Vědci vypočetli, že pravděpodobnost existence něčeho tak výjimečně nesmyslného je zhruba několik milionů ku jedné. Jenže mágové spočítali, že při šanci, že se nějaká věc může přihodit s pravděpodobností milion ku jedné, přihodí se pravidelně devětkrát z deseti případů.
Pokud se právě ptáte, kde jste se to proboha ocitli, vězte, že na kouzelné Zeměploše Terryho Pratchetta. Knížky tohoto britského autora se pravidelně stávají bestsellery a kralují žebříčkům čtenosti jak doma na britských ostrovech tak v dalších zemích v Evropě a v Americe. V našich zeměpisných šířkách jsou přátelé a příznivci této fantastické (pro někoho fantasmagorické) fantasy oblažováni třikrát do roka dalším přírůstkem ze zeměplošské ságy. Zatím v nakladatelství Talpress vyšlo 14 titulů v báječn ém překladu Jana Kantůrka.
V čem vlastně spočívá kouzlo Pratchettových knížek? V tom, že jak prostředí a postavy, tak děj, jsou naprosto nepravděpodobné, a přitom se v nich poznáváme? V tom, že čtenář už téměř uvěří, že autor nepopisuje smyšlenou záležitost, ale věc známou z reálného života, aby byl vzápětí přesvědčen o opaku naprosto absurdní drobností? Nebo že postavy, jevící se téměř dallasově černobílé, náhle jednají jako skutečné živé bytosti...? Nejspíš to bude i nezměrnou autorovou fantazií, smyslem pro absurdní humor a tím, že čtenář je neustále vyváděn z míry.
Cyklus je řazen do žánru fantasy, ale tomuto žánru se mírně vymyká. Děj všech příběhů se sice odehrává v různých koutech Zeměplochy, tedy světa, jejž si autor vytvořil ve své fantazii. Najdeme tu také udatné bojovníky a draky, ale... Třeba s těmi draky je to tak, že jsou skuteční jen do té míry, do níž věříte v jejich existenci. Skutečně do úzkých se dostane jeden z aktérů, jenž letě na drakovi začne o jeho opravdovosti pochybovat. Nebo magie. Ta je také nezbytnou ingrediencí knížek žánru fantasy. N a Zeměploše není magie nic neobvyklého; vedle ní však existuje také "věda" a tyto disciplíny nejen že si nepřekážejí, ale někdy se i vzájemně doplňují a překrývají.
Genetické výzkumy na Zeměploše skončily v raném stadiu. Došlo k tomu v době, když se mágové pokusili o zkřížení tak známých živých objektů, jako jsou ovocné mušky a hrachor. Jak je vidět, základ genetiky jim evidentně poněkud unikal. Výsledný jedinec podivná zelená věc tvaru lusku, která pronikavě bzučela vedl krátký a smutný život, který zanedlouho ukončil kolemjdoucí pavouk.
V úvodu článku byla zevrubně představena Zeměplocha. Ta je jednotícím prvkem celého cyklu, a taky mu dala název. Jakýmsi centrem dění je tu město Ankh-Morpork. Snad v každé knížce se v něm odehrává alespoň krátká epizoda. A jedná se o město opravdu obdivuhodné. Tedy, je obdivuhodné, že mu jeho obyvatelé ještě stále zůstali věrní (a řekněte nepodobá se některým metropolím, jak je známe?).
Ankh-morporské léto dosáhlo plné zralosti. Upřímně řečeno víc než to, smrdělo. Velká řeka se změnila v proud lávy pomalu se posouvající mezi Ankhem, to je městem s lepšími adresami, a Morporkem na protějším břehu. Morpork vypadal jako dvojče dehtové jámy. Nebylo mnoho věcí, které by mohly z Morporku udělat horší místo, než jakým už byl. Tak například přímý zásah meteorem by se dal z určitého hlediska posuzovat jako zušlechtění místní krajiny.
Na Zeměplošské poměry se jedná o velkoměsto, kterému sice oficiálně vládne patriarcha, jehož si obyvatelé volí (ale většinou jenom jednou, potom už se pouze mohou snažit o jeho svržení). Ve skutečnosti je však velká část moci shromážděna v rukou cechů vrahů a zlodějů.
Složitý systém zločinných cechů neudělal z Ankh-Morporku místo bezpečnější, pouze přivedl nebezpečí, která tam hrozila, na rozumnou úroveň a položil všeobecnému ohrožení určité a spolehlivé základy. Hlavní cechy chránily město s větší pečlivostí a bezpochyby s větším úspěchem, než to kdy dokázaly staré hlídky. Bylo pravda, že jakýkoliv zloděj na volné noze nebo zloděj přistižený bez zlodějské licence se okamžitě stal předmětem sociálního dohledu a navíc zjistil, že má kolena spojena dlouhým hřebíkem . Když zlodějský cech vyhlásil v roce Přepracovaného lenocha generální stávku, úředně přiznaná úroveň zločinu se zdvojnásobila.
Jednou z nejvýznamnějších částí města je však Neviditelná univerzita. Zde jsou vychovávány (a přechovávány) celé generace mágů. Ne že by mágové měli nějaké výjimečné a nadpřirozené schopnosti. Jde o společenství spíše postarších a dobře živených pánů, kteří se k tomuto řemeslu uchýlili většinou proto, že jim zaručovalo výsadu nepracovat, a jejichž jedinou ctižádostí jsou tři teplá jídla denně. Oblékají si tajemné hábity a nosí špičaté klobouky, někteří dokonce zvládnou i nějaké to kouzlo. Ale nejen to...
Každý mág se snaží vypudit kolegu nad sebou tím, že šlape na prsty kolegům pod sebou. Říci, že mágové jsou od přírody zdravě soutěžící sociální skupinou, by bylo stejné, jako prohlásit o piraňích, že jídlo jen tak oďobávají. Protože po Velké magické válce zůstaly celé rozsáhlé oblasti Zeměplochy neobyvatelné (přinejmenším pro každého, kdo se chtěl ráno probudit ve své vlastní podobě nebo alespoň jako příslušník stejného živočišného řádu), měli mágové zakázáno vyrovnávat si své neshody pomocí magie. Vrátili se tedy k mnohem mírnější tradici nožů, tajemných jedů, škorpionů v botách a složitých pastí, v nichž hlavní roli hrálo jako břitva nabroušené kyvadlo.
Neviditelná univerzita je důležitá i proto, že tady to vlastně všechno začalo. Hlavním aktérem prvních dvou a řadovou postavou několika dalších svazků je Mrakoplaš.
Mrakoplaš je vysoký, hubený a nosí řídký plnovous. Na sobě má červené roucho, které pamatuje lepší roky, pravděpodobně lepší desetiletí. Že je mág, poznáte snadno podle jeho špičatého klobouku s olámaným okrajem. Klobouk má vpředu vyšito stříbrnou nití a velkými písmeny slovo MÁK. Vyšívat ho musel člověk, jehož zručnost byla ještě pochybnější než jeho vzdělání.
K této charakteristice přidejme ještě to, že díky své "šikovnosti", samozřejmě zcela bez svého přičinění se Mrakoplaš jako zázrakem dostává z těch nejzapeklitějších situací. Dlužno dodat, že umí velmi rychle utíkat.
Když Terry Pratchett psal první dvě knihy, netušil, že se stanou základem celé série. Předtím již vytvořil několik knížek, mimo jiné v loňském roce vydané tituly Temná strana Slunce a Strata, ale ty mu (snad trochu i právem) moc velký věhlas nepřinesly. Ve druhé z nich se však objevuje plochá planeta, jež se v mnohém podobá naší Zemi možná předzvěst Zeměplochy. Ani Barva kouzel (The Colour of Magic) neznamenala automaticky úspěch. Snad i zásluhou toho, že příběh zaujal redaktorku Diane Pearson natol ik, že se objevil jako šestidílný seriál ve vysílání BBC, se dostal do povědomí širšího publika. V roce 1986, po vydání Lehkého fantastična (The Light Fantastic), se Pratchett rozhodl věnovat se profesionálně psaní. Od té doby pravidelně vydává jednu a více knih ročně.
Když bylo jasné, že první dvě knížky jsou úspěšné, rozhodl se autor v dalším díle "angažovat" další, nové, neokoukané postavy a prostředí. V Čaroprávnosti se seznamujeme s čarodějkami v horách Beraní hlavy.
Když se na Zeměploše narodí osmému synovi osmé dítě, a je to také syn, dostává podle tradice do vínku kouzelnickou hůl a stane se z něho mág. Dcer se tento nepsaný zákon netýká, protože se ženami zeměplošská magie vůbec nepočítá. Stařičký kouzelník Podomní Kšaft si až příliš pozdě uvědomil, co způsobil, když svou hůl předal právě narozenému osmému potomku osmého syna, aniž se přesvědčil, že je to kluk.
Zde se poprvé setkáváme s další postavou, procházející několika příběhy (Soudné sestry, Čarodějnice na cestách, Dámy a pánové), Esmeraldou Zlopočastnou a jejím skvostným doplňkem, Stařenkou Oggovou. O nezdolném temperamentu první z dam svědčí to, jak vyřešila situaci, kdy jí nešťastnou náhodou spadl do vody plné aligátorů klobouk:
Strhla z blízkého stromu kus liány a švihla s ní do vody. Stařenka Oggová o krok ustoupila. "To bys neměla dělat, Esme! To bys neměla!" Aligátor zuřivě rozvířil vodu a couvl. "Takového drzého přerostlého mloka si můžu mlátit, kdy chci!" "Můžeš, to víš, že můžeš", uklidňovala ji Stařenka Oggová, "ale možná..., že bys to neměla ...dělat ... tím hadem ..."
V Mortovi se setkáváme s další zajímavou postavou ságy Smrtěm. A navzdory své pověsti je jednou z nejoblíbenějších figur. V Mortovi ale ani tak nejde o postavu Smrtě, jako o jeho pomocníka.
Morta zajímalo mnoho věcí. Například proč k sobě lidské zuby přiléhají tak přesně. Pak tady byla hádanka, proč slunce vychází ve dne, kdy je světlo, když by bylo lepší, aby svítilo v noci, kdy je tma. Běžná vysvětlení sice znal, ale nějak ho neuspokojovala. Krátce řečeno, Mort byl jedním z těch lidí, kteří byli nebezpečnější než pytel chřestýšů.
Magický prazdroj nás opět vrací do prostředí Neviditelné univerzity. Zatím naposled tu potkáme také "mága smutné postavy" Mrakoplaše. Ale možná to není zcela naposled (alespoň na Internetu se o tom šušká). Navíc se tu do popředí dostává impozantní osoba knihovník. Ona to spíše než osoba je sice opice (přesněji lidoop orangutan), ale to se před ním nesmí říkat nahlas, protože takový orangutan má velkou sílu. Koneckonců osobou i byl, až do té osudné magické nehody; žasli byste, kolik je toho možné pro stým "Ook!" vyjádřit.
I o věcech, o nichž se ve slušné společnosti nežertuje, se dá napsat knížka plná humoru; dokladem toho je právě Sekáč. Občas se sice čtenář musí pozastavit nad tím, čemu se vlastně směje, ale možná právě proto je Sekáč jedním z nejvýše ceněných titulů celého cyklu.
Smrť je nezvěstný, předpokládá se, že jaksi ...odešel. Pravdou však je, že dostal výpověď. To samozřejmě působí určitý zmatek, jaký ostatně vznikne pokaždé, když zrušíte nějakou hodně využívanou službu veřejnosti. Zěměplochu pomalu naplňují nejrůznější duchové, a skupina bojovníků za práva mrtvých má najednou víc práce než kdykoli předtím. Zatím se kdesi daleko na venkově objeví podivný, velmi skromný cizinec, který umí skvěle zacházet s kosou.
U Pyramid nám cosi našeptává, že se děj odehrává v čemsi podobném starému Egyptu, Řecku a několika dalším tehdejším velmocem. Hlavním hrdinou je mladý Těpic, jenž po absolvování studia na vraha v Ankh-Morporku má nastoupit funkci vládce své země.
Tímhle způsobem vedeme království už sedm tisíc let. I ten nejprostší pěstitel melounů tady má rodokmen tak dlouhý, že ve srovnání s ním rodokmeny králů v jiných zemích vypadají jako život jepice. Patřil nám celý světadíl, než jsme ho prodali, abychom mohli zaplatit pyramidy.
Pohyblivé obrázky navozují pocit, že tu asi půjde o sondu do filmařského světa. A ne ledajakou podíváme se rovnou do Svatého Lesa (Holly Woodu). Záznam na filmový pás sice zajišťují rarášci a salamandři, vystupují tu trolové, trpaslíci, ale v jiných věcech, jako je reklama, mluvící psi, tisíce slonů nebo kult hvězd, které jsou samy jen vláčenými loutkami, si tento Svatý Les s tím naším příliš nezadá.
Patricij byl zvyklý na důležité lidi, přesněji řečeno na lidi, kteří si mysleli, že jsou důležití. Mágové byli důležití díky svému umění kouzlit. Zloději zase díky odvážným loupežím a ze stejného důvodu, i když trochu jinak, i obchodníci. Vojáci byli důležití, protože vyhrávali bitvy a zůstávali občas i naživu. Bylo mnoho cest, které vedly k proslulosti, ale ty byly viditelné, těm člověk rozuměl. Ty dávaly smysl. Jenže tihle dva lidé se prostě a jednoduše pohybovali v čele toho nového a tak oslavova ného průmyslu pohyblivých obrázků. I ten nejprůměrnější divadelní herec ve městě byl ve srovnání s nimi dokonalý mistr umění Thespidova, ale ani jednomu člověku z toho davu, lemujícího ulice, by nenapadlo vykřikovat jeho jméno.
Ušetřeno nezůstane ani faustovské téma knížka nese název Erik. S mechanismem moci v Ankhu se zase seznámíme v dílku plném draků a boje o moc Stráže! Stráže!
Mně osobně se velmi líbili Malí bohové. A nepíše se tu jenom o víře či nevíře, ale také o střetnutí diktátorského režimu s demokratickým nebo o tom, že je-li určité božstvo prohlášeno za oficiální a víra v něj je vymáhána, neznamená to, že v něj opravdu někdo věří.
Zatím jako poslední vyšel v češtině příběh s názvem Dámy a pánové. Opět se tu potkáme s čarodějkami. Na rozdíl od ostatních "dílů", které se dají číst samostatně a bez ohledu na pořadí, zde je lepší "absolvovat" nejprve "starší" Čarodějky na cestách. A pokud si myslíte, že elfové jsou krásní a hodní, velmi se mýlíte!
Problém podle všeho spočíval v tom, že lidé už si nepamatovali, jaké to bylo, když ještě žili s elfy. Jistě, život tehdy byl mnohem zajímavější, ale to bylo hlavně kvůli tomu, že byl mnohem kratší. Také byl mnohem barvitější, pokud máte rádi barvu krve.
Nejen mně připadá, že zatímco první dvě knížky byly jakýmsi sledem gagů, v dalších dílech se začíná Pratchett přiklánět k vážnějším tématům smrt, víra, mocenské boje nebo jen prosté chování lidí ke starším dámám bojovného vystupování. Ale nemějte obavy, zpracování je značně netradiční. Jenom vás občas zamrazí, když si uvědomíte, čemu se řehtáte...
Spolu s Neilem Gaimanem napsal Pratchett Dobrá znamení. Tato knížka nepatří do zeměplošské série, ale jako obvykle není autorům nic svaté ani Nebe a Peklo; nakonec dojdeme k tomu, že se tyto instituce vlastně tolik neliší. Alespoň si to myslí dva Vyslanci Crowley, což byl padlý anděl, potažmo ďábel (který ani tak nepadnul, jako se zvolna snesl k zemi) a Azirafal z té druhé instituce. Oba mají pracovat na tom, aby v určený čas nastal Armageddon a aby tento den byl úspěšný pro stranu, kterou zastupova li, ale čas strávený na Zemi jejich myšlení přeci jenom trochu poupravil.
Aby byl výčet titulů vydaný u nás úplný, nesmíme zapomenout na nomy. Nomové jsou malé bytosti, které se k nám dostaly díky kosmické katastrofě. Jsou o něco menší než králíci a jejich jedinou výhodou v nelítostném boji o přežití je to, že žijí a pohybují se o dost rychleji než lidé. Knížky byly psané pro děti, ale příběh malých nelidiček, kteří hledají kout, jenž by jim mohl být domovem, a přitom musí čelit nástrahám "velkého" světa, není jen pohádka.
Markéta Ciňková
7 0824
Zeměplošská síť
Terry Pratchett a jeho dílo se na webu vyskytuje tak hojně, že se dá říci, že tu on a jeho dílo žije dalším životem. Jsou tu podrobné výčty děl, jejich obsahy, hodnocení. Především se ale o příbězích zapáleně diskutuje. Autor sám se aktivně zapojuje do mnohých debat odpovídá, vysvětluje, upřesňuje. Na Internetu samozřejmě najdete také fankluby a stránky nadšenců. Tak do toho!
Asi nejbohatší zdroj informací, dokonce s občasnou účastí Mistra samého. Popis stránek by vydal na samostatný článek spokojte se proto s konstatováním, že tu najdete snad vše, od životopisu autora, rozhovory, které poskytl, obsahy knížek až po samozřejmé odkazy na další stránky a diskusní skupiny.
http://www.internauts.ca/~bishop/pterry.htm
Želva kráčí další z přehledových sítí.
http://www.aquapal.co.uk/discworld/discworld.html
Šesté číslo e-zinu, jenž se cele a plně věnuje jen a pouze jednomu tematu a věcem s ním souvisejícím tentokrát například orangutanům (a nejen těm, kteří jsou knihovníky).
http://www.users.zetnet.co.uk/gvaughan/klatch/body.htm
Komentované Pratchettovy texty, písně, krátké povídky.
http://www.geocities.com/Area51/1777/latest.html
Co je nového v "klubu zasvěcených" setkání, semináře, akce "zeměplošníků".
http://www.geocities.com/RainForest/3691
Fanklub autora. Kromě jiného se můžete prostřednictvím této stránky vloupat do soukromí knihovníka.
http://www.geocities.com/Area51/Vault/4438
Vítejte v Ankh-Morporku městě tisíce překvapení! Hudba, reálie, pohlednice, mapy...
http://members.wbs.net/homepages/f/r/e/freyja0.html
V příbězích nevystupují jen lidé zde našli prostor trolové, trpaslíci, želvy a jiné bytosti.
http://www.lspace.org/merchandise/clarecraft
Zeměplocha je kromě jiného také dobrý obchod figurky, karty...
http://www.uni-karlsruhe.de/~ukl7/terry.pratchett/terry.html
Stránka fanouška od našich západních sousedů. V počtu vydaných titulů, soudě podle této stránky, za Německem nijak nezaostáváme.
Talpress vydavatelství, jež se u nás o dílo TP "stará".
Stránka českého fanklubu TP se momentálně stěhuje. Až bude známa její nová podoba, dáme o tom vědět.
U nás se diskutuje o díle TP především na serveru mamedia, hovor se většinou točí pouze kolem toho, zda je Kantůrkův překlad geniální nebo nemožný. Odkazy na další diskuse hledejte na L-spacu.
Terry Prattchet není zrovna typ, jenž by toužil sepsat své paměti. Tvrdí, že čtenáře životopisné údaje nezajímají, že se chtějí pustit raději do knížky a ne se prokousávat spoustou povídání, které má dokázat, že je autor navýsost zajímavý člověk. Nakonec na sebe přeci jenom prozradil, že se narodil v Buckinhamshiru v roce 1948 a stále ještě žije. Byl žurnalistou, posléze mluvčím společnosti atomových elektráren. V roce 1987 zjistil, že ho psaní baví více nežli "skutečná práce", a stal se profesionál ním spisovatelem. Prohlašuje, že psaní knížek je největší legrace, jakou si člověk může užít sám.
BIBLIOGRAFIE
Pokud jsou uvedeny české názvy, tituly již vyšly v češtině (nakladatelství Talpress, 1993-7)
Zeměplošský cyklus
Nomové
Knihy pro mládež
Ostatní
Spolupráce s jinými autory
Počítačové hry