Pavel Houser
Před nedávnem prošla internetovými zpravodajskými zdroji následující zpráva: Americký romanopisec Barry Beckham se rozhodl nabízet zasílání jednotlivých kapitol své knihy prostřednictvím Internetu. Texty přitom budou šířeny e-mailem. Poplatek za celou knihu by měl být asi 19 dolarů, což je poměrně hodně. Není přitom jasné, zda autor má v tuto chvíli román již napsán nebo zda jej teprve bude psát -- např. i podle ohlasu a připomínek čtenářů. O finančním úspěchu celé akce se spíše pochybuje, jde zřejmě hlavně o to, otestovat zájem uživatelů Internetu. Každopádně mě tato zpráva přiměla k menšímu (a ne tak zcela vážně míněnému) zamyšlení nad nově se rodícími trendy literární tvorby.
Výhoda první: personalizace
Jestliže se personalizují webové stránky, jde to u víceméně libovolného textu. Ostatně tento trend můžeme pozorovat už i u filmů, které jsou ve videodistribuci šířeny v několika verzích. Výsledně si představuji, že čtenář si bude moci objednat řadu atributů příběhu. Romanopisec bude tedy souběžně psát několik vzájemně se odlišujících knih; rozdíl mezi nimi může být např. v drsnosti použitých výrazů, ale i v konci příběhu. Zde se samozřejmě může výhodně uplatnit i inteligentní specializovaný software. Špatný konec románu je totožný s koncem dobrým, pouze popis svatby uzavře věta "od té doby až do konce života se zmítal v jedné těžké depresi", nebo, pokud si čtenář přednastavil na stupnici podstatně vyšší intenzitu černého humoru, "podivnou shodou okolností se zde oba nakazili leprou". Program by např. na konci románu generoval podobné věty zcela náhodně.
Kalkulovat však lze i s takovou mírou interaktivity, kdy čtenáři románu budou svými připomínkami přímo ovlivňovat, jaké bude další směřování příběhu. Mezi jednotlivými kapitolami by se např. konalo hlasování. I mimo Internet jsou ostatně známy případy, kdy je povídka dílem více spolupracujících (v lepším případě) autorů.
Je otázkou, jak velká by byla divergence personalizovaných románů. Rozuměli by si např. lidé, odebírající personalizovanou podobu jediné knihy? Konvergoval by román vždy k analogickým koncům kapitol, nebo by příběh naopak beznadějně divergoval? Napadne vás jistě celá řada dalších komických aspektů.
Vážně míněná připomínka: takto vzniklá díla budou podle všeho neuspořádaná, poněkud zmatená až chaotická. Mnozí spisovatelé by sotva měli zájem je tvořit či být pod nimi podepsáni. Není se jim příliš co divit. Nicméně v popularizaci literatury (např. mezi hráči počítačových her) by se podobné hrátky s příběhem uplatnit jistě mohly.
Výhoda druhá: odhad nákladu
Některé údaje hovoří o tom, že pomocí Internetu se dnes v USA prodává až 10 % knih. Z tohoto důvodu by zájem uživatelů Internetu mohl být signifikantním údajem pro volbu tištěného nákladu (řekněme opět v přepočtu 1 : 10). V ceně on-line publikace by bylo i předplacení tištěné podoby knihy. Tato varianta by měla i následující výhody: elektronická verze by byla vlastně zdarma, sloužila by pouze jako upoutávka verze tištěné. Proto by se uživatelé snad i méně zdráhali za ni platit. Navíc, zatímco elektronický text může být jednou zakoupen a poslán řadě známých, zde se současně prodává i skutečná kniha -- a kdo získá "pirátskou" variantu v elektronické podobě, nemá přirozeně nárok na tištěnou verzi.
V případě podobné marketingové strategie by samozřejmě odpadla možnost personalizace; nelze předpokládat, že by bylo ekonomicky schůdné vydat tiskem každou knihu maličko jinou.
Vážně míněná připomínka: i přes jistou grotesknost si myslím, že tento způsob prodeje knih by se mohl uchytit. Řadě lidí by možná dostačovala pouze na černo získaná elektronická verze. Tím by paradoxně prodejnost verze tištěné mohla poklesnout. Osobně si myslím, že klasickou knihu složka z laserové tiskárny nenahradí, ale podíl lidí s opačným názorem může být poměrně vysoký.
Neověřená perlička
William Gibson, jeden z autorů kyberpunkového žánru, údajně využil počítačových technologií k vytvoření sbírky básní, kterou lze číst jen jednou. Text se objevuje na obrazovce a pak nenávratně mizí. Informaci jsem sice slyšel z řady vzájemně nezávislých zdrojů, nicméně je neověřená. Autor by každopádně dosáhl toho, že četba jeho díla je neopakovatelným zážitkem, ale myslet si o tom může každý, co chce.
Kde jsou nejoblíbenější knihy
Internet je občas obviňován z likvidace klasické nakladatelské produkce. Na druhé straně se však vzhledem k téměř nulovým nákladům považuje za ideální způsob prezentace nekomerčních či extravagantních uměleckých směrů. Pokusím se ukázat na úskalí tohoto názoru.
Snadnost zveřejnění dokumentu v on-line podobě (víceméně několika kliknutími myši) vede k tomu, že většina materiálů je pouze výsledkem grafománie a nutkavé potřeby cosi sdělovat. Spíše než o díla výstředního charakteru se jedná o bláboly.
Přečíst všechny texty dostupné v on-line podobě přirozeně nelze, tudíž zájemce musí obvykle stejně vycházet z názoru někoho jiného. Najít odborný text podle klíčových slov je možné, najít tímto způsobem oblíbené stylistické obraty (a další, ještě mnohem mlhavější a obtížněji kvantifikovatelné jevy jako např. "atmosféra příběhu") už asi sotva.
A tedy: většinový vkus se v jistém ohledu prosazuje i na Internetu. Co by nemohlo vyjít v literárním almanachu, v on-line podobě samozřejmě vyjít může, ale většinou si toho příliš mnoho lidí nevšimne -- mnohdy pak dílo mine i ty, kdo svým vkusem náleží k vysloveně analogické subkultuře.
Dovolím si skončit malou nadsázkou. Svoji nejmilejší sbírku básní či povídek nemáte možná ve své knihovně. Věc, která by dokonale lahodila právě a přesně vašemu vkusu, leží nebo bude v blízké budoucnosti ležet někde na Internetu. Jenže ji možná nikdy nenajdete.