COMPUTERWORLD
Specializovaný týdeník o výpočetní technice
o Internetu
(CW 18/96)

Co (ne)najdete ve slovníku

HTTP

Jaromír Kříž

V minulém pokračování této rubriky jsem začal otevíráním ilustrovaných týdeníků. Výklad totiž pojednával o některých zajímavých podrobnostech práce se sítí Internet a právě ve zmíněných týdenících, ale i v denících se stále více objevují poznámky a články k tomuto tématu. Dnes si pro změnu můžeme zapnout televizi. Zkusme třeba MTV (tedy Music Television, televizní kanál, zaměřený jen a jen na hudbu, především novějších stylů a žánrů). Zjistíme záhy, že ani svět hudebních skupin, interpretů a jejich fandů není ušetřen "klouzání po síti", tedy práce s Internetem. Každá významnější skupina či zpěvák má totiž svou stránku, jinak řečeno - inzeruje svoji adresu http://něco.něco.něco... Přepneme-li na jiný televizní kanál, řekněme třeba německy mluvený, po chvíli jeho sledování se nám může stát, že opět narazíme, třeba v reklamním vysílání na "Web adresu" typu http://atd.atd.atd... HTTP znamená "HyperText Transfer Protocol", tedy hypertextový přenosový protokol. Jinak řečeno, jde o protokol, který je využíván pro přenos hypertextových dokumentů na síti Internet (ohledně hypertextu můžete najít zběžné informace v některých mých předešlých příspěvcích - HTML, WWW aj., případně v řadě článků odborného tisku). HTTP se dá také definovat jako speciální podmnožina či služba Internetu, určená pro přístup na stanice World Wide Web.

Připoměňme si stručně, že World Wide Web neboli celosvětově rozprostřená pavučina, jak zní doslovný překlad, je moderní, bouřlivě se rozšiřující systém hypertextové komunikace na síti Internet. Dovoluje uživatelům pohodlný přístup k informacím, uloženým ve tvaru hypertextového dokumentu - vzhledně formátovaným textům, ilustracím, animacím, zvukům a videosekvencím. Nápad World Wide Web přišel na svět v Evropském centru pro jaderný výzkum (CERN) v Ženevě. Úzce souvisí s jazykem pro označování hypertextu - HTML (viz minulý příspěvek). V tomto jazyce připravené hypertextové dokumenty lze pohodlně prohlížet právě na stanicích WWW, jak se zkráceně někdy World Wide Web označuje.

Aby bylo možné najít na "pavučině" WWW žádanou informaci, tedy abychom se mohli připojit a číst si žádanou stránku a přes odkazy (napsané v jazyce HTML) se přesouvat na stránky jiné, byl vytvořen URL. URL zde nemá žádnou souvislost s močovým ústrojím, tedy urologií, ale znamená "Uniform Resource Locator", což se dá přeložit jako "jednotný lokátor zdrojů". URL představuje systém standardního pojmenovávání a adresování v síti WWW. Jde vlastně o způsob adresování míst a souborů s použitím různých protokolů. Např. http://www.iso.ch/infoe/intro.html je URL stránky, obsahující úvodní pojednání o systému ISO (tedy mezinárodní organizace pro normalizaci a standardy). Abychom však URL jasněji pochopili, musíme si rozebrat jednotlivé části uvedené adresy.

První prvek, kterým začíná každá adresa URL, je http. Jak už jsme si řekli, jde o protokol. Další část adresy je skupina domén, které lze většinou poměrně dobře "dešifrovat". V tomto případě jde o tři domény: www.iso.ch první "www" naznačuje, že jde o World Wide Web stanici, druhá "iso" říká, že jde o International Organisation for Standardization a třetí doména "ch" je zeměpisnou doménou, znamenající Švýcarsko. Domény v doménové adrese nemusí být nutně tři, jako v rozebíraném příkladu, třeba adresa na Královskou botanickou zahradu v Kew (Royal Botanic Garden, Kew) má domény čtyři - http://www.rbgkew.org.uk/ . Všimněte si opět poslední zeměpisné domény "uk", která udává, že jde o místo, položené v Británii (uk - United Kingdom).

Vraťme se ovšem k našemu příkladu http://www.iso.ch/infoe/intro.html a sice posledním dvěma částem uvedené adresy. Po doménách následuje adresář, v tomto případě "infoe" a konečně název souboru, zde "intro.html". Jinak řečeno, z uvedené adresy vyplývá, že se lze přes protokol http spojit na určitou stanici WWW ve Švýcarsku, konkrétně stanici úřadu ISO a na této stanici si nechat prohlížečem zobrazit soubor intro.html, který je umístěn v adresáři infoe. Jak prosté a jasné, že? Ve skutečnosti je celá věc ještě prostější. Práce s adresami http spočívá v jejich jednoduchém (nabízí se a vnucuje použít až výrazu bezduchém) přejímání, kopírování, aniž by se člověk musel vůbec snažit číst jednotlivé adresy. V praxi uživatel, zde vlastně čtenář hypertextu na WWW, stiskem myši na ikoně přepne zobrazení rázem třeba z jednoho kontinentu na druhý kontinent. Je pravda, že někde na nějaké stavové, či dialogové řádce prohlížeče si může přečíst na jaké adrese se právě nachází, ale na druhou stranu se nemusí o takové "podrobnosti" zajímat. Vrátíme-li se zase zpět k našemu příkladu s ISO, můžeme si popsat jednotlivé kroky připojení přes http. Začněme tedy, vzhledem k poměrně malému rozšíření těchto služeb v našich krajích, na úplném začátku (jeden připojený počítač k Internetu připadá na 440 obyvatel České republiky). Nejprve zjistíte, třeba jako fanda astronomie, že přes Internet, konkrétně WWW lze získat čerstvé fotografie vesmíru, pořízené HST (Hubble Space Telescope - teleskop, umístěný na oběžné dráze kolem Země).

Pokud vlastníte počítač, kde provozujete nějaký grafický operační systém, případně alespoň grafickou nadstavbu operačního systému, stačí zakoupit modem, připojit ho mezi počítač a telefonní linku, zaplatit některému poskytovateli příslušný poplatek a pak můžete jednoho večera usednout k rozzářené obrazovce. Prvním krokem pak po spuštění prohlížecího programu bude zapsání adresy. Zde se nabízí několik možností. První možnost: adresu máte napsanou na umaštěném a zmačkaném kousku papíru v kapse, proto ji přepíšete do dialogové řádky a stisknete ENTER. Druhá možnost: adresa je součástí seznamu v nějakém textovém souboru, takže ji pouze zkopírujete do dialogové řádky a stisknete ENTER. Třetí a nejběžnější případ: adresa vás nemusí zajímat, protože se vám při "klouzání po síti" na monitoru objeví v nějakém hypertextovém dokumentu odkaz na HST, tedy na ony zajímavé vesmírné fotografie. Potom stačí jen aktivovat myší příslušný odkaz a prohlížeč za vás provede adresaci přes příslušnou sekvenci "http://něco.něco.něco/...". Postup je vždy takřka stejný. Objeví se před vámi na monitoru text, pěkně a přehledně formátovaný, přičemž obrázky v textu jsou nahrazeny nějakou univerzální ikonou, znamenající, že obrázek se na pozadí právě načítá. Takže během čtení a posouvání textu stránky se postupně doplňují jednotlivé obrázky. Zaujme-li vás během načítání stránky některý odkaz a vy ho aktivujete, proces se opakuje.

Právě jazyk HTML a systém odkazů v hypertextovém dokumentu je schopen zajistit na jedné řádce textu současně odkaz přes http třeba do Austrálie a druhý odkaz někam, řekněme do Finska. Záleží pak už jen na rychlosti vašeho modemu, kvalitě telefonní linky a také případném momentálním přetížení žádaného místa, jak rychle a pohodlně si "zakloužete po síti".

Možná si také kladete otázku, jak těžké, či snadné je získání takové zajímavé adresy. Odpověď je v tomto případě neurčitá. Adres totiž získáte okamžitě velké množství. Ovšem těch k něčemu rozumnému použitelných adres bude již možná méně.


| CW o Internetu | COMPUTERWORLD | IDG CZ homepage |