![]() pondělí 02.12.96
Dnešní vydání Megabytu bude zaměřeno na mezinárodní počítačovou síť sítí - na Internet. Začněme však stručným souhrnem nejnovějších událostí, týkajících se výpočetní techniky: Jednotky DVD, jejichž kapacita je mnohonásobně vyšší než kapacita CD-ROMů, začnou být od příštího roku montovány do běžných PC. Už v prvním čtvrtletí uvede na trh samostatný přehrávač disků DVD společnost Toshiba a v polovině roku se k ní přidají Sony, Philips a Panasonic. Provoz první internetové university na světě zahájila přední indická počítačová společnost. Tímto způsobem bude studovat asi sto tisíc studentů ročně. Prodej stomiliontého kusu pevného disku, a tedy překročení osmiciferné hranice, oznámila jako první na světě společnost Seagate. Kanadská firma Corel Corporation se pustí do výroby levných síťových počítačů. Budou disponovat sadou kancelářských aplikací a podpoří videokonferencing. Firma Visual Components ohlásila internetový tabulkový kalkulátor, napsaný v jazyce Java a příbuzný programu Microsoft Excel. Ještě než se začneme věnovat hlavnímu tématu dnešního Megabytu, řekneme pár slov především pro ty z vás, kteří s počítačem pracujete pouze jako jeho uživatelé, a proto občas tak úplně nerozumíte tomu či onomu termínu, který se v této oblasti vyskytne. Multimédia - to je slovo, jehož použití z nás okamžitě dělá počítačového odborníka. Vždyť máme multimediální programy, computery a kdoví co ještě. Ale co jsou to vlastně ta multimédia? Ptám se šéfredaktora časopisu Internet 4U, pana Pavla Hajného: Multimediální produkt je souhrn informací různých druhů: textové, obrazové, zvukové a filmové. Programy a počítače, které pracují současně se všemi těmito informacemi, se proto nazývají multimediální. V praxi to znamená, že vám například mohou přehrát kus filmu se stereo zvukem a současně třeba zaznamenávat poznámky, které si o tom filmu píšete. Lidí, kteří se o Internet zajímají zcela praktickým způsobem, stále přibývá. Často se ovšem stává, že těmto zájemcům chybí i základní znalosti o tom, co potřebují, aby se na Internet dostali. Připravili jsme proto malý seriál, v němž čas od času zrekapitulujeme alespoň to opravdu nejdůležitější. Takže co tedy potřebujeme? Za prvé počítač. Zásadou je, že co nejrychlejší, ale pro začátek vystačí i tak zvaná 486ka. Druhou zásadou je, že by měla mít alespoň 8 MB paměti. Třetí - zdůrazněme, že spíš užitečnou než nezbytnou - zásadou je, aby měl váš počítač co největší pevný disk. Další věcí, kterou potřebujete, i když už počítač máte, je modem. Je to většinou krabička, kterou zapojíte mezi svůj telefon a počítač. Můžeme orientačně uvést i cenu - ta se pohybuje mezi čtyřmi a devíti tisíci korun. To je vše. Pak nezbývá, než navštívit nejbližšího tzv. provozovatele Internetu a zaplatit si u něj tzv. připojení. To nejlevnější pořídíte pod pět set korun měsíčně. Ale o tom zase až příště. Z řady otázek spojených s Internetem bychom se dnes chtěli věnovat věcem, které na něm jsou, ale nesou atribut “zakázanosti”, nebo by jej podle některých názorů přinejmenším nést měly. O Internetu se traduje, že je de facto velmi nebezpečným místem. Mluví se o tajných receptech na výbušniny nebo o jiných návodech na teroristické akce. Je informací tohoto druhu na Internetu skutečně taková záplava, a co si vůbec myslet o jejich patřičnosti? Pravdou je, že k objevení těchto věcí na Internetu v poslední době stále častěji opravdu dochází. Zároveň bych však řekl, že v souvislosti se vzrůstající popularitou Internetu dochází také takřka k jeho démonizaci, protože zprávami o podobných návodech (nebo třeba seznamech politiků určených k likvidaci, nelegálně získávaných telefonních seznamech včetně tak zvaných tajných, ale i vládních čísel a podobně), se to dnes v tisku přímo hemží. Faktem však je, že ve skutečnosti se s nimi na Internetu běžně vůbec nesetkáte. Nebo přesněji řečeno - musíte mít nejdříve ze všeho vůbec snahu je najít. A v tu ránu je už k diskusi i otázka, zda výtka nepatří spíš právě tomuto jednotlivému uživateli, než celému Internetu. Pokud vím, jsou také známy odkazy na stránky, věnované např. hnutí skinheads, nebo dokonce ještě otevřenějším formám nacistických a rasistických ideologií. Bohužel je to tak a platí to i obráceně: vlády některých nedemokratických států jsou v tomto směru nepoučitelné. A tak se potom pomocí svých úřadů snaží bránit lidem ve volné komunikaci. Je to cítit například z křečovitého vztahu vlády k právě zaváděnému Internetu v Číně, kde je snaha vyloučit některá témata, jako jsou třeba zmínky o Taiwanu, o krvavém potlačení pekingské studentské demonstrace, nebo o letité čínské okupaci Tibetu. |