Vzpomínáte na film Butch Cassidy a Sundance Kid? V jedné u úvodních scén musel Paul Newman jako Butch Cassidy, vůdce lupičské Party z díry ve zdi, čelit pokusu o vzpouru. Jeho protivníkem byl obrovský chlap s nožem, nejmíň o deset váhových kategorií výš, jenž vyzval Butche Cassidyho/Paula Newmana k zápasu o velení. Než začali, zeptal se Butch, jaká jsou pravidla. Gigant odpověděl: "No rules". A než se stačil rozkoukat, skolil jej Butch tvrdým kopancem přesně zamířeným ...ano, pánové, přesně tam. Celou tuhle příhodu vyprávíme právě kvůli onomu "No rules", které v životě na Internetu nelze přeslechnout. Leckdy zní hlasem lahodným, jindy však velmi, velmi disonantním. Poslechněte tedy, co se sběhlo za velkou louží.
Právě v té chvíli, kdy si Soren Ragsdale odskočil od svého počítače na večerního hamburgra, udeřil elektronický blesk.
Někdo, a Ragsdale tuší kdo, napsal jeho jménem elektronický mail. Tenhle fór, zpráva o jakémsi podvodném kšeftu, který Soren údajně chystá, byl sice hloupý, ale o tom, jak neskutečně byl pitomý, se Ragsdale měl dovědět až později. "Ten pacholek tu zprávu rozeslal stovkám skupin uživatelů Usenetu a tisícům dalších uživatelů po celém světě a všude jsem byl jako odesílatel podepsán já. Pak se protrhla přehrada," vzpomíná Soren, student Arizonské univerzity v Tempe. "Během několika hodin se na moji adresu ve škole přivalilo přes 40 000 rozhořčených odpovědí." Podle Sorena je autorem tohoto podrazu Jeff "Spam King" Slaton, s nímž Ragsdale válčí již delší dobu. (O Slatonovi více později.)
Internet nabízí celou řadu možností vyvést nějaký žertík nebo lumpárnu, přestoupit pravidla či dokonce spáchat zločin. Internet -- vzhledem ke své decentralizované struktuře a svobodomyslné minulosti -- nějaká pevná pravidla přehlíží. Příroda však nemá ráda vakuum a na Internetu se začínají objevovat soukromé osoby, samozvaní strážci pořádku. Otázkou zůstává, zdali tito lidé měří všem stejným metrem nebo nejsou-li naopak sami zdrojem problémů.
Anonymita Internetu ve spojení s jednoduchostí, s níž lze několika údery do klávesnice oslovit miliony lidí na celém světě, může vyústit v nekonečný příliv dezinformací, urážek a obtěžování. A co je ještě horší, návštěvníci Internetu jsou do těchto hrátek vtahováni pouhou svou přítomností na síti.
"Způsob, jakým Internet funguje, dává lidem odvahu urvat se ze řetězu a dělat věci, které by je jinak ani nenapadly... a pořád dokola to oznamovat světu," říká s povzdechem Charles Hymes, který provozuje stránku, jakousi poradnu pro zoufalce, kteří se dostali do problémů kvůli nějakému nejapnému žertu.
Známý je případ, kdy naštvaný zákazník kavárny Marcus rozeslal recept na její lahodné koláčky. Hymes podobný fór viděl už několikrát, pouze jméno firmy bylo jiné. "Když jsem takový recept spatřil poprvé, šel jsem a koláčky si upekl. Ale když prakticky totéž čtete pošesté či posedmé, začne vás to otravovat," svěřuje se Hymes, který používá Internet již jedenáct let. ("Koláčová causa" začala tak, že jistému E. D. Mayesovi a jeho dceři zachutnaly při návštěvě Marcusovy kavárny jejich speciální koláčky. Mayes požádal servírku, zda by mu nemohla dát recept. Když to odmítla, zeptal se, je-li recept na prodej a kolik stojí. Servírka odpověděla, že recept na prodej je a že stojí "dvě padesát". Mayes souhlasil a řekl servírce, ať mu to připíše na účet. Platil kartou a když mu přišel domů výpis z účtu, zjistil, že ono "dvě padesát" znamenalo nikoliv 2,50, nýbrž 250 dolarů. Volal tedy do firmy a pokusil se vysvětlit, že šlo o omyl, že chce vrátit recept a získat peníze zpátky. Firma však tuto nabídku nepřijala. "Dobře, vy si nechte moje peníze a já zase, abych si tedy aspoň nějak přišel na své, rozešlu recept všem a úplně zadarmo. Zaplatil jsem za něj a můžu si s ním dělat co chci." A jak řekl, tak učinil.)
Podobným, vcelku však neškodným žertíkem je zpráva údajně odeslaná společností, která se stará o správu Internetu. Uživatelé byli v této zprávě naléhavě žádáni, aby ve stanovený den (zřejmě úplnou náhodou to mělo být prvního dubna) odpojili své počítače, protože síť se musí vyčistit...
Šprýmy, které provádí Jeff Slaton, bývají však zákeřné. Kariéru si vybudoval na znásilňování Usenetu pro začínající firmy, které chtěly inzerovat prostřednictvím Internetu. Ragsdale Slatona a jeho lumpárny nenávidí natolik, že vytvořil stránku, aby se na ní mohl ze své nenávisti vyznat celému světu (http://com.primenet.com/spamking).
Ať už jsou útočníci zlomyslní, kriminálníci nebo jenom prosťáčci, zdá se, že by všichni uživatelé Internetu rádi dali těmto živlům řádně za vyučenou -- a někteří si to dokonce zvolili za životní poslání. Tito pak mohou vystupovat jako soukromé osoby, nebo se sdružovat do mezinárodních společností, kybernetických hlídek či dokonce vládních institucí.
Ale proč? A kdo vlastně jsou tito strážci dobrého vkusu?
Je ironií osudu, že právě netoví tradicionalisté, ti, jimž se jakýkoliv pevný řád hnusí, se na nutnosti zavést jistá pravidla shodují. Jako příklad uvádějí časy z konce minulého století, kdy se začal šířit telefon a lidé nevěděli, jak s ním zacházet. Telefon zazvonil, člověk zvedl sluchátko a čekal, co se bude dít. Ten na druhém konci ale taky mlčel. Ani jeden nevěděl, jak to funguje a tak zavěsili.
Každá komunikační technologie potřebuje stanovit jistá pravidla slušného chování. Dnešní hříchy Internetu, nebo spíše jeho uživatelů, by možná mohlo vyléčit jemné upozorňování, čeho se dopouštějí a co lze za jejich slovy chápat. Jestliže někdo například píše všechno velkými písmeny, je vhodné mu mírně vysvětlit, že takhle se na síti nedělá. PAK TO VYPADÁ, JAKO KDYBY SES POMINUL. Strohé výtky nebo dokonce vášnivé osobní útoky sice splní svůj účel, mohou však ublížit nevinným.
Nad Internetem nelze stát se vztyčeným prstem. Pravidla by neměla být povinná či násilná. Taková by totiž popírala přirozenou svobodu projevu na síti.
To je sice všechno hezké, souhlasí kritici. Internet se však stal rejdištěm ignorantů, kterým jsou pravidla slušného chování k smíchu, a kteří musejí být zkroceni svými civilizovanějšími soukmenovci. Jakmile on-line konverzace začne dostávat neslušný nebo konfrontační tón, lze použít jeden z uvedených postupů:
Metoda veřejné ostudy
Někteří strážci pořádku pracují na vlastní pěst. Jedna teorie tvrdí, že tam, kde nepomůže slušnost, může zabrat veřejné pranýřování.
Tak například Černá listina inzerentů na Internetu nabízí na WWW stránce seznam osob a organizací zneužívajících Internet i s uvedením jejich poklesků. To vše pěkně tučným písmem. Tento seznam má "na svědomí" právnická firma Canter & Siegel. Ta rozzlobila, či dokonce rozzuřila uživatele v roce 1994, kdy Usenet zaplavila reklamami na slevy za právnické služby, které umožní imigrantům rychleji získat tzv. zelenou kartu. Právníky zaplavila lavina rozhořčených mailů, až jejich množství přinutilo místního provozovatele Internetu jejich přípojku odstřihnout.
O "narušitelích" jsou zde uvedeny vcelku skrovné informace, snad proto, aby se samozvaným mstitelům zabránilo pokusit se o ilegální tresty. Publikování tohoto seznamu chce dosáhnout situace, kdy se z každého, kdo Internet hrubě zneužívá, stane vyvrhel. Jestliže někdo použije seznam jako základnu pro zahájení útoků, pak už je to ale jen jeho věc a sama stránka, přesněji její provozovatel, za to není odpovědný. Každá reakce, která porušuje zákon, je přemrštěná. Naštěstí je dost zcela legálních trestů. Občas dojde do e-mailové schránky zpráva typu: "Kdo vám dal právo chovat se jako Bůh?" To je ale dobré znamení, protože to zabírá.
Výměny názorů na Internetu bývají ale celkem poklidné. Příliš agresivní slovní útoky, vyhrožování a podobné sliby, se objevují v mizivém množství. Je to možná proto, že si uživatelé uvědomují přítomnost agentů FBI, kteří život na Internetu sledují. A kdyby náhodou FBI zaspala, jistě se najde nějaká bdící skupina amatérských strážců internetového pořádku.
Kupříkladu CyberAngels. Ti jsou elektronickou odnoží známých dobrovolníků, kteří pomáhají hlídat veřejný pořádek ve velkých městech. Tato organizace vyhledává dobrovolníky, kteří by síť hlídali a dávali pozor, neděje-li se něco nekalého, včetně zlodějin nebo podvodů v obchodu nebo obtěžování jednotlivců. Dobrovolníci pak hlásí podezřelé aktivity buď svým "šéfům" z CyberAngels, nebo oficiálním represivním orgánům.
Metoda totální války
Případ Ragsdale vers. Slaton je pro vysvětlení této metody přímo ideální. Slaton podle Ragsdaleových slov vyhrožoval podáním žaloby na provozovatele Internetu, který na své síti povolí Ragsdaleovu antiškůdcovskou a antislatonovskou stránku. Chcete-li znát také Slatonovo stanovisko, nepovede se vám to. Ten totiž pravidelně mění svoji e-mailovou adresu a telefonní číslo, aby tak udržoval stálý náskok před rozdrážděnou smečkou svých pronásledovatelů.
Většina uživatelů se nedomnívá, že by se problémy mohly postupně samy vyřešit. Důvod, proč toho Slaton nenechá, je stejný jako ten, proč odtud nezmizí ti vychytralí právníci: vždy bude dost lidí bez morálky, jejichž jediným cílem je hrabat peníze.
Když už je řeč o právnících: uživatele Internetu nejvíce rozčiluje neomalenost, s jakou se v kybernetickém prostoru prezentují vládní organizace. Internetové puristy přímo děsí představa, že by informace snad mohli filtrovat politici.
"V žádném případě nepotřebujeme, aby nám americký Kongres říkal, jak máme Internet používat," říká Howard Rheingold, otec sanfranciské Virtual Community.
Rheingold hledá klíč k řešení tohoto problému ve vzdělávání. "Internet má své normy, nikoliv zákony. Záleží jen na samotných uživatelích, budou-li si tyto normy předávat a přivykat jim. Vzhledem k prudce se zvyšujícímu počtu uživatelů je dnes něco takového asi nemožné." Rheingold připisuje současný zmatek na vrub rostoucím problémům a předpokládá, že on-line život se zase dostane do správných kolejí poté, co současný nápor trochu povolí.
Jiní, jako například Brad Templeton, zase chtějí mít jistotu, že Internet zůstane jako dosud vcelku volný, nesvázán formálními zákony. Internetový veterán Templeton, který se po síti prohání již 17 let, je jedním ze žalobců, kteří se ohradili proti vládnímu nařízení Exon-Coast Communications Decency Act. Část tohoto výnosu zakazuje on-line zobrazování a šíření obscénních a násilných materiálů. Pro Templetona a ostatní liberály však tato záležitost dopadla dobře, neboť konečné soudní rozhodnutí praví, že komunikaci po sítích nelze omezovat zákonem.
"Umožníte-li lidem zbavit se všech, kteří působí potíže, dáte jim tak automaticky také možnost zbavit se všech, kteří se jim prostě nezamlouvají," říká Templeton. Sám tráví většinu svého času na síti (je mimochodem už sedm let vydavatelem on-line novin Clarinet, o kterém se dnes také zmiňujeme) a rozhodně netouží po tom, aby se jeho hřiště zmenšilo. "Síť se stala hlavní náplní posledních 15 let mého života," vypráví. "Lidé kolem mě cestují, jezdí na kole. Já pro změnu rajtuju na computeru."
Rádiový modem v notebooku umožňuje Templetonovi přístup na síť třeba přímo z jeho auta. "Proslavil jsem se svými e-maily posílanými třeba z čekárny u zubaře," vzpomíná se smíchem. Spolu s ostatními hlídači pořádku na Internetu také Templeton pevně doufá, že se podaří klima sítě ozdravit.
Kim S. Nash