavu doplňuje pět archivů městských (hlavního města Prahy, Brna, Ostravy, Plzně a Ústí nad Labem) a archivy zvláštního významu (např. Archiv Kanceláře prezidenta republiky, Archiv Pražského hradu, Archiv Univerzity Karlovy a další).

      Státní ústřední archiv v Praze čili SÚA

      Myšlenka shromažďovat důležité dokumenty v jakýchsi archivech našla záhy uplatnění i v českém prostředí. Svědčí o tom dochovalý archiv středověkých panovnických listin, označovaný také jako český korunní archiv. Vedle něj začal spolu s rozvojem správních institucí vznikat u nejvýznamnější z nich tzv. české kanceláře archiv "moderního" typu, shromažďující mimo listiny také stále rozsáhlejší aktový materiál. V 18. století, po sloučení české kanceláře s kanceláří rakouskou, však byl přemístěn do Vídně. V nové Československé republice jeho kontinuita pokračovala, pouze v roce 1919 byl změněn jeho název na Ústřední archiv ministerstva vnitra. Toto označení nebylo nejšťastnější, poněvadž nevystihovalo ani obsah, ani ústřední charakter této instituce. K zatím poslední změně názvu došlo v roce 1954, kdy byl sloučením s dvěma dalšími vytvořen dnešní Státní ústřední archiv v Praze.

      Dnes je SÚA ohromným kolosem pečujícím o více než 80 tisíc běžných metrů (bm) archiválií, zahrnujících časové období od středověku po současnost. Tento materiál je spravován a zpracováván šesti odbornými archivními odděleními. Vybrat v tomto množství ty nejzajímavější ukázky je nadlidský úkol. A tak jen namátkou: vynechat nelze listiny korunního archivu a zemské desky, zájemci o specializované otázky mohou bádat ve Finanční prokuratuře, horních soudech či Státní památkové správě. Rozsáhlý je i materiál k církevní problematice, především písemnosti pražského arcibiskupství a církevních řádů. Bohaté jsou rovněž fondy mapující dobu okupace, včetně materiálů exilové londýnské vlády. Po roce 1989 převzal SÚA také písemnosti někdejšího Archivu Ústavu marxismu-leninismu a Ústředního výboru Komunistické strany Československa, jež jsou v dnešní době využívány především odbornými komisemi posuzujícími komunistickou etapu našeho vývoje. Celý uvedený soubor pak doplňuje plejáda osobních pozůstalostí, písemností spolků, zájmových a profesních organizací a politických stran.

      Řada fondů uložených v SÚA přesahuje svým významem rámec našeho státu a je využívána také zahraničními badateli. Jako příklad uveďme alespoň Rodinný archiv toskánských Habsburků, vedlejší větve vládnoucí dynastie, a Rodinný archiv Metternichů, včetně milostné korespondence kancléře Clemense Metternicha s Kateřinou Záhaňskou, známou to paní kněžnou z Babičky. Archiválie v nich uložené jsou, mimo jiné, cenným podkladem pro dějiny severní Itálie a německého Porýní.

      Snažíme-li se alespoň stručně charakterizovat materiál uložený v SÚA, nesmíme opomenout Sbírku map a plánů s exponáty od roku 1492 po současnost a rozsáhlou fotosbírku. Ta patří v SÚA k nejméně zpracovaným fondům. Její současný stav snad napomůže objasnit pár následujících čísel: 115 000 zpracovaných inventárních jednotek fotografií připadá na cca 600 000 inventárních jednotek nezpracovaného materiálu, nepočítaje v to 3 000 kusů gramofonových desek a 4 000 magnetofonových pásek a kazet zpracováno částečně. K tomu řada dalšího materiálu, opět především nezpracovaného, a 4 zaměstnanci!

      O to, aby se materiál uchovával v dobrém fyzickém stavu, pečují vedle archivářů také konzervátoři a restaurátoři. Jejich šikovné ruce zachraňují často v hodině dvanácté naše kulturní dědictví před neúprosným zubem času. Navíc slouží restaurátorská a konzervátorská dílna jako vědecké pracoviště, které se podílí na řadě výzkumných úkolů.

      A co archiváři?

      ...i když vhodnější titulek by byl: "Co dělají archiváři, když právě nestěhují?" SÚA se totiž již několik let sestěhovává z většiny svých dosavadních depozitářů do nového, moderního archivního areálu v Praze na Chodovci, což váže spoustu sil a času. V tom, který ještě zůstává, se mimo vlastní archivářskou práci zpracování a zpřístupňování archiválií a s tím související konzultace s badateli a zpracování odborných rešerší věnují řadě dalších činností.

      Velmi důležitá je tzv. nahlédací agenda, čímž rozumíme poskytování výpisů, opisů a kopií archiválií pro právní účely. V posledních letech zahrnovala tato oblast především žádosti o potvrzení perzekuce občanů v letech 1939-1945 za účelem odškodnění, žádosti o vyhledání podkladů pro prokázání státního občanství, pro majetkové restituce či rehabilitace osob.

      Neméně významná je oblast propagace a publikační činnost archivářů. Archiv pořádá ze svých fondů jednak samostatné výstavy, jednak se spolupodílí na řadě kulturních akcí, a to nejen poskytnutím materiálu, ale i odbornou radou. Do první z těchto skupin můžeme zařadit např. výstavu Desky zemské klenot království českého z roku 1990 či výstavu Italské Toskánsko na mapách a plánech 18. a 19. století v roce 1992.

      Pro časovou i finanční náročnost je v oblasti propagace častějším případem spolupráce s některou další institucí, za zmínku stojí například účast na právě probíhající rozsáhlé rudolfínské výstavě a připravované výstavě o Casanovovi v Čechách.

      Co se týká publikační činnosti archivářů, zmiňme se alespoň o podílu na projektu mezinárodního významu, vydání Terezínské pamětní knihy o židovských obětech nacistických deportací z Čech a Moravy. Bohužel špatná je situace s vydáváním rozsáhlé světlotiskové edice Archivu české koruny, jejíž pokračování neustále vázne na nedostatku finančních prostředků.

      Z hlediska zasažitelnosti široké obce příjemců se jeví jako velmi významná a zároveň prospěšná spolupráce na televizních pořadech Lapidárium a Kronika česká. Že by archiváři jenom nestěhovali?

      SÚA a technika

      Tak, a tady jsme narazili na "Achillovu patu". Ne že by se pracovníci SÚA bránili zavádění moderní, především výpočetní techniky, jež by i v tomto historií prosáklém prostředí usnadnila a zefektivnila řadu činností a zejména by pak zjednodušila práci badatelů. Jako všude v oblasti státní správy jsou však i zde problémy se stále se ztenčujícími financemi, které pomalu nestačí pokrýt ani samotný provoz archivu. V důsledku této situace byl v roce 1996 SÚA v počtu pracovníků na 1 počítač nejhůře vybaveným státním archivem v České republice.

      Nedostatek peněz brání rovněž ve vybudování informačního systému v novém archivním areálu na Chodovci a v napojení SÚA na Internet. I když tady už se možná blýská na lepší časy. Díky Nadaci pro sociální a demografický výzkum Čech v 16.-19. století,

      na jejímž výzkumném programu se SÚA podílí, budou už možná v době vydání tohoto čísla i archiváři ze SÚA listovat stránkami Internetu. Nadace totiž poskytla nejen počítač pro napojení na Síť, ale do konce tohoto kalendářního roku je ochotna financovat i jeho provoz. Co však roky další? Najdou se noví ochotní sponzoři? Tyto a další otázky budou spolu s vlastní archivářskou prací zaměstnávat archiváře ještě hodně dlouhou dobu.

      Tak co, už víte o archivech víc?

Jana Konvičná

Je to neuvěřitelné, ale nepodařilo se nám najít ani jedinou stránku, která by byla věnována českému archivnictví, natož nějaké domácí stránky těchto institucí u nás. Zatím. Zájemcům seznámit se s výskytem této problematiky na Síti doporučujeme následné americké adresy, které ilustrují úroveň prezentace archivních fondů v cizině. Je opravdu škoda, že v naší zemí s dávnou historickou tradicí shromažďování pramenného písemného materiálu zatím nikdo nic podobného nevytvořil.

http://wwwarc.iue.it/
http://www2.huji.ac.il/~jnul/einstein/index.html
http://library.wustl.edu/~prietto/exhibits/
http://www.tulane.edu/~lmiller/ArchivesResources.html
http://www.muohio.edu/archiveslist/
http://www.msstate.edu/Archives/History/index.html
http://www.centraleurope.com

internet4U